1. Chuť směsi

Blendea supergreens má neutrální chuť s jemnou příchutí máty, lze vnímat také dochuť mořské řasy (chorelly). Její konzumaci hodnotím jako velmi příjemnou, ráno výborně doplní tekutiny a "nastartuje". Oceňuji shaker, který je spolu se směsí dodáván, a který zjednodušuje a zefektivnňuje rozmíchávání směsi. Když jsem jednoho dne ráno zjistila, že už mi BLENDEA došla, byla jsem nemile zklamaná, vlastně jsem se na ní každé ráno svým způsobem už těšila.

2. Účinky

Měla jsem k dispozici pouze jedno balení směsi. Toto množství osobně považuju za "statisticky nereprezentativní" vzorek. 4 týdny, po které vám balení vystačí, jsou zkrátka málo. Nicméně, zpozorovala jsem 2 pozitivní účinky - za prvé, výborně se mi upravilo trávení. Vyměšování na jedničku, žádné nadýmání. Za druhé, nebyla jsem nemocná. Ano, může to znít komicky, ale u mě je opravdu měsíc bez nemoci úspěch, zvlášť proto, že děti v té době trpěly streptokokovou angínu, a než jim byla nasazena medikace, snědla jsem několik jejich lízátek a asi 100x si s nimi prohodila zmrzlinu. Jak jsem však zmínila v úvodu, může jít o náhodu, a zítra ráno se můžu probudit s bolestí v krku - ne zákonitě proto, že by BLENDEA nefungovala, ale proto, že jsem ji neposkytla dost času, aby fungovat mohla začít.

Pokud jde o ostatní účinky, jako obnova sil (energie) - zde nemohu sloužit, jelikož jsem nějaký deficit energie neregistrovala ani předtím. Co se hubnutí týče, ani zde neposloužím, žiju nadmíru aktivním životem a jsem spíše v mínusu, než v plusu. 

3. Komu bych doporučila

Ne až když jsem se dozvěděla, že jsem mezi vybranými pro testování Blendei, ale hned potom, co jsem zadala komentář s přáním testovat, jsem si na internetu začala hledat informace o Blendei - o tom, co to vlastně přesně je, reference od těch, co už zkusili atd. V poslední době se s těmito superpotravinovými doplňky stravy na trhu doslova roztrhnul pytel. 

Blendela mě zaujala proto, že pohromadě tu jsou hned čtyři super potraviny v jednom.

Blendea SUPERGREENS dorazila hezky stylově zabalená. Krabička obsahovala průvodní dopis se základními informacemi o produktu, 90 gramové balení Blendei SUPERGREENS (na balení je přehledně popsáno dávkování a způsob použití), odměrku, nádobu na nápoj a kupon na 10% slevu na nákup Blendea SUPERGREENS. 

Pokud se o tomhle nápoji chcete dozvědět ještě víc, stačí si zadat www.blendea.cz, na stránkách je opravdu všechno velice pěkně popsané, vysvětlené.

Blendeu jsem většinou pila s vodou jako 200 ml nápoj. Na obalu je uvedno dát si 1-2 lžičky, já dávala jednu vrchovatou a v balení mi ještě asi necelá třetina prášku zbyla. Připravený nápoj vypadal doslova brčálově, ale chuť špatná není, neměla jsem problém ho vypít (první dny jsem si teda musela trochu zvykat). Jen musíte prášek v shaku dobře promíchat, občas se tvoří menší hrudky.

Co mě trošku štvalo bylo to, že trocha prášku se z krabičky vždycky vysypalo a nešlo dát zpět, šlo jen přikrýt plastovým víčkem.

Prý jsou i dva rodina. Prý já a manžel jsme rodina... Ale... Co když mi něco chybí? Co když to tak nevidím? Ano, děťátko, jsi to ty. To ty mi chybíš, abych nám mohla říkat rodina. Ale kde se touláš? Kde jsi? Čekám já na tebe nebo ty na mě? Co mám udělat, abych se konečně dočkala? Abych mohla říct, že budeme rodina?

