S tím, jak roste slovní zásoba našeho potomka, se zároveň exponenciálně zvyšuje riziko trapných chvil na veřejnosti. V čekárně u pediatra bývá velká sranda a obecně platí, že čím víc dětí, tím líp! Navíc ten pocit, že nevíte, co si odtamtud odnesete, je prostě boží!

K: Dobýýýý den! Mamíííí, už půjdeme dovnitř?

Zcela nedbaje fronty před námi se hrne ke dveřím a jediné, co ho dokáže zadržet je televize s Krtkem. Bohužel končí, ale sedá si ke mně a do hledáčku se mu dostává sympatická maminka s holčičkou. Chudák…

K: Mamíííí? To je paní?

J: Ano, to je paní.

K: A to je holčičta?

Mám úžasnou a skvělou kamarádku a ta má 3 děti. Děti jsou naprosto super a čiší z nich velká radost ze života. Moc ráda u nich trávím čas. Při mé poslední návštěvě jsem se dost pobavila. Kamarádka si s úsměvem postěžovala: "tak si představ, něco jsem nevěděla a moje dcera mi úplně v klidu řekne - mami, nejsi ty blondýna!?" 
Za chvíli po tomto rozhovoru jsme šly pro děti k autobusu, kterým přijížděly ze školy. Holčička něco pronesla a reakce mojí kamarádky byla: "no, jasně, blondýno!" 🙂 
Už tušíte kam dnešním článkem mířím? 
Ano, správně - ke komunikaci, tentokrát verbální. 
Každé naše slovo má obrovskou moc - ať proneseno ve srandě, ve vážnosti, ve vzteku. Slova nejdou vzít zpátky a nejdou vymazat z paměti. Krásným příkladem je "test", který nám byl dán na jednom workshopu, kterého jsem se účastnila asi před 9 lety. Přednášející nám řekl: "teď něco řeknu, neposlouchejte mě a nepamatujte si to!". A řekl: "HOVNO". Výsledek si můžete domyslet...ještě po 9 letech se mi tahle situace vybavuje jako živá 🙂
Mozek je jako počítač - slyší všechno, ukládá všechno..i když Vy možná máte pocit, že už spoustu věcí nevíte, nepamatujete si - všechno v něm je. Běžný člověk využívá 7-8% své paměti a je to jen proto, že neví jak s mozkem pracovat a dostat se k "uloženým záznamům". Nicméně, i když nevíme, že nějaké informace v mozku máme - tak stejně mohou vytvářet vzorce našeho chování a reakce v určitých situacích. Já se dnes chci bavit o vzorcích a reakcích, které si tvoří naše děti díky našim slovům. 
Na terapiích se často potkávám s lidmi, kteří například mluví velmi potichu...když se jich zeptám, zda by mohli hovořit hlasitěji, často je odpovědí: "rodiče mi říkali, že mám protivný skřípavý hlas, ať jsem raději potichu.." nebo: "rodiče mi říkali, že neumím zpívat, že vždycky všechno pokazím, že jsem ničitel, že je utrápím, že mě nikdo nebude mít rád - když, že si mám hledět svého a mlčet, buď hodná holčička/kluk..." Možná byste si teď sami dokázali dosadit pár vlastních slov / vět, kterými vás rodiče častovali - samozřejmě v dobré víře. Každý vychovává jak umí nejlépe a nelze se za to na rodiče zlobit. Každopádně, chcete i vy pokračovat v této linii výchovy? Nebo máte zájem to zkusit jinak a dát svému dítěti do vínku přesvědčení, že je milované, ať se děje cokoliv, že je dobré takové jaké je a že není potřeba se porovnávat s druhými, protože každý z nás je jiný a výjimečný v něčem jiném? 🙂 Já jsem rozhodně pro tu druhou variantu 🙂

