Zase se po roce dojímám a bilancuji jaký, že byl ten třetí rok s Edísem. 

Hrozně ráda, bych teď psala  o tom,  jak se od rána do večera objímáme a jak je všechno super a sluncem zalité....ale nechci lhát ani sobě, ani Tobě Edo. Máme za sebou sakra náročnej rok, kterej byl taky plnej tvrdé práce na našem vztahu. Byl to rok, kdy jsem se toho hrozně moc dozvěděla o Tobě,  ale i o sobě. Upřímně musím říct, že jsem neskutečně ráda, že jsi takový,  jaký jsi. Jsem pyšná na to,  jakého mám syna,  jak jsi šikovný, jak zvládáš jemnou i hrubou motoriku, jak mluvíš, kreslíš, zpíváš, tančíš... Jsi neskutečně šikovnej kluk a máš skvělé hlášky 🙂  Ničeho se nebojíš, pálí ti to, máš velké sebevědomí a neskutečnou vyřídilku. Chtělo by se mi říct, celá maminka 🙂 Jsou to vlastně skvělé benefity a věřím, že se v životě neztratíš.  Víš,  co chceš, jak to chceš a jdeš si za tím. Chtělo by se mi říct, celá maminka 🙂 A to je ten náš kámen úrazu. My dva jsme totiž stejní. A mě je už teď jasné, že jsi mi byl seslán do cesty proto, abys mi dal životní lekci, naučil mě pokoře a úctě. Abys mě naučil tomu, že věci nemůžou být vždycky tak,  jak já chci. Že je důležité se občas zastavit, zklidnit. Je důležité ( a nesmírně těžké) nesnažit se někoho měnit k obrazu svému, ale respektovat a milovat ho takového, jaký je. 

Děkuji ti za to,  že jsi,  jaký jsi.... A slibuji ti, že se i nadále budu snažit být ti dobrou mámou. A doufám, že mi odpustíš, že mi to někdy nejde 🙂 

Krásné třetí narozeniny Edíku, už jsi velkej kluk!

Moc tě miluji
Máma

Nedávno jsem přemýšlela, nad tím, že je moc dobře, že jsme objevili tohle... a támhle to. A bez toho si už nedovedu představit život... Pak jsem si řekla, že bude fajn, když se o tyhle naše objevy podělím s Vámi a Vy pak 

třeba zase se mnou a ostatními o ty své 🙂. 

Tohle je deset objevů, které nám obohatily, nebo zjednodušily život:

1. Šungit - nerost, jehož stáří se odhaduje na 2 mld let. Těží se pouze z jednoho 

naleziště v Rusku a právě tento fakt přiživuje spekulace nad tím, jestli náhodou není 

mimozemského původu. No, to není důležité 🙂. Je jediným nerostem, který 

Psychika matky, to je věc záludná. Jak jí porozumět, když ani ona sama, hlavní aktérka příběhu o rodičovství, neví, co se to s ní děje? 

Čím více emocí je člověk schopný prožívat, tím více žije. Není strojem, jeho činy a reakce jsou nepředvídatelné. Bla, bla... Prožívám teď tolik emocí, že ani nejsem schopná o nich psát. A to, co asi nakonec napíšu, nebude mít pro nikoho vypovídací hodnotu, bude to spíše způsob odlehčení mojí mysli.

Už to bude 8 měsíců, co jsem mámou. A kromě toho, že mám báječnou dcerku, kterou miluju nadevše a jsem nevýslovně šťastná, že ji mám, také zjišťuju, co jsem vlastně já sama za člověka.

Děti jsou karmou rodičů. To jsem někde četla a uvízlo mi to v paměti. Neuvěřitelné, jak moc je to pravda. 

Jaká jsem si myslela, že jsem? Spíše introvertní, cílevědomá, ochotná, přející, pokorná, rodinu milující osoba. 

Teď mi žádná z těchto charakteristik mě samé, věřím, nezmizela, ale doplnily je další. Soutěživost, nevěřícnost, nedůvěra, někdy odevzdanost, jindy prostě jen vztek na konkrétní osoby.

