Každé dítě má svého rodiče, buď je to rodič, který se stará, anebo je to rodič, který se nestará. Je o tom těžké a smutné psát, ale já cítím potřebu napsat tenhle článek, hlavně pro ty, kteří lásku a péči rodičů nepoznali, nebo vůbec neměli možnost zažít.

Styl výchovy, nebo výmluva?

Na světě existuje nespočet stylů výchovy, ale jsou to opravdu styly? Není to jen omluva pro to, že nevím, co se svým životem a také svým dítětem, proto tomu říkám styl? Spousta z vás se možná urazí nebo se jim článek a jeho „styl“ nebude líbit, ale je velmi potřebné vám to říci.

Vím, že na své dítě občas křičíte, občas jej plácnete, občas jej uplatíte, občas jej prosíte, aby něco neříkalo, občas jej máte plné zuby a byli byste úplně nejraději, kdyby alespoň na týden odjelo někam na prázdniny, a vy jste si mohli odpočinout. Nabrat sílu.

Denně chodíme na a kolem dětských hřišť a já slyším, jak se s dětmi bavíte, vidím, jak reagujete, jak vnímáte. Vidím, co děti dělají a jak se chovají. Vidím, že jste situaci neviděli a přesto vydáváte soudy, soudíte své dítě, aniž byste ho předem vyslechli.

Vnímáte své děti jen „povrchově“ – co to znamená?    

V tomhle světě jsou rodiče kritizování za...no, vlastně za všechno.
Jak jsme porodili své děti. Jak krmíme své děti. Když je přespříliš hlídáme nebo naopak si jich nevšímáme a nedáváme jim dostatek podnětů. Když do nich cpeme léky nebo riskujeme jejich zdraví pomocí přírodní medicíny. Když je necháme spát ve své vlastní posteli. Když je necháme spát u sebe v posteli. Když je nehlídáme na každém kroku a necháme je si hrát na hřišti. Když je hlídáme až moc a nedáme jim vlastní prostor.
Se všemi těmi perfektními rodiči, kterými se to internetem jenom hemží, je čas být realisty. 

Mámy a tátové ve skutečnosti  dělají každý den nedokonalé věci, jen aby  přežili náročný den, který s dětmi prostě je. Asi budu první, kdo přizná nějakou tu neřest, ale někdo začít musí.

Naše děti ovládají Ipad líp  než já. Dokonce i ta pětiletá mě včera poučila, že když se rozsvítí "jablíčko", je tablet nabitý. Nepovažuji to za hřích, dnešní doba se posunuje kupředu a ne vždy stačí dětem pozorovat plazící se housenku na stromě.

Naše dvou a půl letá dcera má kečupové období. To znamená, že chce kečup na všechno. Úplně na všechno. Na rohlík, na chleba, k zelenině, ať má na talíři cokoliv sebezdravějšího, chce k tomu kečup. Kdyby existovala kečupová zmrzlina věřte, že bychom ji už doma měli.
Ano,  teď by se hodilo říct, že to není zdravé s tím kečupem právě, jenže vsadím se, že tyto řádky čtou i tací z Vás, kteří ví, jaké to je, mít doma nejedlíka. A každý den bojovat i o lžičku jogurtu nebo kousek ovoce.

Když pak přijde den, kdy dítě dobrovolně jí i takové neuvěřitelné věci jako chleba a chce na ně tři kapky kečupu, ještě neslazeného, dám jí to a ráda. Svět je plný zákazů, měření a vážení. Lidé jsou posedlí hledáním jedů v potravinách, že už skoro zapomněli, jak jídlo chutná.

Naše děti nejsou perfektní, ani já nejsem a to je na tom to krásné.

Náročný den. Těžké rozhodnutí. Zlozvyk. Nic z toho neznamená, že jsme špatní rodiče.

Nedávno jsem se bavila se skupinou maminek o tom, že všechny ty nedokonalosti v rodičovstvím nám to všechno vlastně usnadňují a dělají nás šťastnějšími. Je samozřejmě i druhá možnost. Vytrvat a být důsledný. Nedat dítěti kečup, nepustit mu televizi, držet se svých zásad. Ale jen do té doby, dokud jsou všichni spokojení, jinak nemá život přece smysl.

Pokud patříte do skupiny rodičů, kteří prostě občas udělají něco, co není v očích světa dobré, potěší Vás následující řádky. Na nich se totiž maminky svěřují, co někdy dělají:

1. Nechávám svou dceru hrát si s tabletem déle, než by měla. Někdy je to jediný způsob jak mít pro sebe pár minut.
2. Můj syn mě každé ráno budí v půl šesté. Tak mu pustím pohádky a jdu ještě na chvíli spát.
3. Někdy lžu dětem večer o tom, kolik je hodin, aby šly spát dříve  než obvykle.
4.Někdy slíbím dětem sladkost, když budou hodné v obchodě.
5. Někdy nevařím oběd a jen si s dcerou vezmeme větší svačinu nebo co najdeme v lednici.

Nejsme tedy všichni nedokonalí a neděláme všichni nějaké ty chyby? Nemáme všichni nějaké zlozvyky, které náš činí v očích ostatních nedokonalé, ale pro nás jsou perfektní?

Když máte chuť lenošit, tak klidně zůstaňte v pyžamu celý den. Když máte doma nepořádek, uklidíte ho prostě jindy.

Každé mámě, která se zrovna zavřela v koupelně a předstírá, že uklízí, jen aby měla chvíli klid. I TY JSI NEDONALE DOKONALÁ! Všem tátům, kteří celý den těžce pracují, unavení přijdou domů a počítají minuty, až půjdou děti spát, aby si konečně odpočinuli. I VY JSTE NEDOKONALE DKONALÍ!
Všem rodičům, kteří nechávají své děti dělat si, co chtějí, jen aby se mohli dodívat na nějaký seriál nebo prostě odpočívat. I VY JSTE NEDOKONALE DOKONALÍ.

Jako rodiče děláme, co můžeme. Snažíme se dělat to nejlepší pro naše děti. Snažíme se v nich vyvolat veselé vzpomínky a vychovat z nich dospělé, laskavé a ohleduplné bytosti.

Na internetu jsou možná dokonalí rodiče, možná i sousedi jsou ti dokonalí rodiče a když se podíváte, tak cítíte, že jenom Vy jste nedokonalí.

Ale co nás skutečně dělá nedokonalé, jsou naše nedokonalosti. Protože nakonec jsme všichni nedokonale dokonalí rodiče.

A co Vy? Jaké nedokonalosti máte Vy a jste na ně hrdí? 🙂 Napište mi do komentářů, ráda si je přečtu 🙂

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel

Na tenhle článek už myslím vlastně dlouho. Pořád bylo nějaké téma, které bylo pro mě osobnější, lépe se mi psalo.

A také jsem přemýšlela jakým způsobem vlastně psát. Ale budu ho psát upřímně, sama za sebe.

Ženy jsou brány automaticky jako skvělé mámy, protože údajně všechno ví a všude byly. Zatímco tátové tak vypadají jako nešikové, kteří nezvládnou běžnou péči o dítě. Někdy je mi chlapů vážně líto.

