„Tak smutné oči dítěte jsem snad nikdy neviděla! Chytil mě úplný děs. Co mám dělat? Holčička na fotce mě vůbec neoslovila, navíc ta diagnóza a ty prognózy… A k tomu všemu vědomí, že dva páry se na ni ani nešly podívat! Měla jsem v sobě neskutečné dilema – co když ji odmítnu, nebo co když si ji takovou vezmu ...“

Dnešní příběh otevírá jedno velké téma týkající se adopce. Jaké dítě jsme schopni přijmout za vlastní a otevřít mu srdce natolik, aby se stalo opravdu a doslova naším dítětem? Je vůbec někdo schopen tento výběr – párování dětí, které nemají rodiče a párů, které nemají dítě, provést vždy optimálně? A nakonec - je prognóza zdravotního a psychologického vývoje u dítěte v náhradní rodinné péči vždy opravdu relevantní?

Na tyto a další otázky Vám myslím velmi hezky odpoví příběh adoptivní maminky, která svou dcerou přijala jako třináctiměsíční z rodiny přechodných pěstounů, u kterých byla maličká v péči prakticky od svého narození.

Kouzelný telefon

Kouzelný telefon adoptivní mamince zazvonil jednoho teplého letního dne. „Dozvěděla jsem se, že pro nás mají roční holčičku a že podrobné informace o jejím vývoji se dozvím od psycholožky, která měla její případ na starosti.“

 „Psycholožka nám po telefonu o maličké řekla, že je plačtivá a nekontaktní, zmínila také, že má náběh na hyperaktivitu, mluvila i o poruše usínání. Říkala, že nemáme počítat s tím, že z ní bude někdy kontaktní dítě. A také zmínila,  že dva páry se po sdělení těchto informací na ni nešly ani podívat!“

Mým snem bylo mít šťastnou rodinu. Aby vše bylo dokanalé a úžasné.

A můj  syn je úžasný a dokonalý a doufám, že i šťastný.

Ale né vždy je vše perfektní a tak, jak si člověk naplánuje.

________________________________________________

Věříte snáři?

Vyplnilo se někdy Vám podle něho něco?

Máma, která je vždycky silná, odolná a vždy se usmívá. I když spí sotva tři hodiny v kuse, stejně ráno vstane a celý den se snaží být tou nejlepší mámou na světě.

A když někoho potká venku ve chvíli, kdy unaveně tlačí kočárek nebo jde ruku v ruce se vzdorujícím batoletem, nasadí úsměv a jen nad svými problémy mávne rukou. Nestěžuje si. Má dvě tváře. Jako každá z nás.

Co se ale ukrývá pod tím šťastným a odvážným úsměvem....

Pod tím vším úsměvem se skrývá  zoufalá, smutná dívka která o sobě neustále pochybuje...

-která se pořád bojí, jestli dělá všechno správně nebo je dobrou mámou;

-která se na sebe dívá do zrcadla a ptá se, jak se ocitla zrovna tady a teď;

Minulý týden jsem stála uprostřed kuchyně a dívala se na všechen ten nepořádek.  Za mnou zněl pláč naší pětileté dcery, ten den asi potřetí už.

Byla jsem unavená a frustrovaná a chtělo se mi křičet. Cítila jsem, jak se ve mně hromadí vztek  a všechny ty negativní pocity, únava ze všech těch bojů a hádek, které se snažím denně usměrňovat. A dvě nejstarší dcery se zrovna v ten den rozhodly, že musí vyřešit všechny své spory.

Vyběhla jsem nahoru do ložnice a zavřela za sebou dveře. Kolem mě bylo ticho a jen z dálky jsem slyšela dětské hlasy. Opravdu z dálky. Potřebovala jsem ticho.

Byla jsem vyčerpaná ze všech těch úkolů, které jsem za poslední dny zvládla, ale nejvíc mě vyčerpával pocit, že ať už jsem udělala cokoliv, nebylo to dost. Dokonce mi přišlo, že v tom množství všeho, to nebylo NIC.

 Protože další úkoly stále přibývaly, hromadily se na mém seznamu a neměly konce.

Cítila jsem se osamělá. Chtěla jsem, aby někdo přišel a řekl mi, že v tom nejsem sama. Že nejsem špatný, zlý člověk, když se potřebuji nadechnout a občas mám chuť prostě jen prásknout dveřmi.

Jak by vypadal ten nejšílenější den maminek na mateřské, kdybychom spojily ty nejvtipnější a nejzajímavější příhody s dětmi a ještě to okořenily trochou mateřské demence? Následující příběh je založen na skutečných událostech. Všechny uvedené historky se opravdu staly a hlavními hrdinkami jsou maminky z Modrého koníka.

Bezesný maraton

Ani nevím, kdy mi den začíná a kdy končí. Všechno se to slévá v jeden velký maraton a někdy už ani sama nevím, jestli bdím či sním. Ale jsem šťastná. Hlavně když tenhle ubrečený a věčně hladový mini človíček spí. Což není moc často, protože si co tři hodiny hlasitě žádá kojení a není spokojená, dokud není po jejím. Je neskutečné, jak mi tenhle uzlíček, který je na světě teprve pár měsíců, řídí život jako ten nejpřísnější šéf! Ne nadarmo se říká, že být matkou je nejtěžší práce na světě! Dobrovolně podstupuji tenhle bezesný maraton podruhé v životě. Poprvé jsem si to prožila s naším starším synem. Jenže to jsem byla o pár let mladší a ještě plná energie.

Sním o tiché pláži někde na opuštěném ostrově, slyším jen šplouchání vln, teplý vítr a... šílený křik, který mě z toho příjemného snění okamžitě vytrhne! Ano, jsem zase zpátky v realitě, venku je ještě hluboká noc, ale naše Anička se dožaduje krmení. Ještě se zalepenýma očima ji nabízím prso. Jenže ona pořád řve a ne a ne se přisát. Aha, zrovna se totiž snažím nakojit našeho plyšového medvídka! Rychle vyměním medvěda za dítě a konečně je pokoj. Mám ještě 2 hodiny do ranního budíčku, juchů! Manžel vstává na ranní směnu do práce. Závidím mu tu lehkost s jakou vstává a hlavně mu závidím jeho hluboký spánek, ve kterém prožil celou noc.

