Nová zavinovačka, ponožky a kolotoč nad postýlku♥♥♥ To se mu bude dobře odpočívat🙂

ZLATÁ ULIČKA

Moc krásné místo, člověk si připadá, že je úplně někde jinde. Chodíme tam hlavně v období kolem Vánoc, má to tam pro mě tu správnou atmosféru.

Dlouhá řada drobných domků je jedno z nejmalebnějších míst Prahy. Romantická pověst spojuje název uličky s alchymisty na dvoře Rudolfa II., kteří zde však ve skutečnosti nikdy nebydleli. Zdejší pitoreskní prostředí zaujalo řadu spisovatelů a výtvarných umělců, žil zde i spisovatel Franz Kafka.
Zlatá ulička vznikla po vybudování severního opevnění Hradu. Prostor severního parkánu byl využit ke stavbě skromných obydlí, která jsou dnes posledním zbytkem drobné zástavby Pražského hradu.

Pověst vypráví, že své jméno získala od zlata, které se zde alchymisté snažili vyrobit. Ve skutečnosti alchymisté ve Zlaté uličce nikdy nebydleli a vznik jejího pojmenování není vůbec lichotivý – název prý údajně vznikl od barvy moče a výkalů, kterými byla neustále zaneřáděná. Není se tomu co divit, když na šestnáct domků zde připadaly jen dva primitivní záchodky. Císařská laboratoř se patrně nacházela ve Vikářské uličce a ve věži Mihulka, kterou později Rudolfův bratr Matyáš proměnil na sklad střelného prachu. Ve Zlaté uličce bydlela hradní čeleď a střelci. Domky byly obývány až do druhé světové války, ale už za 1. republiky se dbalo na to, aby při úpravách nebyl měněn pitoreskní ráz uličky. V domku čp. 22 žil v letech 1916-17 spisovatel Franz Kafka. Dnešní podobu Zlaté uličky do jisté míry ovlivnil také výtvarník Jiří Trnka. Podle jeho návrhu z padesátých let jsou fasády domků natřeny, dříve byly omítky jen nudně šedivé.
Stálé expozice připomínají život v této části hradu od 17. století až do roku 1953, kdy se odsud odstěhovali poslední obyvatelé. Hned první domek číslo 12 u Daliborky přenese diváky o desítky let zpátky. Ožívá tu totiž domácnost amatérského filmového historika Josefa Kazdy s promítacím plátnem, na kterém uvidíte filmy zachycující Hrad v počátcích kinematografie. Ve vedlejším, žlutém domku zase nahlédnete do obydlí obránců hradeb za Rudolfa II. Právě tento domek je možná nejmenším obytným stavením v celé Praze - jedná se o zazděný výklenek původní hradby.

Modrý domek s číslem 14 pak představuje domácnost věhlasné pražské věštkyně Matyldy Průšové. Žena v domečku žila před druhou světovou válkou a nakonec zahynula při výslechu gestapa. O dům vedle pak najdete expozice zlatnické dílny. V čísle 16 se nachází krčma s černou kuchyní. V domečku s číslem 24 a 25 vám výstava přiblíží historii i život posledních obyvatel z padesátých let 20. století, kdy tu ještě v té době byl jen jeden záchod pro všechny obyvatele. Poslední červený dům těsně u Bílé věže ukazuje expozici obydlí ranhojičky. Přístupná bude i obranná chodba na hradbách a bývalé vězení pro šlechtice, ve kterém byl například vězněn i známý alchymista Robert Kelley.

Schodištěm v domku čp. 12 se vstupuje na terasu před věží Daliborkou. Válcová dělová věž byla součástí jagellonského opevnění a její spodní podlaží byla od počátku využívána jako vězení. Prvním a zároveň nejznámějším vězněm byl v roce 1498 rytíř Dalibor z Kozojed. Další známý vězeň, východočeský baron František Antonín Špork, byl známý milovník a mecenáš umění z 18. století.

Nová stálá expozice přibližuje život v uličce ve všech obdobích její 500leté extistence.

PŘÍRODNÍ PARK PODVINÍ

Narazila jsem na něj při goooooglování, ještě jsme tam sice nebyli, protože to máme celkem z ruky, ale chystáme se tam brzy podívat.

Park Podviní je chloubou Libně i Vysočan, prostírající se na ploše pouhých čtyř hektarů. Díky svému rozmanitému členění ale působí jako značně větší.
Vzniknul v letech 1997–8, a to úpravou části, kdysi o hodně větší zelené plochy, která se rozprostírala od nádraží Vysočany podél Rokytky až k usedlosti Kolčavka. Ta ale byla narušena a podstatně zmenšena výstavbou developerského sídlišťátka Podvinný mlýn.
Park byl realizován podle návrhu dr. S. Špouly a akademického architekta Miroslava Pacnera. Návrh využil plochy bývalé zahrady zámečku nacházejícího se původně v blízkosti Podvinného Mlýna, již na katastru Libně. Stará zpustlá zámecká zahrada byla v té době neprostupná a zarostlá náletovými dřevinami. Z původní zahrady se pro výstavbu nového parku využily vzácné letité dřeviny a jezírka.
Inspirací se pro autory projektu stal „Obrův chodník“ v severním Irsku, což je jeden z divů světa.
Ústředním bodem parku je keltské hradiště ve tvaru hřbetu ještěra s chodbami, tunelem a vyhlídkou nad Dračím jezerem. Ještěří hřbet také vytváří amfiteátr s hledištěm vyskládaným z hrubých kmenů. Pod ještěrem se nachází jezírko s nášlapnými kameny, po kterých se dá k ještěru dostat i poněkud dobrodružnější cestou.
Všudypřítomným prvkem parku Podviní jsou vodní toky. Dolní část parku je ohraničena Rokytkou, do níž se kolmo vlévá potůček, vytvářející cestou malá jezírka. Na jeho březích roste bujná vlhkomilná vegetace.
Celým parkem od východu k západu protéká říčka Rokytka. Její koryto bylo od Hloubětína až po ústí do Vltavy v Libni zregulováno v letech 1905 – 10. Do té doby to byla pěkně divoká říčka, která při povodních dokázala natropit velké neplechy. Ale jak jsme mohli vidět při nedávné povodni v roce 2012 ani regulovaná Rokytka své vody tak úplně nezvládá. Rokytka byla po staletí jediným zdrojem vody pro místní vinařská a zemědělská hospodářství.

V blízkosti se nachází vlakové nádraží Praha-Vysočany, cukrárna Amarilis, Rubeškafé, Restaurace Na Břehu, Klid po práci a Pizza Coloseum.