S Amíkem strašně rádi cestujeme a samozřejmě i kempujeme. Je fakt, že Amík se to kempování teprve musel doučit, tak zálesákem se v Brooklynu opravdu nenarodil, měl ale štěstí a potkal mě. Zatímco on si do kočárku sbíral kamínky nalezené při projížďce městkým parkem, já dítě divočiny jsem lezla po stromech a sbírala plodiny, no minimálně jsem spala na zahradě a na ten strom se ze spoda dívala, ale knížku Zálesákův rok, tu jsem měla v deseti letech opravdu oblíbenou. Zatímco Amík sbíral zkušenosti divočiny na letním táboře, kde spal v chatkách a jedl pizzu, já divoženka jsem spala ve stanu s podsadou, tahala dříví na oheň a chodila na puťáky.

Ano, naše dětství nemohlo být rozdílnější, zatímco on využíval kapitalismu a cestoval po západním světě, já spala s rodiči v kempu na Žihovošti a na západ jela do Jugoslávie, kde měli tu nejlepší zmrzlinu na světě a krásnej barevnej balón, kterej jsem ale nedostala, protože byl moc drahej.

Tak rozdílné rodiny a okolí a přece jsme se našli a spolu se začali vydávat do divočiny. Moje znalosti a Amíkovy neznalosti nás kolikrát zachránili z prekérních situací. To třeba, když jsme se ztratili v rumunských horách a já našla jabloň s jablkama a Amík se naivně vyzbrojen brooklynským akcentem a hrstí oblázků postavil hodně divokých psů. "Cože? Voni napadnou i medvědy?" Zděšeně zakřičel najednou úplně zelenej Amík, když jsem ho neveřícně chválila, jak byl statečnej.

Po přestěhování do USA jsem pochopila, proč se Amík tehdy během našeho putování po Beskydech nějak netvářil na můj nápad jít spát jen tak nadivoko do lesa. Co ale dodnes nepochopím je, jak že nás to chtěl chránit tou otevřenou rybičkou, kterou si pro jistotu dal pod hlavou. "To je proti medvědům," vysvětlil než usnul tak tvrdě, že ho neprobudila ani ta ohromná bouřka s bleskama a spal i přes to, že se nám do stanu nahrnula hromada vody. Medvěd naštěstí nepřišel, protože by se nejspíš z tý otevřený rybičky počůral smíchy.

USA má také systém kempů a státních parků a turistických cest, které ale našemu značení českého turistického klubu nesahají ani po kotníky. Co je ale plus je to, že ve státních parcích se platí za místo, kde může spát 6 lidí, každé místo má svoje ohniště a grilovací mřížku a  teplá voda ve sprchách a splachovací záchody jsou běžností. Co má ještě americké kempování navíc je divočina, divoká příroda a lidi.

Ano, dodnes si vzpomínám na svoje první kempování ve White Mountains v New Hampshire, kde nás ranger při příjezdu varoval, že kemp je v místě tahu losů a nemáme je v noci otravovat a: "Zuby, tak ty si vyčistit můžete, ale pastu dejte do auta, voni ti medvědi se ji nějak naučili mít rádi." Varoval mě tehdy nezkušenou Evropanku nadšenou ze zahlédnutí užovky. Tehdy mě také nijak nepotěšila ta skupinka kempujících lovců, kteří na sousedním místě vztyčili americkou vlajku, pušky opřeli o auto a jali se opíjet. Svůj východoevropký přízvuk (rozuměj komunistický ne americký) jsem raději nijak neinzerovala.

Kdo me zna, vi, ze tabory me provazeji cely zivot a nase rodina je tak trochu nenormalni (mozna trochu vic). Manzel si na to postupne stale zvyka a jelikoz je ucitel, tak nechape, ze ja, jakozto take ucitelka, chci jeste v lete jezdit s detmi na tabory. 

No asi je to proste v genech, kdyz nasi byli oba oddilaci, pozdeji jezdili i jako hlavasove a ke vsemu pres rok vedli turistickou skupinu. Tahali me s sebou a na tabory me brali od meho 1.5 roku. No reknete, koho by to nepoznamenalo. Jako dite jsem absolvovala okolo 20 taboru (nektera leta 2 tabory za jedny prazdniny). Slo o tabory na 2-3 tydny, nikdy ne kratsi. Dale jsem jezdila na tabory o jarnich prazdninach.

Dva roky jsem jezdila jako praktikant (celkem 4 tabory) a od 18 jezdim jako vedouci (za sebou mam takto okolo 20 taboru). Ale dost o me, to ted neni tak podstatne.

