V předchozím článku jsem se věnovala vyvrácení mýtů z oblasti móda, zvyk a styl a počasí, roční období. Teď bych ráda na pravou míru uvedla mýty z oblastí praktická činnost.

   Jelikož jsem sama nosila tři děti a to nejmladší stále nosím, tak se pro mě nošení dítěte na těle a intuitivní rodičovství stalo srdcovou záležitostí. Z tohoto důvodu jsme s kamarádkou pro vás od jiných maminek sesbíraly 40 + 1 mýtů, které jsme pro lepší přehlednost seřadily do 4 kategorií + 1 nezařaditelná.

   Pojďme se tedy podívat na nejčastější obavy maminek, které je od nošení odrazují, a to je velká škoda.

Kočárek uveze nákup: to je sice pravda, ale taky může sloužit jako velká nákupní taška. Dítko se může nést a nákup může vést kočárek. Takto to praktikuje mnoho maminek. Jiné zase zvolí praktickou jezdící tašku na kolečkách. Existuje jich spousty, mohou být velké, malé, ale vždy máte možnost si vybrat opravdu pěkné kousky, které mohou ladit s vaším outfitem.

V kočárku přebalím či nakrmím: přebalit se dá miminko případně i na lavičce. Nyní nás čeká zima, takže stejně bude většina z nás hledat místo na přebalení dítěte někde „uvnitř“, tam je pak jedno zda máte či nemáte kočárek. Mnohdy je nepříjemné se na takové místo dostat s kočárkem a přebalovat na fusaku v zimě by se mi moc nechtělo. Co se týče krmení, tak to zvládnete i v šátku. V tom zase i nakojíte a nemusíte hledat místo, kde si s dítkem sednete. Můžete tak učinit třeba ve frontě u pokladny a nikdo si toho navíc nemusí vůbec všimnout.

Kočárek je rychlejší a snadnější na vytažení z auta: upřímně tento mýtus mě naprosto rozesmál. Autoři zřejmě nikdy nezkusili jak snadné je použít nosítko či šátek při přepravování autem. Představa jak na každém parkovišti vytahuji složený kočár z kufru a pak ho tam znovu dávám a zvedám – uf ještě dnes si říkám, že to byla zbytečná a těžká práce. Nosítko či šátek můžete mít na sobě předpřipravené a jen vytáhnete na parkovišti děťátko z autosedačky a vložíte do nosítka či šátku. Vyřídíte, co potřebujete a pak jen uložíte miminko do autosedačky a přejedete na další místo s tím, že nosítko či šátek můžete mít na sobě stále předpřipravené a nemusíte ho vůbec z těla odkládat. Vlastně jen nastupujete a vystupujete. 
(POZOR! Při jízdě autem musí být vaše miminko vždy upoutané v autosedačce. Nosítko ani šátek nelze použít místo autosedačky při jízdě autem!!!!).

ač to podle nadpisu nevypadá, toto je náš druhý neplánovaně domácí porodní příběh 🙂

Druhé těhotenství  přišlo po tom prvním nečekaně brzy, přes všemožné překážky (bez pravidelné MS, kojení, ochranu apod.) nás asi miminko moc chtělo a tak si nás našlo 🙂 Termín porodu měl být skoro přesně dva roky od toho prvního a tak mě trochu provázely pochybnosti, jak to se dvěma docela malými dětmi zvládneme - no, ale to je na jiný příběh 🙂 

U prvního těhotenství jsem obíhala předporodní kurzy, chodila cvičit, pila maliník, jedla semínko, cvičila s epi-nem, sehnala si soukromou PA a sháněla všemožné informace.

U druhého těhotenství jsem obíhala všemožné aktivity s prvorozeným, byla pečená-vařená na dětských hřištích, angažovala se více v neziskové dětské dílně, chodila s malým na cvičení, no zkrátka na mě samotnou a mimčo moc času nezbývalo a občas jsem i v 8mém měsíci zapomněla, že jsem těhotná a snažila se narvat do ne-těhotenských džín (což se mi se zataženým břichem i jednou omylem povedlo 😀 ).

