• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Netěším se na mimi. Poraďte, jak se začít těšit

24. listopadu 2011 
ahojky holky, potřebovala bych nějakou radu jak se začít tešit na mimi a nebo jestli je to na začátku normální že z toho nejsem na větvi
S manželem jsme si řekli že tomu necháme volný průběh a když se zadaří budeme rádi, na mimi jsem se docela těšila, pár měsíců se nedařilo, začala jsem z toho být trošičku nervozní ale začátkem prosince se povedlo a já zjistila, že jsem těhu. Tehdy začalo moje netěšení. Test jsem obrečela, manža se moc těší ale já zatím spís naopak. Říkám si jak to všechno zvládnu, jestli nejsem ještě moc mladá (a to je mi 27), jestli jsme ještě neměli počkat, apd.
Chtěla jsem vědět jestli jste to některá taky zažila a kdy se to zlomilo. Taky z toho mám výčitky kvůli tomu prďolovi aby se necítíl nechtěnej.
Tak jsem si vylila srdíčko. Když tady všechny holčiny píšou jak moc se těší tak si trošku připadám divně.
Díky
3. led 2008 v 15:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
agnea, já to měla nějak podobně. Oba jsme chtěli s manželem mimčo, ale já jsem si říkala, než to vyjde, času dost. Jenže najednou jsem otěhotněla a i když jsme to plánovali a já jsem moc mimčo chtěla, najednou jsem se toho spíš bála, byla jsem zaskočená a vůbec jsem si říkala: jak to tak brzo a přišlo mi to i na jednu stranu najednou líto, že teď už bude vše jinak, jak to zvládnu se o toho drobečka postarat a tak.... Ze začátku mi vůbec nedocházelo, že jsem těhotná, občas mi to i vypadlo z hlavy, pak se to nějak zlomilo-myslím, že když už se objevovali nějaké projevy těhu a zapracovali určitě i hormony a já se začala těšit. A teď je Davídek pro mě to nejkrásnější štěstí a občas si říkám, jak jsme tak dlouho mohli být bez něho. Uvidíš, že se to spraví, příroda to pěkně zařídila a za chvilku se budeš jen a jen radovat.
3. led 2008 v 15:36  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky agneo, nedá mi to,abych nereagovala. Ja nevim, jestli je to normální, ale myslím, že se to stává. Já jsem například nikdy nepatřila k těm holkám, který se nad každým mimčem rozplývají, bylo mi to tak nějak jedno. Děti jsem chtěla, to jsem věděla, ale nešišlala jsem nad každým kočárkem. Bude mi příští týden 30 a termín porodu mám v dubnu. Manžel chtěl mimčo už dlouho, já chtěla po svatbě rok počkat, což jsme i udělali. Prášky jsem vysadila v únoru a otěhotněla jsem v červenci. Těch pár měsíců jsem byla taky hodně nervozni, jestli to vůbec půjde a když jsem otěhotněla, tak jsem začala mit najednou hrozné pochyby. Navíc první tři měsíce jsem musela ležet, protože jsem měla v děloze hematom a byla jsem teda zavřená doma, nic jsem nemohla a pořád jen přemýšlela, jak to bude. Hrozně jsem pochybovala, jestli to zvládnu, že třeba nebudu mit mimi dost rádá, že se o něj nebudu umět postarat a tak. Teď už jsem zdravotně v pořádku a tak nějak se začínám těšit, ale pořád tam ještě je ten strach, že to bude totální změna a jestli jsem na to připravená a tak. V knižce co mám doma pišou, že je to normální, každá žena je jiná a každá to vnímá jinak. Tak si z toho nic nedělěj, určitě se těšit začneš a až se mimi narodí, tak vše půjde tak nějak samo. Já už teď cítím pohyby, tak už je to taky o něčem jiném, že vím, že tam prcek je a roste a že mně bude potřebovat. Já si říkám, když to zvládly jiné holky, tak proč bych to neměla taky zvládnout a jak říkám, pochyby zvláště na začátku se můžou vyskytnout, vždyť je to totální změna v životě a nic už nebude jako dřív :slight_smile:
3. led 2008 v 15:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