TOULCŮV DVŮR

Byla jsem tam jednou a zavítám tam s prckem znovu. Je tam krásně a zvířata udělají radost dětem vždycky.
Toulcův dvůr je unikátním nejen díky své farmě a přírodnímu areálu, ale také díky památkově chráněnému souboru budov, jejichž historie sahá až do středověku. První zmínka o dvoru v Hostivaři je z 11. června 1362. Tehdy ho dostal spolu s rychtou a vsí do zástavy od sázavského opata Vojtěcha rychtář Petřík z Lešťan. Tvrz v centrální části dvora po dlouhá léta náležela Sázavskému klášteru. Celá Hostivař poté patřila nejvyššímu purkrabství, spravovali ji stavové Království českého a roku 1866 se stala majetkem "obce království Českého".
Posledním zemědělsky hospodařícím nájemcem zemského (po první světové válce zestátněného) hospodářského dvora čp. 32 byl pan František Toulec. Byl to velmi moudrý hospodář, laskavý člověk, který nenechal žádného pocestného odejít bez pohoštění. Proto nese dvůr jeho jméno.
V 60. letech dvacátého století dostal dvůr do správy Státní statek Praha. Zřídil zde velkovýrobnu krmných směsí a bývalé stodoly přestavěl na průmyslový objekt. Dne 11. května 1992 vyčlenila vláda ČSFR areál Toulcova dvora pro neziskové ekologicko výchovné účely a převedla ho do vlastnictví města Prahy.
Areál Toulcova dvora je zachovalou sídlištní památkou, evidovanou ve Státním seznamu kulturních památek. Jako součást původní zástavby osady Hostivař leží na území Městské památkové zóny Hostivař vyhlášené v r. 1993.
Zakladatelkou Toulcova dvora byla Emilie Strejčková.

K Toulcovu dvoru náleží zhruba 10 hektarů přírodního areálu. Rozkládá se pod Toulcovým dvorem směrem k Zahradnímu Městu až po potok Botič. Areál slouží návštěvníkům k relaxaci, dětem, školám k výuce a našim domácím zvířatům k pastvě. Je součástí přírodního parku Záběhlice - Hostivař, jehož smyslem je chránit krajinný ráz.
V Přírodním areálu se v současnosti nachází pestrá škála stanovišť. Můžete vidět les, louku, mokřad, podmáčenou olšinu, pole, sad i pastviny. Paradoxně díky zanedbané péči v druhé polovině minulého století vznikl například mokřad (patrně na místě původní vrbovny) a les (spontánní sukcesí v neudržované části sadu).
Z tohoto důvodu se snažíme péči diferencovat, o cenné biotopy se starat jako o chráněná maloplošná území a naopak ostatní plochy přizpůsobovat potřebám návštěvníků a dalších uživatelů.
Taková pestrá krajinná mozaika je ideální pro ekologickou výchovu, akce pro veřejnost s přírodní tematikou i pro každého návštěvníka. Areál Toulcova dvora je cennou součástí přírodního parku a spolu s přírodním korytem Botiče a Třešňovkou tvoří klidný kout zeleně mezi okolní sídlištní zástavbou.
Areál je přístupný veřejnosti ZDARMA každý den od 8:00 do 18:00.

Na Toulcově dvoře máme farmu s domácími zvířaty původních českých plemen. Zvířata nám pomáhají jako významný motivační prvek při ekologických výukových programech, seminářích, nebo v rámci chovatelských kroužků a příměstských táborů. Farma má nezastupitelné místo při pracovním začleňování a sociálních terapiích osob se zdravotním postižením .
Na farmě probíhá projekt Noemova archa, při kterém pomáháme zachovat agrobiodiverzitu a zachránit původní česká plemena hospodářských zvířat.
Naše zvířata jsou zařazena do programu zachování genových zdrojů. Každoročně odchováváme mláďata, většina z nich je zařazena do dalšího chovu.
Se zvířaty z Toulcova dvora se můžete je potkat na výstavách v celé ČR a často přivezeme čestnou cenu nebo pohár.
Koně přišli na Toulcův dvůr v roce 1999 a jejich historie i současnost je spojena se Sdružením SRAZ. První byla ze sponzorských darů zakoupena Lesněnka, záhy přibyla Horna, která přijela z krkonošské farmy Hucul. Tyto dvě klisny započaly etapu programů s huculskými koňmi. Postupem času se naše huculské stádečko rozrůstalo nejen dokoupením dalších koní, ale i odchovanými hříbaty.
K tomu, že zůstáváme věrni huculům, vede nejen osobní vztah zakladatelů našeho sdružení k těmto koním, ale především jejich specifické vlastnosti i cíl přispět k rozvoji jejich chovu a propagaci tohoto našeho národního plemene.
Huculský kůň (tzv. hucul) je malé a houževnaté plemeno koně, které má původ v horách Karpatského oblouku. Huculský kůň se vyznačuje vytrvalostí, nenáročností, otužilostí a dlouhověkostí. Pokud je chován ve vhodných podmínkách (hříbě vyrůstá ve stádě svých vrstevníků, s dostatkem prostoru a bez zbytečných zásahů chovatele), bývá psychicky vyrovnaný, učenlivý a pracovitý, vyznačuje se výbornou pamětí. Díky své klidné a vyrovnané povaze se hodí především k rekreačnímu ježdění, výcviku jízdy a hiporehabilitaci. Protože v historii byl odkázán především sám na sebe, mívá na věci vlastní názor a nezřídka si umí i postavit hlavu.

PRAŽSKÁ NEJ (pro zajímavost)

Nejdelší
most měří 1,25 km - Negrelliho viadukt v Praze 8
náměstí je dlouhé 750 m - Václavské náměstí
ulice měří 15,5 km - Strakonická na Praze 5
mezistaniční úsek metra měří 2,749 km - Nádraží Holešovice–Kobylisy na trase C

Nejhlubší
stanice metra je Náměstí Míru na trase A - hloubka 53 m
studnu najdete na 3. nádvoří Pražského hradu - hloubka 70 m

Nejstarší
most byl postaven roku 1357 - Karlův most
nábřeží bylo vybudováno 1841-1845 - Smetanovo nábřeží
barokní zahradou je Valdštejnská zahrada
dochovanou fontánou je Zpívající fontána v Královské zahradě Pražského hradu, která byla postavena 1564-68
nádraží zahájilo provoz roku 1845 - Masarykovo nádraží
železniční tunel se nachází ve Stromovce - jednokolejný 104 metrů dlouhý tunel je dodnes využívaný
kavárnou je Slavia na Národní třídě otevřená v roce 1881
nemocnice je Na Františku v Praze 1 - založena roku 1354
meteorologická stanice funguje od roku 1752 - Klementinum

Poprvé v Praze
vyjel autobus 7.3.1908 na trase Malostran.nám. - Pohořelec
vyjelo metro 9.5.1974 na trase Kačerov-Sokolovská (Florenc)
vyjely lanovky v r. 1891 na Letnou a Petřín. Lanovka na Letnou byla roku 1922 zrušena, zatímco lanovka na Petřín funguje dodnes.