Mezi smysluplné věci, které jsem ale zařídila patřilo, že jsem si opět opatřila soukromou PA, zaregistrovala se znova ve Vyškově (pro Brno, kdyby to šlo rychle, byl záložní plán Milouši) a "vyhnala streptokoka" (jupí!!!!), aby při porodu v porodnici nehrozily antibiotika.

Pořád jsem doufala, že se malá narodí nejdříve 16.10., protože týden od 10.10. jsem měla fakt nadupaný a 15.10. jsme chtěli na svatbu kamarádce. No a manžel si dokonce přál termín 20.10., aby se mu data dobře pamatovala (20.7. svatba, 20.9. narození syna a teď chtěl 20.10. - narození dcery 🙂 ) spousta dat v říjnu bylo "obsazených" - hodně členů rodiny je narozených v říjnu a tajně jsem si pro malou přála "vlastní" datum. Nejvíc o tom mluvila moje sestra, která se narodila 9.10.  a chtěla mít "svůj" den (jop a to je jí 26 let 😀 ) .

Všichni své děti milujeme, to je víc než jasné. Ovšem ne všichni jim to ale umíme dát adekvátně a denně najevo. V dnešní době, která je uspěchaná a ve znamení stresu, na objetí, pohlazení, milý úsměv, důvěru a pochopení nezbývá moc času.

A to všechno umí dětskou duši podlomit. Děti pak ztrácí své sebevědomí, víru ve vlastní schopnosti, v sebe sama. Vybrala jsem ty nejdůležitější body, které vám mohou pomoci vaše dítě lépe pochopit azdravě rozvíjet jeho sebevědomí.

Pro rodiče je důležité, aby pochopili, že v životě nejde jen o věci materiální. A ještě důležitější je, aby dítě opravdu vědělo a cítilo, že je milované a pro vás to nejdůležitější. Na toto téma už jsem jeden článek napsala, zabývá se budováním sebeúcty u dětí. Najdete ho ve třetím díle online magazínu „Téma na Vaše přání“. - Pro odkaz na magazín si pište do komentářů a já vám jej ráda zašlu do zprávy 🙂

Nejpřirozenější pro rozvoj zdravého sebevědomí je šťastná rodina!

Dítěti dává nenahraditelné pocity, jako jsou:

• pocit bezpečí a jistoty
• domov, zázemí, místo pro život
• lásku rodičů, sourozenců, prarodičů
• sebedůvěru, pocit vlastní důležitosti
• hodnoty, které jsou v životě důležité
• úctu k rodičům, k sobě samému, k  prarodičům, k okolí
• pocit, že někam patří

Taky znáš ten úžasný pocit, když jdeš spát a celý dům je uklizený a táááák čistý?

Já už také ne.

Abych byla upřímná, spousta maminek to má stejně jako já.

Být mámou, to je hodně práce. Jak to, že dokážeš skloubit denní povinnosti a každý se může o tebe opřít, ale nedokážeš zařídit, aby tvůj byt byl uklizený déle, než pět minut?

Jednou jsem četla pravděpodobně nejkratší příběh na světě: " Kdysi dávno, byl můj byt čistý a pak vstalo batole. Konec příběhu. "

Opravdu nechápu, jak to dělají některé mámy, že mají i s dětmi perfektně naklizeno. Všechno se u nich blýská čistotou, v troubě se peče jablečný koláč a ony se usmívají.

Zpočátku jsem nevědel, o čem by mohl být první článek. Zřejmě by bylo slušné se více představit a popsat náš přístup k práci, a hodnoty, které jsou nám blízké. Budu rád za jakýkoliv dotaz a zodpovím vše co se zeptáte.