Od nadšeného: „Tak jo, zkusíme to!“ uplynulo už mnoho měsíců. Chceš vědět, kolik? Přesně třicet. Třicet měsíců doufání, zklamání, pláče a dalšího doufání... Ano, věděla jsem, že to třeba nepůjde hned, děťátko. Že to třeba pár měsíců potrvá, než uvidím ty zpropadené dvě čárky na těhotenském testu. Pár měsíců jsem si z toho, že tam nejsou, nedělala těžkou hlavu. Říkala jsem si, že jednou to vyjde. A určitě brzy. Jak jsem byla naivní! Uteklo celých třicet měsíců, děťátko, během kterých jsem už úplně ztratila naději. 

Každá moje kamarádka, a to přísahám, nelžu, každá teď jezdí s kočárkem. A ty, které ne, ty ho mají nachystaný doma. A já? Já se jim vyhýbám a tajně doma pláču. Pláču pro tebe, děťátko. Jak mi můžeš tolik chybět, když tě znám jen ze svých představ? Ano, někdy si tě představuji. Vidím tvoje hnědé oči po tatínkovi a tmavé vlásky po mně. Zpaměti znám tvůj úsměv. Ve snech tě vozím v kočárku, utěšuji tě, když pláčeš, máš už dokonce své jméno. Ale ty stále nepřicházíš. A já po probuzení pláču nad krutostí svých snů, které mi na chvíli dávají pocit štěstí.

Víš, děťátko, jsem člověk, který věří, že všechno má svůj důvod. Ale tady ho nedokážu najít. Pár mě jich napadá, ale jestli jsou správné? Kdo ví... Byla bych špatná máma? Proto ke mně nechceš? Máš strach, že bych tě nemilovala? Bojíš se, že bych se o tee nedokázala postarat? Nebo jen čekáš na správnou chvíli?

Já už ale naději dávno ztratila, děťátko. Doufám tedy, že ať jsi kdekoli, máš se tam dobře. Možná tě vídám v jiném kočárku, protože sis dávno vybralo lepší rodiče. A věř, děťátko, přeji ti šťastný život. Ať už u nás nebo jinde.

Pedagogicky je jedním z nejnáročnějších úkolů společné vzdělávání dětí s velkými rozdíly v konektivitě (přenosové rychlosti) nervové soustavy. Z této fyziologicky dané rozmanitosti totiž druhotně plynou rozdíly v intelektu, paměti a pozornosti – různorodý studijní potenciál žáků. Takzvané mimořádně nadané děti jsou a byly, na rozdíl od dětí z opačné strany intelektového spektra, tradičně inkludované ve spádových školách – povinně přinejmenším pět let na nižším stupni základních škol. Jejich potřeby a problémy byly často zanedbávané, neboť se většinou neprojevovaly špatnými známkami. Navíc tyto děti nemají kam utéct, takže jejich trápení není měřitelné ani počtem přechodů do zvláštních škol. Na rozdíl od dětí, které mají stejný stupeň problémů z důvodu velmi nízkých schopností, vysoce inteligentní děti nemohou rodiče jen tak přihlásit do státní speciální školy s malým kolektivem, která by mohla efektivně řešit jejich odlišnost. Nelze zastírat, že tyto děti na školách máme a že jejich potřeby a možnosti není snadné naplnit. Musíme problematiku tzv. mimořádného nadání intenzivně řešit a sdílet každý střípek dobré praxe, který by mohl pedagogům pomoci i s takto odlišnými dětmi harmonicky vyjít a podpořit je v jejich pozitivním sebeurčení.