A jak na to?
1) mluvte k dítěti tak jak chcete, aby ono mluvilo k Vám
2) když se Vám něco nelíbí - neříkejte, že je takový nebo makový (hrozný, drzý, uřvaný, nešikovný), ale jen mu řekněte, že se Vám nelíbí jeho styl chování nebo, že něco rozbíjí.. 
Naučme se zaměřovat pouze na jednání dětí..a vlastně i dospělých. Příklad situace za volantem, jak NE: "ty prase, jak to řídíš..!!??" jako ANO: "ten ale řídí jako prase".
3) dávejte lásku bezpodmínečně - i když vás bude dítě bude v určitou chvíli hrozně štvát- řekněte, že ho máte rádi, ale, že se vám nelíbí to a to a co od něj potřebujete, aby jste byli v pohodě. Ideálně obě strany. 
4) říkejte dětem co mají dělat! Mozek totiž nezná předponu NE (neskákej, neházej, nechoď se mění na skákej, házej, běž). Řekněte mu raději: "pojď prosím ke mě, přestaň prosím házet"
5) ideálně ke svým pokynům sdělte i důvod, proč po něm něco chcete. Zkuste si navnímat rozdíl mezi sdělením: a) běž si obléct svetr b) běž si prosím obléct svetr, je tam zima, ráda bych, aby ti bylo teplo.
6) chvalte je a říkejte jim hezké věci. Chválit nemyslím dělat z něho kvůli všemu boha a tleskat nad každým bobkem. Ale když se mu něco povede, pomůže vám s něčím...chvála by měla být za konkrétní počiny. A hezké věci? Ty můžeme říkat pořád, zlepší to náladu i vám 🙂 Je fajn naučit sebe i dítě radovat se z životních maličkostí.
7) podporujte je. Opět mám potřebu rozdělit podporu a podporu. Podpora typu: "no co, měl jsi vyhrát ty. Ten patolízal to vyhrál jen proto, že se rodiče znají" se trochu liší od té mé: "nevadí, že jsi nevyhrál. Mám radost, že tě to bavilo a že sis to i tak užil" nebo: "já ti rozumím, že jsi rozmrzelá, že ti ty kostky pořád padají. Když jsem byla malá - tak jsem to tak taky určitě měla. Ale zkoušela jsem to znovu a znovu..a pak to šlo. Zkusíme to spolu ještě jednou?"
8) pamatujte na Pygmalionský efekt (z muzikálu My fair lady). Pro ty kdo neznají - příběh chudé prodavačky květin, která neměla žádné vzdělání, vychování a mluvila jako dlaždič. A z této slečny se stala nádherná mladá dáma, kterou přivítali na i na plese královského dvora. A jak jinak - všichni si mysleli, že je to urozená šlechtična. Ptáte se, co stálo za změnou? Přístup. Někdo jí dal důvěru, že se může změnit, že je schopná a stále s ní bylo jednáno jako s opravdovou dámou. A ta změna přišla sama, pomalu, ale jistě.
Takže věřím tomu, že když se svými dětmi budeme jednat jako se schopnými, samostatnými, zodpovědnými a úžasnými dětmi - tak z nich pak vyrostou i takoví lidé. 
Na druhou stranu - pokud budete svým dětem říkat věty typu: "nemůžu se na tebe spolehnout, jsi zlobivá/vý, jsi ukřičená zlá holka, podívej - chlapeček vedle jak je hodný, co by sis beze mě počal/a, na všechno jsem tady sama a nikdo mi nepomůže, jsi úplně hloupý/á, jak to nemůžeš chápat, jestli budete zlobit - tak od vás odejdu" ..apod. nečekejte, že z Vašich dětí vyrostou zdravé a sebevědomé osobnosti.
9) důvěřujte svým dětem a od malička s nimi mluvte i o věcech, které si myslíte, že mohou pochopit jen dospělí. Zkuste zapomenout na věty typu: "..tomu bys nerozuměl/a, tyhle starosti nejsou pro děti, nechci tě tím zatěžovat stejně mi s tím nepomůžeš". Samozřejmě je potřeba volit slovní zásobu podle dítěte. Jednou Vám to třeba s důvěrou vrátí (když bude průšvih ve škole, v pubertě..)
10) buďte pro děti čitelní - říkejte to, co cítíte a co si opravdu myslíte. Pokud budete s dětmi "hrát manipulační hry" - děti to ucítí.
11) nevyčítejte, neútočte. Když se něco řeší - mluvte o tom co a jak cítíte a vnímáte a co od svého dítěte potřebujete, aby to bylo jinak. Příklad: jak NE "jsi lhář a kdo lže ten krade a běda jestli to ještě někdy uděláš". Jak ANO: "víš mám pocit, že mi úplně neříkáš pravdu a mrzí mě, že ke mě nemáš důvěru. Teď bych od tebe potřebovala vědět, proč se to stalo a co spolu můžeme udělat proto, aby se to už neopakovalo".
12) jednejte s dětmi v klidu, nikdy ne v afektu. Raději se na chvíli zavřete do koupelny a zhluboka dýchejte - to vám pomůže. V afektu právě mohou být řečena slova, která nejdou vymazat a která se pak dlouho léčí...

Přeji, aby vám komunikace s dětmi skvěle fungovala.
Příště se podíváme na téma psychosomatiky a nemocí 🙂

Krásné a láskyplné dny s Vašimi dětmi přeje Jana

Pokračování:

A přišlo to, na co se těším od rozlepení oka-polední klid.

