Spinkání

-          Postýlka – 120 x 60 cm – po Jirkovi

-          Madrace  - kokos + molitan + kokos

-          Chránič madrace – prodyšný, na gumičky – 120 x 60 cm

-          Mantinel – jen částečný za hlavičku

-          Cestovní postýlka – kupovali jsme až dodatečně před prázdninami, na dovolenou

Tak jsem se rozhodla také popsat svůj první porod – ráda si čtu příběhy ostatních, tak tady je ten můj.

Ve středu 2. března měl můj manžel promoci. Já jsem byla ve 39. týdnu a na kontrolách v porodnici mi pořád jen (k mé nevoli – už jsem to tak chtěla mít za sebou) říkali, jak se porod ještě rozhodně neblíží, že Jiřík ještě ani nesestupuje, tak jsem se vůbec nebála promoci absolvovat. Byl to dlouhý a náročný den – promoce, pak společný oběd a pak jsme byli do večera u manželových rodičů. Večer, když jsem si chtěla sundat ponožky, koukám, že mám místo noh cosi, co manžel později nazýval jako „Šrečí“ nohy – nikdy jsem nic takového neviděla. Byl už večer a tak jsem si říkala, že je to asi dost podmíněné tím náročným dnem a šli jsme spát. Druhý den byly ale nohy snad ještě horší – byly tak oteklé, že mě bolela kůže, jak se natahovala, tak jsem si pro jistotu změřila tlak – měla jsem 150/100 a papírkem se mi i potvrdila bílkovina v moči. Nedalo se tedy nic dělat, dobalila jsem tašku do porodnice a po velkém naléhání kamarádky na co nejrychlejší přesun do porodnice jsem tak učinila.

V porodnici si mě už nechali, nejprve mi vysoký tlak nenaměřili, tak řekli, že tam budu jen na pozorování do druhého dne, ale pak se vysoký tlak ukázal i tam a tak už jsem se domů nepodívala. Do porodnice jsem tedy byla přijatá ve čtvrtek, v pátek se toho moc nedělo – jen mi udělali utz – na kterém měl Jiřík už 4,5kg! No a pak přišel víkend – o kterém se toho na oddělení rizikového těhotenství moc neděje – jen mě občas někdo zkontroloval, ale na každou otázku mi bylo odpovězeno – Pan doktor vám to v pondělí vysvětlí. Čekala jsem tedy napjatě na pondělí – to mi pak pan doktor Koucký (do kterého jsem se (i přes to že jsem vdaná) „zamilovala“🙂) řekl, že tlak leze nahoru, takže během jednoho dvou dnů půjde Jiřík určitě ven. Byla jsem tak ráda – těšila mě představa, že už to budeme mít za sebou. V pondělí mi ještě udělali zátěžový monitor, který prý nedopadl úplně nejlíp, tak bylo jasné, že úterý 8.3. bude náš den🙂.

Kvůli Jiříkově velké váze nám byl doporučen císařský řez, ale prý bychom mohli porodit i normálně, protože mám širokou pánev. Já jsem tedy řekla, že bychom to mohli zkusit normálně – a tak jsem v úterý v 9h ráno dostala gel k hrdlu, který to měl odstartovat🙂. Bylo mi řečeno, že to asi nezabere, že pak dostanu další a pak kapačky s oxitocinem apod., tak jsem se připravila na dlouhý den – a to zcela bez jídla a pití, protože pořád hrozil císařský řez. Manželovi jsem řekla, ať přijede v jednu, že to začínají návštěvní hodiny, že do té doby se stejně nic dít nebude a šla jsem si ještě lehnout a kupodivu jsem ještě usnula. V jedenáct za mnou přišla sestra, že mám jít na prohlídku – tak jsem šla – a už jsem byla otevřená na 5cm – do té doby jsem měla jen slaboučké bolesti podbřišku – jako při MS – kterým jsem nevěnovala pozornost. Takže se prý mám rychle sbalit a na sál – v tu chvíli to ale začalo – já myslela, že už se ani nesbalím, strašně mě začala každá kontrakce bolet, pokaždé jsem se svalila k zemi a snažila se to nějak rozdýchat, ale v podstatě nic moc nepomáhalo. V rychlosti jsem ještě volala manželovi a řvala do telefonu, ať maká, jinak to nestihne. Kolem dvanácté jsem se tedy dostala na přípravu, kde jsem dostala klystýr (který do mě lili v kontrakci – což bylo strašně příjemné:(). V té době jsem myslela, že s každou další kontrakcí umřu – objímala jsem tam známou porodní asistentku se slovy, že už jsem si to rozmyslela, že už rodit nechci (ku podivu mi porod nikdo nezastavil🙂). Tak mi řekla, ještě dvě kontrakce a půjdeme na sál – to jsem myslela, že si dělá srandu, že za dvě kontrakce už budu mrtvá – no, kdo by to byl řekl, přežila jsem, tak jsem se osprchovala, vzala košili a šla na sál.