Agneo, myslim, ze si delas zbytecnou hlavu. Tip na teseni ti asi nedam, protoze je preci blbost planovat si emoce, ale vez, ze je to bezny. Ja myslim,ze otazku, zda budu maximalne milovat svy dite si polozi nejedna budouci mamina. Je to normalni a uvidis, ze to prijde samo behem tehotenstvi, kdy to maly stesti uvidis nekolikrat na UZ. A kdyby preci jenom ne, tak vez, ze az ho(ji) po porodu uvidis, tak to bude laska tvyho zivota.
To vis, tady se pohybujes na serveru, kde se neresi nic jinyho a je tu spousta holek, ktery by za otehotneni daly vsechno co maji a pak je tu cast holek, ktery jsou od prirody pecovatelsky, maminkovsky a laskave receno domacky kvocenkovsky, takze se s nikym neporovnavej. U nas prislo otehotneni z cisteho nebe, a prestoze hladem netrpime, je mi 29, jsem vdana a vse je jak ma byt, jsem taky ze zacatku chvili resila, jestli jsme nemeli jeste chvili pockat! :grinning: A urcite nemeli. Pravej cas na otehotneni stejne asi nikdy neni. Ber to treba tak. Osud tomu tak chtel, tak to neres, priroda to vyresi za tebe, neboj! :wink:
3. led 2008 v 15:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
Agneo tak já měla úplně ty samé pocity jako ty i když se nám mimi podařilo až po roce a dala bych za něj nevím co. Po pozitivním testu najednou nadšení opadlo a já začala vzpomínat na dobu snažení a jak to bylo super a tak. Občas mě pak přepadl pocit strachu, aby bylo malé v pohodě, ale ty pochybnosti a pocit, že o něco přijdu přetrvávaly. No a pak se to nějak zlomilo prvním pohybem a velkým utz v 21 tt. Občas mě pořád přepadává obava, jeslti to zvládnu, jestli jsme se neunáhlili (bude mi 27). No a teď už se na porod těším docela hodně. Už je to takové zdlouhavé, i když zkušení radí ať si ještě užívám toho, že je v břichu a neřve, nekadí atd. Hele ale dospěla jsem k závěru, že příroda a hormony si to zařídí a hlavně se nesmím srovnávat s ostatními super matkama. Každá jsem tu sama za sebe a každá si to zařídíme s mimčem podle sebe.. Takže klíd. Bude to v pohodě.
Jo a jak píšeš o pocitu, že zapomínáš, že jsi těhu, tak to se mi stává ještě i teď :grinning:
3. led 2008 v 15:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj agneo !!!!
Nevím jestli ti to pomůže ke klidu, ale když jsem otěhotněla bylo mi 28 a dítě chtěl muj muž (36let) a já si říkala že má načase, aby nedělal spíš dědečka. Já jsem ale holka trochu free :unamused: . Sport, spařky a podobně. Když jsem zjistila že jsem těhotná bylo to překvápko, ale nic příjemného. Zažívala jsem uplně totéž co ty, nevěděla jsem jak se těšit a dodnes to nevím, ale před vánocemi začli pohyby a maličko se to změnilo, ale dodnes díky tomu že nemám VUBEC žádné těhu.problémy si těhotenství připouštím minimálně. Jezdím lyžovat, chodím pařit(nepiju),jsem 10hod/den v práci, lidi se na mě dívají jak na vraha dětí, ale cítím to tak a vím, že se to pomaličku mění a že až se to narodí tak budu nejšťastnější maminka a budu mít mrňouska( asi kluka) nadevše ráda :slight_smile:))
Zdravím tě a přeji Ti stejně příjemné těhotenství jako mám já :slight_smile:))
3. led 2008 v 16:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
I když já jsem ta, co se moooc těší.... tak si myslím, že to není nic nenormálního se netěšit. Myslím si, je to strach hlavně z neznáma. Hodně mích kamarádek to taky ořvalo a mají děti, které milují nadevše. tak neboj. :dizzy_face:
3. led 2008 v 16:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
agneo bud klidna ja to mela stejne. zjisteni tehu sem taky obrecela a nebylo to stestim. ted zpetne je to hrozny ze to tak pisu nechapu jak to tak mohlo byt. a neboj hormony zapracuji a brzo se budes hladit na brisku a povidat si s nim. dite sme sice planovaly (stejne jako vampirice me 28 manzel 35 chtel uz dite) mela sem naky problemy a doktor me rekl ze bude trvat otehotnet tak rok, dva. coz me uklidnilo. no a otehotnela sem za dva dny pote co mi to doktor rek :slight_smile: a ted bych za nic nemenila a uz se na malyho desne tesim. priroda je vazne mocna a hormony dokazou zazraky :slight_smile:
3. led 2008 v 16:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já to teda neměla, ale moje sestra ano (pozn.je jí 30 let)....snažili se půl roku a až konečně otěhotněla,tak ty první týdny chtěla jít na interupci (s mámou jsme ji ukecaly,aby si prcka nechala)...Brečela, že dítě nechce, několik měsíců...pak až se s tím smířila, nechali si říct pohlaví a pláč pokračoval až do porodu, protože jim řekli kluka a segra chtěla holčičku :slight_smile: No případ :slight_smile: Teď je z malýho hotová a je ráda, že ho má...
Takže!!! Počkej až se ti koblížek narodí :wink: :wink: :wink: :wink:
3. led 2008 v 17:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já teda mimi nemám, ale taky nad tím už uvažuju a myslím, že bych to cítila stejně. Nějakou dobu určitě. Snažení je fajn (když netrvá moc dlouho), ale když se těhu potvrdí, člověku dojde, že už se to nedá vrátit. Že prostě tam to mrně je, narodit se už musí, zastavit se to nedá, a uvědomí si, že se fakt hodně změní. Když se totiž člověk jednou rozhodne, že se o dítě bude pokoušet, tak se ho pak asi nevzdá, že jo.Ale myslím si, že příroda je všemocná, a s pokračujícím těhu si každá mamča uvědomí, že to malé v bříšku má ráda a těší se, až ho uvidí "naživo". Neboj, spraví se to.
3. led 2008 v 18:07  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Ahoj holky,tak jsem si tady přečetla všechny příspěvky a musím s váma souhlasit. My jsme se o mimi snažili, ale já ani nevím proč měla jsem z toho smíšené pocity jestli to dělám jen k vůli okolí nebo kvůli tomu, že to tak prostě má být že rodina bez dítěte není rodina a taky jsem měla problém s nepravidelným menzesem bylo my 26,doktor mi dával léky aby to šlo, tak jsem vlastně ani nevěděla jestli to dítě mít budu no prostě byla jsem z toho plánování víc rozhozená než spokojená. A zajímavé bylo. že i manžel měl stejné pocity: ano nebo ne zvládnem to atd.A taky to ani nešlo rok a nic. Pak jsem to najednou všechno vzdala řekli jsme si bude nebude žádné léky prostě jestli to někdo zhůry chce,tak to bude a ejhle do dvou měsíců jsem otěhotněla. No a řeknu vám ,taky jsem z toho nebyla odvázaná začala jsem přemýšlet, jak to vůbec zvládnu porod a všechno. Ale když mi pak toho tvorečka ukázali na utz, tak ve mně dušička poskočila radostí.A manžel ten byl v sedmém nebi.Teď se těší víc než já. Ale někdy mám pořád takové pocity strachu, že to nedám. Ty pocity, že člověk nechce asi bude mít víc lidí a docela mě tohle téma uklidnilo, protože kdyby jsem někomu nahlas řekla své obavy a strachy, že snad chvílemi to dítě ani nechci, tak mě pošlou na psychiatrii, že nejsem normální.
3. led 2008 v 18:46  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
já když jsem viděla těhu test, že je pozitivní, tak jsem najednou dostala strach a chtěla jsem vše vrátit. Měla jsem obavy jestli to tak vůbec chci, jestli si zatím ještě nechceme užívat bez mimča. Prvním ultrazvukem se to změnilo, když jsem viděla toho mimíska uplně jsem byla vedle. No a jak jsem pak začala cítit první pohyby tak to už byl zlom uplně a teď jsem natěšená moc moc moc :grinning:
3. led 2008 v 18:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já jsem poprvé uvěřila, že jsem těhotná, až ve 20tt na velkém ultrazvuku, když se v době, kdy chtěla doktorka udělat fotku, prcek poprvé protáhl a strčil si palec do pusy :wink: nepočítám tedy infarktový stav nad pozitivním těhu testem, ale to byl spíš šok, než radost...