Ranní štafeta

2 hodiny utekly asi jako 2 minuty. Nemá smysl tomu odolávat a ještě se tak víc mučit, prostě rovnou vstanu. Využiju čas na sprchu. Napěním rozcuchané vlasy šamponem, celá se vydrhnu a za necelé 3 minuty zase skáču ze sprchy. V tomhle trhám rekordy! Vlasy zabalím do ručníku a než se pustím do fénování, dávám vlasům chvíli na proschnutí. Alespoň posbírám po bytě různé papírky, kuchyňskou linku zbavím všech drobků a slupek od zeleniny. Všechno to hážu do koše, který už skoro přetéká. Nejvyšší čas odnést odpadky. Zavazuju pytel a jdu ho hodit před dveře našeho bytu. Otevřu dvěře a koukám do očí našemu sousedovi, jenže úplně NAHÁ! Celá rudá zapadnu zase zpátky do bytu. 

Na Vilminy druhé narozeniny jsem se psychicky připravovala asi 14 dní. Rozmyslela jsem si dárky, menu i výzdobu...zkrátka Supermáma v akci! Jsou ale situace na které se připravit nelze. Začalo to tím, že jsem se probudila se skříplým nervem a nemohla se bezbolestně ani otočit. Paráda, ale to dám! Musím! Ostatně nic jiného mi ani nezbývá...Ten kryptonit v mých zádech mi to nezkazí!

Vždycky když vařím, Vilma všechno pečlivě sleduje z linky, kde bude mít co nevidět vysezený důlek. Nikdy se jí nic nestalo, ale ve svůj den D z tý linky prostě spadla. Stačila jsem jí chytit, takže bouli se vyhnula úspěšně, alespoň na fotkách nebude za tydýta. Dobře, stane se, jedeme dál! První zásah Supermámy se obešel bez zranění.

O půl druhé přestala jít voda. Prý někde ve vesnici praskla trubka a nikdo neví, kdy se to opraví. Super! Přesně tohle jsem potřebovala. Přiznávám, že v tenhle okamžik už mi vážně začaly téct nervy. V hlavě jsem viděla surrealistickou představu nervů tekoucích z kohoutku - to by byla pěkná fotka, říkám si. No nic.

Svůj laserový zrak jsem zaměřila na rozpuštění 85% čokolády, určené na ganache a pochvalovala si, jakou konzistenci má. Nadšení mi ale vydrželo jen do chvíle, než jsem ji ochutnala. Nedalo se to pozřít, byla tak moc hořká, prostě nechutná. No a nechutnou čokoládu na dort dát nemůžu, to by se vesnicí šířilo rychlejc než nový vydání Daily Planet. Na dort jsem proto dala záložní čokoládu, která kakaový boby viděla jen z rychlíku a která se samozřejmě hned všude roztekla. No a jak nám nešla ta voda, tak se to ani nedalo nijak setřít. Fajn. Fakt, že je Vilma čerstvě odplenkovaná radši zatajím, jinak si všichni budou myslet, že nám kadí všude po domě a ještě ke všemu má sra*ku. Přezdívky, že je jak Lois „Lejnová“ by se asi zbavovala dlouho...

Smolný den už potvrdila jen informace, že jednu sousedku odvezla sanitka s mrtvicí do nemocnice. Známe tu asi 5 lidí a zrovna jednu z těch 5 co máme rádi, odvezou? Nevím, co se ten den ve vesmíru dělo, ale bylo to velký!

A protože jsem těch katastrof pořád neměla dost, nedala jsem na noc Vilmě plínu. Když to zvládá ve dne, dá to i v noci, že jo. Jak to dopadlo, už asi tušíte. Věděla bych o lepším nočních aktivitách, než je měnění povlečení, ale k jedné dobré věci to přece jen vedlo. Na skříplý nerv jsem si za celý den skoro nevzpomněla.

„V noci jsem spala asi jen dvě hodiny, zbytek noci jsem přemýšlela. Stále se mi vracel obraz syna a jeho očí upírající se na dveře pokoje, za kterými tušil pěstounku a její bezpečnou náruč. Pro mě to bylo strašně náročné, jak se mám stát matkou – bezpečím, ke kterému se bude upínat?“

Námět na dnešní článek si mě našel sám a já za to moc děkuji. Mladá adoptivní maminka se mnou totiž sdílela svoji zkušenost s adopcí syna, který byl prvních osm měsíců svého života umístěn v péči přechodných pěstounů.

„Dva roky od podání žádosti u nás zazvonil kouzelný telefon. Hned následující den jsme se jeli na kraj seznámit se spisem šestiměsíčního chlapečka. Už když nám sociální pracovnice četla spis a vykukoval z něj kousek fotografie modrookého chlapečka, jsme věděli, že chceme Jonáše vidět. Ještě týž den, protože pěstouni byli doma, jsme ho mohli navštívit. Cesta k pěstounům se nesmírně vlekla a zároveň proběhla velmi rychle. Byla jsem ze setkání se svým budoucím synem nervózní, měla jsem především strach, aby jiskra sympatií proběhla mezi námi všemi.“

První setkání budoucích rodičů s chlapečkem tak proběhlo v domácnosti přechodných pěstounů. Mezi adoptivními rodiči a pěstouny proběhla velká vlna sympatie, takže se celá schůzka nesla v duchu úžasné pohody a klidu. Pěstouni dali rodičům prostor, aby se v klidu seznámili se svým budoucím synem.

„Moje obavy se rozplynuly okamžitě, když jsme se Jonášem setkali. Jiskry mezi námi všemi doslova létaly a my jsme okamžitě sociální pracovnici sdělili naše kladné vyjádření. Při setkání s Jonášem jsem cítila, že on je můj syn. V ten okamžik jako by se mi narodil v srdci.“

„Od prvních okamžiků, kdy jsme si Jonáše chovali v náručí, se stále usmíval. Čišela z něj velká spokojenost. Bylo na něm vidět, že nijak citově nestrádá. Všechny jeho potřeby byly naplňovány, takže byl miminkem, které téměř nikdy neplakalo. Velká pohoda byla cítit i z pěstounů. Viděli jsme, jak Jonáše milují, jak se k němu celá rodina láskyplně chová a on jim to svým úsměvem na tváři vracel.“

Není to Bůh, kterého známe z Bible, není to postava, která existuje v nebi a ke které se modlí třeba některé z Vás. Přesto existuje a je silný.
Ale cesta k nalezení něčeho tak výjimečného je většinou trnitá a má to svůj důvod.

Život není vždy fér, vlastně není skoro nikdy spravedlivý. I když děláme všechno správně, srazí nás k zemi a my musíme pracně šplhat zpět nahoru.

I v těch nejhorších chvílích, kdy jsem se ptala sama sebe  "Proč zrovna mě?"
jsem nedostala žádnou odpověď.
Žádná totiž není.
Měla jsem se spíš ptát: "Proč teď? Jaký to má důvod?"
Dnes po tolika letech už vím PROČ.