Letos jsem se po vynucene pauze (nejen kvuli porodu Kati) rozhodla, ze uz se bez taboru dele neobejdu a kdyz kamaradka prisla s tim, ze shaneji oddilaka, tak jsem rekla, at mi tedy da kontakt na vedeni. Tomu jsem napsala, ze bych moc rada jela, ze jsem pedagog a jake mam taborove zkusenosti, ale ze je jediny hacek a to, ze bych s sebou potrebovala vzit tu svoji aktivni triletacku. Odpoved byla rychla a jasna - radi me prijmou a Kaculi s sebou vzit mohu, ale prej je zajima, co znamena aktivni triletacka🙂 Na to jsem odpovedela, ze to radeji asi ani vedet nechteji a ze zjisti na tabore. 

V kvetnu jsem absolvovlala s touto partou uzasny vikendovy pripravak bez Kacky a uz se nemohla dockat leta.

Boj byl nas sbalit (nejak jsem z toho vypadla a nejak jsem nevedela, co vsechno vzit Kacce, aby se pripadne nenudila, nekde se mnou na stanovisti nebo tak, ale jak pozdeji budete cist, pochopite, ze tyto obavy byly zbytecne). Nakonec jsme odjizdeli s plnou malou Fabii (tedy presneji receno manzel nas odvazel). Omluvou budiz to, ze jsem s sebou brala i spoustu eraru jako karticky, kancelarske potreby, ledky na bojovku apod.

                                                            25. týden těhotenství         

                                                             Co se děje s vámi?

25. týden těhotenství činí dosavadní přírůstek na váze asi 5 kg.

V tomto týdnu se také nejčastěji provádí glukózový toleranční zátěžový test, tzv. OGTT. Je možno jej provést ale až do 28. týdne gravidity. Zjistí se hladina cukru v krvi matky ráno nalačno a poté za 2 hodiny po vypití glukózového roztoku. Výskyt poruch metabolismu glukózy je v těhotenství poměrně vysoký (3 - 7 %). Více ohroženy jsou ženy starší 30 let, ženy s nadváhou, ženy, u nichž se vyskytl diabetes v rodině, ženy, které porodily v minulosti plod s vyšší porodní váhou (nad 4000 g). Nejčastěji se jedná o tzv. těhotenský (gestační) diabetes, který  se projeví většinou až v druhé půli těhotenství a po porodu vymizí.

Léčba spočívá v úpravě glykémií u těhotných (hladina cukru v krvi matky), nejčastěji pomocí diety a v případě přetrvávání vysokých hladin cukru pak pomocí inzulinu, aby se předešlo poškození plodu. V lehčích případech těhotenské cukrovky a při poctivém dodržování  diety a jiných opatření se těhotenství nijak nemusí lišit od těhotenství zdravých rodiček, těžší průběh cukrovky ale může ovlivnit výsledek těhotenství – děti mívají vysokou porodní hmotnost, cukrovka zpomaluje jejich vyzrávání,  těhotenství je provázeno zhoršenou funkcí placenty a je často nutné jej ukončit dříve. Ženy s cukrovkou, která musí být upravována inzulínem, jsou většinou sledovány v poradně pro riziková těhotenství a neměly by přenášet. Každá žena, která má pozitivní oGTT test, by měla být již do konce těhotenství předána do péče diabetologa!

Cestování vždy představuje určité riziko (vibrace, otřesy, riziko úrazu, narušení denního životního rytmu).  

                                                            24. týden těhotenství         

                                                             Co se děje s vámi?

V těchto dnech těhotenství se pomalu začínají dostavovat důsledky přibývání na váze, dochází k prosáknutí a uvolnění v oblasti pánevního pletence (to může vést až k rozvolnění spony stydké tzv. symfyseolysis). To se může projevit bolestmi v podbřišku a v kříži, někdy bolestmi v tříslech a na vnitřních plochách stehen. Důsledkem toho dochází i ke změně chůze (chůze o širší bázi tzv. kachní chůze). Rostoucí bříško zapříčiňuje též zvýšené prohnutí v bedrech. Snažte se stále o správné držení těla!

Spolu s bříškem se zvětšují i prsy. U některých žen prsy dosáhnou na konci těhotenství až dvojnásobného zvětšení. Nezapomínejte si postupně upravovat velikost podprsenky (v případě větších prsů ji noste i na noc), nejvhodnější je podprsenka se širokými ramínky.

