Pokud má někdo nízký tlak, doporučuji mu nechat si něco doručit přepravní společností DPD (@dpd.cz), tlak se vám totiž v okamžiku zvýší, a to razantně.

Kurýrovi taktní, slušné a profesionální jednání absolutně nic neříká. Byť v SMS zprávě DPD proklamuje, že vás bude o čase doručení informovat, není tomu tak. Kurýr, respektive žena, která jej doprovází, mi oznámila, že do pěti minut budou balíček doručovat. Když jsem se chtěla domluvit na změně času doručení, protože jsem byla v práci a cesta domů mi trvá cca 10 autem, uslyšela jsem jen, to nemůžete myslet vážně. Tak jsem tedy přistoupila na doručení, s tím, že přítel je sice po noční, ale mají tedy zazvonit a balíček  mu předat. Bohužel nikdo nezazvonil, kurýr se totiž na doručovací adresu ani neobtěžoval dorazit.

Ve "sledování zásilky" se dozvíte spoustu informací, škoda jen, že absolutně nepravdivých. "Zásilku se nám nepodařilo doručit a vrátili jsme ji zpět na depo. Kurýr nezastihl příjemce zásilky a zanechal mu upozornění." Kurýr se o doručení zásilky ani nepokusil, jinak by někoho doma zastihl, byť jen přítele v tu dobu ještě rozespalého, ale již vzhůru. Nikdo nezvonil, a to je zvonek u vchodu řádně označen a funkční. A zajímalo by mě, jak vypadá ono upozornění, které nám měl kurýr údajně zanechat. Nemluvě o tom, že netuším, kde ono oznámení zanechal. Dále jsme se z údajů ve "sledování zásilky" dozvěděli že včera i dnes byl balíček přijat na depo, jedno a to samé. Kde byl tedy balíček ze čtvrtku na pátek, to netuším.

Již ve středu, kdy nám balíček kurýr nedoručil, jsme si v aplikaci "dpdkuryr.cz" změnili termín doručení, na pátek od 12-18. Ráno jsme aplikaci kontrolovali a najednou tam byl čas doručení 8-18. "Dobrá, zůstanu tedy i dopoledne doma", řekla jsem si. Když však bylo již po třetí hodině odpolední a nikdo se neozýval, chtěla jsem se zeptat manažera depa, co je s naším balíčkem. Ještě ve středu totiž měl pan manažer Jaroslav Burget (@jaroslav.burget) v aplikaci "dpdkuryr.cz" uvedeno telefonní číslo na mobilní telefon. Dnes tam již telefonní číslo není. Zůstala jen zcela nepravdivá informace "Dohlížím na to, abychom váš balíček doručili správně. Depo i kurýry vedu tak, abyste z nás mohli mít radost". Odstranění telefonního čísla na pana manažera však nebyla jediná změna v aplikaci. Bez našeho vědomí a bez jakéhokoliv upozornění byl změněn termín doručení na pondělí 4. 12. v době 8-18. Zkontrolovala jsem tedy ještě sledování zásilky, ale tam jsem se dozvěděl, že termín doručení je stanoven na 1. 12. v době 8-18. (Mám samozřejmě screenshoty obojího.)

Hledala jsem tedy kontakt na manažera depa jinde. Našla jsem však jen
telefonní číslo zákaznické linky. Na spojení jsem čekal 14 minut (ano, skutečně ČTRNÁCT MINUT), když jsem byla konečně spojena s operátorkou dozvěděla jsem se, že kontakt na manažera depa nemá a tudíž mi jej nemůže předat. Dále, že netuší, co se s mým balíčkem mohlo stát a maximálně se může pokusit zjistit, co se stalo. Asi po půl hodině volala zpět, s tím, že došlo k pochybení na depu, kde nepředali balíček k přepravě. Balíček tedy doručí v pondělí, jak je uvedeno v aplikaci. Tento termín mi však nevyhovuje, protože jsem pracovně na cca 130 km daleko, a tak jsem se zeptala, zda mi bude balíček skutečně doručen, pokud si opět změním termín doručení. Slečna či paní operátorka mi však oznámila, že to mi nikdo nezaručí. Snažila se to omluvit oznámením, že já bych se přeci také nezaručila za někoho cizího (měla na mysli kurýra).

