Mám obavy z mateřství. Jak zjistím, že chci dítě?
Ahoj,
je mi 23, přítelovi 24. Jsme spolu 7 let, bydlíme spolu rok a půl. Přítel pracuje už dlouho, já rok a půl. Takže problém s bydlením nebo penězi nemáme. Diskuzi o miminku jme měli už několikrát a vždy ji začal přítel. Dítě by moc chtěl a chtěl by být mladý rodič. Já taky děti chci a jako učitelka v MŠ mám děti moc ráda (taky jako nejstarší sestra a sestřenice jsem jich už pár “odchovala”), ale mám pár obav a nejistot. Tak jsem se chtěla zeptat, kdy zjistím, že dítě chci? Je normální mít obavy?
Práci mám slíbenou na tři roky, poté se vratí paní z mateřské a já i řešila nějaké věci u gynekologa, který mi řekl, že nejlíp do 25, pak už to může jít hůř a hůř.
Moje obavy jsou ohledně práce…ano teď mám práci v super školce na 3 roky a co potom? Hledám jiné místo, ale nikde nic…takže otěhotním a po mateřské se nebudu mít kam vrátit.
Taky se bojím porodu, bolesti a když vidím v televizi, jak tam ty ženy křičí….no ufff
Bojím se, jak to změní náš vztah…ano s přítelem všechno řešíme, milujeme se a už jsme si prošli všejlakými věcmi…ale toto bude velká životní změna.
Okolo sebe v mém vělu nikoho s dětmi nemám. Kamarádky ještě na to myšlenky nemají, proto píšu sem.
Předem děkuji za rady a odpovědi.
A práce vždycky bude, když budeš řešit tyto věci, tak se nikdy neodhodláš.
@marka128 Na toto nejde úplně odpovědět. A ano, obavy jsou vždy. Nikdy nejde říct, že to bude takové a makové, protože každá jsme jiná, každé miminko/dítě je jiné. A opravdu podle televize se nedá říct, jaký bude porod. Ač mi stačí trochu zatlačit na kost, bolí to jako p.ase, ale porod jsem zvládla úplně v pohodě. Když jsem měla císaře, opět mi to přišlo v pohodě.
Dítě změní život - to už je takový úděl - být rodič. Základem spokojeného soužití rodičů, je si udělat i na sebe čas - ať už jde o společný, nebo každý zvlášť. Mít svůj prostor.
Pokud jde o práci - ségra třeba věděla, že se do té samé práce už vracet nechce. Nešlo by zkloubit děti a práce. Pokud budeš chtít, tak práci najdeš.
Ale než se začnete snažit, chce si ujasnit priority, finance, zda bude či nebude svatba atd.... Dítě je obrovský krok a je potřeba to mít dobře promyšlené.
První dceru sem měla taky ve 23 a ted budu mít druhé a je mi 26 a bylo to to nejlepší rozhodnutí! Obavy byli ale na tohle se nedá připravit 🙂 připravuješ se za pochodu. Co se týče práce tu neřeš věř mi že učitelek ve školce není nikdy dost 🙂 a co se týče porodu neměj strach tak či tak to dítě nějak ven musí je to prostě přirozený proces zvládlo to xxx žen před tebou tak proč ne ty a věř mi že za tu bolest ten drobek stojí 🙂
Zrovna učitelek ve školce je pořád málo. Všude pořád hledaj. Jako člověk si musí ujasnit, jestli mu něco neuteče (cestování, svobodné rozhodování co dělat...), ale pokud už teď žiješ usedle, máš byt, práci, stálého partnera s kterým opravdu chceš být. Tak skvělé, určitě je lepší být mladá matka
@marka128 ahoj, ja mela dceru v necelých 22 letech, neměla dodělánou maturitu (delala jsem stredni vic let), ale uz jsem yla vdaná. Bylo to rozhodnutí z lásky a chtela jsem byt vždycky mladá máma. Musím říct, že tělo se zotavovalo rychle, porod se da přežít.
Ted mi je 39 a v lete porodim druhou dceru. Musím říct, že kdyby to šlo driv, tak mam druhe dite driv. Jenze nejdřív nebyl vhodny tatinek a pak to nešlo.
Jestli si dite umíš představit v budoucnu, tak neres, co bude s praci - jako učitelka MS praci mit budeš,
zas otěhotnění nekdo jiný. Máte oba práci, jste zabezpečení... dite vzdycky vztah promění a podle mě jde o nějakou zralost, schopnost kompromisu a proste se chtit domluvit.
Jestli chceš jeste cestovat, studovat anebo si užívat, tak počkej... I třeba ve 27 pořád budeš mlada mamka.
Ja jsem si maturitu, VOS, kurz na VŠ jsem si dělala až s dcerou. Mela jsem dobrou a dobře placenou práci. Bylo to ale ne vždy úplně lehky.
Já bych ještě nějaký ten pátek počkala a odpracovala bych tu dobu, co mám smlouvu, abych měla, co nejdelší praxi. Před koncem smlouvy bych se začala snažit. To, že se potom "nemám kam vrátit" bych asi úplně neřešila, potom můžete mít druhé a nějaká práce se určitě objeví.
