Pročítám si tu příběhy o trnitých cestách k vytouženému uzlíčku. Občas na něco narazím třeba na Novinkách. A vždy to skončí slzičkami. Nebyla jsem taková vždy. To až poslední rok, možná dva. Určitě od té doby, co máme Kubíčka.

Když jsme se s manželem "snažili", zdálo se mi, že to jde pomalu. Když jsem neotěhotněla během tří cyklů, chtěla jsem, aby mě gynekolog poslal na vyšetření. Po půl roce jsem to vzdala a objednala nás sama do CARu. Na návštěvu už nedošlo, protože jsem dva dny po objednání zjistila, že jsem těhotná. A to bylo poprvé, kdy jsem kvůli svému synovi štěstím plakala.

Když pláču nad články, je to směs slz. Jsou to slzy štěstí, protože jsem neskutečně šťastná, že mám syna. Radosti, protože tu z něho mám neustále, i když mě kolikrát vyčerpává a dostává do kolen. Smutku, protože si vzpomínám na ty oplakané negativní testy, období, kdy se touha měnila v posedlost, a myslím, že alespoň trochu vím, jak se cítí ta, která to psala. A také pokory, protože dnes už vím, že přirozeně otěhotnět po půl roce ve věku 36 let není zase až tak běžné. A mám-li být upřímná, také hormonů.

Když píšu "alespoň trochu", je to proto, že právě ta pokora mi nedovolí napsat, že to vím "moc dobře". Nevím. Nemám za sebou léta pokusů a zklamání, ať už přirozenou cestou nebo s pomocí lékařů. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se už s podstatným bříškem kutálela chodbou u Apolináře cestou na předporodní cvičení a nevědomky prošla kolem CAR. Seděl tam pár. On na moje bříško koukal smutně a odevzdaně, ona zoufale a se slzami v očích. I když jsem neuděla nic špatného nebo záměrně, v tu chvíli jsem se cítila strašně, nejraději bych si nafackovala a nikdy už jsem tudy na cvičení nešla.

Tyto stránky jsou pro všechny snažilky, těhulky a maminky, případně (na)stávající tatínky. Ale jsou to právě ty bolestné příběhy s naštěstí velice často šťastným koncem, které nás zaujmou, sledujeme je a pamatujeme si je. A nejde jen o příběhy o dlouholetém snažení, ale také o ty, kdy těhotenství z různých důvodů nekončí ideálně. Jsou to příběhy, které nám všem, kterým se něco takového vyhnulo, připomínají (nebo by aspoň připomínat měly), jaké jsme měli štěstí.

Po přečtení takových příspěvků někdy pisatelce napíšu, ale někdy raději ani ne, protože nevím, co psát. Prázdná slova útěchy? Ať napíšu cokoliv, bolest to nezmírní a mnohdy mám spíš strach, abych naopak neublížila.

Ten nejkrásnější den v mém životě, byl ten den, kdy jsi přišla mezi nás.

Celých devět měsíců, které jsi byla u mě v bříšku, bylo těch nejkrásnějších devět měsíců v mém životě.Celé těhotenství bylo krásné, vyhnuly se nám všechny ty nevolnosti, které většinou těhotenství doprovázejí, takže já jsme si ho vyloženě užívala.Od třetího měsíce jsem byla doma na nemocenské, takže jsem měla spoustu času, se na tebe dostatečně připravit a krásně mi těšení se na tebe utíkalo.Chodily jsme spolu na dlouhé procházky, chodily cvičit na těhotenské cvičení, navštěvovaly mateřské centrum, chodili s tatínkem na předporodní kurz, chystali ti výbavičku, pokojíček a moc moc jsme se těšili až budeme konečně tři a budeme mít tebe, náš malej uzlíček štěstí u sebe.

Na pocit kdy nám pan doktor oznámil, že budeš nejspíš holčička nikdy v životě nezapomenu, bylo to něco nádherného, holčičku jsem si vždycky moc přála, těšila se na svojí krásnou panenku, a když pan doktor řekl, že nejspíš budeš holčička, byla jsme nesmírně šťastná, nemohla jsem tomu vůbec uvěřit.Když si na to vzpomenu, vždy si vybavím ten nádherný pocit, který mě zaplavil.

