Například, že život se skládá z momentů.

Okamžiků, které ani nevnímáme a nepovažujeme je za důležité.
Drobnosti, které děláme každý den a procházejí našimi životy bez většího povšimnutí.

Nevěřila jsem tomu.

Vždycky jsem si všímala jenom velkých věcí.
Věcí, které byly podle mě důležité, protože měly velký význam.

Stejné to bylo, když jsem se stala mámou.
První zub, první slovo, první krůček.

Velké věci, které stojí za to, aby se zapsaly a nafotily. Abychom se s nimi podělily mezi svými přáteli a nadšeně je sdělovaly okolí.

Dnes je ten den, kdy náš velký kluk udělal první krok a řekl poprvé "táta".

Ale co ty malé okamžiky, které skoro nevidíme?

Co předchází tomu, než Vaše dcera nebo syn udělají první krok?

Je to pohupování na kolínkách, přidržení se stolu...
Není to první krok, je to jen malý nepatrný pohyb, který trénuje několik měsíců, aby byl dokonalý a vedl k tomu dokonalému PRVNÍMU KROKU.

Když naše nejmladší dcera namalovala první kolečko pozorovala jsem ji předtím.

Několik týdnů se snažila správně uchopit pastelku a jen ledabyle čmárala na papír, ale i to byl trénink.
Malý trénink před velkou věcí.

Ve shonu každého dne a se všemi povinnosti je snadné přehlédnout tyhle drobnosti, které jsou pro naše děti důležité.

Neustálé utírání otisků dětských prstíků ze zrcadel, umývání pasty z umyvadla.
Počítání do deseti a čtení slabik, které nedávají velký smysl.

Strachování se o to, aby se jim nic nestalo a o sebe, aby jsme všechno udělaly správně.
Zvládání každého dne i s minimem spánku a s tolika šálky kávy, že už  nám jen při zaslechnutí slova "kofein", naskakuje husí kůže.

Ježdění sem a tam a stále dokola.
Na nákupy, do školy a do školy. Ráno, odpoledne.
Kroužky plavání, tancování, modelování a zpívání.

Mytí nádobí a vyndávání dalších čistých talířů.

Plnění pračky, které nikdy neskončí.

Utěšování plačících dětí, stírání slz a hledání kapesníků, které v kapse byly, ale už z nějakého záhadného důvodu nejsou.

Psaní zpráv větším dětem a domlouváním se s nimi, kdy pojedou domů a kde se sejdete.

Ale když jsem tak pozorovala naši nejmladší dceru, jak se snaží namalovat kolečko, došlo mi, že jsem se mýlila.

I když se to nezdá, ale každý krok, který podnikneme před dosažením svého cíle, je důležitý.

Chvíle, které nás naplní štěstí a berou nám dech nejsou většinou chvíle velkých vítězství.
Tvoří je drobné, obyčejné věci.

První napsané slovo.

Pohled na spící tvář našich nejmenších.
Úsměv, když s radostí jedí zmrzlinu.

Když sevřete tu malou ručku ve své.

Ale ne vždycky přijdou  úžasné okamžiky v pravou chvíli a my je můžeme ocenit.

Někdo mi nedávno řekl, že se mu mé články zdají patetické.

Dřív bych měla snahu vyvracet mu tento názor a tvrdit, že nejsou takové.
Ale dnes vím, že občas patetické jsou.

Neustálé připomínání toho, že jako mámy řešíme spoustu nelehkých věcí, saháme si na dno svých sil a možností a vždycky musíme najít cestu a způsob jak ze všeho ven.

Vyčerpání, fyzické vysílení, pocity frustrace a zoufalství.

Všechno by mělo být zázračně vykoupeno jedním úsměvem od našich dětí, pohledem na to, když spí a pocitem štěstí, když je objímáme.

Ale víme, že to tak není.

Někdy jsem rozčilená na své dcery, že i kdyby mě objímaly celou věčnost, nepomůže to.
Ne, opravdu ve chvíli, kdy mi padá nákup z rukou, jedna dcera si stěžuje na kamarády ve škole a nejmladší vylije skleničku pití na stůl, nemůžu se dívat na své děti a skákat radostí a tančit s nimi.