Na sále jsem se zuřivě začala dožadovat epidurálu, který mi k mému zděšení nechtěli dát, protože už jsem byla na konci první doby porodní a prý by se mi porod mohl zastavit. Začala jsem tak žalostně škemrat (já se pak tak styděla), že se uvolili, že mi trochu dají. Měla jsem si lehnout – jenže to vůbec nešlo – i mezi kontrakcemi mi bylo tak zle, že jsem si lehnout nebyla schopná – tak mi ho píchali v sedě. Naštěstí se to povedlo a mé bolesti z části ustoupili – rozhodně však ne úplně, jak jsem si bláhově myslela. Po epi mi protrhli plodovou vodu a pustili na sál manžela, kterého jsem už v tu dobu stejně vůbec nevnímala – ten mi pak říkal, že se mě trochu lekl, že jsem byla úplně mimo.

Zhruba po 10min jsme tedy šli na věc. Ze samotného porodu si toho zase tolik nepamatuji – byla jsem vážně jak ve snu – mezi kontrakcemi jsem začala usínat, nebo padat do bezvědomí – ani nevím. Jen si pamatuji, jak se mnou občas zatřásli, že mám začít tlačit, tak jsem se ze všech sil snažila a pak zase nic nevím. Pamatuji si, jak mi jedna porodní asistentka ležela na břiše a pomáhala tlačit. Najednou manžel ze sálu odešel – vůbec jsem netušila proč, ale asi za 20s jsem pochopila – vrazili do mě kleště. Na tu bolest nikdy nezapomenu. Nikdy jsem nic takového nezažila – jako by mě zaživa roztrhli – úplně jsem cítila, jak jsem se po celé délce pochvy roztrhla – jak kdyby mi prostě někdo řezal za živa nohu. Zařvala jsem jako snad nikdy – to mi pak říkal manžel, že jen slyšel ten výjek. Pak už bylo jen jedno zatlačení a Jiřík byl venku – to bylo ve 13,52. Vážil 4700g.

Bylo 6.dubna 2011 a já šla na UTZ ve 30.tt,odhad váhy Matyáška byl 1180g a byl stále koncem pánevním ☹

12.dubna 2011 ( 31.tt ) jsem šla na kontrolu ke svému Dr.,ten se podíval na výsledky z UTZ,nelíbila se mu váha Matýska a tak mě předal na starost do rizikové poradny :(

22.dubna 2011( 33.tt ) jsem šla opět na UTZ a do rizikové poradny,Matyášek měl 1290g,což bylo pořád málo :( a je stále koncem pánevním,už jsem ani nevěřila,že se otočí,už jsem měla i málo plodovky !

6.5.2011 ( 35.tt ) jsem šla na další kontrolu a UTZ,Matyášek měl 1750g a bohužel polohu nezměnil, takže už jsem věděla, že císař mě nemine :(

20.5.2011 ( 37.tt ) jsem šla na další kontrolu a UTZ, Matyášek má 2100g,doktorka ho měřila 4x,pak se měřili průtoky pupečníkem a bylo to špatný,doktorka si zavolala přimáře, aby si to změřil ještě on a rozhodnul,co se bude dít. Primářovo měření bylo ještě horší a tak mi sdělil,že pokud bude i monitor špatnej,tak si mě tam nechají. Monitor byl naštěstí v pořádku a tak mě pustili domů.

