"Pod vlivem supermatek a tchýně jsem nabyla dojmu, že jsem neschopná a malý skoro retardovaný, když ve 2,5 letech bojkotoval jakékoliv mé snahy o to, aby vylučoval do nočníku. Nepomohly sliby, vysvětlování - nic. Potom v létě - v těch 2,5 letech jsem ho nechala běhat po zahradě s holým zadkem a zalíbilo se mu, že když se vyčůrá, udělá to mokrou loužičku..."

Jedete na návštěvu ke tchýni a je vám jasné, že se vás bude zase (už asi po stopadesáté) hned ve dveřích ptát: "Tak už ten náš Honzíček umí chodit na nočník?" A při představě, jak se jí znovu snažíte vysvětlit, že jste vlastně ještě ani s odplenkováním nezačali, je vám mírně nevolno? Nejste v tom samy! Podobné zkušenosti mají i ostatní maminky. 

Pokud v tom máte jasno a je pro vás na "odplenkování" ještě brzy, berte tento článek jen jako info, které si odložíte na později. Možná ale, že máte miminko v odpovídajícím věku a už si říkáte, že možná nastal ten správný čas. Pak věříme, že vám tento článek poskytne pár tipů, jak na to.

Studie říkají, že dítě zvládne ovládat své svěrače a uvědomovat si proces vylučování mezi 18.-24. měsícem života, právě tehdy je prý tedy vhodné začít uvažovat o odplenkování. Není to však pravidlo a nejnovější poznatky ukazují, že není dobré tento proces uspěchat.

Jak tedy poznat, že je vaše dítě připravené?

• Projevuje zájem o nočník, toaletu nebo spodní prádlo.
• Rozumí základním pokynům a je schopné tyto úkony vykonat.
• Umí si říct, když chce čůrat nebo kakat. Případně jsou viditelné signály, že se schyluje k “akci”.
• Stane se, že během dne je plenka mezi přebalováním (alespoň 2 hodiny) suchá
• Když má plnou plenku, stěžuje si a dožaduje se převléknutí.
• Umí si samo sednout a zůstat sedět na nočníku.

Celý život mám problém s páteří - moje matka ležela od 6 měsíce v porodnici a já se vyvíjela v nepřirozené poloze, která způsobila, že mám od narození 3 vady páteře (dle mého ortopeda ale v krásné rovnováze). Bohužel 2 ze 3 jsou v oblasti pánve a beder. Laicky - mám bederní páteř hluboce vnořenou do těla a pánev, která je srostlá tam, kde nemá být. Přeskočím útrapy bolestí a růstu a přejdu k otěhotnění. Lékaři mi vždy říkali, že tělo si místo udělá a miminko bude malinké (což se u mého 3,69kg klučíka moc neprokázalo 🙂). První 3 měsíce byly standartní - nevolnost a únava, ale nic traumatizujícího. Ve 4 měsíci už mi začalo tvrdnutí břicha růst bříska velmi nízko. Doktorka mi nemohla ani napsat magnézium, protože zabírá až od 20týdne a tak mě čekal klidový režim. Naštěstí jsem mohla 2 dopoledne alespoň do práce a na procházky Bolesti zad se staly nesnesitelnými a já spoustu večerů proplakala. Ležet jsem nemohla, sedět už vůbec ne. V 27 tt mě překvapilo, že se náš maly hýbe tak nějak pořád pravidelně na jednom místě. Týden potom jsem se na kontorle dozvěděla, že jsou to poměrně silné kontrakce. Vyděšenou mě poslala do nemocnice, kde jsem si pár dní poležela - čípek naštěstí držel, ale kontrakce byly silné a bolestivé a nedaly sezastavit. Stále nikdo z doktorů netušil proč. Malý začal růst velmi rychle, břicho jsem měla jak těsně před porodem a mně jako laikovi bylo jasné, že je to tou páteří. Od 27 tt mě čekal naprostý klidový režim. Naštěstí mám práci, kterou můžu dělat z postele a tak jsem si alespoň troch udržovala zdravý rozum. Psychika a tělo šlo ale těžce do háje. Sportovec, aktivní člověk a najedou ze mě byla plačka, která odpočítává hodiny. O strachu o malého ani nemluvě. Blížil se čas termínu a porodu a začla bitka eg doktorů. Ortoped dal jasné doporučení na císař, docenti porodního to odmítali a chtěli další vyjádření. Můj ortoped jim vzkázal, že si nehraje na boha a pokud oni chtějí, tak je to jejich boj. Musím říct, že to mojí psychice nepomohlo. Místo sezení s profesorem porodního si mě jeho podřízení jen přehazovali až mi naplánovali vyvolání porodu den po termínu s odhadem malého 3,4 kg, což by bylo na hraně. V den nástupu si mě převzala slečna porodní asistentka a začal zmatek - odmítla mě porodit kvůli riziku a poslala pro nejzkušenější kolegyni v celé bohunické nemocnici. Ta se na mě podívala ve stoje (což do té doby žádný doktor), udělala UTZ vnitřní pánve ( to docenti opět neudělali) a zažádala profesora o vyjímku  - tedy plánovaného císaře . Podotýkám, že poslíčcci byly, zítka odešla, ale cesty úplně uzavřené. Profesor přišel na kontrolní odsouhlasení (viděl mě poprvé) - prohmátl mi břicho a jen pohledem zhodnotil, že je děloha úplně mimo cesty a dítě je velké a je nereálné, aby prošlo. Po císaři za mnou do pokoje přisla lékařka a oznámila mi, že jsme měli všichni víc štěstí, jak rozumu, protože malý byl nejen zaklesnutý nohama v žebrech (celý poslední trimestr byl natažený), ale také páteř jasně blokovala porodní cesty. Málem jsme doplatili na to, že ortopedické posudky nemají většinou u porodníků vážnost. Cena za to vše je ale krásný, zdravý chlapeček (teď už chlapák), který je až neuvěřitelně hodný. Můj rozum, city i tělo však říkají - UŽ NIKDY VÍCE.

