Dostal se ke mně tento článek a nemohu jinak než sdílet. Je v něm obsaženo ohromné množství pravdy a minimálně stojí za to přečíst si ho a zamyslet se nad ním. Protože ruku na srdce, není to jen záležitost otců. Už mockrát se mi ve školce stalo, že jsem zaslzela nad tím, jak se někteří rodiče chovají ke svým dětem. A nyní jako máma to vnímám ještě mnohem silněji ☹

"Stáli jsme se synem ve frontě na reklamaci zboží, když jsem si všiml malého chlapce – nebylo mu víc než šest let. Díval se na svého tátu a nesměle se ptal, jestli až to tady vyřídí, koupí mu zmrzlinu. Otec na něj zvysoka pohlédl a procedil skrz zuby, ať je zticha a nevyrušuje.

Chlapeček se okamžitě přitiskl ke zdi a stál bez pohnutí a hlesu nějakou dobu.

Když se fronta trochu pohnula, odvážil se klučík jít znovu za tátou. Potichu si zpíval nějakou dětskou písničku. Zdálo se, že už zapomněl, jak hněvivě ho táta prve zakřikl. Teď se otec znovu otočil a s křikem mu vynadal, že dělá kravál. Chlapeček se honem znovu postavil ke zdi.

Byl jsem úplně bez sebe. Jak to, že ten člověk neviděl to, co jsem viděl já? Jak mohl nevidět to krásné stvoření stojící v jeho stínu? Proč bez chvilinky zaváhání „vytlouká“ každý náznak štěstí z vlastního dítěte? Proč si necení toho kratičkého času, kdy je pro svého syna vším?

Zbyli jsme před pokladnou tři, když se klučina znovu odvážil přiblížit k tátovi. Otec bleskově vykročil z řady, popadl rukama chlapce za ramena a stiskl ho, až se mu obličejík zkřivil bolestí:

Během posledního týdne mi asi tři kamarádky nezávisle na sobě řekly, že by nejradši zrušili Vánoce. Že je to jen samej stres, rychle z práce domů, tam uklízet, péct, shánět dárky, tlačit se ve frontách na nákupy a do toho se samozřejmě starat o rodinu. Pořád jen honem honem, honem... Sypaly to na mě a já měla sto chutí zakřičet "STOP. Posloucháš se, co říkáš"? Vážně je tohle nutné? Někdo nám ženám (protože přiznejme si, je to jen naše výsada) snad přikázal, že se v předvánočním čase musíme uštvat? Neocení rodina místo uklizené klícky spíš manželku, přítelkyni a maminku svěží a v dobré náladě?

Vzpomínám na předvánoční shon u nás doma. Moje mami byla i přes rok posedlá úklidem, ale před Vánoci se echt gruntovalo. Člověk lezl pomalu po štaflích, aby utřel prach z obývací stěny, který se tam hromadil celý rok. Všechny vitríny se musely rozebrat, umýt skla, porcelán...a že toho tehdá v bytech bylo. Otíraly se rámy obrazů, lezlo se pod radiátory...A do toho se samozřejmě peklo minimálně 10 druhů cukroví, které se po Silvestru mrazilo nebo vyhazovalo, protože jsme jedli stejně jen linecké, perníčky a pracny.

Pořád mám v paměti, jak jsem to nesnášela a hlavně nechápala, proč se takhle šílí. Jasně, rozumím, že čas od času je potřeba vysmýčit i ty nejnepřístupnější kouty našich domovů, ale kde se proboha vzal ten zvyk dělat to všechno najednou, a navíc v čase, který by měl být plný pohody a klidu? Copak nám nějaká návštěva snad bude kontrolovat, zda máme uklizeno? A to pečení? Každý rok mamina říkávala, jak další svátky už tolik péct nebude a ve finále? Možná jsme měli o další druh víc.

Domů se přeci chodí odpočívat

Když jsem se párkrát ozvala, odpovědí na mé námitky mi bylo klasické: to pochopíš, až budeš mít svou domácnost. Tak nevím. Mám jí téměř 7 let a stále to nechápu. Vánoce miluju a snažím se vytvořit doma pohodu. Maličko ozdobím byt, nechám si udělat věnec (protože na vlastní tvorbu jsem vážně levá) a domluvím se s mužem, o jaké cukroví by letos stál. A podle toho tři čtyři druhy napeču, případně přidám nepečené. Stejně víc nejíme. Pustím si k tomu film, muziku, uvařím čaj a užívám si vůně koření.

Úklid neřeším vůbec. Uklízím průběžně celý rok a to, co z nějakého důvodu nestihnu, tam na mě počká i po svátcích. Dárky, s výjimkou těch, pro které do maličkých spešl obchodů musím osobně, řeším přes e-shopy. Pohodlné, rychlé a bez stresu. Z davů, front a zářivek v obchodech omdlívám a na strkanice nemám nervy. Na Štědrý den máme povinnosti rozdělené, muž dělá salát, já řízky, on chlebíčky a já zdobím stromeček. Odpoledne jdeme na procházku nebo se válíme u pohádek.