Někdy musí přijít něco, co Vás donutí spadnout až na úplné dno, všechno ztratit, abyste mohli zase najít něco nového, něco, co je lepší a co má větší hodnotu.
Co Vám nakonec dá mnohem víc, než jste měli předtím.
Každá z nás máme takový okamžik ve svém životě, může to být malý okamžik nebo velký okamžik.
Vlastně nezáleží na tom, jak ho vnímá okolí, ale jak ho vnímáme my, protože to, co je pro nás velké a příliš, ostatní můžou cítit jako bezcenné.

Dlouho mi trvalo, než jsem našla dost sil napsat tento článek. Vím, že nejsem jediná, kdo prožil nebo prožívá v životě nějaká úskalí, kterým musí čelit.
Upřímně, ani se necítím hodna lítosti, protože když se rozhlédnu kolem sebe a vidím, kdo s čím bojuje, přijde mi, že já si vlastně nemohu na nic stěžovat.
Ale před pěti lety touto dobou jsem měla pocit, že nepřežiji ani den, že tohle opravdu nezvládnu.

Stála jsem proti něčemu, co jsem si neuměla nikdy ani představit, že se mi stane.
Některé z Vás už to možná vědí, někdy jsem to třeba lehce nastínila nebo naznačila, ale zatím jsem ještě neměla odvahu a sílu to vyslovit nahlas.
Ale dnes mám, protože jsem našla svého Boha.

Před pěti lety jsem touto dobou na den přesně, v náručí držela tehdy tříměsíční dceru a zůstala sama.
Sama se svými čtyřmi dcerami, uprostřed ničeho. Stála jsem proti obrovskému balvanu, který se na mě valil a já nemohla utéct.

Říká se, že čas zhojí všechny rány, ale některé jsou tak hluboké, že to trvá déle, než bychom si mysleli.

A takovou dírou pro mě byl odchod mého bývalého manžela.
Odchod to byl nečekaný, nepřipravila jsem se na něj emocionálně, fyzicky ani materiálně. Ze dne na den jsem najednou stála a zírala do prázdna.

Bojím se, že Vám nedávám všechno, co by jste chtěly a přály si.

Nejsem vždy nejlepší máma ani tak dobrá, jak bych si přála být.

Každý den dělám chyby.

Moje milované dcery,

Občas se ráno probudím a doslova na Vás zírám. Přijde mi, že jste se přes noc tak změnily. Vaše oči vypadají starší.
Jedna moje část je nadšená, protože Vás vidím měnit se v bytosti plné odhodlání a života a vím, že toho máte před sebou ještě tolik.
Druhá část je vyděšená, protože si uvědomuji, jak ten čas rychle ubíhá a nemohu ho zpomalit.
Bojím se, že nějak prospávám to kouzlo Vašeho dospívání v tom všem chaosu denních povinností.
Bojím se, že Vám nedávám všechno, co by jste chtěly a přály si.

Nejsem vždy nejlepší máma ani tak dobrá, jak bych si přála být.

Každý den dělám chyby.

Někdy reaguji jinak, než bych si přála a místo, abych Vás vyslechla, tak Vás odmítnu. Někdy je toto totiž tak moc, že to prostě nezvládám.
Někdy jsem myšlenkami mimo a poslouchám Vás napůl. A pak si to vyčítám, protože vím, že to VÍTE.
Zpětně nad tím pak přemýšlím a mrzí mě, že jsem neodpověděla jinak nebo neudělala něco tak, jak jste si přály.


Hlavně na konci dne, když jsem unavená, nejsem úplně sama sebou. Přála bych si, aby tomu tak nebylo, ale je.
Přála bych si říct, že jsem vždy dokonalá máma, která odloží všechno stranou a je tu pro Vás 24 hodin denně tak, jak potřebujete. Ale nejsem.
Někdy se bojím, že mi to neodpustíte a jednou mi to vyčtete.

Když jsem byla ve Vašem věku, myslela jsem si, že jako dospělá budu dělat všechno jinak, než moji rodiče. Ale dnes vím, že někdy prostě děláme jako rodiče všechno co můžeme, ale nestačí to.

Někdy zapomenu zvolnit a užít si ten čas s Vámi, někdy se zapomenu i smát. Ale snažím se,opravdu se každý den snažím.

Vím, že je snadné myslet na negativní věci a zapomenout na všechno pozitivní, ale i přes to všechno, chci, abyste něco věděly.



Když se na Vás podívám, jsem HRDÁ. Vidím sebevědomé, odhodlané bytosti, které se nebojí říct nahlas svůj názor a stát si za ním. A i když je zrovna tohle pro mě jako rodiče mnohdy těžké, nakonec jsem za to opravdu ráda. A doufám, že se jednou budete za svůj názor opravdu prát.

Vždycky tu pro Vás budu a doufám, že to víte.
Že víte, že za mnou můžete přijít se vším, co Vás trápí, se všemi svými nejistotami a společně najdeme řešení.
Doufám, že Vás moje slabost něco naučí. Naučí Vás, že je to v pořádku cítit se zoufalý a mít chuť se na všechno vykašlat. Doufám, že až budete jednou čelit svému vlastnímu pocitu zlomení, únavy, strachu a zmatku, budete vědět, že je to normální mít takové pocity.

Doufám, že Vás Vaše nedokonalost nebude děsit tolik, kolik děsí mě samotnou ta moje.

A že nikdy nepřestanete bojovat. Budete zápasit ze všech svých sil za všechno, čemu budete věřit a co budete milovat.

Ne vždy půjde život směrem, jakým budete chtít. Všichni děláme chyby a i Vy, moje holčičky, budete dělat spoustu a spoustu chyb.

"Když měl namalovat sám sebe, namaloval vězení a pak řekl, že tam žije opuštěný pán, který je zloděj a vrah a má na sobě elektrický kabátek a každý, kdo se ho dotkne, toho zabije." Děti které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané. Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene?

Děti, které náhradní rodiče přijímají do své rodiny z kojeneckých ústavů nebo dětských domovů, jsou pobytem v těchto zařízeních různým způsobem poznamenané.

Samozřejmě nejen tím, pro každé dítě je těžké, když přijde o svou rodinu nebo ji od narození vůbec nemá. Záleží také na délce pobytu v ústavním zařízení, na tom, jaké zařízení to přesně bylo a také na samotném dítěti. Nicméně všeobecně čím déle tím hůře. Své o tomto vědí pěstouni, kteří následky těchto traumat dennodenně se svými dětmi řeší a nejen ti, i stát si je tohoto problém vědom.