POZNEJ A RESPEKTUJ!
Je samozřejmě účelné rozdělit děti do paralelních tříd na základě jejich studijního potenciálu (při zachování rozmanitosti kolektivu ve všech ostatních ohledech), ale ani tento krok nevyřeší všechny problémy. Jako úhelný kámen v integraci tzv. mimořádně nadaných se jeví informovanost učitele o celé škále přirozených projevů, které z této neuroatypie plynou. Často nelze z organizačních nebo finančních důvodů realizovat opatření nutná k plnému rozvoji potenciálu mimořádně nadaného (který by pro to mnohdy potřeboval individuální výuku, ne-li více učitelů sám pro sebe). V praxi však velmi pomáhá, má-li učitel alespoň dobrou představu o tom, v čem dotyčný strádá a může mu vycházet vstříc ve všedních drobnostech (tzv. „pedagogické podpoře“) a v pochopení pro jeho odlišné reakce a chování. Nervová soustava nadaných má vyšší výkon nejen ve studijních aspektech, ale i ve všech ostatních funkcích. Žák se například často nedokáže soustředit kvůli rušivým vjemům, které ostatní vůbec nezachytí (např. tikot hodin, škrábání šatstva, nepohodlí v lavici). Podobně je pro něj nesnesitelné, pokud je učitel povzbuzuje nebo jinak komentuje při samostatné práci. Z tohoto důvodu také často není možné zadat takovému dítěti samostatnou práci a v jejím průběhu hovořit ke zbytku třídy. Ve velkých rušných třídách se bohužel často stává, že mimořádně nadaný žák nedosahuje ani průměrných výsledků, protože nedostává možnost dosáhnout plného soustředění. K témuž dochází, je-li žák stresován nebo znervózňován učitelem. Jako dobrá praxe se zde jeví, najde-li škola způsob, jak umožnit žáku se samostatným úkolem samostatné tiché pracoviště (např. studovna pod dozorem školního asistenta).Vzhledem k citlivosti nervové soustavy a adekvátně zesíleným emočním reakcím je bohužel velice snadné mimořádně nadaného žáka rozrušit. Může se pak zdát, že žák reaguje nepřiměřeně – dle svého temperamentu buď bouří a pobuřuje navenek, nebo vznikající tenzi obrací proti sobě (ve škole může působit klidně až chladně, ale v soukromí se psychicky nebo fyzicky poškozuje). Extrémní projevy jsou však jen logickým důsledkem toho, že je jeho tělo výkonnější i v tvorbě emocí a stresu. V praxi dospělí často chybují v tom, že veřejně prohlašují neobvyklou aktivitu nadaného dítěte za důkaz chorobně nedostatečné emoční nebo sociální inteligence (označením např. za hysterku nebo sociopata). Pokud se žák chová divně a nekonformně, je rozlišovacím znakem mezi sociopatií a nadáním to, jestli se v klíčových záležitostech rozhoduje pro-sociálně (má péči o ostatní vyloučené spolužáky, v záležitostech, které považuje za skutečně důležité, obětuje své blaho pro dobro skupiny, a to i když mu o to nikdo nestojí).
Nadaní mají zpravidla silnou vnitřní motivaci k vlastnímu rozvoji se značnou měrou perfekcionismu (který může být tlakem okolí vystupňován až k patologickým projevům). Tato motivovanost se však týká výhradně zvnitřněných cílů. Od předškolního věku u nich sledujeme okamžiky naprostého zaujetí pro věc s geniálními výsledky, silně kontrastující s nepozorností nebo záchvatovitým odporem, jsou-li nuceni zabývat se něčím, co je nezajímá. (Pro tyto projevy bývá u dětí neuroatypie nadání často zaměňována s aspergerovým syndromem nebo ADHD, u dospělých pak může připomínat bipolární poruchu osobnosti.) Učitel se pro práci s nadanými musí učit předkládat studijní cíle tak, aby je nadaný žák přijal za vlastní. Vzpírá-li se nadaný svým studijním povinnostem, je dobré jednoznačně stanovit minimální standard a velmi rozumně zdůvodnit, proč je důležité jej dosahovat.

