Na první slova jsme u Laury čekali jak na smilování. Trvalo to hrozně dloooouho předlouho, než něco protlačila skrz pusinku. A pak hooodně dlouho, než začala říkat jednotlivá slova. Vlastně to začalo přesně před rokem. Najednou se rozmluvila- sama od sebe.

Když jsme ji pak dávali v září do školky, měla jsem strach. Už mluvila, ale nikdo jí nerozumněl. Také mi po pár dnech učitelky řekly, že bych měla zvážit logopeda.

A teď? Je to neuvěřitelná kecka! Mluví od chvíle, kdy otevře oči až do chvíle, kdy usne. Neustále. Dokonce tak moc, až mě z ní občas bolí hlava (dobře, možná je to i tím, že zrovna TEĎ, v této fázi, se překřikují s Filipem).

Mohu si s ní už povídat. Je s ní legrace a dokážeme se na všem dohodnout. Ale má to i tu druhou stránku, kdy dokáže být neskutečně panovačná, drzá, tvrdohlavá... A dává nám to všechno hezky sežrat 🙂

Jsou chvíle, kdy vypustí hlášku, po které jdeme s manželem do kolen a chechtáme se na ní ještě hodinu. A pak jsou chvíle, kdy řekně něco, co by v dané situaci neměla, ale je to hrozně srandovní- to je pak komedie, když se snažíme zachovat poker face a držíme smích uvnitř sebe. No a pak jsou chvíle, kdy nás odrovná něčím, co si ani jeden z nás nemyslel, že někdy uslyší od vlastního dítěte...