Mít tyhle obavy je normální a zcela na místě. Ale vlastěn se jich žádným plánováním a propočítáváním nezbavíš. POkud oba víte, že děti chcete a chcete je spolu, jděte do toho. (jo, možná bych dojela tu dobu práce nutnou na rodičák, ale tu už máš, ne?)
@marka128 Obavy a nejistota budou vždy. Naše Eliška byla vymodlená, předtím 2 nepovedené pokusy, a stejně jsem nakonec i v těhotenství měla nejistotu. Ale hned co se narodila jsem ta nejšťastnější máma na světě 😊 Porodu jsem se taky bála, všude je to ukazovaný jako horor, lidi straší...Ale pro mě to byl skvělý zážitek 😊 Ani jsem nejdřív nevěděla že rodím 😄
A co bych dala za to, mít děti takhle mladá...Elišku jsem porodila když mi bylo 31, teď mi je 36, zkoušíme druhé, ale už je ten věk znát, a obávám se, že druhé se už nepovede...
Až ho budeš chtít, tak to poznáš...
@marka128 mě se první dítě narodilo, když jsem měla čerstvě 25. Samozřejmě, že nějaké obavy byly, ale to je naprosto normální. Porod jsem měla úplně na pohodu, jako jo bolí to, ale ta příroda to má zařízené. 😉 Já třeba ze sálu odešla hned po svém jako bych nerodila. Teď si užívám, že na děti mám spoustu energie a také mám čas začít budovat kariéru v práci. Když bych byla předtím někde zaběhlá dlouhodobě, hůř by se mi odcházelo na mateřskou.
Osobne kdybych ja mela cekat az deti budu chtit tak jednou budu bezdetna stařena 😅 Nastesti si ke me cestu našly a nemenila bych
@martinka_33 i já. Prostě tak nějak biologicky byl čas (32), byly peníze, atestace v dohledu, ale nikde nic netikalo, ale rozumově jsem řekla, že už asi není důvod to odkládat. Jsem za to fakt ráda, kdybych to měla nechat na přírodě, tak jsem tenhle víkend lyžovala v alpách na černý a ne s dcerou na cvičný loučce v čechách🤣
@drep ja jsem mela prvni v petadvaceti, tak treba by ty hodiny tikat jeste začaly, ale mela jsem tenkrat antivzor v jedne kolegyni, ktere bylo pres tricet a vymetala zabavy a stridala chlapy a ja jsem mela uplnou fobii, ze bych za deset let takhle mohla dopadnout 😅
Ja ti nevim, ale obcas na tu cvicnou louku nostalgicky vzpominam, pro moji desetiletou jsou mirny kopce trapny a jezdi zasadne to nejprudsi co je k mání a jeste ma tolik energie ze ja pomalu umiram a ona je v nejlepsim rozmaru 🤣
Já bych nejdřív zapracovala na psychice ( nemyslím to teď vůbec nějak zle).
Přijdeš mi trochu moc úzkostná, předem se obáváš co bude až bude - práce, vztah, otěhotnění, porid atp. Předpokládáš černý scénář, máš obavy z věcí a situací které ještě ani nenastaly, ani třeba nenastanou.
Život se nedá naplánovat, propočítat, nikdo ti nikdy nic nezaručí...Je fajn se naučit určité odolnosti, ale i pozitivnějšímu myšlení, nevidět jen hrozby, ale i příležitosti, posílit sebevědomí.. a trochu nechat některé věci plynout a prostě žít.
Život mnohdy přinese neočekávané a nenaplánované a je to přitom super🙂.
Já jsem třeba přišla na to, že opravdu chci dítě, tím, že jsem byla ochotná se pro něj obětovat. Do cca 28 let jsem ještě myslela hlavně na sebe, ale potom se to zlomilo. Předtím jsem si třeba moc nedovedla sebe představit, že bych třeba (scifi scénáře) stoupla před řítící se auto, abych dítě zachránila, že bych byla připravena nést všechny neduhy spojené s porodem (třeba i svou smrt - opět scifi scénář) apod, prostě takové extrémy jsem si přehrávala v hlavě... pořád jsem cítila, že sebe dávám na první místo, i když správné je, že na prvním místě je dítě. Pak se to zlomilo, asi člověk vyspěl. Bylo mi jedno, že mi bude celé těhotenství špatně, že budu v bolestech rodit tři dny, že nebudu rok spát, že budu pořád řešit řvoucí dítě, že budu muset řešit jeho vztekání a nemoci a všechny jiné problémy. Nějak jsem si řekla, že teď už to zvládnu že jsem ochotná se celá obětovat.
Jinak, obě těhotenství jsem měla krásné bez problémů (to první opravdu jedno z nejkrásnějších období v životě), byla jsem pak naopak hubenější než předtím, porody byly velmi rychlé a druhá fáze mě bolela jen minimálně, obě děti krásně spavé celou noc od 2m, celkem "hodné" a nekomplikované.