ejména u starších nadaných je efektivní nabídnout jim za splnění minimálního standardu neoblíbených povinností určitou volnost. Dobrou praxí je nabídka průřezového přezkoušení z neoblíbeného předmětu kdykoli, cítí-li se žák připraven. Dle tradice školy může žák na začátku nebo na konci pololetí prokázat, že látku daného pololetí v minimální potřebné míře ovládl a dotyčný předmět „vypustit“ (tj. především se jím přestat stresovat, i když do třídy docházet musí).
Je třeba mít stále na paměti, že jakýkoli vnější tlak na výkon může nadanému snadno uškodit. Předkládáme-li nadanému cíl, musí být spolehlivě reálný a s jasně normovaným momentem dosažení cíle. Ve snaze dosáhnout svého cíle mobilizuje nadaný všechny své síly – v případě nereálného nebo neohraničeného cíle až k sebedestrukci (nejí, nespí, na nic jiného nemyslí, za dílčí neúspěchy se trestá). Vzdát se zvnitřněného cíle je pro nadané dítě nereálné, pro nadaného dospělého extrémně náročné (až fyzicky bolestné). Na středních školách jsou nadaní většinou nuceni vyvíjet zvýšenou aktivitu ve všech předmětech, pro které mají nadstandardní předpoklady – někdy i úplně ve všech – a dlouhodobé přetížení má pak negativní vliv na jejich fyzické i psychické zdraví. Je proto nutné koordinovat učitele za pomoci IVP, aby žák při zvýšeném zatížení v profilových předmětech dostával přiměřené úlevy v ostatních součástech studia. (Nelze přitom spoléhat na to, že se prostě zaměří na své a v ostatních předmětech se spokojí s horšími známkami. Je třeba skutečně snížit zátěž nutnou k dosažení hodnocení, které bylo v žákovi vtištěno jako cíl – značná část nadaných je chycena v „pasti jedničkáře“ a nic jiného nepřipouští.) Velkým smutným příkladem nepochopení neuroatypie nadaných v našem školském systému je snaha o kompetitivní motivaci talentovaných žáků. Soutěže a olympiády sice mají moc mobilizovat nadstandardní schopnosti velkého množství dětí, ale produkují vždy jen jednoho vítěze a velké množství negativních sebeurčení nadaných-perfekcionistů, kteří se obviňují, že nedokázali dosáhnout cíle, který jim byl vytyčen – tj. vítězství. Soutěživost lze proto zdravě využít jen v takových herních systémech, kde může být neomezený počet vítězů – tj. všichni splnivší tento nadstandard dosáhnou zvláštního vyznamenání, ale nejsou dále srovnáváni. Octnete-li se někdy v situaci, kdy nebudete moci dát mimořádně nadaným ve společném vzdělávání vše dle jejich možností a potřeb, dejte jim v první řadě pochopení a přijetí. Respektujte je takové, jací jsou, a pomáhejte jim, aby si to všechno zvládli zdravě prožít a alespoň trochu užít.


(Autor: Kateřina Emer Venclová, leden 2017)

Přesně před měsícem přišel balíček k testování a já se s vámi podělím o své poznatky a zkušenosti.

 Jdeme si nejdříve připomenout, co by měla tato směs umět při pravidelném užívání a co, že to vlastně je 🙂 Blendea Supergreens je 100% organická směs ječmene, pšenice, spiruliny a chlorelly. 

Jaké zdravotní benefity vám spirulina a chlorela přináší?

• posilují imunitní systém
• stimulují samočisticí procesy a podporují detoxikaci
• urychlují metabolismus a působí proti nadměrnému ukládání tuku
• podporují regeneraci buněk
• zlepšují trávení a zvyšují počet zdraví prospěšných bakterií ve střevech
• bojují proti překyselení organismu
• tlumí záněty, zlepšují stav žaludečních vředů a podporují jejich hojení
• snižují hladinu cholesterolu v krvi, čímž čistí cévy
• pomáhají při dýchacích potížích
• uklidňují a zmírňují stres
• zkvalitňují spánek

Co dokáží zelený ječmen a mladá pšenice?

• chrání před civilizačními chorobami a snižují počet volných radikálů
• zvyšují obranyschopnost organismu
• podílí se na detoxikaci těla
• pozitivně ovlivňují proces trávení
• regenerují buňky a zpomalují proces stárnutí
• čistí cévní stěny a udržují srdce v kondici
• optimalizují hladinu krevního cukru
• pomáhají udržovat zásadité pH
• omezují pocit únavy a zlepšují usínání

Pozdě, ale nakonec přeci jsem se konečně dostala k recenzi na testování lžičky a kartáčku MAM, který jsem s překvapením vyhrála a ještě jednou moc děkuji.