Je pravdou, že to je trochu nadnesený výraz vzhledem k počtu dětí, ale věřte nebo ne, chalupa lehce ztichla, starší se srotily u tabletů a pohádek (povinně), část mladších usnula (jupííí i ta moje) a část se tak nějak v tichosti pohybovala mezi rádoby odpočívající matkou a pokojem. Zavoněla káva a znovu jsme se sešly u jednoho stolu, tentokrát abychom naplánovaly odpolední program. Vzhledem k tropickému počasí se nabízely vodní aktivity, žel nejbližší koupací rybník byl 2,5km daleko. Zasedla sabatová rada, vítězila naše pohodlnost. Pomocí mapy.cz jsme našli mnohem bližší rybník, kde byl zakreslen jakýsi symbol, který by mohl znamenat při dobré vůli kemp, a my si s nadšením okamžitě domyslely pláž s bílým pískem a úžasnou letní atmosférou. No musím se smát, jen to píšu.

Před 15.hodinou jsme se začínaly připravovat k odchodu, já šla vzbudit svou Šípkovou Růženku, která vstává zadní částí těla, a tudíž se nám příprava trochu natáhla. Srocujeme se před budovou a mně to připomíná odchod na mimoškolní akci se studenty. Akorát trochu mladšími. Asi tak za hodinu se odlepujeme od zdi a vydáváme se za vrcholným zážitkem. Děti nadšeně šlapou do rozpáleného asfaltového kopce linoucího se za ves, z batůžků s Elsami a Trolly trčí flaštičky s pitím a zásadní koupací potřeby.

Po cestě se různě hecují, předbíhají a my se potíme. Pomalu se blížíme k cíli a nám dospělým začíná být pomalu jasné, že se blíží velké zklamání. Plotem obehnaná louže krčící se mezi rodinnými domky úplně nezapadá do našich vysněných představ o koupání. Tváříme se však stále nadšeně, nedáváme nic znát a naprosto suverénně se obracíme k rybníku, který kouká z lesa o kus dál, ženeme děti po hrbolaté louce (naštěstí z kopce) k vodě. Dorážíme k něčemu, co vypadá jako rozpuštěné zelené želé. Někdy se tomu říká, že voda kvete, ovšem to je zcela jasně eufemismus. Tady je voda jako brčál, a ač jsme matky otrlé, nějak si neumíme představit naše drobky, jak svými nafukovacími rukávky víří tento jistě výživný humus. Nutno dodat, že přístup do vody byl dost adrenalinový, ale to jsme byly odhodlané vzhledem k stoupající teplotě a napětí překousnout.

Krátké pohledy do očí, lehké pokývnutí, jde se zpátky. Děti šokovaně vrtí hlavami, některé se kácí, některé začínají brečet, některé útočí. Snažíme se veselými hlásky dětem vsugerovat, že cákání na dvorku penzionu bude mnohem lepší kratochvíle, bez úspěchu. Dorážíme k silnici a někdo navrhuje ještě poslední možnost, jít ještě dál k původně zamýšlenému rybníku s pláží, tam už je to dle internetu stoprocentní. Děti mají jasno, matky už méně. Někteří špunti nespali a cesta dál je reálným rizikem, že buď se maminka pořádně pronese, nebo zešílí. A teď je třeba náš všech 10 matek poplácat po zádech-my šly dál. Ano, vzaly jsme 21 prcků a šlapaly pro jejich radost dál s rizikem, že zpátky možná nedojdeme. Violka usíná v náruči jako první, Anička protestuje lehkým hysteráčkem, Ninuška krotí puchýř, ale jdeme. Ženy, my to došly! Když se před námi otevřel pohled na „pláž“ (rozuměj malá loučka, kde byla tráva proházená jakýmsi hodně hrubozrnným pískem), všechny děti naprosto ožily, zapomněly na vše a téměř nekontrolovaně se vrhaly do vody. Rybník mi za chvíli připomínal kádě, kde se před Vánoci mrskají kapři tak, že cákají daleko od sebe. Asi tak nějak to tam v tu sobotu vypadalo.

Léto je období, kdy většinu času trávíme venku a tak nějak navyklí z dětských let si ho chceme pořádně užít. Vysoké teploty, slunce, větší pohyb a sportování včetně vodního však přináší i riziko úrazů. 

I když se hodně snažíme, často nějakému pádu či jinému letnímu bonusu nezabráníme.
Jak zranění ošetřovat a jak si poradit s běžnými letními potížemi u našich maličkých, shrnuji v následujícím článku.

Silniční lišej

Pády na rovině, terénu, z kola či z výšky a následné odřeniny jsou alespoň u nás poměrně běžný denní chléb.