Vystudoval jsem strojárnu, a proto se na věci kolem sebe dívám více technickým pohledem, více zaměřeným na užitečné vlastnosti a jiné drobnosti, a tak jak je důležitý vzhled a cena, jsou rovněž důležité i jiné, pro mnohé skryté vlastnosti produktů. Ale zpět k tématu tohohle článku:

DŮVOD První

Tatrovkám - resp. všemu co se tak nazývá rozumíme, máme je rozebrané a složené, nastudované detaily konstrukční i užitkové, a tak trochu si denně hrajeme 🙂.  A když syn doroste, doufám že si bude hrát taky.

DŮVOD Druhý

Nenabízíme široký sortiment, řekl bych, že docela úzce zaměřený, ale o to víc můžeme jít do hloubky a nerozptylujeme pozornost na tisíce položek.

Před pár týdny jsem na koníku zaznamenala nabídku zapojit se do testování emulze ve spreji Belcura firmy Belupo

. Nabídka mě velmi zaujala, jelikož se jedná o produkt vhodný pro suchou pokožku. A suchá pokožka je pro mě v posledních dvou letech velké téma. Potíže se suchostí kůže a sliznic si nesu jako následek a připomínku prodělané onkologické léčby a transplantace kostní dřeně. Je to pro mě jen nepatrná nepříjemnost - taková malá daň za vyléčení, která nestojí ani za řeč. Postupně hledám, objevuji a zkouším různé produkty - na kůži těla, na obličej, na pokožku hlavy, na suchou sliznici dutiny ústní, suchost očí.....Emulze ve spreji Belcura mě tedy velmi zaujala.

V přiloženém letáku jsem se dočetla, že emulze ve spreji Belcura obsahuje vysoce čisté mikrostříbro, které má protizánětlivé a antibakteriální účinky, ceramidy III a kyselina mléčná pomáhají obnovit strukturu pokožky a kombinace hydrofilních a hydrofobních výživných látek udržuje suchou pokožku hydratovanou a chrání ji před vysoušením. Upravená hodnota pH emulze pomáhá zachovat přirozenou kyselost pokožky. Podporuje tak regeneraci pokožky, zklidňuje podráždění a zmírňuje kožní problémy. Belcura je vhodná pro suchou, podrážděnou i citlivou pokožku dospělých a dětí už od šesti měsíců a také pro pokožku postiženou atopickým ekzémem. Neobsahuje konzervanty, parfemace, lanolín, alkohol, ani barviva. Tolik teorie a nyní moje praktické postřehy a zkušenosti 🙂

Balíček s emulzí jsem rozbalovala s velkým očekáváním a po rozbalení jsem byla doslova okouzlena krásným obalem. Způsob aplikace ve formě spreje mě prostě bavil a baví stále. Taktéž konzistence emulze je velmi příjemná, krásně se vstřebává, viditelně hydratuje a to vše bez pocitu mastné pokožky.

Emulzi jsem používala jednak jako tělové mléko - pro kůži celého těla, jednak i na pleť obličeje. V obou případech se osvědčila. Vzhledem k tomu, že svůj problém se suchostí kůže řeším už nějakou dobu a neustále se něčím mažu, neměla jsem v době testování žádné viditelné kožní problémy - nemohla jsem tedy zhodnotit, jestli by emulze tyto problémy zlepšila. Co ale můžu s jistotou říct je, že ve srovnání s jinými připravky, kůže vydržela hydratovaná prakticky celý den. Stačilo použít emulzi ráno a večer. Taktéž musím vyzdvihnout způsob aplikace - ve spreji. Myslím si, že tento způsob aplikace je i ekonomický. Ačkoliv objem lahvičky je jen 125 ml a emulzi jsem intenzivně používala, stále ještě nedošla a při protřepání se mi zdá, že jí mám ještě hodně. Kdybych se takto intenzivně mazala tělovým mlékem nebo krémem o objemu 125 ml - myslím, že bych již měla velkou část balení spotřebovanou.Velmi dobře se mi emulze osvědčila především na rukou.  Občas mám období, kdy se mi hodně dělají záděry kolem nehtů - emulze Belcura je hojí doslova před očima. Předpokládám, že právě použité mikrostříbro zde plní obrovskou úlohu.  Navíc po aplikaci, jak už jsem uvedla, nemá člověk mastné ruce.

