1. Mám univerzální výmluvu omluvu pro pozdní příchody. Mám dítě. Mám malé dítě. A že jsem se zrovna dneska před odchodem z domu asi desetkrát převlékla? No a co? Kdo to na mě práskne? Batole?  

2. Mám univerzální výmluvu omluvu vlastně pro všechno. Mám dítě. Mám malé dítě. A nebojím se ho použít.

3. Téměř na každý zdravotní problém jsme doma připraveni. S dětskými mastičkami a sirupy si totiž vystačíme i my dospělí.  

4. Počet nezdravých potravin vyskytujících se v naší domácnosti jsme srazili téměř na nulu. Ne že bychom si tak moc frčeli na vlně zdravé výživy, důvod máme jiný a mnohem prostší. Co dítě nevidí, to nesežere.

5. S největší pravděpodobností se už nikdy nebudu nudit. Nebo alespoň příštích osmnáct let ne.

6. Mám denně k dispozici jednu z nejlepších věcí na světě. Dětský smích. Jeho hodnota je nevyčíslitelná, přestože jej dostávám zcela zdarma. Stačí jezdit s autíčkem po pomyslné vzdušné dálnici a dělat k tomu zvukový doprovod brrrm, brrrm. Nebo se rozběhnout a zakřičet, „až tě chytím, tak tě sním”. Kolik dospělých rozesmějete takhle snadno?!

Patří muž k porodu? Může při něm své ženě skutečně pomoci? A může jej společné prožití porodu nějak obohatit?

Jednoznačně ano! Muži neodmyslitelně k porodu svých žen patří. Vždyť dítě, které se rodí, je jejich společným potomkem a mít možnost být u jeho zrození je stejně přirozené jako být u jeho zplození. Jejich přítomnost, ať už je v jakékoliv podobě, vytváří ženě zázemí. Někdy stačí, když muž sedí za dveřmi nebo ohřívá vodu, tak jak se to dělo v minulosti za časů našich prababiček. Někdy může být neuvěřitelně pevnou oporou. Muž při porodu sice fyzickou bolest své ženy necítí, ale pokud se naladí na její pocity tím, že jí bude na blízku, skrze ni může vnímat, jaké to je, když přichází jejich společné dítě na svět. Stává se tak kompetentním otcem se silnou vazbou na dítě od jeho prvního nádechu. Tím, že je své milované oporou, rovněž dokazuje, že je skutečným partnerem do pohody i nepohody.

Poradila bych všem mužům, kteří se chtějí aktivně podílet na narození svého dítěte: “Nebojte se a buďte tam! Tělem i srdcem! To vše pod podmínkou, že o to bude ONA stát!“

Nadechněte se a vydechněte a pusťte všechen strach ven! Buďte pozorní a vnímejte její potřeby. A nebojte se na ně reagovat! Tak, jako se nebál Zbyněk, když…..

….. se jedné dubnové noci rozhodla přijít na svět Bára. Svůj příchod sice dávala najevo už přes den, nicméně se rozhodla, že večerní zpěv ptáků je málo hlasitý, a že ke svému příchodu na svět potřebuje jejich ranní symfonii. To, že se její maminka moc nevyspí, už tak moc neřešila, ale ono se vlastně na porod nedá nikdy dostatečně vyspat. A takovou čarokrásnou noc, kterou si pro rodiče nachystala, ještě nikdy nezažili. Nebo to bylo naopak a oni si ji přichystali pro ni?

Ve 12 hodin v noci jsem vyjela za Katkou a Zbyňkem domů. Katka měla stále častější kontrakce, a proto jsme se domluvili, že vyrazíme do porodnice. Původní plán sice byl strávit, co nejvíce času před odjezdem doma, ale vidina ještě intenzivnějších bolestí prosezených v autě se v tu chvíli jevila jako nepřijatelná. A vlastně dobře, že jsme vyrazili, protože na nás v porodnici čekal poslední neobsazený pokoj. Na příjmu Katce natočili monitor, který zobrazoval silné kontrakce, ale nález byl zatím stejný jako ráno v poradně, proto jsem jí nabádala, aby se mezi kontrakcemi ještě snažila co nejvíce odpočívat. Porodní asistentka byla velmi milá, zopakovala nám obsah porodního plánu, který si stačila přečíst, a zdůraznila, že nás bude opravdu rušit jen minimálně, protože tak si to Katka přeje. Po celou dobu porodu porodní plán opravdu dodržovala. Byla úžasně empatická!

Moje celé těhotenství probíhalo v pořádku a nic nenasvědčovalo tomu,že by bylo něco ,,špatně". Malý byl otočený koncem pánevním,ale byla jsem teprve ve 32. tt, takže času na přetočení měl dost. Na miminko jsem se těšila, termín jsme měli stanovený na 8.4.,ale já pořád doufala,že to bude třeba o něco dřív (ideální variantou byly Velikonoce,abych nemusela otevírat mrskáčom😀). No,ale chlapeček sa rozhodl, že maminčino přání vyslyší, jenomže je svéráz po tatínkovi, takže to vzal ještě trochu dřív...