Nejlépe již v polovině těhotenství. Lékař již nemusí nové pacienty přijímat.

Hledejte lékaře v místě vašeho bydliště, aby byl v dosahu při akutním onemocnění. Zjistěte si služby, které poskytuje (možnost telefonické konzultace mimo ordinační hodiny včetně návštěvní služby v akutních případech, zda provádí nadstandardní očkování či např. nastřelování náušnic). Není též na škodu zjistit si bližší informace o poskytování péče daným lékařem ve svém okolí.

                                                            23. týden těhotenství         

                                                             Co se děje s vámi?

V této fázi těhotenství rychle přibíráte na váze, a pokud na vás těhotenství dosud nebylo patrné, v příštích dnech se to změní. Průměrný přírůstek na váze je ve 23. týdnu těhotenství cca 4-5 kg. Mohou vám začít první nebolestivé stahy děložní svaloviny (známé jako „poslíčky“). Nevyvolávají změny na děložním hrdle a některé ženy je ani nevnímají. S přibližujícím se termínem porodu mohou být silnější a častější a označují se jako „poslíčky“. .

Tlak těhotné dělohy může mimo hemoroidů způsobit též křečové žíly na dolních končetinách a v oblasti rodidel. Doporučuje se pravidelné cvičení a dostatek pohybu (nejlépe chůze), při odpočinku podkládání dolních končetin do zvýšené polohy, aby se zlepšil krevní návrat. Vhodné je též nošení kompresivních punčoch a pohodlné obuvi.

Cestování autem je určitě vhodnější než jízda v přeplněných dopravních prostředcích, ovšem pouze za předpokladu použití bezpečnostního pásu, jehož spodní část má být vedena pod zvětšeným břichem, ne přes břicho.

Spodní pás je umístěn pod dělohou, ramenní pás nad vrcholem těhotné dělohy, mezi prsy. Upnutí musí být pohodlné, ne příliš těsné, ale ani volné. Ramenní pás nesmí sklouzávat z ramene! Poutat by se měly těhotné-řidičky i těhotné-spolujezdkyně, a to na předním i zadním sedadle. To, že samotný pás musí mít funkční samonavíjecí zařízení a nepoškozený popruh, je samozřejmostí.

                                                           22. týden těhotenství         

                                                            Co se děje s vámi?

Nadále přibíráte na váze asi 0,5 kg týdně. 22. týden gravidity je celkový přírůstek nejčastěji kolem 4 kg. Zvětšující se bříško už je na vás dobře vidět.

Mohou vás začít trápit křeče v nohách (především noční) či tuhnutí bříška. Při noční křeči v lýtku nepropínejte špičku nohy, naopak přitáhněte ji k bérci směrem vzhůru a křeč ustane.

Nejčastější příčinou bývá nedostatek hořčíku (magnesia), po konzultaci s vaším gynekologem ho začněte užívat.

V noci a při odpočinku lehávejte raději na levém boku, zmírníte tím tlak těhotné dělohy na dolní dutou žílu a tím se zmírní otoky dolních končetin a můžete tak předejít i kolapsům či slabosti, ke kterým často dochází právě v poloze na zádech .

                                                           21. týden těhotenství         

                                                            Co se děje s vámi?

Zakulacování bříška vám v tomto období těhotenství může způsobit vystupování pupíku. Je to zcela běžné.

Vaše tělo začíná rovněž více zadržovat vodu, časté bývají otoky na prstech rukou (těsné prstýnky raději odložte) a na nohou. Výraznější otoky je třeba konzultovat s gynekologem. Do poradny byste měla chodit každé 4 týdny.

Srdce vašeho miminka bije již tak intenzívně, že je možné ozvy plodu poslouchat pomocí stetoskopu přiloženého k břichu těhotné ženy.

Těhotenství bývá obdobím, kdy se hemeroidy objeví u ženy často vůbec poprvé. Nejčastěji se objeví kolem 20. týdne gravidity. Jedná se o rozšířené žíly (žilní městky) v oblasti konečníku, ve kterých městná krev právě vinou tlaku zvětšené dělohy na pánevní dno. Projevují se pocitem tlaku, svěděním a bolestí, někdy krvácením či zanícením. Za porodu může vyhřeznout sliznice konečníku na části nebo celém obvodu jako sytě červený hroznovitý útvar.