V květnu na pravidelné kontrole pan doktor zjistil, že se nějak nedočkavě chceš podívat na svět, tak jsme musely ležet 3 týdny v nemocnici.Ale zvládly jsme to, nakonec jsi si to rozmyslela a přesně v den mých 30 narozenin nás pustili domů.

Termín porodu byl 28.7., byla to středa, byli jsme už všichni nervózní a netrpělivě očekávali, kdy se rozhodneš přijít mezi nás. V pátek 30.7. jsme šli s tatínkem do jedné zahradní restaurace na grilování.Dali jsme si tam do nosu, pochutnávali jsme si na grilovaných krevetách, kukuřici, masíčku a já si k tomu všemu dala skleničku červeného vína.Když jsme odcházeli z restaurace, cítila jsme vlhko na kalhotkách.Nějak jsme tomu s tatínkem nevěnovali pozornost a šli v klidu domů.K ráno mě opět vzbudilo vlhko mezi nohama, došla jsem si na záchod, nezdálo se mi nic neobvyklého, tak jsem se vrátila zpátky za tatínkem do postele:Nevydržela jsme ale spát dlouho, za hodinu mě to vzbudilo znovu, tak jsem šla opět na záchod a to už jsem si říkala, že to asi opravdu bude plodová voda.Vlezla jsem si do sprchy, umyla se a připravila, kdyby jsme přeci jen náhodou jeli do porodnice.Dál se ale nic nedělo, tak jsme neplašili a zůstali v klidu.Cítila jsem, že se už brzy začne něco dít, bříško pobolívávalo, tak jsem byla ve střehu.Nikomu jsme nic neřekli, abychom zbytečně nestresovali.Odpoledne tatínek odjel na fotbal a já byla s mamkou u babičky na zahrádce, byl nádherný sobotní prázninový den, sluníčko pálilo, tak jsme se dohodli, že si večer uděláme grilpárty.Odjela jsem do Tesca nakoupit nějaké maso a zeleninu. Přesně v půl 8 když jsem byla u pultu s masem jsem ucítila jak ze mě vytekla voda.Už to nebylo jen vlhko, úplně jsem cítila proud vody.V tu chvíli mě to už dost znervóznilo.Nákup mě v tu chvíli přestal zajímat, začali se mi klepat nohy, začala jsme si uvědomovat, že už nebude dlouho trvat a začneme rodit.Zachovala jsem ale klidnou hlavu, odjela zpátky k babičce na zahradu, kde už všichni byli, nikomu jsem nic neřekla, až tatínkovi, když se vrátil z fotbalu.Na gilovačce jsme ještě chvíli zůstali, tatínek se najedl, já do sebe nedostala ani sousto, měla jsem stažený žaludek, ale snažila jsem se na sobě nedat nic znát.Kolem půl 10 jsme odjeli domů, já se šla vysprchovat a připravit do porodnice, ještě jsem na internetu hledala nějaké informace o tom, co dělat když odtéká plodová voda, abychom do porodnice nejeli zbytečně brzy.Tatínek byl naprosto v klidu, za tu dobu co já se sprchovala a připravovala, si ještě spokojeně schrupnul.Vzali jsme tašku a vyrazili směr porodnice.Přesně v 00.00 1.8. nás přijímali.Sestřička mi natočila monitor, který ale nic nenaměřil, žádná kontrakce, prostě nic.Pan doktor polil mou vložku vodičkou, která má reagovat zbarvením na plodovou vodu, ale vložka se nezbarvila.Tak nás poslali domů a nemocničními vložkami a tou vodičkou, abychom si test kdyžtak udělali doma, kdyby to zas teklo.Přijeli jsme domů a hned mezi dveřmi jsem cítila opět vlhko, tak jsme hned provedli test a vložka se okamžitě zbarvila.Tak jsme se otočili a jeli zpět směr porodnice.To si nás tam už nechali a hned nás poslali na hekárnu.Ještě jednou mi natočili monitor a ten už krásně zobrazoval kontrakce, které já jsme ale vůbec necítila.To vše swe seběhlo během jedné hodiny a hned takový obrat.Tatínek zůstal se mnou v nemocnici do půl 3, pak jsem ho poslala domů vyspat, s tím, že pokud se začne něco dít, budu mu hned volat.Byla jsem dost unavená, ale spánek nějak nepřicházel.Nebálala jsem se.Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, spíš naopak, moc jsem se těšila a pořád si říkala, že to musím zvládnout, vždyť se na tebe strašně moc těšíme a my dvě jsme se za těch devět měsíců sehrály, že to prostě spolu zvládneme.Musíme.A pak jsme obě dvě usnuly, potřebovaly jsme načerpat sílu na porod, který se blížil.Ráno nám sestřička přinesla snídani, daly jsme si kakao s vánočkou a čekaly na vizitu až přijde pan doktor.Vůbec nic mi nebylo, žádné bolesti, prostě nic co by nasvědčovalo tomu, že budem za chvíli rodit.Asi kolem deváté hodiny dorazil tatínek, přivezl snídani a spolu jsme čekali.Kolem půl 11 přišel pan doktor, vyšetřil mě, bylo to dost bolestivé, ale co, bolest k tomu prostě patří.