Těhoteská deprese - má je někdo?
Ráda bych znala zkušenost někoho s podobným problémem, jaký mám poslední dny já. Nestojím o nadávky nebo výčitky snažilek atd...
Jsem těhotná, na začátku 6.měsíce, dítě již kope, reaguje na ruku na břiše. Máme již vybrané jméno, nakoupenou výbavičku.
Těhotenství nění plánované a bylo pro mě nepříjemným překvapením, manžel byl šťastný...dítě již delší dobu chce. Já bych si dokázala představit celý život bez dětí. Přesto jsem těhotenství nějak tedy přijala a začala se těšit na holčičku, s tím, že s parťačkou ten život snad tedy nějak půjde. Kvůli těhotenství jsem již musela odmítnout velice lukrativní pracovní nabídku ve firmě, kde se mi moc líbilo a byla jsem v ní šťastná. Museli jsme se odstěhovat z velkého města, kde jsem chtěla žít ještě dál a nějakou chvíli jsme v něm již žili...ale pro dítě jsme si řekli, že bude lepší vesnice.
Když jsem tedy tohle všechno nějak musela strávit a i to, že manžel bude nadále pokračovat ve svých koníčkách a já sedím už jen doma a s dítětem budu trčet doma dál a když pominu fakt, že to beru tak, že mi končí život, dozvěděla jsem se, že čekám kluka. Což byl naprostý šok, který jsem obrečela a dodnes mě bolí u srdce, když někde vidím holčičku nebo ji někdo čeká...či někdo volá na holku jménem, které jsem chtěla dát svojí holce. Ale ok, to jsem taky nějak rozchodila. A vše bylo tak nějak ok.
Až do ted. Jsem na začátku 6.měsíce a to dítě vůbec nechci. Někdy dokonce uvažuji nad adopcí, babyboxem...prostě nechci sedět doma s dítětem a vše obětovat jen jemu. Chci zpátky svůj skvělý pracovní a soukromý život atd. Manželovi ani rodině o tomhle říct nemůžu, byli by v šoku. Podotýkám ještě, že okolní děti jsou mi otravné, zvlášť, pokud se jedná o kluky. Mám prostě najednou nějaký celkový blok. Má s tímhle někdo, prosím, nějakou zkušenost? Děkuji.
PS: jo vím..jít k psychologovi..jo, vím jsem nevděčná..jo, vím, není to fér k dítěti..díky, tyto komentáře nepotřebuji
@xtina123 to mě moc mrzí co se ti děje, také trpím na těhotenské deprese, už se to tedy docela lepší, měla jsem to hlavně do toho 14tt a uvidíme co bude ještě, hormony jsou náročné na psychiku...Ale mě pomáhá partner, který se těší a tedy především bere to tak že bude se také starat o dítě. Možná je to tím že jsem mu xkrát říkala že je to náročné, že se bojím jak to jednou zvládneme, abych se nezbláznila atd, že jsem ho tak nějak připravovala, otázkou je co bude až bude...
Myslím si že pro tebe těhotenství byl velký šok, že jsi neměla ani představu jak by sis to přála tak abys byla spokojená a teď jí v sobě hledáš... Partner evidentně představu má, a tedy dost sobeckou. Pokud si mu o svých pocitech neřekla, asi bys měla, a možná ne jen naznačit ale prostě říct své obavy a vyjasnit si teď jak to bude a jak si rozdělíte péči, a to že dítě je obou, ne jen matky. On asi žije v nějakém svém snu a iluzi, a měli byste se shodnout na něčem, jinak si myslím že po narození bude pozdě, on se bude snažit držet svého "plánu" a nechá všechno na tobě a to už bude pozdě řešit.
Taky zkus nepřemýšlet tak negativně, podívej se na modelky, zaměstnané aktivní ženy, určitě jen nesedí doma zavřené kolem miminka, jezdí ven, do společnosti, na dvolenou, i částečně pracovat bys možná mohla, a zkrátka akorát už to nebudeš dělat sama.