1. Nezpívej!

Všem přeji krásný podvečer a připojím k tomu i svůj příběh o porodu naší holčičky. Měla jsem bezproblémové těhotenství, chodila jsem do práce, dokud to šlo. Na mateřskou jsem nastoupila 6 týdnů před termínem porodu. Jednou jsem byla hospitalizována v nemocnici s předčasnými kontrakcemi ve 34tt, zastaveno magneskem a pak už jsem se jen modlila, abych holčičku donosila co nejdéle. Termín porodu jsem měla stanoven podle MS na 5.4. a podle UTZ na 3.4. Doktoři se drželi termínu 3.4. A teď už samotný příběh. Byl normální čtvrteční večer, leželi jsme s manželem u televize a já najednou cítila trochu tepla po nohách. Vstala jsem a bylo tam toho tak zhruba hrneček. Běžela jsem na WC a říkam manželovi, že mi asi odtekla plodová voda. Vše jsme měli sbaleno, zavolala jsem tedy PA, ta mi řekla, ať zkusím hodinu ve vaně a pak zavolám, jestli se něco děje. Lehla jsem si tedy v 10 do vany. Měla jsem trochu bolesti, jako při MS. Nic extra, po 10 minutach, pak po 7 minutách. V 11 jsem tedy vylezla, zavolala PA, která mi řekla, že mám prijet. Sbalili jsme tedy věci, svačinu a vyrazili. Do porodnice jsme dojeli kolem třičtvrtě na 12. Přijali nás, natočili monitory, udělali kontrolu, při které odtekla i další část plodové vody. Bylo mi sděleno, otevřená na prst, nález nic moc, že to hned tak nebude. Řekli nám tedy, jestli manžel pojede domu a já půjdu na čekanky, nebo že je volný jeden sál, kam by nám eventuálně mohli taky dat. Manžel tedy řekl, že chce být po celou dobu se mnou a že chceme na sál. V 1 nas tedy ubytovali na sále (krásný porodní pokoj s míčem, vanou, sprchou, zebrinama, sedací vaky, gauč, paráda). A řekli, ať se prospime. Bolesti jsem měla snesitelné, ale po 5 minutách, takže spát nešlo. Od 2 už to zaclo být horší, ale dalo se to. Po celou dobu mi byl neuvěřitelnou podporou manžel, který má můj neskutečný obdiv. V půl 5 ráno jsem byla otevřená na 4-5 cm, nic moc. Bolesti sílily. Nechtěla jsem nic proti nim, neměla jsem žádnou kanylu, chtela jsem to zmakout přirozeně. Měla jsem i sepsaný porodní plán, který pracovníci četli. Dostala jsem přípravu, klystýr. No, že to mám udržet 5 minut se řeklo v pohodě, ale nedalo se to 😀 letěla jsem po chvíli. Kolem 6.hodiny začala být bolesti obrovské. Prodejchavala jsem je zavešena do manžela, na míči ve sprše, kde mi manžel nahrival břicho. To už jsem teda měla pocit, že rozdrtíme všechna madla ve sprše bolestí 😀 kolem půl 8 jsem vlezla na kozu, PA mi nabízela možnost rodit v kleče, ve stoje. Ale bolestí už jsem nemohla ani chodit, třásly se mi nohy a chodila jsem jen opřená o manžela. Takže jsem byla vdecna za kozu. Na koze mi říkala, ať zkusím tlačit. Zkusila jsem jednou, nešlo to. Řekla mi, ať zkusím ještě půl hodky sprchu a míč, že hlavička sestoupí úplně. Ploužila jsem se tedy zavesena do manžela do sprchy. Nahrival mi břicho. V 8:10 jsem vylezla na kozu, že zkusíme tlačit. Otevřená jsem byla. Lehla jsem si, připojili mi monitor. Měla jsem jasný úkol, tlačit. Teda, to byla asi největší síla. Bolest neskutečná, během kontrakci jsem měla prodychat a až bude kontrakce opravdu silná, tak manžel mi měl přidržet hlavu na hrudník, PA mi masirovala břicho a já měla zatlačit. No, myslela jsem, že se roztrhnu, strašně to bolelo, cvičila jsem s aniballem ,ale místy jsem v těch bolestech snad ani nevěděla, jak tlačit. No, každopádně asi na 6 zatlačení byla malá venku, doktor mi tlačil hráz, aby pomohl 🙂 samotné tlačení pro mě osobně byla snad jedna z těch nejbolestivější části, ale trvalo cca 10 minut. Nelinka se narodila v 8:32 ráno za neuvěřitelné podpory tatinka. Hned mi ji dali na břicho, manzel brečel, já taky. Bylo to neskutečně silný, obrovský, pevný, krásný. Doteď to mám před očima. Dotepani pupečníku, bonding jsme měli 2 hodiny, kdy jsem mě malou já nebo tatínek. Neměla jsem nástřih ani žádné jiné poranění. Z kozy jsem seskočila za dvě hodiny, osprchovala se a během půl hodky  seběhla dolů na pokoj, kam mi malou hned prinesli. Tatínek se o nás krásně stará, z Nelinky je uneseny. A já jsem mu neskutečně  vděčná. Kazdou minutu porodu byl se mnou, nehnul se od mě na krok. Když jsem tlačila, říkal mi, že už vidí hlavičku a ze už jen kousek. Diky němu jsem měla nádherny porod, na který budu vzpomínat jen v dobrém. Bylo to fantastické 🙂 máme krásnou holcicku, která váží 2850g a měří 49cm. Krásné papa, spinka, skoro nepláče a my už se těšíme, až si ji odneseme domů z porodnice. Kdo jste dočetl až sem, moc dík 🙂 a holky, doporučuji aniball, věřit svému tělu a pořádnou oporu u porodu, to je to nejdůležitější. Chtěla jsem jen říct, že porod může být krásný. Já krásný měla a nezměnila bych na něm nic 🙂 hezký den 🙂a věřte si! Všem, koho to čeká,držím palce. Pro nás to byl asi nejhezčí zážitek na celý život 🙂

Poslední dobou Pažout nebezpečně často otevírá téma dalšího dítěte.

Prý má pocit, že bychom toho štěstí potřebovali víc. Já si tedy myslím, že už jsme trpěli až dost a že bychom teď konečně mohli začít zase žít.

Mám ale takovou blbou vlastnost. Kdykoliv mi někdo něco vnukne, okamžitě začnu přemítat, jak by se to dalo zvládnout. Takže v praxi to vypadá takhle...

Když příští měsíc otěhotním, zvládnu dodělat školu? Porod před absolutoriem nebo až po - to je otázka!

A vyjde mi konec mateřské na září, abych se mohla brzy vrátit do práce? Budu se vlastně vracet do práce? Neměla bych být doma? (Jasně že ne, to byl ale pitomej nápad.)

Kolik budu mít mateřskou? Domeček ve Španělsku se mi zase o něco vzdaluje...