Nejkratší
most měří 169 m - most Svatopluka Čecha v Praze 1
ulice měří pouhých 27 m - ulice Jiřího Červeného na Kampě
mezistaniční úsek metra měří 425 m - Hlavní nádraží–Muzeum na trase C

Nejvyšší
most se tyčí 40 metrů nad Nuselským údolím a je 485 m dlouhý - Nuselský most
stavbou je televizní věž Žižkov měřící 216 metrů
komín se nachází v Malešické spalovně a je vysoký 177 m

Největší
barokní palác je Valdštejnský palác v Praze 1 vybudovaný v letech 1624-30
barokní zahrada je Valdštejnská zahrada v Praze 1
chrám je chrám sv. Víta na Pražském hradě - vystavěn v letech 1873 - 1929
náměstí je Karlovo náměstí v Praze 2 s rozlohou 79.650 m2
sad má rozlohu 115 ha - Stromovka v Praze 7
stadion má rozlohu 310,5 x 202,5 m - Strahovský stadion
zvon visí v chrámu Sv.Víta a nese jméno Zikmund
zvonkohru najdeme na Loretánském náměstí, má 30 zvonů a zvonků

Vybraná nejvyšší místa
399 m vrch Teleček (Praha 5 - Sobín)
381 m Bílá Hora
359 m Ládví
310 m Děvín
318 m Petřín
270 m Vítkov
231 m Vyšehrad

BOTANICKÁ ZAHRADA TROJA

Rozkládá se na pravém břehu Vltavy, na území tvořeném vltavskou terasou a svahy trojské kotliny. Svou činnost zahájila v roce 1969, a řadí se tak mezi nejmladší botanické zahrady České republiky.
V zahradě se nachází tropický skleník vybavený nejmodernějšími technologiemi, historická vinice sv. Kláry i meditační Japonská zahrada, celkově téměř 30 ha upravených expozičních ploch. Postupně se realizují nové expozice, zařízení pro pěstování rostlin a vědeckou práci spojenou s činností zahrady. Cílem je vybudovat zde do roku 2017 moderní botanickou zahradu na úrovni evropských a světových standardů.
Počet pěstovaných druhů: 15 000 (z toho asi 5000 ve sklenících)

Pokud máte rádi dobrodružství a Vaše děti si chtějí zahrát na detektiva a dozvědět se, kde je v botanické zahradě dinosauří stopa, tak pro ně je připravena zábavná hra HLEDEJ 14 NEJ! ( mapa/arch je k dostání na pokladně za 35,-)
V botanické zahradě se nachází čajovna U Cesty a dvě občerstvení, kde je možné posedět. Stánek má v nabídce několik druhů jídel připravených na grilu, osvěžující nápoje, kávu z kávovaru, čaj, cukrovinky či zmrzlinu. Klidné občerstvení v krásném prostředí botanické zahrady vaši návštěvu jen zpříjemní.

V botanické zahradě můžete strávit celý den, je tam krásně, hlavně když vše kvete.

KAVÁRNA SLAVIA

Abych pravdu řekla, nikdy jsem v této kavárně nebyla. 🙂 Ale určitě stojí za návštěvu a je možné, že se tam potkáte s nějakou známou osobností.

Kavárna Slavia je známá pražská kavárna, která se nachází na pravém břehu Vltavy naproti Národnímu divadlu na nároží Národní třídy a Smetanova nábřeží v Paláci Lažanských na Starém Městě v městské části Praha 1. Byla otevřena v roce 1884.

Historie
Hrabě Leopold Lažanský nechal v letech 1861-1863 postavit třípatrový palác, který přivítal řadu slavných osobností, mezi nimiž byl i skladatel Bedřich Smetana. Položení základního kamene Národního divadla v roce 1868 lákalo do těchto míst více návštěvníků. V roce 1884 v paláci vznikla kavárna, pojmenovaná Slavia, což bylo inspirováno myšlenkou českého národního cítění a panslavismu.
Kavárna byla otevřena 30. srpna 1884 a často vítala kulturu milující lidi, směřující do sousedního divadla. Mezi jinými hosty byli herec Jindřich Mošna nebo divadelní režisér Jaroslav Kvapil, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Karel Teige, Karel Čapek, Josef Čapek, Václav Špála či Jan Zrzavý..Kavárna se rovněž stala místem vyjádření českého národního cítění.
Za první republiky se kavárna přeměnila na kavárnu ve stylu francouzského art deco. Z jejích velkých oken je výhled na Pražský hrad, Vltavu a Malou Stranu.
V roce 1948 byla znárodněna, ale přesto se v 50. letech a v době normalizace po roce 1968 stala místem setkání československé disidentské inteligence. Kromě pozdějšího prezidenta Václava Havla se chodili i Václav Černý, básník Jiří Kolář.
V roce 1989 byla kavárna pronajata HN Gorin, americkým investičním fondům, jež slíbily zavřenou kavárnu znovu otevřít. Avšak namísto otevření zůstala i přes protesty Pražanů zavřená do roku 1997. Obraz představující Slavii, matku Slovanů, jejíž jméno kavárna nese, byl přemístěn do sbírek Městské galerie a nahrazen obrazem, který přestavuje pijáka absintu Viktora Olivy.

Při nedávném hysterickém výstupu o nedostatečném ocenění mé práce mi manžel řekl, že jsem "velmi užitečná lokomotiva". Jen nevím, zda to brát jako lichotku nebo jako jasný signál toho, že sledování Mašinky Tomáše vážně ohrožuje psychické zdraví celé naší rodiny 😀

Biligvní dítě v praxi: Tak Amík normálně začíná používat český slova v mluvě na mini chlapíka. "Time to sleep. Go hají. Hají. Hajííííííí." Nebo: Jesse food. Jesse ham, ham."

PRAŽSKÉ METRO

Kdyby jsme ho neměli, trvala by nám cesta kamkoli o mnoho déle času. Jsme na něm závislý a když je výluka, tak to stojí opravdu za to - autobusy a tramvaje jsou tak narvané, že lidé jsou nalepeni na oknech a dveřích. To co pojme metro, náhradí doprava nezachrání, i když je hodně posílena.

