Někdy totiž nejde všechno podle plánů, někdy nejde podle plánů nic.

Mám na tom i svůj podíl, všechny vzestupy i pády jsou i mým přičiněním. Někdy se mi prostě něco nechtělo a tak se mi hromadí prádlo v koši a další várka v pračce.

Dnes píši tento článek napůl. Napůl sedím a napůl odbíhám. Dnes se totiž naše dcery rozhodly, že než půjdou spát, budou "něco" potřebovat. Cokoliv. Zdá se tedy, že je dnes nemožné, aby šly rovnou spát, bez toho aniž by z pokoje již potřetí vyšly.

Zdá se, že tento týden nejde nic podle plánu. Měla jsem plán, jasný a plný bodů, které jsem chtěla splnit, ale na konci týden je nutné si přiznat, že ani z poloviny není můj plán splněný.

Jsem normální. I mé děti jsou normální. I vaše rodina je normální.

Proč?

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.

----

Máme tu dobrou zprávu pro všechny malé zubaře! Konečně pro ně můžeme  spustit kampaň, při které si vyzkouší své vysněné budoucí povolání. Play-Doh Zubař od Hasbro je skvělá zábava pro malé zubaře. Vymodelují s ním nové zoubky nebo vyvrtají kaz pomocí elektrické zubní vrtačky. Naučí se správné čištění zubů nebo vytvoří rovnátka.

Zní to napínavě jako z opravdové ordinace, že jo?

Co testujeme:

Zábavnou hru, která je určena pro kreativní a tvůrčí děti. A je navíc i naučná. Dítě si tak dokáže reálně představit zoubky v ústech a možná i ztratit strach ze zubaře. Vždyť také i ten musí vykonávat své povolání.

Aktualizace: Recenze našich uživatelek z tohto testování si můžete přečíst v tomto fóru.

----

Dát dětem to nejlepší z přírody je pro všechny maminky samozřejmostí. Péče o jejich jemnou pleť se stává každodenním rituálem, který si zasloužíte užívat naplno.

Česká certifikovaná přírodní a BIO kosmetika Nobilis Tilia proto pro vás připravila balíček produktů, které budete moci otestovat. Tahle aromaterapeutická a tělová kosmetika, jejíž historie sahá do roku 1994, se může chlubit certifikacemi CPK a CPK BIO. S přírodními materiály zacházejí šetrně a ctí poctivou práci. Jste zvědavé, co budete testovat? Čtěte dál 🙂

Co testujeme:

Sprchový gel Vendelín - přírodní sprchový gel s pomerančovou vůní si užijí všechny děti od 9. týdne. Je lehce pěnivý, šetrný a jemný k pokožce, zároveň s hydratačními účinky. Dětskou pokožku zvláčňuje, vyživuje a zachovává její zdravou odolnost. V obsažených složkách najdete cenný rakytníkový olej, který díky velkému množství karotenoidů a vitaminu E chrání kožní buňky před oxidačním stresem. Gel udržuje zdravé pH pokožky a hodí se pro každodenní použití, kterému lze jen těžko odolat. Vaše koupelna bude totiž ještě dlouho po použití gelu vonět sladkými citrusy a připomínat vám všechny radosti života. Je to novinka letošního podzimu!

