Všichni to známe. Přinejmenším my, kdo vlastníme močový měchýř typu průtokový ohřívač. Máme vypočítanou vzdálenost s přesností na vteřiny ke každé benzínce na svých obvyklých trasách, které absolvujeme autem. 

 Já vím, že na benzínce si můžu zcela legálně dojít na záchod bez obstrukcí. Jenže člověku je to takové hloupé tam jen tak vtrhnout s neskrývaným úmyslem dojít si jen na záchod a zase rychle vypadnout. Takže se tam nenápadně rozhlížíte, proplétáte se kolem regálů ve snaze vzbudit dojem, že si určitě něco koupíte, jen se zrovinka nemůžete rozhodnout, co by to mělo být. A pak si čirou náhodou vzpomenete, že jste potřebovali jít na záchod a zapadnete na ona místa.

Geniálně nenápadný tah 

Při cestě zpět se opět s maximální diskrétnosti proplížíte ke dveřím a jako by nic se vypaříte. Tohle všechno mám perfektně natrénované. Ale má to jeden háček. Když jedete někam s dítětem a tomu se chce čůrat taky. Ve vší nenápadnosti se proplížíte na záchod. Nenápadnost spočívá v tom, že dítě halasně pozdraví na celou pumpu, naštěstí ale nedodá nic pohoršujícího. Možná ještě v tuhle chvíli mohou všichni přítomní podlehnout kouzlu osobnosti a říkat si, jak je to dítě roztomilé a vychované.

Při odchodu z WC doufáte ve stejně hladký průběh jako u příchodu, eventuálně kdyby dítě mohlo pozdravit méně nahlas, ale to už by vaše přání bylo nejspíš předimenzované. Zatímco sebe i svou ratolest směrujete k východu,  po očku s hrůzou shledáváte, že váš miláček zmerčil exkluzivní zboží ve svém okolí. V tu chvíli už se psychicky připravujete na to, co je pro vás ještě schůdnou investicí v tomhle čupr trupr předraženém obchodě s príma sortimentem, a jakou cenu jste ochotni zaplatit za ticho.

Kupodivu se však nic neděje, dítě ani v náznaku nehodlá dělat scény a vy už se v duchu radujete, jak to šlo hladce, že si vás téměř nikdo nevšimnul a můžete zmizet.

Když mě vybrali do testování byla jsem překvapená a nadšená zaroveň, protože doteď jsem nikdy nic nevyhrála a nebyla jen tak vybrána, že dostanu nějaký dárek. Po zdobícím peru Delícia jsem pokukovala od doby, kdy jsem ho poprvé před pár lety viděla v televizi jako představování novinky od Tescomy. Proto byla moje radost z vybrání tak velká.

No a jako bonus jsem mohla otestovat i vykrajovátka na linecké. Docela nám to bodlo, protože ještě minulý rok jsme s manželem linecké dělali docela monotonní... tedy pouze kolečka 😀 Vždy jsme je zatím dělali jen pro nás, tak nebyl důvod řešit vzhled cukroví, důlezitá pro nás byla přeci chuť 😀 Testování nás nakoplo k tomu abychom koupili i jiná vykrajovátka, než ty naše kolečka. Docela se hodili i na perníčky, které jsem poté zdobila perem Delícia.

Tak a teď pěkně popořadě jak jsme testovali. První na řadu přišlo linecké, protože perníčky musely po upečení 3 dny odpočívat.

1) Vykrajovátka na linecké Delícia, vánoční

Recept na linecké mám od tchýně. Je to bezkonkurenčně nejlepší linecké co jsem kdy měla. Takže recept jsem si prostě musela opsat. Recept bude na konci recenze.
Vykrajovátka jsme se rozhodli s manželem otestovat pořádně a konfrontovat se standartními kovovými vykrajovátky. Takže i těsto jsme rozdělili na 2 poloviny. Těsto jsme vždy rozváleli cca na 2-3 mm tloušťku.

První na řadu přišly vykrajovátka Delícia, které jsme měli testovat. Byla jsem na ně docela zvědavá. Myšlenka otvoru vždy na stejném místě se mi docela zamlouvala, přeci jen jsem trochu perfekcionista. Provedení se mi zdálo taky logické a promyšlené a umývání v myčce byl dobrý bonus. Velikost vykrajovátek mě trochu odrazoval, přeci jen jsou opravdu malinkatá, takové jednohubky... První myšlenka byla, jak je proboha budu potom slepovat??? To budu úplně zapatlaná.