V tu chvíli mám vztek a chci se vším praštit na zem a někam utéct.

Je to ale normální, známe to všechny mámy.

Milujeme své děti nejvíc na světě a nesnášíme sebe samé, když na ně zakřičíme.
Chtěly bychom být lepší, klidnější, mít víc času a trpělivosti. Umět krásné dorty, hodiny s dětmi vyrábět zvířátka z papíru a radovat se z dnes teprve druhé pračky prádla.

Ne, nemůžeme z toho mít radost a to, že ji nemáte, je normální, nemusíte se obviňovat, že nejste dost šťastná máma a neprožíváte jen pocity euforie a lásky.

"Ve všem, co nás obklopuje a s čím se denně potkáváme, je chemie. Žijeme v chemické době, době jedové.

S příchodem našeho dítěte na svět jsme se dopady okolního prostředí na nás začali více a více zabývat, protože nám není lhostejné naše zdraví a zdraví našich blízkých. Jako jedinci asi příliš neovlivníme kvalitu vzduchu, který dýcháme, ale je toho spoustu, co ovlivnit můžeme a dokonce velmi jednoduchými kroky.

Máte chuť na změnu k lepšímu? Pojďte do toho s námi!"

Ve všem, co nás obklopuje a s čím se denně potkáváme, je chemie:

• Bydlíme v obydlích složených z chemických látek.
• Obklopujeme se věcmi, které jsou plné chemie.
• Pijeme zamořenou vodu plnou chlóru, hormonů a antibiotik.
• Dýcháme vzduch plný jedovatých plynů.
• Jíme jídlo obsahující spousty hnojiv, postřiků, konzervačních látek, barviv a umělých náhražek.
• Oblékáme si oblečení ze syntetických materiálů obsahující chemická barviva.
• Používáme drogerii od hlavy až k patě plnou ingrediencí, které ani neznáme.
• Užíváme bez rozmyslu spousty farmak...

A mohli bychom pokračovat dál a dál než by byl výčet úplný.

Jeden by čekal, že když žena otěhotní, tak ji začnou honit chutě na neobvyklé kombinace a jídlo celkově. Ale ne, já si musela první trimestr užívat jedné velké chuti a to chuti na sex. Jak mě uklidnilo, když jsem zjistila, že v tom nejsem sama...

Chutě na jídlo byly spíše toho typu, že jsem nikdy pořádně nejedla knedlíky a sladké a celé první dva trimestry jsem se po tom mohla utlouct. Ještěže jsem vždycky byla spíš podváhou (ne cíleně, ale prostě to tak bylo) a tak ten nárust váhy nebyl takový jako se mě zdá. Byla jsem cca pět kilo pod vahou (58kg) a teď, ve 31tt mám cca 70kg. takže těch dvanáct kilo navrch neni vidět 😀 Prostě jsem se spravila a vyrostl mi pupek s miminkem a prsa. 

No ale abych se dostala k jádru věci a to té neodbytné chuti... Nechápu, jak můžou fungovat lidi, kteří na to myslí pořád.. Těch prvních asi čtrnáct dní, kdy jsem ještě netušila, že jsem v tom bylo hrozných. Asamozřejmě byla v té době naplánovaná dovolená v Řecku na jachtě. Idealní, romantika, krásná dovča, ale moc možností kde by se chuť dala vyřešit tam neni.

Nikdy bych nečekala, že první na co pomyslim když uvidim přítele bude, kde by to šlo? Myšlenky jediným směrem.. Hrůza 😀

Nejvtipnější bylo, že kapitán lodě nás druhý večer v marině posílal na jednu takovou pláž, naprosto slušně a bez jakéhokoli úšklebku a fakt perfektně bez narážky ať už neotravujem jak malý puberťáci, že je pěkná, pekně vidět na přístav a ať se tam podíváme. 🙂 

Pak třeba nevadí ani to, že na lodi spí další dva lidé. 😀 

Ta malá osůbka se několik týdnů trápila tím, že je ve své vlastní rodině jiná. Nepodobná mámě ani tátovi. Přitom v předškolním věku si děti prochází fází, kdy se tak moc chtějí a potřebují podobat jednomu z rodičů. Je to přirozené, normální a tak bolavé, když je to jinak.

