Dnes jsou to přesně 4 měsíce, co jsem porodila našeho druhorozeného syna. Narodil se 2.9.2016 ve 21:25 v Klatovské porodnici cca 3 hodiny po příjezdu.

Termín porodu jsem měla vypočtený na 12.9.2016. Před sedmi lety se narodil náš první syn akutní sekcí z důvodu klesajících ozvů, které byly následkem pevného dvojitého obtočení pupečníku kolem jeho krčku. Proto způsob druhého porodu visel celý třetí trimestr ve vzduchu. Já si v duchu přála rodit přirozeně, ale zase jsem si plně uvědomovala všechna rizika. Všechno jsem konzultovala s lékařkou v poradně a rozhodnutí mělo padnou při další kontrole, tj 7.9. Poslední srpnové týdny jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby se mimi rozhodlo a porod se spontánně rozběhl. A jak se říká, přání je otcem myšlenky. Začala jsem si představovat jaké by to bylo a zkusila jsem babskou radu - svařené víno. každý večer jeden hrneček. Navíc jsme si užívali poslední týdny prázdnin turistikou, takže jsem toho nachodila až až. První září přišlo a chlapi šli do školy. Syn do 2. třídy a manžel učit. Tak jsem si říkala, jak by bylo fajn, kdyby se učitelský synek narodil 1. září :D Takže když jsem čekala až skončí první hodiny nového školního roku chodila jsem po škole nahoru a dolů...a bříško pořád nic...Užili jsme si den a večer zase svařák a v tom mi začalo něco, co jsem považovala za poslíčky. Vždy takové nepříjemné, ale nijak dlouho trvající dloubnutí v kříži. Pak jsem změnila polohu a usnula. Pár dloubanců mě probudulo i v noci, ale pořád to  nebylo nic tragického. Ráno jsem se v pohodě nasnídala a jelikož bylo krásně, sluníčko pařilo, tak jsem se rozhodla pro vyprání a vyžehlení veškerého prádla. Kolem 10. dopoledne mě překvapily další dloubance do zad, že jsem se musela vždycky malinkou předehnout a počkat až to přejde. Ale pořád nic moc-teda alespoň já jsem si říkala, že to pořád nic moc není, že asi poslíčci, vždyť jsem je ještě neměla, tak by nebylo nic zvláštního, že mě pozlobí, no ne?! Takže tímhle způsobem jsem vyprala, pověsila a vyžehlila dvě pračky prádla, při želení zkoukla pár filmů a sem tam si už musela pár dloubanců i prodýchnout. Přicházeli už po cca 10-15 minutách. Nedalo mi to a kolem 14. hodiny jsem zalezla do vany. Horká voda, to je moje 🙂 No tentokrát jsem si vanu moc neužila...dloubance už ne po 10, ale hned po 7 minutách. Že by? Manžel přišel kolem 15. hodiny domů, já pořád ve vaně a on: "Hele, nevypadáš dobře, asi pojedem ne?" No kdybych mohla tak ho zakousnu :D Nějak jsem si pořád říkala, že to nemůže být ono...že porod přece bolí víc :D No kolem 16. jsem ještě na odjezd nepomýšlela, ale raději jsem pomalu dobalila tašku a čekala co bude. Dloubance se pomalu, ale jistě dostavovali dřív a dřív...když už jsem hekla co 5 minut, velel manžel k odjezdu. Takže před 17. hodinou jsme vyrazili. Máme to cca 45 minut. Cestou jsme se ještě zastavili koupit manželovi něco k jídlu a pití - přece jen, bůhvíjak dlouho tam budeme, a co když jedeme zbytečně??? Cestou už to začíná docela bolet. Vždyť přece Před 18. hodinou jsme byli v Klatovech. Já na monitor, sestřičky si akorát předávaly směnu. Na monitoru skoro nic nebylo, jsem si říkala, žeby přece jen poslíčci? Přišla doktorka-shodou náhod paní doktorka, ke které jsem chodila do poradny. Tak o způsobu porodu jsem se měly sice domlouvat až ve středu 7., ale holt bude muset diskuze proběhnout hned. Řekla jsem, že bych ráda zkusila rodit přirozeně. Rozhodnutí padne tedy podle váhového odhadu. Vyšetření UTZ-malý bude mít cca 3350g a je málo plodové vody. Vstala jsem z lůžka a jdu ke koze, najednou bolest do břicha, předklon, prodýchnutí. Doktorka přiskakuje a sahá na bříško. "To se mi zdá jako kontrakce 🙂" Vylezla jsem na kozu a závěr: "Tak rodíte, krásně rozběhnuté, otevřená na 5-6cm. Jestli to takhle půjde dál, tak předběhnete všechny co tu jsou už od rána. " Takže návrat na sesternu-všechny 3 boxy jsou obsazené. Zavolat manžela aby se převlékl. A začínáme vypisovat papíry. Já si přeju klystýr-ten se prý asi nestihne. No díky pěkně. Kontrakce častěji a častěji a bolí to bolí. Ale zařekla jsem se, že tohle je bolest pozitivní a že se jí stejně neubrání a ani se jí bránit nechci. Vždyť každá tahle bolest mi posouvá moje miminko blíž a blíž do náruče. Manžel se sestrou a doktorkou se smějí, když se co minutku ohnu a nemůžu ani mluvit. Jen se pořád usmívám jak tatar :D Sestra: "Koukám, že ty bolesti jsou nějak častější a intenzivnější co?" Zmůžu se jen na: "No to teda." Na rychlo nám vyklízí jeden porodní box, kde je maminka s nepostupujícím porodem. Takže na box jdeme kolem 20. hodiny. Připomínám se s klystýrem. PA se o něj pokusila, ale nebylo to vzhledem k frekvenci kontrakcí k ničemu. Rychlá sprcha, zkouším pár ulevujících poloh, víc nestíhám a mám šílený pocit na tlačení. Lezu na porodní lůžko, PA vyšetří a je to tu, můžu zažít lehce tlačit. Po chvilce protrhne vak blan a začíná to mít grády. PA mi pomáhá měnit polohy, abychom miinku pomohly dorotovat. Chvíli na boku, chvíli v podřepu. Po 21. hodině přichází doktorka a už zůstává. Poslední zatlačení, při kterém jsem si myslela, že už to nedám a miminko se narodilo. Koukla jsem na hodiny - 21:25. Tak takovej fofr jsem fakt nečekala. Prcka choval tatínek, já si k němu jen čuchla, jelikož jsem se klepala jak ratlík a bála se, že bych ho neudržela.

