Dneska jsme slavili Den Matek a Den Matek se v Americe bere hodně vážně. Pozná se to už podle toho, že se na ulicích, stejně jako se vynoří během deště rychloprodavači deštníků, vynoří přes noc rychloprodavači kytic.  A ráno jsou pak vidět davy chlápků, kteří se svejma ratolestma urychleně nakupují tu nej nej nejkrásnější a nejparádnější kytici.

Abych se přiznala, tak my jsme doma Den Matek až tak děsně vážně nikdy nebrali, ale jak vážně ho berou v Amíkově rodině jsem zjistila dost rychle. Tuhle historku napsala tchýně dokonce do knížky, je součástí sbírek "Slepičí polívka pro mámy." Tchán s tchýní jí mají doma v konferenčním stolku, aby kdyby se návštěva nudila si jí mohl každej přečíst.

Historka jde asi takhle: Amík byl prvním rokem na college asi tři hodiny od NYC. V pátek před Dnem Matek volá domů, "Hele mámo, přeju pšknej den matek. Domů se nedostanu, jeslti ti to nevadí, v sobotu máme koncert a prostě mi to nevyjde." Tady musí vypravěčka podotknout, že byl Amík kytaristou a zpěvákem jedný kapelky, takže účast na koncertu byla tudíž nutná. Tchýně, která je zlatá, ale spadá spíš do konzervativnější skupiny lidí, "to nevadí, zlato, seš hodnej, že jsi takhle zavolal." Amík, dle tónu tchýně, omluvně, "Mami, mě to fakt mrzí, ale prostě to nevyjde." "Nedělej si s tim hlavu, já to přežiju."

Amík naivně si myslící, že to parádně zvládnul si jde užívat nezřízenýho víkendu mladýho kytaristy prvním rokem na college. Koncert se mu v sobotu parádně vydařil, až tak moc, že si odbarvil vlasy na blond, což je u černovlasýho týpka poměrně znát. Koncert oslavil a do jeho collegeskýho pokoje pro dva se na noc vešlo asi osm kamarádů, hromada lidí, všichni spějí po zemi, v neděli ráno v Den Matek.

Mezitím se u tchánů, v pro Amíka bohužel nedalekém Brooklynu, schyluje k děsný akci. Tchýně si to celý nechala prolízt hlavou a rozhodla se, že jí to přece jenom mrzí, že neuvidí svýho synka v tak důležitym dnu a nasedla do auta, řekla pa tchánovi a v šest ráno vyjela.  No cesta jí trvala jenom něco přes dvě hoďky opět bohužel pro Amíka stále vyspávajícího rušnou sobotní noc.  Kolem devátý se ozval buchot na dveře Amíkova pokoje. "Zlatíčko," volá hláskem vlka škemrajícího u dveří karkulky tchýně,  "tak já jsem přijela. Půjdem ven." V Pokoji mrtvolný ticho, otevřou se dveře a tchýně nechápavě začne překročovat těla, vypravěčka se zmínila o tom, že tchýně je trošku na tý konzervativnější straně, nakukuje pod deky, čímž budí zmámený osazenstvo pokoje. Pořád marně hledá černou hlavu svýho synka až najednou najde jeho obličej pod blond vlasy, za který ho plakajíc začne tahat. "Sundej si tu paruku," naivně si myslící tchýně, že její syn má nějakou paruku. "Jak jsi se mohl takhle zřídit? Tohle je ten tvůj koncert? A tohle kamrádi?" Ukazuje tchýně na dav lidí prchající oknem, naštěstí to bylo okno přízemní. Amík naprosto nechápavě a silně pod zbytkovym vlivem, "Maaaaaaaa," on jí tak říká, "maaaaa, maaaa. Not cool."

No ale v tý knížce je tahle historka popsaná tak trochu víc z pohledu tchýně. já jelikož znám oba tak věřím Amíkově verzi. Chudák malej, dodnes z toho má osypky. Tak třeba dneska dopoledne, "Ma, krásnej Den Matek." To seš hodnej. Tohle mi nikdy nezapomeneš popřát, viď." "No nejen to popřání, ma."

Pro sepsání tohoto článku jsem se rozhodla, protože mi stále mnoho z vás psalo o rady pro výrobu teepee. Na úvod bych ráda podotkla, že jsem opravdu totální amatér, co se šití týče (jediná věc, co jsem kdy ušila, byly indiánské kostýmy na maškarní) – teepee jsem šila podle sebe a je proto možné, že exitují jiné postupy, jak to udělat lépe. Nicméně věřím, že tento návod poslouží pro mnohé z vás dobře, neboť si zcela neskromně troufám tvrdit, že naše teepee vypadá hezky a povedeně. Což mi potvrdilo i mnoho lidí, kteří se šití věnují. Toť na úvod a nyní už k samotnému článku.