První vykrajování zvonečků bez dírky probíhalo docela bez obtíží. Nějaké obtíže přeci jen byly... Plastová vykrajovátka vykrajovala řádně až po vyšším tlaku na vykrajovátko. Takže jsem se hodněkrát nervla, že musím znovu vykrajovátko přiložit. Tohle bylo mnohem horší při vykrajování tvarů s dírkou, protože trefit vykrajovátko zase přesně na nedořezaný tvar bylo šílené. Potom už jsem tlačila raději fest ať je to pořádně vykrojené. Tento problém je hodně úzce spojen s receptem na linecké, je v něm nastrouhaná kůra ze 2 citrónů, takže přefiknout vykrajovátkem kousek kůry bylo trochu složitější. Přenášet na plech jsem musela nožem.

Trochu jsem se bála deformace tvaru, ale to mě nenapadlo, že u těch s dírkou to bude mnohem horší!!! Takže u těch s dírkou jsem se vždy modlila, aby zustali pěkně ve vykrajovátku a já je mohla snadno přenést na plech. Ještě jedna věc, u vykrajování kusů s dírkou se mi špatně přikládala vykrajovátka "natěsno". Musela jsem koukat všude okolo vykrajovátka abych to přiložela správně, protože jak nejde vykrajovátkem vidět těsto, přikládá se to dost špatně a musí se kontrolovat všude okolo pohledem nebo hmatem jestli je umístěno vykrajovátko celé na těstu.

Posledně jsem psala o tom,jak se se mnou život nemazlil,o naší manželské krizi,která se zlepšovala.Opak byl pravdou.

Dcera onemocněla svrabem,tchyně si synáčka zpracovala tak,že ji vše věřil, a to,že jsem největší špína, že dělám ostudu po celém městě.Manžel mi oznámil, že je mezi námi konec,a trval na domluvě, aby měl syna v péči-přece nedovolí, aby syna vychovávala špína ve špíně.Přitom mám doma čisto,ale oni řešili prach v koutech,pod postelí, atd.A taky to,že nevytírám podlahu denně, ale "jen" třikrát týdně.

Potom přijela tchyně pro malého, že si ho vezme na týden, bylo to domluvené měsíc předem, a teprve teď se rozproudilo peklo.Začala mi sprostě nadávat, před dětma,na kdejaké smítko reagovala tak,že jsem špína největší, ze vzteku mi dala facku,protože jsem si dovolila se bránit,hodila po mě pánev, děti proti mě poštvávala stylem,no jo,tvoje máma to,a tamto,nic tě nenaučila,a dceři dokonce řekla, ať se ve škole snaží, aby nebyla takový debil jako já.Ještě ji začala vykládat, že jsem se chtěla kdysi zabít.Pak s malým odjeli,já s dcerou odjela na víkend k našim,po domluvě s dr,že můžu,když jsme přeléčení.Večer mi volala policie,že jsem odjela s nakaženou dcerou pryč,manžel mě udal.S policií se to vyřešilo,donesla jsem lékařskou zprávu.

V neděli jsem dojela domů,přijel i manžel,ale bez syna.Zeptala jsem se ho,kde je.Nebavil se se mnou.Až se zeptala dcera,řekl, že je v dobrých rukou.Pak mi sprostě oznámil,že mi ho už nevrátí,že má na něj stejný nárok,jako já.Okamžitě jsem to začala řešit s policií,ti mě poslali na OSPOD.Tam jsme sepsaly předběžné opatření.Zamítli jej,neměla jsem svou verzi ničím podloženou.