A vy, které máte obdobné problémy s páteří - bojujte za víc vyšetření a posudků, protože důsledky špatných rozhodnutí lékařů můžou být až fatální :(

Hledáme Ambasadorku pro ryze holčičí svět, hledáme totiž tvář pro značku panenek BABY born® a Baby Annabell® od Zapf Creation.

Zapf Creation AG je výrobcem funkčních panenek a doplňků pro ně už více než 85 let. Ze samotných panenek se postupem doby staly celé herní koncepty. Díky široké škále doplňků se panenky mohou stát v podstatě čímkoli a holčičky tak mají stále nové podněty, jak si s nimi hrát. Společnost se snaží o to, aby mezi produkty a jejich zákazníky vznikla natolik pozitivní vazba, že se k nim i po letech, například když se původně malé holčičky stanou samy maminkami, budou rády vracet. A že se vrací stále, dokazuje fakt, že panenka BABY born® je v současné době nejoblíbenější panenkou v České republice.

Jakou kandidátku na post Ambasadorky hledáme?

• mladou maminku holčičky nebo holčiček v předškolním věku, které si rády hrají s panenkami,
• měla by panenky znát a mít o nich základní povědomí - výhodou je zkušenost z vlastního dětství a příjemné vzpomínky na tato léta,
• měla by to být aktivní a komunikativní maminka, která využívá čas mateřské dovolené ke svému rozvoji, ale taky nezapomíná na krásná dětská léta a i pro své děti je dělá kouzelnými,
• taky by měla umět stylisticky a poutavě psát a fotografovat.

Ambasadorka by měla být vždy po ruce, aktivně komunikovat a pomáhat ostatním maminkám s výběrem panenek a doplňků. Dále by měla tvořit komunitu maminek, kterou produkty značky baví a líbí se jim. Měla by mít také chladnou hlavu a rozvahu a brát svět pozitivně. Na koníku by se měla cítit jako doma a znát a využívat jeho základní funkce. A protože se ráda a ochotně učí, ráda poznává nová zadání a zbožňuje práci v týmu, má ideální předpoklady pro to, stát se Ambasadorkou.

Jaké výhody práce Ambasadorky přináší?

Často se na nás obracejí rodiče dětí, které dlouhodobě kašlou a příčina se neví. Jsou vyšetřeni pediatrem, pneumologem a stále se neví, proč děťátko kašle. U nás pak často zjišťujeme, že je příčina v refluxní chorobě jícnu. I na to jsme připraveni a jako jedni z mála provádíme rehabilitaci bránice s následným ústupem obtíží či se zmírněním projevů.

Olivovna nabízí program komplexní ústavní péče dětem s chronickými respiračními stavy spojenými s refluxní chorobou jícnu (RCHJ). Program mj. zahrnuje zavedenou metodu rehabilitace bránice vycházející z konceptu tzv. „dynamické neuromuskulární stabilizace”(DNS). Je to neinvazivní účinná metoda zaměřená na zlepšení motoriky bránice (hlavního dýchacího svalu s významnou rolí v regulaci gastroesofageálního refluxu), která účinně zlepšuje antirefluxní roli bránice a zlepšuje koordinaci mezi bránicí, svalovým a skeletovým systémem hrudníku s orgány horní časti zažívacího traktu.