Potřeby:

• 4 tyče (já koupila násady na koště v domácích potřebách, jedna vyšla na 63 kč)
•   2 metry látky, která bude základní (šíře 150 cm)
• 1 metr látky na přední ozdobnou stranu teepee (opět ideální šíře 150 cm – ale já si vybrala látku, která se v této šíři koupit nedala, a stačila mi tedy šíře 140 cm)
• látka na tunýlky na tyče
• množství a vzory látky na doplňky – tady už hrozně záleží, pro co se rozhodnete (já kupovala navíc látku třetí – obyčejnou jednobarevnou tyrkysku na podložku a doplňky, plus jsem brala více i od látek, co jsem vypisovala nad tímto bodem)
• šikmý proužek na olemování
• třásně (nejsou nutné)
• šňůra nebo provaz na svázání tyčí u hotového teepee
• nůžky, šicí potřeby, špendlíky, křída na látku,...

Výše uvedený seznam věcí pro ušití teepee zcela stačí, ale pokud se rozhodnete dělat i doplňky, pořiďte si:

• vatelín – na výplň podložky na zem (rozměr cca 1x1 metr ) – já pořídila 1,5 x 2 metry a šikovně jsem poskládala🙂
• duté vlákno – náplň do polštářků – jedna dávka mi vystačila na 3 pořádně naducané polštářky🙂
• vlaječky jsem ušila ze zbytků a odstřižků látek – a našila do šikmého proužku

Postup:

Ač je to už přes dva roky od tý doby co jsem byla těhotná, přeci jenom si to období pamatuju skoro jako by to bylo včera. Osm měsíců, který mi fakticky změnily život. Teď můžu konečně říct, že chápu svojí mámu, když mi v dětství popisovala fotky v rodinným albu, mojí tehdy oblíbený knížce, stylem, "to bylo než ses narodila." Popřípadě, "to bylo před svatbou." Pro mě to období než ses narodila vždycky znělo děsně tajemně a teď už vim jak znělo i pro mojí mámu.

Mých osm měsíců těhotenství mě naučilo,

že v angličtině není pojem jinej stav a jinej stav je jediný sousloví, který těhotenství popisuje naprosto parádně a bezchybně, tímto děkuji češtině.

že Amík může klidně skoro omdlít a málem se poblít štěstím.

že je Amík děsná kvočna a že jsem si to kvočnění měla víc užít a ne pořád říkat "jsem těhotná, ne nemocná".

že se Amík dokáže pěkně vytahovat.

Přátelé, 

již asi rok se připravovaly změny na Koníku. Hledali jsme nového člověka, který se ujme vedení stránek jako nadaný admin a bude Jokejem s velkým J a povede a udrží Koníka v dobré náladě. 

Konečně jsme našli takového člověka. A opravdu začíná na "J". Přivítejme novou hlavní adminku @janysevka.

Já tu budu nadále, v drobné, doprovodné úloze. Stále mě tu budete potkávat. Skalní příznivci vědí, že poslední dobou jsem tu byla občas a věnovala jsem se hlavně udržování prostředí bez nových iniciativních podnětů.

Budu se nyní více věnovat mým dlouhodobým "zálibám". Věnuji se intenzivně joze a z osobního koníčka vzrostlo profesionální povolání, kterému je potřeba darovat dostatek času.

Věřím, že nová adminka vás okouzlí a získá vaše srdce. Tedy buďte na ni shovívavé a ukažte ji, že Koník je parádní místo pomoci, porozumění a radosti.

Ne, nebojte se, tento článek nebude smutný.. teda možná bude, ale tak nějak lidsky 🙂 Když mi bylo 10,12,14 přála jsem si mít občanku, ochutnat víno, mít konečně 15,18.. být dospělá.. Týdny se táhly jako měsíce, měsíce jako roky a roky jako desetiletí. Občanku mám už 16let, nemusím se dovolovat mamky jít večer ven a kino už pro mě není s hvězdičkou a desetiletí se mi zdá jako rok, rok jako měsíc, měsíc jako týden, týden jako den a samotný den je tak trapně krátká záležitost..

Nedávno jsme předělávali ložnici a já konečně protřídila lejstra, obrázky z dob, kdy jsem byla dítě školou povinné... Držím v ruce pozdrav mamince, stáří 25let?? A uvědomuji si, jak rychle ten čas utíká. Maminka má už 31let mladou 🙂 dceru, která už je sama máma a přitom nedávno to byla malá holka, co se bála večer usnout bez lampičky. Pamatuji si, jak má maminka slavila 30ku a já měla 9let a brácha 4🙂) Přišla mi tak stará, jak já se styděla za svou starou maminku.  Já si k 30ce nadělila druhorozeného... 