Po porodu se na nás přišel podívat i pan primář a moc mi gratuluje, že jsem to tak krásně zvládla a že jsem si stála za svým a rodila normálně 🙂

Nemůžu si na nikoho z personálu absolutně stěžovat. Paní doktorka, která mne plně podpořila v rozhodnutí rodit normálně, PA, díky které jsem se cítila v bezpečí a hlavně nic, nic mi nikdo netlačil proti mé vůli. 

Prostě naprosto přirozený, téměř vysněný pocísařový porod.

"Co dítě jí a prožívá v prvních 1000 dnech svého života údajně významně ovlivňuje jeho zdraví během dospělosti. Studovala jsem proto kde co, abych zjistila co bude pro naše dítě, co se týká stravy, to nejlepší a čím ho dobře připravím pro jeho budoucí život. A co nakonec u nás zvítězilo? ..."

Co dítě jí a prožívá v prvních 1000 dnech svého života údajně významně ovlivňuje jeho zdraví během dospělosti.

Netřeba zmiňovat,  že základem stravy dítěte od narození je mateřské mléko, které odpovídá bezprostředním potřebám dítěte. Je v něm vše, co dítě potřebuje pro fyzický vývoj, vývoj mozku, jeho psychický vývoj, psychické stránky osobnosti, ale od kojení se odvíjí i  stav imunitního systému, který bude znamenat buď horší a nebo lepší ochranu organismu po celý život. 

Během prvních 6 měsíců života se doporučuje výlučné kojení, které by nemělo být doplňováno žádnou další tekutinou (ani čajem a vodou).  Bohužel ne všichni mají to štěstí, aby se jim této výhody  z různých důvodů dostalo.

Přesto, že jsem rodila císařským řezem, a při bondingu mě v první hodině po porodu zastoupil tatínek našeho syna,  kojení se nám rozběhlo bezproblémově již po prvním přisátí,  které proběhlo do dvou hodin po porodu. Patřím tedy mezi ty šťastné a jsem za to neskonale vděčná.