Metro v Praze představuje pro toto hlavní město nezbytnou součást městské hromadné dopravy, bez které by prakticky nebylo možné obsluhovat počet obyvatel a návštěvníků v metropoli. Ročně ho využije téměř 600 milionů pasažérů, což znamená, že každý den všechny linky obslouží průměrně přes 1,6 milionu cestujících. Jen pro zajímavost, nejvytíženějšími stanicemi jsou I. P. Pavlova a Dejvická, kterými za den projde bezmála 120 tisíc lidí. Nejvytíženějšími úseky jsou pak Vyšehrad – I. P. Pavlova a Vyšehrad – Pražského povstání, které využije okolo 290, respektive 280 tisíc přepravovaných denně.
Pražské metro dnes tvoří celkem tři linky, a to trasa metra A (zelená), trasa metra B (žlutá) a trasa metra C (červená). Celkem měří okolo 65 kilometrů a najdeme zde na 58 stanic, z čehož 3 jsou přestupní (dvojité). Konkrétně pak Můstek, Muzeum a Florenc, které najdeme v centru města. Nejdelší a na zastávky nejpočetnější je trasa B, jejíž délka je takřka 26 kilometrů a má 24 zastávek. Po ní následuje trasa C s necelými 23 kilometry a 20 zastávkami. Nejkratší je trasa A měřící 17 kilometrů se 17 zastávkami.
Jako první byla v polovině roku 1974 do provozu uvedena trasa C, která měla v té době pouhých devět stanic. O čtyři roky později byla zprovozněna trasa A. Jako poslední se svého otevření dočkala trasa B, která se veřejnosti zpřístupnila v roce 1985. Všechny trasy byly v průběhu let prodlužovány, aby vyhověli potřebám nově vznikající výstavby v rozrůstající se Praze. V tomto ohledu se na rozvoji metra pracuje i v dnešní době, kdy je plánováno a připravováno jeho prodlužování a otevíraní nových tras.
Intenzita provozu se liší podle toho, o jakou jde trasu, jaký je den a jaká je denní doba. Nejčastěji jezdí soupravy od pondělí do čtvrtka na lince C. Nejméně často pak na lince A v neděli. Obecně se intervaly pohybují mezi 1 až 10 minutami, ale většinou jezdí soupravy v odstupech 3 – 5 minut. Konkrétní jízdní řády pro jednotlivé stanice pak naleznete na stránkách jízdních řádů pro dané linky – Jízdní řády trasa A, Jízdní řády trasa B a Jízdní řády trasa C.
BSmíchovské nádražíezbariérový přístup do metra lze využít pouze na 38 stanicích z celkových 58. To je způsobeno zastaralostí architektonické koncepce některých stanic, u kterých se vůbec nepočítalo s přepravou osob se zdravotním postižením. Technicky je tato stránka řešena pomocí výtahů a schodišťových plošin.

Zajímavosti pražského metra

1. Nejhlouběji položená stanice je Náměstí Míru a nachází se celých 53 metrů pod zemí. Najdeme zde současně také nejdelší eskalátor, který je dlouhý přes 87 metrů.
2. Největší vzdálenost mezi dvěma stanicemi je 2748 metrů a jedná se o trasu mezi stanicemi Kobylisy a Nádraží Holešovice. Naopak nejkratší je vzdálenost mezi stanicemi Muzeum C a Hlavní nádraží, a to 425 metrů.
3. Metro na je na celkem čtyřech místech postaveno pod hladinou řeky Vltavy.

Historie metra a rozvoj tras rok po roce

1898 – Významný pražský podnikatel Ladislav Rott přišel za vedením města s návrhem na započetí prací na stavbě tunelů podzemní dráhy v rámci tehdy probíhajících prací na kanalizaci. Nakonec byl odmítnut.

1926 – Bohumil Belada a Vladimír List vypracovali a předložili vůbec první koncepční návrh na stavbu podzemní dráhy. Tehdy počítali s celkem čtyřmi trasami.

1941 – Kvůli probíhající válce byly ukončeny již fakticky probíhající projekční a stavební práce na výstavbě podzemní dráhy, které začaly již před započetím války.

1945 až 1950 – Po válce se pokračovalo s projekčními pracemi, s nimiž se začalo již před ní, přičemž plánem bylo uvést první úsek do provozu již v roce 1950. Nakonec však bylo rozhodnuto o ukončení naprosto veškerých prací z důvodu neschopnosti válkou vyčerpané země vypořádat se s tak složitým a nákladným projektem. V rámci tohoto rozhodnutí bylo současně deklarováno, že se bude muset Praha s veřejnou dopravou do roku 1960 vypořádat pouze za pomoci povrchové dopravy.

1952 až 1960 – Přímo před Strakovou akademií (dnešní sídlo vlády) na Klárově byla tajně vybudována reálně první stanice metra v Praze nesoucí název Klárov. Tato stanice nebyla na systém metra nikdy napojena, avšak do dnešních dnů stále existuje, byť neplní svůj původní účel. Vzhledem k okolnostem je stanice do dnešních dnů předmětem mnoha spekulací týkajících se jejího skutečného účelu.

1966 – Započata stavba metra, tehdy koncipovaného ještě jako podpovrchová tramvaj.

1967 – Rozhodnuto o změně projektu výstavby podpovrchové tramvaje na výstavbu metra a zahájení budování první stanice Hlavní nádraží.

1969 – Začal se razit první tunel, a to mezi stanicemi na trase C, které dnes nesou název Vyšehrad a Pražského povstání.

1971 – Bylo rozhodnuto o tom, že pro potřeby pražského metra budou zakoupeny sovětské vozové soupravy s označením Ečs. V témže roce však byly o něco později zahájeny zkušební jízdy prototypových vlakových souprav české výroby nazvaných R1.

1972 – Nehoda jediných dvou prototypů R1, které byly během ní zcela zničeny. Z pozdějších výpovědí účastníků vyplývá, že byla nehoda zinscenovaná. Dnes se mluví o politických důvodech spojených s dodávkou zastaralejších vozů Ečs sovětské výroby.

1973 – Dodání prvních šesti souprav Ečs z Mytiščinského strojírenského závodu a zahájení testovacích jízd.

1974 – Uvedení souprav Ečs do ostrého provozu, a to s využitím souprav čítajících tři vozy.

1975 – Rozšíření třívozových souprav na čtyřvozové.

1978 – Uvedení prvního úseku na trase A do provozu a současné nasazení nových vlakových souprav 81-71 sestavených z vozů s typovým označením 81-717.1 a 81-714.1.

1979 – Čtyřvozové soupravy Ečs na trase C rozšířeny na pětivozové.

1980 – Zprovoznění druhých úseku (II. A a II. C) na obou fungujících linkách.

1982 – Na lince A jsou zavedeny pětivozové vlakové soupravy.