Cas je tak pomíjivá záležitost, s manželstvím a hlavně mateřstvím nabral neskutečný sprint.. už i já se loučím se svými chlapečky.. s tak krásně vonícími novorozenečky, s malými miminky, s chlapečky, kteří měli vzor jen maminku a tatínka.. U Pat'ulky jsem se loučila s tou krásnou bublinou "nezkaženosti" 🙂 Vedle mne tu oddechuje mladší a i on brzy projde loučícím obdobím..

Loučíme se, abychom posunuli sebe a hlavně děti zase dál.. Sedím a hlídám jejich spánek, občas se nekontrolovatelně a bezmyšlenkovitě k nim vrhám a pevně je obejmu a dám pusu. "Mami, co je? Patričku nic, to jen tak..."

Klikla jsem na tento článek a absolutně mě rozbil na tisíce kusů, souhlasím s ním do posledního písmena a čárky.. i já jednou budu hladit hustou kštici svých synů a "loučit se s nimi"... 

Míjela jsem otevřené dveře a na okamžik jsem se zastavila, abych zhasla světlo. Pohlédla jsem na člověka ležícího na posteli a pomyslela jsem si: „Mladý muž. To už není můj malý chlapeček, už je to mladý muž“.

Dobrý den, dobrý den, dneska máme krásný den. Mám dvě ruce na tleskání a dvě nožky na běhání.

Dobrý den, dobrý den, dneska zlobit nebudem (sejdeme se za týden)!

Všechny moje prsty schovaly se v hrsti, spočítám je právě teď: jeden, dva, tři, čtyři, pět.

Ruce, ruce, ručičky máte pěkné prstíčky. Máte hebké dlaně, zatleskáme na ně. Ručičky si spolu hrají, mnoho práce nadělají. Bum, bum na vrátka, to je pěkná pohádka.

Houpala se s kočkou kočka, přivíraly slastně očka. Prask jim provaz, jaký div, skoulely se

do kopřiv.

Článek č. 8 ze série DÍTĚ JAKO PARŤÁK

Moje 3 děti ve věku 6-25 let ode mě dostaly na zadek za ty celé dlouhé roky dohromady 5x. Možná si teď říkáte, jak si to může 25 let pamatovat? Pamatuji si to úplně přesně, protože jsem tovždy vnímala jako svoje velké selhání. Ano, SVOJE SELHÁNÍ.

Fyzický trest používáme v situacích, kdy neumíme najít jiné řešení. Je to nejjednodušší, rychlé, ale je to k ničemu. V dítěti vyvolá pouze strach, ponížení a vztek. Co se týká nápravy situace a ponaučení, je k ničemu.

Velmi často je fyzický trest k dané situaci neúměrný. Nejčastějiho používáme, když jsme unavení, naštvaní (práce, partner, šéf ….) Neumíme situaci vyřešit jinak.  Je to tedy jen obyčejné vybití si vlastní zlosti a neschopnosti situaci vyřešit nebo změnit.

Ptám se: „uhodili byste svého kolegu v práci, svého partnera, souseda…..?“ Proč tedy své dítě?

Vídáte venku před domem, před školou děti, které bijí mladší kamarády a spolužáky? Slýcháte o šikaně ve školách?

Aktualita na začátek: Petice, o které se v článku píše, Anička zveřejnila 30.5.2016 a svůj hlas můžete přidat tady.

Dnes vám chci představit privátní porodní asistentku Annu Kohutovou, zakladatelku a lektorku Cvičení s dětmi v šátku podle Anny Kohutové. Na koníku ji najdete jako @anjilu 🙂

Aničko, proč jste se rozhodla začít pracovat jako privátní porodní asistentka? 

Pracovala jsem 10 let na porodním sále. Tato práce mne tam po čase začala frustrovat. Nedokázala jsem ženám pomoci tak, jak jsem si to představovala při rozhodnutí, že tuto profesi chci ve svém životě vykonávat. Vnímala jsem práci porodní asistentky  jako odbornou a lidskou pomoc ženy ženě, na její transformační cestě, kdy se z ženy stává matka a rodí se nový život.

Byla to doba převážně medicínských porodů, do kterých se rutinně zasahovalo. Ženy rodily pod vlivem chemických léků, v krutých bolestech, nepřirozené pozici a od svých dětí byly ihned po porodu separovány.  Všechny děti své narození musely oplakat.

Dnes vím, že to nebyl zdravý pláč plný síly, ale pláč plný zoufalství a strachu, protože tyto děti ztratily kontinuitu se svou matkou, ztratily náhle svou nejdůležitější existenční lidskou potřebu, na kterou byly v děloze zvyklé, a to potřebu bezpečí a kontaktu s matkou. Děti byly velmi často dokrmovány umělým mlékem, místo aby pily mléko z matčina prsu. Přebalovaly, koupaly a staraly se o ně naprosto cizí ženy, ne jejich matky.