Měla jsem je obě krátce po třicítce. Sice je člověk už vyrovnaný, ale cítím, že třeba v 25r bych na ně měla více energie a míň věci bych řešila a nechala bych je prostě plout a řešit jen přítomnost. Ale zas bych plno věcí nevěděla (plus s manželem jsme se znali od 23r). Takže ono to má vždy nějaké pro a proti. O rok dřív (29) by u mě nakonec bylo ideální (naštěstí jsem obě počala hned, jiní v mém okolí se snažili i několik let...).
Takže jen takový pohled, jak jsem to poznala já...
Já jsem věděla, že dítě chci, protože jsem potkala partnera s kterým jsem si konečně dokázala představit to dítě mít. To, že se to zatím nepodařilo je věc druhá. Vnitřně jsem cítila, že to chci a lepší podmínky nebudou. Vždy je něco.
S tou prací, ono je to příjemnější mít smlouvu na dobu neurčitou, ale já říkám, že naší jedinou jistotou je nejistota, věci se mění. Můžeš mít super kolektiv, smlouvu na dobu neurčitou, ale stejně to není jistota, že to tak bude navždy. Může se změnit vedení a tobě to nesedne, přijde nová kolegyně a bude to úplná kráva. Partner dostane nabídku v jiném městě, která bude finančně o dost výhodnější a budete se stěhovat. Také to může být opačně, nějaká kolegyně odejde a ty dostaneš smlouvu na dobu neurčitou.
Já se porodu vždy trochu bála, protože existuje taková společenská nálada, že to bolí, je to hrozné a je to utrpení, ale mám sestru, která mi v tomhle trochu prošlapala cestu a ukázala, že to jde i jinak. O svých porodech mluví jako dojemných zážitcích a žádných krvavých hororech, co znáš z televize. Říká, že ve filmu, nebo seriálu ještě neviděla normální ztvárnění porodu. Její porod jí natolik změnil, že začala pracovat jako dula, protože jí to dává větší smysl.
U porodu jsou věci, které ovlivníš a které neovlivníš. Co mám vypozorováno, tak tvoje psychika a nastavení dělá hodně. Pokud si zpracuješ svůj strach, budeš mít důvěru ve své tělo, máš šanci na hladký průběh porodu.
Pro inspiraci, že to jde i jinak se mrkni na webové stránky Jemného zrození. Sestra odtamtud měla přípravný kurz k porodu a hodně si ho chválila. Jsou tam i porodní příběhy a ty ženy to popisují spíš jako dojemné zážitky, žádná hororová šílenost.
Dobrá knížka o produ je Znovuzrozený porod od Michaela Odenta.
Dobré je začít brát kyselinu listovou před plánovaným početím a i během těhotenství - je to prevence proti srdečním vadám, rozštěpu.
Dítě vztah změní, protože už nejste dva, ale tři a ten malý človíček potřebuje hodně péče a je to někdy je to vyčerpávající, ale dítě neznamená konec vztahu ani života, jen je to jiné. Dítě zase přináší do vztahu nové věci.
@marka128 tak ty ho ještě nechceš. Kdybys ho chtěla, tak takto nepremyslis. A jo do 25 je nejlepší mít první dítě. A do 40 máš čas 🙂 . Prostě jednou ráno se vzbudís a řekneš si a teď chci dítě a žádné myšlenky o tom co a jak , tě nebudou napadat. A jakmile ti přijde toto rozhodnutí, tak si to celé budeš užívat a ani si nebudeš na nic stěžovat. Pokud se do toho budeš nutit, nebo budes na vazkach či to dělat z racionalniho důvodu, tak tě pak bude vše stvat, budeš nevrla a jen si stěžovat, jak nic nezvladas a jaký je to zápřah apod.... A rodit nemusíš. Můžeš si říct o císaře na přání. Jde to v pohodě taky jsem to měla 🙂
První se nám narodila v čerstvých 25...brzy nam bude 35, máme tři a nejmladší už se blíží tři roky...jsem strašně ráda, že jsme mladí rodiče, byť jsme si museli odpustit třeba více společného cestování ve dvou. Na druhou stranu, brzy budou ve věku, kdy to absolutně v pohodě zvládnou s babičkou a my ani ne ve 40 budeme mít tři děti a zároveň když budeme chtít i tu možnost cestování, tanečních atd. Obavy z porodu asi přijdou téměř u všech žen a na věku nezáleží...učitelek v mš bude vždy málo
U mě to nikdy o nějakém chtění nebylo, bylo to ryze racionální rozhodnutí s tím, že už je načase, bylo mi 28.
Pokud víš, že děti chceš a víš, že se svým partnerem máte skálopevný vztah, tak proč ne. Budeš mladá maminka, děti ti budou parťáky a užijete si společné výlety, dovolené a budeš jim stíhat.
Možná jestli to je o nějakém posunu ve vztahu, ale dítě ještě nechceš, tak bych řešila svatbu.