Hladím si bříško a říkám: „Co je, Ty naše malé štěstí? Broučku, pojď už k nám! Chceme Tě s tátou vidět. Chceme vědět, jestli jsi krásný syn Theodor nebo krásná dcera Emily. Tolik se těšíme, až tu budeš s námi.“ 

Těhotenství bylo nekonečné. Od první chvíle, kdy jsem na testu uviděla dušíky a později ty 2 čárky, jsem věděla, že Tě miluji. Možná jsi měl pár milimetrů, ale už v tu chvíli jsem se cítila, že dokážu nemožné a že tu vždy budu pro Tebe. Nechyběly slzy radosti z početí mého prvorozeného děťátka. Neuvěřitelné! Já jsem těhotná! 

V těhotenství jsem se cítila jako na houpačce. Někdy mi bylo skvěle, jindy zase o něco hůř. Změny nálad, chutí, nervozita, do toho radost. Doprovázely mě snad všechny příznaky, které můžou při těhotenství nastat. Pálení žáhy, mdloby, tvrdnutí břicha, oteklé nohy. Ke konci mě dokonce trápil vysoký krevní tlak. Byla jsem jako chodící koule, která je ráda, když si ještě dovede ostříhat nehty na nohou, nebo dofunět na WC - kvůli neustálým kopancům do močového měchýře jsem tam byla pečená vařená. Ke konci těhotenství už nepřicházely v úvahu ani procházky, ani výlety. Teď se tomu trochu směju, ale věřte, že v tu chvíli mi do smíchu moc nebylo. I přesto všechno jsem se na všechno těšila! Dokonce i na porod. Nevěděla jsem přece, do čeho jdu, ale věděla jsem, že do toho každopádně nejdu sama, ale spolu s mým úžasným manželem. Proto jsem neměla žádný strach. Podpora z jeho strany byla až neskutečná na to, jak mladý tatínek to byl. Na svých 22 let se do nové role vžil naprosto úžasně. Hladil mi bříško, doprovázel mě na všechny kontroly a ultrazvuky. Spolu jsme se těšili a radovali. Když jsem se ho zeptala, jestli chce být se mnou u porodu, na odpověď jsem nemusela dlouho čekat. Okamžitě odpověděl, že ano, ačkoliv vůbec nevěděl, do čeho půjde. Stejně jako já. 

Tak a je to konečně tady! Po 9 měsících se konečně dočkáme našeho děťátka. Tomu se ale stále ještě nechce na svět i přesto, že tu s námi měl být už krásných 6 dní. A tak jsme se dozvěděli, že se porod bude vyvolávat. Byli jsme zaskočení, ale zároveň nedočkaví. Já jsem si i oddechla. Těšila jsem se na to, že 21 kilogramů mé nové váhy půjde postupně zase dolů, ale hlavně na to, že už tu konečně bude naše miminko! A taky mě už unavovaly neustálé dotazy zvědavých rodinných příslušníků. Otázky typu: Tak co, už? A kdy to bude? mě popravdě trochu unavovaly. Já sama jsem už přece chtěla, aby bylo po všem. Tím nechci nikoho urazit. Je jasné, že se všichni těšili, ale popravdě - kdo po termínu porodu stále ještě s miminkem v bříšku rád slyší takové otázky? Taky bych ráda věděla, proč si tam tak dlouho vegetil a napínal nás. 

Taška sbalená, sedíme v autě a jedeme směr Valašské Meziříčí – porodnice. Ubytovali mě na poporodním oddělení, takže všude na chodbě slyším plakat čerstvě narozená miminka a mluvit sestřičky i maminky. Já ležím a koukám na prázdnou postýlku vedle mě a přemýšlím, co dělám na tomhle pokoji. Tady jsem přece měla ležet až po porodu. Majo odchází domů, dává mi poslední pusu před tím vším a ujišťuje mě, že kdyby se něco dělo, přijede tak rychle, jak jen to půjde!