Tato terapie probíhá v rámci pěti týdenního pobytu, který je hrazený pojišťovnou či je v nabídce kratší samoplátecký pobyt.

Bez obav, s námi to zvládnete

V Olivově dětské léčebně nabízíme komplexní řešení dětské nadváhy a obezity.

Terapie je založená na spolupráci dítěte s našimi lékaři a odborníky, především nutričními terapeutkami, dětským psychologem, fyzioterapeutem a v neposlední řadě učiteli, kteří dohlíží na kontinuitu školní výuky po celou dobu léčebného procesu dětí.

Komplexní přístup = zaručuje dobré výsledky

• racionální a vyvážená strava sestavená dle individuálních potřeb každého dítěte
• odbornými fyzioterapeuty vedené kondiční cvičení a pohybové aktivity přizpůsobené stavu a schopnostem dítěte
• odborný psychoterapeutický přístup zaměřený na posílení sebevědomí a zvýšení sebedůvěry dítěte
• spolupráce s celou rodinou na změně stravovacích zvyklostí a životního stylu

 Jak to celé probíhá?

Léčíme ortopedické vady pohybového aparátu, skoliózy, kyfoskoliozy, kyfózy, hyperlordózy, vadné držení těla a stavy po ortopedických operacích

U pooperačních stavů je dítě po zákroku na klinice převezeno do léčebny k další následné, péči spojené s individuální rehabilitací. Dětem jsou k dispozici pokoje na oddělení pod nepřetržitým dohledem zdravotních sester.

V Olivovně léčíme také děti s vadným držením těla a bolestmi pohybového aparátu spojených s poruchami funkce bránice (skupina v rozmezí 3 – 18 let). V rámci léčby je dítěti stanoven rehabilitační program zaměřený na zlepšení funkce bránice a koordinace se svaly trupu.

Nedílnou součástí léčby nejen pohybového aparátu je canisterapie, která má vliv na psychologickou a sociálně-integrační stránku dětí. Vliv je tedy zásadně dvojí – psychosociální a fyziorehabilitační. Canisterapeut může psem aktivovat myšlení, paměť, komunikaci, učení se (mluvenou řeč, neverbální projevy atd.) ale i motorikou (chůzi, pohyb paží, rukou a prstů atd.). Formou terapie lze spolupracovat s fyzioterapeutem a zdravotním personálem.

Léčba nemocí pohybové soustavy, nemocí svalové soustavy, kosterní soustavy a nemocí pojivové tkáně

• vrozené a získané ortopedické vady pohybového aparátu
• stavy po operacích a ortopedických operacích k plánované rehabilitaci a dále rehabilitační příprava před plánovanými operacemi
• skoliózy, kyfoskoliózy, kyfózy, hyperlordózy, vadné držení těla
• morbus Scheuermann, dorzopatie

Na základě více jak stoleté tradice v Olivovně úspěšně léčíme dětské a dorostové pacienty (ve věku od 1 do 18 let); poskytujeme následnou odbornou léčbu pacientům s opakujícími se či chronickými onemocněními horních a dolních dýchacích cest. Jsou to onemocnění nosohltanu, vedlejších nosních dutin, středouší, hrtanu, průdušek, plic; stavy s alergickými rýmami, průduškovým astmatem, vrozenými i získanými poruchami funkce dýchacího ústrojí a poruchami imunity.

Častou součástí léčby našich pacientů je léčba medikamentózní, se kterou děti přicházejí do Olivovny z důvodu svého onemocnění, s cílem doléčení akutního stavu či zklidnění onemocnění opakujícího se či chronického. Náš zkušený lékařský tým (je k dispozici 24 hodin denně po 7 dnů v týdnu) se v Olivovně, ve spolupráci s ošetřujícím lékařem, snaží tuto léčbu optimalizovat, případně i zjednodušit. Hlavní naší výhodou je možnost zde dětského pacienta průběžně sledovat během celého jeho pobytu ve skutečných podmínkách (v dětském kolektivu a ve škole, při tělesném pohybu, při odpočinku a ve spánku), což je jinak pro ošetřujícího lékaře, který má na pacienta vyhrazeno pouze několik minut při obvyklé ambulantní péči, nedosažitelné.

Olivovna je vybavena moderními přístroji pro funkční vyšetření dýchacího ústrojí. V nezbytném případě mohou lékaři přijatým dětem zajistit všechna potřebná laboratorní či konsiliární vyšetření v blízkých zdravotnických zařízeních (nemocnice s poliklinikou v Říčanech) či na nedalekých pražských klinických pracovištích.

Nedílnou součástí léčby našich dětských pacientů je péče nutričního terapeuta o stravovací režim pacientů, vč. dietního řešení případných potravinových intolerancí nebo poruch výživy.