Nebudu lhát, na ten znovunabytý bezdětný život bych si zvykla jako nic. Stačilo pouhopouhých šest dní bez dětí a úplně mě vyvedlo z konceptu, žese  po mně zase chtějí nějaké výkony v kuchyni. Týden, kdy jsem si mohla naprosto legálně usrkávat čínskou polívku v obýváku při sledování Sexu ve měste, aniž by mě kdokoliv poučoval o tom, že je konzumace jídla v obýváku přísně zakázána a následně mi onu polívku vysrknul před očima, utekl jako voda. Popravdě, trochu jsem zvlčela.

A navíc došly čínské polívky, čímž sevýrazně přiblížila apokalypsa. Pokud se totiž bude opakovat dnešní kuchyňská scenérie, zcela jistě dojde k vychýlení zemské osy a dost možná i k výraznému oteplení planety.

Tak tedy na lehký rozjezd jsem dnes uvařila těstoviny s boloňskou omáčkou. Omáčka byla ve skleničce, ale ohřála jsem ji úplně sama. Zdá se mi to jako poměrně unáhlený a riskantní krok od čínských polívek, daleko lepší by bylo jít na to přes vejce na tvrdo, ale budiž. Jsem odvážné děvče. Očekávala jsem za to standing ovation nebo alespoň obdivné hvízdání. Ale místo toho se všichni snažili jasně demonstrovat, jak v uplynulém týdnu hladověli, až málem vyhladověli na kost. Hlavně Pažout.

Valja: „Mňam! To bylo dobrý! Já si jdu přidat!“

Já: „Ale ono už na přidání není...“

Pažout: „Taky jsi mohla uvařit polívku. Dal bych si... Třeba gulášovku!“

Článek píši téměř rok po tom, co Káťa nastoupila do školky, dříve jsem nějak nestihla.

V první řadě chci říct, že tento článek nepíšu ani jako návod ani jako doporučení a byla bych nerada, kdyby byl špatně pochopen. Svou dceru miluji nadevše a snažím se pro ni dělat to nejlepší, jak to cítím.

Také se předem omlouvám sa delší úvod, ale pro ty, co nás nesledují si myslím, že pomůže lépe pochopit co a jak.

Káťa byla od narození velmi aktivní dítko, téměř nespavé a minimaně prvních 6-9 měsíců také velice ubrečené. Velice jsme bojovaly s kojením (to by bylo na jiný článek) a já už pak měla pocit, že jsem špatná matka, když Kačka pořád řve, nebo málo spí a večer prostě neusne v 19 hod. jako všechna mimina okolo. Bohužel manžel mi moc oporou nebyl, a tak jsem si vše musela nejdřív srovnat sama v sobě. Uvědomit si, že se snažím dělat první poslední a že jsou věci, které asi jen tak nezměním (jako třeba Káti pozdní včerní spaní, které trvá doteď a částečne je způsobeno bydlením v garsonce a částečně asi i geneticky, jelikož prý moje sestra byla v tomto úplně stejná). Ač chodí spát někdy i ve 23 hodin, vstává v 7 a celý den jede jako motorová myš (tedy s krátkým spánkem po obědě, jehož zrušení k dřívějšímu usnutí večer nepomohlo).

Kromě nespavosti je opravdu velice aktivní a živé dítko, které je ještě dost chytré (já bych řekla spíše vychytralé), vše nasává jako houba a učí se rychlostí blesku. Neposedí ani 10 sekund, leze nejlépe po výškách a čím výš tím lépe a pak klidně běží a je jí jedno, že "podlaha" končí, takže jsem neustále ve střehu a rozhodně nemám to štěstí si třeba na dětském hřisti sednout a číst si.

Od jejích cca 6 měsíců jezdíme na plavání, kde si vždy chvíli před a delší chvíli po plavču hraje s dětmi v herničče. Od malička je velice družná a společenská, nestydí se, nebojí se cizích dětí ani dospělých. Z toho důvodu mi bylo vždy líto, že u nás na vsi venku na hřišti, na louce či v lese nepotkáváme téměř žádné děti, i když tu jsou (ale každý má pískoviště, houpačku a skluzavku na zahradě). Bylo vidět, že jí kontakt s ostatními dětmi v nějaké větší míře chybí, ale nějaká dětská centra pro nás nejsou moc dostupná (finančně ani vzdálenostně), a tak když se začal přibližovat druhý rok, uvažovala jsem o školce.