Tak a jsem tu sama a čekám. Občas přijde sestřička a zeptá se, jestli něco nepotřebuji. Ujišťuji ji, že ne. Jen bych už potřebovala prcka v náručí a ne v bříšku. Ale to je věc, kvůli které tu jsme a která se snad brzy napraví. Večer asi tak v 19 hodin mi zavedli nějaký čípek na vyvolání porodu. Ten by měl pomoct porodním cestám, aby dozrály. No budiž. Čekám sama na pokoji, všude je tma. Posílám poslední zprávu tátovi a usínám. Ve 2 hodiny ráno mě vzbudí bolest - pohyby miminka. Bolí to hodně a není to moc obvyklé. Říkám si, že asi reaguje na tu tabletku, co mi zavedli, tak snad zase spolu se mnou usne. Jenže pohyby jsou horší a horší. K tomu se mi na břiše udělá boule z toho, jak se převaluje. Vypadalo to, jako by se chtěl dostat ven skrz bříško. AU! Tak tohle už vážně bolí. Že by se něco dělo? Nedusí se? Zvoním na sestřičku a říkám jí, že se asi něco děje, že miminko se kroutí jako šílené a že to teda bolí. Sestřička se usmívá a uklidňuje mě, že to nic není, ale že se na miminko přece jen podíváme a natočíme ozvy. Tam je viditelné, že miminko sebou opravdu hází, a mě to čím dál víc bolí. Přestěhují mě tedy na čekací pokoj - předporodní místnost. Prostředí je to příjemné – jsou tam fialové zdi, televize, pohodlná postel, sprcha, wc, prostě vše, co potřebuji. Sestřička říká, ať se prospím, odpočinu si. Jenže jak, když mě to bolí? Ležím, občas se převracím, nevím, jak si lehnout, a čekám. Zhruba v 5 hodin ráno začínám lehce prodýchávat a ptám se sama sebe – „To už jako rodím? Jak to poznám?“ Ještě jsme netušila, že to, co cítím, není opravdová bolest. Majo tady není. Začínám tlačit na sestřičku, že mu potřebuji zavolat, že chci, aby za mnou přijel, protože je to z Hranic asi 20 minut a že než přijede, tak to potrvá. Sestřička ze mě musela mít srandu, protože mě ujišťuje, že to stihne, ale nakonec říká, že teda přijet může, ale že se tady bude nudit. Tak jsem si pomyslela, co to je za úsudek, že já se tady kroutím, potřebuji, aby byl se mnou, a on by se tu náhodou mohl nudit? Ne on mi má přece pomoct! Asi v 7 hodin ráno Majo přijel. Snažím se tvářit, že jsem úplně v pohodě, že to sice bolí, ale já jsem přece statečná. Říkám mu, ať si sedne a pustí si televizi. Mě ještě napíchli na kapačky kvůli riziku streptokoka před porodem. Okolo 8 hodin mi přinesli snídani. Měla jsem se prý najíst, ale copak to šlo, když jsem měla takové bolesti, snažila jsem se je prodýchavat a do toho se přece nedá jíst. Jsem víc a víc unavená, tak strašně unavená. Přichází sestřička a oznamuje, že mi udělá klystýr. Z toho má hodně lidí strach a přiznám se, že ani pro mě to nebyla příjemná zpráva. Nicméně po zákroku jsem byla ráda. Za prvé jsem věděla, že se mi tak nemůže stát žádná nehoda na porodním sále, a za druhé mi to na chvíli ulevilo od bolesti. Byla jsem šťastná, že to, čeho jsem se bála skoro víc než porodu, mám za sebou. V tom už ale přichází doktor a v ruce drží velikánskou jehlu, která má zahnutý konec. Vypadá to jako háček. Oznamují mi, že mi píchnou plodovou vodu. No nechtějte vědět, co jsem si v té chvíli pomyslela. K mému překvapení to bylo rychlé a vůbec to nebolelo. Cítila jsem příjemné teplo, připadalo mi to, jako bych se počůrala. Ale že té vody bylo. Dva litry určitě, protože miska byla úplně plná. A vlastně tekla až do samotného porodu. Pan doktor i porodní asistentka se smáli, že není možné, že té vody je tam tolik. 

Když jsem byla vybrána, tedy hlavně můj syn, na testování A-derma Exomega Zvláčňujícího mycího gelu 2v1 TĚLO A VLASY, byla jsem opravdu moc ráda, protože syn je rok atopik a na promazávání používám emolienční krém od stejné značky a jsem spokojená. Proto jsem byla fakt nadšená z testování a strašně jsem se těšila.

Ovšem téměř o týden se testování zpozdilo kvůli nedorozumění, ale balíček nakonec dorazil a mohlo se začít 🙂 

Byl to asi týden, co téměř po roce, Alexíkovi zmizel ekzém, měla jsem z toho smíšené pocity a doufala jsem, že na novinku nebude reagovat. Na druhou stranu by mě ale i zajímalo, jak by reagovala kůže při zhoršení ekzému. 

Malého koupu ob den a testování probíhalo v pořádku, žádné začervenání, vysušená kůže. Prostě měl kůžičku jako miminko 🙂 a to je ten největší úspěch, pokud bojujete s ekzémem. Moc nepění, což mi vyhovuje. S prvním použitím jsem byla příjemně překvapená, jak krásně voní. Vlásky synovi vydrží vonět do dalšího umytí, je se mi po umytí hůře rozčesávaly. Ovšem hned první den zkoušení, když jsem šla uspávat syna (spí s námi v posteli), jsem tu vůni nemohla dostat z hlavy a najednou mi to nebylo příjemné a celou noc to cítím, protože malej spí věčně nalepený na mně. Musím podotknout, že jsem citlivá na silnější vůně, takže to je spíš můj osobní problém. Přítel si aroma pochvaloval a nijak mu nevadilo. Ikamarádka, která u nás byla na návštěve,chválila vůni. Takže bych to jako negativum neuváděla. Snad si časem zvyknu 🙂

Gel jsem vyzkoušela i na sobě, taktéž jsem atopička (momentálně bez ekzému), spoustu mycích přípravků mi nesedí. Příjemné roztírání, pokožku jsem posléze neměla vysušenou, jen to aroma je u mě problém, takže jsem jen jednou vyzkoušela a z hlediska kůže mohu doporučit. 