Lituji toho, že jsem balíček již zaplatila. Protože doručení s DPD je čistá loterie, balíček vám buď doručí nebo ne, a ani jedno vám nikdo nezaručí.

„Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protože jsem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…"

Mnohokrát jsem se u různých lidí setkala s názorem, že nedokážou pochopit ženu, která je schopna dát dítě k adopci. Vlastně ji otevřeně odsuzovali. Proč? Nedovedli si představit situaci, nebo stav, do kterého by museli dojít, aby nad podobným rozhodnutím jen zauvažovali.

Já vidím za takovým životním rozhodnutím mnohem víc. Vidím životní cestu, nelehkou a klikatou, která takovou ženu do tohoto bodu dovedla. Vidím také dítě, které dostane šanci na nový život v milující náhradní rodině.

Jak tato cesta vypadá? Co ženu dovede k tomuto rozhodnutí? A jak s tím rozhodnutím dál žít?

Nedávno jsem na všechny tyto otázky dostala odpověď. Děkuji za tuto otevřenou, smutnou, ale svým způsobem velmi silnou zpověď…

Moje maminka

Ještě v těhotenství jsem věděla, že kojení bude u mě problém. Bála jsem se svého nízkého prahu bolesti. Vždy jsem byla na bradavky háklivá a když jsem četla jak maminky brečely bolestí, že bolest byla tak nesnesitelná, že se jim kroutily prsty na nohou a bály se každého dalšího kojení, měla jsem z toho hrůzu už dopředu.

Na co jsem ale nebyla připravená, byla úplná absence mléka. V těhotenství se mi nevytvořilo mlezivo, ale s tím jsem si nedělala starosti. Četla jsem, že to není podstatné.

Porod byl v rámci možností klidný a téměř přirozený (v porodnici mi praskli vodu a zatlačili na břicho), proběhl okamžitý bonding. Malá se nepřisála, ale olizovala, ale to prý taky nevadí.

Začala jsem normálně kojit. Bolest byla přesně taková, jakou jsem očekávala. Poctivě jsem mazala po každém kojení ale celkem k ničemu. Bolelo to jako čert a nakonec mi i jedna bradavka praskla. Malá často plakala a mou spoluležící napadlo, zda to není hlad. Byla jsem přesvědčena že ne. Vždyť jsem měla načteno, jak miminkům maminčino mléko stačí a dokrmovat je blbost.

Poslouchala jsem rady od sestřiček: kojit co 2 hodiny po 10ti minutách. Věděla jsem že mám kojit na požádání, ale i těch 10 minut bylo pro mě utrpení a malá přece nemohla plakat hlady.

Nakonec jsem zašla za sestřičkou, jestli by ji nemohla zkusit dokrmit. V tu chvíli byl klid a Karolínka konečně spala jako miminko... O dalších 12 hodin jsem to nevydržela a šla znova požádat. Situace se opakovala. Sestřička mi zmáčkla bradavku a doteď mi zní v uších ,,Nula, nula, prd." Nemáte mléko. Tečka. 

Jelikož jsem se rozhodla, že chci pro svojí rodinu uspořádat takové retro Vánoce, tak jsem začala shánět vše, co na to budu potřebovat. Doma jsem prolezla kde co... U mojí mamky jsem prolezla kde co... A výsledek? Nic... Jako vážně nic z toho mého dětství nezbylo? Mamce jsem ozdoby brát rozhodně nechtěla (to by na stromku měla leda tak oběšenou myš...), takže jsem přiložila nůž na krk příteli, seděla mu na prsou a výhružně gestikulovala, ať dovalí nějaké ozdoby po jeho rodičích...:D Bohužel, žádné retro ozdoby, ani světýlka se nekonaly.... 

Museli nastoupit ty moderní internety! A lov může začít... Napíšu do gůůůglu retro ozdoby a budu to mít všechno.... :D :D Jó, určitě to budeš mít takhle jednoduchý... Velmi brzy jsem zjistila, že jsme měli nějaké spejšl ozdoby/světýlka, či co, protože to, co jsem já hledala, to tam prostě nebylo (teda až na pár kousků)... 