Přitom je to jen zkreslený pohled, který postupem času se nějak zformoval a pro svět je těžké připustit, že kdyby dítě po porodu dostal do péče jen otec, vedl by si stejně dobře jako matka. Možná jinak, ale stejně dobře.

Pomalu, už jako fakt, bere svět informaci, že máma je spojená s dítětem jakýmsi nezlomitelným poutem a proto mu rozumí víc, než je toho schopen muž jako otec. Zřejmě proto, že ho nosila a porodila. Ale kolik adoptivních párů je milujícími rodiči, i když se jich osobně nedotknul ani porod ani těhotenství? Proč by tedy muž být výjimka?

Pojďme se na otcovství  podívat jinak. Sebekriticky. A shrnout si několik faktů, které kolují a máme je všichni v paměti.

Už dlouho jsem přemýšlela, jak jsou mužské a ženské názory na různé věci odlišné. Třeba na to, co je naší prací po celý den a jak to vnímáme.

Co si budeme povídat, my ženy toho vydržíme hodně a když už si myslíme, že nemůžeme, vydržíme ještě dvojnásob. I když se ale snažíme být perfektními matkami a manželkami a nestresovat naše drahé polovičky, někdy to prostě nejde a my musíme prohlásit, že jsme totálně vyřízené. Emocionálně, fyzicky, psychicky, jakkoliv.

Zkusme se ale někdy na věc podívat z druhé strany, možná zjistíme, že samy klameme okolí a to se  v nás potom nevyzná. Zejména naši muži to s námi mají někdy složité 🙂

Já patřím mezi ty ženy "hrdinky". Jak se  taková žena vlastně projevuje? Třeba tak, že týden po císařském řezu shopsá s kočárem a batoletem z pátého patra, protože nejede výtah. A nebo se zlomeným palcem na noze už druhý den obráží nákupní centrum. Někdy je hrdinství fajn, někdy je to až přespříliš.

A tak tento dopis je pro Tvého muže, Tvoji skálu, která Tě  drží nad vodou, ale je často zmatená. Zkuste se nad dalšími řádky pozastavit společně.

Drahý muži,

Všichni své děti milujeme, to je víc než jasné. Ovšem ne všichni jim to ale umíme dát adekvátně a denně najevo. V dnešní době, která je uspěchaná a ve znamení stresu, na objetí, pohlazení, milý úsměv, důvěru a pochopení nezbývá moc času.

A to všechno umí dětskou duši podlomit. Děti pak ztrácí své sebevědomí, víru ve vlastní schopnosti, v sebe sama. Vybrala jsem ty nejdůležitější body, které vám mohou pomoci vaše dítě lépe pochopit azdravě rozvíjet jeho sebevědomí.

Pro rodiče je důležité, aby pochopili, že v životě nejde jen o věci materiální. A ještě důležitější je, aby dítě opravdu vědělo a cítilo, že je milované a pro vás to nejdůležitější. Na toto téma už jsem jeden článek napsala, zabývá se budováním sebeúcty u dětí. Najdete ho ve třetím díle online magazínu „Téma na Vaše přání“. - Pro odkaz na magazín si pište do komentářů a já vám jej ráda zašlu do zprávy 🙂

Nejpřirozenější pro rozvoj zdravého sebevědomí je šťastná rodina!

Dítěti dává nenahraditelné pocity, jako jsou:

• pocit bezpečí a jistoty
• domov, zázemí, místo pro život
• lásku rodičů, sourozenců, prarodičů
• sebedůvěru, pocit vlastní důležitosti
• hodnoty, které jsou v životě důležité
• úctu k rodičům, k sobě samému, k  prarodičům, k okolí
• pocit, že někam patří

Taky znáš ten úžasný pocit, když jdeš spát a celý dům je uklizený a táááák čistý?

Já už také ne.

Abych byla upřímná, spousta maminek to má stejně jako já.

Být mámou, to je hodně práce. Jak to, že dokážeš skloubit denní povinnosti a každý se může o tebe opřít, ale nedokážeš zařídit, aby tvůj byt byl uklizený déle, než pět minut?

Jednou jsem četla pravděpodobně nejkratší příběh na světě: " Kdysi dávno, byl můj byt čistý a pak vstalo batole. Konec příběhu. "

Opravdu nechápu, jak to dělají některé mámy, že mají i s dětmi perfektně naklizeno. Všechno se u nich blýská čistotou, v troubě se peče jablečný koláč a ony se usmívají.

Dokud jsem neměla děti, moc jsem o výchově nepřemýšlela. Brala jsem jako samozřejmost to, v čem jsem vyrostla. 

Že miminko spí v postýlce, vozí se v kočárku, usíná samo, nechává se "vyřvat"... Že děti jsou malá hloupá stvoření, která nic neví a snad ani nemají svou vůli, natož názor. A tak rodiče za ně vše rozhodují a prostě mají pravdu. A že děti přece musí poslouchat. Že je normální být v roce bez plen, v roce a půl mluvit a ve 2 letech povídat básničky. Že ve škole se vzorně sedí, poslouchá a nevyrušuje a kdo dělá něco jiného, zlobí a je špatný. A že je samozřejmé mít samé jedničky.

Když se nám mělo narodit naše první dítě, nedalo mi to, abych si nepořídila nějaké ty "chytré" knihy. Když jsem četla, co prožívá narozené miminko, které je po porodu oddělené od své maminky, jak strašnou fyzickou bolest zažívá, jak se cítí samo a nešťastné, když nikdo nereaguje na jeho pláč a potřeby, brečela jsem. Bylo mi jasné, že tohle své dítě nikdy nenechám zažít. A když jsem se dočetla, že je přirozené, aby miminko bylo neustále v kontaktu s maminkou (tatínkem), že v minulosti spalo s rodiči v jedné posteli, že očekává, že bude středobodem světa rodičů, věděla jsem, že jsem našla, co jsem hledala. Znělo to všechno tak logicky. Nebylo o čem pochybovat. Nechápala jsem, že se tak nechovají ke svým dětem všichni rodiče. Copak oni o tom neví? Oni to snad nečetli? 

“Kontaktní rodičovství” tedy byla naše jednoznačná volba. Moje děti byla spokojená a usměvavá miminka, která v podstatě nikdy neplakala. A teď, když jim je 3,5 a 2 roky, jsou to spokojená a usměvavá batolata, která objevují svět. Zároveň na nich pozoruji další vlastnosti a výhody, které (jsem přesvědčená) získávají díky kontaktnímu rodičovství - jsou vnímavé, obratné, starostlivé, ohleduplné, soucitné, mazlivé, zvědavé, umí se přizpůsobit, jsou sebejisté.

A co že to ve výchově našich dětí děláme? Používáme těchto 6 prostředků kontaktního rodičovství:

1. Bonding aneb vazba po porodu

Možná jste klikli na tento článek, protože Vás zaujal název. Nebo možná jste klikli na tento článek, protože jste si vzpomněli na blízkou kamarádku.  Nebo možná jste klikli omylem.

Možná jsme přátelé, dobří přátelé. Vy znáte můj příběh a já znám ten Váš velmi dobře.
Možná se ani neznáme a Vy jste jen zamířila na můj blog a něco Vás tu zaujalo a rozhodla jste se tu zůstat. A možná i číst tento článek....
Ale na konci možná budeme přítelkyně.