24.5.2011 ráno jsem šla opět na kontrolu,na UTZ na měření Dopplera,bohužel to bylo hodně špatný :( S výsledkem jsem šla do poradny a tam mi Dr. řekl,že ještě dneska mám přijít,že si mě v nemocnici už nechají a rozhodne se co dál ! Takže jsem došla domu,ubrečená a plná strachu,co se bude dít. Manža mě odvezl a ve 14h už jsem byla v nemocnici na pokoji s moc príma holkama, aspon,že tak 🙂 Večer byla vizita a byla tam zrovna jedna hodně nepříjemná doktorka,jen mi řekla : „ miminko je malý,je to špatný,zítra uvidíme co dál „ Nevědět,že je to doktorka bez citu a vše přehání,tak by mě její slova asi položila !

Klasická metoda mimotělního oplození původně vyvinutá pro léčbu tubárního faktoru - neprůchodnosti vejcovodů. Dnes je prakticky využitelná téměř u všech poruch plodnosti. Zahrnuje odběr vajíčka, inseminaci spermiemi mimo tělo ženy, kultivaci a pak přenos embrya zpět do dělohy.

Lidově se pro IVF vžil pojem oplození ve zkumavce, protože proces spojení vajíčka a spermie probíhá v laboratorních podmínkách.

Postup IVF

1. podávání léku na hyperstimulaci ovarií
2. ultrazvuková a laboratorní kontrola cyklu
3. odběr vajíček
4. smíšení spermií a vajíček
5. přenos embryí a nebo zmražení nadbytečných embryí

Před samotným počátkem IVF je pár pečlivě testován a obeznámen s možnostmi léčby.

Hyperovulace: Při prvním cyklu je důležité, aby v těle ženy dozrálo dostatek funkčních vajíček. Na dozrávání spolupracují hormony hypotalamu, hypofýzy a vaječníku. V hypotalamu se vytvoří hormony, které stimulují sekreci gonadotropinu (FSH, LH) v hypofýze. Těmto hormonům se říká gonadotropiny uvolňující hormon (GnRH). Gonadotropiny řídí zase zrání folikulů (váčky s vajíčky ve vaječníku). Rostoucí folikul produkuje estrogen, který zpětně tlumí uvolnění hormonu z hypotalamu. Tato regulace způsobuje, že při přirozeném cyklu dozraje pouze jedno vajíčko.

Intrauterinní inseminace je zavedení spermií do dutiny děložní. Tato technika asistované reprodukce patří mezi základní metody. Sperma partnera a nebo dárce je speciálně upraveno. Před inseminací obvykle podstoupí žena stimulaci vaječníků.

Jedná se o jednu z nejstarších technik léčby neplodnosti. K oplodnění se buď používají spermie manžela (AIH – artificial insemination by husband), jehož spermiogram (diagnostické vyšetření ejakulátu) dosahuje alespoň hraničních hodnot, nebo se využívají spermie dárce (AID – artificial insemination by donor). Ty se vpraví trubicovým nástrojem přímo do děložní dutiny ovulující ženy. Pro zvýšení procentuální úspěšnosti je dobré, aby pacientka podstoupila stimulaci ovulace.

Postup

Hormonální terapie

V prvé řadě se zahájí hormonální terapie. Její pomocí se docílí, že během jednoho cyklu v ženském těle dozraje více vajíček. Pokud žena přirozeně ovuluje, není tato stimulace nutná, ale zvyšuje naději na úspěšnost léčby.

