Ahoj . 

Vím že je to věčně omílané téma . Ale tak nějak bych potřebovala pohled na věc ne zůčastněných . Možná si to třeba beru jako pseudo problém .A nebo se v tom nimrám . Věc se má takto . 

Mě je 30 a příteli je 42 .Bydlíme v podkrovním bytě nad tchýní . Máme Bohužel jeden společní v chod a ke všemu přes její byt . Tchýně je vdova a co se ji týče není technický tip . Neumí si dát ani baterky do ovladače od televize .  A  můj muž prohlásil že přeci maminku nenechá v baráku samotnou . Není to žádný mamánek prosím . Problém je v tom že ví všechno a nebo na mě to dělá takoví dojem .I když jdu třeba na koupit .Tak vždy se sprominutím debilně ptá kam jdu nebo kam jdeme . Nebo musí všechno vědět a všechno se jí musí říct .A když náhodou ne tak má citový hysterčák . Že jsme jí zase lhaly a neřekli jsme jí pravdu a kde si co si . Muž se většinou taky nedá s jede jí stím že se chová jako malej smrad .Tudíž je tchýně uražená . Mám pocit že ví všechno a tím pádem jsme hlídaný jako děcka co nic samy nesmí . Na druhou stranu jí nechci nasazovat psí hlavu .Ona nám pomůže třeba finančně i když mě se to pramálo nelíbí .Takže to nechávám na ní a muži at si to udělají jak chtějí . Já jsem se ní dvakrát pohádala a mělo to nakonec smysl . Jinak bych skákala tak jak ona by pískala . A to já zase nechci . já dělám věci v baráku které jsou třeba protože tu bydlím taky . A beru to přirozeně . Ona osobě říká že je ze starý školy ale asi by to trochu vypadalo jinak .Její den vypadá takto .Přijde s práce vyvalí se na gauč .Max uklidí to nejdůležitější .Trochu se řídí heslem na vrch lůj ve s pod hnůj . A čučí na tel . A zbytek se udělá sám .Nikdy jsem ji neviděla že by okolo baráku něco udělala . A když už jo tak má pindy .Že to jako udělala ona a my nic  . Prostě tak trochu my přijde že sází na to že vše uděláme . Já osobně si myslím že kní mám slušnosti a schovívavosti až moc . Netvrdím že i já jsem do konala ale někdy mě prostě vytočí . 

A nebo se v tom jenom nimrám jako konfederační vdova . Občas si na ní za hudruju ,Můj muž je v tomhle směru nestranný a neskutečně mě stím někdy vytáčí . A jak to máte Vy se svejma milovanejma tchýněmi ??  Kdyby se to sem nehodilo klidně to smažu .

Elenku jsem přijali do adopce přímo z porodnice jako naše druhé vytoužené miminko. Bylo jí šest dní a byla tak malinká, nádherná a taky moc zraněná. Biologická maminka se o ni nemohla postarat, a tak jsme, jakmile to bylo možné, nastoupili jako noví rodiče my. Elenku jsme přijali jako zdravé miminko s výbornou prognózou do budoucna. Vlastně, co se týče zdravotní anamnézy, tak na nás ze spisu nic děsivého nekoukalo. Byli jsme šťastní a vděční za naše druhé nádherné a vytoužené miminko.

V té době jsem už byla, troufnu si říct, docela vědomá adoptivní matka, takže jsme se snažili malou léčit kontaktním rodičovstvím a celkově jsme ladili novou konstelaci rodiny. Tím, že jsem už viděla vývoj zdravé starší dcery, tak jsem si některých signálů, že vše není asi úplně v pohodě, začala všímat někdy kolem čtvrtého měsíce života Elenky. Už pasení koníčků jí nešlo, tak jako u starší dcery, navíc ji dost trápil reflux. To znamená, že mnohem víc vracela mlíčko po jídle než starší dcera.

Nicméně brala jsem to tak, že každé miminko je jiné a vyvíjí se jiným tempem, proto jsem byla v úplném klidu až do osmého měsíce. V té době Elenka měla za sebou krásně zvládnuté druhé vzpřímení na bříšku a uměla se přetáčet ze zad na bříško a zpět. Nelezla ani se ještě neplazila. Přece jen trochu nervózní jsem šla na osmiměsíční preventivní kontrolu k pediatričce.

A tam to vlastně celé začalo. Paní doktorka prohlásila, že není na co čekat a odeslala nás na rehabilitace. V té době jsem o možnostech, jak podpořit psychomotorický vývoj, moc nevěděla. Znala jsem pouze Vojtovu metodu a té jsem se dost obávala, protože jsem vnímala, že tohle by určitě nebyla dobrá cesta pro mě. Naštěstí jsme narazili na citlivou fyzioterapeutku, která se snažila způsob cvičení co nejvíce přizpůsobit možnostem Elenky.

Elenka byla a je velmi citlivá a empatická holčička a také moc křehká. Asi právě proto nereagovala na cvičení jako takové moc dobře. Vlastně nesnášela a do dnes nesnáší, pokud na ni sahá cizí člověk a snaží se jí donutit, aby byla v pozicích, které jí nejsou příjemné. To se pak z klidné a usměvavé holčičky stala malá lvice bojující, řvoucí a dokonce i kousající. Prostě bojovala všemi prostředky a možnostmi, které měla.

Přišlo mi velmi důležité, aby cvičení nebylo pro Elenku psychicky zatěžující. Vnímala jsem a dodnes vnímám, že dítě, které se dostane do náhradní rodiny, už tak od světa dostalo zprávu “nejsi tu vítaný, jsi špatný, neměl ses narodit”. Úkolem nás náhradních rodičů je přesvědčit tyhle děti, že jsou na světě vítané, milované a přijímané a že svět je krásné místo. Že tak jak jsou, jsou úžasné. Čím víc bylo dítě na začátku svého života zraněno, tím obtížnější tenhle úkol je. Vnímala jsem, že cvičení prováděné s pláčem a odporem by přiživovaly už tak velká zranění Elenky a přesvědčovaly jí, že svět je špatné místo. Navíc jsem vnímala, že cvičit s ní několikrát denně s odporem a pláčem, by narušovalo její vztah a důvěru ke mě. A to jsem rozhodně nechtěla riskovat.