Z toho důvodu vznikla síť podpůrných služeb, která je pro pěstounské rodiny dostupná ze zákona a zdarma. O jaké služby se jedná? K čemu přesně jsou? A co se stane, když se s těmito službami na někoho zapomene? O tom bude následující příběh ...

Za dnešní příběh děkuji úžasné mamince adoptovaných chlapců. Starší chlapec přišel do rodiny ve dvou a mladší v pěti letech.

V kolika letech jste přijali mladšího chlapečka? Jaké komplikace se k tomu vázaly?

Je pět hodin ráno a dítě pláče. Už zase, po kolikáté vlastně? Když to bylo počtvrté, přestala už jste to počítat.
Projdete celým bytem a šlápnete na dětské lego, které už zase leží všude.
Ve dřezu se vrší nádobí, které jste nestihla včera umýt a v koupelně na Vás čeká hrozivě plný koš na prádlo.

Zní Vám to povědomě?

Tohle je život mámy. Někdy je stresující a těžký. Jindy je bláznivý a vyčerpávající.
Někdy je to testování naší trpělivosti doprovázené bolestí hlavy.
Ale dnes Vám tu chci říct, že to za to STOJÍ.

Stojí to za každou těžkou minutu, náročnou situaci a vyčerpávající zkušenost.

Sdílejme spolu všechno co prožíváme, celou tuhle šílenou jízdu mateřstvím, protože i když to tak nevypadá, všechny mámy kolem Vás to znají. Prožívají to samé jako Vy každý den.

A modlí se za lepší zítřek.

Jak ale najít štěstí v něčem co Vás emocionálně a fyzicky dostává až na samé dno?
Jak můžeme během toho, co se snažíme vychovat naše děti co nejlépe, stále dokola utíráme otisky dětských prstů ze zrcadel, sbíráme hračky, které se povalují všude po domě a hromada prádla už je tak velká, že se před ní skrýváme?

Něco Vám prozradím.

Každá tahle věc, všechno to, co denně nesnášíte, to všechno by Vám chybělo, kdybyste to neměla.
Zní to šíleně? Je to šílené!

Ale kolikrát jsem seděla v křesle a počítala minuty do probuzení mé dcery, i když jsem věděla, že až se vzbudí, budu další dvě hodiny mít plné ruce práce a budu si přát, aby zase usnula.
Stejně jsem ale chtěla, aby už vstala.

Abych ji mohla pochovat, přivonět si k ní, dívat se jí do očí a pomazlit jí.

Nejsem to jenom já, ale miliony rodičů po celém světě se těší, až jejich děti odjedou na letní tábory. A pár hodin po té, už nervózně přešlapují v jejich tichém bytě a přerovnávají plyšáky na postelích svých dětí.

Zaručený recept jak si užít mateřství není.

Napsala jsem ale pár bodů, které Vám možná pomůžou vidět mateřství trochu jinak.

1. Smějte se

Je důležité naučit se smát. Zní to divně, že? Každý se přece umí smát.
Ale kdy naposledy jste se opravdu zasmála? Od srdce a naplno?
Samozřejmě jsou situace, kdy Vám do smíchu není a není možné se z nich radovat.
Zažila jsem a nejenom já i Vy, my všechny jsme zažily a zažíváme situace, kdy rozhodně nemáme čemu se smát a kdy místo radosti cítíme jen stres a vyčerpání.

Když ale zkusíte v těch méně vypjatých smích místo křiku, objevíte něco zázračného.

2. Objímejte se

Miluju mazlení se svými dětmi, to jak voní, jaký je to pocit, když mě obejmou. Být máma je někdy natolik  vyčerpávající, že zapomínáme na tolik potřebné věci.
Je to zvláštní, ale když byla naše nejmladší dcera sotva pár týdnů stará, milovala jsem naše noci. Kdy jsem jí chovala a kolébala zpátky ke spánku v naprosto tichém bytě. Držela jsem ji v náručí, poslouchala tak dýchá a dívala se na ten malý zázrak.
Někdy nemáme chuť na to přitulit si dítě, které se ještě pět minut zpátky vztekalo na podlaze v obchodě. To je jasné. Když ale můžete, objímejte se. Chovejte je v náručí dokud můžete a dokud chtějí.

3. Buďte s rodinou a bavte se

Se všemi povinnostmi jsem si jistá, že si teď říkáte, kde mám ještě vzít čas na nějaké hraní?

Jsou dny, kdy na hraní čas nezbývá. Kdy pobíháme sem a tam, věšíme prádlo, vaříme večeři, běžíme nakoupit a v osm  hodin večer padneme na sedačku vyčerpané.
Práce, škola, domácí úkoly, kroužky, uklízení, lekce tance a seznam by mohl pokračovat. Nemá vlastně konec.

"Jsem přesvědčena, že kojenecký ústav neměl zájem na tom, abych dostala maličkou do péče. Byla totiž právně volná a na tyto děti dostává ústav nejvíce peněz do svého rozpočtu.“

Dnes přináším velmi silný příběh o úžasné pěstounské mamince, která chtěla po odchování svých biologických dětí ještě pomoci dítku bez rodičů. Příběh o otevřenosti, lásce, ale také o tom, jak složité je někdy vymanit dítko ze spárů takového ústavního zařízení.

Příběh se začal odvíjet vlastně už před několika lety, kdy její kolegyně dostala do pěstounské péče vnoučka. V té chvíli si uvědomila, že má ještě spoustu životní síly a velmi ráda by také pomohla nějakému dítku bez rodiny. I když bez partnera, rozhodla se zažádat na příslušném odboru sociální péče o dítko do osvojení nebo pěstounské péče.

Celý úřední kolotoč, který skýtal nejen psychotesty a přípravu žadatelů, trval rok.

Kouzelný telefon

Ihned po schválení zazvonil kouzelný telefon! „Máme pro vás nádhernou princeznu s černými kudrnatými vlásky!“ Holčička byla právně volná, minoritního etnika, rok a půl stará a umístněná v podstatě od narození v kojeneckém ústavu bez zájmu biologické rodiny.

Ta malá osůbka se několik týdnů trápila tím, že je ve své vlastní rodině jiná. Nepodobná mámě ani tátovi. Přitom v předškolním věku si děti prochází fází, kdy se tak moc chtějí a potřebují podobat jednomu z rodičů. Je to přirozené, normální a tak bolavé, když je to jinak.

Dnes si dovolím napsat jednu malou úvahu týkající se toho,jak pracovat u dětí s faktem, že jsou adoptované. V mém vlastním životě je toto téma v posledním roce velmi živé a diskutované. Sama jsem během letošního roku v tomto směru ušla velký kus cesty a prožila velké množství velmi zajímavých aha momentů.