Řekl, že za chvíli by se měl pomalu začít porod rozjíždět.S tatínkem jsme šli chodit po chodbě, a za chvíli, neuběhla ani půl hodina jsme začala cítit kontrakce.Nejprve byly celkem v pohodě, ještě se to dalo rozchodit.Přišla sestřička, zeptala se mě, zda chci klystýr, že prý napomůže tomu aby se porod začal rozjíždět.Souhlasila jsme.Vůbec to nebylo tak strašné, byla jsme za něj docela i ráda.Potom se na mě přišel podívat pan doktor a praskl mi plodovou vodu, aby porod ještě víc urychlil.To už začaly být kontrakce celkem silné, tak jsme šla zkusit balon, zda tím kontrakce nezmírním, ale ten nefungoval, tak jsem si napustila vanu a bylo to o něco lepší.Kontrakcde začaly poměrně rychle sílit, přišlo mi, že jsou nějak moc často po sobě.Bolest to byla celkem velká, ale pořád jsem si říkala, že za chvíli odezní a snažila jsem se na to nemyslet a nepodávat se jí, věděla jsem, že se s ní stejně musím poprat sama, že mi nikdo nepomůže, tak to prostě musím vydržet.Bolelo to.Dost. Ale pro tebe bych trpěla daleko, daleko víc, beruško moje.Chviličku jsem si pohrávala s myšlenkou, že si snad nechám dát nějaký lék, snižující bolest, ale nakonec jsem se rozhodla, nže to zvládnu i bez pomoci.Když už bolest byla nesnesitelná a měla jsme pocit, že to už nevydržím a že už to je asi porod, řekla jsem tatínkovi ať jde pro pana doktora ať se na ně podívá.Doktor přišel, vyšetřil mě, bylo to dost nepříjemné, vyšetření při kontrakci, kdy jsme se potřebovala různě choulet a tu bolest nějak zvládnout, ale muselo to být právě v kontrakci.Pan doktor mě vyšetřila  ahned mě hnal na sál.To jsem věděla, že to nejhorší je za námi a že za chvíli už budeš mezi námi.Nějak mi ani nedocházelo, že už vlastně začínám vážně rodit.Položila jsem se na stůl, před sebou okno, vnímala jsem, že venku je krásně, že svítí sluníčko a hlavou se mi honily myšlenky, že teď, právě teď je tady ta chvíle na kterou jsem se celých devět měsíců staršně těšila, a že si ji musím užít ať už mě čeká, co mě čeká.Přišly porodní asistentky a pan doktor a šli jsme na věc.V té chvíli ale jako když mávne kouzelným proutkem a bylo po kontrakcích.Sestřičky se snažily kontrakce vyvolávat, ale nebyly dostatečně silné, aby stačily na to, abych tě vytlačila ven.Napíchli mi nějakou kapačku, která opět rozjela kontrakce.Samotný porod trval asi 35 minut, tím, že se zastavily kontrakce, jsme nějakou dobu čekaly, ale jakmile opět začaly, jsme se všichni snažili.Já se snažila ze všech sil, tlačila jsme jak jsen jsem uměla, pořád jsem měla strach, že dělám něco špatně, myslela jsem na tebe, abych ti nějak neublížila, aby to netrvalo dlouho, aby jsi tam někde nebyla, mohla dýchat, no prostě jsem se snažila jak jen to šlo a dělala pro to vše co bylo v mých silách.Sestřičky mi pomáhaly, tlačily na břicho, pak nám přišel na pomoc i pan doktor, když už to trvalo asi příliš dlouho viděla jsem pohled porodní asistentky na pana doktora nevěděla jsem co se děje, v tom vzala sestřička do ruky nůžky a střihla.Cítila jsem to, né že ne, asi možná proto, že jsem viděla co se chystá udělat.Tatínek mi hopdně pomáhal, vnímala jsem ho vedle sebe, otíral mi čelo, pusinkoval mě a podporoval, říkal, že to dělám dobře a to mi hodně pomáhalo.Poslední zatlačení než vylezla hlavička si pamatuju, tlačila jsem, tlačila a říkala jsem si že musím co nejvíc to půjde, že jakmile bude venku hlavička, máme vyhráno.A najednou byla hlavička venku a pak už jen jedno zatlačení a  byla jsi venku celá.Nechtěla jsem tomu ani uvěřit.MY jsme to zvládli🙂 My máme krásnou zdravou holčičku.Ten pocit, to je prostě nepopsatelné, to se musí zažít.Hned mi tě odnesli, měřili, vážili, omývali, oblékali a až potom mi tě přinesli.tatínek to celé dokumentoval, tak máme krásnou památku.Porod placenty, byl už v pohodě, jen šití bylo celkem bolestivé, ale to jsem už tolik nevnímala, sledovala jsem co mi dělají s  tebou a těšila se, až mi tě přinesou ukázat.To štěstí, když jsem tě držela poprvé v náručí, bylo veliké.KONEČNĚ.Konečně jsem tě na vlastní oči viděla, viděla jsem, že jsi v pořádku, a že už jsi konečně s námi.

