“Lidi, vy*erte se na domácí porody! Já fakt nechci jezdit na zbytečně mrtvé děti!!! Brečet až o samotě v sanitce”. Pamatujete si tuto památnou větu? Oběhla snad všechny média před několika týdny. Zveřejnil ji záchranář Daniel na Twitteru. Asi 15 různorodých médií o tomto psalo.

Mezitím vody vychladly, mediální senzace opadla a média se pak zaměřila na jinou dojnou krávu – na kojící aféru v bance. Později se vrátím i k tomuto.

Před několika dny bylo na fb stránce DULA/Laktační poradkyně - Zrozeni Sláskou.cz zveřejněno, co se tehdy u onoho „domácího“ porodu skutečně stalo. Jak už se dalo předpokládat, všechno bylo jinak. Články o záchranáři, co brečel v sanitce, vůbec neřekly, co se stalo. Vlastně řekl jen to, že záchranář brečel v sanitce a nějaké dítě umřelo. Jak? Proč? To nikdo nevysvětlil. Nevím, jak jste to měly vy. Ale já sama jsem máma, porodila jsem díky Bohu zdravého syna a neumím ani vyslovit, jak by mě ztráta syna bolela. Bylo mi úzko z pomyšlení, co se mohlo stát. Mě a většinu maminek zajímala jediná otázka. Proč? Tak pokud chcete vědět, jak to ve skutečnosti bylo, čtěte dál.

Zde je citace z oné fb stránky:

„Toto je autorský text ženy, která před několika týdny přišla o miminko a dovolila mi tento text sdílet 🙏

“Dlouho jsem se rozmýšlela, zda se odvážím podělit o svůj příběh. Naše holčička se narodila doma před 7 týdny, mrtvá.

Od druhé čárky na testu uběhlo několik měsíců a já se můžu chlubit těhotenským bříškem. Nebudu lhát, cesta k miminku nebyla nijak jednoduchá. Před dvěma lety mi po kolotoči doktorů a různých vyšetření bylo sděleno, že mám silný hyperandrogenní syndrom. Najednou mi všechno dávalo smysl. Měsíčky skoro nebyly a když nakonec přišly, myslela jsem si, že se jich už nezbavím. Trpěla jsem migrénami, neustále mi padaly vlasy, takže během pár měsíců, kdy se to zhoršilo (aniž bych věděla) mi ze dne na den začala prosvítat lebka. Teď mi to přijde zpětně celkem úsměvný, ale tehdy, tesně po maturitě jsem od každého poslouchala, že je to stresem a bla bla bla ... Nakonec jsem všem vytřela zrak, když jsem přišla s tím, že je to hormonální. Já a moje zářicí lebka jsme tedy nastoupily na VŠ. Gynekolog mě mezitím "léčil" spousty prášků od HA, po orgametril, norethisteron atd.. až už mě to přestalo bavit. Téměr rok jen špinila, ale měsíčky prostě nepřicházely. Můj cyklus se tak zredukoval na

jeden den lehkého špinění, a pak zase nic.

Věděla jsem, že chci jednou miminko, a tak jsme si s přítelem řekli, že by bylo fajn do toho jít dřív, než bude pozdě - člověk přeci jen dopředu nemůže vědět, jak dlouho to bude trvat, než se zadaří. No zadařilo se prakticky na první pokus, mezi státnicemi, kdy jsem se k němu chodila učit. Stačil jeden odpočinkový den na chatě a bylo to :D ! Odstátnicovala jsem, udělala přijímačky na magisterské studium a týden na to zjistila, že jsem těhotná. Jsem člověk, který všechno plánuje a s tímhle jsem tak rychle nepočítala, ačkoliv jsem se radovala. Na výročí jsem s touhle novinkou překvapila přítele a oba jsme začali plánovat. Na začátku třetího měsíce jsme to oznámili rodině - a to byla chyba. Bohužel patřím mezi ty ženy, které si musely zažít na vlastní kůži vrtkavost štěstí. ve 12tt. přišel sponntání potrat. Celou dobu, co jsem byla v očekávání jsem cítila,že něconení v pořádku,bolesti jsem přisuzovala měnícímu se tělu a lehké špinění má přeci každá druhá. Jenže krátce po zjištění, že jsem tehotná mě bolelo bříško, když jsem šla ze schodů, po delší chůzi jsem začala špinit a i přes udržovací léky a klidový režim se miminko neudrželo. Verdikt - špatně založené těhotenství. V den, kdy jsem tuhle zprávu slyšela od lékaře, od kterého jsem odcházela se žádankou na hispitalizaci a kyretáž,  jsem celý probrečela, stejně na tom bylajak mamka tak přítel. Druhý den jsem měla ráno nastoupit do nemocnice, ovšem všechno bylo nakonec jinak.Večer jsem začala krvácet, volala jsem tedy do nemocnice, zda mám přije. Bylo mi řečeno, se mám dostavit kdykoliv, jakmile prokrvácím vložku. Tak jsem tedy polehávala doma a čekala, co přijde, resp. kdy to přijde. Usnula jsem a probudily mě silné bolesti do zad a podbříška. Nemohla jsem ležet, sedět stát, tak jsem se jenom to tak kroutila a volala k sobě mamku. Mamka mi pomohla se osprchovat, obléct se a zavolala příteli, který právě skončil v práci,  ať mě odvezena pohotovost. Výhodou porodu je, že mozek začne do těla vypouštět hormony, které fungují jako guma na porodní bolesti. U potratu tomu bohužel tak není. Mamka mě tedy předala příteli a my se vydali na cestu. Když už jsme se blížili k nemocnici, bylo více méně po všem, myslela jsem s, že fyzicky to nejhorší mám za sebou. Na pohotovosti jsem ale zažila takový přístup, že jsem po pár minutách litovala toho, že jsem vůbec někam jela. Bylo by lepší si to odtrpět doma. Přítele ihned poslali pryč, to jsem ještě chápala, ale to, že tam se mnou paní primářka víc jak půl hodiny řešila to, jestli je bakalář vysokoškolský titul nebo ne .... To bylo nad moje síly. Přijela jsem tam psychicky i fyzicky vyčerpaná, nějaké titulování mi bylo upřímně jedno. Jela jsem tam, aby mi ulevili od bolesti a tak nějak zajistili, abych to přežila. Po papírování mě velmi hrubě prohlédla a ubytovala mě, léky na bolest mi nepředepsala, takže jsem si pro ně pak musela žádat, jelikož jsem nemohla spát.  Navíc jsem stále silně krvácela. Do telefonu jsem příteli brečela, ať mě odveze domů nebo kamkoliv jinam.. Na sál jsem se dostala až druhý den odpoledne, šla jsem na řadu jako devátá. Předemnou byly ženy, které šly na umělé přerušení těhotenství. Cítila jsem se, jako kdyby mi bylo ukřivděno, chtěla jsem mít ten zákrok co nejdřív za sebou a jet domů. No nakonec jsem se dočkala a druhý den odpoledne jsem už byla doma. Proč to píšu? Nyní jsem znovu těhotná a tato zkušenost změnila celý můj přístup k tomuto daru.