V noci na 16.2.- strašně silná křeč v podbřišku,ale hned to ustalo,nic se nedělo,tak jsem spala dál. Ráno manžel vstal do práce,tak jsem vstala s ním,šla na wc a tam jsem si všimla,že trochu špiním krev. Bylo ještě brzo, tak jsme jeli na pohotovost. Po cestě se mě začaly přidávat křížové bolesti,ale pořád by mě ani ve snu nenapadlo,že jsem začala rodit. Přijedeme na pohotovost,převzala si mě sestřička,sepsali jsme protokol,doktorka mě vyšetřuje a naraz říká: cítím tam nožičky, takže vás pošlu do Zlína, tady nejsme na předčasné porody vybavení...tak jsem si říkala,že to mosí byt špatný vtip,že to přece není možné...na chodbě jsme se ještě potkali se sestřičkou, ta nám přála hodně štěstí při porodu a manžel jí říká: Ale my eště nerodíme. Tak se na nás jen tak usmála.

Přijeli jsme do Zlína,vzali mě na vyšetření,první pohoda,a pak najednou kontrakce, kolem mě rázem 6 lidí,enom to kmitalo, manžela poslali rychle domů,ať mi zabalí věci do porodnice. Mě začali pichat kortikoidy, ale moje PA mě hned připravovala na to,že to půjde rychle,že to asi nezabere. Nicméně byla zlatá,strašně mě uklidnila. Pak za mnou chodili sestry a doktoři,jedni mě připravovali na císaře,druzí mi vysvětlovali,co bude, ale mám to všecko jak kdyby v mlze. Přesto jsem si připadala nejklidnější ze všech lidí v naší rodině,kteří to věděli.Manžel přijel na poslední chvíli,tak jsme se stihli taktak rozloučit. Poslední,co si pomatuju,než mě uspali,tak bylo,že doktoři řešili,co bude malý za znamení😀.

Malý se narodil 32+4, porodní váhu měl 1820g, 42cm. První den byl na JIPce, kde ho rozdýchávali, ale protože je šikovný,zvládl to rychle. Druhý den jsem se konečně na něj mohla jít podívat. Byl tak maličký,samá ruka, samá noha a hlavičku jak pěst. Vždycky jsem si myslela, že jak se mi narodí dítě,hned mě zaleje pocit bezmezné lásky,ale bylo to jiné. Nějak jsem cítila, že tento vztah si k něm budu muset chviličku budovat. Zatímco malý byl na JIPce, já jsem se měla rozkojit. A tady to začalo-ten pocit,který mě najel, že to je to nejlepší,jak mu můžu v dané situaci JÁ pomoct, na ten nikdy nezapomenu. První den mě to vůbec nešlo,byla jsem z toho už v depce, pak se ale v noci stal zázrak, mě se nalila prsa a už to jelo takovým způsobem, že jsem pak dávala mléko i jiným maminkám, které to pro své maličké potřebovaly. Pak malého přesunuli na intermedial. Musím říct,že první 3 dny jsem byla úplně v klidu, věřila jsem,že vše dobře dopadne. Pak se to ale zlomilo a ze mě se stalo slzavé údolí. Trošku to přičítám i tomu,že na mediálu jsem s malým mohla víc pracovat, ale já se strašně bála, jak byl drobný, navíc jako prvorodička jsem nevěděla, jestli to, co dělám, dělám správně. A další věc. Byly tam další děti, větší i menší, kterým šlo všechno líp(alespoň v mých očích) a já, i když vím,že jsem to neměla dělat, tak jsem nás s nima srovnávala.

Dny plynuly a malý se nijak zvlášť nelepšil, pořád měl silnou žloutenku a byl slabý. Pak ale přišel zlom a malý začal pít sám ze střavičky. Jen 8 ml, ale bylo to tam. Ovšem, co se mu nelíbilo, bylo sání z prsu. Ale nějak jsme s tím bojovali a snažili jsme se ho to naučit. Nicméně pak to bylo zase několik dní stejné. Malý pořád nevypil nic moc, pořád musel mít vyhřívané lůžko, naše ,,kamarády" z mediálu už převeleli za maminkami na pokoj a my nic. Když už jsem byla fakt špatná, tak se stal zázrak. Malý ze dne na den začal pít všechny své dávky sám. To bylo ve čtvrtek. V pátek přijdu ráno k malému, starám se o něj, krmím ho a sestřička mi říká: jste žhaví adepti na společný pokoj, malý už 24 hodin pije sám a nemá sondu. Já jsem si toho vůbec nevšimla! Ale ten pocit,když mě to řekli, to bylo něco úžasného. Honem jsem si jela sbalit věci do porodnice domů. Mé nadšení trochu zchladilo to,že mě malého dali až druhý den pozdě odpoledne, ale bylo to tam!

Pak ale přišel strach. Jak to zvládneme. Bude malý pít to,co má? Nešupnů mě ho kdyžtak zpátky na medial? Nešůpli🙂 Malý sa rozpil, pil si naddávky, přibíral jedna radost, takže za pár dní si nás konečně mohl tatínek odvézt domů.