Menstruace by měla probíhat bezbolestně. Pokud tomu tak není, může se jednat o různé druhy poruch (např. porucha funkce pánevního dna, psychosomatické příčiny, záněty apod.) či onemocnění. Doporučuji o potížích informovat svého gynekologa/žku a nechat se odborně vyšetřit.

Jedno z nejbolestivějších onemocnění, které se projevuje v období menstruace je tzv. endometrióza. Ta je charakterizovaná výskytem děložní sliznice, odborně zvané endometrium, mimo dělohu. Právě tato sliznice reaguje na cyklicky se měnící hladiny hormonů a probíhá v ní menstruační cyklus (včetně krvácení). Z těchto míst však krev nemůže odtékat (jako je to v případě děložního krvácení cestou pochvy), hromadí se a vznikají zánětlivá ložiska a cysty, které způsobují onu bolest.

Příčina vzniku endometriózy není z lékařského hlediska dosud jednoznačně známá. Samotné podezření na endometriózu se obvykle potvrdí až  invazivním zákrokem - tzv. laparoskopií. Jde o operační techniku, kdy se pomocí přístroje s kamerovým systémem operatér dostane skrze několik otvorů do dutiny břišní, lokalizují se ložiska endometriózy, které se mohou i následně odstranit či odebrat vzorek k vyšetření, které endometriózu spolehlivě potvrdí či vyloučí.

Léčba dle "klasické" medicíny spočívá v odstranění těchto ložisek chirurgickým zákrokem či užíváním hormonální terapie. Jedná se však pouze o řešení následku, nikoliv příčiny!

Endometrióza je jedna z možných příčin potíží s otěhotněním!

Existuje však i přírodní podpůrná terapie (byliny, detoxikace, hometopatie, aromaterapie atd.) a celostní/psychosomatický pohled na endometriózu.

Pátý týden od oplození odpovídá sedmému týdnu těhotenství. Lékařské označení 6+1 až 7+0.

V tomto období je již vyvinutá placenta a tenoučký pupečník.   Dochází také k rychlému vývoji vnitřních orgánů.  Vytváří se základ pro ruce a nohy a na hlavě jsou zřejmé budoucí ušní boltce.

V tomto díle si také vysvětlíme některé pojmy, které v časném těhotenství používáme při popisu ultrazvukového nálezu.

Kavitace – typicky dutinka ve vysokém endometriu, první ultrazvukový obraz potvrzující těhotenství.

GS – gestační váček, je tvořen plodovými obaly a v něm se vytváří embryo.

ŽV – žloutkový váček, vytváří se uvnitř gestačního váčku a postupně na něm lze najít embryonální pól – tedy základ tvořícího se embrya.

Uffff... toto letí.. už to budou čtyři měsíce.. i přes ten čas si na to vzpomínám jakoby to bylo včera...

Byla sobota 26.11.2016 a u nás byla krampus show s čertama podobnýma těm co chodí v Německu. Než jsme šli tak jsme se s manželem vyfotily a já na fb sdílela naši fotku se slovy: Mum and dad..coming soon (s tím, že jsem měla termín 3.1.2017 😀 jenže jsem netušila co příjde). Pozvali jsme tedy na tuto akci bráchu s přítelkyní k nim se přidala maminka od přítelkyně a dvě malé sestřenky. Přijely zhruba v 16:00 a šlo se. Celou show jsme si užily i když jsme od toho čekali poněkud více. Počkaly jsme na ohňostroj v 18:30 a šli jsme k nám. Daly jsme si čaj a začalo se řešit co s načatým večer. Jelikož měli sestřeničky odvést po 19hod k jejich rodičům nabídly nám ať my přijedeme k nim a tam, že by se popilo. 🙂 Tak fajn..asi 20minut po jejich odjezdu jsme odjížděly i my. Přijely jsme ke "švagrové" kolem 20hod a začalo se pít. Já jako těhotná popíjela čajík.. Nikdo z nás netušil jak se to vyvrbí.. Brácha s kámošem tam udělali parádní show, kterou máme natočenou a rádi se na ty videa koukáme.. Smála jsem se jako blázen.. snad dva roky jsem se tak nenasmála 😀 A všichni do mě ryli, že tím smíchem tu malou ze sebe vyklepu.. Na oplátku jsem se smála já jim (já bláhová 😀 ) Šly jsme spát asi ve 4ráno. Nevěděla jsem jestli se mi chce spát neboť jsem byla tak nabitá energií z toho smíchu, že to moc nešlo, ale nakonec jsem zabrala. S manželem jsme se probudily kolem 8.30 a sešli jsme dolů do kuchyně, kde jsme  si s bráchou udělali čajík a vzpomínaly na předešlí večer.. Chtělo se mi na záchod a tak jsem šla. Čekalo na mě překvapení na toaleťáku v podobě oné známo neznámé hlenové zátky. Vystrašená jsem psala sem na koníka za jakou dobu od odchodu hlenové zátky jste rodily. Někdo za pár hodin, někomu odešla tři týdny dopředu.. To mě uklidnilo.. Mám přeci času dost 😀 Po výborném obědě jsme s manželem jeli k našim pro maso a byli jsme tam celé odpoledne a jelikož měl manžel odpolední v pondělí tak jsme domů přijely až kolem 22hod. Ještě jsme se koukali na TV a já u ní jako vždy poslední dobou usnula asi na hodinku. Když jsem se vzbudila byla jsem na sebe naštvaná, že jsem zase spala u televize a v ložnici mi bude trvat než zaberu.. Ještě chvíli jsme si s manželem povídaly a kolem 23:30 jsme přecházeli do ložnice... 