Plastové vločky:

To bylo to první, na co jsem narazila... Vzpoměla jsem si, jak jsme je skládali a pak věšeli. Měli jsme teda jen ty velké (ještě jsou malé s takovými kovovými ozdobami), což jsem zjistila při hledání vloček za nějakou přijatelnou cenu, abych za to neutratila pálku  - tohle tu budu zmiňovat dost často, protože PŘIJATELNÁ CENA je pro každého rozhodně něco jiného...! A u tzv. retro věcí obzvlášť... Tady jsou vločky, které mi přišli... Cena: 1 malá pálka... ;)

Světýlka, které jsem našla zcela náhodou - a nevím, jak se jmenujou:

Při povídání s mamkou o našich Vánocích, když jsem byla malá, mi připomněla, že jsme měli taková zvláštní světýlka... Byly to malinké žárovičky a okolo nich takový pichlavý zdobení... Při hledání zvonků, jsem na ně úplnou náhodou narazila (určitě to bylo nějaký znamení!) a hned jsem je koupila. Sice jsou na červeném kabelu (my měli bílý), ale jelikož jsem je už nikde nikdy nenašla, tak jsem moc ráda, že zrovna tyhle na mě čekaly...! Cena: 1 (už ale ne tak malá) pálka, ale stojí to za to!

Když jsem byla dítě školou povinné, celkem mě bavilo marodit. Marodění slibovalo polehávání, nošení čajíčků, čtení knih, sledování filmů. Žádná škola a prostě paráda.

Jako dospělá školou povinná úča jsem si to kouzlo regulérního marodění  moc neužila. Většina matek to asi zná. Proč se házet marod a krchlat doma na vlastní děti zadarmo, když stejně dobře můžete krchlat na děti cizí. Že jsou ty cizí děti hodnější netřeba zdůrazňovat.

Ale jednou za několik let se poštěstí a najde se natolik vytrvalý bacil, že i mě uvrhne v nemoc.A to vážně vážnou nemoc. Smrtonosnou past jménem rýmička.

Kdekdo na rýmičku umírá v tichosti a po večerech. Ale jen skuteční umělci jako jsem já to s ní dotáhnou až k antibiotikům. Holt kdo umí, ten umí.

Teď se připravte na velkou pravdu (dramatické bubnování, gong a možná i tamburína):

Někdy je potřeba se zastavit. A když je člověk zabedněný natolik, že nevidí stopku, musí ho prostě zadupat do země něco většího, rýmičkoidního. Něco co ho donutí se zastavit.

„Překotný porod je název pro spontánně probíhající porod, který trvá méně než dvě hodiny. Je tomu v případech, kdy měkké porodní cesty nekladou odpor, zejména u vícerodiček, při silných děložních stazích, často také při nedostatečném uzávěru děložního hrdla a u malých plodů“ uvádí v publikaci Kniha o těhotenství a dítěti známý český porodník Antonín Pařízek. A kupodivu dále dodává: „Překotný porod není prospěšný pro matku ani pro dítě.“

Z fyziologického hlediska upozorňuje porodník Pařízek na komplikace, které mohou být s překotným porodem spojené: „Těhotná bývá často překvapena rychlým nástupem děložních kontrakcí. Bývá ohrožena poraněním děložního hrdla, pochvy, vznikem trhlin hráze a krevních výronů. A pozor, určité komplikace mohou nastat i u novorozence: „Novorozencům hrozí nebezpečí nitrolebního krvácení. Příčinou bývají silné a časté děložní stahy, kdy je na hlavičku plodu vyvíjen nadměrný tlak. Pokud hlavička rychle prostoupí pánví, pak po jejím porození stlačení náhle opadne, hlavička částečně změní svůj tvar a při této fázi hrozí přetržení cév v mozku anebo v jeho okolí. Při pozvolném porodu k náhlým tlakovým změnám nedochází,“ tvrdí porodník."