Odřeninu je dobré omýt, případně vydezinfikovat, osušit a následně je možné ji hojit pomocí nějakého preparátu dle zvyklosti rodiny - od bepanthenu po domácí hojivé mastičky z konopí nebo třeba propolysu. Koupit se dají i gely a spreje na rychlejší hojení takových ran.

Problém s odřeninami nastává hlavně ve spojení s koupáním- děti rány pálí a často se rozmáčí, mokvají a špatně se hojí. Zvláště v cizích vodách je dobré ránu čistit a udržovat, na druhou stranu ale odřeninám nesvědčí přílišné sucho, které strupy láme i s novou kůží a jizva se opakuje stále dokola.

„Nechceš jet s námi?“ optala se Lucka svého muže, když do auta rvala tři děti a šestinásobný počet kufrů sytě růžové barvy. Tomu však naskočila husí kůže velikosti tenisáků: „Na ten váš sabat? To by mě zabilo!“

Je pátek 4.8.2017 a v Moravci na Vysočině právě začíná historicky první víkendový sraz naší soukromé skupinky srpnovek 2014. Očekáváno bylo deset matek a 21 dětí. Dorazili všichni.

První eruptivní výkřiky o společném víkendu padaly u nás ve skupince, která už funguje téměř 4 roky, mnohokrát. Až letos jsme to dotáhly do zdárného konce nebo vlastně začátku?

Přijíždím do Moravce kolem 17.hodiny a už z dálky vidím krásný penzion, vše je nové a upravené, místy ještě nedodělané. „Tak to není vhodné místo pro 21 dětí,“ prolítlo mi hlavou jako první. Měly jsem jet někam do squatu, tam by se pár šrámů na zařízení ztratilo. Objímám se s prvními členkami naší „sekty“. To je zase výraz mého manžela. Nevidíme se poprvé, už jsme měly tu čest, s některými i opakovaně, ovšem v takovém počtu a na celý víkend se setkáváme poprvé.

Začínáme se nesměle okukovat a seznamovat své děti. Některé jsou tu okamžitě jako doma, některé se tváří, že tu vlastně nejsou. Vybírám si pokoj, házím si kufry k nohám postele, vybalování oddaluji. Přináším svůj proviant a příspěvek do společné hodovny-koňakové bábovky. Přestože jsme tu zatím jen tři, stoly se začínají prohýbat. Čeká nás vlastně takový víkend s celou mateřskou školkou a krapet větším dozorem.

Přijíždí další. Známe se vlastně strašně dlouho. Se všemi už osobně, ale přeci jen stále vede virtuální kontakt v denním vydání. Víme o sobě téměř vše, někdy býváme hodně osobní, pomáháme si, ale dokážeme si napsat pravdu do očí. Celkem nám to zatím klapalo a jsem napjaté, co s námi udělá těch pár dní pohromadě.

„Žena je počátkem i koncem rodiny.“ Ulpianus

-----------------------------------------------------

V tomto článku najdete velmi krátký a stručný souhrn toho, jakou drogerii a kosmetiku používám na Adámka od jeho narození. Článek je hlavně pro maminky, které se zajímají o jednotlivé složení drogerie/kosmetiky a nekupují výrobky, protože "hezky a dlouho na miminku voní" a nebo protože " v reklamě/lékárně říkali, že to je přírodní a že..........".

♠PRANÍ♠:

Veškeré oblečení peru v Sonett NEUTRAL se změkčovačem vody stejné značky. Aviváž nepoužívám. Místo toho dávám do nálevky pro aviváž velkou lžíci octa a nastavím dvojité máchání. Toho obyč, co z něj děláte zálivku na salát :D. Ocet prádlo dezinfikuje přirozenou cestou, zbavuje posledních zbytků gelu/prášku a také prádlo osvěží. A né, oblečení po octu nesmrdí...pokud teda do přihrádky na aviváž nenalejete celou flašku :D. Prací prášky/gely typu Persil Sensitive, Lovela..atd. jsou zbytečně zatíženy o syntetické látky, fostáty, bělidla, parfemaci, rozjasňovače..atd. Složení pracích prášků - článek ZDE.

Tip: Na českém trhu je více druhů pracích prášků/gelů s šetrným složením vhodným i pro ekzematiky, článek ZDE.

Toto téma by vystačilo na článek o desítkách (možná stovkách) stran. Já bych vám ale ráda předala co nejjednodušeji alespoň základní informace a hlavně bych chtěla docílit toho, abychom bakterie nevnímali jen jako nepřátele. Bez nich bychom totiž nepřežili.