Náš ústavní psycholog je zapojen do spoluvytváření programů pobytové terapie v Olivovně, a je zapojen jak do kolektivní, tak individuální psychoterapie potřebných pacientů.

Zdravotní rehabilitace

„Zdravá půda = zdravé rostliny = zdravá zvířata“

Pokračování mého výletu je tady! 🙂

Těšila jsem se, jak se vyspím v té krásné, měkké a velké posteli. Předpokládala jsem, že když poprvé po skoro 11 měsících nebudu muset vstávat k Toníkovi, tak že padnu a ráno vstanu. No realita byla jinde. Nejdřív jsem vůbec nemohla usnout, následně jsem se asi stokrát vzbudila, ale i tak to bylo báječný. Já prostě miluju pohodlné postele 😀

Den nás vítal slunečními paprsky. Takže jak jsem vám psala, že jsme si všichni zabalili naprosto špatně…. Někteří z nás totiž měli v kufru hlavně svetry, holiny, pohorky, nepromokavé bundy, dlouhé a teplé kalhoty. V jednom z kufrů by se dokonce našla i péřová bunda! 😀 (nutno podotknout, že zcela výjimečně ne v tom mém!). Prostě jsme žili v tom, že když jedeme na sever, kus od Ruska, tak tam bude zima asi jako na severní točně 😀 No nic, takže už ráno sluníčko pálilo jako blázen a nebe bez mráčku slibovalo horký den.

Začali jsme báječnou snídaní a hned po ní za námi přijel pan Hipp. Usadili jsme se do polokruhu ve stínu velkého stromu a zaposlouchali se do přednášky o organickém zemědělství. Upřímně jsem se děsila. Přednáška? To bude nuda… Přátelé, nebyla. Fakt nebyla. Hltali jsme každé slovo. S každou další a další větou nám to všechno dávalo větší a větší smysl. To, jak je každý krok promýšlen do důsledku, ten absolutní respekt k přírodě a k životnímu prostředí. Ochrana volně žijících zvířat, snaha o zachování rovnováhy. Měla jsem z toho pocit, jako by se, obrazně řečeno, pan Hipp každé ráno poklonil k Zemi a s pokorou poděkoval. Nikdy, opravdu nikdy jsem z nikoho necítila takový respekt k přírodě.

Mám z přednášky spoustu poznámek, některé zajímavosti vám sem napíšu, zbytek v uceleném, samostatném článku!

"Pojďme si to společně pořádně užít!"

Je neděle večer a já horečnatě a na poslední chvíli, jak je mým dobrým zvykem, balím věci do kufru. Ráno, přesně v 6:45 mě bude před domem čekat taxík a moje HiPP dobrodružství začne!

Jsem nervózní, absolutně nevím, co mě čeká. Vlastně ani nevím, kdo všechno letí! Co si mám proboha zabalit? Jedeme na farmu, takže holiny? Jedeme na sever, 40km od ruských hranic, takže péřovou bundu? Teplý svetr a placatku rumu? 😀

Noc je ve znamení nástupu horeček u Tondy. Připisuju je zubům, které se tlačí, dávám čípek a prďola spinká až do rána celkem klidně. Ale i ráno hoří… Odjíždím s opravdu velmi, velmi těžkým srdcem. Tak poňuchňat, pusu a pryč. Nebudeme to loučení dramatizovat.

Sraz na letišti je u hrací plochy v odletové hale Terminálu 2 přesně v 7:30. Jelikož pan taxikář se mnou jel jako by mě ukradl, tak jsme tam byli už asi v 7:10! 😀

Stejně to miluju. Pomalým krokem jdu do Terminálu, ležérně za sebou táhnu svůj malý kufr, narovnám se a vcházím dovnitř. Cítím se asi jako Stašová v Románu pro ženy. Miluju letiště, miluju značková zavazadla. A jakmile jsem tam, začínám myslet anglicky 🙂

„Bohužel jsou mezi námi i takové, kterým snažení nepomůže. Já třeba nemám dělohu. Jelikož jsem to zjistila už když mi bylo 16 let, měla jsem dost času se na řešení tohoto problému psychicky i finančně připravit. Teď už jsme ve fázi, kdy máme náhradní matku a ta už je po IVF. Tahle možnost existuje i ve skutečnosti, nejen ve filmech.“ 

Je to jeden velký byznys. S penězi, emocemi a především s osudem dítěte. K asistované reprodukci, konkrétně k náhradnímu mateřství, kdy vaše dítě odnosí cizí žena se uchyluje stále více neplodných párů. Moc se o tom nemluví, protože tato problematika se pohybuje na hraně legality. Jak to tedy ve skutečnosti chodí? A má náhradní matka právo si dítě po porodu nechat?