Jestli jste žena, stále čekající na "zázrak", tak tenhle dopis je pro Vás.
Ať už se snažíte o to počít ten malý zázrak, stojíte před těžkou životní volbou bez partnera, jste opuštěná se zlomeným srdcem nebo jen zoufalá z toho, jakým směrem se Váš život ubírá.

Obě víme, jaké to je plakat v noci do polštáře a toužit po dítěti tak dlouho. Poslouchat jiné matky, které "nesnášejí být mámou", zatímco my bychom daly COKOLIV  na tomto světě, abychom se jí staly. Víme také, jak se falešně usmívat, když Vám další a další kamarádky radostně oznamují, že jsou v očekávání. Nebo, když se sociální sítě plní fotkami novopečených rodičů, zatímco Vy si ještě budete muset počkat...

Ačkoliv mám pět dětí, i já jsem si prošla potratem. Na světě nebudou nikdy existovat správná slova, která by popsala tu bolest, kterou žena cítí, když o své dítě přijde. Je to zoufalství, vztek na sebe i na lidi okolo, kteří s tím nic nezmohli. Panika, že už nikdy nebudete matkou a neotěhotníte. Rána v srdci, jako by Vám ho někdo vyrval ven. Smutek a deprese, protože už nikdy nebude nic stejné jako předtím. A vůbec nezáleží na tom, v kterém stádiu těhotenství jste. Jestli je "dítě" malé jako zrnko písku a podle odborníků ještě nic necítí, nebo je už lékařsky dítě a vy jste cítila jeho pohyby. Nebo pokud Vás vaše dítě opustilo až po porodu a stalo se andílkem.

Obě víme, jaké to je zůstat bez partnera, jak děsivé to najednou je. Ten pocit, že se nemůžete nadechnout, že nevíte, co bude zítra. Váš pilíř je pryč a Váš svět se boří jako domeček z karet. A vy nemáte sílu, ten pád zastavit. Máte pocit, jakoby jste se dívala na svůj život z výšky a nevěřila, že je skutečně Váš.  Čas kolem Vás jen ubíhá a vy jste ztracená uprostřed ničeho.

Předtím, než odkliknete tento článek, protože to zní, jako další nudný článek o někom, kdo to neměl snadné, počkejte ještě.

Všem z Vás, které čtete tento článek, svěřím Vám svých šest bodů na pomyslném žebříčku, které mě držely při životě v beznadějných dnech, kdy jsem si už myslela, že to vzdám. Že to za to nestojí.

1. JSTE SILNÁ

Kdysi jsem četla, že nejsilnější ženy se stávají nejsilnějšími matkami dokonce ještě v době, kdy o dítěti ani neuvažovaly. To, čím si teď procházíte, je patrně nejtěžším obdobím Vašeho života. Je to hrozná zkouška, která nás může zlomit, dostat nás na dno a roztrhat uvnitř. Je to finančně, fyzicky a emocionálně totálně vyčerpávající.
Ale já doufám, že si budete pamatovat, jak hrozné tohle období bylo a jak příšerně jste se cítila, protože to z Vás udělá ve finále stejně tak silného člověka. Pochopte také, že silná žena není ta, která nepláče a snáší všechna příkoří s úsměvem a stále věří v naději a lepší zítřky.

Ve skutečnosti věřím tomu, že právě nejsilnější matky a ženy na světě, umí i nejvíce plakat. Propukají v pláč kvůli každé malé nebo větší ráně, a pak vstanou a bojují. Znovu a znovu.

I vy jste silná, tak na to nikdy nezapomínejte. Jste silná tak, jak špatně se teď cítíte.

2. JE TO TĚŽKÉ, DĚSIVÉ A NENÍ TO ZÁBAVA. ALE STOJÍ TO ZA TO

Slibuji, i když tomu teď nevěříte, že to stojí za to. Stojí to za KAŽDOU SLZU, která stéká po Vaší tváři.  Stojí to za každý NEGATIVNÍ TĚHOTENSKÝ TEST, který Vás donutí propadnout zoufalství. Každý krok, každý postup, každou proceduru, kterou musíte v cestě za svým snem a cílem podstoupit. Za každý špatný den. Za každou negativní emoci. Protože, když to nikdy nezkusíte, nedozvíte se, jaké to je.

Jeden z mých nejoblíbenějších citátů, který znám je "Je v pořádku mít strach. To, že máte strach, znamená, že se chystáte udělat něco úžasného a statečného."
Je to velmi děsivé, vydat se úplně napospas tomu co přijde. Citlivá a bezbranná proti tomu co Vás čeká v budoucnosti bez možnosti ovlivnit, jak to všechno dopadne.

Ale vydržte, den po dni, minutu po minutě. Stojí to za to.


3. KRŮČEK PO KRŮČKU, DEN PO DNI

Často máme pocit, že musíme spěchat a mít všechno hned. Včera bylo vlastně pozdě.
Máme pečlivě vypracovaný časový plán, který přesně odpovídá našim potřebám a touhám. Jakékoliv vybočení nebo nesplnění, bereme jako selhání.

Když jste na dně jen chvíli po té, co jste zjistila, že naděje na to, mít ten malý zázrak, je zničena. Vidíte samu sebe jak jste zlomená a na kolenou prosíte o jakoukoliv pomoc a útěchu.

Pobyt v kojeneckém ústavu dětskou duši velmi poznamená. Jak konkrétně? O svůj příběh se se mnou podělila adoptivní maminka bio-sourozenců.

Kouzelný telefon

Při zazvonění kouzelného telefonu se žadatelé dozvěděli, že v kojeneckém ústavu na ně čeká jedenáctiměsíční zdravý chlapeček, který má za sebou osud miminka odebraného v prvních měsících jeho života z rodiny pro zanedbání péče.

První návštěva budoucích rodičů v kojeneckém ústavu byla zvláštní. Chlapeček seděl v herničce na zemi a smutně se díval. Nechodil, nelezl, nejevil zájem o dění kolem sebe. Možná i díky tomu nepřelétla taková ta pomyslná jiskra. I přes to se žadatelé rozhodli, že chlapečka chtějí přijmout.

Potřebné formuláře se jim podařilo vyřídit velmi rychle, takže si ihned druhý den už chlapečka odváželi domů.

Hledání cesty

Od té doby, co jsem se stala matkou, jsem strávila mnoho hodin na Googlu hledáním odpovědí na problémy,  se kterými jsem se setkala. Když bych se dnes podívala do "Historie hledání", byla by plná nesčetných úzkostí a myšlenek na zdraví a pohodu mých dětí. Otázky jako "Má moje dítě reflux?", "Jak dlouho spí novorozenci?" a "Kdy se učí děti chodit?" 

V té době jsem měla více kliků na Googlu než na Ebay nebo Amazonu. Mnohé z těchto otázek mi byly zodpovězeny prostřednictvím četných fór o rodičovství, která jsou dnes úplně všude.  Tato fóra dávají rodičům možnost sdílet své zkušenosti a znalosti. V tomto věku sociálních médií a internetu mají dnes rodiče přístup k obrovskému množství informací o zdraví a rozvoji svých dětí. Otázkou zůstává, jestli je to vždycky dobře a není-li občas těch informací přespříliš?