A od té doby, žiju jak v krásném snu, ten cit, který jsi ve mě probudila, je něco nádherného, nevěřila jsem tomu, že tě budu takhle moc milovat, miluju tě víc než svůj život, jsi moje malá, krásná panenka, o kterou se budu pořád strachovat  a nikdy nikomu nedovolím aby ti ublížil, pořád tě bude opatrovat a ochraňovat.Miluju tě Natálko moje a děkuju za to, že tě mám.Jsi to největší štěstí v mém životě a já si nepřeju nic víc, než aby jsi byla zdravá a šťastná holčička.Slibuju ti, že ti s tatínkem uděláme krásný život stejně tak, jako ho naši rodiče udělali nám.

Naše cesta za miminkem....

O mimčo se snažíme již 3 roky, byli jsme odesláni do caru, kde jsem od roku 2009,  bylo mi  zjištěna nepravidelná ovulace, proto nám byla nejdříve doporučena 2 mesíční  snažení s clostilbegitem a naplánovaným stykem, bohužel neuspěšně.Následovala laparoskopie která byla v prosinci 2009, podle dr vše ok , udělány do vaječníků několik direk a mělo by se zadařit.  Na přelomu unora a března 2010 jsme podstoupili naše 1 ivf, stimulka byla provedena fostimonem a cetrotidem z 16 foliků bylo 16 vajíček, oplozeno bylo 10 bez icsi a do 48 hodin zbyli jen 2 embryjka a ty mi zavedli, po 14 dnech test negativní☹, kontrola krve,nějaý hcg tam je, jedná se o biochemické těhotenství, dorazila ms, která s dvou denní pauzou trvala mesíc(mezitím  neustále odebírání krve a utz, zda hcg klesá.V kvetnu bylo již vše ok a tak jsem byla odeslána na imunologii, kdy bylo po 2 mesících zjišteno, že mám zvýšené nk bunky, před dalsím pokusem máme nasadit prednison. V červenci se chystáme na druhý pokus ivf, zkusíme dlouhý protokol, po injekci dipherelinu nastal opačný efekt, místo k utlumení vaječníků se na kontrolním utz objevily 3 cysty 3 cm a spodek mam zavodnený, počkáme prý měsíc a uvidíme zda cysty zmizí. Kontrola dopadla na 1* cysty zmizeli, vše je ok, dostala  jsem injekci agolutinu aby přišla ms, měla by se dostavit do 14 dnů.( už jsem ji dostala několikrát a vždy přišla do 5 dne) nyní ms nikde,  zkouška testem zda nejsem těhotná - bohužel ne.Kontaktovala jsem dr. tem udělal kontrolní utz a odebrána krev zda je hladina hormonů nízká, vše ok začneme s krátkým protokolem.