Lidské tělo obsahuje desetkrát více bakterií (ale i některých jiných mikroorganismů – např. kvasinek), než vlastních buněk. Jen pro zajímavost – jejich celková hmotnost se v lidském těle pohybuje kolem 1,2kg! Všechny tyto mikroorganismy, které s námi za normálních podmínek žijí v symbióze (vzájemně prospěšném soužití) se nazývají fyziologická mikroflóra (nebo také mikrobiota či mikrobiom).

Tato mikroflóra se přirozeně vyskytuje na kůži, v respiračním, urogenitálním a zažívacím traktu (v nose, v dutině ústní, ve střevě, v pochvě….) a plní zde velmi užitečné a důležité funkce – pomáhá s trávením a vstřebáváním živin, produkuje některé vitamíny, brání usídlení patogenních bakterií atd. Pokud se však bakterie dostanou z místa svého přirozeného výskytu někam jinam – např. při poranění, dobrým příkladem může být i zavlečení střevních bakterií z konečníku do pochvy při nesprávném utírání zezadu dopředu, můžou vyvolat infekci. Stejně tak mohou „hodné“ bakterie z naší mikroflóry napáchat paseku u osob s oslabenou imunitou, nebo při narušení prostředí např. po užívání antibiotik. Dále platí, že fyziologická flóra jednoho člověka může být potenciálně riziková pro jiného člověka.

Lidské tělo se mikroorganismy osidluje ihned po narození. Vlastně ještě dříve – k prvnímu osídlení dochází již v průběhu porodu. Spousty studií prokázaly, že způsob porodu hraje důležitou roli v prvním osidlování.

Během přirozeného porodu miminko „sbírá“ matčiny střevní a vaginální bakterie, kdežto miminko narozené císařským řezem je o to ochuzené. Velkou roli pak při osidlování střev prospěšnými bakteriemi hraje kojení. Z výzkumů jasně vyplývá rozdíl mezi mikrobiální výbavou kojených a uměle krmených dětí – střevo kojených dětí je osídleno četněji a rozmanitějšími druhy prospěšných bakterií.

Správná střevní mikroflóra navíc nesouvisí jen se správným zažíváním, ale i s imunitou. Ve střevě se totiž nachází až polovina imunitního systému!

Nikdy jsem žádný článek nepsala a nejspíš to ani neumím. Přesto jsem se rozhodla s Vámi podělit o můj zážitek, pocit, nebo jak to nazvat. Jsem totiž přesvědčená, že v tom nejsem sama a takovéto myšlenky musí občas napadnout více lidí. A možná ne každý si uvědomí, že ten jeho život je vlastně fajn a ostatní často jen předstírají, jak je vše úžasné.

Možná mě budete mít za společenského barbara, ale už několik let nemám účet na žádné sociální síti. Jedinou výjimkou se stal Modrý koník, kam jsem se zaregistrovala loni, když jsem zjistila, že čekám vytouženého malého miláčka. Jsem tu opravdu spokojená a ve skupině získávám spoustu zajímavých informací a s maminkami se společně těšíme z pokroků našich drobečků.

Nejsem zastáncem zveřejňování všech maličkostí, jako co měl kdo zrovna k obědu, nebo jaké si koupil spodní prádlo. Vytáčí mě zveřejňování cizích fotografií, spamování různých hloupých zpráv typu "označ všechny koho máš rád", pomlouvání cizích lidí v uzavřených skupinkách a nekonečné množství reklam, které útočí téměř za každým příspěvkem.

Přesto jsem po dlouhé době obnovila svůj účet na "ksichtové knize" a to hlavně z důvodu komunikace se vzdálenými příbuznými, s nimiž dáváme dohromady náš rodokmen. Samozřejmě na mě okamžitě vyskočilo snad milion upozornění na příspěvky a žádosti o přátelství. Jedním kliknutím jsem nekompromisně vše ignorovala. Po nějaké době brouzdání v už neznámém prostředí serveru, jsem podlehla útoku nových informací. Začala jsem listovat stránkami mých starých přátel a známých ze školy. Čím déle jsem přohlížela fotky z různých koutů světa, videa z pohádkových svateb na horských loukách a příspěvky o práci pro světové firmy v Londýně, Hong Kongu, na Floridě a podobně, tím víc se mě jímala zvláštní úzkost... Kde jsem já a kde jsou oni? Podívali se tam a tam a tam, dělají mou kdysi vysněnou práci, mají bohaté rodiny, majetky, tituly, renomé... Deprese se prohlubovala s každou novou fotkou a stěny v našem pronajatém bytě najednou začínali být těsnější a tuctovější. 

