Moje druhé ( tak trochu neplánované ) těhotenství bylo opět doprovázené těhotenskou cukrovkou. Nic hrozného, jako v prvním těhu, takže nějaká dietka a jede se dál. Ovšem po první zkušenosti jsem raději počítala s tím, že ke konci těhu cukr zase vyskočí, pošlou mě do porodnice a vyvolání mě nemine. Taky že jo. Ale tentokrát jsem za to byla ráda, věděla jsem už do čeho jdu. Takže jsem v úterý ve 38+3 tt nastoupila do porodnice, dostala dietku a čekala. Dva dny se nic nedělo, až ve čtvrtek jsem od primáře dostala na výběr, protože cukr je celkem v pohodě, tak můžu jet na pár dní domů a vrátit se na tu vyvolávačku anebo můžem začít vyvolávat hned. Po poradě s manželem jsem usoudila, že bych akorát odkládala nevyhnutelný a když už tam jsem, tak na co čekat. Takže ve čtvrtek v jedenáct večer ( musela jsem se o tabletku přihlásit ) jsem dostala první půlku, v pátek ráno druhou. Po zkušenosti s prvním vyvoláváním který trvalo skoro čtyři dny radši počítám s tím, že to bude opět na dlouho. Všichni mě uklidňují, že tentokrát to bude rychlejší. Před obědem mě začíná pobolívat břicho, nic hrozného, ale já z toho mám radost. Otevřená ale pořád jen na prst. Po obědě dostávám od mladého doktora čtvrtku tabletky a na monitoru sleduju, jak děloha cosi vytváří. Po sedmé si mám dojít na kontrolní monitor. Kolem čtvrté si dávám kafe a tuším, že v noci se už asi nevyspím. V šest stojím v horké sprše a modlím se, ať to zase netrvá celou věčnost. Zvládám sníst večeři, která vzápětí letí ven. Jdu zase do sprchy, tentokrát už na všechny čtyři. V sedm přichází sestra, ať si jdu na ten monitor a když mě vidí, říká ať si vezmu telefon, kdybych tam už zůstala ( nevěřím, že bych mohla mít takový štěstí ). Na sále mě vyšetří, paráda, otevřená na čtyři prsty. Při monitoru volám manželovi, že může vyrazit. Se sestrou se domlouváme na přípravu, do sprchy hned nejdu a ani klystýr nepotřebuju, zato na nabídku epidurálu vehementně kývám že ano. Kolem osmé už se mi dostává neskutečný úlevy, je mi tak krásně. Po půl deváté dorazí manžel, chvilku povídáme, pak jdu do sprchy a zkusit se vyčůrat. Epidurál pomalu přestává působit, bolesti nabývají na intenzitě. Asi ve čtvrt na deset jsem otevřená na osm prstů, sestra se ptá, jestli chci píchnout vodu. No jasně, že chci. Super, voda odtekla a najednou přichází neskutečný tlak a tělo už samo tlačí. Šlo to krásně a v půl desáté je venku naše princezna. Dávají mi ten poklad na břicho a my se s manželem neskutečně zamilováváme. Na porod placenty se čeká o něco déle, ale nakonec i to proběhne v pořádku a já se dozvídám, že nemám ani jedno škrábnutí. Takže nakonec se tu noc opravdu moc nevyspím, ale ne kvůli bolesti...🙂 

Stojím na dlouhé chodbě a snažím se najít nějaký záchytný bod ve strachu, že tohle nemůžu ve zdraví přežít. Mám suplovaný dozor u malých dětí.  Neuvěřitelný řev. Ve změti malých nožek a ručiček, hlav s grimasami zběsilého úsměvu se snažím identifikovat jednotlivé postavičky.

Bezúspěšně.  Valí se to všude kolem mne a já nejsem schopna dělat nic jiného, nežli pevně stát. No tak do mne narazí, no. První úspěch. Držím jednoho klučinu za tričko a zvedám ho ze země. Potkal před okamžikem moje koleno. Přísahám, že jsem ho nenastrčila!

„Proč tak řveš?“ Zní moje otázka.

Snažím se být přívětivá. Dítě neodpovídá. S překvapeným výrazem mi věnuje na pár sekund pohled. Za okamžik je vidět v jeho očích uklidnění, že odtud mu žádné nebezpečí nehrozí, takže komunikace je zbytečná. Zvyšuji hlas: „Odpověz mi! Proč tak strašně řveš?!“ Z výrazu ve tváři je jasné, že mne vůbec nevnímá.

Vypouštím ten uzlík energie opět do prostoru. Okamžitě se zapojí do davu. Děti se kopou, strkají, intenzivně ječí. Sem tam lze zachytit pravidelně se opakující výkřiky. Něco jako rituální pokřik povzbuzující ostatní k akci. Neuvěřitelné.  Jdu alespoň bránit dveře od toalet.