1984 – Zahájení provozu třetího úseku linky C (III. C).

1985 – Zprovoznění prvního úseku linky B (I. B) a uvedení vlakového depa v Hostivaři do provozu.

1987 – Stanice Strašnická byla uvedena do provozu.

1988 – Uveden do provozu třetí úsek linky B (III. B).

1990 – Uveden do provozu druhý úsek linky B (II. B). Stanice Skalka byla uvedena do provozu. Celkem 13 stanic nesoucích název spojený s komunistickým režimem a budovatelskou ideologií bylo přejmenováno.

Konkrétně se jednalo o tyto stanice:

Budovatelů na Chodov
Družby na Opatov
Dukelská na Nové Butovice
Fučíkova na Nádraží Holešovice
Gottwaldova na Vyšehrad
Kosmonautů na Háje
Leninova na Dejvická
Mládežnická na Pankrác
Moskevská na Anděl
Primátora Vacka na Roztyly
Sokolovská na Florenc
Švermova na Jinonice
Obránců Míru na Hradčanská (v rámci projektového pojmenování)
1994 – Zprovoznění pátého úseku trati B (V. B) a depa ve Zličíně.

1995 – Zahájení rekonstrukce prvního soupravy vozů 81-71 a uzavření kontraktu na výrobu a dodání 110 zcela nových vozů M1.

1996 – Převzetí renovované vlakové soupravy 81-71 nyní nesoucí název 81-71M.

1997 – Započetí zkušebních jízd vlaků 81-71M. Ukončení provozu vlaků Ečs na lince C.

1998 – Uvedení 81-71M do ostrého provozu. Převzetí a zahájení zkušebních jízd první vlakové soupravy M1. Uvedení čtvrtého úseku trati B do provozu (IV. B).

1999 – Zprovozněna stanice Hloubětín.

2000 – První ostrá jízda vlakových souprav M1.

2001 – Uvedení stanice Kolbenova do provozu.

2002 – Celou Prahu v létě tohoto roku zasáhly katastrofální povodně, které naprosto bezprecedentním způsobem zasáhly i metro. Zcela selhala téměř všechna zabezpečovací zařízení a opatření a zaplaveno bylo celkem 19 stanic. Jen zázrakem nedošlo k žádným ztrátám na životech, avšak celkové škody dosáhly výše zhruba 7 miliard korun a po dobu několika měsíců se obyvatelé hlavního města museli potýkat s kolapsem městské hromadné dopravy.

2003 – Po více jak půl roku bylo možné konstatovat, že se systém metra dostal do stavu před povodněmi. Ukončení provozu vozů typu 81-71 na trase C.

2004 – Na lince A byly poprvé naostro nasazeny modernizované soupravy s typovým označením 81-71M.

2005 – Byl ukončen provoz souprav typu 81-71M a na lince C a souprav typu 81-71 na lince A.

2006 – Uvedení stanice Depo Hostivař do provozu.

2008 – Zahájení provozu severního úseku na lince C ze zastávky Ládví do zastávky Letňany. Celkem byly otevřeny tři nové stanice, a to Střížkov, Prosek a Letňany.

2015 – Zprovoznění západního úseku metra A z Dejvic do Motola. Všehovšudy byly otevřeny čtyři nové stanice – Bořislavka, Nádraží Veleslavín, Petřiny a Nemocnice Motol.

BRÁNICKÉ SKÁLY
jsou přírodní památka v Praze-Braníku, která byla vyhlášena 29. dubna 1968. Branické skály tvoří západní stráň vrchu Dobeška s bývalým lomem na pravém břehu řeky Vltavy v Braníku, poblíž zastávky MHD Přístaviště. Jsou ohraničeny na východě ulicí Na Dobešce, na západě ulicí Modřanskou, na severu ulicí Vysoká cesta a na jihu Starou cestou, která je odděluje od Školního vrchu. Chráněné území zaujímá rozlohu 9,1 hektaru v nadmořské výšce mezi 190 až 264 m n. m. a zahrnuje Školní vrch a samotné Branické skály s lesoparkem Dobeška.
Podle pověsti býval u Branické skály hrad a je zde ukryt poklad.
Nejméně od poloviny 18. století až do roku 1928 se zde těžil vápenec. U paty lomů vznikaly vápenky, v nichž se pálilo známé pražské staroměstské vápno. Šlo o hydraulické vápno, které se používalo při vodních stavbách, například pro pražská nábřeží, a vůbec pro výstavbu města v 19. století a na počátku 20. století.
Za druhé světové války zde vybudovala německá armáda několik štol pro umístění podzemní továrny, chráněné proti bombardování. Tento komplex tvoří sedm různě dlouhých chodeb. Společnost Nautilus usiluje o jejich zpřístupnění veřejnosti a umístění expozice o historii objektu.
Les Dobeška na původně holé Branické skále byl založen roku 1917. Autorem 2 metry vysoké dřevěné vyhlídkové tribuny je architekt a herec David Vávra.
Branické skály ovšem vždycky nevypadaly tak jako dnes. Původně zasahovaly až do vod Vltavy a zřejmě se dost podobaly Vyšehradu. Vyvěral tu také pramen minerální vody, která se stáčela do lahví a prodávala v Praze jako léčivá. Na teplých stráních se dařilo vinicím a chmelnicím.