Potom jsem se ohlédla do dětské postýlky a najednou mi to došlo. Vždyť stěží můžu někomu něco závidět! Lásku kterou teď cítím ke svému synovi bych za nic na světě nevyměnila!!! A za co vlastně? Když se člověk zamyslí, uvědomí si, že to co můžeme vidět z fotek, videí a příspěvků je jen to, co lidé chtějí prezentovat. Ale nikdo z nás neví, co je za tím, co nám neříkají, co je ty zážitky stály a zda jsou vůbec opravdové. Spousta lidí se dnes dokonce chlubí cizím peřím a nikdo z nás to ani nezjistí. Sociální sítě nám dávají falešnou představu, že všichni mají úžasný bohatý život a my jsme neschopní nýmandi, kteří nic nedokázali a nikde nebyli. Mám milující rodinu, skvělého pracovitého muže, úžasné dítě, jsme všichni relativně zdraví, mám kde bydlet, mám kde pracovat, jezdila jsem na dovolené a zase budu až prcek povyroste. Když budu chtít, můžu jít znovu studovat, můžu si koupit nové auto, můžu si postavit dům. To vše mě ještě čeká. Můj život ještě nekončí. Jen se trochu změnil. Ale kdo z vás má stejné sny jako před deseti lety? Všechno se mění a naše životní zkušenosti nám mění priority. Teď bych ani nechtěla opustit rodinu a jezdit někde po světě nebo pracovat v zahraničí. A vůbec bych na svém životě vlastně nic zásadního neměnila, aniž bych se musela vzdát toho co mám a co miluji.

Když budu chtít, můžu se taky hodit do gala a udělat pár super vystajlovaných fotek pro sdílení, popisovat každý výlet k babičce jako super dovolenou, nebo se pochlubit že máme 5 aut. Už nemusím nikomu vysvětlovat, že dvě z toho jsou vraky na náhradní díly, jedno je vlastně spíš tedy, který s ním jezdí do lesa a jedno je manželova služební dodávka. A o tom to je. Záleží jak člověk informace podá a hlavně jestli má vůbec zapotřebí to vytrubovat do světa. Ti co mě dobře znají, vědí, jak to doopravdy je. A ty ostatní to ve skutečnosti stejně nezajímá. A pokud opravdu někdo touží vědět, jestli jsem náhodou nepřibrala dvacet kilo, nebo si nekoupila letadlo, tak ať se mi ozve a sejde se se mnou, nebo alespoň zavolá. Já mu to ráda vylíčím i s podrobnostmi, aby nikde nemusel šířit fámy třeba o tom, že se mu zdálo, že jsem na té poslední fotce asi těhotná když mi lezou špeky, nebo že podle příspěvku "Mám to!" jsem určitě dostala ptačí chřipku.

„Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.“

Kdo jsou ony ženy, které musely udělat pod tíhou životních událostí to složité rozhodnutí vzdát se svého dítěte a nechat ho vyrůstat v náhradní rodině? Jak těžké asi musí být, ustát si takové rozhodnutí před rodinou nebo okolím?

Adoptivní maminka, které moc děkuji za sdílení jejího příběhu, nejen že biologickou matku svého dítěte poznala osobně, ale také jí pomohla ujít kus životní cesty. Takže o tom všem má mnoho co vyprávět.

Cesta k adopci

Poprvé jsem po miminku zatoužila už před mnoha lety, v době kdy jsem měla stálého přítele. Když jsme se o něj už nějakou dobu snažili, zašla jsem ke svému gynekologovi na kontrolu.

Lékař bohužel neměl ani ultrazvuk a jediné co udělal, bylo, že mi vypsal žádanku pro přítele na spermiogram. A ten byl moc špatný. Lékař nás proto chtěl poslat do centra asistované reprodukce, s čímž můj tehdejší přítel bohužel nesouhlasil a rozhodl se, že chce žít jinak, naplno. Po nějakém čase jsem zjistila, že mi tento stav opravdu nevyhovuje a rozešli jsme se.

Když jsem se rozhodovala, zda jít nebo nejít na manuální obrat, překvapilo mě, kolik je na něj negativních názorů, našla jsem dokonce i zablokované diskuse na toto téma. Je to vážně tak hrozné?
Že je něco takového možné jsem věděla od dětství, kdy náhodou běžel v TV film z doby středověku a nastávající mamince tam porodní bába takhle miminko otáčela a ještě nad ní lamentovala, že si zase dítko postavilo hlavu a otočilo se. Takhle jsem to i vnímala - jako něco, co dělaly porodní báby odjakživa a bylo to v pořádku, protože tím zachránily asi nejeden život ženy a dítěte, jen teď je to prostě pod lékařskou kontrolou.