Chtěla bych napsat o nás článek...Otom jak sme přišli k tolika detem,a hlavne neplanovane,prisli sme k tomu jak slepí k houslím 🙂 Tak uplne od zacatku...Byla jsem mlada bylo mi 21 let,kdyz sem poznala otce Dominicka,znala jsem ho asi mesic a prisla i pres antikoncepci do jineho vztahu,rozhodla jsem si mimco nechat Dominicka, za tech 9 mesicu jsem prozila peklo,pozavala otce Dominicka ,fetak,alkoholik,gembler,parkrat me uhodil i jednou skopal asi v 6 mesici,odesla jsem od neho...pak ho zavreli na 5 let, zustala jsem po narozeni syna sama,bydlela jsem s babickou ktea mi moc pomahala v byte 1+1,Kdyz mel malej rok skusila jsem si napsat seznamku,ozval se mi Petr ted uz muj manzel 🙂 porad mi psal, volal,schazeli sme se bylo mi dobre 🙂 asi po pul roce mi oznamil,zda by si mohl myho syna adoptovat ze by mu chtel byt otcem🙂 Ano rekla jsem si zivot se obraci k lepsimu, podminkou adopce bylo manzelstvi tak me pozadal i o ruku,po roce znamosti sme meli svatbu,tenkrat mel RD jen dolni patro ale krasny,trval na tom abysme se prestehovali i s babickou abych ji nenechavala samotnou za to co pro nas udelala .Zacli sme pristavovat podkrovi kde byli dalsi tri loznice,po dvou letech sme si rekli že poridime Dominickovi sourozence a tim to zacalo ....neslo nam to 2 roky,tak jsme podstoupily ruzne vysetreni,kde zjistily manzelovi chybu v spermiogramu kde ma oplodnitelnych 1% a pouze za pomoci lekaru,manzel se stoho zhroutil,nebyl schopny unest to že nespoldi nikdy dite ,padali i vety ,,pochopím když me opustis,,apod:-/ tezky obdobi,nakonec sme si rekli že umele oplodneni skusíme,první pokus,uspesny,ale nasledoval potrat ve 2 mesici,nalsedoval druhy pokus,nic,tretí pokus nic,ctvrty pokus potrat v 7tt,zacalo mi to dost hrat na psychyku☹ po 8 pokusech sme to vzdali a rozhodli se pro adopci.Adoptovali sme si holcicku Saru když mela 10 mesicu,dovezli sme si ji s kojenaku 🙂 byla nam strasne podobna,jako nase 🙂 už sme byli konecne stastní🙂 Ale ne na dlouho 😀 Kamaradce se narodil chlapecek me nejlpesi kamaradce,byli sme za ni v porodnici, když si manzel choval ten uzlicek..Vysli sme s porodnice a opatrne se me zeptal zda bysme neskusily jeste umele oplodneni  že vi že je jesitny ale pral by si zazit ten pocit mit svoje dite 🙂Ale že když odmitnu nebude se zlobit protoze co vse musim podstoupit je zahul pro moje telo...neodmitla jsem,naopak jsem byla nadsena,že to nevzdava 🙂 sla jsem tedy na dalsi pokus..kde nam zustali pouze tri embrijka poslední,zavedli me jedno ktere jsem opet potratila do 7tt...dve embrijka byli zmrazeny stale na clinice... poslali me po potratu na dalsi vysetrení kde mi zjistily spatnou krev,srazlivost krve ktera zpusobuje potraty do 12 tt...tohle vysetreni je prej strasne drahy a posilaji na neho az po nakych potratech...kdyby na to prisly driv,mohlo to vse dopadnout jinak ...Ale to uz je jina 🙂 takže jsem si sla nechat zavest dve zmrazeny poslední a ktomu mi nasadily injekce na redeni krve,kde si musim pichat kazdy den do briska injekce ,rekla jsem si jedno z nich musí vyjit 🙂 Dosla jsem ten den s clinicky a odpocivala a zazvonil mi telefon....volala paní socialni pracovnice ,že se nasi male Sare naroil bratricek Davidek, že byl odebran matce a je v porodnici,odebrali ji uz 6 detí,rodina uz dalsi nechtela a tak nam vola že pujde do kojenaku pokud si ho nevezmeme my když mame soureznce ,rozhodnuti sme museli byt do druheho dne ...silena situace,ale rekli sme si že nemuzeme sourozence rozdelit,a kdyz sme jezdily do kojenaku za nasi malou a videla jsem tam ty miminka...nemohla jsem dovolit aby tam sel ☹ druhy den rano tedy sme rychle zaridili pokojicek vybavu a jeli si do porodnice pro Davidka ktery mel 4 dny🙂...otazka...co když se nam uchyti miminko zmrazeny...nevadi budeme mit 4 deti 🙂 Za 14 dní mi bylo strasne spatne,zvracela jsem,citila jsem ze su opet tehotna jen s priznakama moc brzo,udelala jsem si test a ano opravdu jsem byla opet tehotna🙂 sla jsem na testy jako samoplatce jelikoz sem uz nechtela hrotit doktora tak brzo kdyz vim ze potracim...hcg bylo silene vysoke ...po tech skusenostech za tech 5 let uz sem vse znala podle taulek😀 tak si rikam ze by tam byli teda nakonec obe ?...obednala jsem se teda k mudr...potvrdila mi dve miminka a dve srdicka...stím,že jedno je na kraji delohy a asi se pustí...🙂 nepusilo ani jedno 🙂 tehotenstvi jsem diky injekcim jsem udrzela🙂 Sice od 25 tt jsem byla porad v nemocnici že uz rodim,ze jsem otevrena apod....ale rodila jsem nakonec 36+4 obe prirozene hlavickama dolu🙂 Mame Lenicku a Petricka vytouzene vysnene deti 🙂 manzelovi se splnil sen...Zacatek byl hukot...😀 mela jsem doma dvojcata s porodnice , Davida 10 mesicu,Saru dva roky 🙂 Usoudily sme že nam je dum uz mali, nebo spis pozemek,deti jak rostou tak maji vetsi naroky ....prodali sme pred 4 mesicama tedy nas dum...a koupily vetsi pozemek kde ted stavime 🙂 a pred mesicem jsem zjistila že jsem tehotna...jsem 8 tt tehotna bez lekaru,bez prasku ...samo to prislo🙂 Deti ted maji Dominik 8 let,Sara 4roky,David 3 roky Lenca a Peta 2 roky 🙂 Miminko se ma narodit v lete 🙂 Takže tohle je muj pribeh...a najednou je nas tolik,že se mame co ohanet 🙂 Nikdy se nevzdavat....Zazraky se deji 🙂

Letos jsme se na dlabání dýní pořádně připravili. Koupili jsme si perfektní super dlabací nářadí. Nepřeháním, opravdu tu prodávají dlabací sady, jak jinak než v oranžový barvě. Naše skvělý náčiní mělo u sebe i sadu předkreslenejch dýních ksichtů. Ano, jdeme na jistotu, po loňským spojení očí a pusy to nenecháváme náhodě.

Rozhodli jsme se dlabání posunout, co to jde, aby nám ta naše dýně pěkně vydržela. Loni jsem jako amatérka jenom smutně koukala na naši po tejdnu seschlou a nahnilou dýni. Najela jsem na internet a nechápala ty milióny konverzací o tom, jak nejlíp zakonzervovat vydlabanou dýni. Jedni radili natřít ji celou vazelínou nebo namočit do sava či potřít čističem na vanu, po všech těch radách jsme se rozhodli to prostě nechat přírodě.