Domnívám se, že emulze bude užásná pro použití na pokožku podrážděnou sluncem.

Dokud jsem neměla děti, moc jsem o výchově nepřemýšlela. Brala jsem jako samozřejmost to, v čem jsem vyrostla. 

Že miminko spí v postýlce, vozí se v kočárku, usíná samo, nechává se "vyřvat"... Že děti jsou malá hloupá stvoření, která nic neví a snad ani nemají svou vůli, natož názor. A tak rodiče za ně vše rozhodují a prostě mají pravdu. A že děti přece musí poslouchat. Že je normální být v roce bez plen, v roce a půl mluvit a ve 2 letech povídat básničky. Že ve škole se vzorně sedí, poslouchá a nevyrušuje a kdo dělá něco jiného, zlobí a je špatný. A že je samozřejmé mít samé jedničky.

Když se nám mělo narodit naše první dítě, nedalo mi to, abych si nepořídila nějaké ty "chytré" knihy. Když jsem četla, co prožívá narozené miminko, které je po porodu oddělené od své maminky, jak strašnou fyzickou bolest zažívá, jak se cítí samo a nešťastné, když nikdo nereaguje na jeho pláč a potřeby, brečela jsem. Bylo mi jasné, že tohle své dítě nikdy nenechám zažít. A když jsem se dočetla, že je přirozené, aby miminko bylo neustále v kontaktu s maminkou (tatínkem), že v minulosti spalo s rodiči v jedné posteli, že očekává, že bude středobodem světa rodičů, věděla jsem, že jsem našla, co jsem hledala. Znělo to všechno tak logicky. Nebylo o čem pochybovat. Nechápala jsem, že se tak nechovají ke svým dětem všichni rodiče. Copak oni o tom neví? Oni to snad nečetli? 

“Kontaktní rodičovství” tedy byla naše jednoznačná volba. Moje děti byla spokojená a usměvavá miminka, která v podstatě nikdy neplakala. A teď, když jim je 3,5 a 2 roky, jsou to spokojená a usměvavá batolata, která objevují svět. Zároveň na nich pozoruji další vlastnosti a výhody, které (jsem přesvědčená) získávají díky kontaktnímu rodičovství - jsou vnímavé, obratné, starostlivé, ohleduplné, soucitné, mazlivé, zvědavé, umí se přizpůsobit, jsou sebejisté.

A co že to ve výchově našich dětí děláme? Používáme těchto 6 prostředků kontaktního rodičovství:

1. Bonding aneb vazba po porodu

Možná jste klikli na tento článek, protože Vás zaujal název. Nebo možná jste klikli na tento článek, protože jste si vzpomněli na blízkou kamarádku.  Nebo možná jste klikli omylem.

Možná jsme přátelé, dobří přátelé. Vy znáte můj příběh a já znám ten Váš velmi dobře.
Možná se ani neznáme a Vy jste jen zamířila na můj blog a něco Vás tu zaujalo a rozhodla jste se tu zůstat. A možná i číst tento článek....
Ale na konci možná budeme přítelkyně.

Jestli jste žena, stále čekající na "zázrak", tak tenhle dopis je pro Vás.
Ať už se snažíte o to počít ten malý zázrak, stojíte před těžkou životní volbou bez partnera, jste opuštěná se zlomeným srdcem nebo jen zoufalá z toho, jakým směrem se Váš život ubírá.