Dnes si dovolím napsat jednu malou úvahu týkající se toho,jak pracovat u dětí s faktem, že jsou adoptované. V mém vlastním životě je toto téma v posledním roce velmi živé a diskutované. Sama jsem během letošního roku v tomto směru ušla velký kus cesty a prožila velké množství velmi zajímavých aha momentů.

Na začátek také musím napsat, že právě v těchto chvílích jsem ocenila pomoc a rady své klíčové pracovnice z doprovázející organizace. Bylo fakt super, když člověk tápal a nevěděl jak věc správně uchopit, zvednout telefon, vyklopit své myšlenky a slyšet, že nejsou mimo, hloupé nebo cokoliv.

Naopak slyšet, že cesta, kterou jdete, není jednoduchá, dokonce že to Vaše dítě bude někdy méně někdy více trápit. Ale že v tomto směru můžete udělat strašně moc a dítěti pomoct, aby se s tím vším popralo a vyhrálo.

Pohádka o tom, že je dítě z domečku nestačí

O tom, že je dítě adoptované se má dozvědět nejlépe formou pohádky, už v batolecím věku. Ano, takto jsme opravdu začali. Někdy malá pohádku slyšet chtěla, jindy ne. Později už sama doplňovla některé části příběhu. Nicméně, tohle je takový level jedna. Časem se dostanete mnohem dál. Někam, kde už pohádka nestačí, kde už musíte našlapovat opatrně. 

Byl začátek dubna a já čekala na známou kamarádku červenou. Ta ale zůstala stát někde na semaforu.

Jako prvnímu človíčku, kterému jsem řekla, že jsem těhotná, byl můj 18měsíční syn. Ten na mě chudák koukal, jako by si říkal, co to říkala, jaký brácha či ségra? Jako druhý byl můj manžel, kterému jsem to řekla na oslavě padesátin mé tchyně. Byl šťastný, páč jsme se o druhé snažili 3. měsíc.

Oznámili jsme to rodině při manželově oslavě narozenin, že čekáme 2. dítko. Bylo nám to přáno a všichni jen, ať jsme zdraví. Čekal nás první screening a jeli jsme do Brna. Pořád jsem si říkala, že vše bude v pořádku. Bohužel nám bylo oznámeno, že malej má záhlaví 2,4 mm, což je velké a musíme na odběr plodové vody.

Večer nám ještě volali výsledky z krve, a i ta vyšla špatně. Svět se mi pomalinku hroutil a do toho jsem začala krvácet. V nemocnici na nic nepřišli a buď tam zůstat, či jet domů. Jela jsem domů s prášky klid, musela jsem se starat o synka.

Přišel den odběru plodovky a my jeli do Brna. Vzali nás rychle a zákrok nebolel. Jen klidový režim 2 týdny. V den odběru nám volali, že hlavních 5 syndromů se vyloučilo a pak už jen čekaní na další výsledky, a i ty byly ok a já si začala užívat těhotenství naplno. 

Poslední měsíce byly docela těžké, hlavně vše už mě tlačilo a do toho aktivní 2letý syn. Ale vše se dá zvládnout. A teď pěkně k porodu. 

Přemýšlím u snídaně, kde začít psát svůj příběh, jak se i na mě usmálo druhé štěstí.

Dcerku mám z prvního manželství,které se rozpadlo.

Netrvalo dlouho, a já konečně potkala pana Pravého. Který se nezamiloval jen do mě,ale i do mé princezny. Čas plynul, a manžel i já jsme zatoužili naplnit naše srdce ještě o jeden uplakaný poklad. 

Tenkrát mě ani nenapadlo, že by to mohlo trvat, když první dcera ke mě do břiška vplula tak něják sama, a prvních 10týdnů jsem ani nevěděla a ani by mě nenapadlo,že jsem těhotná.