Více na: https://www.maminka.cz/clanek/miminko-pospichalo-na-svet-prekotny-porod-na-vlastni-kuzi

Na jaře jsem se setkala s maorským lektorem Te Kaha z  Nového Zélandu, strážcem maorské tradice,  který povídal mimo jiné o porodech maorských žen  a na dotaz o délce porodu odpověděl, že doba porodu  u jejich žen je v průměru dvě hodiny.

Byla to věta, která mne nutila zamyslet se, jaká délka porodu je vlastně fyziologická, protože v České republice je porod, který trvá méně jak dvě hodiny, považován odborníky za patologický, rizikový, tedy tzv. překotný. Dospívám čím dál více k názoru, že za rychlými porody maorských žen stojí právě tradice přirozeného těhotenství a porodu, která se předává z generace na generaci, kdy se ženy a muži udržují při své síle a intuici.

Maorské ženy jsou ochraňovány před energií strachu. Naše ženy jsou naopak ve strachu udržovány,  porod je pro ně často synonymem pro bolest a utrpení a tyto bloky se předávají už několik generací z matek na dcery. V našem porodnictví vládne mužský a technokratický princip, proto tolik žen rodí velmi dlouhou dobu, protože jsou často odpojeny samy do sebe, od moudrosti svého těla.

Říkávám, že moje dcera Ella se s tužkou v ruce už narodila.

A když tehdy před těmi čtrnácti lety v Podolí vykoukla na svět, mělo to hodně daleko k tomu extatickému porodu z knížek. Narodila se a nedýchala. Bezvládné fialové tělíčko vyklouzlo do rukou doktorky a najednou zmizelo v útrobách porodnice. Oživování bylo úspěšné, ale byl to jen začátek. Měsíc v umělém spánku na JIPce v Motole byla hořká třešnička na mém dortu zoufalství a když mi doktorka přišla říct, že holčička pravděpodobně nepřežije ani půl roku, něco uvnitř mě se utrhlo a padalo a padalo až na samé dno lidského utrpení.

Tehdy jsem na tom dně začala sbírat střípky a kosti mých předků. Začala jsem skládat příběh pravdy. Modlila jsem se, aby dítě mohlo žít. Byla jsem ochotná vyměnit svůj život za život svojí dcery. A Bůh mě vyslyšel. Podle doktorů se Ella zázračně uzdravila. Nikdo tomu nemohl věřit, ale já jsem věděla svoje. Věděla jsem, že to, co bylo skryté zraku ostatních a co vypadalo jako zázrak, stálo na mém rozhodnutí a mé víře v Lásku.

I přes pochybnosti doktorů jsem si Ellu nakonec domů odnesla. A začala dlouhá cesta plná výmolů a překážek. Cesta hledání toho, co jsme ztratily.

Ještě dnes občas Elča říká, že se cítí jako mtrvola. A tak se vypravujeme spolu do jejího těla a ona znovu prožívá tu bolest, když její tělo vypráví ten příběh s udivující přesností, držím ji pevně, když společně necháváme slzy téct po tvářích.

Lidé říkají, že miminka si nic nepamatují. Nemohou se víc mýlit.

Chcete svým dětem zpříjemnit čekání na Vánoce? Pořiďte jim adventní kalendář. V obchodě najdete spoustu druhů nejrůznějších adventních kalendářů s rozličnou tématikou a náplní. Ta bývá, bohužel, většinou z nekvalitní čokolády, což není nic dobrého pro dospělé, natož pro malé nedočkavce. Co kdybyste jim letos kalendář vyrobily samy? Můžete je zapojit do jeho vytváření. Děti si ho pak budou vážit mnohem více než toho kupovaného. Navíc si užijete spoustu zábavy. Už jste slyšely o hitu letošních Vánoc: perníkovém adventním kalendáři?