STROMOVKA
Krásný park, který je hned vedle Výstaviště v Holešovicích. Nejraději tam chodím na jaře a v létě.
Park Stromovka, původně Královská obora, se nachází v Praze-Bubenči v nivě Vltavy jižně od Císařského ostrova, od něhož ji odděluje průplav. Původně šlo o oboru příslušející k místodržitelskému letohrádku. Část Královské obory byla koncem 19. století vyčleněna pro vybudování výstaviště. Park je udržován ve stylu anglického parku. Je chráněn jako přírodní památka s názvem Královská obora a je též spolu s místodržitelským letohrádkem chráněn jako kulturní památka.
V roce 1547 byl v oboře zřízen rybník a o 12 let později byla obora rozšířena. Po roce 1578 byl lovecký letohrádek v oboře renesančně přestavěn jako lodžiová vyhlídková stavba a v roce 1584 byly na příkaz Rudolfa II. provedeny parkové úpravy, vytvořeny další rybníky a proražena štola pro napájení nového Velkého rybníka, která přiváděla vltavskou vodu od Havírny (stavba na levém břehu několik metrů proti proudu od dnešního Štefánikova mostu) pod Letnou do středu Královské obory. Česká komora se zřejmě v této souvislosti odvděčila panovníkovi tím, že zakoupila mlýn v Předním Ovenci a darovala jej Rudolfu II. – jde o dnešní Císařský mlýn na západním okraji Stromovky. Císařský mlýn byl v letech 1589–1590 přestavěn, jeho areál byl rozšířen o arkádovou chodbu a lázeň s grottou a navíc zde byla vybudována brusírna drahých kamenů. V r. 1606 byla k Císařskému mlýnu přistavěna mohutná reprezentační brána. V roce 1679 však Císařský mlýn vyhořel. O deset let později (1689) byla v Královské oboře poblíž Velkého rybníka postavena nákladem hraběte Kryštofa Vratislava z Mitrovic Královská dvorana (pozdější Šlechtova restaurace).
Od roku 1804 je Královská obora zpřístupněna veřejnosti a je využívána jako park, pro nějž se ujal název Stromovka. Současné úpravy pocházejí z 19. století, kdy byly některé rybníky zrušeny a vytvořena současná soustava luk a zalesněných ploch. Bylo vysazeno mnoho druhů introdukovaných dřevin a zahradních kultivarů, což vytvořilo z Královské obory významné arboretum. Při povodni v srpnu 2002 byla zaplavena vodou, což vedlo k částečnému poškození vegetace. Část obory za železniční tratí Praha-Děčín u řeky Vltavy pak poškodila další velká povodeň v červnu 2013.
Roku 1866 společnost Buštěhradská dráha prodloužila železniční trať od Kladna, která dosud končila na Brusce (dnešním nádraží Praha-Dejvice) horním okrajem Stromovky do Buben, kde ji napojila na státní dráhu. Ve Stromovce trať prochází krátkým tunelem, nazývaným Bubenečský či Dejvický.
V roce 1885 byla do Královské obory prodloužena trať koněspřežné tramvaje, která od roku 1884 končila u Marinkovy továrny v Holešovicích (u dnešního Veletržního paláce). 8. září 1898 byla jako první z pražských tratí koňky zprovozněna pro elektrické tramvaje. Od 15. května 1908 byla vybudována u Výstaviště tramvajová smyčka, druhá v Praze, první stálá. Úsek Výstaviště – Královská obora byl naposledy v provozu 28. září 1941, koleje byly vytrhány 1944, později byla v úvodní části tohoto úseku obnovena smyčka Výstaviště. U bývalé konečné Královská obora dosud stojí budova bývalé vozovny.
U příležitosti Jubilejní zemské výstavy v Praze roku 1891 byla u horního vstupu parku (u dnešního severního konce Ovenecké ulice) ukončena Křižíkova elektrická dráha na Letné, první elektrická tramvajová trať v Praze i v českých zemích, navazující na letenskou lanovku. Roku 1893 byla tramvajová trať prodloužena Stromovkou k Místodržitelskému letohrádku, přičemž překračovala železniční tunel. Roku 1903 byly koleje z Královské obory odstraněny.
V roce 1891 byl v Královské oboře u trati, nedaleko výstaviště, uspořádán II. všesokolský slet. Sokolové se tak připojili k Jubilejní výstavě na blízkém výstavišti, kde se prezentovali svou výstavkou. Přípravy poněkud zkomplikovala jarní povodeň, která vyhlédnutý pozemek zanesla bahnem. Za necelé dva měsíce byly na pozemku zapůjčeném městem vybudovány tribuny a další objekty, 15 dní po celé akci byl pozemek v původním stavu městu vrácen.
V současné době Královská obora slouží k rekreačním, sportovním i kulturně vzdělávacím účelům.
Pod oborou vede Bubenečský tunel, součást tunelového komplexu Blanka, součásti pražského Městského okruhu. Po mnoha odkladech byl otevřen na podzim roku 2015.
PLANETÁRIUM - Planetárium ve Stromovce zahájilo svoji činnosti 20. listopadu roku 1960. Významným mezníkem v dějinách instituce byl rok 197, kdy se Planetárium oddělilo od tehdejšího Parku kultury a oddechu Julia Fučíka s stalo se, spolu s ostatními pražskými hvězdárnami, jedním ze středisek Hvězdárny a planetária hlavního města Prahy. Rozsáhlou rekonstrukci a modernizaci prodělalo v roce 1991, kdy bylo nainstalováno nové planetárium Cosmorama.
ŠLECHTOVA RESTAURACE je budova v pražské Stromovce. Stojí na břehu bývalého rybníka. V její blízkosti vyúsťuje Rudolfova štola. Šlechtova restaurace je součástí komplexu místodržitelského letohrádku a Královské obory, chráněného jako kulturní památka České republiky a patří mezi nejohroženější pražské památky.
Původní raně barokní letohrádek byl postaven v letech 1689 až 1692 prezidentem české komory hrabětem Kryštofem Františkem Wratislavem z Mitrovic pro rakouského císaře Leopolda I. Měl nahradit dvě nedaleké budovy, zastaralý a švédskými vojsky vyrabovaný zámeček (dnešní Místodržitelský letohrádek) a Císařský mlýn v Bubenči. Malíř Jan Jakub Steinfels vyzdobil hlavní sál stropní freskou znázorňující antické bohy Apollóna s Venuší a Amorem, Dianou, Merkurem, Jupiterem, Marsem a Saturnem. Ve výklenku proti vchodu byla v umělé krápníkové jeskyni umístěna fontána s bronzovou plastikou Poseidona. V následujících desetiletích byl letohrádek využíván jako sklad sena a obilí pro oboru a jen před příjezdem Habsburků byl vždy příležitostně opraven. Velká lidová slavnost se tu konala například v roce 1792 u příležitosti korunovace císaře Františka II. Roku 1803 nechal císař na popud hraběte Chotka Královskou oboru otevřít pro veřejnost a ta se stala jako anglický park vyhledávaným místem pražanů. Pražský kavárník Václav Steinitz si pronajal budovu Dolního letohrádku a od dvacátých let 19. století zde provozoval restauraci. V letech 1855 až 1858 letohrádek přestavěl v novogotickém slohu Bernard Grueber. V roce 1882 si již přestavěnou budovu pronajal Václav Šlechta, který restauraci provozoval až do 2. světové války. Po válce byla restaurace znárodněna a v 60. letech pro havarijní stav zrušena[3]. Od té doby budova jen chátrala a dvakrát vyhořela (1978 a 1980). Na jejím neutěšeném stavu se také podepsala povodeň roce 2002, která Šlechtovu restauraci zatopila do výšky 4 m.