Nějak mne zaregistrovaly a perfektně se mi vyhnou těsně před možným nárazem.  Oni musí mít někde zabudované miniaturní radary! Jako netopýři. Ne, tohle je drsná představa. Nevím, jestli upadám do nějakého podivného transu, ale začínám je vnímat jako malá zvířátka. Musím něco udělat!

Takové klasické říjnové pondělí, 24., přesně dva měsíce do Vánoc. Chystám se pro starší dcerku do školky a v tom koukám, přistála mi pošta od Koník_testuje. Otevřu a šup, byla jsi vybrána na testování Windomaticu. Cožeto??? Úplně jsem zapomněla, že jsem pod příspěvek vůbec psala, natož abych doufala ve výběr🙂 Nadšení veliké, první velká „výhra“ v životě. Pak mi pomaličku začalo docházet, že budu muset umýt okna.

Nesnáším mytí oken. Proč jsem proboha chtěla něco na mytí oken??? A navíc na to mám jen týden. To mi to ani nevydrží umyté do Vánoc, vždyť ono to nevydrží ani do druhého dne! Cože? Já si to pak budu moct nechat napořád? Vánoce se opravdu předběhly🙂

Strašně jsem se na balíček těšila, ale čím déle nešel, tím víc jsem se netěšila, přeci jen je tu povinnost napsat recenzi do týdne. Další týden v úterý balíček dorazil. No a já najednou měla pocit, že musím okamžitě začít něco dělat. Ouha, ono se to musí nejdřív nabít. Cože? Tři a půl hodiny? Vrzla jsem nabíječku do zásuvky a šla si po svých. Nabito bylo večer a ano, nemohla jsem počkat do rána. Vzala jsem Windomatic na jedno z nejhorších míst. Takové testování ohněm, řekla bych. Máme v předsíni velké zrcadlo, prakticky nelze vyleštit, protože než doleštím jednu stranu, druhá už je suchá a tím pádem prakticky nerozleštitelná. Rozmyla jsem ho, zapla Windomatic a šup šup, bylo hotovo. Nenechává šmouhy. Tedy ne ty, na které jsem zvyklá, kde vidíte tahy rukou. Jediné, které nechává, jsou souvislé čáry tam, kde končí plocha stěrky. Na rozdíl od klasických šmouh jsou ale tyhle snadno rozleštitelné papírovou kuchyňskou utěrkou. Všechno trvalo cca tři minuty, oproti půlhodinové tortuře dříve.

Další den jsem šla mýt francouzské okno. A tam se Windomatic projevil jako můj budoucí nejlepší kamarád. Malá samozřejmě chtěla pomáhat, takže namočit hadřík, nevyždímala a šup s tím na okno. Veškerou vodu, kterou vylila na podlahu, jsem vysála Windomaticem, žádná role utěrek nepadla za vlast. A protože Mirinka je expertka na vylévání pití, do budoucna bude mít Windomatic čestné místo v seznamu pomocníků.

Klasický způsob, jakým jsem myla okna dříve- rozmýt, stáhnout obyčejnou stěrkou, po každém stažení otřít stěrku do látkové utěrky, otřít rám okna od steklé vody po stěrce, rozleštit okno půlkou role kuchyňských utěrek. S Windomaticem jsem nepoužila jedinou látkovou utěrku a na devět oken mi stačily tři papírové utěrky na doleštění. Při pořizovací ceně Windomaticu cca 1000Kč vs. 30Kč za roli papírových utěrek, se mi při četnosti mytí oken v naší domácnosti jednou za rok, vrátí kupní cena Windomaticu za… krásných třicet let😀

Ale teď vážně. Okna opravdu myju jednou dvakrát ročně. Hlavně proto, že způsob, kterým to v současné době dělám, je zdlouhavý. Pro srovnání- klasickým způsobem myju naše francouzské okno přes dvacet minut, dokud nejsem spokojená s výsledkem. S Windomaticem mi to zabralo necelých šest minut. To je obrovská úspora času. Času, který můžu strávit mnohem lépe a efektivněji, než je mytí oken. Věřím proto, že mi příště nebude dělat takový problém strávit hodinu mytím oken třeba jednou do měsíce, protože budu vědět, že to není práce na půl dne.