Jelikož se mi tu malá vzteká tak k samotnému porodu a jak to vlastně vzniklo až v dalším článku. Tomu kdo to dočetl až sem děkuji za pozornost a omlouvám se za chyby 🙂

Dneska ráno rozlámaná po probuzení jsem si v hlavě předříkávala: "Život je hnusnej. Život je nefér." Přemejšlela jsem, jak o tý strašný neférovosti napsat článek, jak to dát na papír nebo spíš na blog. Jak se vypsat z toho, že jsem z těch chemoterapií tak unavená, že chodím spát v osm a ruka mě po těch injekcích tak bolí, že se bolestí  budím už druhej tejden. Tohle všechno jsem si v hlavě sumírovala a hlavně ty věty jak nefér to je. Jenže...

Jenže už jak jsem si to říkala, tak jsem měla pocit, že to tak necejtím, že to vlastně není tak děsný, že by to všechno mohlo bejt mnohem a mnohem horší. Jakmile jsem si v hlavě řekla to "život je nefér a hnusnej" tak jsem měla pocit, že zrazuju všechny kolem a sebe sama. Vlastně jsem to ani nemohla říct nahlas, protože to prostě není pravda. Jo, mám rakovinu a ta otázka "proč zrovna já" mě definitivně napadla, mockrát, děsně mockrát. Odpověď je na ni ale od začátku ta samá. Proč ne zrovna já. A pak proč se tím vlastně vůbec zabejvat, proč nedat energii tam, kde je teď potřeba.

No a pak jsem šla s mini chlapíkem do školky, venku mrzlo, svítilo sluníčko a my si povídali. Já:" Podívej kočička." Mini chlapík: "Nau, nau, go, go." Já: "Jasně kočička utekla a teď musí dávat pozor, aby se neztratila, viď?" Mini chlapík: "Yeš." Já: "Ufff, to je zima, ale sluníčko krásně svítí." Mini chlapík: "Yeš. Shining." Jak je vidět náš rozhovor není hluboce intelektuální, ale přece je to něco.

Přišli jsme do školky. Mini chlapík celej natěšenej, otočenej na děti, nechává ze sebe stahovat jednu vrstvu za druhou, absolutně nevnímá, že mu říkám jedna noha, druhá noha, leží na mně jako pytel brambor a teď mámo rychle, nemám čas, musím za kámošema. "Ještě pusu!" Připomínám, než mi to nedočkavý dítě zmizí. Mini chlapík bere dráhu, dívám se za ním a on se najednou otočí. Usměje se a zamává ručičkou a řekne: "Bye, bye mamá."

Tenhle život není nefér a není hnusnej. Tenhle můj život je krásnej a plnej. Plnej lidí a lásky a smíchu a prostě všeho, prostě je to život a stojí za to.

Klidně tohle všechno může znít jako klišé, ale když vona je to prostě pravda.

   Jestli už chceme miminko jsme se bavili asi rok. Nakonec jsme to poprvé zkusili na naší letní – zimní dovolené 2013. Tam se to nepovedlo, a nakonec až doma asi na 4. pokus. Byl prosinec, a my v práci slavili konec roku a druhý den mi bylo tak zle jako nikdy, a že jsem toho moc nevypila, ale test pořád nevycházel. Po novém roce jsem měla problémy s nevolnostmi, tak si říkám, že to není možné, že musím být těhotná. A hurááá můj třetí test vyšel pozitivně.