Studovala jsem kde co, abych zjistila co bude pro naše dítě, co se týká stravy, to nejlepší a čím ho dobře připravím pro jeho budoucí život.

Bojíte se očkování? Nežádoucích účinků? Nemocí i možných následků? Chtěly byste pro své dítko to nejlepší, ale jak zjistit, co je TO nejlepší? Na očkování se dá připravit, stejně jako se dá krásně žít i bez očkování.

Brrrrrr, každá máma se bojí jakékoliv nemoci, která by mohla její dítko postihnout. Většina rodičů se bojí permanentně. Prostě to mají v povaze (od jisté doby🙂.

Dětská přenosná obrna mi ze všech zástupců očkovatelných nemocí naháněla největší STRACH!

    Vyčkala jsem pár měsíců, protože jsem měla STRACH, aby měla Anitka dostatečně silný imunitní systém.

    A pak jsem si říkala, tak dobře, už jsem vyčkala dost dlouho. Mám STRACH z nemocí, půjdu a nechám to své dítko naočkovat, abych STRACH neměla.

    No jo, ale pak jsem dostala STRACH, že bude malá třeba nachlazená, já o tom nebudu vědět a ona bude mít reakci na vakcínu. Bože už to slyším: autizmus, vývojové poruchy, zpomalení psychomotorického rozvoje.

Je 2. ledna. Nejvyšší čas, abyste měli promyšlené, jaké předsevzetí si dáte. A pokud jste se rozhodli, že začnete s jógou, tak gratuluji! A pokud máte dítě, případně děti, a líbí se vám fotky maminek/tatínků, jak s nimi cvičí (takové ty, jak mají krásně sladěné oblečení a dělají fakt krkolomné pozice), tak vězte, že to není nemožné.  Zde dávám k dispozici pár pozic, které budou bavit vás i vaše děti. U nás mají nevídaný úspěch!

DĚTSKÉ HŘIŠTĚ- jakmile se do této pozice dostanete, stává se z vás automaticky a vaše ratolest to zcela jistě pochopí dřív, než vy. Aby bylo cvičení provedeno zcela správně, mělo by vás dítě nejen podlézat, ale hlavně přelézat! Váš krk také může posloužit jako pohodlné sedátko na houpání, krásně tím posílíte svaly okolo krční páteře.

Tip pro pokročilé: potomka můžete potrápit tím, že dáte kolena víc od sebe. Nebude vědět, kudy dřív! A vy si můžete gratulovat, jak jste mu to nandali.

LECHTADLO - při provádění tohoto cviku zapojíte a posílíte zejména břišní svaly. Pokud jógu necvičíte naboso, u této pozice doporučuji sundat ponožky. Dítě si klekne před vás a lechtá vás na chodidlech. Pokud nejste lechtiví na nohách, můžete tuto pozici provádět s rukama nad hlavou, zpřístupníte tak podpaždí. Nedoporučuji provádět, pokud trpíte inkontinencí.

Tip pro pokročilé: střídejte nohy a ruce, které dáváte nahoru (pravá noha/levá ruka, levá noha/pravá ruka). Dítě nebude vědět kam dřív skočit!

SKUČÍCÍ RODIČ - dostanete se do ní vcelku snadno. Tady jde hlavně o to vydržet! Vysvětlete dítěti (ve většině případů nebude vysvětlování vůbec nutné), že se má rozbíhat z různých směrů a co největší rychlostí do vás vrážet. Samozřejmě musíte vydržet a odolat. Vězte, že skučet budete hlavně druhý den.

Ač moc nemám ráda takovéto bilancování na konci roku, co bylo dobré, co zlé, co nejhorší co nejlepší a co nás čeká v novém roce, tak přece jen se do něj asi taky pustím. Protože jsem nucena sedět dnes doma s rodiči,  a řeknu vám, program v televizi je dost tristní. Tak jsem si řekla, že si alespoň zhodnotím uplynulý rok, když už je ten Silvestra a já sedím doma. 

Člověk by si mohl myslet, že právě uplynulý rok byl dost bídný. Když jsem skoro víc jak půl roku byli na střídačku nemocní a když už to vypadalo, že nemoci jsou fuč, tak přišla nemoc s velkým N. Ale život to zařídil tak, že s plynoucím časem si pamatujeme jen to dobré. Takže rok 2016 byl vlastně super!