Rozhodli jsme se, že se začneme snažit,pro mě to tenkrát znamenalo nijak se nechránit, a max si spočítat 15 DC. Když po půl roce menstruace stále chodila jak hodinky, začalo mi to vrtat hlavou, kde by mohl být problém, a tak jsme si řekli,že tomu trošku pomůžeme. Já brala kyselinu listovou, a manžel začal zobat selen. Měřili jsme BT a koupili jsme první ovulační testy v mém životě. Nesčetně hodin jsem trávila studováním BT a tím,jak vlastně ovu testy fungují. Po třech měsících jsme do toho něják vpluli, a už věděli, kdy ovulace probíhá....Jenže další půl rok uběhl, a stále bez výsledku.

Objednala jsem se k dr. který poslal manžela na spermiogram, mě nabral hormonální profil, a závěr? Oba dva jsme zdravý a vše funguje jak má.

Dnes jsou to přesně 4 měsíce, co jsem porodila našeho druhorozeného syna. Narodil se 2.9.2016 ve 21:25 v Klatovské porodnici cca 3 hodiny po příjezdu.

Termín porodu jsem měla vypočtený na 12.9.2016. Před sedmi lety se narodil náš první syn akutní sekcí z důvodu klesajících ozvů, které byly následkem pevného dvojitého obtočení pupečníku kolem jeho krčku. Proto způsob druhého porodu visel celý třetí trimestr ve vzduchu. Já si v duchu přála rodit přirozeně, ale zase jsem si plně uvědomovala všechna rizika. Všechno jsem konzultovala s lékařkou v poradně a rozhodnutí mělo padnou při další kontrole, tj 7.9. Poslední srpnové týdny jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby se mimi rozhodlo a porod se spontánně rozběhl. A jak se říká, přání je otcem myšlenky. Začala jsem si představovat jaké by to bylo a zkusila jsem babskou radu - svařené víno. každý večer jeden hrneček. Navíc jsme si užívali poslední týdny prázdnin turistikou, takže jsem toho nachodila až až. První září přišlo a chlapi šli do školy. Syn do 2. třídy a manžel učit. Tak jsem si říkala, jak by bylo fajn, kdyby se učitelský synek narodil 1. září :D Takže když jsem čekala až skončí první hodiny nového školního roku chodila jsem po škole nahoru a dolů...a bříško pořád nic...Užili jsme si den a večer zase svařák a v tom mi začalo něco, co jsem považovala za poslíčky. Vždy takové nepříjemné, ale nijak dlouho trvající dloubnutí v kříži. Pak jsem změnila polohu a usnula. Pár dloubanců mě probudulo i v noci, ale pořád to  nebylo nic tragického. Ráno jsem se v pohodě nasnídala a jelikož bylo krásně, sluníčko pařilo, tak jsem se rozhodla pro vyprání a vyžehlení veškerého prádla. Kolem 10. dopoledne mě překvapily další dloubance do zad, že jsem se musela vždycky malinkou předehnout a počkat až to přejde. Ale pořád nic moc-teda alespoň já jsem si říkala, že to pořád nic moc není, že asi poslíčci, vždyť jsem je ještě neměla, tak by nebylo nic zvláštního, že mě pozlobí, no ne?! Takže tímhle způsobem jsem vyprala, pověsila a vyžehlila dvě pračky prádla, při želení zkoukla pár filmů a sem tam si už musela pár dloubanců i prodýchnout. Přicházeli už po cca 10-15 minutách. Nedalo mi to a kolem 14. hodiny jsem zalezla do vany. Horká voda, to je moje 🙂 No tentokrát jsem si vanu moc neužila...dloubance už ne po 10, ale hned po 7 minutách. Že by? Manžel přišel kolem 15. hodiny domů, já pořád ve vaně a on: "Hele, nevypadáš dobře, asi pojedem ne?" No kdybych mohla tak ho zakousnu :D Nějak jsem si pořád říkala, že to nemůže být ono...