Jaké byly vaše první dny/týdny po návratu z porodnice?

Já rodila císařem a co se týče pooperačního zotavování, tak super - už druhý den jsem byla prakticky bez bolesti a doma jsem hned dělala všechno bez omezení - spíš mě všichni museli krotit, protože já se fakt cítila dobře. Horší to bylo s kojením - protože po císaři se mlíko tvoří později, malý v porodnici ječel skoro 4 dny hlady a nikdo nám nepomohl ani s přisátím ani nezkontroloval techniku kojení. Výsledkem byly strašně bolavá prsa, já s nervama v háji a dítě stejně hladové a ječící. Nakonec mi daly sestry jakési chrániče bradavek, abych se trochu zahojila, ale měly je špatně umyté od dezinfekce a já dostala ošklivou alergii - po celých prsou se mi udělaly puchýře, které praskaly a kůže se strhávala do živého. Přesto mi nikdo v porodnici nepomohl a jejich jediná řeč byla: Kojit. Poslední 2 dny jsem v porodnici probrečela a těšila se domů. Doma to ale první dny nebylo o moc lepší - prsa jsem mazala hojivou mastičkou a snažila se odstříkávat, ale nebyla to taková pohoda jak jsem si představovala - no prostě prakticky celé šestinedělí jsem malého musela občas přikrmit UM. Pak se to ale srovnalo a teď jsem ráda, že jsem to vydržela a to kojení nevzdala i přes ty obrovské problémy na začátku.
Jinak přítel měl první dny volno, takže mi hodně pomáhal - naštěstí pro něho není problém uvařit, povysávat, umýt nádobí apod. a co se týče malýho, taky ho bez problému přebalí, obleče nebo nakrmí z lahvičky. Moji rodiče mi zase občas dovezli nějaké jídlo nebo mi mamka pomohla s žehlením. Bohužel ze strany tchánovců jsem se pomoci žádné nedočkala, o malého ani nejeví zájem - no to už je zase na jinou diskuzi.
Co se týče návštěv, to mě hodně štvalo - sotva jsme přijeli domů, už psala švagrová kdy se můžou přijít podívat, pak druhá švagrová, kamarádka, teta... Neměla jsem to srdce jim říct ne, ale štvalo mě to hodně, původně jsem v šestinedělí nechtěla vůbec žádné návštěvy a místo toho se u nás dveře netrhly. A to ještě měl každý blbé kecy když přišli a malej zrovna spal a mnohdy mi ho i vzbudili. A nejlepší byla otázka švagrové po půlhodině co u nás seděli na kafi: Nezdržujeme Tě? Chtělo se mi říct: Ne ty vole, v noci jsem spala asi hodinu, jsem totálně vyřízená, bolí mě hlava, potřebovala bych si na chviličku odpočinout, když malej usne, ale místo toho tady musím sedět a kecat u kafe o blbostech. Nebo když přijel bratranec s dvěma dětma a ve dveřích mi oznámil: Mají ale trochu rýmu, nevadí? Tohle jsem prostě nevychytala a pokud ještě někdy budu mít další dítě, už nebudu taková máčka a všem na rovinu řeknu, že si návštěvy tak brzy po porodu nepřeju.
Takže když to shrnu: Když Ti někdo pomůže, bude to paráda, jinak si radši nachystej nějaké jídlo dopředu, protože první dny fakt nebudeš mít myšlenky na vaření, ale jíst musíš a abys měla energii, rohlík nestačí. Jinak všechno počká. Já byla blázen na uklízení, ale prostě ty první dny mi bylo úplně fuk, že jsem neutřela prach nebo něco, vyloženě bordel jsme doma zase neměli. Prádlo vypere pračka a žehlení nehoří - buď po chvilkách nebo já třeba mám mamku, pro kterou je žehlení koníček, takže mi hodně pomohla. Hlavní seš Ty a miminko, takže pokud se nebudeš cítit, řekni klidně všem návštěvám, ať počkají na jindy a věnuj se sobě a malé - to musí každý pochopit. Jinak třeba náš malej první měsíc trpěl na bříško, takže jsme to měli holt náročnější, ale každé miminko je jiné a třeba zrovna Ty budeš mít hodnou holčičku, kterou dáš spinkat a nebudeš o ní pár hodin vědět 😉