Po mnoho desetiletí byla toxoplazmóza téměř mysteriózní nemocí, jejíž zdroj a způsob přenosu byly zahaleny tajemstvím. Někdy se však ve svém okolí setkávám s takovými názory a tvrzeními, že mám pocit, že je tomu tak částečně pořád🙂

Jak to s toxoplazmózou tedy je? Jedná se o jednu z nejrozšířenějších parazitárních infekcí člověka (i domácích zvířat). S toxoplazmovou infekcí se totiž setká až jedna třetina lidské populace (u nás je to přibližně 40% lidí starších 40let). U lidí s nenarušenou imunitou (u zdravých osob) má formu celoživotní latentní (skryté) infekce, která dotyčnému nezpůsobuje žádné potíže či omezení. Za určitých okolností však může způsobovat i velmi závažná onemocnění – v prvé řadě to platí u lidí s narušenou nebo jinak postiženou imunitou (po transplantaci, s AIDS…). Dalším případem jsou pak těhotné ženy, které během těhotenství (hlavně v prvních dvou trimestrech) prodělají primoinfekci (jejich tělo se s toxoplazmózou setká poprvé) -  infekce totiž může přejít na plod, který může vážně poškodit.

Původcem tohoto parazitárního onemocnění je prvok s názvem Toxoplasma gondii. Tento prvok má tři životní stádia:

• Klidové formy (bradyzoiti) – tyto formy jsou přítomny ve tkáňových cystách při latentní infekci (tedy např. u celé třetiny lidské populace – prostě u všech, kdo se s touto infekcí setkali)
• Množící se formy (tachyzoiti) – přítomny při akutní fázi infekce (při primoinfekci nebo při aktivaci latentní infekce – nejčastěji při narušení imunity)
• Sexuálně vzniklé formy (sporozoiti) – tyto formy vznikají ve střevě konečného hostitele tohoto parazita, jímž jsou pouze kočkovité šelmy (nejčastěji kočky).

Toxoplasma se tedy umí sexuálně pomnožit a dokončit tak svůj vývoj pouze v kočičím střevě! Odtud se pak ve formě tzv. oocyst vylučuje trusem do okolního prostředí a kontaminuje zeminu, vodu, zeleninu… (každá kočka může být infikována jen 1x za život, nejčastěji ve věku 3 – 8 měsíců a oocysty vylučuje pouze pár týdnů, přičemž často trpí průjmy). Vyloučené oocysty po pár hodinách dozrávají a stávají se infekčními pro tzv. mezihostitele, mezi něž patří i člověk (jinak sem patří téměř všichni teplokrevní obratlovci). V mezihostiteli se pak po pozření infekčních oocyst vytvoří opouzdřené cysty v různých tkáních (ve svalech, v mozku, v játrech, v oku…kde se klidové formy toxoplazmy uchovávají často po celý život)  - zmiňovaná latentní (bezpříznaková) fáze infekce. K aktivaci pak dochází pouze při velkém oslabení imunity (transplantace, AIDS…).

Člověk se tedy toxoplasmou může nakazit třemi způsoby:

V den, kdy jsme odjížděli z Moravy směr Poprad, jsem se v duchu modlila, aby předpovědi počasí tak nějak nevyšly. V aplikaci jsem totiž hleděla na pěkných pár dnů deště, což úplně nenaplňovalo moji představu procházek po krásách slovenských hor.

V plánu byla větší přestávka v Rožnově, ale zrovinka v té chvíli spali obě děti, tak jsme prosvištěli dál a zastavili se na procházku a pozdní oběd v Žilině.

Nikdy předtím jsem tam nebyla a celkem příjemně mě centrum potěšilo. Na procházku ideální, malé náměstíčko a několik dobrých restaurací kolem. A to bylo taky na delší dobu, co jsem se dobře najedla...

Začalo poprchávat a bohužel, podobný ráz počasí vydržel i po příjezdu na hotel. Po tom, co Emča nanosil těch 20 tašek do pokoje, jsme si na chvilku sedli a koukli se na možnosi, kam s dětmi, když prší a naplánovali další den.