že porod přece bolí víc :D No kolem 16. jsem ještě na odjezd nepomýšlela, ale raději jsem pomalu dobalila tašku a čekala co bude. Dloubance se pomalu, ale jistě dostavovali dřív a dřív...když už jsem hekla co 5 minut, velel manžel k odjezdu. Takže před 17. hodinou jsme vyrazili. Máme to cca 45 minut. Cestou jsme se ještě zastavili koupit manželovi něco k jídlu a pití - přece jen, bůhvíjak dlouho tam budeme, a co když jedeme zbytečně??? Cestou už to začíná docela bolet. Vždyť přece Před 18. hodinou jsme byli v Klatovech. Já na monitor, sestřičky si akorát předávaly směnu. Na monitoru skoro nic nebylo, jsem si říkala, žeby přece jen poslíčci? Přišla doktorka-shodou náhod paní doktorka, ke které jsem chodila do poradny. Tak o způsobu porodu jsem se měly sice domlouvat až ve středu 7., ale holt bude muset diskuze proběhnout hned. Řekla jsem, že bych ráda zkusila rodit přirozeně. Rozhodnutí padne tedy podle váhového odhadu. Vyšetření UTZ-malý bude mít cca 3350g a je málo plodové vody. Vstala jsem z lůžka a jdu ke koze, najednou bolest do břicha, předklon, prodýchnutí. Doktorka přiskakuje a sahá na bříško. "To se mi zdá jako kontrakce 🙂" Vylezla jsem na kozu a závěr: "Tak rodíte, krásně rozběhnuté, otevřená na 5-6cm. Jestli to takhle půjde dál, tak předběhnete všechny co tu jsou už od rána. " Takže návrat na sesternu-všechny 3 boxy jsou obsazené. Zavolat manžela aby se převlékl. A začínáme vypisovat papíry. Já si přeju klystýr-ten se prý asi nestihne. No díky pěkně. Kontrakce častěji a častěji a bolí to bolí. Ale zařekla jsem se, že tohle je bolest pozitivní a že se jí stejně neubrání a ani se jí bránit nechci. Vždyť každá tahle bolest mi posouvá moje miminko blíž a blíž do náruče. Manžel se sestrou a doktorkou se smějí, když se co minutku ohnu a nemůžu ani mluvit. Jen se pořád usmívám jak tatar :D Sestra: "Koukám, že ty bolesti jsou nějak častější a intenzivnější co?" Zmůžu se jen na: "No to teda." Na rychlo nám vyklízí jeden porodní box, kde je maminka s nepostupujícím porodem. Takže na box jdeme kolem 20. hodiny. Připomínám se s klystýrem. PA se o něj pokusila, ale nebylo to vzhledem k frekvenci kontrakcí k ničemu. Rychlá sprcha, zkouším pár ulevujících poloh, víc nestíhám a mám šílený pocit na tlačení. Lezu na porodní lůžko, PA vyšetří a je to tu, můžu zažít lehce tlačit. Po chvilce protrhne vak blan a začíná to mít grády. PA mi pomáhá měnit polohy, abychom miinku pomohly dorotovat. Chvíli na boku, chvíli v podřepu. Po 21. hodině přichází doktorka a už zůstává. Poslední zatlačení, při kterém jsem si myslela, že už to nedám a miminko se narodilo. Koukla jsem na hodiny - 21:25. Tak takovej fofr jsem fakt nečekala. Prcka choval tatínek, já si k němu jen čuchla, jelikož jsem se klepala jak ratlík a bála se, že bych ho neudržela.

Po porodu se na nás přišel podívat i pan primář a moc mi gratuluje, že jsem to tak krásně zvládla a že jsem si stála za svým a rodila normálně 🙂

Nemůžu si na nikoho z personálu absolutně stěžovat. Paní doktorka, která mne plně podpořila v rozhodnutí rodit normálně, PA, díky které jsem se cítila v bezpečí a hlavně nic, nic mi nikdo netlačil proti mé vůli. 

Prostě naprosto přirozený, téměř vysněný pocísařový porod.

