" .... A tady možná byl ten první okamžik, kdy jsme si řekli a dost, už se nenecháme žádným kočárkem omezovat!

A tak kračíme cestou necestou všichni tři s nosítkem či šátkem ve předu či v zadu, nosí maminka i tatínek, jak se nám zrovna chce..."

Nejraději jsme venku. Potkáte nás v horách, v polích, v lesích, prostě všude tam, kde je krásně tichoučko.

Než jsme byli tři, neznali jsme žadná omezení. Sebrali jsme se, kdykoliv nás to napadlo a někam jsme jen tak vyrazili.

Už před narozením syna nám ale lidé v okolí  říkali, že na některá místa budeme muset na nějakou dobu zapomenout, že nás to dítě bude omezovat.

Když se náš mrňous narodil, realita  byla ještě horší, než očekávání.

Nechtěli jsme se smířit s faktem, že teď minimálně rok budeme jen sedět doma a kroužit s kočárkem maximálně v nejbližším okolí.

http://renate-rena.blog.cz/1612/tyran

Období kolem porodu bylo vylmi hektické. Především po nástupu do péče porodnice. Po celou dobu kontrol bylo vše vpořádku. Malý sice měl velký váhový odhad (3600g na předposlední kontrole) ale po dobu všech kontrol (cca 4-5) žádný lékař neviděl problém v normálním porodu. Na poslední kontrole jsem však měla tu čest přímo s přímářem porodnice-gynekologie. Který normální porod zavrhl. Především z důvodu mého malého vzrůstu (155cm) a malé pánve byť mám zadek a boky jako skříň 🙂. Hrozilo, že malého neprotlačím přes ramínka a zasekne se  mi tam. Což by způsobilo tzv. dystokii ramínek. Na internetu jsem se dočetla, že při násilném vytahování by mu mohli způsobit i obrnu horních končetin. Takže jsem nakonec byla ráda, že jdu na císaře.

A jak probíhal? 

Když bych měla zhodnotit celkově opěraci tak jsem mile překvapená jak vše probíhalo v klidu. Ano je pravda že jsem se bála jako hrom a byla nervózní, ale nakonec jsem to zvládla. Nic jiného mi taky nezbylo
U mě hospitalizace probíhala tak, že v úterý jem byla na kontrole u primáře, a ve středu ráno už  nastupovala do nemocnice kvůli předoperačnímu vyšetření. Ten den nějaké odběry krve, ozvy, a doupravení mého oholení od sanitárky.

V noci kolem 11 mi začala odtíkat plodová voda, a verdikt lékařky byl, že pokud by se rozjely kontrakce tak bych musela okamžitě na sál do celkové anestezie. Na jednu stranu jsem byla ráda že už se něco děje a nemusela bych se nervovat do rána. Ale na druhou stranu jsem se modlila aby kontrakce nepřišly protože bych neměla možnost vidět malého ihned na sále. Byla jsem na oddělení gynekologie kde jsem měla klid. Ale doktorka si mě pro jistotu nechala převést na porodní sál (box) aby mě měla pod kontrolou. Měla jsem se snažit alespoň trochu spát, ale vůbec to nešlo. Za celou noc tam rodily asi tři maminky takže jsem celkově naspala asi dvě max tři hodiny. Navíc mi bylo řečeno že na sál půjdu kvůli té plodovce hned jako první v osm hodin, a že budíček budu mít v pět kvůli antibiotikám, ozvám apod. Od té doby má nervozita stoupala. Bylo osm hodin, a nikdo si pro mě nešel, a ani mi nepodali žádné informace. Nakonec jsem na sál šla až v devět. Předemnou šla maminka s dvojčatama. Po celou dobu jsem měla strašnou klepavku z nervů. Byla jsem jak nějaký naháč pes co v zimě čeká před obchodem na pánička. Po přivezení na sál se mě snažili rozptylovat a komunikovat se mnou. Což mi nesmírně pomohlo. Ještě před sálem mi píchli nějakou injekci na umrtvení spodku (už ani nevím kam to píchli) snad do dvou minut jsem nohy necítila a zavedli mi vývod. Dále jsem jela na spinal. Nebylo to hrozné. Co mě obtěžovalo tak jak mě anesteziolog osahával a hledal si bod do kterýho to píchne. Protože mě to strašně lechtalo a já jsem musela být v klidu a nesmát se :D Potom mě ihned položili a šlo se na věc. Na chvilku se mi udělalo špatně protože mi klesnul tlak (je to prý normální). Ale zvedli mi nějaké léky a já to naštěstí vydýchala a nezvracela. Potom už to šlo ráz na ráz. 9:30 jsem pod prsa dostala plentu abych nic neviděla a 9:56 byl malý na světě šili mě cca asi možná 45 minut?
Po operaci převoz na JIP kde jsem měla být 24 hod. Nakonec jsem tam ale byla odhadem asi 4 hoďky. Byl tlak na lůžka protože přivezli nějaké akutky a já jsem tam ze všech snášela pooperační nejlépe. Tak mě převezli na normální pokoj kde mě pravidelně chodily kontrolovat sestřičky. Byla jsem i ráda, protože paní co šla po mě na císař měla nějaké pooperační komplikace a neustále u ní byla skupina lékařů snad ze všech oddělení a snažili se jí udržet. Takže tam byl mumrajs a nedalo se tam spát. Břicho jsem začala cítit cca 1h a 1/2 po operaci. Bylo to jako velmi silná MS bolest ale dalo se to vydržet a o další léky jsem nežádala. Po dvou hodinách už jsem začala cítit nohy ale až do večera trvalo než jsem je cítila úplně. Po třech hodinách mi nosili malého na kojení. měla jsem strašnou radost že se mi hned přisál a neměli jsme s tím problémy. Akorát teda jak jsem ještě neměla mlíko tak jak malý sál naprázdno a strašně silně tak mi na obou prsou způsobil ragády. Další den už jsem chtěla mermomocí vstát a čekala na sanitárku která mi pomůže do sprchy jako na smilování. To první vstávání bylo strašné protože jsem vlastně víc jak 24 hodin nejedla a nepila takže se mi zamotala trochu i hlava ale jak jsem se najedla tak už to bylo ok potom už jsem fungovala normálně, nechala si přivést malého, a už jsem si jej nechala u sebe i přes noc. Co se týče mě tak super. Teď se teda pro změnu těším až mi v pátek vyndají svorky. Břicho bolí (zavinování dělohy) ale jinak se cítím naprosto fajn
Takže tak se asi cítím🙂

„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“

Za možnost zpracovat tento životní příběh jsem velmi vděčná. Tím, že jsem sama adoptivní mámou, prožívala jsem při jeho psaní velmi zvláštní a intenzivní pocity, jako bych si časoprostorem povídala se svou vlastní, už dospělou dcerou …

O svůj příběh se se mnou totiž podělila žena, kterou její adoptivní rodiče přijali do své rodiny z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko.

„Naši se o dítě pokoušeli několik let. Můj otec, těžce nemocný, byl vlivem užívaných léků neplodný, maminka měla také problémy, proto se rozhodli pro adopci. Na dítě čekali asi dva roky, proběhly psychologické testy, návštěva v rodině a jednoho dne, aniž by byli připraveni, jim zavolali, že si mají přijet pro dítě.“

Holčička byla velmi klidné a usměvavé, ale bohužel velmi často nemocné dítko.

Pouto, které si maličká s rodiči vytvořila, bylo velmi silné. “Naši se mi opravdu hodně věnovali, zejména otec se mnou trávil hodiny v pokojíčku a hrál si se mnou.“

Ahoj jsem ve 14 tydnu a bydlíme s manželem u jeho rodičů kuli přestavbě a švagrová ma chřipku a ja asi taky boli me hlava a lehce v krku nejaka prevence doktor ma dovolenou do úterý děkuji

Testovala jsem s mojí dcerkou Nelou A-DERMA Exomega Zvláčňující mycí gel 2v1 na tělo a vlasy!

Napíši Vám, že když jsem dostala balíček, překvapilo mě, jak rychle byl doručen.Sice jsem nevěděla o jakou značku se jedná, ale hned napoprvé mě uchvátila. Navíc jsme dostali úžasný dárek - zelený hrníček na kávu či čaj.