Přestěhovat se na vesnici, nevím co je na tom pro dítě nejlepší? Sama jsem na vesnici vyrostla ale to byla pravá vesnice, ne dnešní moderní satelit kde lidi jsou zalezlý a odtažitý jako ve městě. Ale už se stalo, snad budeš mít k dispozici auto pro sebe abys mohla jezdit po aktivitách.
K tomu klukovi, moje kolegyně má dva kluky i když chtěla holku ale říká že je nakonec šťastná, že je to super.
Držím moc palce 🙂
@xtina123 necetla jsem diskuzi, jen uvodni prispevek. Jen Ti chci napsat, cizi deti me netankovaly, lezly mi na nervy, holcicky jeste budis, ale chlapecci Ti mi nic nerikali. Dite jsem vzdy ale chtela, mela jsem vsak pocit, ze je jeste cas, manzel touzil po diteti. Nechali jsme volny prubeh a zadarilo se hned. Mame chlapecka a miluji ho nade vse, ted cekame druhatko. Je to super partak. S ditetem se Ti otevrou jine dvere, jiny pohled na svet. Sestinedeli ale bude extra narocne, o tom zadna, v podstate cely prvni rok bude narocnejsi.
Tvuj pohled na vec je vsak o neco komplikovanejsi. V prvni rade, mela by sis promluvit s manzelem, jak to vidis a citis. Myslim si,.ze v Tvem pripade prvni hlavni chyba byla zmena prostredi, lepe by se Ti smirovalo s ditetem v tom meste. Velka zmena prostredi Te muze ubijet. Ted k manzelovi, pokud to dite tak hrozne chce, proc doprcic nekde trajda a Tebe nechava samotnou doma? At se uziras? No..to mu teda gratuluji... a k jadru veci. Tys nechtela dite vubec, on si ho extremne pral... Ty jsi chtela svoji karieru a materske pudy Te nijak netankuji.. proc nejdes zpet do prace a on nezustane s ditetem, kdyz Tys ho nechtela a nechces a on chtel a chce? V dnesni dobe je hodne tatinku, co jsou doma. Ja bych se sice toho nejkrasnejsiho, co v ziivote dostanu (cas na md a rd a mym ditetem) nikdy nevzdala, ale manzel by klidne sel na rd a ja mohla do prace, ale ja nechci, beru to jako ty nejnadhernejsi okamziky meho zivota. Mozna se to u Tebe casem zmeni, az nastoupi materske pudy. Preji hodne stesti
Ahoj, taky patrim mezi ty, ktere se nad cizimi detmi nerozplyvaji. Dokonce se malych cizich mimin krapet stitim a starsi deti se mi protivi. Vubec je nevyhledavam. Jak rika muj kamarad: "mam to s detma jako s prdama, snesu jen ty vlastni." Ja mela prvni dceru v 31. Tou dobou jsem si spis odskrtla splneny bod v zivote a ne ze bych touhou po diteti brecela. Byla jsem na ni nakonec sama. Tehotenstvi jsem brala zodpovedne, chodila na vysetreni, brala vitaminy, studovala na netu doktorsky zkratky, sledovala vyvoj tyden po tydnu, studovala co se nesmi jist/pit atd. Ale bylo to jak plneni ukolu. Spis to bylo na rozumove urovni a ne na citove. Nijak zvlast jsem to neprozivala. Hormony samozrejme pracovaly - lidi mi lezli vic na nervy, furt jsem bulela... Ale porad jsem mela divny pocity z toho, ze se nerozplyvam, porad si nehladim bricho atd. Porod jsem mela hodne osklivy s trvalymi nasledky a nekolik nasleduhicich mesicu v bolestech. To mi na nasem vztahu nepridalo. O malou jsem se starala co mozna nejzodpovedneji, ale pres tu obrovskou bolest, nevyspani a totalni vycerpani (a pravdepodobne podvedome prisuzovani viny za tu bolest) jsme si s dcerou k sobe hledaly cestu nekolik mesicu. A uprimne me tech prvnich par mesicu vubec nebavilo a obtezovalo me to. Jedine co jsem opravdu citila byl strach o dite, ale ne materskou lasku. Dcera to urcite vycitila a tim padem se pridaly dalsi problemy - nejedla, nespala, neustale