Ráda bych se těšila, ale neustále mám strach z toho, co by se mohlo pokazit. V prvním trimestru jsem se bála, že se to bude opakovat. Zatrnulo mě, když jsem v 6 tt. začala krvácet. Později jsem se dozvěděla, že jsem na začátku čekala dvojčata, ale jedno to nezvládlo. Je to smutné, ale nevadí, stále čekám jedno miminko - holčičku a moc se na ní těším. V rámci druhého trimestru jsem absolvovala zkouškové a skoro celý semestr ve škole. Netrpělivě jsem čekala na výsledky screeningů, zda je vše v pořádku. Poté jsem čekala až překlenu 24tt.kdy už jsou lékaři schopni miminko zachránit. Nyní jsem papírově na konci 29tt. (těhotenství je reálně o cca týden mladší) Příští týden mi začíná letní zkouškové období, chodím do školy, snažím se nestresovat a nemyslet na nic negativního.Po celou dobu těhotenství jsem abnormálně přecitlivělá, neustále se bojím, často iracionálně brečím a pevně doufám, že to s porodem a šestinedělím odezní.
Moje paměť v rámci studia se dá přirovnat k paměti zlaté rybky :D A i když jsem zatím přibrala nějakých 5 nebo 6 kg, připadám si jako hroch. 
I přesto, že jsem celé těhotenství profňukala - stěžovala si na bolesti břicha, zad, kyčlí, hlavy a bůh ví čeho všeho, jsem strašně ráda, že ten malý uzlíček uvnitř bříška je a vzhledem k častým pohybům se má čile k světu a doufám, že tam ještě minimálně do 36. týdne bude. 🙂 Tím bych asi své dlouhé povídání prozatím ukončila.  Podtrženo a sečteno, člověk si někdy musí projít peklem, aby pak ocenil to hezké. 

Psala mi kamarádka. Je to taková typická máma, která chce pro své děti to nejlepší. Mají doma tři kluky, opravují domeček, teplé večeře, děti často venku, hodně čtou, snaží se být poctivá a spravedlivá.

Řekl bych moc dobrý.

Takže psala mi: jsme s dětmi v LEGOLANDu. Řekli jsme si s Martinem, že to pro kluky uděláme, bude to zážitek. Ale je to náročné a trpím. Už jenom ta cesta do Berlína, je to fakt daleko. Teď jsme tady, je tu šílené horko, asfalt teče, všude plno lidí, vstupné ani nemluvím, tak trochu děs běs. Víš co? My jsme se ségrou o prázdninách obíraly naklíčené brambory pro čuníky a s babičkou obracely seno. A za odměnu jsme se mohly jít odpoledne koupat do rybníka. Bylo to lepší! Dnešní děcka jsou přehlcená. Mají toho moc. Myslíš, že jsou naši kluci nadšení? Úplně bez sebe? Jakože Legoland? Berlín? Ne. Prostě normálka. A co tam máte dál?

Jo, jo, souhlasím.

Mají toho hodně kolem sebe i pro sebe. A novým fenoménem doby je nuda: naši milánkové jsou věčně nespokojení, a tak nějak otrávení z podstaty. A my k tomu pořádáme pedagogické konference, abychom objevili, jak je lépe a radostněji motivovat. Abychom s nimi proboha svatého aspoň nějak pohnuli. Tak pohodlný svět tady ještě nikdy nebyl. A děti to jenom zrcadlí, nic víc.  

Takže?