Základ tvoří, jak jinak, perníkové těsto. Máte - li svůj oblíbený recept na měkké, medové a voňavé perníčky, postup znáte. Vy ostatní můžete zkusit recept mojí babičky Majky:

Ingredience

• 2 polévkové lžíce medu   
• 400 gramů hladkémouky
• 2 vajíčka
• 1 čajová lžička jedlé sody
• 2 čajové lžičky perníkového koření (skořice, nové koření mleté, badyán, koriandr, hřebíček, fenykl - poměry jsou na vás, můžete ho koupit už namíchané)
• 140 gramů cukru moučka
• 100 gramů Hery(nebo 30 gramů kokosového oleje a 70 gramů másla)

Perníčky jsou spíše světlejší (což rozhodně neznemaná, že nejsou dobré, naopak) kdo chce tmavší, přidá do těsta asi 1 čajovou lžičku kakaa

Postup:

Ano, minulý týden Stella oslavila 6 měsíců. Je to naprosto neuvěřitelné, ale je to tak.
Letí to, ale je to ten nejkrásnější let, do kterého jsem mohla nastoupit. Občas přijde nějaká ta turbulence, ale většinu času letíme hladce nad mraky a užíváme si sebe navzájem.

Už v porodnici jsem ale poznala, že to s touhle divoškou nebude tak jednoduché jako s Tobíkem, který je ve všech směrech dítě za odměnu (od narození krásně spal, hezky papal, nikdy se nevztekal, pomalu jsme nevěděly, že mu rostou zuby...). Stella mě školí! Učí mě ještě větší trpělivosti, ještě větší pokoře a odevzdanosti. Vyžaduje mou neustálou přítomnost, od narození by nejradši byla jen v mé náruči ideálně ještě nepřetržitě kojená. 

A víte, co je na tom nejzvláštnější? Že mi to vůbec nevadí, necítím se nijak zvlášť unavená nebo vyčerpaná. Všechno to zvládám daleko lépe a lehčeji než  s prvním miminkem. Všechno mi přijde samozřejmé, ničím se nestresuju, nechávám to plynout a vždycky se všichni krásně přizpůsobíme, ať už doma nebo na cestách. Tobík je totiž navíc úžasný bráška, který mi s péčí o miminko od začátku pomáhá, nežárlí, Stellinku nezlobí, pořád ji hladí, pusinkuje a chová. Stella má obrovské štěstí, že má takového staršího bráchu, který se o ní vždycky postará. Až mě to dojímá!

A co už Stellinka umí? Od pátého měsíce se plazí. Teď už nabrala takovou rychlost, že než jí položím a dojdu se do kuchyně napít, už mě tahá za ponožku. Díky tomu je i o něco samostatnější a mně se konečně uvolnily ruce, a tak jí vyvářím příkrmy a kašičky. Moc jí chutná! Má něco málo přes 6kg, takže je co dohánět. Zoubky se zatím neklubou, ale myslím, že to nebude mít dlouhé trvání.

Dnes nám dorazil záhadný balíček. A když na mě po rozbalení vykoukla myš, málem jsem leknutím upadla. Páááni, je jako živá! A přitom je to jen papírová vystřihovánka... To mě úplně navnadilo. V ruce jsem třímala sadu Canon Creative Park, kterou jsme obdrželi na testování a nebýt toho, že jsme akorát vyráželi na plavání, pustili bychom se do toho snad hned!

S Tobíkem tvoříme moc rádi. V září mu bylo dva a půl roku, rád razítkuje, lepí, kreslí (už dokonce střídá barvičky a vypráví, co na obrázku je; donedávna dělal jen nekonečně mnoho čar jednou barvou 🙂). Má svůj koutek se stolečkem, kam se může kdykoliv uklidit a tvořit. A pak taky tvoříme spolu. Obkreslujeme ruce a vytváříme rukavice z barevných papírů, které polepujeme washi páskami (ty se mi mimochodem na tvoření s dětmi moc osvědčily ;)). Modelujeme zvířátka z modelíny, vyrábíme barevná přáníčka, pečeme, ... Canon Creative Park je pro nás tedy další zajímavá výzva. Oba milujeme zvířátka a navíc se blíží Vánoce, takže mám v hlavě už spousty nápadů. 

Zatím to ale vypadá, že to u nás bude pěkná divočina! ;))

Tato hračka na první pohled zaujala mého nejstaršího. Čísla miluje, takže když v testování od Fisher-Price konečně přišla na řadu žabka, ihned ji zabavil a šel měřit.