Barrandovské terasy
je komplex budov ve čtvrti Barrandov, v městské části Praha 5. Od roku 1988 je areál kulturní památkou a od roku 1993 památkovou zónou.
Areálu dominuje funkcionalistická vyhlídková restaurace Terasy Barrandov od architekta Maxe Urbana. Jsou součástí urbanistického projektu Václava M. Havla na zahradní čtvrť na svahu kopce Habrová. Vlastníkem stavby je společnost Barrandovské terasy, a.s., ve které drží majoritní podíl řecký podnikatel Michalis Dzikos.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 došlo ke znárodnění Barrandovských teras. V roce 1982 byl uzavřen proslulý Trilobit bar. V roce 1992 komplex v restituci získali bratři Ivan a Václav Havlovi. Ivan M. Havel svůj podíl převedl na svou ženu Dagmar. Václav Havel převedl svůj podíl na svou druhou manželku Dagmar Havlovou, která následně od své švagrové RNDr. Dagmar Havlové za více než dvacet milionů korun odkoupila její podíl na Terasách. Manželka Ivana Havla si však ponechala plavecký bazén pod Barrandovem, který v roce 1994 získala od Vodních staveb za devět set tisíc korun. V říjnu 2001 shořel zchátralý Trilobit bar, ve kterém v té době podle policie živořila skupinka bezdomovců. V roce 1988 byl areál restaurace včetně bazénu se skokanskou věží prohlášen za kulturní památku. V roce 1993 zde zastupitelstvo hlavního města Prahy vyhlásilo památkovou zónu.
Objekt je havarijním stavu, na jaře roku 2016 začaly přípravy na rekonstrukci. Samotná rekonstrukce má začít v červnu 2016, z budovy se má stát hotel, restaurace a rozhledna.

Plavecký bazén Pod Barrandovem je opuštěný plavecký bazén pod Barrandovem v Hlubočepích v Praze. Architektem areálu byl Václav Kolátor, specialista na stavbu lázní a bazénů, kterého proslavila právě stavba tohoto bazénu. Bazén byl otevřen dne 16. srpna 1930. K propagaci bazénu vyzval již 31. července herec Vlasta Burian Alfreda Nikodéma k závodu na 100 m.

Bazén je od roku 1955 nefunkční. V roce 1988 byl areál Barrandovských teras včetně bazénu se skokanskou věží prohlášen za kulturní památku.
Fotky jsou z historie, budoucnosti a poslední jak by to mělo vypadat po rekonstrukci. Tak snad se dočkáme toho, že Barrandovské terasy zase ožijéí a bude se na co koukat.

takhle uživame slunicko my 🙂

Konečně mám vybráno 😀 a už se nesmím nikam dívat 😀

PETŘÍNSKÁ ROZHLEDNA (a přilehlý park)

Petřínská rozhledna je mladší sestrou Eiffelovy věže, která „trochu“ přerostla své sourozence. Z nejkrásnějších věží ta nejvýše položená. Vzbuzuje zmatené pocity, údiv i oprávněnou hrdost. Jen dva roky po dostavění elegantní pařížské věže, která dosahuje úctyhodných 361 metrů nad mořem, se nad pražskou kotlinou i nad hladinou oceánů vynořila Petřínská rozhledna a tiše vyhlásila svoje prvenství. Výškou 378 m. n. m, jakoby sestru přivinula pod ochranná křídla.
V roce 1930 učinili ve Spojených státech další pokus o překonání výškového rekordu a tak vyrostl Chrisler building, mladší bratříček obou slavných věží. Dorostl ovšem pouhých 331 m. n. m a Petřínská rozhledna jeho bláhové počínání sledovala s chápajícím úsměvem. Dnes tvoří tyto tři hrdé stavby rodinu a naše rozhledna kyne svým sourozencům z petřínské vrchu, jakoby ani nechtěla přiznat, o kolik je výše.
Od té doby vznikla řada pyšných staveb, které se drze šplhají i do kilometrových výšek, ale oč jsou vyšší, o to jsou i ošklivější. Petřínská rozhledna mezi nimi triumfuje nenápadným půvabem a stále fascinuje nekonečné řady cizinců i docela malé děti. Rozhledna je i příběhem o splněném snu, příběhem, který vám právě chceme vyprávět…

O Petřínu se sice píše jako o místě, které přitahuje milence jakousi směsicí třešňové mystiky a temné magie, ale důvod jeho oblíbenosti v oboru lásky je prozaičtější: je zkrátka odevšad nejblíž. Ačkoli k tématu nebyla provedena žádná odborná statistika, dá se bez přehánění říct, že petřínským zasvěcením prošla minimálně třetina Pražanů.Nejčetnější aktivity Petřín zažíval v pohanských dobách a znovu se začal probouzet v eruptivních 60. letech 20. století. Tehdy se pro mladou generaci stal jakýmsi symbolem vzdoru. Procházeli se tu máničky s čelenkami na hlavě a diskutovali na téma volné lásky.
Za Petřínem jako milostným symbolem stojí i socha K. H. Máchy, který se metafyzickou podobou lásky zabýval v literárním životě stejně intenzivně jako se v životě praktickém zabýval její podobou fyzickou. Jeho Lori, o které se dozvídáme z jeho deníků, si o od něj docela vytrpěla. Mácha byl Don Juan a provokatér. Nosil výstřední oblečení – jezdecké boty s ostruhami, šedivý plášť s červenou podšívkou a červenou čepici. Jeho sousoší od Josefa Myslbeka ho vzdor tomu představuje jako růžolícího mladíčka, který se schovává za pugetem růží. 1. máje se pod pomníkem vrší květy a to ať už z romantického blouznění nebo jako poděkovaní za petřínskou iniciaci, jíž je Mácha mystagogem.

Petřín ale není jen zaslíbenou horou milenců, ale také voyeurů. Podle statistik se voyerské sklony projevují až u 8 procent populace, tedy bez mála u každého desátého člověka, kterého na Petříně potkáte. Láska má ovšem různé podoby a milenci si nenechají kazit chuť. Na Petříně totiž mohou v opojení zapomenout na všechno; i kdyby se díval celý svět. Petřín patří všem, romantikům zvlášť…

Tonik miluje porad Muzicirovani. Takze to u nas jede jako hudebni kulisa od rana do vecera
Vysledky to ma nasledujici:
1. Neustale si zpivam: splouchy splouchy, stika zere mouchy, zblunky, zblunky a kapr merunkyyyy..
2. Prestala mi vadit Molavcova, kterou jsem z duse nesnasela.
3. Asi jsem se zamilovala do Honzy Maxiana

😀 😀

Dneska Vám představím park, který mám moc ráda a moc se mi tam líbí. Chodili jsme tam s přítelem, když jsme ještě neměli prcka, pak jsme se tam i nechali fotit (těhotenské fotky) a teď tam chodíme s prckem.