Se složením gelu jsem byla ceeelkem spokojená (jen ten palmový olej!! ale ten je bohužel téměř všude).

Mám za sebou celkem náročný týden. Někdy se mi trochu zasteskne po té stejnakosti, s jakou ubíhají dny na mateřské v jednom velkém nekončícím poklidném infarktu... Nebylo to nakonec docela fajn? Nebylo. Všichni víme, jak to je: vzpomínky nás mají na háku a paměť nám je dost přibarvuje. Aspoň se tím uklidňuju.

Moje studium má bohužel i svá úskalí. Nejezdím si pokaždé jen tak posedět u kytary a kafe, ale občas se musím nechat i z něčeho vyzkoušet, když jsem to individuum. Totiž individuál.

A ten den nastal právě ve čtvrtek. Měla jsem si napsat test. Inu, žádné překvápko. To lze předpokládat, když se člověk jednou dá na studium.

Je ovšem zákonité, že se takový test většinou sejde s dalšími dvěma až třemi akcemi v ten samý den, ideálně v kombinaci s nemocemi všeho druhu a neočekávanou a neodkladnou akcí manžela a pak z toho vznikne hotový maratón. Tak třeba že po návratu z toho slavného testu máte na krku koncert s dětičkami v zušce. A tak trochu vám to časově nevychází, takže mezi testem a koncertem máte hodinu a půl na stokilometrovou cestu autem, během níž se musíte stihnout psychicky naladit na vlnu úča a natrénovat si proslov pro rodiče.

Ale jo, fajn. Odbydu si kytáru jako vždycky, napíšu test a pak poletím do zušky uspořádat ten koncert, odučit zbytek dětí a pak domů vystřídat babičku u dětí. Pohoda den.

Nakonec na samotném psaní testu není nic až tak náročného. Tedy pokud se na něj připravíte. A právě to jsem měla v plánu udělat předchozího dne. Jenže předchozí den, tedy středa, pro mě nezačal zrovna šťastně. Vzbudila jsem se se smrtelnou virózkou.  Po celodenním umírání na škrábání v krku jsem vyzvedla ze školy dítě, které bylo taky nemocné. Doopravdy nemocné.  

Vaříte s dětmi? Ne? Ale to je chyba! Chytré vědecké hlavy dokázaly, že to báječně utužuje vztahy!

Cokoli, co člověk dělá s dítětem, dostává nový rozměr. Včetně vaření. A protože Kryštof pomáhá v kuchyni děsně rád, upravila jsem si pár receptů pro vaření s dítětem. Tady je malá ukázka. Snad se vám budou někdy hodit.

Dýňová polévka

Suroviny: 1 menší máslová dýně, 1 mrkev, 1 celer, 1 cibule, máslo, muškátový oříšek a bílý pepř dle chuti, kýbl s vodou, větší hadr na podlahu, menší hadřík na linku, věci na převlečení (pro vás i dítě), papírové utěrky

Postup: Máslovou dýni si ideálně předpečte v troubě do měkka. Postavte dítě k lince (např. na židli nebo pro tyto účely speciálně zakoupené schůdky z Ikea). Na drobno nakrájejte cibuli. Vezměte papírovou utěrku a řvoucímu dítěti proplachujte pod tekoucí vodou oči, do kterých si strčilo ruce od zmíněné cibule, následně otřete papírovou utěrkou a vraťte dítě k lince.

Vytáhněte dítěti máslo z pusy a dejte ho rozehřát do hrnce, následně na něm nechte zesklovatět cibulku. Celer a mrkev nahrubo nastrouhejte a přidejte k cibuli. Mírně orestujte. Vezměte menší hadřík na linku a utřete s ním to, co dítě nakreslilo mrkví (pokud to tam necháte déle, musíte to vzít savem, ta oranžová se do linky krásně zažere).

5.11.2016.

Slovensko - Tatry.

Naše první letošní dovolená. Moc jsem se těšila. Nejen, že si konečně odpočinu, ale že se konečně budeme pokoušet o mimi. Nemohla jsem se už dočkat.

Přítel Jirka si myslí, že "jednou zasune a už se to povede", ale já vím, že se to nemusí hned povést. 

Volné a zároveň plodné dny utekly a my jsme jeli domů. Dovču jsme si parádně užili a na miminku pořádně zapracovali.

MS jsem měla dostat 23.11. Všichni v okolí, kdo věděli o našem snažení se neustále vyptávali, jestli se už zadařilo. Byla jsem jak na trní. Nemohla jsem to ještě vědět, ale modlila se, aby to vyšlo.