Řešení neplodnosti, tedy metody asistované reprodukce řadíme mezi metody umělého oplodnění, které umožňují (nebo alespoň se o to snaží) neplodným párům mít vlastní dítě. 

Metody umělého oplodnění

• Hormonální léčba

Používají se léky, které zvyšují plodnost, upravují nepravidelnou ovulaci a menstruační cyklus. Někdy přímo navazuje na prodělané gynekologické operace související např. s odstraněním cyst a myomů.

„Osobně bych do toho už znovu nešla. Mám děti od sebe 2,5 roku. První hyperaktivní, ale mateřskou s ním jsem si užívala i přes to, že do roka a půl jsem měla spánkový rekord 2h v kuse. Pak jsme si naplánovali další miminko a vyšlo to hned. Všichni mě ujišťovali, že už jsem si své vybrala, to druhé miminko bude klidné a spavé...“

Jaké to je, mít děti brzy po sobě. Ještě možná kojíte nebo jste sotva přestala a jste znovu těhotná. Zvládnete to? Vždyť doma jedno miminko v podstatě máte a do toho čekáte další. Možná máte strach, ale nebojte se, určitě to nebude tak hrozné, jak to na první pohled vypadá. Malý věkový rozdíl mezi sourozenci má určitě spoustu nevýhod, ale většina maminek, které mohou mluvit z vlastní zkušenosti vám řekne, že výhody převažují. Ať už jste se v takové situaci náhodou nebo úmyslně ocitli, či jste zatím ve fázi plánování, následující řádky jsou pro vás jako stvořené.

Dva roky a méně

„Ahoj holky, najde se tady někdo, kdo má zkušenosti s dětmi, které se narodily brzy za sebou? Synovi bude v dubnu rok, a právě v dubnu bychom se chtěli začít snažit o druhé miminko. Kdyby nám to vyšlo hned napoprvé jako se synem (samozřejmě bychom byli rádi), ale synovi by bylo něco málo přes 20 měsíců, když by se narodilo druhé miminko. Dá se to vůbec zvládnout, vychovávat novorozence a dítě, kterému nejsou ani dva roky? Nikoho neznám, kdo by měl děti takhle brzy za sebou, většinou mají mezi sebou věkový rozdíl 3-5 let.“

První týdny s miminkem má většina maminek tak trochu v mlze. Neustálé kojení, přebalování, převlékání, houpání. Sotva se to trochu zlepší, jste najednou znovu těhotná a za pár měsíců to celé absolvujete zas. Jenže tentokrát tam bude ještě jeden rozdíl. Už totiž dítě máte, takže vás nečeká jen péče o novorozence, ale i o batole. Ale víte co? Čas běží jako voda a ženy-matky vydrží hodně. Než se nadějete, z vašeho druhého miminka se stane parťák pro jeho staršího sourozence a vy si budete pochvalovat, jaký mají ti dva ideální věkový rozdíl. Stejně jako si to pochvaluje mnoho maminek v diskuzi: Malý věkový rozdíl mezi sourozenci, máte zkušenost?

„Ahoj holky, já s vlastními dětmi zkušenosti zatím nemám, ale já jsem se narodila v září a má sestra v listopadu následujícího roku. Bude mi 25 a jí 24 a odjakživa máme úplně úžasný vztah. Říkají o nás, že jsme jako dvojčata, rozumíme si, doplňujeme se a hlavně se chápeme. Taky bych chtěla dítka hned, jak to půjde, po sobě. A taky, a to je nejdůležitější, je vychovat a dát jim všeho stejným dílem.“

Chtěla bych poděkovat Modrému koníku a Pampers za možnost testovat kalhotkové pleny a pleny do vody. Byla jsem nadšená, protože jsme v podstatě poprvé něco vyhráli.  Nejdříve se v recenzi budu věnovat Pampers Pants Premium Care, které jsme testovali více, poté přijde na řadu Splashers.

Pampers Pants Premium Care

Byla to naše druhá zkušenost s plenkovými kalhotkami od Pampers. Poprvé byl ale syn ještě ležící miminko, které nikam „neutíkalo“ při přebalování. Synovi je nyní rok a při každém přebalování „zdrhá“ a má mnoho jiných věcí na práci, než ležet a počkat, až ho přebalím. Většinou nezabírají moc ani nové hračky, či předměty, které normálně do ruky nedostane (Telefon, ovladač, stužka apod.).  