Clomifen citrát CC

Začalo to tak....Bylo mi čtrnáct a našla jsem si svého přítele (Tatínek Naomi), ale bohužel (pro všechny kolem mě i mou rodinu) byl rom, tak to vše začalo... Prvních pár měsíců mi nic nepřišlo, chodila jsem sním veřejně, to vše trvalo rok... Jeden dne se to dozvěděla má mamka...ZAČALO 2 ROČNÍ PEKLO... Byla jsem hlídáná na každém kroku, poté i zavíraná doma... Jednou jsem chodila akorát do školy a po škole mě čekal taťka před šklou a šla jsem domů to trvalo asi 2 měsíce... Problečela jsem celé dny i noci... Byla jsem úplně vysílená...Nebavil mě život...Celá rodina proti mě...Každý mě nenáviděl, ale mě to bylo jedno milovala jsem ho tak silně, že vše co se dělo kolem mě mi bylo jedno...(Dokážete si představit, že někoho milujete, tak silně a nemůžete ho políbit, nebo být jen vedle něho??...)Byla jsem zavřená doma celé prázdniny (2 měsíce)... Jeden den už jsem to nemohla vydržet, napsala jsem doma dopis a utekla poprvé... Pak jsem přišla domů bylo kolem 8 večera, ale doma nic nebylo vše běželo jak má... Řekla jsem si dobrý, asi to tak bude pořád... Potom jsem utíkala na noc, celé dny...Bylo po mě i vyhlášeno celostátní pátrání...Mě bylo vše jedno, byla jsem zamilovaná, jako nikdy v životě... Pokaždé co jsem se pak vracela domů, sedla jsem si do kuchyně a dostávala jsem pásek...Já jen seděla a viděla se vedle svého miláčka...Neřešila jsem nic...Jednou mě napadla věc, která by mě vysvobodila ... MIMINKO... Přítel s tím nesouhlasil, že nemáme zázemí a nic, ale já trvala na svém...Nešlo to...Jednoho dne mamka potkala sousedku a tá jí řekla, už přestaňte vy tu holku zničíte (měla jsem 42kg)... Mamka jsi to vzala do hlavy a pozvala ho k nám zabarák...Jednou, dvakrát, třikrát...Pak ho pozvala domů, aniž by o tom taťka veděl...Poté přisel taťka a uviděl ho sedět v kuchyni...Horor...Za nějakou dobu to ustálo, uvědomyli si, že dnešní doba je vážně hrozná...Každé třetí ditě bere drogy fláká se po diskotékách atd... Ale já ne... Snažili jse ho poznat...Došlo to k tomu, že ho přijal otec a mamka ostatní stále ne...Po ročním snažení o miminko jsem v 17 otěhotněla, byla jsem miminkem posedlá... Den kdy jsem si udělala test, jsem myslela, že se štěstím rozpustím...Další horor začal oznámit to rodičům... Trvali na potratu, ale mě to bylo někde :o) měla jsem to, co jsem chtěla...uplynul měsíc dva a rodiče se s tím začali smiřovat...Rostlo my bříško a já byla štěstím bez sebe i přítel... Nastal ten den D 31.12.2010...Ráno 2:30 hod... A začalo to... V 5:00 jsem jela do porodnice... 7:28  VYSNĚNÁ DCERA NAOMI BYLA NA SVĚTĚ... Tatínek Naomi brečel štěstím...14:00 Stojím u okna v porodnici a brečím u ona a čekám, až za mnou přijedou... Otevřely se dveře a já uviděla Mamku Taťka Babičku jednu i druhou Přítele... Rozbrečela jsem se jak malé dítě... Všichni mě objali a těšili se na maličkou...Maličkou dovezli a každý se rozplíval... A já citěla, jak vše je v pořádku, že mám klid a vysněné miminko... Moje maličká krásná dcera mi změnila život od základu a pomohla mi ulehčit život... Byla jsem posedlá mít miminko a neměla jsem ani dodělanou školu... Vše jsem zvládla malá má 6 měsíců a školu má dodělanou.. Moji princezně nic nechybí...A ani tatínkovy.... Mám vlastně dvě miminka :o) a ráda se o ně starám, jsem šťastná, když jsou šťastní oni...Dělám si dálkově maturitu a mála mi roste před očima... Jsem šťastná mám tu nejmilovanější a nejkrásnější dcerku na světě... Ten maličký nevinný človíček mi dodal do života sílu...Jsem ráda, že jsem to vše špatné přežila...Mám krásnou rodinu...Je jedno jestli je člověk černý nebo bílí nebo zelený :o)...Každý člověk se má posuzovat individuálně...Lidé jsou zlí bez rozdílů barvy...