plakala. A tak jsme si tu nervozitu predavaly porad dokola a jen se vse zhorsovalo. Porad jsem k tomu pristupovala hodne zodpovedne - neustale jsem procitala o prikrmech, tiskla recepty, varila, procitala clanky o rustu, o vyvoji, o nemocech, o ockovani, poctive cvicila s malou vojtovku (coz me taky privadelo k silenstvi) atd. Po cca 9 mesicich se to konecne zacalo obracet a ta prava laska pomalu ale jiste nastoupila. Postupem casu jsme se dostaly konecne na stejnou vlnu. Milujeme se, jsme jak partacky, fungujeme kolikrat skoro jen na myslenku. Momentalne ji bude pet let, zboznuju ji nejvic na svete, neustale se mazlime, jsem totalne unesena z kazdeho jejiho uspechu ve skolce. Dokonce mi ucitelka ve skolce rikala, ze mame jako jedni z mala opravdu krasny vztah a dcera je jako jedna z mala bezproblemova. K cizim detem mi to vztah porad nezmenilo. Nekdy ze sebe vyloudim krecovitej usmev, ale protivi se mi. Doposud jsem jich snesla jen par tech vychovanych. Ale nikoho domu nezvu, nikam na navstevu nechodime a na spolecenskych akcich (detsky den apod.) se z deti nezblaznim. Dceri nastesti na tohle staci jen skolka... ja si pred casem nasla chlapa, kterej se zapojil bez problemu a neustale spolu neco vymysli. Nejradeji s nim neco buduje kolem baraku a hrabou se v motorech. Momentalne jsem v 9.mesici. Otehotneni jsme nechali volny prubeh. Vedela jsem, ze pres moje zdravotni komplikace to mozna ani nepujde. Slo to hned napoprve jak jsme se na tom dohodli... Stale se z tehotenstvi nerozplyvam, i kdyz uz se tesim mnohem vic. Nebala bych se, ze to neprijde, jen je to totalni obrat, kteremu se momentalne branis. Mas jeste skoro ctyri mesice. Trosku te ovlivni i shaneni vybavicky, u toho jsem mela i mikrozachvevy teseni. Myslim, ze to co prozivas prameni i z toho, ze jdes do neznameho. Tak jsem to tedy mela ja. Ja se tem zmenam strasne branila a to nebylo dobre. Ale byl to taky skok. Chodila jsem do prace, soukromy cas si organizovala sama, bavila se s prateli a mela fajn praci. Nic jineho jsem najednou nechtela prijmout. Ted jsem taky na vesnici, mame psa, poridili jsme kocky a dva kone a totalne jsem se vyklidnila. Zkus proti tomu prestat bojovat a tolik se tomu branit. Pujde to snadneji a nebojim se, ze by to neslo vubec... Obcasne hlidani ti pomuze aby ti to nelezlo tak na mozek. Ostatni nejak pujde. Zkus si to tolik nelajnovat. Pak to prave poleze na nervy, ze se neco vymkne planum. A chlapa zapoj alespon do domacnosti, kdyz se nechce ucastnit pece o dite. Nebo mu dej vybrat. Ale uplne bych ho z toho vykroutit nenechala. Dite si pral... Doufam, ze jsem moc neodbocila...
@xtina123 Hele, tohle mysleno zle nebylo,jen se zamysli nad tim jake mas stesti ,ze cekas miminko.S miminkem nic nekonci a co se tyce teda tech chlapu ,muj manzel ma zajmy ale nechodi do hospody ,nemam treba cas na sve konicky ale nasla jsem si sve konicky s mym synem ,nevim kdo ti co rekl ,jestli te nekdo strasi never tomu jake si to udelas sama takove to budes mit.
@lusinda485 Ano, ještě si do shrbeneho kopneme, abychom měly lepší den... tak si pogratuluj a nepis zcestné příspěvky pod diskuze, které se zabývají úplně jinou otázkou. Otevíráš něco, na co otázka nebyla položena a nevíš o tom žádné info z mého života. Jak jistě vidíš, zde se vyjadřují ženy k problému psychiky těhotenství a byly tak laskavé, ze mi sdělily kus svých zkušenosti a předaly par pozitiv do života. Děkuji.