Když Nelinku koupeme jinými přípravky, dávám Nelince pěnu do koupele a pak jí umyji ještě dětským sprchovým gelem. Prostě na mě maminka nešetří. Chci aby měla hodně pěny. Zatím jsem si nevšimla, že by Nelinka měla vyrážku nebo náznak něčeho po špatném koupání nebo vysušení kůže.

A přišel den D. Testování. Mám ráda nové věci. Těšila jsem se, tatínek nám pomáhal, koupání je Nelinky rituál, že se pak napapá a krásně spí. Nelinka má vcelku krásnou pleť a kůži na jedničku. Nemáme problém používat jakoukoliv značku.

Nelince se koupání moc líbilo, koupali jsme ob den, ne každý den.

PLUSY:

Vstupem do dospělosti ztrácejí pro řadu lidí Vánoce své kouzlo. Výjimečnost svátečních okamžiků a těšení se na dárky jsou vytlačené stresem z práce, vyčerpáním z předvánočního úklidu a nákupního shonu. Čas, kdy zakládáte vlastní rodinu, je příležitostí, jak se z Vánoc začít opět radovat a znovu se naučit si je užívat. Stačí jen zbytečně netlačit na pilu a s plněním (možná i vlastních zapomenutých) dětských snů začínat pozvolna. Jaké budou vaše první Vánoce s miminkem? Záleží jen na vás.

Dokud je vaše děťátko ještě velmi malé, budete muset možná odložit vaše představy o krásně vánočně nazdobené a uklizené domácnosti a kvantech napečeného cukroví. Nepřepínejte za každou cenu své síly a zaměřte se hlavně na užívání si chvil s vaším miminkem, než abyste se nevyspalí pouštěli do mytí oken za doprovodu pláče dítěte, které si zrovna žádá vaši pozornost. To je totiž to hlavní, o co nejmenší (a vlastně i jakkoli starší) děti stojí. Nedocení ani perfektně vyleštěný byt (který se stejně záhy jejich přičiněním, pokud se už dokáží samy pohybovat, vrací do před-úklidového stavu), ani hromady dárků.

I u větších dětí platí, že velké množství darů je spíše na škodu. Děti obvykle ve spěchu vše rozbalí a pak nevědí, s čím by si hrály dříve a u ničeho tak pořádně nevydrží. Pokud vás čekají kolem Vánoc různé návštěvy u příbuzných, zvažte spíše variantu, že si dítě při každé návštěvě rozbalí několik dárků, než abyste hromadili veškeré dárky od celé rodiny u sebe doma a dávali je dítěti na Štědrý den najednou.

Režim Vánoc bude potřeba přizpůsobit dítěti. Nelámejte si hlavu s tím, že slavnostní oběd či večeři nebudete podávat přesně v hodinu, která bývá v rodině tradicí. Tento fakt neberte jako negativu, ale právě naopak – tím, že vyjdete dítěti vstříc, dokážete například nadělování dárků naplánovat na chvíli, kdy bude dítko odpočinuté a v dobré náladě, byť to třeba shodou okolností vyjde až na druhý den ráno. Pořád to bude lepší, než rozbalovat dárky s mrzutým a přetaženým dítětem.

Ani štědrovečerní večeři nemusíte mít přesně podle tradic – zaměřte se na to, co je pro vás nejdůležitější. Pokud chcete hlavně společně celá rodina pojíst, můžete klidně vynechat slavnostní oblečení a společně si pochutnat na jídle (a nemuset při tom trnout, že vám nebo sobě dítě zamaže drahé sváteční šaty). Místo tradičního kapra si můžete dopřát pokrm, který s malou obměnou bude moct jíst i kojenec, a nebudete muset mít obavy ze zákeřných rybích kostí. Pokud dáte přednost slavnostnímu jídlu jen v rámci dospělých, můžete klidně děťátko nakrmit zvlášť v jeho čase a sami se najíst se vší parádou, až když bude vaše malé spát.

Další roky, až bude děťátko větší, se můžete postupně přibližovat společným představám, jak budete vánoční svátky slavit. Nelpěte zbytečně na tradicích z vaší původní rodiny, pokud vám nesedí nebo je jejich aplikace příliš náročná (proč trvat na pečení dvaceti druhů cukroví jen kvůli tomu, že „se to tak vždycky dělalo“, i když je pak cukroví příliš a nikdo ho nejí, nebo vás nebaví jeho pečení).

Svatá Lucie bývá líčena jako dcera bohatých a vznešených rodičů. Legenda vypráví, že se rozhodla pro panenský život, všechny nabídky k sňatku odmítala a svůj majetek rozdala chudým. Jednou si prý dokonce vypíchla oči, aby tak odradila dalšího z nápadníků, ale jako zázrakem jí byl zrak vrácen. Zklamaný a odmítnutý pohanský nápadník jí udal jako křesťanku a Lucie byla odsouzena k prostituci ve veřejném domě. Stráže, které měli za úkol jí tam odvést, nedokázali se svatou Lucií hnout z místa. Nakonec jí podřízly hrdlo mečem a svatá Lucie kolem roku 304 zemřela.
            Svatá Lucie je patronkou švadlen, kočích, sklenářů a brousířů. Je vzývána proti krčním chorobám a nejčastěji bývá vyobrazena s mečem, se svítilnou a miskou, na které jsou vidět dvě oči.
            V předvečer svátku svaté Lucie chodívaly „Lucky“ kolem stavení. Věřilo se, že postavou velká, bíle oděná „Lucka“ chodila s nožem a dětem, které se o adventu nepostili, chtěla rozpárat břicha.
            Někde chodilo po staveních Lucek více a děti, které se uměly hezky pomodlit obdarovávaly, ostatním hrozily metlou.
            Svatá Lucie byla chápána také jako ochránce proti čarodějnicím. Na Moravě se proti čarodějnicím chránili tak, že od svátku sv. Lucie až do Božího narození odhodili jedno poleno dříví a takto odhozenými na den Božího narození zatopili.
            Svátek sv. Lucie patřil především ženám a dívkám a snad aby si trochu odpočinuly, nesměly v tento den prát ani příst. Věřilo se, že té přadleně, kterou by Lucka přistihla při práci, naplnila by komínem světnici prázdnými vřeteny a ty by musela obratem napříst. 

            Na Valašsku dokonce vynášely přadleny své kolovraty ze světnice na půdu. Nezřídka se za Lucky převlékali sousedky a kontrolovaly jiné, zda nepředou či nederou peří. Těm, které přistihly při draní rozfoukaly peří po celé světnici a těm, které předly rozmotaly napředené nitě.

Jaké jsou dni od svaté Lucie do Božího narození, takové jsou též měsíce příštího roku. (12 dní - 12 měsíců)  

Jaké jsou od Lucie do Vánoc dni, takové budou v pořadí i jednotlivé měsíce příštího roku, neboť od Lucie do Vánoc každý den a noc mají svou moc. 

Když přijde svatá Lucie, najde tu už zimu.

Lucie noci upije (a dne nepřidá).  

Znáte to...Ježíšek už klepe na dveře a Vy nevíte jestli dřív válet rohlíčky, balit dárky, zdobit stromeček, mýt okna, hasit stromeček, lovit kůstku v krku, stavět sněhuláka nebo už po páté přebalit dítě...Jo, Vánoce jsou svátky klidu, vo tom žádná máma nemůže pochybovat.

Nesmíte ale zapomínat sama na sebe. Pěkně si sedněte, uvařte čaj, dobře tak kafe, když jsou ty svátky a vypijte ho ještě teplé! Přemýšlejte o tom, co by Vás samotnou od Ježíška nejvíce potěšilo. Nereálné dárky, jako že si Ježíšek odveze děti na půl roku na Havaj, nechte u ledu. Tuhle možnost jste propásla už o Mikuláši, když jste čertovi dala košem potom, co Vaše dítě slíbilo, že už nikdy zlobit nebude, ale toto předsevzetí mu nevydrželo ani celých 5 minut.

Pokračování na: http://www.pihatamama.cz/Ostatni/Vanoce-jsou-svatky-klidu

Nikdy jsem nebyla jednou z těch, které vytírají třikrát týdně a každou sobotu drhnou lednici. Ne že bych byla bůh ví jaká bordelářka, ale nepřeháním to... Vždycky jsem si myslela, že "Budování hnízdečka" se mi velkým obloukem vyhne.