Na začátek také musím napsat, že právě v těchto chvílích jsem ocenila pomoc a rady své klíčové pracovnice z doprovázející organizace. Bylo fakt super, když člověk tápal a nevěděl jak věc správně uchopit, zvednout telefon, vyklopit své myšlenky a slyšet, že nejsou mimo, hloupé nebo cokoliv.

Naopak slyšet, že cesta, kterou jdete, není jednoduchá, dokonce že to Vaše dítě bude někdy méně někdy více trápit. Ale že v tomto směru můžete udělat strašně moc a dítěti pomoct, aby se s tím vším popralo a vyhrálo.

Pohádka o tom, že je dítě z domečku nestačí

O tom, že je dítě adoptované se má dozvědět nejlépe formou pohádky, už v batolecím věku. Ano, takto jsme opravdu začali. Někdy malá pohádku slyšet chtěla, jindy ne. Později už sama doplňovla některé části příběhu. Nicméně, tohle je takový level jedna. Časem se dostanete mnohem dál. Někam, kde už pohádka nestačí, kde už musíte našlapovat opatrně. 

"Co dítě jí a prožívá v prvních 1000 dnech svého života údajně významně ovlivňuje jeho zdraví během dospělosti. Studovala jsem proto kde co, abych zjistila co bude pro naše dítě, co se týká stravy, to nejlepší a čím ho dobře připravím pro jeho budoucí život. A co nakonec u nás zvítězilo? ..."

Co dítě jí a prožívá v prvních 1000 dnech svého života údajně významně ovlivňuje jeho zdraví během dospělosti.

Netřeba zmiňovat,  že základem stravy dítěte od narození je mateřské mléko, které odpovídá bezprostředním potřebám dítěte. Je v něm vše, co dítě potřebuje pro fyzický vývoj, vývoj mozku, jeho psychický vývoj, psychické stránky osobnosti, ale od kojení se odvíjí i  stav imunitního systému, který bude znamenat buď horší a nebo lepší ochranu organismu po celý život. 

Během prvních 6 měsíců života se doporučuje výlučné kojení, které by nemělo být doplňováno žádnou další tekutinou (ani čajem a vodou).  Bohužel ne všichni mají to štěstí, aby se jim této výhody  z různých důvodů dostalo.

Přesto, že jsem rodila císařským řezem, a při bondingu mě v první hodině po porodu zastoupil tatínek našeho syna,  kojení se nám rozběhlo bezproblémově již po prvním přisátí,  které proběhlo do dvou hodin po porodu. Patřím tedy mezi ty šťastné a jsem za to neskonale vděčná.

Studovala jsem kde co, abych zjistila co bude pro naše dítě, co se týká stravy, to nejlepší a čím ho dobře připravím pro jeho budoucí život.

Bojíte se očkování? Nežádoucích účinků? Nemocí i možných následků? Chtěly byste pro své dítko to nejlepší, ale jak zjistit, co je TO nejlepší? Na očkování se dá připravit, stejně jako se dá krásně žít i bez očkování.

Brrrrrr, každá máma se bojí jakékoliv nemoci, která by mohla její dítko postihnout. Většina rodičů se bojí permanentně. Prostě to mají v povaze (od jisté doby🙂.

Dětská přenosná obrna mi ze všech zástupců očkovatelných nemocí naháněla největší STRACH!

    Vyčkala jsem pár měsíců, protože jsem měla STRACH, aby měla Anitka dostatečně silný imunitní systém.

    A pak jsem si říkala, tak dobře, už jsem vyčkala dost dlouho. Mám STRACH z nemocí, půjdu a nechám to své dítko naočkovat, abych STRACH neměla.

    No jo, ale pak jsem dostala STRACH, že bude malá třeba nachlazená, já o tom nebudu vědět a ona bude mít reakci na vakcínu. Bože už to slyším: autizmus, vývojové poruchy, zpomalení psychomotorického rozvoje.

"Jako malá jsem milovala Vánoce. Postupem času se ale kouzlo vytratilo.

Všechno se změnilo s příchodem jednoho malého človíčka na svět.

 Najednou mi ten den zase začal dávat smysl..."

„A ještě se třikrát vyspinkáš a příjde Ježíšek….“

Tak moc ráda vzpomínám na dětství, kdy jsem se nemohla dočkat Štědrého dne a dárků, které mi přinese Ježíšek.  Ještě teď si vybavím ten pocit napětí, příjemného mrazení a vzrušení v celém těle z očekávání, jestli pod stromečkem najdu to, o co jsem si napsala Ježíškovi.

S přibývajícím věkem blažené pocity postupně zeslábly, kouzlo se vytratilo a Vánoce se pro mě staly jen příslibem volna, dárků, návštěv, pojídání/přejídání a blížícího se konce roku, a to celé za doprovodu nervozity a všude přítomného stresu z honby za pomíjivou dokonalostí jednoho svátečního dne.

Neřeknu vám z hlavy deset (nebo kolik jich je) principů kontaktního rodičovství, kočárek ani dudlík nepovažuji za separační pomůcku a přiznávám, Šimi měl ještě před narozením nachystanou dětskou postýlku.

Byl na druhou stranu hodně nošený, dlouho kojený, velmi tulený, a když jsme spolu usnuli všichni v manželské posteli, bylo nám dobře, což byl poznatek plynoucí z prožitku, nikoliv načtený. Přiznávám, zkoušela jsem na něm praktikovat Estivillovu metodu uspávání (zlo největší ze všech miminkovských metod a zároveň pro mě ta největší lekce na téma UŽ NIKDY VÍC), na vysvětlenou – dočetla jsem se o ní, jak je prý skvělá!

Jako prvorozený si tím vším musel projít, stejně jako já se musela dotknout všech omylů, díky kterým jsem pozvolna přicházela na to, že tudy cesta nevede. Naštěstí se vždy v těch nejzoufalejších situacích objevilo světlo nového dne a s ním i síla vztyčit hlavu a zkusit to jinak.

Ačkoliv jsem u toho brečela a byla na dně, nevyměnila bych tuto zkušenost za všechny dokonale „správné“ myšlenky ze „správných“ knih a ebooků. Vše v souvislosti s výchovou mých dětí koresponduje s tím, jak žiju. Můžeme to nazvat metodou pokus omyl. Díky ní vím, co je pro mě v mém životě dobré a co ne a také pro mé děti.

Věřím, že mi to Šimi všechno odpustil, že jsem se mu za to dostatečně omluvila. Často se na mě podívá těma svýma zářícíma očima a obejme mě jako by říkal: "jdeme dál". Vlastně neustále trpělivě snáší to, že spolu prošlapáváme cestu jeho sourozencům a že kráčíme ruku v ruce, byť jsou někdy naše nohy rozedřené na krev a několikrát se „on the way“ ztratíme a musíme se vrátit zase na rozcestí. Vím, že on to ušlape, proto se narodil jako první.