V hloubi duše jsem se modlila, aby bylo krásně, jenomže ve chvíli, kdy jsem v 7 otevřela oči, mi bylo jasné, že moje motlitby rozhodně vyslyšeny nebyly 😀

Venku pršelo a pršelo- slušně řečeno.

Vybavuji si těhotenství se Šimonkem, zažívala jsem obrovské zážehy lásky, kdykoliv jsem si uvědomila, že je ve mně další život. Jela jsem autem z práce a usmívala se jak měsíček na hnoji, dopřávala jsem si tak kilo ovoce denně a dohlížela na to, abych jedla alespoň 6x za den a pravidelně pila. Samozřejmostí byly těhotenské vitamíny, předporodní kursy a procházky za zdravím. Celý můj život se točil kolem mého bříška a příprav na příchod miminka. Prostě první těhotenství!

Tak to máme pravděpodobně všechny, když čekáme své první plánované dítě. Když však čekáte druhé a další miminko, už se prostě nemůžete cítit tak, jako poprvé, kdy středem vašeho vesmíru bývávalo jen rostoucí bříško. Nejste už jen sama pro sebe, protože většinu času vám zabírá prvorozené dítě. Nemáte čas si lehnout, kdykoliv ucítíte, že by bylo fajn si odpočinout. O mísu ostružin se podělíte se synkem nebo dcerkou, na místo abyste ji snědla sama. U třetího těhotenství si dáte do pusy 3 ostružiny a zbytek se dělí automaticky mezi děti. Nevaříte podle své chuti a z čokolády často vidíte jen obal. O zmrzlinách ani nemluvím. Jste fakt ráda, že si bříško pohladíte alespoň, než vstanete ráno z postele nebo před spaním. Přes den vám jej připomene buď únava, nebo činnost, při které vám tak trochu překáží. Pak si přečtete článek o tom, jak je krásné komunikovat s nenarozeným dítětem jako třeba tento a může vás trochu zasáhnout pocit, že pro mimiko neděláte tolik jako v prvním těhotenství a že se může cítit zapomínané. A to i přesto, že děláte, co můžete.

Tyto pocity jsem často probírala se svými kamarádkami, když byly v očekávání svého dalšího dítěte a já zrovna těhotná nebyla. Snažila jsem se jim vysvětlit, že druhé a další dítě ví, kam se vtělilo a že nemá cenu cítit lítost nad tím, jak by to mohlo být a není, protože miminko v bříšku cítí víc, než si dokážeme představit. A že spokojenost a pohoda maminky je pro něj stejně důležitá jako vědomá komunikace s ním. Navíc ono cítí energii láskyplného objetí, které dáváte jeho staršímu sourozenci. Slyší, když dětem zpíváte na dobrou noc nebo si s nimi hrajete. Vnímá energii, kterou přitom vytváříte, protože je to přesně stejný druh energie, kterou posíláte jemu, když s ním vědomě komunikujete. Navíc to spojení díky starším dětem zůstává delší dobu, protože pro ně jsme tu vědomě prostě pořád.  

Nyní jsem sama těhotná a toto téma se mi lehce připomnělo. Vnímám, že ho mám zpracované a na miminko se moc těším a přesto, že se starám o 4 děti, vím, že je Mariánek stále se mnou a já s ním. Chci vám proto poradit, abyste se těch pocitů o nedostatečné pozornosti zbavily a nesrovnávaly, jaké to bylo tehdy a je teď. Uvědomte si, že dáváte miminku přesně to, co potřebuje. Že za něj dýcháte, živíte jej a staráte se o to, aby cítilo harmonii a lásku a ono to moc dobře vnímá. Když k tomu přidáte pohlazení bříška ve chvíli, kdy máte zrovna čas, není možné, že by děťátko rostoucí uvnitř vás nedostalo to, co potřebuje.

A ještě jeden poznatek na vlastní kůži, a to, že přes všechen ten denní shon, můj Mariánek v bříšku zvedá pomyslné sluchátko sám, ani to nemusím dělat já. On totiž vždy vytuší ten správný čas, kdy mu můžu odpovědět.

Nepochybuji o tom, že by měl málo pozornosti. Přesto jsem ucítila jednou po obědě potřebu mu to vysvětlit. Vlastně, když jsem k němu začala mluvit, napadlo mě si to rovnou zapsat, abych si jednou mohla připomenout tuhle krásnou klidnou chvilku a mé rozněžnělé pocity věnované miminku ve mně.