Navzdory tomu na sobě už nějakou dobu pozoruji, že se semnou něco děje... Nemůžu nechat ležet nádobí na lince, aniž bych ho hned neumyla, čím dál častěji přerovnávám věci ve skříni do úhledných komínků a v neposlední řadě mě začalo šíleně štvát kdejaké umazané místečko. 

Dnešním dnem jsem se ale naprosto překonala a konečně jsem si uvědomila, že budování hnízdečka se nevyhlo ani mně! Během dopoledne jsem totiž vyčistila všechny radiátory kartáčkem na zuby... Co mě na tom ale děsí nejvíc je, že dnes je to první den mé Mateřské dovolené a hned první den doma vymýšlím takové věci...

Upřímně doufám, že se tyto stavy už nebudou zhoršovat s postupujícím stádiem těhotenství a plynoucími dny na mateřské... Přece jen - ještě mi zbývá 40 dní do termínu porodu...

                                                                                                                                  Monika

Jsem maminka Dominika, který má 3 roky. Od narození bojujeme s velmi suchou pokožkou, se sklony k atopickému exzému. Nejhorší je obličej, nožičky a ruce. Příchod zimního období nám to hodně zhoršuje. Proto jsem velice ráda za možnost testovaní tohoto výrobku.

Problém s kůží řešíme od narození. V létě nám pomáhá sluníčko a mořská voda. Neustále zkoušíme něco nového, bohužel je to vždy jen krátkodobé zlepšení a zase zkoušíme něco nového.

Balíček dorazil velmi rychle. Hned jsme Exomega gel 2v1 vyzkoušeli. Už po prvním koupeli bylo tělíčko vláčné, jemné a hebké. Na tělíčku gel zanechá ochranny film. Má krásnou vůni a zustanou po něm jemné vlásky. Za nás veliká spokojenost.

Důkaz misto slibů nafoceno před a po 10 dnech používaní A-DERMA gelu 2v1. S výsledkem jsem moc spokojená, červená místa jsou pryč a suchá pokožka na ústupu. Celých 10 dní jsem syna koupala pouze v gelu A-DERMA a ani ničím nemazala. 

Plusy: 

+ krásná, příjemná vůně

Jsme za polovinou adventního času. Sníh nám sice k té pravé vánoční a zimní idylce chybí, nicméně i tak jsme v tuto chvíli rádi všichni pospolu. Dětem září očička z rozsvícených světýlek v oknech, předzvěst nadílky od Ježíška je téměř hmatatelná. Maminky pečou cukroví, zdobí své byty, domy i zahrady. Společně s tatínky shání vysněné dárky pro své nejbližší…

Těšení se na Ježíška, adventní čas, zapálené svíčky, láska, štěstí a pohoda.
Ale bohužel ne každý tento čas takto prožívá. Jsou mezi námi maminky, které jsou v těžké životní situaci. Cesty osudu jsou někdy nevyzpytatelné a těžko v tu chvíli hledat na celém adventu to pozitivní a zároveň být pozitivní i pro své děti.

A proto jsem tady já a taky, tedy vlastně hlavně, HiPP. A taky vy, maminky na Koníku!

Pár dní zpět jsem rutinně otevřela ráno počítač a projela nové e-maily. V záplavě klasického spamu z různých slevových serverů jsem viděla e-mail od jedné milé HiPP duše 🙂

Úkol zněl jasně: „Petí, vybereme na koníku maminku v nouzi, životní, finanční… A té uděláme krásné Vánoce!“

A já se úkolu moc ráda ujímám…. Ale!

V necelých 20-ti měsících si udělal nádhernou selfie (nechám zvětšit a udělat obraz). Ta fotka je fakt nádherná, jak od fotografa - navíc je černobílá, nádherná.

Jeho starší sestra nechala svůj mobilní telefon na stole v obývacím pokoji a šla z mnou do kuchyně. Lukáše samozřejmě nenapadlo nic jiného, než na něm ťukat. Má na fotce sice jen kousek hlavy, ale fakt to vypadá velmi pěkně 🙂

No a včera přesně v jeho 20-ti měsících, kdy mi utekl s křikem z kuchyně, protože jsem mu nedovolila jít do špajzu, se mu povedlo se zamknout samotnému v obývacím pokoji. Udělal to opravdu rychle, jelikož jsem za ním běžela hned, jakmile jsem slyšela, že má v ruce klíč a točí s ním v zámku (samozřejmě předtím bouchnul dveřma). Už jsem mu viděla jen záda, jak odchází s klíčem v ruce sednout si na gauč a provádět svou oblíbenou činnost - bouchat se zády o gauč.

Moje nervy...

"Lukášku, Luki, pojď sem!" snažila jsem se o klidný hlas, ale v hlavě mi šrotovalo jak tak malé dítě strčí zpět klíč do zámku...

Lukáš po chvíli přišel, aby zjistil co ta matka jančí. Chtěl mi otevřít dveře a zjistil, že nejde, ukazuju mu, že já taky nemůžu a vysvětluju, že musí dát klíč zpátky. Nevěřila bych, ale fakt se snažil ho tam dát nicméně, nedal.

I já Vás všechny zdravím. 

Když můj starší syn začal mít problemy s položkou, začal nám kolotoč s doktory. Po nekolika měsicích nám bylo sděleno, že Matyáš je počínající atopik. Tisíce nás stáli různá mýdla, mastě, olejíčky. Ve finale jsem se začala zabývat alternativou a ta nám pomohla problemy zmírnit. Byla jsem neštastná. 

I já od Matyášova porodu trpím silnou alergií na chemie a ma pokožka je neustále vyšušená, popraskaná a velmi bolavá. Když se narodil mladší Kubík, doufala jsem, že můj ekzém zůstane alespoň v tomto stadium a nezačne se to horšit. Jen každodenní činnost jako je přebalování, je pro mě náročná a musím si brát rukavice. Zadrhávám se o plenu a pak mi krvácí ruce a bolí to. 

Doufala jsem, že Kubíčkovi se ekzém vyhne obrovským obloukem. Nevyhnul se. Nemá sice atopický ekzém, ale pokožku má strašně suchou a občas nekde praskne a krvácí. Hlavně pod kolínkama. Mám doma velkou zasobu všech možných výrobků. Teď k jádru věci. 

Na Koníku jsem už několik let. Když před pár měsíci vyhlasily různé testování produktů, jásala jsem. Po několika zapojeních a mnoha neůspěších jsem to vzdávala. Objevilo se testovaní na citlivou a atopickou pokožku od Aderma Exomega. Zkusila jsem štěstí a byla jsem vybrána. Jásala jsem. Má prvni výhra v životě.

Začali jsme testovat. Všichni tři. 

Já jsem na to s rukama o 80% lépe než kdy jindy. Mýdlo krásně voní, jen méně pění. Mladší Kubík má kůži taktež o 80% lepší a nemusíme každy den tolik promazávat a starši Matyáš je na tom nejlépe. Podařilo se nám asi i díky mýdlu Exomega uvést atopák do klidoveho stavu a Matýsek je čistý, krásný, nedrbe se, neplace, nemá popraskane ruce, nohy, krk a nemá na sobě fialové fleky od genciály. 

Takže milý koníku. Moc Ti děkujeme za zapojení a už nikdy nic jiného nekoupíme. 

Přeji hezký večer.

Nedávno jsme se se sousedkou dostaly na téma spánek dítěte, protože každý se zajímá, jak to vaše dítko v noci spí. A když zjistila, že máme dítě v posteli, skoro vyjekla: „Vy spíte s děckem v posteli??? Cožéééé. Ale to ho tam budete mít do puberty, víte to????“.

No jelikož to je starší paní a myslí vše dobře, nezatěžovala jsem ji zbytečnými fakty, kterými později v článku zatížím Vás, ale položila jsem jí jednoduchou otázku: „Máte děti? A které okamžiky byste vrátila, kdybyste měla na chvíli možnost je zase prožít?“ Zamyslela se a na chvíli ztichla. Nabídla jsem jí proto odpověď. „Určitě jeden z těchto okamžiků by bylo přitulení se ke spícímu dítěti, k tomu voňavému štěňátku, políbení jeho malého nosíku a pohlazení sametové kůže.“ Už jsem nemusela pokračovat dále.

