Tedy vážně s těmi dětmi zažijete nevídané, jen co je pravda! A zvláštní je, že pokaždé, když už si člověk myslí, kdovíjak je připraven na vše a nic ho nezaskočí, děti ho vyvedou z omylu.

Z dnešního odpoledne mám velmi intenzivní zážitek. Takříkajíc klíčový. Vyzkoušela jsem si kurz supermámy s podtitulem dement. Začalo to obvyklou odpolední rutinou - trocha hřiště, trocha nákupů, trocha řevu kolem domácích úkolů. Po menším konfliktu šla madam uraženě do pokojíčku, který se nachází v patře. Ta lokalizace v horním patře bude pro další pokračování příběhu celkem důležitá.

Po chvíli jsem šla k ní do pokoje, abych jí pomohla připravit učebnice na další den. Mno, celé by to bylo v pohodě, kdyby se tam nezačal dobývat Eliš toho času dostávající se do nesnesitelného stádia vzdoru a protivnosti a nezačal v pokoji škodit. Seřvala jsem ho a vyhodila za dveře pokoje.

To jsem neměla dělat. Zvenku ve dveřích byl totiž klíč. V momentě, kdy mi Valína hlásila: „Mami, Eliáš nás zamknul!“, já jen zpruzeně odsekla: „Nekecej a piš ten úkol!“

Až asi o deset vteřin později mi to docvaklo. Docvaklo mi, že ten klíč v tom zámku taky cvaknul. Sákryš.

Nejdřív dostala hysterák Valína. Začala svého stále ještě vztekajícího se bratra za dveřmi obviňovat z toho, že tady s maminkou umře. V tu chvíli jsem ještě věřila, že Eliš dokáže i odemknout. Zpětně vzato, byla jsem dost naivní.

Rozhodla jsem se sepsat příběh, který je o mé naivitě, zoufalství a také pevné vůli. A o tom, že vše není tak, jak bychom čekali a je třeba být připraveni. A především o kojení.

Moje těhotenství bylo plánované a chtěné. I přes zcela nepravidelný cyklus jsem otěhotněla po 4 měsících, kdy jsme nepoužívali ochranu. Hormonální antikoncepci jsem nikdy nebrala. Tedy jen asi necelý rok v sedmnácti letech. Teď je mi sedmadvacet.

Těhotenství probíhalo bez komplikací, kromě malého zakrvácení ve 4.týdnu a dobře kompenzované těhotenské cukrovky zjistěné ve 13.týdnu. Nic mi nebránilo být aktivní. Do konce 6.měsíce jsem pracovala jako zdravotní sestra na interním oddělení, dva týdny před porodem jsme s manželem ušli 9km v Jizerkách a pár dní před porodem jsem stále chodila svůj čtyřkilometrový „kondiční okruh“. Na porod a na mateřství jsem se vůbec nepřipravovala, čekala jsem, že vše přijde samo, přirozeně. Nečetla jsem knihy, ani nechodila na přeporodní kurz. Doma jsem vše pečlivě nachystala a těšila se na příchod našeho chlapečka. Teď už vím, že jsou důležitější věci než nažehlená bodíčka v komodě. Bohužel pozdě.

Rodit jsem začala ve 39.týdnu těhotenství. V pátek večer jsme byli posedět s kamarády v restauraci. Než jsem šla z domova, odteklo mi malé množství tekutiny. Jelikož jsem měla výtok celé těhoteství, nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Toto se opakovalo večer ještě jednou. Znovu ráno, to byla tekutina slabě růžová. Trochu jsem se bála, jestli mi po troškách neodtéká plodová voda. Jela jsem se tedy nechat zkontrolovat do porodnice, kterou máme hodinu cesty autem. Plodová voda to nebyla, jednalo se o hlenovou zátku. Nález skoro žádný, tak jsme jeli domů.

Ale postupně začaly přicházet bolesti. Nejprve nepravidelné. Potom po pěti minutách. Vana nepomohla. Věděla jsem, že už se něco děje, bolesti zesilovaly, ale ještě se to dalo. Před půlnocí už jsem je musela prodýchávat. Nechtěla jsem být za hysterku, když jsme byli v porodnici ráno, ale vydali jsme se tam znovu. Nález byl o něco větší, bylo jasné, že porod začíná. Ale stále ne dost velký na to, aby si mě v porodnici nechali. Tak jsme jeli zase domů. Měla jsem kontrakce po pěti minutách. Noc byla hrozná. Nemohla jsem spát, ležet, chodit, sedět. Nad ránem už jsem vždycky na pět minut usnula, protrpěla kontrakci a tak stále dokola. Celé dopoledne už mám v mlze. Brečela jsem bolestí a hlavně beznadějí, že nepoznám, kdy jet do porodnice. Tohle je pro mě první selhání systému. Že pošlou domů ženu, která má pravidelné kontrakce, je prvorodička a cesta do porodnice jí trvá hodinu. Po poledni už se na mě manžel nemohl dívat a vyrazili jsme.

Byla jsem rozhodnutá, že když mě nepřijmou, pojedu do jiné porodnice. Volala jsem svému porodníkovi (účastnila jsem se výzkumu souvisejícího s cukrovkou) a ten slíbil, že už to vyřešíme. Po příjmu mi natočili monitor. Porodní asistentka mě vyšetřila a konstatovala, že mimčo je ještě dost vysoko a jsem otevřená jen na dva prsty. Na nic se mě neptala a udělala Hamiltona. Nastínila mi další postup, trochu porodu pomůžou.

Mrtva padam do postele v 22:00...

Lehnu si na jeden bok a za chvilku me boli klicni kost.. Je to celkem unosne, tak lezim dal. Za 5 minut se ozyva kycel a musim si lehnout jinak. Otacim se na druhy bok a pri zapreni nohy pri otaceni myslim, ze mi kycel praskne...

Dobry, na druhy bok jsem se dohrabala, snad uz ted usnu.

A jej! Zjistim, ze mam i druhou klicni kost a druhou kycel. Po chvilce prijde mala na to, ze mamca chce spat a rozhodne se, ze bude delat "bugr". Predvede mi par ukazkovych premetu, ze by ji kdovi jaka gymnastka mohla zavidet. Po radne namaze nasleduje oblibene protahovani, kdy se zapre nozickama o muj mocovy mechyr a hlavickou se opre uz o tak utiskovany zaludek a ostatni organy. Chvili to snasim, ale pak me zacina byt spatne od zaludku, jakobych tu gymnastiku cvicila ja. S bolavyma kyclema se zvedam a prochazim se po pokoji. Po dvaceti minutach usoudim, ze uz bude klid a pro jistotu jdu jeste "curknout", at se za par minut nezvedam znova.

Tak, vsechno vyrizene, jsem opet v posteli, hodinova rucicka uz prekrocila jednicku a ja jsem opet na boku s polstarem mezi kolenama. Moje kycle si asi mysli, ze ten polstar mam jen na okrasu a opet se zacinaji ozyvat. Lehnu si na zada a je mi uplne jedno, co na to rika nejaka duta zila!

Po 15 minutach zkoumani stropu nad posteli, opet oziva ta moje podnajemnice. Pripada mi, ze mam v brise cihlu, ktera se cas od casu otoci, nebo se sem tam vybouli. Po dalsich dvaceti minutach to vzdavam a pracne se otacim na bok. Mala je konecne tuha, akorat pri me smule si ustlala na mocaku a ja zas musim na zachod.