Myslím, že netěšit se, je normální, je to změna, se kterou se člověk musí srovnat, ale ono to přijde, neboj. Každá těhotná neslintá nad dupačkama a nenakupuje striktně barvy podle pohlaví, ale to neznamená, že budeš špatná matka :wink:
3. led 2008 ve 20:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
ahojky holčiny, moc děkuji za pochopení a vidím že v tom nejsem sama a musím říct že mě Vaše příspěvky aspoň trošku uklidnily. Ono to asi taky bude tím že človek všude čte jak se budoucí maminky hrozně teší, tak si to užívají a nevím co ale podobnou dizkuzi jak tuhle jsem zatím neviděla.
4. led 2008 v 09:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Ještě jednou holky díky, věřím že se to zlomí a budu ráda že toho prďolu mám, podobné pocity jako píšete pocituji i já a koukám že se to u každé pak změnilo v lásku
4. led 2008 v 09:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
Agneo, myslím, že je to normální. My jsme si s manželem plánovali, že to necháme na přírodě, kdy se nám miminko zadaří. V říjnu 2006 jsem vysadila prášky, jenže v listopadu jsem dostala dobrou práci, a tak jsme si dávali pozor a řekli si, že teda ten rok počkáme, než to tam budu mít jisté. Jenže osud tomu chtěl jinak, práce špatná a za málo peněz, nebyla bych celý den doma, takže jsem podala výpověď před Vánoci. A řekli jsme si s manželem, že to teda zkusíme, že se určitě nezadaří hned. No jo, jenže se zadařilo hned napoprvé. Najednou mi to došlo, že už to nejde vrátit, že už je tam a potrat já striktně odmítám. Člověk si najednou řekne, že už toho tolik nestihne, co všechno ještě chtěl stihnout, my jsme začali ještě v květnu rekonstruovat, takže jsme pracovali na bytečku a já si to těhu ani neužila. Tak snad to u druhého bude lepší.