Obě víme, jaké to je plakat v noci do polštáře a toužit po dítěti tak dlouho. Poslouchat jiné matky, které "nesnášejí být mámou", zatímco my bychom daly COKOLIV  na tomto světě, abychom se jí staly. Víme také, jak se falešně usmívat, když Vám další a další kamarádky radostně oznamují, že jsou v očekávání. Nebo, když se sociální sítě plní fotkami novopečených rodičů, zatímco Vy si ještě budete muset počkat...

Ačkoliv mám pět dětí, i já jsem si prošla potratem. Na světě nebudou nikdy existovat správná slova, která by popsala tu bolest, kterou žena cítí, když o své dítě přijde. Je to zoufalství, vztek na sebe i na lidi okolo, kteří s tím nic nezmohli. Panika, že už nikdy nebudete matkou a neotěhotníte. Rána v srdci, jako by Vám ho někdo vyrval ven. Smutek a deprese, protože už nikdy nebude nic stejné jako předtím. A vůbec nezáleží na tom, v kterém stádiu těhotenství jste. Jestli je "dítě" malé jako zrnko písku a podle odborníků ještě nic necítí, nebo je už lékařsky dítě a vy jste cítila jeho pohyby. Nebo pokud Vás vaše dítě opustilo až po porodu a stalo se andílkem.

Obě víme, jaké to je zůstat bez partnera, jak děsivé to najednou je. Ten pocit, že se nemůžete nadechnout, že nevíte, co bude zítra. Váš pilíř je pryč a Váš svět se boří jako domeček z karet. A vy nemáte sílu, ten pád zastavit. Máte pocit, jakoby jste se dívala na svůj život z výšky a nevěřila, že je skutečně Váš.  Čas kolem Vás jen ubíhá a vy jste ztracená uprostřed ničeho.

Předtím, než odkliknete tento článek, protože to zní, jako další nudný článek o někom, kdo to neměl snadné, počkejte ještě.

Všem z Vás, které čtete tento článek, svěřím Vám svých šest bodů na pomyslném žebříčku, které mě držely při životě v beznadějných dnech, kdy jsem si už myslela, že to vzdám. Že to za to nestojí.

1. JSTE SILNÁ

Kdysi jsem četla, že nejsilnější ženy se stávají nejsilnějšími matkami dokonce ještě v době, kdy o dítěti ani neuvažovaly. To, čím si teď procházíte, je patrně nejtěžším obdobím Vašeho života. Je to hrozná zkouška, která nás může zlomit, dostat nás na dno a roztrhat uvnitř. Je to finančně, fyzicky a emocionálně totálně vyčerpávající.
Ale já doufám, že si budete pamatovat, jak hrozné tohle období bylo a jak příšerně jste se cítila, protože to z Vás udělá ve finále stejně tak silného člověka. Pochopte také, že silná žena není ta, která nepláče a snáší všechna příkoří s úsměvem a stále věří v naději a lepší zítřky.

Ve skutečnosti věřím tomu, že právě nejsilnější matky a ženy na světě, umí i nejvíce plakat. Propukají v pláč kvůli každé malé nebo větší ráně, a pak vstanou a bojují. Znovu a znovu.

I vy jste silná, tak na to nikdy nezapomínejte. Jste silná tak, jak špatně se teď cítíte.

2. JE TO TĚŽKÉ, DĚSIVÉ A NENÍ TO ZÁBAVA. ALE STOJÍ TO ZA TO

Slibuji, i když tomu teď nevěříte, že to stojí za to. Stojí to za KAŽDOU SLZU, která stéká po Vaší tváři.  Stojí to za každý NEGATIVNÍ TĚHOTENSKÝ TEST, který Vás donutí propadnout zoufalství. Každý krok, každý postup, každou proceduru, kterou musíte v cestě za svým snem a cílem podstoupit. Za každý špatný den. Za každou negativní emoci. Protože, když to nikdy nezkusíte, nedozvíte se, jaké to je.