Jedná se o HAVLÍČKOVY SADY (Gröbovka)
Park anglického typu v Praze 2 na Vinohradech, nedaleko Vršovic a Nuslí. Na severu je ohraničen ulicemi U Havlíčkových sadů a Rybalkovou a na jihu potokem Botič. Park byl vysázen v letech 1871–1888 v okolí vily, kterou si nechal postavit pražský průmyslník Moritz Gröbe, společník firmy Lanna a Šebek.

V areálu parku se nachází Gröbeho vila, Pavilon, vinice a Viniční altán, usedlost Dolní Landhauska, ozdobná grotta a nově opravené dětské hřiště. Od roku 1964 je areál nemovitou kulturní památkou. Od roku 1999 je ve správě Městské části Praha 2. Vzhledem k celkové zchátralosti probíhá od roku 2001 rozsáhlá rekonstrukce areálu, která bude zahrnovat i obnovu zeleně a cest.
Památkově chráněná vinice je pozůstatkem bývalých „Hor viničných“. V současné rozloze byla založena při stavbě areálu, v příkrém svahu navýšeném navážkou z vinohradského tunelu. V meziválečném období nesla název Primátorská. Na konci druhé světové války byla poškozena, po válce byla obnovena a koncem 20. století pustla.

V letech 1992–1993 byla obnovena na náklady Městské části Praha 2. Má rozlohu 1,7 ha a ročně produkuje 4 000 litrů vína. Pěstují se zde odrůdy Müller Thurgau, Ryzlink rýnský, Dornfelder, Rulandské šedé a Rulandské modré a od roku 1997 se zde každoročně koná „Vinohradské vinobraní“. Zde vypěstované „Víno z Gröbovky” je v prodeji například v přilehlém Viničním altánu.

Viniční altán je chráněná kulturní památka, zrekonstruovaná v letech 2002–2004 v nákladu 20 milionů korun. Při obnově byla vytvořena replika dřevěné historické konstrukce altánu včetně dekorativních prvků, byly rekonstruovány zděné části, schodiště s vyhlídkou za altánem a obnovena břidlicová střecha. Přistavěn byl viniční sklípek zahloubený do svahu. Objekt funguje jako kavárna a vinný šenk, konají se zde svatby a společenské akce.
Pavilon nacházející se v horní části parku byl vybudován v 70. letech 19. století podle návrhu Josefa Schulze. Původně sloužil jako zahradní herna se střelnicí, kuželnou, šachovými stoly a dalšími atrakcemi, kde si mohli návštěvníci tehdejšího areálu odpočinout a odreagovat se. Pavilon později během 20. století sloužil jako jesle nebo hospoda. V roce 1989 ho převzala společně s celým areálem do vlastnictví městská část Praha 2, která zjistila, že pavilón se nachází v havarijním stavu. Při prvních restaurátorských pracích bylo zjištěno, že se v interiérech pavilónu nacházejí vzácné nástěnné historické malby, které byly ukryty pod izolací z dob, kdy budova sloužila jako jesle.

Kompletní rekonstrukce pavilónu byla dokončena v létě roku 2009 a zahrnovala celkovou opravu zdiva, střechy, podlah, oken, již zmíněných maleb nebo také dostavbu části křídla podle návrhu architekta Jiřího Javůrka. Součástí restaurátorských prací byla rovněž i replika historické kuželkové dráhy. Objekt byl zpřístupněn 19. září téhož roku a nyní slouží jako zahradní kavárna.
Grotta - Umělá jeskyně grotta byla začleněna do parkového areálu jako romantizující prvek. Samotné stavbě předcházely studijní cesty architekta Barvitia, stavitele Havla a jeho asistenta do Itálie a Německa. Umělá krápníková jeskyně byla nakonec postavena a obklopena skalkami podle modelu Josefa Vorlíčka. Grotta byla kompletně rekonstruována (nákladem cca 40 milionů Kč) v letech 2010 až 2011. Před grottou se nachází kašna se sochou Neptuna od Bohuslava Schnircha. Socha byla řadu let uložena depozitáři a po rekonstrukci byla roku 2014 znovu instalována. V grottě byly natočeny některé scény (netvorův zámek) filmu Panna a netvor z roku 1978.
Gröbeho vila - Dvoupatrová novorenesanční vila postavená na náhorní rovině nad údolím Botiče je nápadnou dominantou při pohledu od Vršovic a Nuslí. (Terén byl ještě navýšen zeminou vyvezenou po hloubení nedalekého železničního tunelu, na jehož stavbě se podílel i Moritz Gröbe.)
Vila byla postavena v letech 1879–1881 podle projektu Antonína Barvitia. Autorem návrhů interiérů byl Josef Schulz. Stavbu prováděl stavitel František Havel. Autorem fresek na fasádě je vídeňský malíř Kugler. Plastická výzdoba interiérů je dílem sochaře Detema.
Architektonicky se tvůrci inspirovali italskými renesančními příměstskými vilami, které sloužily jako letní byty šlechty a duchovenstva. Budova je obdélníková, s mohutným portikem na severní straně a mělkým rizalitem na jižní straně. Na jihu se přimyká prostorná terasa, z níž lze sestoupit na vinici dvouramenným schodištěm.
Mezi dvěma světovými válkami vila sloužila po krátkou dobu Vysoké škole lesnické a v roce 1937 zde byla na náklady města Prahy zřízena „Baxova domovina dětských zájezdů“ pro ubytování mimopražské mládeže při návštěvě Prahy, pojmenovaná po primátoru Karlu Baxovi.
Za druhé světové války ve vile sídlila pražská organizace Hitlerjugend. Při spojeneckém bombardování 14. února 1945 byla i s částí pozemku zasažena a poničena.
V roce 1953 byla provedena rekonstrukce pod vedením Pavla Smetany. V letech 1953–1990 sloužila vila jako Ústřední Dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka a sídlily v ní různé zájmové kroužky. Po roce 1989 zde krátce působila Soukromá taneční konzervatoř a v letech 1992–2000 zde působila Pěvecká konzervatoř Praha pod vedením prof. Josefa Rybičky, ředitelem byl Čestmír Kráčmar.
Vzhledem ke zchátralosti objektu a nutnosti oprav vyhlásila Městská část Praha 2 veřejnou obchodní soutěž, v níž byl v roce 2001 vybrán investor a nájemce Gröbeho vily a Dolní Landhausky. Stala se jím společnost CEELI Institut, o. p. s. (Central and East European Law Initiative), která v roce 2003 zahájila část oprav přízemí budovy a v roce 2004 i prvního poschodí. Prostory jsou koncipovány jako vzdělávací středisko pro právníky, s výzkumným centrem, knihovnou a ubytovacími kapacitami pro účastníky kurzů. Část interiérů byla zrekonstruována v roce 2005 a představena veřejnosti.