Kéž bych to své dítě mohla mít v posteli do 15 (berte to s nadsázkou :D)

Když si vzpomenu na své dětství, nezapomenu na noci, kdy jsem měla hlavu přikrytou peřinou, obávala se jakéhokoliv pohybu či zvuku a usínala se strachem. Do dneška je mi nepříjemné usínat sama…

Co by si Vaše dítě vybralo, kdyby mělo svobodnou volbu? Kde končí nad ránem Vaše děti? Musíte je vyhánět z manželské postele, kde pro Vás všechny není dost místa? Nadáváte potom na to, že nejste vyspaní, ale stejně nemáte srdce děti rezolutně poslat zpátky do svých pokojů?

Je přirozenou potřebou člověka ochraňovat své potomky ve dne v noci. Samičky téměř každého živočišného druhu svá mláďátka nepřetržitě opečovávají a rozhodně jim nebudují vlastní nory, brlohy či hnízda, aby samy měly klid a mohly v noci nerušeně spát.

Všichni to známe. Přinejmenším my, kdo vlastníme močový měchýř typu průtokový ohřívač. Máme vypočítanou vzdálenost s přesností na vteřiny ke každé benzínce na svých obvyklých trasách, které absolvujeme autem. 

 Já vím, že na benzínce si můžu zcela legálně dojít na záchod bez obstrukcí. Jenže člověku je to takové hloupé tam jen tak vtrhnout s neskrývaným úmyslem dojít si jen na záchod a zase rychle vypadnout. Takže se tam nenápadně rozhlížíte, proplétáte se kolem regálů ve snaze vzbudit dojem, že si určitě něco koupíte, jen se zrovinka nemůžete rozhodnout, co by to mělo být. A pak si čirou náhodou vzpomenete, že jste potřebovali jít na záchod a zapadnete na ona místa.

Geniálně nenápadný tah 

Při cestě zpět se opět s maximální diskrétnosti proplížíte ke dveřím a jako by nic se vypaříte. Tohle všechno mám perfektně natrénované. Ale má to jeden háček. Když jedete někam s dítětem a tomu se chce čůrat taky. Ve vší nenápadnosti se proplížíte na záchod. Nenápadnost spočívá v tom, že dítě halasně pozdraví na celou pumpu, naštěstí ale nedodá nic pohoršujícího. Možná ještě v tuhle chvíli mohou všichni přítomní podlehnout kouzlu osobnosti a říkat si, jak je to dítě roztomilé a vychované.

Při odchodu z WC doufáte ve stejně hladký průběh jako u příchodu, eventuálně kdyby dítě mohlo pozdravit méně nahlas, ale to už by vaše přání bylo nejspíš předimenzované. Zatímco sebe i svou ratolest směrujete k východu,  po očku s hrůzou shledáváte, že váš miláček zmerčil exkluzivní zboží ve svém okolí. V tu chvíli už se psychicky připravujete na to, co je pro vás ještě schůdnou investicí v tomhle čupr trupr předraženém obchodě s príma sortimentem, a jakou cenu jste ochotni zaplatit za ticho.

Kupodivu se však nic neděje, dítě ani v náznaku nehodlá dělat scény a vy už se v duchu radujete, jak to šlo hladce, že si vás téměř nikdo nevšimnul a můžete zmizet.

Když mě vybrali do testování byla jsem překvapená a nadšená zaroveň, protože doteď jsem nikdy nic nevyhrála a nebyla jen tak vybrána, že dostanu nějaký dárek. Po zdobícím peru Delícia jsem pokukovala od doby, kdy jsem ho poprvé před pár lety viděla v televizi jako představování novinky od Tescomy. Proto byla moje radost z vybrání tak velká.

No a jako bonus jsem mohla otestovat i vykrajovátka na linecké. Docela nám to bodlo, protože ještě minulý rok jsme s manželem linecké dělali docela monotonní... tedy pouze kolečka 😀 Vždy jsme je zatím dělali jen pro nás, tak nebyl důvod řešit vzhled cukroví, důlezitá pro nás byla přeci chuť 😀 Testování nás nakoplo k tomu abychom koupili i jiná vykrajovátka, než ty naše kolečka. Docela se hodili i na perníčky, které jsem poté zdobila perem Delícia.

Tak a teď pěkně popořadě jak jsme testovali. První na řadu přišlo linecké, protože perníčky musely po upečení 3 dny odpočívat.

1) Vykrajovátka na linecké Delícia, vánoční

Recept na linecké mám od tchýně. Je to bezkonkurenčně nejlepší linecké co jsem kdy měla. Takže recept jsem si prostě musela opsat. Recept bude na konci recenze.
Vykrajovátka jsme se rozhodli s manželem otestovat pořádně a konfrontovat se standartními kovovými vykrajovátky. Takže i těsto jsme rozdělili na 2 poloviny. Těsto jsme vždy rozváleli cca na 2-3 mm tloušťku.

První na řadu přišly vykrajovátka Delícia, které jsme měli testovat. Byla jsem na ně docela zvědavá. Myšlenka otvoru vždy na stejném místě se mi docela zamlouvala, přeci jen jsem trochu perfekcionista. Provedení se mi zdálo taky logické a promyšlené a umývání v myčce byl dobrý bonus. Velikost vykrajovátek mě trochu odrazoval, přeci jen jsou opravdu malinkatá, takové jednohubky... První myšlenka byla, jak je proboha budu potom slepovat??? To budu úplně zapatlaná.

První vykrajování zvonečků bez dírky probíhalo docela bez obtíží. Nějaké obtíže přeci jen byly... Plastová vykrajovátka vykrajovala řádně až po vyšším tlaku na vykrajovátko. Takže jsem se hodněkrát nervla, že musím znovu vykrajovátko přiložit. Tohle bylo mnohem horší při vykrajování tvarů s dírkou, protože trefit vykrajovátko zase přesně na nedořezaný tvar bylo šílené. Potom už jsem tlačila raději fest ať je to pořádně vykrojené. Tento problém je hodně úzce spojen s receptem na linecké, je v něm nastrouhaná kůra ze 2 citrónů, takže přefiknout vykrajovátkem kousek kůry bylo trochu složitější. Přenášet na plech jsem musela nožem.

Trochu jsem se bála deformace tvaru, ale to mě nenapadlo, že u těch s dírkou to bude mnohem horší!!! Takže u těch s dírkou jsem se vždy modlila, aby zustali pěkně ve vykrajovátku a já je mohla snadno přenést na plech. Ještě jedna věc, u vykrajování kusů s dírkou se mi špatně přikládala vykrajovátka "natěsno". Musela jsem koukat všude okolo vykrajovátka abych to přiložela správně, protože jak nejde vykrajovátkem vidět těsto, přikládá se to dost špatně a musí se kontrolovat všude okolo pohledem nebo hmatem jestli je umístěno vykrajovátko celé na těstu.

Posledně jsem psala o tom,jak se se mnou život nemazlil,o naší manželské krizi,která se zlepšovala.Opak byl pravdou.

Dcera onemocněla svrabem,tchyně si synáčka zpracovala tak,že ji vše věřil, a to,že jsem největší špína, že dělám ostudu po celém městě.Manžel mi oznámil, že je mezi námi konec,a trval na domluvě, aby měl syna v péči-přece nedovolí, aby syna vychovávala špína ve špíně.Přitom mám doma čisto,ale oni řešili prach v koutech,pod postelí, atd.A taky to,že nevytírám podlahu denně, ale "jen" třikrát týdně.

Potom přijela tchyně pro malého, že si ho vezme na týden, bylo to domluvené měsíc předem, a teprve teď se rozproudilo peklo.Začala mi sprostě nadávat, před dětma,na kdejaké smítko reagovala tak,že jsem špína největší, ze vzteku mi dala facku,protože jsem si dovolila se bránit,hodila po mě pánev, děti proti mě poštvávala stylem,no jo,tvoje máma to,a tamto,nic tě nenaučila,a dceři dokonce řekla, ať se ve škole snaží, aby nebyla takový debil jako já.Ještě ji začala vykládat, že jsem se chtěla kdysi zabít.Pak s malým odjeli,já s dcerou odjela na víkend k našim,po domluvě s dr,že můžu,když jsme přeléčení.Večer mi volala policie,že jsem odjela s nakaženou dcerou pryč,manžel mě udal.S policií se to vyřešilo,donesla jsem lékařskou zprávu.