Stokrát čtené moudro neaplikované a nežité v realitě, je prostě jen myšlenka, kterou neumím zasadit do svého života, nemůžu ji dostatečně pohnojit ani zalít, prostě nejde mi to! Bylo by to pro mě jako donést si květinu ze zahradnictví a nemít pro ni doma nachystanou hlínu, jen pytel hnojiva, do kterého její kořeny nezahrabu. A tak si tu svou květinu raději pomalinku pěstuji z malého semínka v zemině mého života. Hýčkám si ze srdce každý lísteček i každý květ a starám se o ni, jak nejlépe umím. Když ji přehnojím nebo přeliju, snažím se jí pomoct, abych o ni nepřišla. A vím, že stejnou chybu už nikdy vědomě neudělám, protože uzdravit ji není úplně jednoduché.

Ahoj holky, tak jsem se konečně i já odhodlala sepsat můj megarychlý překotný porod. Omlouvám se, pokud bude článek delší.

Ve středu 21.9. jsem jela do Motola na pravidelnou týdenní poradnu (týden před termínem porodu), kde mi bylo sděleno to samé co před týdnem - otevřená na 1 prst, uvidíme se za týden na další kontrole. Cestou domů jsem se stavila ještě na obědě v McDonalds a pochodila po obchodech v nákupáku. Domu jsem dorazila v půl druhé odpoledne, od 3 hodin jsem měla průjem a lítala jsem na WC co půl hodinku. Shodou okolností mi psal přítel z práce, ať nechystám večeři, že mu není dobře a že má průjem! Tak jsem si myslela, že jsme oba něco chytili.

Když v 18.00 hodin dorazil domů rozložili jsme gauč v obýváku, koukali na Prostřeno a relaxovali. Břicho mě docela bolelo, ale pořád jsem si myslela jako celé odpoledne, že je to jen průjem. Během odpoledne jsem si celou dobu psala s @kajakiss a až ta mi říkala, že může jít o průjem, ale taky třeba o poslíčky.

Vsuvka - přítel neměl v době porodu řidičák a nově jsme se přestěhovali do bytečku, kde jsme v okolí nikoho neznali, tudíž jsem řešila, jak se dostat do porodnice. 2 dny před porodem v pondělí 19.9. jsem se na FB ve skupince maminek v naší vesnici ptala na osvědčené taxi, které by mě mohlo do porodnice dovézt. Jedna maminka se nabídla, že nás klidně odveze, ať si uložím číslo a kdykoliv volám. S díky jsem odmítla, že to zvládnu taxi nebo sanitkou 😊

Během Prostřena jsem se ptala holek Zářijovek na MK na aplikaci na měření kontrakcí, protože mi to přeci jen hlavou vrtalo, nebyly však pravidelné. V 19.00 říkám přítelovi, že zkusím vanu a uvidíme 😊. Já v koupelně, on na WC věčně s telefonem a aplikací a křičím na něj teď, stop, teď, stop! no komedie. Ve vaně jsem byla cca 45 minut a kontrakce tak šíleně zesílily, že jsem z vany už sama nevylezla (po 2 minutách)! Přítel ihned volal onu cizí maminku, ať dojede, že rodím. A já vážně rodila. Chtělo se mi na WC, ale, jak jsem dosedla, tak jsem cítila takový velký tlak na konečník a celkově - věděla jsem, že je to tu! Paní dorazila za 5 minut, já nahá na zemi v koupelně s prasklou vodou v té době a přítel pobíhal a křičel - co mám dělat? Co jí mám obléknout? Co mám dělat?

Díky Bohu za pohotovou paní, která v mžiku nanosila tašky do auta, dala mi župan a tričko, ručník a jelo se. Cestu do Motola si nepamatuji. Vyjeli jsme po 20.00 hodině, ale prý jsme se řítili pekelnou rychlostí. Pamatuju si jen tu bolest... Zastavili na urgentním příjmu u sanitek ve 20.23 hodin, kde se mě ujmuli saniťáci a vezli na vozíku šupem na porodní sál. Přítelovi zakázali brát tašky a hned ho za mnou poslali.

        Proč se stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje? 

…šel s hlavou odkrytou a bosý… vyznává velký český básník Jaroslav Vrchlický – říká snad, že právě v lásce je skryta největší úzdravná síla a moc? Láska boří překážky, láska urychluje vyrovnávání karmických dluhů, láska hory přenáší, láska uzdravuje.

U zrození dítěte stojí láska… tedy většinou ANO! V ostatních případech je tam přítomná vášeň, touha, přátelství, náklonnost…

        U našeho plození rozhodně byla. Patřili jsme k těm italským párům, které nedokázaly žít spolu, ani bez sebe. Potkali jsme se na střední škole, takže spolu randíme už staletí a jak jinak můžou mladí lidé řešit problémy, než rozchodem. Takže vždy, když se nějaký objevil, problém jsme odsunuli hezky stranou, prošli si postupně všemi fázemi rozchodu (Šok - co se to proboha stalo?...Odmítání reality - tohle nemůže být pravda…Odloučení - teď chci být raději o samotě…Agrese a vztek - nesnáším tě! Zlomil jsi mi srdce!...Smlouvání - co musím udělat, aby se ke mně partner vrátil?...) a vrátili se zase šťastní k sobě. A až se naše EGA zase nesnesla, zopakovali jsme postup znova a znova a znova …nepočitatelně krát sto! Naštěstí jsme nikdy nevěřili pořekadlu: dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Upřímně dnes mám na to svůj názor a to tento: souboj ega můžu vést opakovaně s téže osobou a vstupovat tedy do téže řeky se stejnou osobou či totéž ego bude bojovat s někým novým a vstoupím do téže řeky, ale s jinou osobou. Jestli mi rozumíte🙂. (Přeloženo: výměnou partnera MŮJ vlastní problém nezmizí!)