Takový krásný klidný den jsme měli. Děti si hrály, já vařila, pak obídek. No prostě pohoďka, jak má být. Po obídku jsem nahnala holky do postýlek, že je čas na spinkání. I přes mírné protesty se nakonec zavrtaly, že teda jako budou spát. Uvařila jsem si kafíčko, že si budu užívat svojí chvilku. A říkám si - co to tady furt vrčí. To asi někdo něco řeže. A jen tak abych se přesvědčila jsem hodila okem po okně - střešním. Jako bych tím oknem někdy viděla něco jinýho, než mraky a sluníčko. A zahlídla jsem pravý zdroj oněch tajemných zvuků. Byl to sršeň, v celé své kráse si poletoval v téměř 5ti metrové výšce, přímo nad dětskou ohrádkou, kde se spokojeně převaloval Prcek. To byl jasný signál k zahájení akce. Čapla jsem Prcka a šla do pokojíčku. Holkám jsem oznámila, že dneska spinkat nemusej, že budou hlídat Prcka a já že jdu na lov onoho darebáka. Myslím, že tu část s lovem přeslechly a začaly se radovat, že nemusej spát. 
Hon započal. Začalo to hledáním plácačky. Určitě se mi bude hodit, když je ten zmetek v 5ti metrový vejšce a já mám něco přes 160 cm. Plácačka nalezena, stála jsem s ní pod oknem a připadala si jako dítě, který vidí hromadu balonků na pouti a představuje si, jak na nich odletí. Vyměnila jsem plácačku za biolit. Smrdí celej barák, ale na toho lumpa jsem prostě nedostříkla. Našla jsem spojence. U okna se zabydlel pavouk a má tam pořádnou pavučinu. Sršeň se začal zamotávat, pavouk útočil, sršeň bodal. Teda, to bylo drámo. Samo sebou, že jsem fandila pavoučkovi, ale vyhrál sršeň. Pak že dobro vždy zvítězí. Sršeň se vytrhl z pavučiny a namířil si to k druhým oknu. Proč jsme jen nechali opravu dálkovýho ovládání na otvírání až na jaro???????? Po chvíli úvah se tato poloha zdála být pro mě výhodnou. Vylezu na schody a vysaju ho. Hadice u vysavače je dlouhá dost. Ale ten potvorák ví, kudy si to štrádovat, aby byl v bezpečí. Slezla jsem ze schodů (už je nikdy nebudu používat jako odkladiště), abych podala zprávu našemu tatínkovi. Stále jsem po očku sledovala pohyby protivníka. A pak to přišlo.

Myslel si, že ho nesleduju, když píšu a letěl na průzkum. Usadil se na zdi v mém dosahu, tak jsem se vplížila zpátky na schody, hadici od vysavače jsem pomaloučku přiblížila co nejvíc to jde (chvíli jsem si připadala jako kočka, která číhá na myš), vysavač zapla a dostala ho. Pak jsem se stále zapnutým vysavačem šla až ven, že kdyby jako ještě žil, tak radši ať z toho pytle vyletí až venku, aby nechtěl odvetu. Rychlostí blesku jsem vypla vysavač, otevřela poklop, zavřela pytlík a zavolala holky, že už je to dobrý, sršeň je v pytli. 
Hrdinně jsem jim pytel ukazovala, že už se nemusej bát, že už nás nedostane, že je v pytli. Ten zmetek to přežil a začal v tom pytli bzučet. 
Kdyby se pořádala olympiáda v rychlosti otevření a zavření popelnice s vhozením odpadu, byla bych jednoznačnej vítěz. Já se tak lekla, že jsem tam ten pytel hodila snad dřív, než mě to napadlo 😀

Vždy mě tu dokáže nadzvednout, když čtu, že si tu nějaká vychcaná vyžírka hrála na chudinku, aby vzbudila soucit a maminky jí poslaly věci, které sice nejspíš potřebuje, ale nechce se jí to financovat z vlastního, přestože by bez problémů mohla.

Upřímně, nepřekvapuje mě to. Komunita MK (i když v naprosté většině virtuální) je báječný demografický vzorek, takže by byl zázrak, kdyby se tu taková vyžírka nevyskytla. Nebo možná spíš nevyskytly. Stejně jako plno jiných postaviček s pokřivenou duší či charakterem, včetně psychopatů.

Stejně tak mě překvapuje, kolik lidí na to skočí. Možná jsem příliš podezřívavá a když něco takového čtu, tak zpozorním, pročítám blogy a musím říct, že dost často mi to skřípe a později se potvrdí diagnóza vychcánek.

Na druhou stranu mě to nepřekvapuje, protože za ta léta se mi potvrdilo, že tady je plno maminek se srdcem na dlani, které jsou ochotné nabídnout a poskytnout pomoc tam, kde to je třeba. O to víc mě točí, když toho někdo zneužívá.

Nechtěla bych nikoho nabádat k tomu, aby se zatvrdil a podporu tam, kde to je opravdu třeba, neposkytoval. Jen se zamýšlet nad tím, kam ji směřovat.

Teď máme možnost pomoci tam, kde to opravdu je potřeba a kde víme, že to není neupřímné hraní na city. A není to poprvé. Díky odhodlání helulela a vera_vila a jimi aktivovaných ochotných tvořilek tu vznikla skupina Charitativní dražba, ve které právě probíhá již 7. kolo dražby rukodělných výrobků. Výtěžek půjde na pomoc malé Vanesce, jejíž maminku Anitu můžete na MK najít pod nickem vam123. Příběh Vanesky a její maminky si můžete přečíst tady.