V neděli jsem dojela domů,přijel i manžel,ale bez syna.Zeptala jsem se ho,kde je.Nebavil se se mnou.Až se zeptala dcera,řekl, že je v dobrých rukou.Pak mi sprostě oznámil,že mi ho už nevrátí,že má na něj stejný nárok,jako já.Okamžitě jsem to začala řešit s policií,ti mě poslali na OSPOD.Tam jsme sepsaly předběžné opatření.Zamítli jej,neměla jsem svou verzi ničím podloženou.

Právník mi doporučil,abych si jela pro malého se svědkama,a když bude problém,volat opět policii.Čím víc záznamů,tím líp.Tak jsme jeli pro malého.Vyšel manžel,skoro ani nezačal mluvit,vtrhla tchýně z bytu,ospalá,či co,vtáhla ho dovnitř,že nemá s nami o ničem mluvit,a zavřela dveře.Zvonili jsme,bouchali,ale neotevřeli.Volala jsem tedy policii,přijela,řešili to u nich v bytě,ale nezmohla nic.Ale aspoň máme záznam.Znovu jsem na OSPODU sepsala předběžné opatření,se záznamem policie,už je to týden,a pořád čekám na rozhodnutí.16.12.jsme objednaní na rodinnou terapii s doporučením soudu,soud máme 19.12.,a bojím se.Snad vše dobře dopadne.

Byl den jako každý jiný, již od 32. týdne sem těhotenství prožívala s větší únavou a bolestí celého těla. Holčičky se pěkně pronesli. V odpoledních hodinách když se vrátil manžel z práce, rozhodla jsem se, že s ním zajdu do obchodu, který je hned vedle našeho paneláku. Bylo 17:30 a obchod byl narvaný k prasknutí, moc jsme se nezdržovali a nakoupili co bylo potřeba a zamířili k pokladnám. Bohužel u pokladen byli fronty a mě začínali pěkně bolet záda. Což by nebylo nic neobvyklého, kdyby se k tomu nepřidali bolesti podobné menstruačním - bolest v podbřišku a stehen. Do toho se mi nějak špatně dýchalo a začalo mě polévat horko. Vše jsem šikovně prodýchávala a říkala si že to nic není, že je to tím, jak tam stojíme a já na to nejsem zvyklá. Protože jsem poslední dny skoro jen ležela a nikam nechodila. Než jsme došli domů, podotýkám že obchod je asi 30metrů od našeho domu, tekli mi slzy bolestí. Což u mě obvyklé není, jakmile jsme dorazili domů, šla jsem si lehnout a po půl hodině vše ustalo. Oddechla jsem si a šla se s manželem navečeřet. Holčičky se v bříšku už několik dní moc nehýbali a všichni mi říkali a já na internetu četla, že to je běžné, protože už nemají v bříšku tolik místa. Cítila jsem spíš takové mírné ťukání. Ale dnešní den jsem necítila ani to. Možná jsem zbytečně plašila, což se mi poslední dny celkem stávalo a jen sem prostě od rána nesledovala pohyby a pak si to uvědomila a začala plašit. S manželem jsme si několikrát říkali, jestli radši nezajedeme do nemocnice. V půl 8 večer jsem se rozhodla, že do porodnice raději zajedeme, aspoň holčičky zkontrolují a pojedeme zase domů. Raději sem vzala kufr do porodnice i tašku pro holčičky. Do porodnice sem se sama odvezla autem, manžel totiž neřídí. Nic mi nebylo, žádné bolesti vše OK, to jen pro ty, které by chtěli říct, že to byl risk. Porodnice je 5 minut autem od našeho domu. Manžel byl semnou. Do porodnice jsme přišli nějak před 8 hodinou večerní. Porodní asistence jsem řekla, že se mi udělalo špatně a že necítím od rána pohyby. Sepsali jsme nějaké papíry a ve 20:30 přišla paní doktorka, co měla službu a vzala mě na ultrazvuk, kde překontrolovala holčičky a udělala odhady vah. Odhad vah mi dělala paní primářka i minulý týden v rizikové poradně, takže se váhy moc nelišili. Odhady byli plod A 2494g a plod B 3041g. Jasné bylo ale to, že plod B je stále větší než plod A. Což není moc příznivé pro přirozený porod, protože porodem plodu A padají kontrakce a my by jsme potřebovali aby šel ten větší plod jako první, aby je děloha vypudila kontrakcema. Nicméně mi nic paní doktorka neřekla a šli jsme natočit monitory princezničkám. 

Monitory se natáčeli minimálně 45 minut. Bylo složité zachytit obě srdíčka, pořád se frekvence nějak sbíhali. Každopádně se nám to podařilo aspoň na chvilku. A šlo vidět, že plod B má horší srdeční akci. Paní doktorka mě prohlédla a konstatovala, že ta bolest co sem měla v podbřišku je postupné otvírání a že se rozbíhá porod. Byla jsem otevřená na 4 cm. Minulý týden v poradně jsem měla stejné bolesti a to jsem byla na 1 cm. "Hmm, tak je to asi tady" říkám si. Paní doktorka mi řekla, že zavolá paní primářku, aby se na mě přijela podívat a řekne co a jak, vypadá to na akutního císaře. V tu chvili by se ve mě krve nedořezali. Hrozně sem se vyděsila. "Jako už teď tu budu mít miminka", říkala sem si. Ve 21:30 se mezi dveřmi objevila paní primářka, prohlédla mě a říká: "Tak a za 20 minut jdeme na sál, uděláme císařský řez pod celkovou narkózou, běžte to říct manželovi, připravte foťák, dejte mu své věci - bundu, boty a přijďte sem, musíme vás připravit". Šla jsem za manželem do návštěvní místnosti, jak opařená, celá jsem se třásla a chtělo se mi strašně brečet. Bojím se. Jakmile jsem uviděla manžela, začala sem brečet a říkám mu: "Za 20 minut jdu na sál, holčičky jdou akutním císařem, celková narkóza, takže je neuvidím, hlavně je foť a pak si zavoláme". Hrozně jsem se bála, vrátila jsem se do vyšetřovny a začal pěkný kolotoč. Dali mi cévku do močové trubice, je to teda něco fakt nepřijemného, dráždivého. Hlavou se mi pořád honilo, že už dneska, přeci jsme sem jeli jen na kontrolu. Pak mi napíchli kanilu, převlékla jsem se do andílka a šla jsem na porodní sál po svých. Mezi tím jsem slyšela jak se svolávají lékaři - ARO, PEDIATŘI, PORODNÍ ASISTENTKY atd. Když jsem došla na sál, bylo tu asi už 10 lidí, položila jsem se na lehátko, třásla jsem se nervama i zimou, člověk zde totiž leží naprosto nahý, potřeli mě dezinfekcí a paní primářka mi neustále něco říkala. Snažila se vtipkovat, já se ale hrozně bála, aby vše dopadlo dobře. Když jsem se pak podívala, celý sál byl zaplněný lékařským personálem, který byl v zelených oblecích. Tak jak to můžeme vidět v TV. Nikdy jsem žádnou operaci neměla, takže to bylo pro mě vše nové. Najednou na mě promluvila paní anestezioložka: "Paní Tkadlecová, jsem anestezioložka a dám vám teď kyslík, dvakrát se nadechnete a usnete a už nic nebudete vědět." Jen jsem zakývala a hlavou mi proběhlo: Panebože, teď se už neprobudím. A najednou jsem spala. 