A takhle nějak jsme se minulou sobotu pustli do naší první dýně.  Na podlahu v obýváku jsem natáhla obří igelitový prostěradlo, Amík nám pustil motivační elpíčko, sehnali jsme mini chlapíka a šlo se na věc. "Dýně se musí nejdřív umejt," prohlásil důležitě Amík a odtáhnul dýni i s mini chlapíkem do koupelny. Tak tahle fáze se mini chlapíkovi obvzvlášť líbila. S Amíkem na dýni, nevim proč, použili asi pět velkejch osušek. Voda se z koupelny ani nevalila a mini chlapík byl mokrej jenom středně.

Přišla fáze číslo dvě. Amík přinesl naši největší kudlu a začal řezat spodní část dýně. "Nechceš, abych to udělala?" Ptám se ve chvíli, kdy vidím, jak kudla jen o kousek míjí mini chlapíkovo fascinovaný oko. Obří kudla definitivně držela mini chlapíkovu pozornost. "Nejsem amatér. Já jsem dlabal dýně ještě, když ty jsi nevěděla, co je pizza," prohlásil Amík. To jsem mu tehdy neměla řikat, že jsem neznala pizzu jako malá a že jsem ji prvně viděla až s Želvy ninja, který měli tahanej sýr na jídle, který jsem já komunistický dítě vůbec neznala. Ach jo, od tý doby si ze mě dělá legraci a tvrdí, že mi přinesl kulturu. Naštěstí je to ironik jako já.

Spodek dýně zdolán, dýně otevřena jdeme na vyprázdění slizkejch semínek. Mini chlapík odmítá strčit ruku dovnitř, je to prej: "Jach, jach." A jde objíždět dýni na svý motorce. Střídavě s Amíkem dlabeme dýni a házíme semínka se slizem do misky. Mini chlapík při jedný objížďce motorkou zmerčil misku a zmizel u sebe do pokoje. Za chvilku se vynořil s dřevěnym kladivem a balónkem. Balónkem po nás hází, protože vidí, že s rukama v dýni se nemůžeme bránit a taky nechcem tim hnojem zadělat celej byt. Mini chlapík bere svoje speciální dřevěný kladivo, který jsem mu už asi stokrát schovala a mlátí s ním do dýňovejch semínek ve skleněný misce.

Dlabeme dýni. Vydlabanou část dáváme zvlášť do misky na pozdější zpracování. Chvílema si připadám jako americká osadnice na Divokym Západě. Uvědomuju si, že to není dlabáním a zpracováváním dýně, ale elpíčkem co teď hraje. Amík vybral Burta Bacharacha a jeho "Raindrops are falling on my head" z filmu Butch Cassidy a Sundance Kid. No nic pokračujem.

Jestli máte někdy pocit, že na vás padá deprese, stresujete kvůli práci i rodině, nebo byste jen ráda shodila pár úporných kilo, která vám zůstala po těhotenství a porodu, extrakt z tohoto afrického keře je přesně to, co potřebujete.

Extrakt ze semen Griffonie se získává z keře Griffonia Simplicifolia. Jeho domovem je Západní a Střední Afrika, kde dává zelené květiny a semenné lusky a dorůst může až do výšky tří metrů. Semena obsahují složku 5-Hydroxytryptofan (5-HTP) a právě ta je důvodem, proč je Griffonia pro člověka natolik zajímavá a prospěšná.

V organismu totiž hraje významnou roli coby stavební kámen syntézy serotoninu.

Tento důležitý neurotransmiter ovlivňuje náladu i spánek, jeho vyšší hladina díky tomu může ulevovat od nervozity, vyvolávat pocity pohody a navíc zkvalitňuje spánek.

Jak to funguje?

Za normálních okolností se serotonin vytváří z aminokyseliny zvané tryptofan, která se nachází v mnoha potravinách bohatých na bílkoviny, například v červeném mase, vejcích, mléku, špenátu, zelených fazolích či česneku. Ať už jej získáme ze stravy nebo ze suplementů, v játrech se rozloží na 5-hydroxytryptofan (5-HTP) a další metabolity. 5-hydroxytryptofan „cestuje“ krevním oběhem do mozku, projde bránou, která jej oddělí od krve a „pokračuje“ dále do mozku. Jakmile je v mozku, přemění se na serotonin.