Já sama vnímám tato fóra jako místo, kde se sice moc chytrého nedozvíte, ale získáte pravděpodobně to nejcennější, co v tu chvíli potřebujete. A to je pocit spříznění. Najednou v zoufalství, kdy nevíte co dělat a připadáte si jako nemožná a neschopná matka, nacházíte další desítky stejných příběhů. A upřímně, hned se cítíte prostě lépe.

Jsem proto velmi vděčna za všechny, kteří se podělili a dělí o své problémy online. Tolikrát mi poskytli jistotu v noci, kdy jsem byla zoufalá a nemohla utišit své dítě.

Bohužel ne každý příspěvek je  příznivý. Anonymita, kterou poskytuje internet, dává mnoha lidem odvahu, aby kritizovali rodiče tak, jak by většinu z nich nikdy nenapadlo tváří v tvář. Každý se tak může stát rodičem roku, protože přece ví všechno líp.

KONKURENČNÍ RODIČOVSTVÍ

Při výchově se chyby občas dělají, nikdo nejsme neomylný. Váš vztah s dítětem však můžete posílit, když odstraníte některé zlozvyky, které vztah s dítětem mohou ničit. Přináším deset chyb, které při výchově děláme jako rodiče nejčastěji. Najdete si i vy mezi nimi ty vaše?

1. Kritika sebe samotného před dětmi

Snad každý z nás někdy na svou adresu pronesl nějaké to nelichotivé slovo. „Bože, jsem nemožná, nešikovná, nic se mi nedaří.“ a podobně. Psychologové však radí dávat si pozor na takovéto hodnocení před dětmi. Ti totiž k rodičům vzhlížejí, vidí v nich svůj vzor, bezpečí a pohodlí.

Bude-li tedy rodič sám o sobě mluvit takto hanlivě, pak děti znejistí a budou samy o sobě pochybovat. Pokud tak činíte často, pak se nemůžete divit, že i vaše dítě o sobě začne takto pochybovat a bude mít nízké sebevědomí.

2. Říct nahlas „MÁM TĚ RÁD/A“ je moc důležité!

Možná to není vaše chyba, ale divili byste se, kolik rodičů dětem neříká, jak moc je milují. Podle nich to není potřeba, vždyť to musí být poznat z toho, jak se o ně starají a pečují. Malým dětem to říkáme často, u větších tato potřeba není tak častá.

V neděli večer začala oslava židovského Nového Roku 5777, oslava trvá od 2. října do 4. října. Jako skoro všechny židovský svátky i Roš HaŠana není jen o jednom dni. Možná je to proto delší, aby se snědlo všechno to navařený jídlo. Teď když o tom tak přemýšlím, tak snad jedinej svátek, který se slaví jeden den je Jom Kippur a to není svátek, ale půst. Ne, jeden svátek na jeden den by se našel, ale to se nepočítá.

Roš HaŠana znamená v překladu hlava roku a hlava roku se musí pořádně oslavit a zajíst. Roš Hašana je jeden z takzvaných Velkých svátků. Za týden následuje hned ten další tentokrát postní Jom Kippur tedy den oběti. Někdy mi připadá, že to tehdy před těma několika tisíci lety zavedli, aby se lidi mohli odlehčit potom novoročnim nášupu. Liturgicky se ale na Roš HaŠana otevírá brána nebes, aby se na Jom Kippur definitivně zavřela. To období mezi jsou nebesa otevřená a dávají šanci lidem, aby se zbavili loňskejch hádek a nesvárů. Během těch mezi dnech se v synagogách troubí na šofar, teda beraní roh, tím troubením se nebesům oznamuje, že se brána ještě nemá zavřít.

A co jsme měli k večeři? Klasicky jsme měli slepičí polívku s macesovýma knedlíčkama a mini chlapík ji jedl úplně sám! Tak velkýho chlapa už mám doma, bohužel mi přitom procesu jedení seděl na klíně. Klika, že je ta polívka tak průhledná, to se úplně na těch pruhovanejch šatech ztratilo. Ta čokoláda z jablka už byla horší. Následoval tzv brisket, další tradiční jídlo, hovězí maso dlouze dušený s mrkví a bramborama. Moje máma ještě udělala tři kila bramborovýho salátu a já napekla bochník chleba. No a klasicky se musí Novej Rok přivítat sladkým jídlem, aby ten rok byl celej sladkej. Tradičně jsou to jablka s medem, ale my udělali variaci a moje máma napekla dva obr pecny štrůdlů, po kterých se může celá americká rodina utlouct. No a tchýně čokoholička obalila jablka do čokolády.

Takže Šana Tova uMetuka neboli Krásnej a Sladkej Novej Rok!

mamazavodou.blogspot.com

Proč je svátek lepší než narozeniny?

Můžete se těšit bez toho, abyste měli depresi, že jste zase o rok starší. Znáte to, ne? S přibývajícími léty postupně mizí taková ta infantilní nedočkavost. Od určitého věku je s narozeninami spjat pocit fatálního stárnutí. A pokud ten procit neprožíváte, musíte ho alespoň zdárně předstírat. Svátek je tedy jednoznačně výhra.

Žalujte facebook!

Všechny nesplněné resty můžete svést na svátek. Nevztahuje se na pohoštění pro příchozí gratulanty. Těm musíte vnutit na osobu deset chlebíčků, šest jednohubek, dva kusy dortu a do nosu jim každému narvat hrst arašídů, aby vás u sousedů nepomluvili.

Vaše jméno je v kalendáři. Což je velká výhoda, protože si možná i někdo vzpomene, že vám má popřát. Na druhou stranu však nesmíme zapomínat, že datum narození připomíná facebook. A facebook má každý. Což se o kalendáři říct nedá. Facebook není náš kamarád. Vlastně by výrobci kalendářů měli facebook žalovat, protože dělá špatné jméno svátkům. Tak.

Když máte svátek, nemusíte dělat dort, protože to není tak „závažné“. Ale přípitek je nutnost, vážení. Nutnost!

Říká se, že dnešní děti vůbec nevědí, co znamená slovíčko NE. Podle nás je to však právě naopak, slovo ne znají velmi dobře. Je dokonce možné, že slovo NE při výchově svých dětí používáme nejčastěji.

Neběhej, nesedej si, nekřič, nebreč, nebijte se, nenadávej, neházej s tím, nedávej to tady, nešahej na to, nedávej to do pusy, neskákej a podobně. Během dne slovo NE použijete opravdu mnohokrát. Je paradox, že čím víc říkáte ne, tím méně funguje. Nebo také nemusí fungovat vůbec.

Děti jsou alergické na slovo NE

V jedné chvíli se děti stávají odolnými ke slovíčku NE. Jako by byly hluché a slepé, neposlouchají,nedělají to, co my chceme. Jakoby se u nich vyskytovala alergie na slovo NE. Co v takovém případě dělat? Jak s dětmi mluvit, aby nás poslouchaly?

1. Řekněte NE jinak!

Slovo NE má ty nejlepší účinky, když jej používáte jako šafránu. Tedy s ním šetříte. Používáte-li ne v každé větě, pak jde kamsi do ztracena. Mnohdy bychom mohli naše příkazy a prosby říci jinak, bez slovíčka ne. Místo „neběhej“ můžete říci „jdi pomalu“.