Vzbudila mě bolest v oblasti břicha, ze spaní jsem říkala: " Auu, auu, auu." Myslela jsem si, že to byl jen sen. Sáhla jsem si na břicho a to obrovské bříško nikde. Aha tak to sen nebyl, stále jsem měla zavřené oči a pomalu je otevřela. Ležela jsem na pokoji, byla zde tma, ta bolest byla děsná. Koukám na svou ruku a tam bílá páska, čtu: "Šárka Tkadlecová a datum narození, pod tím Adéla 22:30 2300g/45cm a Elena 22:31 2600g/46cm". Hned mám slzy v očích, oni se narodili jsou už na světě, princezny moje. V tu chvili přišla sestřička a ptá se jak se cítím. Hned se jí ptám co moje holčičky, jazyk se mi plete a motá se mi mírně hlava. Na zvracení mi není, to často bývá po celkové narkóze. Mám hroznou žízeň, tak mi dává napít a říká, že mi přinese něco na bolest. Pak se mě zeptá: "Chcete přivést holčičky?" No jasně, že chci ty svoje prdelky vidět. Takže jen přikývnu, jsem strašně zesláblá. Ani se nenadám a už mám holčičky vedle sebe, položili mi je do postele. Adélka spinká a Elenka tak pokňourkává. Ježiš, nemůžu tomu vůbec uvěřit. Holčičky hladím jednou rukou, nemůžu se hýbat, břicho mě hrozně bolí. A bude asi hůř, pomyslím si. Asi po půl hodině holčičky sestřička odvezla a podá mi mobil, abych mohla rozeslat tu šťastnou zprávu do světa. Kouknu na hodiny a je 1:46. Naštěstí mám připravenou SMSKU, takže nemusím nic vymýšlet. Letí zpráva z porodnice, že je na světě o dvě princezny více. Adélka 2300g a 45cm a Elenka 2600g a 46cm. Všichni jsme v pořádku. Sestřička mi dala lék na bolest do kapačky, mám se snažit spát a v 5 ráno přijde a budeme vstávat a půjdeme do sprchy. Spát samozřejmě nemůžu, nemůžu tomu vůbec uvěřit, že už jsou na světě. Volám ještě manželovi, ten vše fotil a holčičky si i pochoval. Jsem šťastná a brečím. Samotné vstávání bylo dost děsné, ale člověk když zatne zuby, tak se to dá vydržet. Jako asi všechno.  Co nás nezabije, to nás posílí. Navíc, já sem stále myslela na holčičky a odpoledne už sem běhala po chodbě a vstávala z postele do sprchy i na záchod. Navíc jsem měla holčičky u sebe, takže sem je kojila a začínala se o ně starat.

Tak to je celý příběh a teď ještě něco k samotnému porodu. Vzhledem k tomu, že jsem měla celkovou narkózu, tak o ničem opravdu nevím, nebylo mi po probuzení ani špatně, jen se mi motala hlava a bolelo mě šíleně břicho. Bolí to tak, že nemůžete skoro ani dýchat. Nechci vás strašit, ale pokud se vám někdy něco stalo, co fakt opravdu hodně bolelo, tak první vstávání z postele, které mě čekalo v 5 hodin, vás hodně překvapí. Je to tak hnusná bolest, že nemáte sílu ani nadávat. Mě osobně pomáhalo si u toho zahekat a říkat auu auu a fuňet. Asi něco podobného jako když prodýcháváte kontrakce, které jsem teda já sama nezažila. Takže těžko říct, jen si to myslím. Každopádně jsem vstala, do sprchy si došla a zvládla se tam i umýt, pomáhala mi porodní asistentka Horová, které chci tímto hrozně poděkovat, je to člověk na správném místě. Byla skvělá a hlavně netlačila na mě a předem mi řekla, že to bude hnusná bolest, že potom to ale bude každý vstávání lepší a lepší. Měla pravdu. Možná je to tím, že už víte, jak hrozně to bolí a že to musíte prostě vydržet. Já sem vždycky myslela na holčičky a říkala si, že aspoň s nimi brzy budu. Hlavně, každý má jiný práh bolesti, takže to každou z vás bude bolet jinak. Já mám práh bolesti spíš vysoký, takže než mi tečou slzy chvili trvá a tady při vstávání mě slzy ani netekli, asi sem se soustředila na tu bolest. Každopádně si klidně zakřičte či zanadávejte, ulevíte si. Mě pomáhalo prostě dýchat z hluboka a říkat si to auu auu. Paní co byla potom semnou druhý den na pokoji, taky po císaři, ale po spinálu, tak tak zase při tom vstávání u toho křičela a hekala, jako když rodí ženský přirozeně. Každá to má prostě jiné. 

Jinak když sem si to takhle prožila, rozhodně se toho císaře nebojte. Musím říct, že možná lepší než spontální porod. Protože u toho nikdy nevíte, jak to dopadne. Velice mě překvapilo, kolik ženských přijelo rodit přirozeně a skončili pod kudlou. Jedna měla problém se srdečníma ozvama miminka, druhá se otevřela na 9cm a víc ne (rodit vás prý nechaj až od 10cm, to sem nevěděla), třetí přestali kontrakce atd. Takže neřešte to, nechte to na lékařích, pokud to nejsou nějaký blbci, tak ví co dělají. A ve Slánský nemocnici jsou opravdu profíci lékaři, jinde bych rodit ani nechtěla. Měla jsem registraci ve FN Motol, kvůli tomu, že hrozilo že se holčičky narodí předčasně a tady ve Slánský nemocnici nemají neonatologické oddělení, naštěstí jsme to zvládli dotáhnout do 36+0 a od toho týdne jsme mohli rodit už tady. Kdyby vás cokoliv napadlo, napište. Pokusím se vám odpovědět a poradit. A poslední rada na závěr, ať už rodíte jakkoliv a bolí vás to sebevíc, myslete vždy pozitivně a hlavně na ten závěr, kdy budete mít to miminko. Ono vám už stejně nic jiného nezbývá a na svět se prostě dostat musí. 

Předem chci moc poděkovat, protože za možnost testování jsem moc ráda. 🙂 Děkujeme i za krásný hrníček, který určitě užijeme. 🙂

Máme doma tři rošťáky, z nich nejstarší trpěl slabší formou exému v kojeneckém věku,ale časem se to zlepšilo. Prostřednímu se stále vrací vždy v zimě, i když už je to také lepší. Z těchto důvodů jsem se rozhodla nejmladšího nemýt žádnými mýdli či mycími gely, abych snížila riziko, že bude jako bráškové. Od narození se koupe 2x max 3x týdně plus ho pravdilelně oplachuji a samozřejmě vzhledem k pocení vícekrát v létě. Nedávno se mu ovšem na stehýnkách objevila, pro mě už známá, kůže jako struhadlo a tak jsme mu tělíčko začali promašťovat, do té doby dostávala jen do koupele kapku slunečnicového oleje či olejíček od Nobilis.

Když jsem zjistila, že se mu to nijak nezhoršuje a dozvěděla jsem se o testování od         A-Derma, řekla jsem si, že bychom se mohli trochu odvázat a vyzkoušet ho, ať máme doma také voňavé miminko, i když co si budeme povídat, všechna miminka voní krásně. 🙂

Testovali jsme hned jak balíček přišel domů. Musím říct, že ač to není tak důležité tak mne se moc líbí i lahvička, jelikož miluji zelenou. 🙂 Pro začátek jsem trochu kápla pod tekoucí vodu, překvapilo mě, že v podstatě nepění, protože i když mě to nijak nevadí, děti to u nás mají rády. Potom jsem mu přeci jenom nanesla část i na tělíčko a poté i na vlásky. I na ruce jsem cítila jakýsi ochranný film, který je opravdu příjemný. Následovalo splachování vlásků a tady jsem byla překvapená opravdu mile.

Čekala jsem, že bude brečet a kupodivu to zvládl bez jediné slzičky naprosto v pohodě. Vzhledem k tomu, že prostřední ještě teď dělá při mytí vlasů divadýlko, je mi jasné, že minimálně vlásky si Exogemou budou mít všichni naši kluci a možná už i konečně rádi.

Když jsem pak syna otírala a strojila do pyžamka přišlo pro mě jedno z největších plus a to je vůně. Nijak výrazná naopak krásně jemná, což se mi líbí. A co víc, vydržela do dalšího koupání. 🙂

Krásnou třetí Adventní neděli 🙂Na blogu je nový článek o tom, co bychom měly naše děti naučit o Vánocích.

Když se kolem sebe rozhlédneme vidíme, že lidé různě pohlížejí na toto období.

Pro někoho jsou Vánoce časem stráveným s rodinou a dárky jsou až na posledním místě. Jiná rodina má každý rok bohatého Ježíška a vidí smysl Vánoc právě v dárcích.

Ať u patříte do jakékoliv skupiny, Vánoce jsou hlavně o hodnotách, které by naše děti měly znát a předávat je vlastním rodinám, až vyrostou.