U neposedného batolete jsou natahovací plenky trošku větší výhra než plenky s klasickým zapínáním, nicméně ani to není spása, většinou končí malý u mě na klíně a natahuji mu je jako tepláčky. Oceňuji, že si je malý nerozepne. S klasickými plenami už jsme totiž měli dvě nehody, kdy si malý sundal plenku.

Plenky jsou jemné na dotek a dělají malý zadeček. Pás se krásně natahuje a přizpůsobuje tělu, nikde nic neškrtí a zároveň při „větší náloži“ nic neproteče ( bůh ví ale, jak by to bylo při průjmu například..). Při přebalení lze plenky opět stáhnout (což nedoporučuji, pokud je dítě pokakané), nebo se pás na bocích jednoduše roztrhne, plenka zamotá a vzadu na plence se použije modrý lepící proužek, kterým se plenka zabezpečí proti rozbalení.

Plenky v pohodě vydrží celou noc a neprotečou. Nicméně prdelka syna bývala po noci vlhká, synovi to nevadí (je zvyklý, že doma používáme látkové plenky a v nich má to vlhko také). Nebývá z toho ani opruzený, problém je v posledním čase jen, pokud hned nezaznamenám, že je pokakaný a je v plence déle (je ale jedno, zda se jedná o jednoráz, či látkové pleny).  

Do mailu mi přišel tento text, všimla jsem si, že koluje i na fcb. 

I kdyby nic, člověk se na 5minut začte a třeba si uvědomí, kdy naposledy sdělil partnerovi, že mu to sluší, poškrábal mu záda anebo jen spolu večer seděli, drželi s eza ruce a prostě spolu byli 🙂 

Muž požádal o rozvod..
"Manželka mu napsala vzkaz, který by jste si měli přečíst všichni.. Budete šokováni...

Vrátili jsme se spolu s manželkou v tu osudnou noc domů. Manželka přichystala úžasnou večeři. Já ji chytil za ruku a řekl jsem jí: „Musím ti něco říct.“ Ona si sedla a beze slova jedla. Uviděl jsem bolest v jejich očích.

V tu chvíli jsem nemohl mluvit. Ale musel jsem se přiznat, že uvažuji o rozvodu našeho manželství. Téma jsem uvedl zcela klidně. Nevypadala ani rozzlobeně. Manželka se pouze se zeptala: „Proč?“
Já jsem se odpovědi na tuto otázku vyhýbal. Teprve to ji rozzlobilo. Hodila po mě nějakou věc, kterou měla po ruce a křičela na mě, že nejsem muž, kterého si brala! V ten den jsme spolu už nepromluvili. Plakala celou noc. Věděl jsem, že chtěla především vědět, co se s našim manželstvím stalo. Nemohl jsem ji na tuto otázku odpovědět. Zkrátka jsem ji už nemiloval. Mé srdce patřilo Janě, kterou jsem potkal během našeho manželství. Mé ženy jsem litoval.

S obrovským pocitem viny jsem podepsal rozvodové papíry, v nichž stálo, že si žena může nechat dům, auto, a 30% podílu v mé společnosti. Podívala se na tyto rozvodové papíry a roztrhala je na kousíčky. Žena, která se mnou strávila 10 let svého života mi byla najednou strašně cizí. Bylo mi líto všeho času i energie, který promrhala tímto manželstvím. Ale nemohl jsem změnit fakt, že nyní miluji Janu. Nakonec se přede mnou rozplakala. Její pláč byl pro mě na jednu stranu velkou úlevou. Myšlenka rozvodu se zdála být po několika týdnech jasnější a reálnější.

Druhý den jsem se vrátil domu pozdě. Žena zrovna něco psala… Večeři jsem samozřejmě již nedostal, tak jsem si šel rovnou beze slov lehnout. Byl jsem velmi unavený po celém dni s mou milovanou Janou, nebyl tedy nejmenší problém usnout. Když jsem ráno vstal, stále byla u stolu a psala. Nestaral jsem se o to, co tam píše, tak jsem si šel opět zdřímnout.
Ráno mi žena prezentovala podmínky rozvodu: nic ode mne nechce, pouze po mně požaduje, abychom se měsíc před našim rozvodem snažili žít jako normální rodina. Jako dřív. Její důvody byly zcela rozumné: syn měl důležité zkoušky a proto jsme ho nechtěli našim rozvodem stresovat.

Bylo to akceptovatelné. Navíc mne však požádala abych si připomněl, jak jsem ji nesl ze svatební místnosti a abych ji během tohoto měsíce nosil takto každý den až k vchodovým dveřím. Myslel jsem si, že se zbláznila. Aby však byly poslední dny našeho manželství snesitelnější, souhlasil jsem.