V lednu jsme se Z. vyrazili jen sami dva do Londýna. Bez dětí. To bylo najednou svobody...možnost starat se jen o sebe, v noci nerušeně spá (no mělo to jeden zádrhel, viz dále), dát s v klidu trochu alkoholu, anž bych se musela bát, že svým dětem skrz mateřské mléku způsobím nějakou újmu, neřešit jídlo, neřešit nic....Jediný háčkem byla má prsa...v té době jsem dost vydatně kojila obě děti, takže když se pak nedostávalo odběru, tak to byl trochu problém. Který došel až tak daleko, že jsem skončila na záchodě v National Gallery, kde jsem tuto vzácnou tekutinu odstříkávala do záchodu (omlouvám se citlivějším a utlocitným čtenářům😀, jestli se vám to zdá nechutné...ale to je život), totéž jsem opakovala v Tate Gallery a už ani nevím kde ještě....o nutnosti nočního vstávání ani nemluvím...No ale výlet byl bájo!!! A dost se divím, že jsme se trefili do termínu, kdy byly obě děti zdravé🙂)

Navštívili jsme několik plesů, zvládli jsem pár víkednových akcí s kamarády (opět to vždy vyšlo v takovém mezidobí, kdy nás zrovna neokupoval žádný bacil). Děti si odbyly neštovice, ač v tu chvíli jsem byla dost zoufalá, teď volám hurá sláva, máme to za sebou. V půlmaratonu jsem si v dubnu s minimálním tréninkem střihla osobák. V červnu jsem teda přišla o svatby mých kamarádek, což jsem tedy hodně obrečela, protože takovéto akce se většinou moc neopakují (a když už jo, tak myslím, že podruhé už to není ono, ne🙂??? No ale zas jsme zvládli výlet do Francie na ME ve fotbale. A vybrali jsme si asi nejzajímavější zápas našich. Fotbaloví fanoušci jistě vědí.  Na konci června jsme navštivili vinný sklípek na Moravě. Kdyby nebylo fotek, tak na tuto vydařenou akci skoro zapomenu...Jo prostě jsme toho zažili spoustu🙂

V červenci jsme byli naprosto zdraví, všichni. Byli jsme na nejvíc pohodové dovolené v Česko-Saském Švýcarsku, na táboře. V srpnu na další skvělé dovolené s kamarády. Konečně jsme se potkali s mým starším nevlastním bratrem, se kterým jsem se chtěla seznámit už dlouho...ale nějak se nedařilo. A setkání dopadlo skvěle a nebylo poslední. Pak se teda objevila ta rakovina. Ale...zas jsem díky ní začala psát a zjistila jsem, že mě to baví...Že mě pak baví číst, jak vás to baví...

I přes to jsem zvládla úplně v pohodě letět do Barcelony, kde bylo nádherně...Jen si na to vzpomenu, mám úsměv na rtech a už plánuji kam poletíme příště.

Zase je tu konec roku. Přijde mi to až neskutečné, že rok tak rychle uběhnul. A stalo se tolik věcí.

Některé byly dobré, jiné špatné, ale i ty špatné se snažím vnímat jako potřebné.

Protože právě v těch nejtěžších chvílích jsem našla nejvíce síly.

Za posledních pět let jsem prošla tolika situacemi, o kterých jsem ani neměla ponětí.

Vlastně jsem si některé z nich ani nedovedla představit a už vůbec jsem nevěděla, jak budu reagovat.

Také máte někdy představu o tom, že kdybyste prošly tímhle nebo tamtím, určitě byste se zachovaly NĚJAK?

Nebo, kdybyste potkaly někoho, kdo Vám v minulosti ublížil, řekly byste přesně TOHLE?



Ale pak na tu situaci dojde a reagujete odlišně. Nebo potkáte tu osobu a řeknete úplně něco jiného. Nebo neřeknete třeba nic.

Hlavně to poslední se mi stává často. V hlavě mám plán, připravuji si monolog a nakonec, neřeknu nic.

Ale o tom dnes mluvit nechci.