14.9.2010 začíná stimulka na 2 ivf - stimulace fostimonem po 6 dnech kontrola + cetrotid, na kontrolním utz  je kolem 8 foliku, vypada to dobře, tentokrát bude opu dříve již 10 den. odebráno 10 foliku, z toho 8 vajuch, pro jistotu jsem dali icsi ačkoli to prý není potřeba.Následující den volají je jich 5, další den to samé stále se jich drží 5, když už tam byli 4 den tak zustali jen 2 takže nakonec po 5 denní kultivaci embryjka putují ke mě prý krásný blastocysty.

To bylo 28.9. Test má být proveden  12.10.2010, nevydržela jsem a testla 12 den, nic tam není, zázrak se nekoná. 13 den po et  11.10.2010 sem začla  navečer špinit, následující den to samé. Pro jistotu ješte dojdu na krev výsledky budou v pátek 15.10.Tak krev negativní konzultace  ohledně dalšího postupu 2.11. 2010.Kontrola proběhla ok kontrolní utz  taky v  pořádku, prý musíme vydržet dr to neviděl tak černě  pokud jsme dospěli při ivf k pk a zustali 2 embryjka tak šance je. v prosinci jsme podstoupili iui abychom jentak nečekali a výsledek jak jinak než opět negativní, takže nás nejspíš někdy po novém roce bude čekat další ivf to se ještě dohodneme. Ptala jsme se na novou metodu a prý není problém takže bychom příště zkusili picsi tak snad se zadaří...A máme tu rok 2011 tak snad pro nás bude veselejší a konečně se dočkáme toho po čem toužíme na leden jsme si dohodli iui to proběhlo 22.1.2011 a ted čekáme na výsledek..no a jak dopadl samozřejmě test negativní, navíc mi byly nalezeny 2 cysty na vaječníku takže ivf se odkládá, dostala jsem na mesíc antikoncepci a pak se mám objednat na kontrolu. Jak dlouho tohle ještě vydržím to vážně netuším.

4.10. na moje narozeniny mi pan doktor předepsal po kontrole Proveru na zkrácení cyklu a růstu sliznice. Za dva měsíce se na UTZ bude dívat, jestli roste folík a probíhá ovulace.

V roce 2007 jsme si koupili byt. Sice na sídlišti a na šílenou hypotéku, ale po rekonstrukci, skoro 75 m2, krásný, světlý, velká lodžie, okna na obě strany domu.

S bytem přišla krásná kuchyň, i když vybírat ji já, rozhodně bych nevolila odstín třešeň/kalvádos. Stejně tak ne plovoučku v podobném odstínu. Mám ráda světlé dřevo. Kuchyň a obývací pokoj tvoří krásný otevřený prostor a umožňuje to, co jsem vždycky chtěla: ráda vařím pro návštěvy a když přijdou a já nemám hotovo, mohu vařit a přitom se s nimi bavit a ne být jako Popelka zavřená v kuchyni. A šestimetrové jižní okno kompenzuje tu tmavou barvu kuchyně a podlahy. Koupelna má rohovou vanu, zrcadlo přes celou stěnu, což oceňuji zejména, když lezu do/z vany - bílá hrošice jde brát lázeň. Ale má to stejný účinek, jako svého času nápis na ledničce "Nežer!!!", tedy veškerý žádný. Obklady se snaží evokovat řecké lázně, včetně tří Grácií. Taky bych je tam nedala, ale což, koupelnu kvůli tomu hned překopávat nebudu. Je světlá a čistá a to mi momentálně stačí. Za pár let to uděláme jinak.