Teď asi zase rýpnu do živého a čekám, že budu pod palbou. Dokonce čekám, že mi i někteří "odliknou" blog, ale patřím mezi lidi, kteří jsou upřímní a asi budu vždycky vybočovat ze stáda.

Už dlouho jsem chtěla napsat tento článek, přemýšlela jsem jak na to, hledala inspiraci a správná slova. Ale nakonec jsem přišla na to, že věci by se měly pojmenovávat správnými výrazy, tak jak jsou, bez nějakého zkrášlování.

Poslední dobou se kolem mě rojí názory matek, které se snaží upozorňovat na to, že když se staly matkami, tak prostě zblbly nebo jinak se ukázalo, jak jsou neschopné. A tak různé hashtagy s názvem mateřská demence apod. mě vážně udivují. Všechny své nezdary od spálených vajíček nebo spletení laku na vlasy s dětským opalovacím krémem tak svádějí na mateřství a na to, že jim prostě hráblo. V oblibu tak vzešlo nové pojmenování  mateřské dovolené- "Mateřská demence" .

Když se stanete matkami, tak prostě děláte cyklus určitých činností a zajímáte se jen o úzký okruh věcí, až Vám z toho jednoho krásného dne, prostě hrábne. Doslova. A tak bavíte všechny okolo tím, že si pletete pastu na zuby s očním krémem a Vaším jediným zájmem se stalo sledování vyměšování svého potomka a poměřování obsahu plenky s ostatními matkami na dětském hřišti. Zažila jsem už hodně vypjatých situací s dětmi, ale nikdy se mi nestalo, že bych si spletla lak na vlasy s dětským opalovacím krémem. Možná by spíš, než svalovat své schopnosti na mateřství, bylo načase přiznat si, že některé věci jsou holt součástí naší osobnosti. A že pokud někdo říká do telefonu kadeřnici, že chce přebalit a vykoupat, místo ostříhat a nabarvit, dost těžko to bude tím, že je matkou.

Zrodila se z toho pomalu epidemie, kdy všechny nastávající mámy už teď dopředu rozhlašují po okolí, jak to či ono nezvládnou, když se stanou těmi "matkami". A matky, které na mateřské už jsou, si zvykly omlouvat každý svůj nezdar. Jakoby je to ani nemotivovalo hnout se kupředu, protože s dětmi se stejně nic vymyslet nedá. Je to vlastně nejmenovaný zákon, se kterým se ztotožňuje čím dál víc poměrně inteligentních matek.

Poslední dobou se tak mateřství stalo strašákem a pomalu nepsaným pravidlem. "Staneš-li se matkou, hrábne ti a život končí ." Upřímně, je to pěkná hloupost, protože život s dítětem ani dětmi nekončí. Pouze dostává nový rozměr. A jakým způsobem bude dál pokračovat je už na nás. Můžeme si z toho vzít dobré nebo jen špatné.

Když pominu, že být máma je fyzicky a psychicky velmi náročné, nemyslím si, že by na mateřské muselo nutně dojít k selhání všech žen na světě a najednou, z čista jasna se ukázalo, jak jsou bláznivé a nešikovné. Ano, únava dělá svoje a pomaleji nám to po šílené noci s miminem myslí, ale jinak si myslím, že to nemá dopad žádný. Pokud se některá žena dobrovolně rozhodne, že na mateřské se stane vášnivou kuchařkou nebo pletačkou košíků nebo detektivem hledající zub v ústech svého potomka, je to asi proto, že ji to bavilo už předtím nebo v tom našla svou novou zálibu.  Logicky tedy nemůže zblbnout, protože dělá to, co jí baví.

Neumím si představit, že by někdo, kdo zarytě nesnáší vaření najednou z čista jasna po porodu objevil svoje nadšení pro kulinářské výtvory. Spíše je tedy možné, že se na mateřské ukáže naše pravá povaha, a co nás uvnitř baví nebo bavilo, jen jsme o tom nevěděly. A když pak sledujeme úspěšnou manažerku nebo vedoucí ve firmě, která na mateřské peče koláče a šišlá, tak proč jí litovat. Zřejmě z toho má radost a naplňuje ji to.

Narovinu je ale nutno přiznat, že prostě po porodu nastane pár let, kdy se naše vědomosti a schopnosti nutně transformují do  kojeneckým mlék a hraček pro děti. Je to ale přirozené, patří to k tomu a nemusí to znamenat, že pokud Vás tyto věci zajímají, jste jen potrhlá mamina na mateřské a není s Vámi rozumná řeč. Extrémy, kdy je žena  se svým dítětem stále spojená pupeční šňůrou, záměrně vynechám, abych nebyla pod palbou. Můj názor na tuto skupinu matek je stejně už veřejně známý, ale jak říkám, každý ať si dělá co ho  naplňuje, i kdyby to měly být nekonečné diskuze o prdíkách a mýdlu Jelen.

Já třeba narovinu přiznám, že nejsem ani zdatná kuchařka a s plánováním rodinných výletů to mám teda taky na štíru. Ráda vařím to ano, ale jídla naprosto nevhodná pro děti, jako steaky, kuřecí směsi a asijskou kuchyni. Ale ani za těch deset let co jsem na mateřské, jsem se nenaučila vařit rajskou, ani svíčkovou a knedlík zásadně kupuju. Děti si prostě na jiný styl stravování zvykly a těch klasických obyčejných jídel ála šunkofleky si užijí v jídelnách škol a školek. Nejsem prostě ochotná začít jíst knedlo zelo vepřo jenom proto, že jsem na mateřské. Nehledě na to, že bych pak neprošla dveřmi. Já tedy samozřejmě nepatřím do té kouzelné skupiny matek, které jsou už dvě minuty po porodu štíhlejší, než v pubertě. Já si pěkně svá kila odnosila a pěkně shodila a ještě nějaká zbyla, takže kuře na paprice se šesti si musím odpustit.

A teď k pozitivním věcem. O těch negativních, které mateřskou zošklivují asi všichni už víme. Je jich plný internet. Všude jsou matky trhající si vlasy, s kruhy pod očima a hroutící se. Všude se tak dočtete o tom, co jim mateřství vzalo. Čas, peníze, krásu, štíhlou figuru, kvalitní sex, čas na sex nebo jen pomyšlení na sex. Ale co jim mateřství dalo?

Mě mateřství dalo několik věcí. Jednou z nich je, že jsem se naučila, no dobře, učím se, abych zase nekecala, žádat o pomoc a nechat si pomoct. Dřív jsem měla pocit, že musím všechno zvládnout sama. Celou noc nespat, ráno vstát a vyplazit se z domu. Odvézt děti do škol a školky, nakoupit, uklidit a večer padnout do postele. Pomoc? No tak to ani náhodou, já jí přece nepotřebuju! Jenže dřív nebo později mi došlo, že potřebuju pomoc, ale neumím si o ní říct a když už se mi to nějakým omylem povede, neumím ji využít a mám z toho jenom výčitky.