Ovládání žabičky je jednoduché, má na hlavě jediné tlačítko, které říká různé fráze a zároveň zarolovává metr dovnitř. Podle návodu má i hrát nějaké písničky, ale nějak jsem je zatím nezaznamenala (slibuju, že budu do závěrečné recenze dávat víc pozor J). Síla zarolování není nijak velká, což je rozhodně dobře z důvodu bezpečnosti, nicméně to má tu nevýhodu, že pokud není metr rovně, tak se úplně nezatáhne.

Původně jsem očekávala, žabka bude dávat nějakou zpětnou vazbu, ale pak mi došlo, že by to stejně asi nemohlo dost dobře fungovat. Takže žabka opravdu jen něco řekne nebo zadá úkol a je na dítěti, jestli a jak si s tím poradí a jak uzná své měření za úspěšné či splněné. To nakonec vidím jako velké pozitivum. Nelze si totiž dost dobře poradit např. s tím, že pojmy krátký a dlouhý jsou vlastně velmi relativní (dlouhé nehty jsou mnohem kratší než třeba krátký rukáv na tričku). Navíc je dítě ušetřeno klasických pochval za každé "uprdnutí", které jsou velmi běžné a jsou doslova zabijákem vnitřní motivace.

Přiložený návod je stručný a je pouze česky. Obsahuje jednu špatně formulovanou větu, ale vzhledem k tomu, že jej stejně asi nebude nikdo číst (ani to není potřeba), tak je to jedno.

Provoz je na 2 AA baterie. Hračka poskytuje 2 úrovně hlasitosti, i když není tak hlasitá jako housenka, se kterou má mimochodem shodný zvuk přehrávaný při zapnutí.

Žabka děti ponouká ke změření např. svého chodidla nebo nejrůznějších věcí (knížka, lžička, polštář...). Vegetariáni a zastánci zdravé však stravy “utřou”, neboť z jídla se měřit bude měřit pouze párek v rohlíku (jakkoliv mrkev či okurka nejsou k měření o nic méně vhodné a jsou v tomto ohledu „univerzálnější“).

     Chcela by som Vám sprostredkovať moje skúsenosti a pocity zo života v tak ospevovanom Nemecku. Skúsenosti s úradmi, školou, ľudmi a všetkým s čím sme prišli do kontaktu.

     My sme sa do Nemecka presťahovali zo dňa na deň, bez zaistenej práce. Takže skúsenosti sa odvíjajú aj od toho.

     Ako prvé, sme si začali hľadať ubytovanie ešte z ČR (v tej dobe sme tam dlhodobo žili).
Hneď nastal probém a to taký, že nám nik nebol ochotný prenajať byt, bez toho aby sme boli osobne v DE a priniesli potvrdenie Schufa (Schufa je potvrdenie o tom, že nemáš alebo máš dlhy - register dlžníkov). Toto potvrdenie sme mať nemohli lebo sme neboli registrovaní v DE. Takže tu nastali prvé problémy. Pôvodne sme chceli bývať v Berlíne (väčšie mesto, viac možností), žiaľ nič z toho. Nakoniec si moja mama spomenula na nejakého jej známeho, ktorý vlastní byty a prenajíma ich. Ale, tieto byty nemal vo veľmi dobrých častiach. Povedali sme si, že "zatiaľ" to tam nejak vydržíme a keď sa kúsok oťukáme, tak sa presťahujeme.  (musím napísať, že byt sa nachádza v takej časti DE v ktorej je najväčšia koncentrácia rasistov a xenofóbov, toto sme samozrejme zistili až po presťahovaní)
Takže byt bol zajednaný a začali sme sa chystať na sťahovanie. (mesačné nájomné je 540 Eur v tom sú aj enrgie a prenájom kuchynskej linky - tu sa vo väčšine prenajímajú byty bez kychynskej linky a osvetlenia + 30 Eur podzemná garáž, kaucia bola vo výške 1 000 Eur)
Nebudem opisovať ako sme sa sťahovali.