Chtěla bych Vám popřát Vše nejlepší do Nového roku. Hodně štěstí a zdraví a lásky a ať se Vám splní vše, co si přejete.

A poděkovat Vám za Vaši podporu a přízeň.

Za to, že jste mi dodaly sílu a energii začít psát o těch nejhorších pocitech, které jako mámy zažíváme.

Říct nahlas, že někdy to nestojí za nic a pořád se nesmějeme, i když to okolí očekává.

Že často pláčeme a litujeme. Křičíme a nadáváme.


DĚKUJI VÁM ZA TO.


Ale hlavně bych Vám chtěla popřát, abyste ničeho nelitovaly, některé věci změnit nelze a nemůžeme se kvůli nim trápit stále.


Na konci každého roku mám pocit, že musím bilancovat a hodnotit, jaký rok byl a co mi přinesl.

Jen letos poprvé vím, že nechci srovnávat, jaký rok byl a jaký bude.

To, že byl nějaký, mělo smysl.

Naučila jsem se o sobě zase něco navíc a objevila jsem v sobě skrytou sílu, nevzdat se.

Zvládla jsem další záchvaty pláče a vzteku. Hádky našich dcer během cest a dovolené.

I to, když jsme napůl cesty do Rakouska zjistili, že nemáme pasy.

Rok se s rokem sešel a každá z nás si prošla nějakým obdobím, kdy jsme to chtěly vzdát a cítily jsme se na pokraji svých sil. Nezáleží na tom, jestli jste takových okamžiků měla více, než jiná maminka bydlící od Vás několik set kilometrů.

Prožívala jste je a ovlivnily Vás. Vás konkrétně, protože to byly Vaše pocity a Vaše okamžiky.

Nenechte si nikým radit, jak se máte cítit, když je Vám do pláče a že zrovna teď, to za slzy nestojí. Pokud uvnitř sebe cítíte, že Vám plakat pomůže, plačte.
Nemáme kouzelnou moc vidět do budoucnosti a naplánovat si každý krok tak, aby byl dokonalý.
Spíše se setkáme s většinou našich přešlapů a omylů, ale takový už je život.

Každý pád je reálný už jen proto, aby jsme dokázaly naplno vnímat vzestup.

Každý špatný den je tak hrozný, aby jsme si dokázaly vážit těch dní, kdy je všechno zalité sluncem a štěstím.

Pocity zoufalství, pláče, beznaděje se střídají s těmi nejúžasnějšími pocity lásky, štěstí a radosti.

Užívejme si každý den i každou minutu naplno.

Pokud se Vám chce plakat, plačte. Vykřičte ze sebe všechnu frustraci, zlost a vztek.

Stejně naplno se pak radujte, když budete chtít.




Nesrovnávejte se s jinými maminkami, jak ony zvládají péči o děti a domácnost. Ony nežijí Váš život a Vy nežijete jejich a i když se jejich život zdá dokonalým, nemusí to tak být.

Možná, kdybyste opravdu měly možnost si otevřeně promluvit, byste zjistila, že za tou clonou třpytek a dokonalých fotek na Intagramu se jen snaží ukrýt svou beznaděj a pocit samoty.

Přeji Vám ještě něco.

Něco, co je pro nás všechny těžké.

BUĎTE SKUTEČNÉ, REÁLNÉ.

My všechny.

Dělejme skutečné chyby a skutečně je vnímejme.

Každý den se pochvalme, jak jsme to zvládly.

Snažme se vidět všechno co děláme a kolik toho děláme pro naši rodinu a své děti.

Objímejme, čtěme tu samou pohádku stále dokola, stavme vysoké věže z kostek, aby byly hned zbourány.
Zavazujme tkaničky, přikrývejme je, konejšeme v náručí a utírejme slzy i špinavé ruce.

Křičme, milujme, plačme, propadejme zoufalství i naději.

To všechno dělejme skutečně, protože život je SKUTEČNÝ.

Všechno co prožíváme každý den, je SKUTEČNÉ.

Uchovejme si ty pocity a čerpejme z nich.

Nepovažujme se za obyčejné a náš život za obyčejný.

Jako mámy, děláme život NEOBYČENÝ a ÚŽASNÝ všem kolem nás.

Protože i my jsme neobyčejné a úžasné.

Tak ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2017!

S Láskou,

Monika xxx

PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/