Pojďte si přečíst, které z nich, jsou pro mě nejdůležitější 😉

Přemýšlela jsem o Vánocích a jak úžasné je to období! Nemůžu uvěřit tomu, že už za dva týdny jsou tady. Tak hrozně rychle ten čas zase utekl.
I když jsou naše dcery ještě skoro všechny moc malé na to, aby si plně uvědomily, čím jsou Vánoce tak kouzelné, těším se na jejich rozzářené obličeje při rozbalování dárků.
Brzy ale přijde doba, kdy budou dost velké na to, aby pochopily, že Vánoce nejsou jen o dárcích a jídle a já nechci přijít o možnost naučit je, co Vánoce všechno znamenají.
Dnes jsem napsala pět věcí, které bychom měly naučit naše děti, třeba letos o Vánocích.

Když jsem dostala možnost testovat výrobky značky Tescoma byla jsem nadšená, tím spíš, že se jednalo o vykrajovátka a zdobící tužku Delícía, což se před Vánoci opravdu hodí. Doma už mám několik výrobků této značky, které jsem si přivezla do Anglie a stali se nedílnou součástí vaření a pečení, u kterého mi velmi ráda asistuje i moje tříletá dcera.

Očekávaný balíček mi přivezla zásilková služba a my jsme se mohli s nadšením pustit do testování 🙂

Vykrajovátka s Vanočním motivem a s bonusem zlaté barvy jsou šikovně uložena v plastové krabičce s průhledným víkem, což oceňuji už jen z toho důvodu, že vím, kde je příště najdu a nebudu je muset hledat v kupě s ostatními. Samotná vykrajovátka jsou také plastová, takže na rozdíl od kovových se nemusím bát, že se moje dcerka při zatlačení na těsto tou ostřejší hranou zraní.

Vykrajování jde snadno a líbí se mi i způsob vykrajování středu u vrchní části cukroví, tzn. nemusím odhadovat možný střed, ale vložím středovou formičku do vykrajovátka, která tam krásně zapadne a je to! Velikost upečeného cukroví je opravdu "petit", na což já, jakožto dcera cukrářky nejsem moc zvyklá, o to víc se mi to líbí.

Zdobící tužka Delícia je uložená v plastovém obalu, ale už ne v krabičce, což by se mi asi více líbilo. Tělo tužky je vyrobeno z měkkého plastu a pěkně se s ní pracuje. K dispozici je 5 hrotů s různými průměry vhodné na různe druhy krémů a polev. Tužka je tedy dobrým pomocníkem nejen na zdobení perníčků a jiného cukroví, ale také na psaní číslic a textů např. na narozeninové dorty, což určitě ocení i moje maminka a nemůžu se dočkat, až jí tento "Teskomácký" výrobek přivezu na odzkoušení.

U tužky se mi také moc líbí plastový přísavný držák, do kterého tužku lehce vložíte a pomocí také velmi šikovné násady plníte. Čištění už bylo trošku složitější a líbil by se mi, jako součást balení, malý štěteček, kterým by se dal snadněji vyčistit vnitřek tužky i malé hroty.

Předem děkujeme s Nelinkou za možnost testování produktu A-Derma (mycí gel 2v1).

Byla jsem strašně ráda, že mě Modrý koník vybral do testování, jelikož Nelinka jako holčička, má už od narození citlivější kůži.

Novorozenecký exém, kterého jsme se nemohly zbavit již pominul, ale zůstaly nám červená suchá místa u loktů, zápěstí, kolínek a u nártů. Přiznám se, že kortikoidy od doktorky trošku zabraly, ale nevyléčily.

1. den testování (Nelčo, musíš se usmát, budeš na internetu!!! Tak nic 😀)

Musím uvést první kladný poznatek, že se lahvička perfektně drží a dobře otevírá a zavírá. Tudíž nehrozí, že  by se mi vylila omylem do vany apod.  Nelča necítí žádný rozdíl, že ji myji něčím jiným, ale já už od prvního okamžiku ano.  Průhlednost mi dává dojem, že je to opravdu šetrné a ničím "nezkažené". Vůně - příjemné a  jemné aroma.

Zkoušela jsem při napouštění vany udělat trochu pěny, ale bohužel se moc nezadařilo.

K porodu jsem už od začátku přistupovala jako k přirozené věci. Jako k nutnému zlu, bez kterého to zakončit nepůjde. Že když to šlo dovnitř, musí to jít i ven. Snažila jsem se celou dobu myslet pozitivně, a přísahala jsem si, že to velké finále vezmu s humorem. Nedokázala jsem si totiž představit, co mě čeká. 🙂 

Moje celé těhotenství naštěstí byla procházka růžovým sadem. Nepoznala jsem ranní nevolnosti, zvracení, nechutenství, jen asi týden únavy. Nikdy mě nepálela žáha, nic nebolelo, spala jsem 10 hodin v kuse a tak bych mohla pokračovat. Proto jsem byla přesvědčena, že porod proběhne více než v pohodě.

Termín byl stanoven podle UTZ na 10.11.2016. Držela jsem se tohoto termínu, i když podle MS měl být o devět dní později. A tak se nakonec i stalo. Už asi tři týdny před dnem D jsem pořád čekala na ty scény jako z filmu, jak mi praskne voda a zaplavím celý byt, budu nadšeně volat přítelovi, že už to je, a pojedeme jako o závod do porodnice. Kdeže! Ještě v den termínu jsem si střihla úklid výtahu, jelikož mě domovník neprávem osočil, že jsem tam nechala nepořádek.

Okolo 14.11.2016 jsem se dostavila na klasickou kontrolu na gynekologii. Výsledek byl stejný, jako už stokrát. Jste otevřena max. na jeden prst, nic se neděje. Zamčeno. Když jsem nadhodila, že už jsem po termínu, rozhodl gynekolog, že mě raději už pošle do péče porodnice, a ať si tam v pátek 19. zajedu, pokud se do té doby nic nestane. Skutečně se do té doby nic nestalo.

Byl pátek 19.11. a my jsme stále byli 2 v 1. Ráno jsem v klidu vstala s tím, že mi beztak jen udělají oxytocinový zátěžový test a pošlou mě domů s tím, že v pondělí se začne vyvolávat. Nevím, kde jsem na to přišla. 🙂 Sbalila jsem si ale pro jistotu šminky do kabelky, vyprala dvě pračky, uklidila byt, a kolem 11 jsme se s moji mamkou vydali směr porodnice. Na gynekologickém příjmu mi natočili monitor. Natáčeli ho hodinu. Tak jako poprvé na gyndě malý vše prospal, a museli ho budit rachocením klíčů. Po hodině mi oznámili, že doktor musel k porodu, proto mě nevyšetří, ale ať si zajdu na jiný příjem za jiným doktorem. Vydali jsme se tedy do jiného patra. Jak doktor viděl, že 9 dní přenáším, skoro se zděsil, a řekl mi, že domů už se nedostanu. Pořád jsem to brala s úsměvem, snad jako bych šla třeba k zubaři. 🙂 Vyšla jsem ven, sdělila to mamce, zašla si do auta pro tašku a vydala se na porodní oddělení. Tam už jsem zůstala sama.

