Úzkosti... potřebuji se jen svěřit

Mnoho let jsem si přála dítě, bylo to složité a nešlo to. Po mnoha letech a pokusech, ho konečně máme. A já se s tou změnou strašně špatně vyrovnávám. Nejde o hormony, ani o poporodní depresi. Moje tělo je takové, velké změny a stres mu nedělají dobře a trvá než si zvyknu. Což je jediné plus - že vím ,že to tak je a tím pádem vím, že to i jednou přejde. Jen nevím kdy, dítě nemám tak s tím nemám zkušenosti.

Chci se jen svěřit. Mám návaly paniky, záchvaty úzkosti. Proč? Asi tak nějak od všeho - nejen jestli to zvládneme (ačkoli také) ale hlavně mi hlodá v hlavě ten červík "proboha co jsme to udělali". Vždy jsem měla trochu problém s tím, že se život s dítětem obrátí vzhůru nohama. Dlouho jsem ho ani kvůli tomu nechtěla. Ráda spím, potřebuju spát hodně. Teď samozřejmě nemůžu - věděla jsem ,že to tak bude. Není to nic co by mě překvapilo. Po dítěti jsem moc toužila, ale zároveň jsem měla ráda svůj život. Svojí pohodičku, klídek. Teď není nic z toho. Taky jsem věděla, že to přijde, ale asi jsem si myslela, že mi to bude méně vadit.

Když jsem s dítětem je to v pohodě. Ale jak uložím, tak mě přepadnou šílené stavy paniky. Vlny úzkostí přes celé tělo. Vím, že to přejde. Ale přemýšlím, jak dlouho to mám vydržet než skočím k doktorovi a nechám si napsat nějaká antidepresiva. Tak teď zkouším, jestli když se z toho vypíšu a třeba někdo bude mít podobné pocity, jestli mi nebude líp a nezvládnu tu bez léků. Cpu do sebe Persen Forte, ale nefunguje - už je ta úzkost moc velká.

Mrzí mě, že jsem se nějak nerozloučila se svým starým životem. Nejsem žádná hýřilka nebo tak. Ale s manželem jsme rádi dlouho spali, váleli se v posteli a koukali na filmy, chodili do kina a restaurací.... tento rok jsme si toho teda moc neužili. Zajímalo by mě, jestli si dokážu uschovat aspoň maličkou část ze starého života.

Btw manžel strašně moc pomáhá, ale nemůžu to na něj hodit úplně všechno... Tak když byste si někdo chtěl pokecat a třeba mi říct, že nejsem jediná. Dost mi to pomůže.