Prišli sme na miesto určenie, vybalili, zistili, že máme len jedno osvetlenie a to iba v kuchyni a na poschodí je tma ako v rohu (byt je mezonet a kychyňa sa nachádza na spodnom poschodí).
Hneď na ďalší deň sme sa museli ísť prihlásiť, však samozrejme úrad bol zatvorený (v tej dobe mali len dva dni v týždni úradné hodiny, teraz to zmenili už na tri).
K prihláseniu na úrade Gemeindeverwaltung (vo väčších mestách si treba najprv spraviť termín a kým sa tam dostanete môže to trvať aj dva mesiace, my sme na dedine, takže tu to bolo našťastie bez čakania. Bez prihlásenia si napríklad neotvoríte účet a bez účtu si nemôžete zabezpečiť internet, nepožiadate o prídavky na deti a prihlásenie vyžadujú aj na iných úradoch) Vám bude treba:
- pas alebo občiansky preukaz 

- pas detí
- rodný list detí (preložený)

- sobášny list (preložený)

- v neposlednej rade vypísaná žiadosť (tú vypíše prenajímateľ bytu alebo kontaktná osoba, teda aspoň pokiaľ viem, tak to musia spraviť oni)

Rozhodli jsme se, že bude lepší mít děti spíš podobně staré a že tedy nebudeme na nic čekat a pořídíme si třetího cvrčka hned v závěsu za prvními dvěma. Nejsem úplně stoprocentně zdravá, navíc po dvou císařských řezech, tak jsem nechtěla nic riskovat a naše rozhodnutí nejprve konzultovala. Na hematologické klinice, kde jsem hlídaná kvůli poruše krevní srážlivosti, u primáře z porodnice, který mě zná a rodil obě první děti, u gynekologa, u něhož jsem v péči. Všichni se shodli – nikdo nevidí žádnou překážku, tak proč ne?

Jen tatínek by ještě raději měsíc počkal, bral nějaké léky a chce mít jistotu, že z něj stihly „vyprchat“. Přemlouvání moc nepomohlo, takže fakt až za měsíc. Pak jsem dostala rýmu – no, to snad ničemu nevadí. Jenže rýma byla čím dál horší, začala mě bolet hlava. Když to trvalo víc než týden, zašla jsem k panu doktorovi, ten mě horem pádem odeslal na ORL, kde chtěli dělat RTG. No jo, ale co když jsem už těhotná? Po konzultaci s gynekologem přece jen RTG podstupuji, potvrzuje se zánět vedlejších nosních dutin, dostávám antibiotika Augmentin 650mg. To už začínáme mít trochu strach, jak to s tím miminkem bude…

Antibiotika jsem dobrala, všechno se zdá v pořádku. Ale přišel ještě zánět močového měchýře… Šla jsem radši na gynekologii, aby pan doktor bral ohled na případné miminko. Bral, napsal mi léky, které by v těhotenství neměly vadit, a ještě jedny léky na podporu imunity močových cest. Příbalové letáky povzbudivé nebyly, ale co už. Ani nevím, jestli jsem doopravdy těhotná, a pan doktor určitě ví, co dělá.

A už je konec dubna, těhotenský test vyšel tak tak, uvidíme. 1. května už nevydržím a test si opakuji – a úžasné, povedlo se! Čekáme třetí miminko! Děti jsou ještě trdla, ale když se radujeme, radují se taky, asi ještě ani nevědí proč…

Na gynekologii jsem moc nepospíchala. Potvrdili by těhotenství a pak by mě zvali znovu na potvrzení srdeční akce. Myslím, že je lepší nechat miminku trochu klidu, tak jsem se objednala v době, kdy by už mělo být srdíčko vidět, tedy asi v sedmém týdnu.

Jenže ouha. Nejen, že nebylo vidět srdíčko, ale dokonce i miminko bylo sotva znát. Gestační váček, žloutkový váček, všechno v pořádku, ale miminko má jen asi milimetr! Byla jsem nešťastná. Nemohla jsem uvěřit, že by byl cvrček o tolik mladší, když mám úplně pravidelný cyklus… Pan doktor radil týden čekat, pak uvidíme, jestli miminko povyrostlo nebo jestli odumřelo a začíná se vstřebávat… Bylo to hrozné čekání.