Zařídili jsme si ho tak, aby se to líbilo a vyhovovalo nám, i když lidé pohybující se v oblasti designu by nejspíš skřípali zubama a mnohý samozvaný arbitr by ohrnul nos. Knihovny IKEA Expedit, starý kulatý rozkládací jídelní stůl a židle z první republiky, který je nenahraditelný, když pořádáme kulinářské párty, starý rozkládací gauč, který vypadá tak strašně, že na něm pořád musím mít přehoz, abych ho neviděla, ale je neuvěřitelně pohodlný a jak se na něm spí - kam se hrabou naše supervysoké moderní matrace. Ke gauči je i konferenční stolek. Stejně strašný, ale přehoz přes něj jde těžko. Oboje jsme dostali od kamarádky, abychom alespoň něco měli, "než si pořídíme nové". Dost velkou část obýváku zabírá "pět švestek", jak říkáme sedacímu vaku Sakypaky. Také tam máme "bobíka" což je něco z IKEA. Koupili jsme to v levném koutku a nevíme úplně přesně, co to je. Odhadujeme, že buď velká podnožka, nebo nějaká součást gauče. Každopádně to bylo za hubičku koupeno jako místo, které bude patřit Hopce, aby neskákala na gauč. Prdlačky. Hopka na to prdí, ale každý, kdo přijde, si na to okamžitě sedne.

Z jednoho pokoje jsme si udělali ložnici, z druhého pracovnu/šatnu. A postupně jsme byt dovybavovali a nahrazovali provizorní věci. Vzhledem k tomu, že jsme vše museli zaplatit vlastními penězi, šlo to pomalu, ale šlo to a to větší radost jsme z výsledku měli radost. Nejdéle nám trvalo, než jsme vybrali novu sedačku. A stolek, protože měl ladit se sedačkou. Konečně jsme našli to pravé. A nekoupili, protože jsem zjistila, že jsem těhotná a finanční plán byl přehodnocen a peníze se začaly strkat z pochoptelných důvodů jinam.

Takže krásný byt, možná trochu chaoticky zařízený, ale zabydlený a my jsme byli s výsledkem spokojeni. Ale v létě loňského roku to začalo. Bylo třeba dát dohromady dětský pokoj. Takže zrušit špajz, do bývalého špajzu přesunout pracovnu. Mohu vřele doporučit - není nad to, když 12 m2 přesouváte do 3 m2. Kde vám ještě z původního uspořádání zbyla dvě horská kola. Ale po odhodlaném selektivním eliminačním procesu se povedlo. NASA koutek byl na světě. Ze začátku jsem měla strach tam chodit, protože jsem si tam připadala jak ve Vesmírné odysee a čekala, kdy se z těch všech krabic a drátů a monitorů ozve "HELLO, DAVE". A dali jsme se do pokojíčku. Trvala jsem na tom, že pokojíček musí být do porodu hotov, protože vím jak to chodí: to se udělá "až" a nakonec svatý Až nikdy nedorazí. I to se nám povedlo. Jen záclony a povlečení košíku jsem viděla až po návratu z porodnice, ale bylo to tam.

A bylo to moc hezké a já si říkala, jaká je to paráda, máme hotovo a je to fajn. Věci mají své místo, ne všechno úplně ladí, ale jsou to věci pěkné, kvalitní, neponičené. Sice to minimálně dvakrát týdně vypadá jako v prádelně, ale co, to k mimi patří. Jenže pak se z našeho malého hodného ležícího miminka stal meloun na gumicuku a bylo po ftákách.

Dnes jsem se dostala k tomu, aby jsem popsala můj porod Kristýnky.