Ono totiž říct si o pomoc a přijmout jí, jsou dvě odlišné věci. Předně nejhorší na tom je umět potlačit ten vnitřní pocit, který Vám našeptává "To ty jsi máma, to ty bys to všechno měla dělat!" Jo jo ten hlas umí být tak přesvědčivý a vlezlý, že je snadné mu uvěřit. Ale měli by jsme se umět od něj oprostit a nebát se o pomoc požádat a když je nám nabídnuta, tak ji využít. Což by teda neudělal jenom blbec. Třeba takový, který teď píše tenhle článek.

Nemusí to být nic velkolepého, zase upřímně, ještě si fakt na něco budeme muset počkat a víkend ve Vídni s kamarádkami, kdy šampus poteče proudem holt odložit. Ale jsou i maličkosti, která dokážou nakopnout. I taková blbost jako sprcha. Ono se to řekne, co na sprše je, jdu se osprchovat a hotovo. Jenže, kdo nemá děti nebo s nimi nikdy nebyl samotný doma, neví, že vysprchovat se s batoletem za zády, je dost náročné. Buď s brekem tluče pěstičkou do zavřeného sprchového koutu nebo Vám div do něj nevleze. Takže odpočinek při sprše, o tom si můžete nechat je zdát. Takže, když Vaše polovička přijde domů, nemějte výčitky a dítě svěřte na 15 minut jí nebo někomu jinému. I takhle krátká doba dokáže divy, umí nakopnout a hned má člověk zase o trochu více energie.

Ne, nezbláznila jsem se. A ano, vím, že je teprve konec září a Vánoce jsou až za čtvrt roku. Ale já jsem se prostě pustila do toho tzv. předvánočního úklidu už teď. Dělám to tak už několik let. 

Vánoce totiž miluju. Opravdu. Strašně moc. A nenechám si je ničím kazit. Takže velký úklid dělám už na podzim. Mimochodem jsem četla, že podle Feng Shui je podzim doba, kdy padá listí ze stromů, ideálním časem na úklid. Takže jsem o víkendu umyla okna, vyprala záclony a závěsy. V dalších týdnech postupně uklidím jednotlivé místnosti, se vším všudy, včetně skříní. Vyhážu vše, co nepotřebujeme. Všechno vymyju a poskládám zpátky jen to, co tam má být. 

Po večerech pak zabrouzdám na své oblíbené e-shopy a postupně vyberu a objednám dárky, tak abych na konci listopadu měla vše po kupě. 

A až přijde adventní čas, budeme se spolu s dětmi chystat. Napíšeme Ježíškovi. Dojdeme do lesa na větvičky a šištičky. Vyrobíme adventní věnec a svícen. Vyzdobíme dům. Upečeme cukroví. Dojedeme společně koupit vánoční strom…

A doma bude vládnout pohoda a klid a budeme se společně už jen těšit… 🙂

Tak jsme se dočkali. Konečně tu byl ten malý drobeček s námi. Tolik jsme se na něj těšili. 

Pamatuju si to jako dneska. Přinesli jsme si domů naše první děťátko. Doma bylo absolutní ticho. Zabalila jsem ho do zavinovačky a položila do postýlky. Stáli jsme s manželem nad postýlkou s naším děťátkem, manžel mě objal kolem ramen a společně jsme se na něj dívali. Dívali jsme se a mlčeli. 

Po pár dnech už bylo vše jinak 😉. A já měla v hlavě pořádný fičák. Jedna myšlenka střídala druhou...

1. A mám ho navždy.
2. Pro boha, co s ním mám dělat?
3. Nechápu, jak toho může takové malé miminko vykakat tolik za jeden den.
4. Jak toho může to malé miminko tolik sníst za jeden den?
5. Bylo by to o tolik jednodušší, kdybych měla ještě jeden pár rukou. Proč to evoluce nezařídila?
6. Co je dnes za den?
7. Pane bože, myslím, že jsem ho zlomila.
8. Má to hovínko správnou barvu?
9. Dělám to správně?
10. Co to je za zvuk? 
11. Přece už zase nemůže mít hlad?
12. To už zase kakal?
13. Proč jsem to jen googlila?
14. Jsou ostatní matky taky ještě v pyžamu?
15. Jestli mi ještě jednu někdo řekne, “spi, když spí dítě”, tak ho praštím.
16. Prosím, neposlintej mi mé poslední čisté oblečení. 
17. Jak se má sakra tahle věc obléknout?
18. Proč nemůžu přijít na to, jak to sundat?
19. Počkejte… zhloupla jsem. Zlepší se to někdy?
20. Mám otevřít dveře nebo nejdřív schovat prsa?
21. Opravdu se potřebuju napít.
22. Prosím, přestaň plakat.
23. Pro lásku boží, prosím, přestaň plakat.
24. Takhle jsem si to nepředstavovala.

A jaké myšlenky se honily hlavou vám? 🙂

Snad každá maminka zjišťuje, co má pořídit pro své prvorozené miminko.

Co bude zbytečné a co ne?

Kolik ji výbavička bude stát?

Nepovažuji se za odborníka, ale za maminku, který už ví, co by pořídila podruhé.

V první řadě záleží, v jakém ročním období se miminko narodí.

Já mám jarní. Ale v zásadě na zimu pořídíte více teplejších mikin a zimní fusak.

Co, jak a proč?

Už mě vytáčí názory a rady a neustále otázky mého okolí.

Co mě rozčiluje?

Asi to známe všichni - názory ostatních, rady od nezasvěcených a vůbec

všichni všechno vědí lépe než vy.

Někdy mám chuť řvát do světa - jen otevřít pusu a řvát.

Občas se mi stane, že na ulici najdu takovou tu hnusnou umulousanou oslintanou a celkově úplně olezlou hračku, prostě takovýho toho rodinnýho kamaráda bez kterýho se dítěti a jeho rodičům hroutí svět. Úplně vidím tu rodinnou tragédii!

Mini chlapík a jeho láska

Ano, i v naší rodině se vyskytuje jeden takovej kamarád, jehož náhlá ztráta vyvolá ve všech paniku. Naštěstí jsem na takové chvíle natrénovaná svým dětstvím. Ne, nebyla jsem to já, kvůli komu upocený rodič s panikou v oku vysílal pátrací četu do širokého okolí. Já jsem byla dítě skromné, mně k usnutí a uklidnění stačil palec v puse a prst zamotanej do vlasů. Tím viníkem byl můj mladší bratr a jeho "kulání." V osmdesátých letech komunistického Československa těch usínáčků moc nebylo a tak si můj malej brácha našel kousek saténu. Bohužel takovej malej kousek látky mívá tendenci se ztratit a tak obě moje babičky po nocích sešívaly kousíčky podpultového saténu, aby pak přinesly pytlík s krásně nažehlenými kousky na inspekci. On totiž ne každej satén byl ten pravej a někdy se dokonce pokoušel rodinný člen vpašovat "kulání" z jiné látky. To oddechnutí celé rodiny, když několik kousků prošlo a bylo uznané za "kulání" bylo slyšet hodně daleko. Ano, vždycky bylo lepší mít několik kousků do foroty.