Malý byl koncem pánevním prakticky celé těhotenství, měl zkrátka trochu klidnější povahu, nikdy ani nějak extra nekopal a přesuny se u něj nekonaly ani, když měl místa habaděj.

Zkoušela jsem samozřejmě jiné metody - cvičení všeho druhu, svícení baterkou, pouštění hudby, atd. Nic nepomáhalo. Cvičení, u kterého měl být údajně aktivní a mělo ho to motivovat k otočení vedlo spíš k tomu, že u toho usnul. Takže nastávaly vtipné situace typu - pracuji u pc, malý začal kopat, tak jsem honem šla na všechny 4 a začala drhnout podlahu (rada jedné PA) a Daniel? Toho to ukolébalo k spánku tak pěkně, že kopat přestal. Takže ne, tudy cesta nevedla. Tušila jsem, že se sám od sebe neotočí.

Měla jsem jen dvě možnosti. Rodit císařem nebo zkusit jedinou metodu, která má větší šanci na úspěch – manuální obrat. Přirozeně KP rodit nemůžu kvůli neurologickému onemocnění. Císaře jsem se ale strašně děsila. Měla jsem nějaké zkušenosti z jiných operací - větších či menších, které nebyly zrovna pozitivní, nebudu se rozepisovat proč (nebo argumentovat proč císař ne), ale nebyla jsem schopna se s plánovaným císařem srovnat. Kolikrát se stalo, že manžel přišel domů a já seděla v koutku pokoje a byla schopná jen brečet. Stále se mi vracely vzpomínky z puberty a z pobytu na JIPce a v nemocnici. Nemohla jsem si pomoct. Možná v normálním stavu bych to nějak zvládla, ale v těhotenství jsou hold všechny emoce na maximu, alespoň u mě byly. Snažila jsem se první vyřešit možnost císaře, abych ho nějak snesla, ale všechno bylo proti mě. Pokud existovaly porodnice, kde to není jako na běžícím pásu a dítě by mi i po CS dali na hrudník, tak bohužel kvůli vzácnému onemocnění mě nechtěli vzít. Byly ochotny mě vzít jen 2 porodnice, z nichž jedna řekla na bonding po CS "Absolutně neexistuje" a druhá řekla: "Nevíme, možná snad... jsme v rekonstrukci a nemůžeme nic slibovat, byť jsme to do rekonstrukce takhle dělali." Nakonec mi i manžel řekl, že u CS se mnou nebude, což byla poslední kapka, takže cokoliv mi mohlo psychicky ulehčit se s operací srovnat, mi bylo zakázáno, zamítnuto, znemožněno. Možná jiná situace je u maminky, která může rodit v Krnově, kde i CS probíhá lidsky, ale já tuto možnost neměla. Fakultka (naše vybraná porodnice) sice jinak maminkám umožňovala i po CS být 2 hodiny s dítětem a manželem, ale bohužel ne v době rekonstrukce. Měla jsem prostě smůlu na termín.

Rozhodla jsem se proto pro obrat zevními hmaty, pro nás to byla opravdu poslední možnost.

Mezi mými známými nastal lehký povyk, že jsem prý hazardér a "miminko samo rozhodlo, že to tak má být." Jenže miminko neví, že je jeho máma nemocná, a tak jej nemůže porodit a neví, jak se svět staví k porodu KP. A už vůbec neví, že porodnice se zrovna rekonstruuje a vybralo si špatný termín pro příchod na svět. Byla jsem naivní, když jsem se pár lidem svěřila. Nebyli schopni pochopit, jak těžké je rodit CS v nemocnici, kde probíhá rekonstrukce a nemít možnost mít u sebe muže, dítě a dokonce ani kontakt na JIP – byť jen telefonický. Běžný zdravý člověk by to zvládl, ale ne holka, která strávila na přelomu dětství a dospělosti mnoho měsíců v nemocnici a která má z lékařů takový strach, že si nenechá vytrhnout ani osmičku. Bylo to pravda náročné období a dokonce jsem si kvůli těm lidem vypla facebook a omezila kontakt s nimi. Nakonec to bylo - jak se říká mnoho povyku pro nic. Vypíšu tedy, jak to probíhalo, abyste věděli, že to není tak strašné, jak to vypadá nebo se povídá a jak moc se to kontroluje.

                                                           20. týden těhotenství                                                                                                                   Co se děje s vámi?

Kolem 20. týdne těhotenství byste měla absolvovat II. ultrazvukový screening (20–22. týden těhotenství). Toto vyšetření se specializuje na odhalení případných vývojových vad plodu, dále se zjišťuje uložení placenty, množství plodové vody a růst plodu. V případě nejasného nálezu nebo zvýšeného rizika se doplňuje podrobné vyšetření srdce plodu lékařem – specialistou.