"Co dítě jí a prožívá v prvních 1000 dnech svého života údajně významně ovlivňuje jeho zdraví během dospělosti. Studovala jsem proto kde co, abych zjistila co bude pro naše dítě, co se týká stravy, to nejlepší a čím ho dobře připravím pro jeho budoucí život. A co nakonec u nás zvítězilo? ..."

Co dítě jí a prožívá v prvních 1000 dnech svého života údajně významně ovlivňuje jeho zdraví během dospělosti.

Netřeba zmiňovat,  že základem stravy dítěte od narození je mateřské mléko, které odpovídá bezprostředním potřebám dítěte. Je v něm vše, co dítě potřebuje pro fyzický vývoj, vývoj mozku, jeho psychický vývoj, psychické stránky osobnosti, ale od kojení se odvíjí i  stav imunitního systému, který bude znamenat buď horší a nebo lepší ochranu organismu po celý život. 

Během prvních 6 měsíců života se doporučuje výlučné kojení, které by nemělo být doplňováno žádnou další tekutinou (ani čajem a vodou).  Bohužel ne všichni mají to štěstí, aby se jim této výhody  z různých důvodů dostalo.

Přesto, že jsem rodila císařským řezem, a při bondingu mě v první hodině po porodu zastoupil tatínek našeho syna,  kojení se nám rozběhlo bezproblémově již po prvním přisátí,  které proběhlo do dvou hodin po porodu. Patřím tedy mezi ty šťastné a jsem za to neskonale vděčná.

Studovala jsem kde co, abych zjistila co bude pro naše dítě, co se týká stravy, to nejlepší a čím ho dobře připravím pro jeho budoucí život.

Bojíte se očkování? Nežádoucích účinků? Nemocí i možných následků? Chtěly byste pro své dítko to nejlepší, ale jak zjistit, co je TO nejlepší? Na očkování se dá připravit, stejně jako se dá krásně žít i bez očkování.

Brrrrrr, každá máma se bojí jakékoliv nemoci, která by mohla její dítko postihnout. Většina rodičů se bojí permanentně. Prostě to mají v povaze (od jisté doby🙂.

Dětská přenosná obrna mi ze všech zástupců očkovatelných nemocí naháněla největší STRACH!

    Vyčkala jsem pár měsíců, protože jsem měla STRACH, aby měla Anitka dostatečně silný imunitní systém.

    A pak jsem si říkala, tak dobře, už jsem vyčkala dost dlouho. Mám STRACH z nemocí, půjdu a nechám to své dítko naočkovat, abych STRACH neměla.

    No jo, ale pak jsem dostala STRACH, že bude malá třeba nachlazená, já o tom nebudu vědět a ona bude mít reakci na vakcínu. Bože už to slyším: autizmus, vývojové poruchy, zpomalení psychomotorického rozvoje.

Zase je tu konec roku. Přijde mi to až neskutečné, že rok tak rychle uběhnul. A stalo se tolik věcí.

Některé byly dobré, jiné špatné, ale i ty špatné se snažím vnímat jako potřebné.

Protože právě v těch nejtěžších chvílích jsem našla nejvíce síly.

Za posledních pět let jsem prošla tolika situacemi, o kterých jsem ani neměla ponětí.

Vlastně jsem si některé z nich ani nedovedla představit a už vůbec jsem nevěděla, jak budu reagovat.

Také máte někdy představu o tom, že kdybyste prošly tímhle nebo tamtím, určitě byste se zachovaly NĚJAK?

Nebo, kdybyste potkaly někoho, kdo Vám v minulosti ublížil, řekly byste přesně TOHLE?



Ale pak na tu situaci dojde a reagujete odlišně. Nebo potkáte tu osobu a řeknete úplně něco jiného. Nebo neřeknete třeba nic.

Hlavně to poslední se mi stává často. V hlavě mám plán, připravuji si monolog a nakonec, neřeknu nic.

Ale o tom dnes mluvit nechci.

Chtěla bych Vám popřát Vše nejlepší do Nového roku. Hodně štěstí a zdraví a lásky a ať se Vám splní vše, co si přejete.

A poděkovat Vám za Vaši podporu a přízeň.