Jak už jste se dočetli z nadpisu, jsem porodní asistentka. Po celou dobu na sálech jsem se hrozně těšila na svůj porod. Po celou dobu těhu jsem se ani na minutu nebála ... ke konci už jsem si nepřála nic jiného, než rodit :D oteklé nohy, 20kg nahoře a dítě pořád nic :D každá kontrola už 4 tydny stejná a já už se začínala smiřovat s tím, že budu přenáset :D .. no přesně na den TP jsem šla s kámoškou na ,,kafe" :D dala jsem 2 zázvorové čaje a jela dom ... cestou jsem si koupila červené vínečko :D ..začli mě pobolívat záda (řikám si, no tak to už mě bolí z toho pupku :D) dala si horkou vanu a nalila 2dc vína .. užívala si klídek (muž se vracel až pozdě večer) vylezla jsem z vany a bolest zad se zintenzivňovala ... ještě jsem upekla bábovku :D s mužem jsme byli domluveni, že mi doveze kybl z KFC, nakonec mi píše, že se staví v mekáči 😈 no já byla vytočena, protože jsem chtela ty kurata ! :D takže nevim, zda mi rozjelo porod to vytoceni, vino a nebo proste TP :D ... ale kdyz muz prijel kolem 11, tak si lehnul na sedačku a usnul :D .. záda bolely víc a víc, tak jsem si dala ješte sprchu .. a najednou mi luplo v břiše a asi za 2s mi šplouchla do vany plodovka :D .. (stála jsem a nešlo to s ničím zaměnit :D byla půnoc ... volam na muze, ten chudak vylitl :D pribehl .. tak mu rikam, ze mi praskla voda .. a on mi rekl ,, a nemohla sis tam tu vodu nějak nalít, jak ses koupala? 😂😂😂" tak jsme se pomalu oblékli a vyjeli .. kontrakce začali téměř hned .. do břicha, ale po 10minutách .. kolem 1 jsme prijeli na sál ... monitor, vyšetření a hrdlo pro 2 prsty .. hm nic moc :D poslala jsem muže dom a volala kamarádce porodní .. ta spala :D dostala jsem klyzma, po vyprazdneni sla do sprchy .. porad kontrakce po 10minutach .. ve 3 me prisla vysetrit PA .. no naivne jsem doufala, ze budou alespon 3-4 cm :D hm .. stale hrdlo pro 2 prsty ... tak jsem propadala uz mirným depkám :D .. v 7 rano mi vola kamaradka porodni, ze spala a ze hned jede :D no kdyz prijela .. bylo jeste vse ok .. kontrakce po 10minutach .. nalez porad stejny :D ... jeste jsme celkem v pohode kecali .. no a pak to prislo :D cca v 9 hodin mi dali oxytocin a prostin .. zeny a zacal masakr :D 1 a pul minuty kontrakce a po 2 minutach :D .. premyslela jsem chvilkama, ze nekoho uplatim, at mi hned udela cisare :D .. kamaradka semnou byla porad 😍 pak jsem sla na box ... byla jsem na 5-6 cm (cca kolem 12 - 13 hodiny) a pichli mi epidural ... boze zaplat panbuh za ten dar :D myslim, ze bez nej uz bych nebyla schopna zatlacit ... z ostre bolesti se stala bolest tupa ... a nastal neuveritelny tlak na spodek a nuceni na tlaceni ... prodychavala jsem kontrakce jak cokl :D po tom, co mi pichli Epi, tak prijel muz ... ani jsem nevedela, ze prijel :D ... nejak moc jsem to nevnimala .. soustredila jsem se jen sama na sebe a na porod .. kdyz mi ve 3 rekli, ze muzu tlacit, tak to byla fakt ULEVA! ..konecne jsem mohla tu bolest pretlacit ... nevim na kolik zatlaceni, ale v 15:22 se narodila Týna 🙂 hned mi ji dali na brisko 😍merila 50cm a vazila 3300g 😊mela jsem jen male siti uvnitr ... a zpetne mohu rici, ze jsem mela krasny porod 🙂 

Dnešní doba je zvláštní. Nikdo vám nic nedaruje zadarmo. Když jste neúspěšní, když jste průměrní a ani to, když jste úspěšní. Hrozně lidí se honí za tak zvanou „dokonalostí“. V práci, ve vztazích, ve škole, v hubnutí, ve stravě…  A když to není tak dokonalý, tak jsou z toho zklamaní a ztrácí motivaci…

Ale co to jako je ta dokonalost? Existuje nějaké oficiální měřítko? Pochybuju… 🙂 Každý z nás by se měl sám sebe zeptat na 

TŘI ZÁKLADNÍ OTÁZKY:

První: Co je PRO MĚ vlastně „dokonalé“ ? – No to je přece jasný...přece…no… já vlastně ani nevím…🙂

Druhá: Budu opravdu šťastná, když bude všechno dokonalé? - Já nevím jak vy, ale já když se někam posunu, tak mi to nikdy nestačí a nejsem spokojená... A to platí ve všem😀 Takže… budeme vlastně někdy dost dokonalí na to, abychom byli díky tomu bezmezně šťastný? Ne.

Třetí: A když to nebude dokonalé, tak co?  – Patrně se nic nestane. Budeme prostě jenom spokojení s tím, že se posouváme, že děláme něco líp a jinak než dřív a že se líp cítíme!

Život může být frustrující. Je těžký. Je drsný. Všechno, čím si procházíme, všemi těmi špatnými dny, které se někdy jen přelévají do špatných týdnů, měsíců a někdy i let.

Tento týden jsem viděla zajímavý dokument o několika lidech, každý z jiné oboru, s jiným životním příběhem. Ale všichni zápasili s jednou stejnou věcí. S vlastní hodnotou.

Každá žena snažící se stihnout všechny své povinnosti. Každá maminka, která se snaží najít rovnováhu mezi prací a dětmi. Každá manželka procházející hrozným rozvodem a  každá čerstvá maminka po porodu, která se svým miminkem bojuje o každý nový den.

Nezáleží na tom, čím si procházíme nebo jak těžké to je. Je ale snadné zapomenout na to, kdo jsme. A co všechno jsme dokázaly. Jakým obdobím jsme si prošly a co nás dovedlo až sem, tam, kde jsme teď.

Vnímáme každý den jako obyčejný. To, co děláme jako normální a běžné. Když se mladá žena stará o svou rodinu, není to obyčejné. Když jsme oporou našim partnerům, není to obyčejné. Nic z toho, co děláme každý den, není obyčejné. Protože ani my nejsme OBYČEJNÉ.

Způsob, jakým se na sebe díváme, je důležitý. Často se viníme ze všeho, co uděláme. Ze všech chyb, které už se dávno staly. Připomínáme si je stále dokola. Umět se přijmout se všemi negativními vlastnostmi, se vším, co jsme udělaly v minulosti nebo děláme nyní.

Ahojky holky, přidávám náš příběh 🙂

Příběh můj: Snažili jsme se otěhotnět  s přítelem přirozeně,

gynekoložka, mi říkala kdy mám plodné dny,dle kontrol, jsem naprosto v pořádku,

zkoušeli jsme ovulační testy a pořád nic... 