Na vyšetření ultrazvukem vám rádi vytisknou obrázek vašeho miminka!

20. týden těhotenství začínají i prvorodičky cítit první pohyby plodu, zpočátku bývají vnímány spíše jako lechtání či bublání, postupně budou nabývat na intenzitě – miminko začíná kopat.

Sexuální aktivity během těhotenství nejsou pokládány za škodlivé. Výjimku tvoří stavy jako krvácení, vcestná placenta, hrozící předčasný porod, a další, na které vás upozorní váš lékař. 

Je vhodné, aby žena realizovala svůj sexuální život v těhotenství podle svého přání - ona volí frekvenci pohlavního styku, ona volí polohy a aktivity, které jí vyhovují a které chápavý partner akceptuje. Někdy má žena paradoxně vlivem překrvení malé pánve větší chuť k pohlavnímu styku, přičemž prožívání orgasmu bývá nezměněno.

                                                          19. týden těhotenství

                                                           Co se děje s vámi?

Bříško se vám začíná zakulacovat, děloha 19. týden těhotenství sahá asi do poloviny vzdálenosti mezi pupkem a sponou stydkou. Váhový přírůstek činí kolem 3 kg. Některé ženy mohou pozorovat zvýšené ukládání tuku též na bocích, stehnech a hýždích.

Snažte se být v klidu, hodně relaxovat, chodit spát pravidelně ve stejnou dobu. Miminko vnímá váš režim už teď.

Řada žen před tím, než otěhotní, aktivně sportuje. Po dobu těhotenství je dobré tyto sportovní aktivity konzultovat s porodníkem. Obecně se dá říci, že po dobu fyziologicky probíhajícího těhotenství je pohybová aktivita žádoucí. Naopak ženy, které mají těhotenství vedené jako rizikové, ženy s vícečetným těhotenstvím, ženy, které porodník sleduje pro krvácení, předčasné stahy a podobně, by měly nejdříve konzultovat své záměry s ošetřujícím lékařem. Sporty, které hrozí rizikem úrazu, je vhodné vynechat, stejně jako sporty spojené s většími otřesy, skoky nebo míčové hry. Stejně tak nelze doporučit výkonnostní sporty pro riziko nadměrného zvýšení tepové frekvence těhotné ženy a riziko srdečního přetížení.

Obecně doporučovaná je chůze, plavání, stretching, jóga. I ženám, které nebyly zvyklé na pravidelnou fyzickou aktivitu, se doporučuje začít alespoň s těhotenským cvičením. Porod je fyzická zátěž a je dobré na ni organizmus připravit. V rámci cvičení pro těhotné lze nacvičit uvolnění svalů, posílit svalové skupiny, lze natrénovat různé druhy dýchání, které pak u porodu dobře uplatníme. Cvičením lze zlepšit či zabránit bolestem zad, zlepšit držení těla, bránit deformaci nožní klenby a současně usnadnit návrat k původní postavě po porodu. Je vhodné se zapojit do některého z pořádaných kurzů pro těhotné v místě bydliště. Od cvičení lze očekávat kromě zlepšení fyzického stavu těhotné i dobrou psychickou pohodu. Současně lze v pořádaných kurzech potkat jiné těhotné ženy, se kterými je možné diskutovat těhotenské záležitosti a problémy.

                                                           18. týden těhotenství

                                                           Co se děje s vámi?

Ženy, které jsou již těhotné podruhé (popř. potřetí a více) mohou 18. týden těhotenství pocítit první pohyby svého miminka. Pokud jste těhotná poprvé, budete si muset ještě asi 2 týdny počkat.

Začínáte rovněž rychleji než doposud přibírat na váze, od tohoto období budete přibírat cca 0,5 kg týdně. Proto, pokud jste již tak neučinila, začněte se cviky, které posilují páteř – předejdete tak nepříjemným obtížím. Nejjednodušším způsobem je navyknout si na správné držení těla!

Nezapomínejte též na vhodné obutí, boty na vysokém podpatku vyměňte co nejdříve za pohodlné boty na nízkém podpatku. Nejsou však vhodné ani boty zcela bez podpatku, u některých žen může dojít k propadání klenby nohy a tím k velkým bolestem. Správnému obutí věnujte zvýšenou pozornost.

Je velmi individuální. Udává se průměrně asi 12 kg. Z toho připadá jen asi 3 – 4 kg na miminko, zbytek tvoří placenta, plodová voda, plodové obaly, zvýšený objem krve a celkový objem vody v těle, zvětšené prsy a zvětšená děloha.