        Rozhodnutí mít miminko bylo živeno obrovskou láskou a mé těhotenství bylo jedním z nejkrásnějších období našeho života. Ono nádherné období, kdy nás každý hýčká, partnerství krásně vzkvétá a MY DVA už se nemůžeme dočkat na toho TŘETÍHO človíčka, který z nás vytvoří RODINU! EGO se upozadilo a najednou bylo TADY a TEĎ zcela krásné a přirozené…

        Proč se ovšem stává, že se některé vztahy příchodem miminka na svět otřásají v základech nebo dokonce rozpadají? Kde se láska „vytrácí“? Jak to, že bychom jeden za druhého dýchali a najednou to tak není? Milujeme své dítě jako nic na světě, ale partner se nám vzdaluje? Proč je tomu tak, když jsme si to všechno představovali úplně jinak? "To bylo řečí, prej rval bych se o tebe, jak eskymáckej pes, ale nějakej bezzubej, ne? "

Na chvilku se zastavte a podívejte se kolem sebe, na všechnu tu práci, kterou jste udělala a zkuste ji vidět jako neobyčejnou, potřebnou.
Stejně jako sebe samu, protože jste VŽDYCKY TADY.

Pár let zpátky, naše nejstarší dcera ztratila v dětské herně oblíbenou hračku. Bílého, bílého králíčka.
Uprostřed obrovské herny v Praze.

Vzpomněla si na něj až doma.

Přemýšlela jsem, jestli se do obchodního domu opravdu vydat a hledat malou, plyšovou hračku uprostřed všeho zmatku.
A pak jsem se na svou dceru podívala.
Stála tam celá zničená a v dětských očích jsem viděla smutek a strach, že už svého nejoblíbenějšího kamaráda nenajde.

A tak jsme jeli s mužem zpátky. Vtrhli jsme do dětské herny a zůstali stát v šoku. Bylo mi jasné, že na ploše 300 m čtverečních je téměř nemožné, najít jednoho malého bílého zajíčka, který měl sotva 20 centimetrů.

Snažila jsem se, opravdu. Běhala jsem jako šílená po dětských skluzavkách, skákala do bazénu s míčky a prohledávala každý kout, kde by mohla být. Celou dobu jsem měla na paměti zklamání v očí své tehdy pětileté dcery, která bez své oblíbené hračky nemohla usnout. Věděla jsem, že se musím snažit udělat všechno proto, aby se našla.

A pak jsem ji zahlédla. Malou bílou, chlupatou hračku v modrých kalhotách, sedící na dětské bílé židličce.
Když jsem ji vzala do rukou a zkontrolovala, že jí nic není, ulevilo se mi.
Byla jsem vyčerpaná, zpocená, ale našla jsem ji.

Udělala jsem přesně to, co děláme každý den my všechny mámy všude na světě.
To, co jiní považují  za samozřejmé, je pro nás jistým posláním.

JSME TADY.

Děláme šílené věci, jako že se pokoušíme najít hračky uprostřed dětských heren.

Vyrábíme adventní kalendáře, posypáváme je třpytkami a očekáváním. Pokoušíme se péct cukroví a přitom se snažíme během celého procesu, aby byla mouka co nejméně všude okolo. A chceme čistou kuchyni.

Skládáme uprostřed noci prádlo s vědomím, že naše tříleté dítě je bude vytahovat ze šuplíku, jak mu přijde pod ruku. A některé skončí stejně na podlaze.

Slýcháme  šílené otázky celý den a na každé "Proč?", se snažíme najít nejlepší odpověď.

Snažíme se uklidnit všechny hádky a souboje mezi sourozenci, které nás dohání k šílenství.
Nebo každý záchvat vzteku, který přijde nečekaně v nejhorší dobu.

I když jsem měla spoustu věcí na práci, stejně jsem strávila několik hodin rozvěšováním Vánočních světel po bytě. Balancovala jsem na židli a prala se s lepící páskou.

Ale za ten rozzářený pohled očí mých dcer, které uviděly na svých oknech svítící stromečky, to stálo.

Pro takový pohled, jsme my mámy schopné udělat cokoliv na světě.

Zůstáváme uprostřed noci vzhůru se svými dětmi, které mají zlý sen.

Lepíme obrázky do učebnic, tvoříme zvířátka ze špejlí a učíme se první slova.
Děláme to proto, že je milujeme. Milujeme je tak, jak jen máma může milovat své dítě.

A i když jsme unavené, vysílené a naštvané, stejně tu jsme. Jsme tu celý den, kdykoliv nás potřebují.

Jsme tu, aby jsme odehnaly každý špatný sen, setřely každou slzu a našli malého bílého králíčka.

Obyčejné věci.

Vím, že by jste určitě mohly všechny napsat svůj vlastní seznam věcí, které každý den pro svou rodinu děláte. A víte co? Napište ho.

Napište si všechno, co jste až do teď od rána udělala pro svého muže a své děti.A pak se na ten seznam podívejte a přečtěte si ho stále dokola.
Nejsou na něm tak zářivé věci jako postavení pyramidy ani zachránění stromů před pokácením, že?
Tak se zdají být obyčejné, ale nejsou.

Každá věc sice jen obyčejně zapadá do vašeho života, do každého dne, který prožíváte, ale je výjimečná. Je výjimečná jen tím, že jste ji udělala z lásky, z mateřské nebo partnerské lásky ke své rodině.

" .... A tady možná byl ten první okamžik, kdy jsme si řekli a dost, už se nenecháme žádným kočárkem omezovat!

A tak kračíme cestou necestou všichni tři s nosítkem či šátkem ve předu či v zadu, nosí maminka i tatínek, jak se nám zrovna chce..."

Nejraději jsme venku. Potkáte nás v horách, v polích, v lesích, prostě všude tam, kde je krásně tichoučko.

Než jsme byli tři, neznali jsme žadná omezení. Sebrali jsme se, kdykoliv nás to napadlo a někam jsme jen tak vyrazili.

Už před narozením syna nám ale lidé v okolí  říkali, že na některá místa budeme muset na nějakou dobu zapomenout, že nás to dítě bude omezovat.

Když se náš mrňous narodil, realita  byla ještě horší, než očekávání.

Nechtěli jsme se smířit s faktem, že teď minimálně rok budeme jen sedět doma a kroužit s kočárkem maximálně v nejbližším okolí.

„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“

Za možnost zpracovat tento životní příběh jsem velmi vděčná. Tím, že jsem sama adoptivní mámou, prožívala jsem při jeho psaní velmi zvláštní a intenzivní pocity, jako bych si časoprostorem povídala se svou vlastní, už dospělou dcerou …

O svůj příběh se se mnou totiž podělila žena, kterou její adoptivní rodiče přijali do své rodiny z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko.

„Naši se o dítě pokoušeli několik let. Můj otec, těžce nemocný, byl vlivem užívaných léků neplodný, maminka měla také problémy, proto se rozhodli pro adopci. Na dítě čekali asi dva roky, proběhly psychologické testy, návštěva v rodině a jednoho dne, aniž by byli připraveni, jim zavolali, že si mají přijet pro dítě.“

Holčička byla velmi klidné a usměvavé, ale bohužel velmi často nemocné dítko.