Janě jsem o rozvodových podmínkách řekl. Ta se jim jen smála a odsekla, že jsou tyto požadavky mé ženy velmi absurdní. Řekla, že bez ohledu na to, jaké triky moje manželka zkusí, i tak musí čelit rozvodu.

Mě a mou manželku již nespojoval žádný fyzický kontakt, od chvíle, kdy jsem přednesl téma rozvod. Když jsem ji vynášel z ložnice poprvé, bylo to dost neohrabané. Náš syn nám tleskal a pokřikoval něco ve smyslu, že táta drží mamku pevně v náručí. Jeho slova se mě hodně dotkla.

Od ložnice přes obývák až ke dveřím. Nesl jsem ji na rukou více než 10 metrů. Zavřela oči a jemně dodala: „Neříkej synovi o rozvodu.“ Nenápadně jsem přikývl. Cítil jsem se hodně smutně. Před vchodovými dveřmi jsem ji postavil na zem. Počkala na autobus a jela do práce. Já jel do práce autem.

Druhý den to bylo celé o něco přirozenější. Žena se mi opřela o hruď. Cítil jsem její krásnou vůni. Uvědomil jsem si v tu chvíli, že jsem se na ni pořádně nezadíval už velmi, velmi dlouhou dobu. Už nebyla ta mladá dívka. Měla několik vrásek a prošedlé vlasy. Naše manželství ji velmi poznamenalo. Na chvilku jsem měl výčitky, co jsem to s ní udělal.

Čtvrtý den když jsem ji zvedl, pocítil jsem určitou intimitu mezi námi. Tato žena, které jsem se dlouho nevšímal, mi dala 10 let svého života. Pátý a šestý den se to opakovalo. Janě jsem o tomto vůbec neřekl. Měsíc plynul a nošení mé manželky bylo jednodušší a snazší. Pravděpodobně to bylo každodenním cvičením a moje ruce posílily.

Jedno ráno se rozhodovala, co si má obléct do práce. Vyzkoušela si několik šatů, ale nemohla si vybrat. Vzdychla, že všechny šaty jsou jí příliš velké a velikosti ji nesedí. V tu chvíli jsem si uvědomil, že hodně zhubla a to byl ten důvod, proč bylo její nošení v náručí každý den lehčí a lehčí.

Najednou mi to všechno došlo … měla v srdci tolik bolesti a hořkosti. Podvědomě jsem se jí dotkl.

V tu chvíli přišel náš syn a řekl, že je čas maminku odnést ke dveřím. Vidět svého otce, jak se jen letmo dotýká maminky je důležitou součástí jeho života. Manželka syna přivolala, ať přijde blíž a pevně ho objala. Odvrátil jsem zrak, protože jsem se bál, že mi tenhle pohled změní názor na rozvod i když jsem Janu miloval. Pak jsem ženu zvedl a nesl ke dveřím. Její ruce objaly můj krk velmi něžně a jemně. Já ji držel pevně, bylo to stejné, jako v náš svatební den.

Její váha mi začala dělat velké starosti. Poslední den, kdy jsem ji nesl to bylo těžké. Sotva jsem udělal krok. Syn odešel do školy. Pevně jsem ji chytil a pošeptal jí, že jsem netušil, že našemu životu chybí intimita. Odešel jsem i já …Jel jsem za mou Janou. Vyběhl jsem shody. Jana otevřela: „Promiň Jano, už se rozvádět nechci!“

Jana se na mě podívala překvapeně a dotkla se mého čela. „Máš horečku?“ Řekla. Sundal jsem její ruku z mého čel a dodal jsem: „Promiň Jano, už se prostě nechci rozvést. Manželství bylo nudné protože jsem si nevážil detailů každodenního života. Ne proto, že by mě manželství a žena omrzelo. Za ten čas, co jsem ji nosil v náručí jsem si uvědomil, že je mou povinností ji nosit na rukou každý den dokud nás smrt nerozdělí!“ Jana vypadala jakoby se právě probudila.

Dala mi pořádnou facku, zabouchla dveře a rozplakala se. Sešel jsem po schodech dolů a sedl jsem si do auta. V květinářství jsem objednal velkou kytici. Květinářka se mě zeptala, co má napsat na kartičku s přáním. Usmál jsem se a napsal jsem do ní: „Budu tě nosit na rukou dokud nás smrt nerozdělí.“

V ten večer jsem přišel domů s květinami v rukou a úsměvem na rtech, vyběhl jsem po schodech a našel jsem manželku ležet mrtvou v posteli. Už měsíce bojovala s rakovinou a já jsem byl tolik zahleděný do Jany, že jsem si toho nevšiml. Věděla moc dobře, že brzy zemře, a chtěla mě ochránit před jakoukoliv negativní reakcí a výčitkami našeho milovaného syna. Alespoň v jeho očích jsem byl ten milující manžel …

Malé detaily našeho života jsou to, na čem ve vztazích opravdu záleží. Není to majetek jako dům, auto, či peníze. Tyto věci vytvoří příznivé prostředí pro naše štěstí, ale nejsou štěstím samotným.

