Zistila som, že mi paradoxne chôdza naboso robí väčšie problémy, než bosý beh.

Také domáce popochádzanie od sopľavého nosa k nočníku, hore do skrine podať hračku a nato pitíčko a medzitým ešte utrieť zadok a vysvetliť anglické slovíčko, pobehnúť a zachrániť padajúci pohárik,to je v pohode. Ale dlhšia prechádzka na poštu, k rybníku s deťmi či do mesta je ťažšia. Neustále sa musím sústrediť na správne našľapovanie ( a možno nieje správne) cez špičku, či skôr na celé chodidlo. Nepríjemné nárazy vzadu v hlave mi dajú vedieť, že zase dupem cez paty. Ešte tomu dávam čas, uvažujem i nad tým, že je to proste nezvyk, po toľkých rokoch v obuvi...holt s opätkami, čo som nosila celý rok 2012, 2013 a prvú polovicu 2014. A následne, po mesiaci nekompromisného bosého alebo "bosobotého" chodenia, chcem všetko a hneď.

Mmch. k behaniu: ten teda po mesiaci zhodnotím. Mám už akýsi ustálený systém. Z domova vybieham obutá v obyčajných, plochých teniskách, bežím prvých 500 metrov po asfaltke, a štrkom vysypanej ceste, hlavne to druhé proste bosá nedávam. Byť som sa spočiatku snažila to ustáť, tréningy sa stali nepríjemné a moc som sa netešila. Takže po 500 metroch, za rybníkom, sa zúvam a pokračujem podľa radosti a množstve kofeínu v ten deň prijatého, asi 40-50 minúť, po príjemnne chladivej poľnej ceste, čiastočne tvrdá hlina, čiastočne tráva, a pretože sa vraciam tou istou cestou, opäť sa pred cieľom obúvam a dobieham dom. Po vyzutí cítim hlavne chlad od chodidiel, čo je teraz, v teple, naozaj príjemné. A prsty na nohách si to začnú užívať. Po obutí zase cítim, ako sa mi zmení nebadateľne postavenie chrbtice, z čoho usudzujem, že boty majú predsa len kapku zvýšenú podrážku na päte. A musím sa hlídať, pretože hneď mám tendenciu predĺžiť krok a zrýchliť.

Záverom: nevzdávať sa, pokračovať a znova sa učiť  to, čom sme vinou vymožeností civilizácie zabudli...prostej chôdzi.

Výraz v nadpise je vypožičaný a pozmenený z internetu.

V rámci iniciativy Všichni jsou na koníku vítám u nás Ivanu Konigsmarkovou, která je prezidentkou Unie porodních asistentek (UNIPA) v ČR.

Paní Konigsmarková, Vy jste královnou porodních asistentek UNIPA v ČR. Chtěla jste vždy pracovat jako porodní asistentka (PA)? Jaká byla Vaše cesta?

Moje maminka byla dětská lékařka, vyrůstala jsem tedy ve zdravotnickém prostředí. Původně jsem chtěla medicínu vystudovat, ale moji rodiče nebyli v té době těmi “správnými” rodiči, proto jsem kvůli minulému režimu bohužel nemohla jít studovat. Práci porodní asistentky jsem vnímala tak, že PA má určité kompetence a je ženě společníkem, pečuje o ni a zároveň pomáhá. To se mi moc líbilo, proto jsem si vybrala tuto práci.

Jaké musí mít žena předpoklady, znalosti a zkušenosti, aby mohla jako PA pracovat?

Porodní asistentka je zdravotnický pracovník, je dnes vzdělávaná výhradně na vysoké škole, kde studuje péči o ženu a její dítě. Měla by pojmout celé období ženina života od narození až po smrt (měla by umět poradit ženě, která přestává menstruovat, stejně tak jako holčičce, když menstruovat začíná). Jednoznačně největší část její péče se ale soustřeďuje na přivádění dětí na svět. Mám na mysli nejen porod, ale i období těhotenství, péči při porodu a po něm.

A důležité – péče PA zahrnuje ženu i dítě. PA by například měla umět zkontrolovat ženu po porodu, tzn. jestli se jí dobře hojí porodní poranění, jestli nekrvácí, apod. Zrovna tak by měla umět zkontrolovat dítě – jak se hojí pupík, jestli dítě neohrožuje např. novorozenecká žloutenka, měla by umět poradit s kojením a s celkovou péčí o dítě.