Testovali jsme tedy lžičku a kartáček MAM a naprostá spokojenost. Nejvíce se Davídkovi líbil kartáček, který nechtěl pustit z ruky a byl schopný s ním celý den zkusit. S čištěním ještě trošku bojujeme, nedostanu se do pusinky stoprocentně, ale Davídek se snažil i podle mě čistit sám a každý pokus super. Kartáček se mu dobře drží v ručičce jak je takový menší. Doteď používáme celá rodina kartáčky od jedné značky a bohužel ten dětský dělají takový podle mě hodně dlouhý a to u MAM je super, že je menší. Jedině možná že ta značka co mi používáme má ještě jemnější štětinky mi přijde, ale možná se mi to jen zdá.

Dále jsme testovali lžičky MAM. Davídek s touto lžičkou poprvé papal sám, ale ještě to neni ončo, akorát o moje nervy  tak se tomu ještě trošku vyhýbám. Ale lžička delší super! Do sklenic paráda, neušpiní se mi prsty jako s klasickou lžičkou když jsem se chtěla dostat do větších sklenic od příkrmu. Další fajn věc je zbarvení lžičky podle teploty a nejvíc nadšená jsem byla asi z ochrané krabičky na lžičky  doteď jsem lžičky vozila v pytlíku a ni jsem netušila, že se něco takového dělá.

Takže za mě testování dopadlo moc dobře a můžu jen DOPORUČIT.

KARTÁČEK

+ velikost kartáčku

Rok se s rokem sešel a tak se s vámi podělím o Matyho příběh. První část jsem psala před rokem (postnuta i zde), druhou před pár dny. Jsou tam popsány mé niterné pocity, má bolest, ale hlavním aktérem je Mateo – můj syn. Je to hodně soukromé, ale i hodně otevřené. Tak snad nikoho nepobouřím popsáním porodu (žádné velké detaily🙂 anebo prsní odsávačkou 😀

25.7.2016Psaní mě vždycky bavilo a je to pro mě asi i forma úlevy duše a moje duše si teď musí hodně ulevit.

Jako by to bylo včera, když jsem brečela nad pozitivním těhotenským testem a upřímně řečeno, radostí to nebylo. Byla jsem vyděšená, jak to všechno zvládnu, i přes skvělé zázemí a dlouholetého partnera. Bála jsem se té zodpovědnosti a toho, že pro tu novou malou dušičku, která si mě vybrala, nebudu dost dobrá. S každým dalším dnem těhotenství ale tenhle strach opadával, i přesto že obavy zůstávaly. Říkala jsem si, že když už si mě vybral, tak ho přece nezklamu🙂 První trimestr byl očistec: zvracení, krvácení, hematomy, nechutenství. Druhý trimestr jsem si konečně začala trošku užívat i přes časté funění a skučení bolestí od sezení až přes vstávání. Ibalginem mi ale byl každý pohled na ultrazvuk. Na jednom z nich se potvrdilo i moje tušení o pohlaví. Je to kluk!

18.7.2016 ve 3:15 mi praskla plodová voda a to přesně ve 31+1. Je to zvláštní pocit. Měla jsem opravdu tvrdý spánek, matně pamatuji, že se mi i něco zdálo, když jsem se během vteřiny probrala, jako by mě opařili. Pamatuji jen na lupnutí a šílené množství vody, které ze mě začalo vytékat. Stihla jsem jen vykřiknout na manžela: "PRASKLA MI PLODOVÁ VODA!" a běžela jsem do koupelny. Při cestě jsem málem uklouzla, kolik toho ze mě teklo. Byla jsem tak zmatená. Stála jsem ve sprše, oplachovala se vodou a jen opakovala, že to je moc brzo, tak brzo, že nejsem připravená. Den předem jsem si zrovna připravovala tašku do porodnice, jako bych to tušila. V té zmatenosti jsem ani nevěděla, co mám dál dělat, kde mám oblečení, co si mám vzít s sebou a mám všechno? Manžel byl skvělý, připravený s klíčkami u dveří a korigoval mě, jinak bych asi odešla v pyžamu🙂 Jsme typ lidí, kteří se snaží situaci odlehčit, nebrat ji tak vážně, ale v té chvíli jsme neměli slov a jen jsme potichu jeli do nemocnice. V hlavě jsem si přemílala den předtím. Bolely mě lehoučce záda a trošku i podbříšek, ale tak slabě, že bych to k počínajícímu porodu ani nepřirovnala. Kdybych jen tušila.