Mini chlapík zjevně podědil geny po strejdovi neb palec v puse a vlasy mu nestačí. On musí mít svýho Kokouše. Kokouš se k nám do rodiny dostal jak jinak než darem. Ne, že bych měla něco proti žluté plyšovosti se saténovou podšívkou, jemnou růžovou výšivkou říkají "My best friend Emmie," oranžovým zobáčkem a květinovým klouboučkem koketně posazeným nad jedním rafinovaným očkem, ale tak nějak mi to přijde přeci jen trochu mimo můj vkus. Co nadělám pro mini chlapíka to byla láska na první nebo druhý pohled. Zkoušela jsem koupit hnědé opičky a strakaté pejsky, ale ty byli pokaždé odhozeni se zhnuseným výrazem. Takže máme Kokouše.

Ano, máme Kokouše, kterému jsem dlouho nedala žádné jméno, ale říkala mu ten žluťák. To musela přijet moje máma a pojmenovat ho Kokouš. Moje máma, která odmítá dát Kokoušovi status krásné žluté kačenky a místo toho ho přiřadila ke slepicím. Z jejich kvokání pak udělala Kokouše. Dokonce i Amík mu říká Kokouš. Je to sice poněkud krkolomné jméno, ale už po třech měsících neustálého opakování to zvládl.

Čím mě ale Amík překvapil, bylo jeho škádlení mini chlapíka, kdy mu Kokouše bere a pusinkuje a u toho řiká: "Kokouš je moje holka! Má mě radši!" Nedalo mi to a zeptala jsem se, jak přišel na to, že je Kokouš holka. Amík mi suverénně odpověděl: "Hele, to je přeci jasný. Slepice je v češtině ženskýho rodu, proto je to holka." Jako brada mi spadla, absolutně jsem takovou gramatiku nečekala. "Teda, tos mě dostal," pravila jsem já úžasná a podporující manželka. "Problém je ale v tom, že jeho jméno definitivně napovídá, že je to kluk. Kdyby to byla holka, jmenovala by se Kokouška." "Takže mi řikáš, že zrovna když mám pocit, že jsem fakt dobrej a jsem na sebe pyšnej, jak jsem to pěkně správně vymyslel musí mi tvoje máma hodit podpásovku se jménem a pojmenovat tak důležitýho člena rodiny jako kluka?" Ano, někdy s ním fakticky soucítím a skoro zatlačím slzu v koutku oka při představě záludností českýho jazyka v mysli cizince. Nejlíp to ale vyřešila tchýně, ta se vykašlala na nějakýho Kokouše a místo toho mu pěkně jidiš říká "Šmáta."

Když mi bylo asi 12 let, moje tehdy 24 letá sestřenice otěhotněla. Pamatuju si, jak mi můj táta řekl: “Kéž bys to taky vydržela aspoň do těch 24 let. Není kam pospíchat.” Vzhledem k tomu, že v té době v naší zemi ještě panoval socialismus a holky se vdávaly a měly děti kolem 20 let, tak jsem si řekla: “Hm, tak snad to do těch 24 let vydržím.” Pak se u nás změnila situace a přišla sametová revoluce. 

Když mi bylo 22, pracovala jsem s jednou kolegyní. Jí bylo 29, nebyla vdaná a neměla děti. Myslela jsem si, že je pěkně stará, a že až mně bude 29, budu vdaná a budu mít 2 děti. 

Když mi bylo 24, vzpomněla jsem si na tátu a pomyslela si, že jsem vydržela. A co víc. Uvědomovala jsem si, že zatím děti nechci. Chtěla jsem pracovat, vydělávat a poznávat svět. Ne být doma s dětmi. Proboha, co bych s nimi doma celé dny dělala? To bych se určitě zbláznila! “Odsouvám dítě o 2 roky, to mi bude 26, to bude ideální,” řekla jsem si. V žádném případě jsem nechtěla být "starou" matkou. 

Ve 26 letech se mi zdálo, že jsem na děti pořád ještě moc mladá. A ve své hlavě jsem je opět odsunula o 2 roky, do mých 28. Hezký věk. Prima. A ještě aspoň stihnu vydělat nějaké peníze a něco zažít.

A tak to šlo dál. I ve 32 letech jsem se cítila mladá a měla jsem pocit, že není kam spěchat. Krom toho jsem kolem sebe měla takových holek víc a tak mi to přišlo naprosto normální. Jasně, že když jsem přijela domů na Vysočinu, potkávala jsem o mnoho let mladší holky s dětmi. A doma se samozřejmě všichni tvářili, že nechápou, na co čekám…

Nebudu to prodlužovat. V 35 letech jsem konečně nabyla dojmu, že bych dítě chtěla. Že už jsem toho viděla a zažila dost. V práci jsem začínala cítit vyhoření. Připadala jsem si naprosto vyčerpaná a uvědomila jsem si, že se moje hodnoty změnily. V té době jsme už také bydleli na vesnici ve vlastním domečku s velkou zahradou a já se začínala těšit, jak na té zahradě budou kromě 2 psů a kočky pobíhat a hrát si naše děti.

Média a sociální sítě nás zahlcují denně fotkami dokonalých matek, vždy upravených a krásných. Nevím jak Vy, ale já si vedle nich připadám jako obtloustlý hroch s kruhama pod očima, směle konkurujícími velkému  Grand Caňonu. Například je  jen málo časopisů, které si vůbec koupím, protože hned po titulní stránce, mě většinou přejde nálada nebo naopak dostanu chuť otevřít si víno a vyluxovat ledničku, protože stejně tak perfektně jako ony, nikdy vypadat nebudu.

Co teprve fotky matek celebrit, to je to pravé pro sebevědomí nás, obyčejných ženských! Deset minut po porodu už mají zpět svou konfekční velikost a s novorozencem na zádech zvládají pracovní tempo a ještě se u toho usmívají, jakoby to nic nebylo. Ale ono to je. A je to hodně. Jenže, když  ráno předáte dítě chůvě a pak Vás v salonu čtyři hodiny upravují, kulmují a oprašují, je snadné vypadat dobře. V poledne za Vámi ještě zaskočí osobní trenér, se kterým si dáte kolečko aerobních aktivit a po něm, Vám asistentka přinese oběd přesně vyvážený Vašim potřebám.

Vždycky si pak vzpomenu na film s Barbrou Streisand a Jeffem Bridgesem "Dvě Tváře lásky". Barbra tam v jedné scéně říká svým studentů, jestli  v pohádce "Popelka" při závěrečných  titulcích je skutečně konec? A nebo Popelka rozčilovala prince tím, jak pořád uklízela a povídala si s holubama?
 Nebo Růženka? Možná lezlo princovi na nervy, že má spavou nemoc a půl dne prospí. Pohádky jsou pohádky, ale my žijeme v realitě.
Každý máme to své citlivé místo, kde si nevěříme a rádi by jsme ho změnili. Ať už jsou to vlasy, které by jste rády měly delší a hustší jako modelka propagující novinku od vlasové kosmetiky. Nebo štíhlé nohy jako slečna, která si nůžkami v reklamě rozstříhává punčochy. Její nohy se zdají být nebesky dlouhé, ale když se podíváte trochu blíže všimnete si, že ta diva má přinejmenším 180 cm, takže se svými chudými 168 cm se s ní třeba já, nemůžu srovnávat.

Jaká jsou tedy fakta, která prostě platí, ale nikdo Vám  je nahlas neřekne, i když by jste to často potřebovala?