Řekli nám ať čekáme rok... Lékařka řekla, že nemá důvod nás poslat dál na vyšetření.

Přisuzovala jsem to stresu v zaměstnání, já i manžel.

České plenky MonPeri se chlubí "důvěrou předních českých porodnic" a certifikací českým zdravotnickým ústavem. Na stránkách výrobce uvádí "Dětské plenky MonPeri vyrábíme z přírodních materiálů, bez příměsí PVC, chloru, antioxidantů, latexu a ftalátů.". Moc jsem se na plenky těšila, ale nijak extra mě neoslovily.

Plenky jsme zkoušeli ve velikosti 3. Na pohmat působí igelitově či povoskovaně.  Plenka není elastická, pouze na zádech je pružící pás, který po opakovaném zapnutí už skoro nepruží. Nijak moc nám to nevadilo, protože je plenka široce vykrojená a má dlouhá křidýlka kolem gumiček, což vypadá velmi pohodlně. Uvnitř je plenka krásně čistě bílá. Naše testovací kousky měly lehký chemický zápach. Z testovaných plenek patří k silnějším a tužším kouskům, ale dobře jde zapnout i větším dětem, které jsou u horní hranice jejich váhové kategorie.

Plenka dobře saje a povrh je pocitově suchý, ale vnitřek plenky se po navlčení začne přesýpat, takže bych plenku na delší nošení nepoužívala.

[Navlhčený vnitřek plenky se sesunul. Prosvítá žlutý obrázek z venkovní vrstvy.]

Shrnutí:

+ Široké vykrojení plenky

V dnešní společnosti se strašně často používá slovní spojení „dokonalá máma“ jako něco urážlivého a naprosto nemístného. Já to však vnímám úplně jinak.

Nutno dodat, že jsem nikdy nebyla typ člověka, který by měl problémy se sebevědomím a vnímáním sebe samé. Ba naopak – byla jsem vychována v tom, že dokážu všechno, co budu chtít. Protože jsem prostě dobrá a umím si jít za svým.

A tak ani v mateřství nezažívám moc pocity, kdy bych byla zoufalá a zbytečně se podceňovala. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem schlíple chovala v náručí ubrečené miminko a nevěděla, co dělat, co ho trápí a jak mu mám sakra pomoct. Tyhle pocity zná určitě každá maminka. Přesto si o sobě myslím, že jsem dobrá máma – a pro svého synka také dokonalá máma. Ne proto, že bych byla nejlepší ze všech, to určitě ne – ale proto, že dělám maximum pro to, aby byl šťastný a spokojený. A to kolikrát i na úkor vlastních potřeb a zájmů.

Vzpomeňte si na svoji cestu mateřstvím. Nejprve jste dítě nosila a snažila jste se, aby se mu u vás líbilo a mělo všechno, co potřebuje. Mnoho z nastávajících maminek si v těhotenství prochází malým osobním peklíčkem a věřím, že stejně nikdy nelitují, že tohle všechno pro své miminko podstupují. Prostě vědí, že to za to všechno stojí.

Když se dítě dralo na svět, byla to opět chvíle, která je většinou spojená s mnoha bolestmi – a to, i když každá k porodu přistupujeme s jinými myšlenkami, jinak to cítíme, jsou to pro nás nezapomenutelné chvíle, které se rozhodně nedají nazvat procházkou růžovou zahradou.

Po porodu nastává pak  ten pravý „hukot“ – pro miminko je vše nové a občas dává velice nahlas najevo, že v bříšku to bylo lepší a jednodušší. Vy jako matka strávíte mnoho bezesných nocí, kdy se modlíte, ať už ten uzlíček konečně usne, abyste mohly spát taky. Konečně. Aspoň chvíli. Občas máte pocit, že další takovou noc už nevydržíte. Ale to se pletete, vydržíte všechno, protože „ženská prostě vydrží víc než člověk“. A i v takových chvílích své dítě milujete – jasně, občas vám připadá, že třeba ne, ale věřte, že v koutku duše to prostě někde je – o tom, jak hluboko je tahle láska momentálně uložená, rozhoduje počet nocí, kdy jste se už pořádně nevyspaly.

Nevíte si s dítětem rady? Máte pocit, že vás vůbec neposlouchá? Zoufáte si? Mám pro vás jednoduchou radu. Když vás zase nebude chtít poslouchat, stačí být kreativní. Použijte na něj jeho hravost a fantazii.

Děti mnohem lépe snášejí malé triky a dohody, než příkazy a rozkazy. Stačí odvést pozornost od toho, co chtějí udělat, a nakonec se vše v dobré obrátí. Samy pak udělají to, co po nich chcete, a to bez křiku a vzdoru.

Využijte ve svůj prospěch dětskou soutěživost a hravost. Přináším rady, které jsou vhodné pro předškolní děti od tří do šesti let.

Každá máma je tak trochu „supermáma“

Být dokonalá máma je často obtížné. I když se sebevíc snažíte a máte něco naplánováno, děti vám to obvykle rozkopou a vše je jinak. Jediné, co opravdu funguje, je zapomenout na perfektnost a dokonalost a prostě jen být mámou.

Maminka je prostě maminka. I ve chvíli, kdy si s dětmi hraje, poskakuje po zahradě, i tehdy, když se na ně zlobí a vytváří řád a pořádek. Děti obvykle své mámy vidí jako „zlé“ ve chvíli, kdy se snaží mít vše pod kontrolou.

