Jak oznámit těhotenství kamarádce? Prožívá těžké období
Mám senzační kamarádku, která mi přeje první poslední. Senzačně spolu vycházíme, ale přesto mám obavy ji oznámit, že jsem těhotná, protože se léčí pro neplodnost a je z toho hodně špatná. Nyní se dozvěděla, že její kamarádka ze střední (s kterou se ve zlém rozkamarádila) porodila a nyní je z toho moje kamarádka úplně na dně, nešťastná, smutná (že té její, zlé kamarádce se daří vše na co sáhne a ona nemá ani zdraví, ani práci, ani dítě)...
Poraďte prosím, pokud jste někdo v podobné situaci... Děkuji
Ahoj, já to mám taky z té druhé strany, o mimi se snažíme 4 roky a stále nic. Kolem mne je spousta těhotných a dvě holčiny jsou mi hodně blízké, obě mi to řekly osobně, jedna sice až v devátém týdnu ale jen proto že to nechtěla zakřiknout a druhá prakticky hned jak se to dozvěděla. Jsem za to moc ráda, samozřejmě je mi líto že mi pořád nic ale přeju jim to. U jiných které mi nejsou tak blízké mne to mrzí víc a pořádně jsem to obrečela. Na tvém místě bych jí to řekla hned a sama než se to dozví odjinud, pak by teprve mohla být naštvaná.
ahoj, ja som tiez na druhej strane - babo sa nam nedari. Pred dvomi tyzdnami nam svagrina na rodinnej oslave oznamila, ze je v 13tyzdni. S manzelom sme sa to dozvedeli ako posledni, vsetci ostatni to vedeli.
Prajem jej to, ale nedokazem sa z toho tesit a nemam chut sa s nou stretavat. Mrzi ma hlavne to, ze zvolila takyto necitlivy pristup, ked vedela, ze mame problem mat babo.
Ak by nam to povedala skor, osamote, tak by som to predychala lahsie.
Ahoj, určitě ze své zkušenosti radím oznámit co nejdříve a ideálně sms nebo mailem🙂 Já sama se snažím rok a půl, mám za sebou nepovedené IVF. A musím říct, že to vždycky zabolí, není to ani závist, spíš takové politování se, proč já jsem tak neschopná a ostatní to mají na první pokus. Extra třída je v tomhle můj přítel, ten mi teď tajil těhotenství švagrové a přítelkyně jeho nejlepšího kamaráda. Byla jsem tak vytočená, že mi to neřekl, cítila jsem se, jak kdybych byla nějak psychicky narušená, že mi to ani nemůže říct. Asi ho chápu, že mě nechtěl ranit, ale ono se to dítě nikam neschová, stejně bych na to přišla. Je to strašně těžké, každé těhotenství zkousávám asi hodinu a pak už je to dobré a hrozně se na miminka těším. Ale jsem vždycky radši, že se to dozvím ne přímým kontaktem, nerada se přetvařuju a je těžké blahopřát, když se chce člověku brečet. Nejhorší je, že se za sebe sama stydím, dlouhou dobu s tím bojuju, nechci někomu závidět a nepřát, ale chvilkama se to prostě trochu projeví a je mi to pak strašně líto. Ale jak si tak čtu některé příběhy těch, co se snažili dlouho, je to asi naprosto běžná reakce.
Já takto přišla o kamarádku, nebyla sice blízká ale měla jsem ji ráda, asi bych ji to neoznamovala, vždy můžeš říct, že k vůli prvnímu trim si to nechtěla šířit nikomu,pockala bych až prozrazení nějak vyjde že situace