1. Celulitida a ďolíčky nejsou smrtelnou nemocí a že je mají všechny ženy bez ohledu na váhu a věk. Ani dva Oscaři za nejlepší roli ani ten nechutně drahý krém, Vám od pomerančové kůže nepomohou.

2. Štíhlé a hladké nohy na fotkách jsou dílem zručných retušérů, kteří už vědí, jak a co správně zamaskovat, aby z Vás udělali dlouhonohou Lady. Pod dokonalou fotku už Vám samozřejmě nenapíšou, že ta krásná herečka má nohy plné křečových žil a pih a o dokonalém tvaru může jenom snít. A pokud si ještě vezmete podpatky nejméně 15 centimetrů vysoké, budete mít nohy až skoro do nebe také.

3. Dokonalý Food styling se hodí jen do časopisů a food blogů, ale ne každé krásně naaranžované jídlo, taky dobře chutná. Když přiběhnete domů s jazykem na vestě a uvaříte rodině večeři, která sice nebude vypadat jako ta v posledním výtisku Gurmánského časopisu, není to špatně. A navíc, jídlo dělané z láskou předčí i ten největší kulinářský skvost.

4. Nikde na světě není žena, které by padlo každé oblečení, na které si ukáže. Takže mít široká kolena i přes štíhlé nohy je normální. Stejně jako větší boky a bříško. Takže nejen Vy, ale i miliony ostatních žen na světě, tráví hodiny ve zkušebních kabinkách, než najdou ten správný kousek oblečení, do kterého se nejen vejdou, ale i jim padne.

5. Chlapům je jedno, jaké máte spodní prádlo, a je zbytečné se jich ptát nejen na názor, ale i trávit hodiny vybíráním toho nejvíce sexy. Mužské pokolení ocení nejvíce to prádlo, které půjde rychle a snadno dolů.

6. Čas a gravitace je neúprosná a to co bývalo dříve nahoře, nemilosrdně také bude klesat dolů. Proto se vyrábí spodní prádlo, které má zamaskovat nejen bříško, ale pozvednout naše vnady. Takže se nelitujte při pohledu do zrcadla nebo fotek matek celebrit, nikdy nevíte co mají pod oblečením. Tak hurá pro push-upku!

7. I přes lákavou reklamu a recenzi, Vašim vlasům ten nový šampón prostě nikdy nedodá  takový objem. To, co vidíte na obrázku, trvalo šikovným stylistům a kadeřníkům několik hodin, než se to nakulmovalo a natupírovalo.

8. Dokonalá manikúra je nedosažitelná, pokud musíte 10 x denně oplachovat dětský hrneček nebo utírat stůl od kečupu. Pokud nemůžete chodit s rukama nad hlavou, nesnažte se najít dokonalý lak na nehty. Neexistuje stejně jako dokonalý život.

9. Pokud máte pocit, že Vaše kamarádka stíhá všechno od nákupu, přes domácnost a ještě krásně vypadá, spíš než, aby jste jí záviděla, politujte jí. Musí být pod hrozným tlakem, aby to všechno zvládla. Když Vám dodává pocit uspokojení, že bez make-upu a v teniskách vyrazíte s dítětem na hřiště, zažíváte větší příval štěstí, než ona. Ve chvíli, kdy máte depresi, že nedokážete dvacet věcí najednou, je načase některé ze seznamu vynechat.

10. Normální matky i ty dokonalé, mívají všeho plné zuby. Dětí, domácnosti a své polovičky. Křičí, hroutí se a občas přemýšlí, jestli to stojí vůbec za to. za tu dřinu, nevyspání a tlak. Jsem jedna z těch normálních a obyčejných a jsem na to pyšná.

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/DenikMamy/?ref=aymt_homepage_panel

Myslím, že to zná každá žena, která někdy zažila cílené plánování potomka. Sebepozorování. Neustálé. A z toho pak vyvozování toho, že tento měsíc to zaručeně vyšlo, protože cítíte aspoň 2 těhotenské příznaky, které jsou popsány v chytrých knížkách. A pak neskutečné zklamání. Znovu a znovu. Jak je to možné? Pojďme se společně podívat na pár nejčastěji uváděných těhotenských příznaků a prozkoumat je ze všech úhlů a pohledů….

Pociťujete časté nutkání na močení

a)Opravdu jste těhotná

b)Pijete víc než obvykle, tzn. že pak nutně i víc čůráte

c)Jste nastydlá

d)Vsugerovala jste si to

V první části jsem psala jen takový úvod.

Ono také naházet pár kusů zeleniny do hrnce povařit a rozmixovat není žádná "gastronomie" 😀

Kolem 15 měsíce začal jíst co my > už nevařím jemu zvlášť. I když jsou dny, kdy ještě ano. Když si chceme s manželem dát něco "nezdravého a zakázaného" 😉

V tomto článku se dozvíte, jaké recepty pro nás vařím.

A od kolikáteho měsíce jsou vhodné?

To je různé - záleží co vše vaše dítě jí, ale v zásadě od roka. Jen pozor na koření či nadýmavé potraviny. Např. cibuli. Tu buď nedám nebo nyní už menší množství.

Porod, stále velké téma, stále je to něco silného ve mně, něco nad čím dokola přemýšlím. Bylo to bolestivé a přece krásné. Už dvakrát jsem to zažila, ale víc porodů neplánuji. 

U prvního porodu to bylo velké očekávání, nechtěla jsem vědět rizika, problémy a tak.  Vlastně jsem nestihla jít ani na předporodní kurz, nějak moc práce a taky jsem to nechala až na poslední chvíli. V den předporodního kurzu jsem musela s vysokým tlakem do nemocnice a z té už jsem se vrátila ve dvou kusech.

Pokaždé, když jsem byla na poslechu miminka, tak jsem měla velké nutkání pokukovat po porodních asistentkách, tak nějak jsem si vybírala, kterou bych chtěla mít u porodu. Při hospitalizaci, jednoho večera, tam byla jedna hodně sympatická porodní asistentka zhruba stejně stará jako já, moc se mi líbila a byla jsem z ní nadšená.... Přesně takovou asistentku chci. No nic, nechám to osudu.....

Jenže ten celý den už mě pobolívalo břicho, byla jsem nervózní z hospitalizace, tak jsem to neřešila, jenže "ten" večer už to bylo šílený, sestřička na oddělení poprosila doktorku o vyšetření a najednou mi oznámila, že rodím. Zavolala jsem manžela, ať se vrátí zpět do nemocnice i s taškou, kterou mám doma nachystanou.

Najednou jsem si uvědomila, že budu mít u sebe i tu porodní asistentku, co s mi tak moc líbila.....byla úžasná, moc mi pomohla, perfektně mi vysvětlila dýchání a tak.... Jsem ráda, že viděla mého syna jako první ( pak byl manžel a pak teda už i já 😃). 

Malému se ven moc nechtělo, dal mi hodně zabrat, ale prý na prvorodičku celkem dobrý. Celé šestinedělí jsem si nemohla sednout, ale v jiné poloze mi kojení moc nešlo, tak i pár slziček ukáplo, ale stálo to za to, bohužel jsem dlouho nekojila.