Právník mi doporučil,abych si jela pro malého se svědkama,a když bude problém,volat opět policii.Čím víc záznamů,tím líp.Tak jsme jeli pro malého.Vyšel manžel,skoro ani nezačal mluvit,vtrhla tchýně z bytu,ospalá,či co,vtáhla ho dovnitř,že nemá s nami o ničem mluvit,a zavřela dveře.Zvonili jsme,bouchali,ale neotevřeli.Volala jsem tedy policii,přijela,řešili to u nich v bytě,ale nezmohla nic.Ale aspoň máme záznam.Znovu jsem na OSPODU sepsala předběžné opatření,se záznamem policie,už je to týden,a pořád čekám na rozhodnutí.16.12.jsme objednaní na rodinnou terapii s doporučením soudu,soud máme 19.12.,a bojím se.Snad vše dobře dopadne.

Byl den jako každý jiný, již od 32. týdne sem těhotenství prožívala s větší únavou a bolestí celého těla. Holčičky se pěkně pronesli. V odpoledních hodinách když se vrátil manžel z práce, rozhodla jsem se, že s ním zajdu do obchodu, který je hned vedle našeho paneláku. Bylo 17:30 a obchod byl narvaný k prasknutí, moc jsme se nezdržovali a nakoupili co bylo potřeba a zamířili k pokladnám. Bohužel u pokladen byli fronty a mě začínali pěkně bolet záda. Což by nebylo nic neobvyklého, kdyby se k tomu nepřidali bolesti podobné menstruačním - bolest v podbřišku a stehen. Do toho se mi nějak špatně dýchalo a začalo mě polévat horko. Vše jsem šikovně prodýchávala a říkala si že to nic není, že je to tím, jak tam stojíme a já na to nejsem zvyklá. Protože jsem poslední dny skoro jen ležela a nikam nechodila. Než jsme došli domů, podotýkám že obchod je asi 30metrů od našeho domu, tekli mi slzy bolestí. Což u mě obvyklé není, jakmile jsme dorazili domů, šla jsem si lehnout a po půl hodině vše ustalo. Oddechla jsem si a šla se s manželem navečeřet. Holčičky se v bříšku už několik dní moc nehýbali a všichni mi říkali a já na internetu četla, že to je běžné, protože už nemají v bříšku tolik místa. Cítila jsem spíš takové mírné ťukání. Ale dnešní den jsem necítila ani to. Možná jsem zbytečně plašila, což se mi poslední dny celkem stávalo a jen sem prostě od rána nesledovala pohyby a pak si to uvědomila a začala plašit. S manželem jsme si několikrát říkali, jestli radši nezajedeme do nemocnice. V půl 8 večer jsem se rozhodla, že do porodnice raději zajedeme, aspoň holčičky zkontrolují a pojedeme zase domů. Raději sem vzala kufr do porodnice i tašku pro holčičky. Do porodnice sem se sama odvezla autem, manžel totiž neřídí. Nic mi nebylo, žádné bolesti vše OK, to jen pro ty, které by chtěli říct, že to byl risk. Porodnice je 5 minut autem od našeho domu. Manžel byl semnou. Do porodnice jsme přišli nějak před 8 hodinou večerní. Porodní asistence jsem řekla, že se mi udělalo špatně a že necítím od rána pohyby. Sepsali jsme nějaké papíry a ve 20:30 přišla paní doktorka, co měla službu a vzala mě na ultrazvuk, kde překontrolovala holčičky a udělala odhady vah. Odhad vah mi dělala paní primářka i minulý týden v rizikové poradně, takže se váhy moc nelišili. Odhady byli plod A 2494g a plod B 3041g. Jasné bylo ale to, že plod B je stále větší než plod A. Což není moc příznivé pro přirozený porod, protože porodem plodu A padají kontrakce a my by jsme potřebovali aby šel ten větší plod jako první, aby je děloha vypudila kontrakcema. Nicméně mi nic paní doktorka neřekla a šli jsme natočit monitory princezničkám. 

Monitory se natáčeli minimálně 45 minut. Bylo složité zachytit obě srdíčka, pořád se frekvence nějak sbíhali. Každopádně se nám to podařilo aspoň na chvilku. A šlo vidět, že plod B má horší srdeční akci. Paní doktorka mě prohlédla a konstatovala, že ta bolest co sem měla v podbřišku je postupné otvírání a že se rozbíhá porod. Byla jsem otevřená na 4 cm. Minulý týden v poradně jsem měla stejné bolesti a to jsem byla na 1 cm. "Hmm, tak je to asi tady" říkám si. Paní doktorka mi řekla, že zavolá paní primářku, aby se na mě přijela podívat a řekne co a jak, vypadá to na akutního císaře. V tu chvili by se ve mě krve nedořezali. Hrozně sem se vyděsila. "Jako už teď tu budu mít miminka", říkala sem si. Ve 21:30 se mezi dveřmi objevila paní primářka, prohlédla mě a říká: "Tak a za 20 minut jdeme na sál, uděláme císařský řez pod celkovou narkózou, běžte to říct manželovi, připravte foťák, dejte mu své věci - bundu, boty a přijďte sem, musíme vás připravit". Šla jsem za manželem do návštěvní místnosti, jak opařená, celá jsem se třásla a chtělo se mi strašně brečet. Bojím se. Jakmile jsem uviděla manžela, začala sem brečet a říkám mu: "Za 20 minut jdu na sál, holčičky jdou akutním císařem, celková narkóza, takže je neuvidím, hlavně je foť a pak si zavoláme". Hrozně jsem se bála, vrátila jsem se do vyšetřovny a začal pěkný kolotoč. Dali mi cévku do močové trubice, je to teda něco fakt nepřijemného, dráždivého. Hlavou se mi pořád honilo, že už dneska, přeci jsme sem jeli jen na kontrolu. Pak mi napíchli kanilu, převlékla jsem se do andílka a šla jsem na porodní sál po svých. Mezi tím jsem slyšela jak se svolávají lékaři - ARO, PEDIATŘI, PORODNÍ ASISTENTKY atd. Když jsem došla na sál, bylo tu asi už 10 lidí, položila jsem se na lehátko, třásla jsem se nervama i zimou, člověk zde totiž leží naprosto nahý, potřeli mě dezinfekcí a paní primářka mi neustále něco říkala. Snažila se vtipkovat, já se ale hrozně bála, aby vše dopadlo dobře. Když jsem se pak podívala, celý sál byl zaplněný lékařským personálem, který byl v zelených oblecích. Tak jak to můžeme vidět v TV. Nikdy jsem žádnou operaci neměla, takže to bylo pro mě vše nové. Najednou na mě promluvila paní anestezioložka: "Paní Tkadlecová, jsem anestezioložka a dám vám teď kyslík, dvakrát se nadechnete a usnete a už nic nebudete vědět." Jen jsem zakývala a hlavou mi proběhlo: Panebože, teď se už neprobudím. A najednou jsem spala. 

Vzbudila mě bolest v oblasti břicha, ze spaní jsem říkala: " Auu, auu, auu." Myslela jsem si, že to byl jen sen. Sáhla jsem si na břicho a to obrovské bříško nikde. Aha tak to sen nebyl, stále jsem měla zavřené oči a pomalu je otevřela. Ležela jsem na pokoji, byla zde tma, ta bolest byla děsná. Koukám na svou ruku a tam bílá páska, čtu: "Šárka Tkadlecová a datum narození, pod tím Adéla 22:30 2300g/45cm a Elena 22:31 2600g/46cm". Hned mám slzy v očích, oni se narodili jsou už na světě, princezny moje. V tu chvili přišla sestřička a ptá se jak se cítím. Hned se jí ptám co moje holčičky, jazyk se mi plete a motá se mi mírně hlava. Na zvracení mi není, to často bývá po celkové narkóze. Mám hroznou žízeň, tak mi dává napít a říká, že mi přinese něco na bolest. Pak se mě zeptá: "Chcete přivést holčičky?" No jasně, že chci ty svoje prdelky vidět. Takže jen přikývnu, jsem strašně zesláblá. Ani se nenadám a už mám holčičky vedle sebe, položili mi je do postele. Adélka spinká a Elenka tak pokňourkává. Ježiš, nemůžu tomu vůbec uvěřit. Holčičky hladím jednou rukou, nemůžu se hýbat, břicho mě hrozně bolí. A bude asi hůř, pomyslím si. Asi po půl hodině holčičky sestřička odvezla a podá mi mobil, abych mohla rozeslat tu šťastnou zprávu do světa. Kouknu na hodiny a je 1:46. Naštěstí mám připravenou SMSKU, takže nemusím nic vymýšlet. Letí zpráva z porodnice, že je na světě o dvě princezny více. Adélka 2300g a 45cm a Elenka 2600g a 46cm. Všichni jsme v pořádku. Sestřička mi dala lék na bolest do kapačky, mám se snažit spát a v 5 ráno přijde a budeme vstávat a půjdeme do sprchy. Spát samozřejmě nemůžu, nemůžu tomu vůbec uvěřit, že už jsou na světě. Volám ještě manželovi, ten vše fotil a holčičky si i pochoval. Jsem šťastná a brečím. Samotné vstávání bylo dost děsné, ale člověk když zatne zuby, tak se to dá vydržet. Jako asi všechno.  Co nás nezabije, to nás posílí. Navíc, já sem stále myslela na holčičky a odpoledne už sem běhala po chodbě a vstávala z postele do sprchy i na záchod. Navíc jsem měla holčičky u sebe, takže sem je kojila a začínala se o ně starat.

Tak to je celý příběh a teď ještě něco k samotnému porodu. Vzhledem k tomu, že jsem měla celkovou narkózu, tak o ničem opravdu nevím, nebylo mi po probuzení ani špatně, jen se mi motala hlava a bolelo mě šíleně břicho. Bolí to tak, že nemůžete skoro ani dýchat. Nechci vás strašit, ale pokud se vám někdy něco stalo, co fakt opravdu hodně bolelo, tak první vstávání z postele, které mě čekalo v 5 hodin, vás hodně překvapí. Je to tak hnusná bolest, že nemáte sílu ani nadávat. Mě osobně pomáhalo si u toho zahekat a říkat auu auu a fuňet. Asi něco podobného jako když prodýcháváte kontrakce, které jsem teda já sama nezažila. Takže těžko říct, jen si to myslím. Každopádně jsem vstala, do sprchy si došla a zvládla se tam i umýt, pomáhala mi porodní asistentka Horová, které chci tímto hrozně poděkovat, je to člověk na správném místě. Byla skvělá a hlavně netlačila na mě a předem mi řekla, že to bude hnusná bolest, že potom to ale bude každý vstávání lepší a lepší. Měla pravdu. Možná je to tím, že už víte, jak hrozně to bolí a že to musíte prostě vydržet. Já sem vždycky myslela na holčičky a říkala si, že aspoň s nimi brzy budu. Hlavně, každý má jiný práh bolesti, takže to každou z vás bude bolet jinak. Já mám práh bolesti spíš vysoký, takže než mi tečou slzy chvili trvá a tady při vstávání mě slzy ani netekli, asi sem se soustředila na tu bolest. Každopádně si klidně zakřičte či zanadávejte, ulevíte si. Mě pomáhalo prostě dýchat z hluboka a říkat si to auu auu. Paní co byla potom semnou druhý den na pokoji, taky po císaři, ale po spinálu, tak tak zase při tom vstávání u toho křičela a hekala, jako když rodí ženský přirozeně. Každá to má prostě jiné. 

Jinak když sem si to takhle prožila, rozhodně se toho císaře nebojte. Musím říct, že možná lepší než spontální porod. Protože u toho nikdy nevíte, jak to dopadne. Velice mě překvapilo, kolik ženských přijelo rodit přirozeně a skončili pod kudlou. Jedna měla problém se srdečníma ozvama miminka, druhá se otevřela na 9cm a víc ne (rodit vás prý nechaj až od 10cm, to sem nevěděla), třetí přestali kontrakce atd. Takže neřešte to, nechte to na lékařích, pokud to nejsou nějaký blbci, tak ví co dělají. A ve Slánský nemocnici jsou opravdu profíci lékaři, jinde bych rodit ani nechtěla. Měla jsem registraci ve FN Motol, kvůli tomu, že hrozilo že se holčičky narodí předčasně a tady ve Slánský nemocnici nemají neonatologické oddělení, naštěstí jsme to zvládli dotáhnout do 36+0 a od toho týdne jsme mohli rodit už tady. Kdyby vás cokoliv napadlo, napište. Pokusím se vám odpovědět a poradit. A poslední rada na závěr, ať už rodíte jakkoliv a bolí vás to sebevíc, myslete vždy pozitivně a hlavně na ten závěr, kdy budete mít to miminko. Ono vám už stejně nic jiného nezbývá a na svět se prostě dostat musí.