Pouto, které si maličká s rodiči vytvořila, bylo velmi silné. “Naši se mi opravdu hodně věnovali, zejména otec se mnou trávil hodiny v pokojíčku a hrál si se mnou.“

"V kojeneckém ústavě jsme dostali přesně jedno nahé dítě, průkazku pojištěnce, zdravotní průkaz a kapky do nosu s antibiotiky, kterými se v té době miminko léčilo. Jinak vůbec nic."

Kouzelný telefon

Pomalu se blížily další vánoce, když Růžence jednou večer zazvonil telefon. „Paní Růženko, sedněte si prosím.“  „Ale já sedím!“ „Máme pro vás miminko, je mu půl roku, je okaté tmavovlasé a prostě nádherné!“

Růženka všechny další informace, které se o svém budoucím dítěti dozvěděla, zapisovala na leták na pleny, který byl zrovna po ruce. Dodnes ho má schovaný jako součást nádherné vzpomínky na tuto událost.

Události pak nabraly rychlý spád. Ihned druhý den se jeli rodiče podívat na svého budoucího potomka. Miminko bylo drobounké, okaté, trochu uslintané s vyrážkou kolem pusinky a už se začínalo plazit. Byli také seznámeni se spisem – historií a zdravotní anamnézou děťátka.

V předvánočním čase, kdy není možné u obchodních center ani zaparkovat, obstarat vše potřebné pro péči o miminko nebylo nic jednoduchého, ale vše zvládli.  Takže dva dny před vánoci si vezli rodiče svůj poklad do nového domova!

Než se narodil náš syn, moje představa o jeho spaní byla jasná. Bude přeci spát v pokojíčku ve své postýlce! Večer ho nakojím, položím do postýlky, zapnu chůvičku, zavřu dveře a miminko bude spokojeně spát až do bílého rána.

S láskou a péčí jsme mu připravili pokojíček …. vymalovali, nalepili tapetu, koupili postýlku, dbali na výběr kvalitní matrace, povlékli krásné povlečení s motivem soviček.

Když jsem si miminko přivezla z porodnice, neuměla jsem si představit, že ho nechám samotné spát ve vedlejším pokoji. Cítila jsem tu mateřskou touhu mít ho co nejblíž a ochraňovat ho každou minutu.

Postýlku jsme tedy přestěhovali do naší ložnice, alespoň na začátek.

Asi po dvou měsících nazrál čas na osamostatnění a přesun postýlky do pokojíčku. Vždyť přeci všude se píše jak duležité je budovat v dítěti samostatnost už od narození!

Necítila jsem z téhle změny přílišné uspokojení. Alespoň dveře musely zůstat otevřené celou noc přesto, že jsem používala chůvičku a monitor dechu, jehož funkci jsem před usnutím několikrát kontrolovala. Kupodivu na synka tato změna neměla žadný vliv.

Až jednou… v osmi měsících se syn rozhodl, že prostě nechce spát sám v pokojíčku a už vůbec ne v postýlce! Po několika provstávaných nocích cestovala postýlka zpět do ložnice a nakonec náš synek k nám do postele.

To byla úleva! Konec vstávání, sezení uprostřed noci na kojícím pytli, konec houpání a vymýšlení všemožných způsobů jak uložit dítě do postýlky, aby se neprobudilo.

Je to teď pro mě mnohem jednodušší. Nabídnu mu prsíčko a on se spokojeně ududlá do spánku kdykoliv během noci.

Už slyším ty hlasy „jééé…ty si zavařili“…. „nech ho vyřvat, on si zvykne“….

Nejsem příznivcem žádných drastických výchovných metod!

Představte si, že jste malé dítě a právě jste se probudilo uprostřed noci. Kolem Vás je černočerná tma, ležíte ve své postýlce v dětském pokoji. Začnete plakat …. voláte mámu…. a on nikdo nepřichází!

Jaké jsou Vaše pocity? Naskakuje Vám po celém těle husí kůže? Vhání Vám to slzy do očí? Cítíte smutek?

Pláč dítěte je jeho jediný komunikační prostředek, kterým může sdělit, že má hlad, je mu nekomfortně, nebo jen smutno a chce pochovat.

Co myslíte, že se v něm děje a co si z téhle situace vytvoří pro budoucí vztahy za návyk, když na jeho volání nikdo nereaguje?

Cítím to jinak! Ten pocit blízkosti, jistoty a bezpečí, který spaním se mnou svému synovi davám za to stojí. I já se teď cítím mnohem lépe, tak nějak úplná!

A tak pokojíček i postýlka zejí prázdnotou. V naší ložnici pod jednou peřinou jsme tři… my tři mušketýři. Je to nadherný pocit!

Fungovalo to tak v naší kultuře odpradávna a i dnes je spaní dětí s rodiči v některých zemích (dokonce i západní kultury) běžné.

A jak to bude dál? Po jedenácti měsících mateřství jsem moudřejší. Bez ohledu na to, co si myslí nebo říká okolí o tom, co a jak je spravně, nechávám se řídit svým pocitem a rozhodovat svou i jeho intuici o tom, kdy příjde ten správný čas na další změnu!

Přečtěte si i mé další články na http://my3vtom.cz

Přidejte si mě na FB https://www.facebook.com/my3vtom/

„Jizvy a poškozený lymfatický systém tu budou už napořád, ale s tím se dá žít."

Tento příběh jsem chtěla zpracovat už velmi dlouho. Myslím si totiž, že by mohl pomoci (nejen) žadatelům, kteří na své dítě teprve čekají a propadají pocitům beznaděje, zda se z nich vůbec někdy ti rodiče stanou. Věřím totiž, že za každým adoptovaným dítětem je silný životní příběh a tento má sílu hned v několika směrech.

O svůj příběh se se mnou podělila maminka tří adoptovaných dětí.

Manželé se poznali ještě na vysoké škole, po jejím ukončení si oba našli dobrou práci a pomalu začali plánovat rodinu. Chtěli alespoň tři děti, ale nebránili se ani čtyřem. V době, kdy Růženka plánovala již vysadit antikoncepci a v práci se chystala na svůj první TeamBuilding v životě, přišla velmi závažná zpráva. Při biopsii bulky, kterou jí nalezli při vyšetření v prsu, byly objeveny zhoubné buňky - rakovina.

Rakovina

Růženka věděla velmi dobře co ji čeká, její maminka si vyslechla stejnou diagnózu jen tři roky před tím. Prošla si chemoterapií, ozařováním a z nemoci se naštěstí dostala. Ale to nebylo vše, v její rodině na stejnou nemoc zemřela prababička, babička a také teta. Takže o nemoci věděla téměř vše.