Odpověď na otázku, jak si užít všechny tyhle roky? Nijak. Nejde si je užít ani je nesnášet. Křičte, plačte, nadávejte na svět, na nespravedlnost na cokoliv chcete a co Vám pomůže. Jde je jen vydržet, zachovat si zdravý rozum a překonávat den po dni.

"Užívej si tyhle roky!"

To je jedna z prvních rad, kterou dostane téměř každá novopečená maminka zase a znovu. I já jsem je slýchávala denně po narození každé  z našich pěti dcer. Od lidí, kteří mě potkávali, od rodiny i od přátel.

Občas jsem se jen usmála a řekla něco podobného jako: "Ano, jsem moc šťastná a užívám si to. Je to báječné." A i jsem to tak myslela. V těch chvílích jsem si opravdu přála, abych si všechny tyhle roky užila naplno a nepromarnila jediný okamžik v životě našich dcer. Abych zastavila čas, protože plynul příliš rychle.

Jenže pak prostě přišel život a s ním obyčejná realita všedních dnů.

Někdy, když učíš na nočník batole a ono tomu nerozumí a víš, že za chvíli mu budeš muset měnit už třetí mokré kalhoty za den. Ve chvílích, kdy se snažíš utišit své sotva pár týdenní dítě, které stále pláče, se divíš, jak by sis mohla takové chvíle  užívat?

Vážený pane Ebene,

jsem velkou fanynkou Vašeho pořadu a sobotní večer pro mě bývá malým svátkem. Oblečena v plesovou róbu usedám před televizní obrazovku, nohy obuté v blyštivých střevících hodím na stůl, do flétny naliji šampaňské a fandím.

Abyste rozuměl, patřím k nemalé skupině naivek, které, okouzleny medovými slůvky svých nápadníků, uvěřily, že se "po svatbě zapíšeme na taneční kurzy". Bohužel jsem nežádala tento závazek napsaný na papíru a podepsaný krví slibujícího. Takže vdaná jsem již deset let, ale do kurzu jsme se ještě nezapsali.

Můj manžel patří k mužům, kteří netančí ani v sebeobraně. Koncem listopadu se u něho pravidelně začnou objevovat záhadné ortopedické potíže, které zázračně zmizí s koncem plesové a začátkem cyklistické sezony. Je-li nebezpečí tance příliš veliké (např. vlastní svatba), sahá k extrémním praktikám, např. dvojnásobné zlomenině, a získá tak omluvenku přímo od lékaře.

Výjimkou byl jen loňský rok. Ortopedické potíže se nedostavily, což přičítám jednak teplé zimě, a tudíž možnosti vyjet si na kole kdykoli, třeba v lednu, tak výkonu pana Pavláska ve StarDance. Nebojím se říci, že Lukáš byl požehnáním pro mnoho manželek netancechtivých partnerů. Poprvé v historii StarDance se mi manžel nesnažil lstí odejmout ovladač a přepnout na sportovní kanál a fandil Lukášovi. Pak už stačila jen vhodně zvolená motivační věta: "Přece umíš tancovat líp než Pavlásek!" a manžel, pod vlivem Lukášova heroického výkonu, přislíbil účast na mysliveckém candrbálu.

S pomocí YouTube jsme natrénovali základní kroky a vyrazili do víru tance. Ukázalo se, že všechny taneční školy jsou jen bohapusté vysavače peněz. Manžel zjistil, že s valčíkovými kroky si vystačí nejen v samotném valčíku, ale že je lze velmi dobře využít i při tancích ostatních, polkou počínaje, sambou konče. Naštěstí se kapela poměrně brzy unavila díky konzumaci starostovy slivovice a o hudební doprovod se začal starat dýdžej Karel. Manžel ovládl své atavistické sklony bývalého metalisty umlátit půllitrem každého, kdo na plac zatáhne Michala Davida a předvedl velmi podařenou valčíkovou variaci na Michalova Šoumena. Co Vám budu povídat, vířili jsme sálem nonstop až do kuropění. Pod vlivem Michalem Davidem vyvolaných endorfinů, přislíbil manžel účast na plese i v příští sezóně.

Ahoj, tak jsem se rozhodla taky sepsat svůj porod po té spoustě článků které jsem přečetla. 🙂