Po příjmu a vyšetření mi byla zjištěna infekce, musela jsem tedy čekat ještě na rozbor krve, a zda bude porod přirozený nebo císařským řezem. Všechno už bylo moc opravdové i přes moji rozespalost. Kontrakce se stupňovaly. Průběžně do mě dávkovali kapačky proti infekci a na kontrakce. Rovnou jsem dostala kortikoidy na dozrání plic malého. Prý mám vydržet alespoň 48 hodin. Byla jsem v čekacím pokoji (hekárně) hned u porodních sálů. Slyšela jsem křičet ženy a brečet miminka. "Tak tohle mě čeká?" pomyslela jsem si. Zase přišel strach. Po kontrole mě převezli na rizikové oddělení s tím, že se nejspíš porod oddálil. Ubytovali mě s paní, která čekala dvojčátka. Moc jsme si nestihly ani popovídat, protože jsem začala mít i přes kapačky další kontrakce. Začíná to bolestí do zad a pak stažením dělohy. Člověk by si řekl, že takových bolestí zažil, ale se stupňující se intenzitou je to velmi únavné. Dostala jsem další kapačku, ale začala jsem zvracet. Nahnali mě na vyšetření s tím, že jsem na 4 prsty a převezli na porodní sál. Prý budu rodit přirozeně. Bylo mi to jedno. Já neměla ještě rodit. Zavřeli mě do jednoho z porodních sálů a nechali mě tam skučet. Říkala jsem si, že tu takhle můžu být i několik hodin, ale po kontrole doktorkou prý budu rodit za chvíli. Na tohle se člověk nemůže připravit. Bylo to poprvé, kdy jsem cítila takovou bolest, že jsem zakřičela z plna hrdla. Porod samotný byl rychlý. Malý byl po pěti minutách venku. Jen jsem ho zahlédla, když ho předávali doktorovi z JIP oddělení. Byl tak malý. Odnesli ho pryč a já musela bojovat s placentou, která nešla ven. Podle doktorky nemám žádná vnitřní poranění. "Takhle jsi to přeci chtěla" proběhlo mi hlavou. Bez nástřihu, bez poranění. "Ne, takhle ne!". Placenta se trhala a tak mě převezli na operační sál a pod narkózou ji odstranili. Operace prý trvala deset minut, já si ale připadala, jako když spím věčnost.

Vrátili mě na porodní sál a pustili za mnou manžela. Venku už se stmívalo a my tak byli v místnosti skoro po tmě. Nikdo za námi tak dlouho nešel. Máme prý čekat na doktora, který ošetřoval malého. V ten čas totiž rodila další paní předčasně a tak musí ty malé nejdřív zajistit. Svíral se mi žaludek pokaždé, když někdo prošel kolem. Slyšela jsem další dětský pláč. Bylo mi úzko. Konečně přišel doktor, ale už z jeho vážné tváře bylo jasné, že je něco špatně. Jak se říká, to nejhorší nakonec. Dozvěděli jsme se, že náš syn je stabilizovaný, dýchá s pomocí přístrojů, protože je moc malý, ale...má atrézii jícnu. Je to vrozená vývojová vada, kdy jícen je přerušen a nevede přímo do žaludku. Nemohla jsem brečet, nemohla jsem nic. Snažila jsem se vnímat ta slova, která mu vycházela z úst a pochopit, co že to pro nás znamená, ale byla jsem po narkóze ještě otupělá. Manžel mi pevně svíral ruku. Doktor odešel s tím, že syna převezou druhý den do Motola, a proto se na něj máme přijít podívat, až mi bude líp. Šla bych hned. Měla jsem najednou tolik síly, ale sestry mi to ještě nedovolily. Dostala jsem další kapačku a převezli mě na oddělení šestinedělí. To už bylo kolem desáté hodiny večer. Na malého jsme se mohli jít podívat až kolem jedné hodiny ráno. Bylo zvláštní vidět to malé růžovoučké stvoření napojené na hromadu těch hadiček v inkubátoru. "Miluju ho, tak moc ho miluju" opakovala jsem si v duchu.