Dokud to mám ještě v paměti, chtěla bych popsat užasný porod s Amálkou. Při minulém porodu jsem tvrdila: nikdy více!, i když jsem také tvrdila, že porod syna byl jiný, víc jsem ho prožívala. Amálka potřebovala díky své velikosti mnohem méně času k příchodu na svět, byla to rychlovka a já Jí tímto děkuji 😀.

Termín porodu jsme měli 21.6. 2011. Doktorka si však dělala již od 30.tt starosti s jejím váhovým odhadem, rozměry a nakonec mne týden před porodem poslala do nemocnice na vyšetření. Doktoři neviděli důvod, proč by měly malou nutit dříve vykouknout na svět, ale pro jistotu mne poslali na zátěžový oxytocinový test, aby zjistili, jestli by malá normální porod zvládla...

Test byl v pátek dopoledne a dopadl dobře. Nicméně se mohlo stát,že by mohl začít porodt, ale mé tělo na to připravené nebylo a kromě nepříjemných nepravidelných kontrakcí se celý den nic dál nedělo... Čekali ještě do půlnoci a pak mi píchli něco na spaní a proti bolestem a já se vyspala krásně dorůžova 😀. Druhý den jsem se nechala pustit domů s tím, že se semnou loučili způsobem: však se zase brzy uvidíme!

Ja tomu docela věřila, byla jsem jak na jehlách, ale poslíčky po pár dnech ustaly. Znovu se ozvaly přesně za týden. To k nám dorazila návštěva, doma bylo opravdu živo: tříletá dvojčata, osmiletá holčina, naše čtyřletá a 20ti měsční Filípek, který nějak neunesl, že maminka lítá kolem návštěvy, vaří, uklízí...Bylo to hodně náročné. Ale kamarádi se právě vrátili po roce z Gruzie a tak jsme je chtěli vidět... Byla sobota, odpoledne a taťkove si sli na fotbal a my s pěti dětmi sami...Když jsme konečně večer nasytily tu dravou zvěř a podařilo se uložit ke spaní alespoň našeho Filípka, sedla jsem si k PC, že ukáži známé pár fotek, když najednou pode mnou loužička... Jejich děti se právě cachtaly ve vaně, tak jsem v zmatku utíkala do ložnice, abych zjistila, co to je. Pak následoval doslova vodopad 😀. Tak mi došlo, že to jsem se asi nepočurala, že mi asi praskla plodovka. Bylo asi 20: 30. Oznámila jsem to všem, že teda musím jet, v rozrušení zbalila pár věcí, co jsem neměla v tašce, zavolali jsme sanitku a do pár minut jsem už jela. Neměla jsem zatím žádné kontrakce, jen možná slaboučké...

Po příjezdu do nemocnice (ve 22 hod) mi natočili monitor a vyšetřili mne. Byla jsem stále otevřená jen na jeden prst a čípek měl 1cm, tak jsem zaúpěla, že to zase bude dlouhý porod a zklamaně jsem jen čekala, co bude dál.  Do půlnoci se nic moc nedělo, kontrakce sice trochu zesílily, ale s čípkem to nic nedělalo, tak mi v půl jedné dali zase tu uspávací injekci, abych nabrala sil na zítřejší porod...Spala jsem jak dudek, na porodním sále, prý se v noci narodily ještě tři děti, ale já o ničem nevěděla 😀.

Ráno byl budíček po šesté, hned mě dali zase na monitor a já kontrakce max 80... Jenže byly časté a i trochu nepravidelné. Poslali mne proto chodit do schodů, ale ani to nepomohlo... Čípek ne a ne zmizet. Bylo mi děsně, porodní asistentky pořád za mnou chodily a ptaly se, jak mi je, nebo jen koukat na monitor, jak se to vyvijí...Udělali mi také akupunkturu, ale nic moc to nepomohlo. No a v deset hodin se rozhodly, že mi dají oxytocín, aby se to hnulo, že je tu jinak nebezpečí infekce...