Začalo to návštěvami v porodnici, když mě můj gynekolog odeslal do porodnice na monitory, jaké bylo moje překvapení, když mi paní dr. řekla, že malá má váhový odhad 3,5 kg a to v 38 tt. Dva týdny do porodu a malá má váhu jako moje první dcera, když se narodila. Vím, že druhé dítě bývá větší ale zase o tolik to jsem teda netušila.

Tak po tomto šoku jsem si přála aby už šla ven...na další kontrole jsme se s paní dr. domluvili na tom, že když to do 23.9. nebude tak se domluvíme na vyvolání porodu. Když jsem přišla na kontolu, natočili mi monitor, malá byla tak akční, až jí tep skákal kolem 180-200 no mazec asi vycítila, že je mamka nervózní. Tak nás pozvali za dvě hodiny na kontrolní monitor s tím, že když bude dobrý tak druhý den v 7 ráno mám nástup do porodnice na vyvolání. Krček byl nachystaný malá dostatečně velká tak neviděli komplikace. Monitor dopadnul dobře tak jsme se těšili, že 24.9 se nám narodí další dcerka.

24.9 ráno jsme nastoupili do porodnice Bohunice Brno. Natočili další monitor a přijali mě na porodní box. V 9 hodin mi PA zavedla tabletku na vyvolávání porodu a začali kontrakce. Ze začátku to bylo ještě dobrý dali se rozdýchat a byli jsme celkem v klidu. Dostala jsem klistír a hnedka se kontrakce začali prodlužovat a byli po 2 min. Zalezla jsem do sprchy a manžel mi krásně masíroval teplou vodou kříže co mi hodně pomáhalo. V půl 11 mi PA praskla vodu a začal masakr motorovou pilou 🙂 Manžel masíroval záda a pak jsme šli opět do sprchy tam jsme udělali trochu potopu ale kontrakce se dali snést ve sprše. Nakonec jsme si šli zase lehnout a už to netrvalo dlouho.  PA přišla skontrolovat jak jsme na tom a manžel se ptal kdy to tak asi vidí a ona že do hodiny... no odešla a asi za pár minut jsem křičela na manžela a´t jí pípne, že už cítím jak jde hlavička. Přiběhla a opravdu už mě jen trochu upravila postel a šli jsme na to. Začala jsem tlačit a asi na potřetí jsem porodila hlavičku. Další dvě zatlačení a malá byl 12,20 hod. na světě.

Já byla štastná a hooodně unavená, manžel přestřihl pupeční šnůru a darovali jsme pupečníkovou krev a pak jsem se konečně uvolnila, když mi dali malou na bříško. Najednou začali kolem mě lítat, já nevěděla co se děje ale začala jsem jim hodně krvácet - stráta 700 ml. Nemohli mi napíchnout žílu, nakonec se jim to povedlo a dostala jsem něco na zastavení krvácení a glukózu a oxitocin na zatažení dělohy. Mezitím si manžel povážil a poměřil Kristýnku která vážila 3830 g a měřila 52 cm. Pak jen porození placenty a šití a už byl klid. Malá se krásně přisála ještě na sále a pak jsme se ještě hodně mojkali než pro ni přijela sestra a odvezla ji na kontrolu na novorozenecké. Já ještě odpočívala, a pak mě převezli na oddělení šestinedělí.

To je v kostce vše jsem ráda, že ačkoliv byl porod bolestivější než první ale byl krátký a máme z něj krásnou zdravou holčičku.

Rozhovor dvou dětí v bříšku (neznamý autor)

 V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:
 Věříš v život po porodu?
 Určitě. Něco po porodu musí být. Možna jsme tu hlavně proto,
 abychom se připravili na to, co bude pak.
 Blbost, žadný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
 To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady.
 Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
 No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je
 směšny! Živí nas přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: život po porodu je
 vyloučen - pupeční šňůra je už teď moc krátká.
 Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než
 jsme tady zvyklí.
 Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život
 končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.
 No, ja přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale
 každopadně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
 Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
 No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom
 vůbec nebyli.
 Tomu nerozumím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že
 žadná není.
 No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo
 cítit,jak hladí naš svět. Víš, ja si fakt myslim, že opravdový život
 nas čeká až potom...