Najděte si proto čas a dělejte se svou láskou maličkosti, které Vám přijdou malicherné, ale jsou důležité. Mějte šťastné manželství!

Když se o tomto článku s nikým nepodělíte, nic se nestane.

Pokud ano, možná sobě nebo někomu jinému zachráníte manželství a lásku.

Pampers pants

Dceři je 10 měsíců a měly jsme možnost vyzkoušet Pampers pants. Je to aktivní dítě. Leze po čtyřech, staví se a zkouší dělat první krůčky. Když se mi plenky dostaly do ruky, líbil se mi design i to, jak je plenka měkká a lehká. Trochu ale zapáchá chemií. Plenky se jednoduše oblékají a hezky sedí.  Manžety pěkně obepínají nožičky. Plenka je vyšší v pase, takže hezky drží a neshrnuje se. Ani při vykonání potřeby plenka nesjíždí dolů. Plenka se dá po bocích roztrhnout, takže sundání je rychlé a jednoduché, pokud je dítě na zemi. Já jsem zvyklá pokakanou plenu sundávat dceři nad umyvadlem a hned umýt dupku pod tekoucí vodou. V tomto případě není sundávání pleny vůbec jednoduché. Plenka má na zadní straně pásek, kterým se má použitá plena zalepit. S tím jsem se ale moc neskamarádila a pořád jsem nevychytala způsob, jak plenu pořádně zabalit. Pokud dcera neměla plenu na sobě moc dlouho, bylo vše v pořádku. Když jsem jí plenu nechala déle, sice neprotekla, ale dcera byla otlačená, měla mokrou kůži a začala se jí dělat opruzenina. Tyto pleny jsou i poměrně drahé. Pampers pants možná dám ještě šanci v době, kdy se bude dcera učit chodit na nočník. Do té doby zůstaneme u klasických plen, které používáme a které nám vyhovují.

Pampers splashers

Dcera miluje čachtání ve vodě, a když jsme poprvé vyrazily na místní koupaliště, použila jsem klasické plenkové plavky s „lepítky“, ale moc nadšená jsem nebyla. Dcera měla tendenci plenku neustále rozlepovat, takže jsem ji musela znovu zalepovat a upravovat. Plenka nedržela tvar a byla nakřivo. Toto u plenkových kalhotek do vody Pampers splashers odpadá. Když se mi dostaly do ruky, těšila jsem se, až je vyzkoušíme. Plenka se obléká jako kalhotky a hezky sedí. Plenky nenasáknou vodu a lemy kolem nožiček nepropustí žádnou nečistotu. Plenku jsem dceři vždy na suchu sundala, a když jsme šly znovu do bazénu, tak jsem ji opět jednoduše nandala. Nezaznamenala jsem žádnou reakci na kůži. Při znečištění se dá roztrhnout na bocích. S plenkovými kalhotkami Pampers splashers jsem spokojená. Ten pravý zátěžový test nás teprve čeká. Pampers splashers rozhodně přibalím do kufru a poputují s námi na dovolenou k moři. 

Moc děkuji za možnost otestování těchto dvou produktů pampers 🙂

Když jsem zahlédla, že se budou testovat výrobky od firmy Klarstein, tak jsem ani minutu neváhala a hned se zapojila. Ani ve snu by mě nenapadlo, že právě mě vyberou. Nebudu lhát, že jsem si nemyslela úplně na jiný výrobek 😀. Nu což byl mi přidělen zmrzlinovač (i když u nás zmrzliny moc neletí) i přes to jsem byla moc ráda.

Testování mi začalo asi o týden později než všem ostatním, protože nebyl můj výrobek skladem. Když zmrzlinovač dorazil, tak mě docela překvapilo jak je krabice malá. Po rozbalení jsem pochopila proč 😀 je to takový ňoňoušek malinký 😀.

      A právě to jak je malinký mě docela zarazilo (říkala jsem si, že se tam vleze snad zmrlinu na dva kopečky 😀). Nádoba se musí dát nejméně na 8hodin do mrazáku a pak se můžou dít ty kouzla. 

Já jsem začala.......

NUTELOVÁ ZMRZLINA

• 250 ml mléka
• 150 g cukru
• 100 g kvalitní čokolády
• 3 lžičce nuttela krému
• 250 ml smetany ke šlehání