Bylo pondělí ráno 11.7. 2016. (TP 8.7.2016) Kontrola už v porodnici, pan primář mě zkontroloval zjistil všechny informace po víkendu a poslal mě na pásy, na těch jsem strávila 20minut. Poté opět za panem primářem jeho slova nikdy nezapomenu, pokud pásy budou stejné vyvoláváme dnes, pokud lepší domluvíme se na vyvolání, běžtě se najíst napít a pak si zajděte znovu na pásy. Fajn, šla jsem se najíst napít a zpátky na pásy (ještě mi bylo dobře), sedla jsem si do křesla dali mi pásy a ja si na mobilu psala s manželem který byl v práci a o situaci jsem ho průběžně informovala. Pásy byly stejné (líné), tak mi PA začla bouchat do břicha a snažili se mi maličkého vzbudit pak vzali telefon dali ho za jeden pás a z druhého telefonu volali aby mi telefon zvonil na břiše :D lítalo kolem me hodně lidí takže jsem nestíhala koukat kdo je PA a kdo sestra... :D Pásy stále stejné ale po 40minutách me poslali zpátky za primářem, kámen úrazu nastal když se pan primář vystřídal s ''doktorem'' ..(po pásech jsem cítila menší bolesti ale říkala si že je to asi tím jak mi skákali a bouchali do břicha).. přišla jsem do ordinace pozdravila předala graf z pásů a těhu průkazku, ''Dr'' se mě zeptál co Vám pan primář řekl? samozřejme jsem mu zopakovala co říkal pan primář pokud budou pásy stejné vyvoláváme dnes pokud lepši domluvíme se na termín už dnes (neviděl že se kroutím a mám bolesti jelikož si něco psal do papírů, ani se na me nepodíval). ''Dr'' Okej přijdete 15.7.  ...... Můj výraz hovořil za vše... Menší bolesti jsem cítila ale po odchodu z ordinace to začlo být horší.. Dr ani neviděl jak se kroutím na židli.... Šla jsem tedy na chodbu před ambulanci a čekala na lavičce než mi pojede nějaký spoj domů. jel cca za hodinku tak jsem čekala na lavici a měla bolesti cca 5-7 minut .... Neřešila jsem to, dr řekl 15.7. tak 15.7. .... Vyšla jsem z nemocnice a šla na autobus který mi jel na autobusové stanoviště kde jsem přestupovala na spoj domů. Při nástupu do autobusu v pohodě bolesti byly ale dalo se to vydržet, při výstupu na autobusovém nástupišti něco malinko luplo a něco jsem cítila tak jsem šla na mnou nenáviděné veřejné WC zkontrolovat zda je vše v pořádku.. Trošku krve ale nic co by mě nějak po tom skákání překvapilo. Přijel konečně můj spoj, nastoupila jsem všechno v pořádku cesta domů 20minut přijela jsem na zastávku vystoupila, první schod OK, druhý schod OK třetí schod a šlápnutí na zem LUP bylo 13:00hod. :D potkala jsem ještě známou tu jsem v rychlosti pozdravila a ona mne, na zastávce mě čekal kamarád který u nás chvilku bydlel než odcestoval dělat kurz do zahraničí a šel mi pro jistotu naproti protože mi nebylo nejlíp, toho jsem uviděla a bazén se vypustil, tak jsem došla na kraj cesty a volala kamarádce. Kamarád na mě koukal jak jsem mokrá :D a volal manželovi ja mezitím kamarádce. Dovolala jsem se kamarádce a povídám: Kači dojela jsem na zastávku rupla mi voda letím se sprchnout a hodíš mě prosím zpátky do porodnice? Kamarádka: Jasně hlavně buď v klidu a nespěchej máš dost času (ona sama porodila třetí miminko 3.6.2016). Samozřejmě se stalo to co jsem věděla že se stane až TO příjde, manžel nebere mobil (asi si myslel že se tedy nic neděje když mám trochu bolesti ale Dr.mě poslal domů) nakonec se mu kamarád dovolal a řekl mu ať ho někdo veze do porodnice jelikož nemá řidičák. Mezitím jsem já byla ve sprše voda pořád vytékala takže jsem se osprchovala a stejne pořád něco teklo, tak  jsem se oblíkla do čistého a ještě jsem dala všechno to mokré do pračky a dala prát prádlo, mezitím přijela kamarádka a ptala se zda chci s něčím pomoct, nemohla uvěřit vlastním očim když viděla že dávám prát ještě prádlo.. Vyjeli jsme, bolesti pravidelne co 5minut, manžel byl už na příjmovém před nemonicí když jsme dojeli zatím jsme se na sebe smáli, bylo 13:30 když jsme dojeli, kamarádka odjela, my jsme vyjeli s manželem do posledního patra a šli na porodní. Personál:Jé vy jste tady dneska už byla, copak se děje? Já:Praskla voda když jsem přijela autobusem na zastávku. Tak mě napojili znovu na pásy už na porodním boxu, manžel čekal před porodním....Nic se nedělo bolesti co 5minut ale maličký se nehýbal a já pohyby taky necítila, otázka zda chci u sebe manžela byla asi zbytečná, samozřejmě že ho u sebe chci! přišel už převlečený byl u mě, bylo 14:00 bolesti sílily ale zatím jsem epidural pořád odmítala, shodou okolností měl službu můj gynekolog což jsem byla ráda, byl najednou jiný když už přišlo na porod a chodil se ptát na epidural bolesti v 17:00 byly už brutální ale Dr. chodil kontrolovat a neustále tvrdil že se neotvírám. To čekání bylo nejhorší každá kontrola bolela ale pokaždé řekl že jsem volná max pro prst. :( sprcha, manžel si se mnou povídal a pořád jsme si říkali v kolik se malý asi tak uráčí koukali jsme na hodiny a řikali si časy které by se nám líbily 🙂 hodně mi pomáhal u každé kontrakce jsem mu mačkala ruku a řikala že po porodu poletí rovnou na chíru s polámanou rukou, v 18:00 příchod anesteziologa a napíchnutí epiduralu, hurá bolesti se zmírnily já se prospala oba jsme si s manželem odpočali 21.00hod. opět další dávka  epiduralu, sakra nic se neděje už jsem byla nervózní  a chtěla to mít za sebou. Přišel Dr. Já se ptala zda to bude v ten den jelikož se mi to datum líbí když už nám nevyšlo datum které jsme si přáli, řekl že to dneska snad bude. pak mi potvrdilže to dneska bude, že už jsem volnější, otevřela jsem se vše je nachystáno hurá!! jdeme na věc 22:10 epidural přestal fungovat a bolesti byly šílené ale byla jsem odpočatá prospaná a měla jsem najednou hodně síly, řvala jsem na PA že chci umřít že se to nedá vydržet manželovi mačkala ruku ale PA byla pořád v pohodě v ruce nůžky ja tlačila místo prodýchávání vůbec jsem ji neposlouchala pořád prodýchávat, prodýchávat ale ja ji řekla že to nejde že už cítím že chce jít ven tak jsem zatlačila a hlavička byla venku tělíčko už byl jen detail po tom všem. PA chválila s nůžkama v ruce a slovy '' Já jsem Vás nestihla ani nastřihnout'' v tu chvíli mi to bylo už jedno dali mi toho drobečka na tělo a ja zapoměla na veškerou tu bolest a viděla to nejkrásnější na světě, ale neplakal najednou se pohnul ne mě a začal plakat koukala jsem na manžela a říkala mu že jsme to zvládli a máme miminko a smála se, manžel me objímal, pak nám maličkého vzali a šli měřit a vážit. Kámen úrzu byl porod placenty, byla ve mě nešla ven, už tak jsem ztratila spoustu krve ale placenta ven prostě musela, vytlačením malého kontrakce prostě zmizly a placenta chtěla ve mě zůstat, Dr mi začal skákat po tom želé co mi zbylo místo bříška, pořád nic. Dr. mi řekl že tu placentu prostě musí  vyškrábnout a vyčistit mě jinak než normálně bolelo to ale zvládla jsem to, musela jsem věděla jsem že mě ten maličký uzlíček potřebuje. 🙂 Pak začal Dr. šít to, co jsem si sama způsobila tím že jsem neposlouchala.. Klasika u mě :D  Najednou dali manželovi toho drobečka v peřince a já neřešila bolest u šití a koukala na manžela jak má v náruči našeho syna. Mě Dr došil a nechali nás s maličkým pul hodinky spolu, najednou nás bylo o jednoho více a my byli šťastní jako nikdy na světě. Pak maličkého odnesli a my s manželem uchopili mobily a začli psát rodině a známým sms.... Blyo 11.7. 2016, 22.20hod., maličký měl 3410g a 52cm, Je to naše štěstíčko které moc milujeme 🙂