Bylo asi půl jedné odpoledne, když jsem dostala erární nemocniční košilku, vyplnila papíry a ulehla na další monitor. Pomalu jsem se seznamovala se vším porodním personálem. O půl druhé mi zavedli první půlku vyvolávací tablety. Potom jsem se šla ubytovat na pokoj, kde byla holčina v mém věku a ze stejného města. Čekala jsem, že to nabere rychlý spád, a za hodinu budu rodit, ale skutek utek. Nic se nedělo.Co pár hodin mi natočili monitor, a najednou byl večer. Po večeru přišla noc. Asi v polovině noci jsem začala pociťovat lehké bolesti jako by se blížila MS. Nic, co by se nedalo zaspat. Ráno při vizitě, jsem dostala další jednu celou tabletku. Kolegyně z pokoje taky. Bylo poledne, když MS bolesti začali sílit, a přecházet lehce do zad. Asi co 5 minut. Říkala jsem si, že kdyby se mi tohle dělo doma, už bych jela. 🙂 Ve tři hodiny odpoledne přišli návštěvy. Bolesti už byly silnější, ale pořád jsem je dokázala udržet. Mamka se na mě ale nemohla dívat, tak mě nechala s Tomášem o samotě. Šli jsme dokonce i před nemocnici na vzduch. To už byl takový pocit, že jsem se musela opírat o zeď a zadržovat dech. Nicméně návštěvy pominuly, a já zůstala sama. Nález byl pořád na jeden prst. Kolegyně už měla taky dost silné bolesti, a navíc s ní zůstal její přítel, takže bylo po soukromí. Bolesti už chodili pravidelně asi co 3 minuty. Zaujmula jsem polohu na boku a s každou další příchozí už jsem musela jednou rukou svírat zábradlí postele, a druhou být zavěšená na madle. Na porodním sále naproti našemu pokoji už nějakou tu hodinu rodila slečna, co u každé kontrakce řvala jak lev. Skutečně povzbuzující, když víte, že další ve frontě jste vy. 🙂 Čas ubíhal strašně rychle. Kolegyně na tom byla hůře. K jejím kontrakcím se dostavilo zvracení. Nakonec strávila asi 6 hodin ve sprše, kde střídavě zvracela ke každé kontrakci. Dostala jsem strach, aby mi z hladu taky nebylo zle, tak jsem se donutila dostat do sebe alespoň jogurt s rohlíkem. Večeře prokládaná kontrakcemi po třech minutami byla úžasná. 🙂 Do toho všeho ještě natáčení monitorů, kde jsem už tedy přiznala, že ty bolesti fakt stojí za to. Přísahala jsem si, že jestli to bude trvat do zítra, tak to kašlu a jdu domů. Za minutu mi došlo, že to asi nepůjdu. Tak aspoň skočím z okna... 🙂 Bylo asi okolo půl desáté večer, kdy už jsem pár hodin byla na pokoji sama ( kolegyně stála nonstop ve sprše s kapačkou a zvracela. Mě sprcha nepomáhala- spíše naopak, ještě více zvyšovala utrpení). Bolesti už mě lámaly přes koleno. Přišla sestra, že natočíme opět monitor. Ležela jsem na sesterně přes 20 minut. Nakonec dorazila i doktorka a prohlédla mě. Konečně vyšel ortel! No, vypadá to dobře maminko! Takže sestra zavelela, že dáme střevní přípravu a potom už si mám zavolat přítele. Pane Bože, je to tu! Pořád s úsměvem na rtu jsem šla do sprchy, a potom s menšími obavami na klistir. Za minutu bylo po všem, a už jsem netrpělivě přešlapovala u WC. Během klistiru se bolesti ještě znásobili, a já jsem na záchodě skoro ohryzávala kliku od dveří. Začalo jít do tuhého, protože mezi kontrakcemi se objevilo nutkání na tlačení. ,,Do háje! Tak já ještě porodím do záchodu ne?!" 🙂 Asi po půl hodině jsem se odvážila z WC vzdálit do sprchy. Tam už jsem šla do kolen. Oblékla jsem se, a šla na pokoj zavolat Tomášovi, že má vyrazit. Dosedla jsem na postel a během hovoru přišla další kontrakce, takže jsem ze sebe vykoktala jen: ,,....Ale rychle!!!!" Sestra mi rychle pomohla sbalit věci a už mě stěhovala na porodní sál. To bylo něco po 23:15. Vyzvala mě, jestli se mi nechce čůrat. Neprotestovala jsem a šla na WC. Tam už přišli další kontakce se silným pocitem na tlačení, a v záchodu se objevila kupa krve. Podotýkám, že netuším, kdy mi odešla plodová voda- ale myslím, že odcházela průběžně už od začátku týdne. Na záchodě jsem přežila tři kontrakce po minutě a odplazila se za sestrou na sál. Poradila mi, ať si kleknu na všechny čtyři a zkusím tak pár kontrakcí vydržet. Ona si zatím psala něco do počítače a sem tam se mě uprostřed muka zeptala, kolik bude malý vážit a jak se bude jmenovat. No myslela jsem, že ji vezmu tím železným kýblem po hlavě, ale vždy jsem počkala na konec kontrakce a s úsměvem ji odpověděla 🙂 Zkusila jsem tedy asi tři kontrakce na čtyřech, ale potom se mi už tak třepali nohy, že jsem si musela lehnout na záda. Najednou přišla i doktorka Jandziková. Mladá holčina snad hned po škole. Mluvila strašně mile a klidně. Podotýkám podruhé, že asi před dvěma hodinami jsem si zažádala o Epidural, ale v tuhle chvíli jsem si na něho ani nevzpomněla. Dala jsem si tedy nohy na kozu a mohlo se začít. První silná kontrakce a já jsem začala cítit silné pálení. ,,Pane Bože, to se tam nemůže vlézt!" Druhá kontrakce a snaha pořádně tlačit. Doktorka mi radila, ať se tomu nebráním, ať netlačím proti němu, že to bude nekonečné a ať si podložím ruce pod kolena. Zkusila jsem to. Jedna kontrakce, druhá a slyším: ,, Výborně, trochu spomalte!" Rychle jsem to prodýchala a už slyším: ,,Tak a ted tlačte!" Zatlačila jsem tak silně, že mě ze všeho probral mlaskající zvuk a já jsem najednou viděla, jak ze mě něco vypadlo rovnou do rukou doktorky a sestry. Zabrala jsem tak moc, že malý vyletěl. 🙂 ,,Pane Bože, pane Bože, pane Bože!" Začala jsem zhluboka dýchat a nevěřila, že už to je. Kde mám ale přítele? Bylo 23:44 a Tomáš s mamkou, která ho přivezla stáli za dveřmi porodnice a snažili se dobouchat dovnitř. Sestry nečekaly a přestřihli šňůru. Doktorka povída: Nechce se mu plakat. A já na to: ,, Tak mu dejte pořádně na prdel." 🙂 Najednou se dívám ke dveřím a už se ke mě hrne Tomáš a mamka uřvaná jako na pohřbu. Jak jsem se dozvěděla něchtěla jít dovnitř, ale sestra ji drapla za rukáv, rozkázala že jde, a chuděra šla. Ale vypadala hrozně. Moje první slova byla: Co řveš?! 🙂 Najednou mi na hrudi přistál ten malý, teplý, mokrý balíček. Neviděla jsem mu do obličeje. Jen to, že měl vlasy. Vlastně mě ani nenapadlo se zeptat, jestli je to tedy nakonec kluk. 🙂 Ležela jsem tam, nohy do praku a to malé štěstí na sobě. Po chvíli mi ho vzali, že jdou tedy přeměřovat. Mě čekalo šití, jelikož jsem v posledním kole tak zabrala, že mě malý potrhal dost hluboko. Ale říkali tlačit, tak jsem tlačila. 🙂 Podívala jsem se na doktorku a říkám ji: ,, A kde mám ten epidural?" No zasmály jsme se hezky. 🙂 Úkol splněn. Vzala jsem porod s humorem, a splnila jsem to. Stihla jsem to svoje utrpení prokládat vtípky a vyplatilo se. Vše je to skutečně jen v hlavě. 🙂 Už po pár hodinách jsem si nepamatovala bolesti kontrakcí a ani teď si je nedokážu vybavit. To, že to bolelo těch 30 minut je detail. A že to nestihl doprovod? Je to vlastně dobře. Ani bych ho nevnímala, a bylo lepší, že to neviděl. 🙂 Takže 19.11.2016 v 23:44 se nám narodil syn Matyáš s mírami 46cm a 3410g. 🙂

"V kojeneckém ústavě jsme dostali přesně jedno nahé dítě, průkazku pojištěnce, zdravotní průkaz a kapky do nosu s antibiotiky, kterými se v té době miminko léčilo. Jinak vůbec nic."

Kouzelný telefon

Pomalu se blížily další vánoce, když Růžence jednou večer zazvonil telefon. „Paní Růženko, sedněte si prosím.“  „Ale já sedím!“ „Máme pro vás miminko, je mu půl roku, je okaté tmavovlasé a prostě nádherné!“

Růženka všechny další informace, které se o svém budoucím dítěti dozvěděla, zapisovala na leták na pleny, který byl zrovna po ruce. Dodnes ho má schovaný jako součást nádherné vzpomínky na tuto událost.

Události pak nabraly rychlý spád. Ihned druhý den se jeli rodiče podívat na svého budoucího potomka. Miminko bylo drobounké, okaté, trochu uslintané s vyrážkou kolem pusinky a už se začínalo plazit. Byli také seznámeni se spisem – historií a zdravotní anamnézou děťátka.

V předvánočním čase, kdy není možné u obchodních center ani zaparkovat, obstarat vše potřebné pro péči o miminko nebylo nic jednoduchého, ale vše zvládli.  Takže dva dny před vánoci si vezli rodiče svůj poklad do nového domova!