   Nakonec se objednávám k doktorce a ta potvrzuje 8tt. , ale průkazku dostávám až na další kontrole v 11tt. Podstupuji první krevní testy, které jsou negativní a tak jedeme dál, trpím nevolnostmi, ale nezvracím, vždy mi stačí lízátka z lékárny. Další testy v 15tt potvrzují vyšší riziko rozštěpu páteře, když mi to doktorka zavolala, byla jsem tak zoufalá. Ihned nás objednala na genetiku, kde naštěstí vše vyvrátili a potvrdili nám, že čekáme zdravou holčičku. Jen váha je stále o týden pozadu, a to až dokonce. I nevolnosti se nakonec umoudřili a my začali vybírat jméno, tedy hlavně manžela to natolik chytlo, že hned po návratu z genetiky začal listovat v kalendáři. Nakonec mezi Valerií a Emou vítězí naše Viktorie (vítězka). Do té doby jsme miminku říkali Tóťa, jakože To 🙂

  Začínáme pořizovat první oblečení a taky boj o výběr kočárku.Ve 20 týdnu znova na genetiku a vše v pořádku. Ve 32 týdnu jsme byli na těhotenském focení a 4.8. nastupuji na mateřskou. V 36tt přijela manželova rodina a já kolem nich. Ten týden jsem jela také na další kontrolu, kde byly slabé odezvy, další nervy, byla jsem poslaná do nemocnice s možným vyvoláním porodu. Nakonec malá jen nějak usnula a nakonec vše dopadlo dobře a my mohli domu. Všichni vyplašení – ale byli rádi, že nás vidí po 5 hodinách „vcelku“. Termín mám určený na 15.9.2014, zatím se k němu přibližuju ale malá moc neklesá, každou noc se budím s tlaky na žaludek, manžel ochotně připravuje čaje. Jednou jsme se šli houpat do parku na houpačce (2 v noci) 🙂 a to možná pomohlo. Za 2 dni se ve 2:15 v noci budím – začíná odtékat voda, budím manžela, že už je to asi tady. Jdu do koupelny se připravit a volám mamce, aby se nám postarala o pejska, ve 3:30 odjíždíme do porodnice. Proběhl příjem a zatím bez bolestí čekáme. Dostávám snídaní, doktorka mě zkontroluje, zatím jsem málo otevřená. Kolem 8 Dr. opět prohmatává , a jelikož stále přicházím o vodu, v 9 dostávám první vyvolávací tabletu, za hodinu další a v 11 poslední. Potom už klystýr, ale stále se neotvírám. Bolesti od 10 se stupňují po 5 minutách, až se stávají nesnesitelnými. Sprcha, míč, chození nic nepomáhá. Manžel u mě ve sprše sedí, měří mi kontrakce a neví, jak mi pomoci, v tu chvíli jsem ho snad viděla poprvé brečet.

Když už si mě berou na sál prosím je o epidural, mám pocit, že při další kontrakci omdlím. Nakonec ho kolem 16 hodiny dostávám, neuvěřitelná úleva, ale nic necítím. Čeká se, až začnu zase cítit kontrakce, nakonec kolem 17 hodiny musím tlačit, nevím co se děje, najednou přišel další personál a přijde mi, že se hrozně spěchá. Musím tlačit, i když necítím kontrakce a pokaždé mi sestra celou svou vahou lehá na břicho a tlačí ho dolů, pak honem změřit odezvy a znova. V 17:23 se malá narodila, ale neplakala, byla tak hodná, celou dobu na sále jen koukala kolem sebe. Bála jsem se, jestli je v pořádku. Měla jednou pupeční šňůru kolem krku, ale byla v pořádku. Na sále jsem zůstala do 20 hodin, zašila mě pní Dr., dostala jsem večeři a pak mě pomohli se zvednout, dojít se omýt a sama jsem si s pmocí sestřičky odvezla malou do druhého patra ne poporodní, kde s námi mohl být ještě do 21 hod. tatínek. 

Bylo to náročné ale tak fascinující. Nakonec myslím, že docela pohodové těhotenství i porod 🙂