Už to je pol roka, čo sme si z pôrodnice priniesli naše vytúžené bábo. Ten čas prešiel tak veľmi rýchlo; a zároveň tomu nemôžem uveriť, že už je to pol rok! Asi ako každá mamina, aj ja som mala pred pôrodom akési vysnívané predstavy, ako to asi s malým drobcom bude vyzerať. A veľmi som sa tešila. A tiež som sa veľmi mýlila. 

Predstava číslo jedna: "Moje dieťa nebude..." (veľa plakať, stále sa nosiť na rukách, používať cumlík, ...) 

Aká krásna predstava a aký veľký omyl! Každé dieťatko je iné, ale každé jedno túži po mame a jej náruči. Toto nepochopí nikto, kto vlastné dieťa ešte nemá. Tiež som patrila k ženám, ktoré videli "rozmaznané" deti na každom kroku, stále len na mame prilepené... Odkedy som mama, aspoň v duchu som sa už všetkým takýmto "rozmaznancom" ospravedlnila a sama si vychutnávam ten pocit, keď mám malého na sebe "prilepeného". Ten úžasný pocit, že pre niekoho ste doslova a dopísmena stred vesmíru a stačí mu len, aby ste boli pri ňom. A všetko je v poriadku. A tiež treba dodať, že dieťa dá rodičom vždy najavo, čo sa mu páči a čo nie. A to, že sa oni pred pôrodom o niečom rozhodli, teda vôbec nič neznamená. 

Predstava číslo dva: "Budeme chodiť kočíkovať a stále budeme vonku" (malý sa narodil na jar, kočíkovanie teda ideálne načasované)

Aká krásna predstava. Kým som nastúpila na materskú, bola som zavretá v kancelárii od pondelku do piatku a predstava chodenia vonku "kedy sa mi zachce" bola proste úžasná. Hneď ako sa dalo, vzali sme s mužom kočík a vyvetrali seba aj malého. Prvé kočíkovanie šlo na jedničku. Postupne sme prechádzky predlžovali a obaja sme si užívali krásne slnečné počasie.

A potom to prišlo. Prvý rev v kočíku. Neschopnosť dieťa utíšiť a následný šprint domov (veď ľudia sa pozerajú). Naše dieťa proste odmietalo zaspať v kočíku. Keď sme ho uspali a šupli dnu, všetko fajn. Akonáhle sa zobudilo, spustilo neutíchajúci a matke srdcedrásajúci rev.

Být mámou se stalo synonymem proto být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Byla bys raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, ak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.

Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.

Většina z nás zjistí, že chce něco víc než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme  v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.

A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.

Nepamatuji si, že bych si kdy sama sobě řekla : " Už mám všechno, co jsem chtěla".

Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět". Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.

Každý z nás vidíme smysl svého života v něčem jiném. Každého dělá šťastným jiná věc. Někomu stačí být s rodinou, mít pěkný dům, spokojené děti i manželství. Jiný ale může tohle všechno považovat za málo, protože chce, aby jeho život měl jiný smysl. Nemohu říct větší či menší, protože každý z nás vidíme "větší a menší" úplně jinak.

Ale i když jste mámou, která s láskou věnovala svůj život rodině nebo úspěšnou ředitelkou, obě chcete, aby po Vás na světě něco zůstalo. Nějaký otisk, že jsme tu byly.

Ve chvíli, kdy se rozhodnete děti mít, už to nelze vzít zpátky. Najednou Váš život dostane jiný význam, jiný směr. Je to úplně jiná cesta než ta původní, po které jste šly, možná i než ta, po které jste chtěly jít.

I mně se  ve chvíli, kdy jsem rozhodla stát mámou, moje možnosti změnily.

I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?