Můj třetí porodní příběh, který mě jako matku a ženu naplnil a mám z něj nejlepší zážitek a ty nejlepší vzpomínky, vlastně začal už před 11 lety, kdy jsem na svět přivedla své první dítě. Asi se ptáte, jak je to možné, ale abyste, milé čtenářky a možná i čtenáři, pochopili, proč tomu tak je, tak opravdu musím začít už v té době.

Když jsem rodila poprvé, tak mi bylo sotva 22 let. Přenášela jsem už asi 10 dní. V poradně jsem byla v pátek a bylo mi řečeno, že pokud do neděle neporodím, pak nastupuji na vyvolání. Dnes už vím, že pokud nejde o zdravotní důvody, pak je vyvolání porodu zbytečné a proto bych ho už nepodstoupila. Mé dítě ale naštěstí poslechlo a v noci jsme jeli do porodnice.

Byla jsem v tu chvíli vyděšenou prvorodičkou, která začala krvácet. Šlo jen o hlenovou zátku a já vlastně nikam nemusela jezdit, ale to jsem tenkrát nevěděla. V porodnici si mě nechali, protože jsem se už začala otvírat. Zřejmě jsem se na jejich vkus otvírala moc pomalu. Do odpoledne jsem to zvládla jen na 3 cm. Pak přišel lékař a prý dáme oxytocin. Moje maminka, která mi dělala doprovod, znala jen porody s oxytocinem, takže jí to přišlo v pořádku. Následné bolesti s oxytocinem byly nesnesitelné. Pochopila jsem, odkud se berou ty názory žen: „je to strašné, musím to vydržet a rychle zapomenout“. Opravdu jsem si přála, aby to netrvalo dlouho a aby to dítě ze mě někdo rychle vytáhl. To vše mi moc na klidu nepřidalo a já jsem začala panikařit… Neotvírám se, strašně to bolí… Do toho sestra při vyšetření: „maminko, vy se nám vůbec neotvíráte“…

Korunu tomu všemu nasadil sloužící lékař, který mi řekl, že za Marie Terezie bych nepřežila porod ani já ani dítě, tak ať jsem ráda, že mi pomáhají a že jsem v nemocnici. Teď si říkám, že pan doktor asi chyběl, když probírali empatii. Asi nemusím psát, že se mi po této lékařské poznámce porod zastavil a bolesti ustaly i přes oxytocin. Další informace, která od tohoto lékaře následovala, byla ještě empatičtější a profesionálnější. Varoval mě, že císařský řez bych si neměla přát, protože ho teď dvě ženy nepřežily. Po tomto vyjádření se markantně zhoršily ozvy mého dítěte a bylo rozhodnuto – akutní císařský řez. Na sál jsem jela totálně vystresovaná a „vyndali“ ze mě absolutně vyděšené miminko, které stále jen plakalo.

Po porodu mě odvezli na pooperační pokoj, kde jsem byla s dalšími šesti stejně „postiženými“ ženami. Byla noc, když jsem se probudila z narkózy a hledala své děťátko. Vše mě bolelo, ale nejvíce moje duše. Nedokázala jsem porodit své dítě a hlavně jsem ani nevěděla, kde je. Moje náruč byla prázdná stejně jako mé bříško. Plakala jsem. Sestra jen: „maminko, nebrečte, bude se vám špatně dýchat“… Také měla asi absenci na hodinách empatie…

Dopoledne jsem několikrát urugovala, že chci vidět miminko. Když se přidaly i ostatní maminky, tak nám je asi v 11 hodin přivezli ukázat. Sestra u dveří hlásila jména jako na vojně a na pár vteřin zvedla dané miminko a hned položila do vozíku a odjela. Já jsem pak jen koukala k těm dveřím a myslela na to, že tam na chvíli bylo moje dítě. A opět jsem propukla v pláč. Ostatní maminky na mě koukaly, co jako brečím. Už tehdy jsem si uvědomovala, že toto asi v pořádku opravdu není. Takto to být nemělo… Moje miminko je někde beze mě úplně samo a neví, co se to děje a kde je máma, se kterou bylo do včerejšího dne spojené.

Černání, zrůžovění či jiná změna barvy zlata v oblasti lalůčku je právě u dětských náušniček bohužel častou záležitostí, jenž není brána jako vada či poškození výrobku nebo materiálu, protože se jedná pouze o povrchové zbarvení, které lze velmi lehce odstranit vyčištěním náušniček.

Na to, proč se toto zbarvení objevuje, existuje zatím jen řada domněnek než přímo podložená fakta. Právě na toto téma chystáme studii a přezkoumání možných aspektů.

Zbarvení bývá nejpravděpodobněji způsobeno např. používáním kosmetických výrobků, agresivnějším potem, vlivem zvýšené teploty, proděláním nemoci, léky, alergií (zarudlé dírky), apod.

U zbarvených náušniček však může být vlivem zbarvení vždy něco jiného. Zbarvení se může také objevit např. jen u tří z pěti holčiček.

Na internetu je právě na toto věčné téma spousta diskuzí maminek.

My můžeme zaručit, že jsou naše náušničky vyrobeny ze žlutého zlata – AU 585/1000, nebo z bílého 14 karátového zlata splňující normu ČSN EN 1811 a jsou opatřeny puncem, jenž zaručuje pravost materiálu. Veškeré naše výrobky také prochází zkouškami u Puncovního úřadu v Jablonci nad Nisou.

Maminka je tvor ze všech nejobětavější! Svým potomkům by snesla modré z nebe a splnila vše, co jim na očích uvidí! Ačkoliv se jí za to občas nedostane žádného ocenění od rodiny a někdy z toho i “blbne”, tak je stejně vždycky milovaná! 

A jak vypadal další týden ze života maminek?

1. Máma by se rozkrájela

Když děti chtějí míša řez, máma jde a upeče. Když si to děti rozmyslí a chtějí štrůdl, máma jde a upeče. Když děti podotknou, že slaný štrůdl by byl taky fajn, máma jde a upeče. Když děti napadne, že chtějí marmeládové a nugetové taštičky, máma jde a upeče. Když děti chtějí... Máma je zabijéééééé.

2. Ať dělá, co dělá, stejně je máma k...

Naše Eliška v tom má jasno. Hráli jsme si s lego farmou a zvířátky. Vzala jsem krávu a ptám se El: "Eli, co to je ?"