Za to, že jste mi dodaly sílu a energii začít psát o těch nejhorších pocitech, které jako mámy zažíváme.

Říct nahlas, že někdy to nestojí za nic a pořád se nesmějeme, i když to okolí očekává.

Že často pláčeme a litujeme. Křičíme a nadáváme.


DĚKUJI VÁM ZA TO.


Ale hlavně bych Vám chtěla popřát, abyste ničeho nelitovaly, některé věci změnit nelze a nemůžeme se kvůli nim trápit stále.


Na konci každého roku mám pocit, že musím bilancovat a hodnotit, jaký rok byl a co mi přinesl.

Jen letos poprvé vím, že nechci srovnávat, jaký rok byl a jaký bude.

To, že byl nějaký, mělo smysl.

Naučila jsem se o sobě zase něco navíc a objevila jsem v sobě skrytou sílu, nevzdat se.

Zvládla jsem další záchvaty pláče a vzteku. Hádky našich dcer během cest a dovolené.

I to, když jsme napůl cesty do Rakouska zjistili, že nemáme pasy.

Rok se s rokem sešel a každá z nás si prošla nějakým obdobím, kdy jsme to chtěly vzdát a cítily jsme se na pokraji svých sil. Nezáleží na tom, jestli jste takových okamžiků měla více, než jiná maminka bydlící od Vás několik set kilometrů.

Prožívala jste je a ovlivnily Vás. Vás konkrétně, protože to byly Vaše pocity a Vaše okamžiky.

Nenechte si nikým radit, jak se máte cítit, když je Vám do pláče a že zrovna teď, to za slzy nestojí. Pokud uvnitř sebe cítíte, že Vám plakat pomůže, plačte.
Nemáme kouzelnou moc vidět do budoucnosti a naplánovat si každý krok tak, aby byl dokonalý.
Spíše se setkáme s většinou našich přešlapů a omylů, ale takový už je život.

Každý pád je reálný už jen proto, aby jsme dokázaly naplno vnímat vzestup.

Každý špatný den je tak hrozný, aby jsme si dokázaly vážit těch dní, kdy je všechno zalité sluncem a štěstím.

Pocity zoufalství, pláče, beznaděje se střídají s těmi nejúžasnějšími pocity lásky, štěstí a radosti.

Užívejme si každý den i každou minutu naplno.

Pokud se Vám chce plakat, plačte. Vykřičte ze sebe všechnu frustraci, zlost a vztek.

Stejně naplno se pak radujte, když budete chtít.




Nesrovnávejte se s jinými maminkami, jak ony zvládají péči o děti a domácnost. Ony nežijí Váš život a Vy nežijete jejich a i když se jejich život zdá dokonalým, nemusí to tak být.

Možná, kdybyste opravdu měly možnost si otevřeně promluvit, byste zjistila, že za tou clonou třpytek a dokonalých fotek na Intagramu se jen snaží ukrýt svou beznaděj a pocit samoty.

Přeji Vám ještě něco.

Něco, co je pro nás všechny těžké.

BUĎTE SKUTEČNÉ, REÁLNÉ.

My všechny.

Dělejme skutečné chyby a skutečně je vnímejme.

Každý den se pochvalme, jak jsme to zvládly.

Snažme se vidět všechno co děláme a kolik toho děláme pro naši rodinu a své děti.

Objímejme, čtěme tu samou pohádku stále dokola, stavme vysoké věže z kostek, aby byly hned zbourány.
Zavazujme tkaničky, přikrývejme je, konejšeme v náručí a utírejme slzy i špinavé ruce.

Křičme, milujme, plačme, propadejme zoufalství i naději.

To všechno dělejme skutečně, protože život je SKUTEČNÝ.

Všechno co prožíváme každý den, je SKUTEČNÉ.

Uchovejme si ty pocity a čerpejme z nich.

Nepovažujme se za obyčejné a náš život za obyčejný.

Jako mámy, děláme život NEOBYČENÝ a ÚŽASNÝ všem kolem nás.

Protože i my jsme neobyčejné a úžasné.

Tak ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2017!

S Láskou,

Monika xxx

PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/