Jeden z mých nejoblíbenějších citátů, který znám je "Je v pořádku mít strach. To, že máte strach, znamená, že se chystáte udělat něco úžasného a statečného."
Je to velmi děsivé, vydat se úplně napospas tomu co přijde. Citlivá a bezbranná proti tomu co Vás čeká v budoucnosti bez možnosti ovlivnit, jak to všechno dopadne.

Ale vydržte, den po dni, minutu po minutě. Stojí to za to.


3. KRŮČEK PO KRŮČKU, DEN PO DNI

Často máme pocit, že musíme spěchat a mít všechno hned. Včera bylo vlastně pozdě.
Máme pečlivě vypracovaný časový plán, který přesně odpovídá našim potřebám a touhám. Jakékoliv vybočení nebo nesplnění, bereme jako selhání.

Když jste na dně jen chvíli po té, co jste zjistila, že naděje na to, mít ten malý zázrak, je zničena. Vidíte samu sebe jak jste zlomená a na kolenou prosíte o jakoukoliv pomoc a útěchu.

Pobyt v kojeneckém ústavu dětskou duši velmi poznamená. Jak konkrétně? O svůj příběh se se mnou podělila adoptivní maminka bio-sourozenců.

Kouzelný telefon

Při zazvonění kouzelného telefonu se žadatelé dozvěděli, že v kojeneckém ústavu na ně čeká jedenáctiměsíční zdravý chlapeček, který má za sebou osud miminka odebraného v prvních měsících jeho života z rodiny pro zanedbání péče.

První návštěva budoucích rodičů v kojeneckém ústavu byla zvláštní. Chlapeček seděl v herničce na zemi a smutně se díval. Nechodil, nelezl, nejevil zájem o dění kolem sebe. Možná i díky tomu nepřelétla taková ta pomyslná jiskra. I přes to se žadatelé rozhodli, že chlapečka chtějí přijmout.

Potřebné formuláře se jim podařilo vyřídit velmi rychle, takže si ihned druhý den už chlapečka odváželi domů.

Hledání cesty

Ahoj holky, tety, krásky moje!

Z koníka jsem se před pár měsíci stáhla, ale zůstal mojí srdeční záležitostí. Tady jsem začínala jako těhule, tady jsem oznamovala, že je na světě Barunka, že vznikne blog, že se narodil mimi-pán Jeník. Tady jsem našla kamarádky, které už nedám, tady jsem vždy dostala odpověď a pomoc, když jsem tápala, nevěděla. Ten, kdo na mama servery nasazuje, podle mě nikdy na žádném nebyl, nebo nemá děti 😀

Našemu Honzíkovi byl nedávno rok a já tak nějak bilancuji, jaké to vlastně pro mě je být mámou, double mámou. Jestli se vše povedlo, jak jsem chtěla? A jak jsem se vypořádala se svými obavami a strachy, kterých jsem samozřejmě měla kupu?

Byla jsem si jistá, že chci být jako Lorelei - prostě veselá, ztřeštěná máma, která se nebere až tak vážně, která s Rory skáče po posteli, bulí společně u filmu, cpou se dobrotama a která tu hlavně vždycky je, která vždycky obejme a pohladí. Která ale taky trvá na tom, že Rory bude slušná holka. Já jsem teda doufala, že moje Lorelei nebude mít takovej trabl s chlapama a na tý posteli s náma bude skákat i nějaký "pan Gilmore".

Kdybychom dnes po posteli skákali všichni, jsme do minuty všichni na zemi (nějaké to kilíčko bych dát dolů mohla no). Přece jen jsme už čtyři. Bude to znít nafoukaně, blbě a chlubilsky, ale nikdy jsem se nebála, že nevychováme z malých Osiček slušný, veselý a prima lidi. Ano, tolik jsem si jistá silou genetického základu 😀

Ale řešila jsem jiný malý i velký pochybnosti. Kde se vzaly? Znám se, své silné stránky i slabiny. A jednou z nich je, že mám obě ruce naprosto levý a to z hlediska uměleckosti není vše. Prostě žádný talent.