Jak psalam zuzik, taky jsme z pozitivného testu měla spíše šok než radost a manže tomu nechtěl věřit vůbec. Ale všechno jsme zvládli a v září se nám narodilo krásné miminko a jsme každým dnem radši, že ho máme. Hlavně jsme konečně RODINA, a to je ten nejkrásnější pocit na světě. NĚKAM PATŘIT.

A bude to dobrý a jenom lepší. ne každá z nás lítá a nakupuje, já kupovala soupravu do porodnice týden před porodem. Ale jak říkám, u nás to bylo stresové kvůli rekonstrukci.

Moc držím pěstičky, ať máš krásné a zdravé miminko!!!
4. led 2008 v 09:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky, těsně pred vánoci jsem se dozvěděla že budeme rodiče, měla jsem takovou radost , že jsem plakala a tajila to týden do štědrého dne, aby to bylo překvapení pro manžela i celou rodinu. Všichni jsou nadšení..teda až na mě. Ne že bych mimino nechtěla, ale to těhotenství jsem si nepředstavovala takhle. Je mi děsně špatne asi od 3. dne co jsem to zjistila. Cele Vánoce jsem prozvracela a ještě chytla strašnou chřipku, na kterou si nemohu vzit ani leky. Vždy si něco vezmu, aby se mi ulevilo, v domeni, ze to ublizit preci nemuze.. např. kapky do nosu, kloktadlo,prasek na paleni zahy, atd. pak mi to neda, jdu se zeptat do lekarny a tam na me koukaj jak na blazna, ze to nesmim. Je mi fakt příšerně zle do toho mam ve škole zkouskovy a mam desnej strach ze miminku akorat ublizuju a ze ho vlastne nemam ani rada, kdyz si snazim ulevit na jeho ukor. Prez svatky hlavne nikdo nebyl ani na gynde, kde bych se mohla zeptat. jsem objednana az na pondeli, jindy tam nikdo neni, jsem zoufala a pripadam si k nicemu. Hoky máte to nekdo taky tak?
4. led 2008 v 11:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já se zezačátku sice těšila, ale jak se začal blížit porod tak jsem měla deprese jestli to vůbec zvládnu a jestli jsem ještě neměla počkat a tak, ale po porodu se to úplně zlomilo a i když malej občas dost řve a já jsem třeba nevyspaná nevrátila bych to ani za nic. Jsem strašně ráda, že ho mám a strašně ho miluju.
a neboj určitě to zvládneš, přijde to tak nějak samo... :slight_smile:
4. led 2008 ve 13:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
holky, myslim, ze je to normalni. ona ta realita tehotenstvi je proste jina, nez predstavy. najednou jste ve vsem omezene a musite hodne zmenit zpusob zivota. i okoli se k vam zacne chovat jinak. takze si pak muzete pripadat odstrcene. obcas jsem mela pocit, ze to male miminko ve mne je vlastne vetrelec a ze ho ani nechci. zlom nastal, kdyz zacalo mimco kopat. clovek si uvedomi, ze v nem opravdu neco zije a strasne se o to malinke boji. po porodu jsem byla plna rozpacitych pocitu, ale casem se vse zmenilo v strasne velkou lasku, ktera az boli :slight_smile:
4. led 2008 ve 14:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
paolin:to si napsala moc krasne :cry: :slight_smile:
6. led 2008 ve 22:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj holky, mám stejný problém. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem štěstí bez sebe, ale přestala jsem těšít. Čekám jednovaječná dvojčátka. Mám právě problém s manželem. Připadá mi, že mě odstrkuje a vůbec se nazajímá, jak mi je, atd. snažím se na toto téma zavést reč a dostanu z něj jenom, že vše dopadne dobře a že budou zdrví. Přitom se dívá a televizi. Jak může odchází s kamarádama do hospody a vrací se pozdě v noci. Nechává mne samotnou. Zapoměla jsem napst, jsem na rizikovém těhotenství, takže skoro pořád doma. ven se chodit nedá. Přemýšlele jsem,jaké by to byla, kdybch je nečekala. Pořád doufám, že si zvyknu na to, že jsem těhotná a že se to s manželem upraví. :unamused:
7. led 2008 v 17:10  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojte holky, já jsem přesně ta mamina, která se příšerně těší a má už všechno doma připravené. Až teď co jsem si přečetla tuhle diskuzi jsem pochopila alespoň svojí švagrovou. Snažili se rok a půl a když jsme oznámili mi čekající přírůstek, tak se jim to konečně taky povedlo. Když se snažili tak jsme o dětech ani nemohli mluvit, protože hned brečela a tak a najednou byla těhotná a měla černý myšlenky. Že se to teď nehodí atd. atd. vůbec jsem jí nechápala. Až teď vidím, že je to docela " normální ", ale musím říct, že po prvních pohybech a obrázkách se to rychle změnilo :wink:. Tak všem držím palečky a přejí šťastná a zdravá miminka :slight_smile:
7. led 2008 v 17:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky holky, taky se pridam. Nikdy jsem se nerozplyvala nad cizimi kocarky, o miminku jsme s pritelem mluvili a kdyz to prislo, brecela jsem tyden a premyslela o interupci. Bylo mi 24, za 2 mesice jsem mela statnicovat a mela jsem domluvenou praci. Miminko jsme si nechali, je to nase milovane zlaticko, ktere ted oslavilo rok a me je lito, ze to tak rychle uteklo.
Sina: zkousky v tehotenstvi zvladnes v pohode. Ja jsem byla u statnic nejklidnejsim studentem, protoze jsem vedela, ze je v zivote spousta veci dulezitejsich. A uspela jsem stejne jako vsichni ostatni...vlastne ne, ja jsem uspela dvakrat:grinning: Taky to zvladnes.
7. led 2008 v 17:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj Angeo, doufam, ze mi Caira odpusti...

od zjisteni tehotenstvi (asi 5 tt) jenom zvracela a zvracela. Cely den, nic jist pomalu nemohla. Na miminko se tedy ale vubec netesila, kdyz ji delalo takovej cirkus. No a pak ho videla na UZ, po 4. mesicich! zvraceni prestalo a ted je nejstastnejsi Caira na svete :wink:

Nech to plavat a ono to prijde samo :stuck_out_tongue_closed_eyes:
7. led 2008 v 19:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
Lidun, a neni to manzelovo chovani jenom utek od reality? Jeho zpusob, jak nemyslet na to, ze by to mohlo spatne dopadnout? Treba to jinak resit neumi, chlapi se proste uzaviraji. Drzim palecky at se to srovna :slight_smile:
7. led 2008 v 19:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj Angeo a ostatní,
i já se musím přidat, možná spíš abych se vypovídala.
O mimi jsem vždycky snila, manžel (tehdy přítel) chtěl čekat - což je pochopitelné, momentálně dodělává poslední semestr VŠ.
Několikrát jsme se i chytli, když jsem naléhala, ať máme mimi .... ale vždy když jsem si uvědomila, co by to přineslo, jsem mu dala (aspoň v duchu) za pravdu.
A pak najednou buch ... a já ráno rozespalá koukala na druhou čárku na testu (dělala jsem si milionkrát předtím, protože jsem plašan:slight_smile:
No, zkráceně - než jsem si to nějak zvnitřnila, docela to trvalo. Nejvíc jsem si to uvědomila na velkém utz v 18tt a pak při prvních kopancích :slight_smile:

Ještě dnes, kdy se těším a toho fotbalistu okopávače miluju, mě sem tam přepadnou nekalé myšlenky na ztracenou svobodu a horu povinností, ale myslím, že nejsem jediná. Dítě bude obrovská změna a řekla bych, že mít obavy je normální.

Pardon, je to román!!! A díky za tuto diskuzi :slight_smile:

omlouvám
7. led 2008 ve 20:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
Lidun, já měla a mám ještě někdy myšlenky "jaké by to bylo, kdyby...."
věřím, že ti vadí, že manžel chodí do hospody (já třeba to fakt nemám ráda :sweat_smile: ), ale můj muž je (skoro) vzorňák.
Ale chtěla jsem ti napsat, že třeba se jeho postoj změní, až se začnou hýbat a dávat o sobě vědět (u nás to tak bylo).
Předtím jsme se i pohádali, že on furt říkal "bude to dobré" a "prosím tě, co by se tak mohlo stát".
Jsou to chlapi a jsou takoví :stuck_out_tongue_closed_eyes:
7. led 2008 ve 20:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
Pro lidun Zkus manžela nějak rozmluvit nějak si ho otevřít určitě víš co na něj platí zkus to oklikou nějak zjistit co vlastně cití.Chlapy jsou někdy oříšek,ale teď by vám oběma prospělo držet při sobě.Myslíš že se jeho chování změnilo právě tím že čekáte dvojčátka?
7. led 2008 ve 20:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
cus baby
podle me je to naprosto normalni... to jsou ty hormonalni zmeny na zacatku tehu! ja na zacatku nenavidela i sveho milovaneho muzicka, pochybovala jsem o tom, ze jsme udelali dobre atd. atd. presne jak vetsina popisujete a po 12-14tt se vsechno rozplynulo a ja jsem jak mesicek! uz jsem i zapomnela, jak mi bylo spatne a jak jsem utahana! uz skoro ani neverim tomu, jak jsem dokazala byt protivna na cely svet :slight_smile:
7. led 2008 ve 21:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
já bych to nelámala přes koleno.. já když byla poprvé těhu, tak to bylo po dvou IVF, šíííleně jsem se těšila co kdyby to vyšlo.. pak mi vyšel test, já byla radostí bez sebe.. druhý den mi došla ta zodpovědnost, ta změna, taky jsem musela ležet a najednou jsem taky měla dost rozporuplné pocity...

o tohle mimi jsme přišli a po půl roce a manželově operaci se podařilo přirozeně.. nad testem jsem takovou radost neměla, spíš takovou tichou spokojenost.. a šílený strach, aby mimi zůstalo..
no a naštěstí je to kluk jako buk :dizzy_face:

ale jak se blíží porod, tak nad tím přemýšlím a strašně se na něj těším - ale mám i obavy, jak to zvládnu, jestlil budu mít nějaký volný čas, jak to změní můj vztah s manželem, jestli budeme dobří rodiče apod.. několikrát jsme o tom doma mluvili.. je to prostě obrovská změna..
myslím, že je normální cítit respekt ze zodpovědnosti a uvědomovat si to.. nevyčítala bych si to, spíš bych o tom mluvila s partnerem, něco si přečetla a na nic netlačila... u někoho ta velká láska může přijít až bude mít mimi třeba dva měsíce už doma.. i to je normální :wink:
8. led 2008 v 16:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky takové obyvy jestli to zvládnem nebo ne to asi klíčí v každé , taky to bylo joo chceme mimi ne to nezvládnem - i já si tím zmateným obdobím prošla a teď , ted bych neměnila ani za nic máme chlapečka 2,5 sice nějaké starosti jsou a byli ??Ale ten úžasný úsměv a to jak se dokáže radovat z maličkostí to bych opravdu neměnila. S manželem plánujeme druhé, snad to vyjde , protože většinou když je to neplánované tak to jde líp jak , když po mimi toužíte :dizzy_face:
8. led 2008 v 17:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek