Máte doma půlroční mimino? Člověk tak nějak tuší, že se v dítěti toho musí spoustu "odehrávat" a to nejen na poli řečového vývoje. A i když dítě ještě nemluví "opravdovými" slovy, každý rodič ví, že dítě komunikuje už dávno před tím, po svém. Než ale spustí se slovy, musí řeč nebo jazyk, chcete-li, doslova nasát. 

Víme, že děti jsou v kontaktu s jazykem už v prenatálním období /předčítáme břichu/, tedy v 6 měsících už jsou to zběhlí posluchači. Děti totiž v tomto období disponují mimořádnou fonematickou citlivostí, což znamená, že rozlišují i ty kontrasty jednotlivých hlásek, které my dospěláci už NEjsme schopni zachytit i kdybychom se snažili sebevíce.                                         

(fonematická od slova foném = zvuková podoba hlásky)

 Citlivost k hláskám dětí okolo 6. měsíce je omračující.

naše malá "houba" v 6měsících ;)

Pokud máte doma dítě tohoto věku, věřte, že je nyní "ultrahoubou" na hlásky. Werkerová a Tess (1984) svým výzkumem prokázali, že děti 6-8 měsíční dokáží například zachytit a rozeznat hlásky, které vůbec nejsou obsaženy v jejich mateřštině. Citlivost se dále vztahuje třebas i na nuance jedné hlásky  (př. slovenská a česká varianta hlásky L).

Tu nejsilnější citlivost děti začnout ztrácet přibližně od 8. měsíce.  Objevilo  se ve vás "cukání", zda by nebylo od věci vašemu "superdítěti" už v půl roce pouštět pohádky v cízím, nejlépe exotickém jazyce? ;) Nebo povzdech,  že tuto "supervlastnost" ztrácejí? 

Neplašte se, jedná se o jev typu "využij nebo zapomeň". Mozek totiž potřebuje volnou kapacitu a dítě se tak může věnovat třeba samotné produkci slov.

A vůbec, v prvním půlroce se děti mají co nejvíce mazlit s rodiči, má se jim zpívat ... a ne jim nabízet k poslechu nahrávky cizích jazyků nebo jim platit čínskou chůvu ;)  Není snad důležitější, že z dítěte vyroste harmonická osobnost s tématy k dialogu, než že umí v pěti jazycích mluvit o počasí? (trošku přeháním)

Onu fonematickou citlivost ztrácí dítě nejdříve u samohlásek, které zodpovídají za akcent, dialekt. Pokud chcete mluvit co nejvěrněji nějakým akcentem, třebas britskou angličtinou, musíte dokonale zvládnout samohlásky, souhlásky totiž nejsou tak podstatné. A tak se už v půl roce začíná klubat např. malý "severomoravaček", který dokáže vnímat, že samohlásky lze vyslovovat i dlouze, ale nakonec upotřebí do svých slov to, co slyší od rodičů a v nejbližším okolí nejčastěji - tedy "všeckokratce".

Následně se vytrácí citlivost u souhlásek, ta klesá pomaleji a vyhasíná mezi 8 až 10 rokem.  Tedy nějakou citlivost děti využijí ještě při učení se cizímu jazyku i na základní škole.

Co dalšího dokáží děti "nasát" z oblasti řeči, před tím než promluví, zmíním i v některém z příštích příspěvků. Je obdivuhodné, v jak krátkém čase si děti dokáží řeč osvojit.  Nechtějme po nich více, nechme je hrát si a přirozeně vnímat. Zaslouží si to a nutně to potřebují.

více článků k tématu vývoje řeči/ logopedka matkou zde pro slova

#blogujeme(24)  #mk_blog_academy(18) #vyvoj_ditete #vychova_vzdelani

„O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říci. Odstěhovali se proto na druhý konec republiky. Já nic netušila, jen jako malé holčičce mi vrtalo hlavou, proč nemají fotky od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.“

Jak se asi cítí člověk, který část svého raného dětství strávil v ústavní péči? Je vůbec možné, aby události, které se staly v době, kdy mozek ještě nezaznamenává a neuchovává vzpomínky, zanechaly na člověku nějaký následek? A může to být následek zásadní, takový, který ovlivní vnímání sebe sama a světa kolem nás na celý následující život?

Na všechny tyto otázky Vám, myslím, odpoví následující příběh, za který děkuji dnes už dospělé ženě, kterou její náhradní rodina přijala z kojeneckého ústavu v pouhých osmi měsících života…

Jak začal můj příběh?

Narodila jsem se na velikonoční pondělí před mnoha lety. Na svět jsem tenkrát nepřišla sama. S mým bratrem – dvojčetem jsme se narodili velmi předčasně, což se mu bohužel stalo osudným. Moje biologická matka pak zemřela jen několik málo měsíců poté.   

Prvních osm měsíců svého života jsem tak strávila sama v kojeneckém ústavě. Když mě poprvé uviděli moji adoptivní rodiče, neuměla jsem vůbec nic z toho, co takhle velká miminka mají umět. Jen jsem tak ležela v postýlce, aniž bych se usmála nebo zaplakala.

Rodiče velmi překvapilo, že jsem odmítala fyzický kontakt. Nechtěla jsem se s rodiči vůbec mazlit a ani později doma jsem to nikdy nevyhledávala. Naopak jsem byla stále jakoby ve střehu a nejraději se spoléhala sama na sebe.

Dětství

O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říct. Proč vlastně? Nevím. Asi se báli mé reakce. Odstěhovali jsme se proto až na druhý konec republiky. Já nic netušila, žila jsem si úplně normální dětství jako mnoho mých kamarádů. Jen mi tehdy vrtalo v hlavě, proč nemáme doma moje fotky jako úplně malého miminka - od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.

S adoptivním tatínkem jsme měli moc prima vztah. Vždycky jsem měla pocit, že mám oči po něm a vůbec že jsem mu moc podobná. S adoptivní matkou bylo vše bohužel mnohem komplikovanější. Měla jsem pocit, že mě nemá ráda takovou, jaká jsem a snaží se mě výchovou změnit, a to mi vadilo. Navíc po narození mé mladší sestry, biologické dcery mých rodičů, se vše ještě vyhrotilo.

Když se totiž sestra narodila, bylo to pro mě velmi těžké, protože nešlo o pouhou rivalitu mezi sourozenci. Pro mě to byl boj kdo s koho – boj o moje místo v rodině. Soupeřila jsem tenkrát o máminu pozornost, a bohužel prohrávala. Buď tam pro mě jako máma nebyla, nebo mě poslala za tátou. Navíc jsem tenkrát velmi intenzivně vnímala, že má matka k sestře mnohem blíž než ke mně, a to bolelo.

Puberta

Jak už to v životě bývá, ani velká vzdálenost od původního bydliště nezaručila mým rodičům dostatečné bezpečí. Do okolí se po letech přistěhovali otcovi známí z práce. Jejich dcera řekla mé sestře, že jsem adoptovaná a ta to následně sdělila mým rodičům. Naši tak museli s pravdou ven.

Tehdy mi bylo asi jedenáct let. Co jsem v tu chvíli k rodičům cítila? Dodnes si to vybavuji velmi přesně – byla to nenávist. Nenáviděla jsem je za to, že mi tolik let lhali.

Následná puberta byla pak pro mě i pro mé rodiče velmi náročná. Například se naši báli pouštět mě na diskotéky, tak jsem jim na ně prostě utíkala. Nebo mi neschvalovali mou tehdejší známost, což dnes s odstupem času velmi dobře chápu, ale tehdy jsem s ním chodila vlastně jim natruc.

Při sporech nebo hádkách jsem pak jako dobře mířenou střelu využívala faktu, že jsem adoptovaná. „Nejsem Vaše, tak co mi máte co zakazovat.“

Samozřejmě jsem si vyzkoušela nějaký ten alkohol a cigarety, ale naštěstí jsem nešla přes nějakou pomyslnou hranici. Při tom všem jsem se zvládla vyučit a nekonalo se ani žádné neplánované těhotenství nebo něco podobného.

S tátou jsem pak později vše urovnala a měli jsme výborný vztah. Horší to bohužel bylo s mámou, protože té jsem už nedokázala věřit. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych o všem vědět už od mala a také bych si přála, aby mě máma přijímala přesně takovou, jaká jsem a nesnažila se mě změnit k obrazu svému.

Hledání kořenů…

Později, když už jsem se od rodiny osamostatnila, jsem chtěla vědět podrobnosti o mém původu. Problém byl, že moje adoptivní matka mi nechtěla žádné další informace dát. Každý rozhovor na toto téma končil jejími slzami a slovy: „Ty mě nemáš ráda!“

Nenáviděla jsem to.

Tatínek bohužel před mnoha lety zemřel, takže tam jsem oporu hledat nemohla.

Poté, když jsem se vdala a měla už svou vlastní rodinu, začala jsem znovu za pomoci internetu pátrat po mé biologické rodině sama. Tenkrát se mi podařilo najít na facebooku svou sestřenici. Myslím, že to byl šok i pro ni.

Díky ní jsem zjistila, že mám několik dalších sourozenců, po kterých dodnes velmi intenzivně pátrám.

Tenkrát jsem toto téma znovu otevřela před svou adoptivní matkou. Připustila, že o existenci mých biologických sourozenců celou dobu věděla. A dala mi do rukou pro mě velmi cenný dokument – původní rodný list a dále dopis od biologické matky. Po více než čtyřiceti letech. Věřte mi, to zabolelo!

Dopis bohužel nebyl adresován mně, ale zamrazilo mě, když jsem ho četla – zjistila jsem totiž, že mám s biologickou matkou skoro totožný rukopis!

Vykořeněná

Co mi všechny ty zkušenosti s pobytem v ústavu přinesly? Naučila jsem se spoléhat jen sama na sebe. Nikomu jinému nedokážu opravdu intenzivně důvěřovat. Dodnes nevyhledávám fyzický kontakt a vím o sobě, že jsem stále jakoby ve střehu – neumím se uvolnit. Adoptivní rodiče bohužel nikdy nevyhledali pomoc psychologa, takže jsem se s tím vším musela nějak naučit žít sama.

A také je tu stále přítomný pocit, že nikam nepatřím – nikde nemám kořeny. Neznám svou minulost ani osoby v ní žijící, asi právě proto je pro mě tak moc důležité, abych jednou našla své biologické sourozence.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Když se potvrdila alergie, tak jsem si zpětně přehrála situace v životě svého syna.

Mělo mi dojít dřív, že se něco děje.

Ale nenapadlo mě to. O alergiích nic nevím.

Když mu bylo asi 7-8 měsíců tak na doporučení naší DR jsme začali dávat jogurt (Hollandia) tu my však vyzvracel > né moc - spíše ubliknutí, ale stalo se nám to 2x. 

Říkám si asi není ještě připraven. Zkusila jsem to za měsíc ale už z jiným jogurtem (Choceňský) a ten nevyzvracel - moc mu chutnal.

Po tom roce jsme mu dali Matyldu, Lipánka . . . > a ty teda zbožňuje.

Kolem roka jsem mu zkusila dát krupicovou kaši > vyzvracel jí. Za dva měsíce opět.

Nějak jsem to neřešila přešla. Tak mu mléko nebudu dávat.

Velké reakce jsem neviděla.

V noci teda nespí (i po vysazení mléka),

Někdy nafouklé bříško (ale co kluci na to přece trpí).

Vyloženě kravské mléko na pití jsem mu nedávala. Od doby co my vyzvracel tu kaši - no co také všude si píše, že není až tak zdravé.

Občas ho ale měl v malém množství v Caru.

A pak ve dvou letech nastal ,,zlom´´ kdy mi bylo jasné, že alergii či intolerance má.

Byli jsme u babi a ta mu dala vypít celý hrnek mléka - i když jsem říkala ať to nedělá. Že mléko takhle nepije. Ale co my ho také pili. Ondráškovi chutnalo a jen v něm zahučelo.

Já jsem přeci jen jeho ,,máma´´.

Tu noc spal s námi. Bříško nafouklé a plakal. Chudáček . 

Z krve se to potvrdilo, ale hodnoty má jen vyšší - po konzultaci s naší doktorkou jsem vyřadili čistě jen mléko a jogurty nechali - ale dáváme mu jen obden a jen dopoledne.

Za uškem měl poslení dobou suché místo - takový exém. Týden po vysazení mléka (trocha v tom Caru nebo buchtě - peči 1x za týden) to samo bez mazání zmizelo.

Co se u ná staké zlepšilo tak je vztekací záchvaty.

Co jsme se dočetla, tak alergie může ovlivňovat i chování. U nás to tedy platí.

Alepoň to tak zatím vypadá 🙂.

Ondrášek když se vzteká hodně tak přetane dýchat a modrá.

Ale ,,ťuk ťuk´´ zatím nic. Dokonce se mi párkrtá i stalo, že jsme se sním dohodla a šli jsem v klidu domů na večeři. Vždy děsný řev, že chce být ještě venku 🙂.

Od doby co se u nás přišlo na alergii jsem něco málo načetla.

Nejsme odborník a příjde mi, že v tom mám snad větší guláš.

Každý článek (i odborný) uvádí něco jiného, píše se něco jiného a já pak nevím.

Maminky mám pro Vás jednu radu > pokud se Vám zda na vašem dítěti něco v nepořádku.

Ať spánke, chování, rozmrzelost, že málo jí může se jednat o alergii.

Když někde něco čtu tak hned radím, že to mže být alergii - už jsem s tím snad posedlá, ale mě také nenapdalo, že moje dítě bude mít alergii, že po snězení, kde jsou máčené rohlíky v mléce (manželov arodina tak dělá sekanou) bude mít nadmuté bříško a bude ho bolet. 

Já už vím a za vším vidím alergii 😉.

Pozorujte své dítě a všímejte si změn.

„Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen. Věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.“

Myslím, že je úžasné, pokud se člověku podaří splnit si svůj dětský sen. A když jeho prostřednictvím ještě pomáhá ohroženým dětem, je to opravdu obdivuhodné.

Někdy je ale cesta k jeho realizaci dosti trnitá. O to víc inspirativní je, když se podaří ho vybojovat. Tak jako se to podařilo v následujícím příběhu této silné ženě.

Začátek příběhu

Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen.

Už někdy na začátku našeho společného života s manželem jsme se poprvé začali bavit o pěstounské péči. Nakonec jsme se domluvili, že nejdříve budeme mít vlastní děti. A tak se nám narodily dvě zdravé a krásné děti a my žili jako každá normální rodina.

Děti rostly a já jsem zase začala chodit do práce. Starala jsem se o manžela, děti, domácnost, své pacienty a nějak jsem se zapomněla starat sama o sebe. Vše bylo vždy důležitější a přednější. Až mé tělo mě začalo upozorňovat, že něco není v pořádku. Ale já ho ze začátku bohužel moc neposlouchala…

Jenže jednou ráno jsem nedokázala vstát z postele. V té době mi bylo lehce přes třicet let a moje diagnóza zněla „celkové vyčerpání organismu“.

Bohužel tato diagnóza nebyla jediná, navíc mi byly zjištěny dvě vyhřezlé meziobratlové ploténky na krční páteři. Lékaři mi řekli, že záleží jen na mně, jak se k tomu postavím a jak se dál budu ke svému tělu chovat. Že jestli nezměním svou práci a způsob života, že skončím velmi brzy v invalidním důchodu.

Ale ani potom jsem ještě hned nepochopila, že je čas se nad sebou zamyslet a začít dělat něco jinak. Trvalo mi dalších několik měsíců, než jsem konečně došla k pochopení toho, že musím přestat přemýšlet nad tím, že bych se měla co nejdříve vrátit do práce, protože za mě musí kolegyně pracovat, a že musím začít myslet v první řadě sama na sebe. Takže jsem začala intenzivně cvičit, chodit na rehabilitace a také jsem jela do lázní.

Náhoda nebo osud?

V této době se mi dostaly do rukou noviny, kde byl velmi zajímavý rozhovor s prvními pěstouny na přechodnou dobu v České republice. Předtím jsem nikdy o přechodné pěstounské péči neslyšela, ale moc se mi tato myšlenka zalíbila.

A tak jsem začala zjišťovat více informací a následně jsem také s tímto nápadem seznámila i mého manžela a naše děti. Zjistili jsme, že se v Praze konají semináře na toto téma pro veřejnost, a tak jsme se tam vypravili, abychom se dozvěděli další informace.

Z tohoto semináře jsme odjížděli oba s tím, že to, co jsme se tam dozvěděli, zhruba odpovídalo již tomu, co jsme si sami zjistili, a že tedy zkusíme zažádat o pěstounskou péči na přechodnou dobu.

Dlouhá cesta ke schválení

Musím říct, že celá naše cesta ke schválení pro nás byla velkým „zkouškovým obdobím.“ Ale věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.

Ale od začátku. Hned po návratu z toho úžasného semináře jsem vyrazila na místní OSPOD pro informace a formuláře pro žadatele o pěstounskou péči. Sociální pracovnice mi ale řekla, že pěstounskou péči na přechodnou dobu tam má na starosti pouze vedoucí OSPODu, která je dlouhodobě nemocná. Nikdo jiný bohužel nebyl kompetentní mi k tomu cokoliv říct a ani mi příslušné formuláře dát. A tak nastala první doba čekání (zhruba tři měsíce), než se vedoucí uzdravila.

Když jsem formuláře konečně obdržela, vyplnila jsme je rychlostí blesku a volala ihned na OSPOD, kdy je mohu donést. Sociální pracovnice byla velmi překvapená, že jsme to stihli tak brzy, ale nabídla mi termín dle svého plného diáře až za celé tři týdny!

To se mi samozřejmě zdálo za dlouho, a tak jsem ji začala přemlouvat, zda by to nešlo dřív. Nakonec ustoupila a řekla mi, že když to stihnu do patnácti minut, tak mohu přijít hned. Stihla jsem to!

Podobný scénář se opakoval i v případě místního šetření u nás doma, které pak mělo následovat. Nejdříve byl stanoven termín až za dva měsíce, což se mi zdálo za dlouho, takže jsem opět přemlouvala sociální pracovnici, která našla jiný mnohem bližší termín.

Místní šetření u nás doma trvalo celé tři hodiny. Sociální pracovnice si nejdříve prohlédla dům, následně si popovídala o samotě s našimi dětmi. Potom jsme odpovídali s manželem ještě na velké množství otázek, dle připraveného tiskopisu.

Při odchodu nám sdělila, že se jí u nás líbilo a že nás doporučí!

Když naše žádost po celých šesti týdnech doputovala na Krajský úřad, volala jsem tam a chtěla vědět, zda je vše v pořádku a jak budou probíhat přípravy.

Vyskytly se ale dvě komplikace, kvůli kterým se během celého schvalovacího procesu opakovaně zdálo, že nás vůbec neschválí a naši žádost zamítnou.

První otazník visel nad naší žádostí kvůli věku naší dcery, které v té době bylo skoro devět let. Sociální pracovnice a psycholožky nás v tomto ohledu opakovaně prověřovaly, protože se bály, aby pěstounství na přechodnou dobu moji dceru nějak nepoškodilo.

Chápala jsem jejich obavy, ale byla jsem si jistá, že dcera tuto novou situaci určitě zvládne.

S našimi dětmi jsme se snažili a snažíme o všem mluvit velmi otevřeně a o pěstounské péči jsme s nimi mluvili opravdu velmi hodně a velmi často. A také si myslím, že když si chci udělat čas na děti a věnovat se jim, tak nezáleží na tom, co dělám – jakou profesi, nebo o koho se starám – když chci, tak si ten čas najdu za všech okolností.

Druhým velkým strašákem, pro který chtěli úředníci opakovaně naši žádost zamítnout, byl můj zdravotní stav, jenž se nelíbil posudkové lékařce na Kraji– v té době jsem byla v rekonvalescenci po problémech s plotýnkami. Napsala, že mě doporučuje k pěstounství, ale jen pro děti, které už není třeba nosit a zvedat.

Což se zase nelíbilo psycholožce na Kraji, protože díky tomu, že dceři bylo devět let a přijímané děti musí být vždy mladší a nejlépe o několik let než děti v rodině, tak by nám v podstatě nemohli žádné dítě svěřit.

Nicméně mezitím jsme zvládli absolvovat psychologické testy, které byly sice dlouhé, ale těžké naštěstí nebyly, a pak následovala příprava žadatelů…

Sezení se účastnilo celkem osm párů žadatelů a přednášely nám dvě lektorky. Přípravy byly velmi interaktivní, takže bylo třeba, abychom se často zapojovali, což není pro každého příjemné. Velmi pozitivně mě v tomhle směru překvapil manžel. Zvládl to velmi statečně a báječně si dokázal poradit.

Musím říct, že tyto přípravy velmi obohatily náš vztah a také změnily náhled na vztah k našim dětem.

Náplň samotných seminářů byla velmi zajímavá, ale chybělo mi zde více podrobnějších informací k samotnému fungování pěstounské péče na přechodnou dobu. Proto jsem pak absolvovala ještě cyklus seminářů od jedné výborné doprovázející organizace, z kterých jsem pak hodně čerpala a čerpám stále při své práci pěstounky.

Na závěr školení jsme dostali hodnocení. Konečně jsem měla dobrý pocit, protože bylo vynikající.

Bohužel ještě stále nebylo vyhráno, otázky věku naší dcery a mého zdravotního stavu se stále vracely jako bumerang a my argumentovali, doplňovali posudky a opravdu do poslední chvíle netušili, zda budeme schváleni nebo ne.

Nevím, čemu nakonec přesně vděčíme za to, že posudková lékařka a psycholožka svůj názor změnily, ale jsem nesmírně šťastná, že to udělaly. Takže jsme se po téhle dlouhé cestě nakonec přece jen stali přechodnými pěstouny.

První miminko

Na první telefon jsme čekali přesně čtrnáct dní od zařazení do evidence. Telefon zazvonil v úterý odpoledne a ve středu jsme si jeli pro miminko přímo do porodnice.

Byla jsem hodně nervózní, asi proto, že to bylo poprvé a vůbec jsem netušila, jak to bude v porodnici probíhat, a měla jsem také strach, abych na něco nezapomněla.

Před porodnicí jsme se sešli ještě se sociální pracovnicí a soudním úředníkem, kteří byli moc milí. Na oddělení nás pak přivítala vrchní sestřička, která nám ukázala malinkatou holčičku, která vypadala jako andílek.

Paní primářka se velice nedůvěřivě vyptávala, jestli máme svoje děti a kolikáté dítě budeme mít v péči? Jestli vím, jak se o takové miminko postarat. Chápala jsem její obavy, ale ty otázky mi už byly trochu nepříjemné. A tak jsem řekla, že máme své dvě odrostlé děti a že jsem zdravotní sestra – a bylo po dotazech. Asi po půl hodině jsme si mohli odnést ten růžový uzlíček do auta.

Holčička u nás nakonec strávila celých jedenáct měsíců a bylo to nejhodnější miminko v okolí.

Moc jsme si období soužití s ní užívali. Pro mě to bylo těžké v jedinou chvíli - když přišla domů obálka se zeleným pruhem - oznámení o tom, že se bude konat soudní jednání, kdy jsem si naplno uvědomila, že u nás holčička nebude navždy.

Když pak maličké vybrali novou rodinu, čekala jsem, co to se mnou udělá. Ale opravdu a upřímně jsem cítila jen obrovskou radost. Protože její nová rodina je prostě báječná.

Samotné loučení probíhalo podle předem domluveného scénáře. Přijela jsem s miminkem k nové mamince, přespala u nich doma – ale už bez miminka – to spalo s novou maminkou a druhý den jsem odjela domů.

Samozřejmě že i když jsem věděla, že je holčičce výborně, padl na mě doma smutek při pohledu do prázdné postýlky… Ale pustili jsme se s manželem do malování domu, a tak na smutek nezbylo moc času. Za pár dní jsme jeli na návštěvu, a když jsme viděli, že se všem daří dobře a jsou šťastní a spokojení, smutek se rozplynul úplně.

Další děti

Druhé miminko jsme přebírali také z porodnice. První čtyři měsíce ho trápily abstinenční příznaky. Bylo to velmi náročné období, protože miminko bylo takřka „neodložitelné“. Zjistila jsem, že skoro vše se dá dělat s miminkem v šátku.

Ale po čtyřech měsících vše úplně odeznělo a zase jsem měla nejhodnější miminko v širokém okolí, které jsem po šesti měsících mohla předat nové mamince.

Momentálně máme v péči třetí miminko – a dá se říci, že péče o něj byla zatím nejnáročnější, protože nebylo úplně zdravé a také jsem si ho přebírala až po měsíci, který strávilo miminko bohužel samo v nemocnici.

Předchozí miminka jsem přebírala ve třech a deseti dnech a navazování vztahu s nimi bylo mnohem bezprostřednější a spontánnější. Nevěřila bych, že už měsíc strávený bez jediné výlučné pečující osoby může takhle malého človíčka tolik poznamenat.

Další velmi zajímavou a zároveň bolavou zkušeností pro mě bylo, že se na mě čtyřměsíční miminko po operaci „zlobilo“ a nechtělo se mnou vůbec komunikovat. Když se k němu po této operaci kdokoliv přiblížil a chtěl na ně sáhnout, velice plakalo a trvalo mu pár dní, než ho to přešlo a začalo světu opět důvěřovat.

Ale dnes je z něho opět to nejspokojenější miminko v okolí.

S odstupem času mohu říct, že fungování pěstounské péče na přechodnou předčilo v mnoha ohledech má očekávání. S každým přijatým dítětem poznávám více jak samu sebe, ale i svého manžela, děti, širší rodinu i lidi kolem nás.

Dlužno dodat, že moje dcera, o kterou se psychologové tak báli, vše kolem pěstounství zvládá velmi přirozeně a samozřejmě, tak jako jiné události v životě. Ať miminko zrovna máme nebo ne, děláme vše stejně a myslím, že se i tak chováme. Jezdíme na výlety, víkendy a trávíme společný čas.

A moje záda? Poctivě cvičím a starám se o ně, ale také všechna miminka nosím v šátku a záda mě vůbec nebolí.

Ty dva roky, co jsme pěstouny, mě nesmírně obohatily – novými zážitky a zkušenostmi.

Také díky tomu máme spoustu nových přátel a kamarádů -  ať už z řad pěstounů, osvojitelů nebo odborníků, kteří nám pomáhají. A za to všechno jsem nesmírně vděčná. Vždyť co může být lepší, než „dělat práci“, která má smysl a která vás baví a naplňuje…

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Pěkně si se mnou Belene zahráváš, jen co je pravda. Slyš. 

Po překročení hranic s Římským impériem jsem vyhledala nejbližší svatyni, kde sídlí kněžky boha Lugha. Našla jsem zde tolik potřebné účtočiště a pochopení.

Vagga, hlavní kněžka, vyslechla můj příběh a nabídla mi, že než se dítko narodí, mohu u nich zůstat. Budu jim pomáhat starat se o jídlo, ošacení a budu k ruce, kde bude třeba. Do svatyně chodili lidé ze širého okolí pro radu, věštbu, ale i pro bylinky a masti. V Lugově svatyni žilo hejno posvátných havranů, o které se staraly jen kněžky a jen ty mohly vstupovat přímo do svatyně. Pro nás ostatní byl vymezen jiný prostor. 

Těšila jsem se z těhotenství a cítila, že dětátko se má čile k světu. Přicházel podzim a pomalu se blížil termín jeho příchodu na svět. Jedna z kněžek byla zkušenou porodní bábou a tak, i když byl porod těžký, byli jsme oba s malinkým brzy v pořádku. Ano, narodil se mi synáček. Byl Quintovi velice podobný - tmavé vlásky i oči. 

Bolelo mě u srdce, že na tu lásku a radost jsem sama. 

Krátce po šestinedělí za mnou přišla Vagga s prosbou o pomoc. V nedaleké osadě porodila manželka náčelníka kmene dvě děti. Je to žena v mém věku a děti jsou její první. Potřebovala by kojnou, protože pro obě děti nemá dost mléka. Vaggu napadlo, že bych u nich mohla najít dočasný domov a ještě být užitečná. 

S nadšením jsem souhlasila. Společnost a teplo domova přes nastávající zimu zněli jako nejlepší, co mě mohlo potkat. 

V Inre, náčelníkově ženě, jsem našla spřízněnou duši. Rozuměly jsme si a radovaly se z každého pokroku našich dětí. Arghon, její muž, nebyl přítomen v hradišti, zůstal přes zimu jinde, když objížděl spravované území. Byla jsem zde šťastná a nic mi tu nechybělo. Inre mi slíbila, že se nemusím bát o budoucnost, že se pro mě místo u nich najde vždy. Časem, že můžu pomáhat v kuchyni nebo s tkaním. Hradiště bylo vyhlášeno vysokou kvalitou tkaných látek a často se zde zastavovali kupci z celého světa. Pomalu jsem se začala učit tkát. Zjistila jsem, že tato činnost mě baví a jde mi dobře od ruky. 

Přišlo jaro a spolu s ním přijel Arghon s družinou. Arghon byl starší muž, zkušený válečník a dobrý vůdce svého kmene. Měl čtyři dospělé syny z předchozího manželství. A mít tolik následníků nevěstí nikdy nic dobrého. Měli mezi sebou sváry a každý měl jinou představu o směrování budoucnosti kmene. Dokud se otec těšil dobrému zdraví, tak jim vládl pevnou rukou. Jediný Sedo byl jiný. Neměl zájem o válčení, nezajímalo ho politikaření. Zajímal ho obchod a rozvoj. Chodíval za mnou, ptát se, jak to bylo ve vyspělém Římě a s čím se dá dobře obchodovat. Docela jsme si rozuměli a líbil se mi způsob jeho myšlení i humor. Sedo byl vysoký statný blonďák s hnědými oči. Tolik podobnými Quintovým. 

Nepřemýšlela jsem nad ním jako nad mužem. Nechtěla jsem si už pustit žádného 

dalšího muže k tělu. Ne po tom, co se všechno přihodilo. Odmítala jsem jeho projevy náklonnosti a snažila se mu to všechno vysvětlit. Vždyť jsem měla dítě, byla jsem zde cizinkou a on byl syn náčelníka.

Jak jsem již řekla, přišlo jaro. A přišlo i do mého srdce. Znovu jsem se zamilovala.
Bezhlavě. Byl tak jiný a byl zde, u mě. Kradli jsme si tajně chvilky pro sebe a užívali si jeden druhého. Bohužel naše štěstí trvalo jen do konce léta. Arghon synům 

naplánoval budoucnost a tou byli politické sňatky. Buďto měli zabezpečit delší mír nebo utrvdit dosavadní přátelství. Pramálo bylo synům platné vzdorovat otci. Otec se musel 

poslechnout. Sedo mě přemlouval k útěku, ale podruhé už jsem nechtěla. Navíc s malýmsynkem. Neměla jsem odvahu podruhé pokoušet osud. Popřála jsem Sedovi, ať je šťastnýa on mi dal na památku krásný amulet. Přemlouval mě, ať jdu s ním, ale nechtěla jsem. Copak bych se mohla dívat na to, jak vychovává děti s jinou a potajnu udržovat to krásné mezi námi?

A tak jsem si znovu léčila zlomené srdce. Naštěstí jsem již nebyla sama. Měla jsem synkaa svou milou Inre. Přišel podzim a s ním Samhain. Rozsvěcovali se ohně, aby duše zemřelých mohly navštívit své blízké. Bylo bláhové myslet, byť jen na okamžik, že by Quintova duše mohla najít cestu ke mně. A já si to tuze přála. Mít možnost se s ním 

rozloučit, ukázat mu synka. Byla přeci noc kouzel a tajemných sil.

Ozvalo se bušení na dveře mojí světničky. Pěkně jsem se vylekala. Přeci jenom, kdo by mě dnes po setmění mohl shánět? Ozval se velitel stráže osady Bino, že mi vede 

návštěvu. Návštěvu?! Koho? Otevřela jsem dveře a nevěřila svým očím. Zrychlil se mi tep a nemohla jsem popadnout dech. Stál tam ON. On Quintus. Přišel mě pozdravit z

druhé strany! Podlomila se mi kolena. Stačil mě zachytit a sevřít ve svém náručí. Tolik

mi jeho obětí scházelo. Nic jsem nechápala, ničemu nerozuměla. 

Quintus mi vyprávěl, že když byl požár v kasárnách, tak na něj spadl trám. Ranil ho do 

hlavy a v tom zmatku, co nastal ho nikdo nejdřív nenašel. Až když ho začali postrádat, tak nalezli jedno ohořelé tělo a usoudili, že je to on. Jeho našli až druhý den, ale měl tak 

zakrvácený a pohmožděný obličej, že ho nikdo nepoznal. Probral se z bezvědomí

až za několik dní a několik týdnů trvalo, než se dal celý dohromady. To už jsem já byla

pryč. Měl o mě starost. Bál se, co se mnou bude, kam se poděju. Litoval toho, že mě 

přesvědčil, abych šla tehdy s ním. Litoval toho, že mi zkazil život. Setkal se s kupcem, který mě doprovázel. Zjistil, ve kterých místech jsem se oddělila a odté doby po mě pátral. Nemohla jsem tomu uvěřit, že tu stojí přede mnou. Živý a zdravý. S jiskřivýma očima a úsměvem k pomilování. Byl překvapen z našeho synka, ale měl 

nezměrnou radost. 

Uplynulo již pár let. Založili jsme si malou ovčí farmu na hranicích. Já tkám z vlny a

Quintus farmaří. Kolem běhá už pěkná kupka dětí. Jsme šťastní a užíváme si, co nám 

život přináší. Občas zajedeme na návštěvu za Inre. Posledně mi vyprávěla, že před lety Sedovi zemřela po porodu manželka. Přijel mě hledat do hradiště, ale já už byla pryč. Taky jsem se dozvěděla, že jeho manželka byla vdovou po bchodníkovi s 

kožešinami a náčelníkovi tamějšího kmene, Bronovi. Ano, po tom Bronovi, za 

kterého jsem se měla tenkrát provdat. Dnes bych byla nejspíš ženou Sedovou, kdybych tenkrát nenásledovala hlas svého srdce. Nelituji ničeho, jen občas tisknu 

Sedův amulet a přemýšlím, jak náhody určují náš osud. 

Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.

Jedna z méně častých, ale o to zajímavějších otázek týkající se adopce dítka zní nějak takto „Mohu být schválena a přijmout dítě do osvojení také v případě, že nemám partnera?“

Odpověď zní kupodivu ano. Je to možné, i když se na začátku celého toho úředního procesu může zdát, že to taková samožadatelka má mnohem těžší než manželský pár.

Inspirací a pro dodání odvahy těm, kdo o takovém životním kroku uvažují, bude určitě následující příběh, o který se s námi podělila adoptivní maminka dnes tříletého chlapečka.

Cesta k adopci

Můj příběh začal před několika lety, kdy se mi po letech marného snažení o miminko, umělých oplodněních a potratu rozpadlo manželství. V té době jsem si řekla, že je dost miminek, která nemají maminku, a ráda jedno takové stvořeníčko přijmu do svého života. Život bez dětí jsem si nedovedla představit, ale život bez partnera ano.

Bála jsem se, protože jsem nevěděla, zda je možné, abych celým tím úředním procesem, na jehož konci by bylo miminko, prošla úplně sama, bez partnera.

Naštěstí se mi dostal do rukou kontakt na jednu z organizací zabývajících se náhradní rodinnou péčí. Okamžitě jsem tam zavolala a měla tisíce otázek. Paní na druhé straně byla naštěstí moc milá a na všechny otázky mi odpověděla, velmi mě uklidnila a vlila do mě naději, že vše dobře dopadne.

Než jsem zamířila na úřad podat žádost o osvojení, stihla jsem ještě u této organizace projít přípravným kurzem. Na toto období vzpomínám moc ráda. Vůbec si nedovedu představit, že by bylo možné adoptovat dítě bez dobrých příprav! Až tam jsem si uvědomila, co vlastně chci. Jaké dítě jsem ochotna a schopna přijmout. A hlavně co tyhle děti potřebují a jak specifické potřeby mohou mít.

Například z rodiny jsem znala takovou tu klasickou výchovu, kde se dává „přes ručičku“ nebo „jedna přes prdel“. Na přípravách jsem se naučila, že to není vůbec to pravé. Pochopila jsem, že tyhle děti potřebují lásku, pochopení a hlavně mnoho fyzického kontaktu. A že je to vše moc důležité pro budování vztahu – attachmentu.

Ujasnila jsem si, že zvládnu přijmout i romské dítko. Bylo mi vysvětleno, že neexistují žádné romské špatné geny. A že tyto děti mohou být živější a hlučnější, ale že mnoho mohu ovlivnit výchovou.

Následně už moje cesta vedla na OSPOD, kde jsem podala žádost o osvojení. Bála jsem se především psychologických testů. Co když je přece jen nezvládnu a neschválí mě? Odpovídala jsem velmi poctivě a upřímně, což se mi vyplatilo a já prošla.

Dají mi miminko?

Pamatuji se velmi dobře na den, kdy jsem těsně po schválení nesla na OSPOD upřesnit své požadavky na dítko. Byla jsem trochu nervózní, ale sociální pracovnice byla naštěstí moc milá. Přečetla si mé požadavky, kde stálo, že bych ráda přijala co nejmenší miminko. A řekla mi, že zrovna hledají maminku pro chlapečka romského původu, ale že je mu už sedm měsíců. Zeptala se mě, zda bych o něm chtěla vědět víc.

Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.

Pamatuju se, že mi tekly slzy a říkala jsem sociální pracovnici, že tohle je můj chlapeček. Můj syn.

První setkání

Poprvé jsem svého syna uviděla na úřadě, kam ho přivezli pěstouni na žádost sociální pracovnice. Byla jsem hodně nervózní a rozechvělá z čekání a z otázek, jaký malý asi bude naživo?

Najednou se otevřely dveře a v nich stál pěstoun, který nesl v náručí moje budoucí miminko. Ano, můj syn měl to štěstí, že nebyl umístěn v ústavě, ale vyrůstal u pěstounů.

Jsem za to moc vděčná, protože vím, jak moc může ústav miminko zranit. Dodnes si přesně vybavuji, co měl můj syn na sobě, jak voněl a jak měl krásně vyčesané vlásky do kohouta. Tekly mi slzy a nemohla jsem je zastavit. Byly to pro mě tak silné a nádherné okamžiky!

Celé dvě hodiny jsem maličkého držela v náručí, a když návštěva končila, trhalo mi to srdce.

Domů

Od prvního setkání uběhl dlouhý měsíc, než jsem si mohla syna odvést konečně domů. Do té doby jsem ho jezdila asi dvakrát týdně navštěvovat k pěstounům. Nemohla jsem se těch návštěv dočkat. A potom bylo zase těžké loučení. Bylo to tak krásné a těžké zároveň. Ke konci už směl syn i se mnou domů na návštěvu a úplně ke konci už u mě mohl i přespat.

Měla jsem velké štěstí na pěstouny.  Působili na mě moc mile a troufám si tvrdit, že sympatie byly oboustranné. Velmi jsme si rozuměli a dokázali jsme se bez problémů domluvit na všem, co bylo třeba. Aby byl přechod z jejich péče do mé pro syna co nejjednodušší, snažili jsme se sladit opravdu všechny detaily péče o něj.

Takže jsme se třeba domluvili, jakou značku mléka maličký pije, jakou kosmetiku pěstouni používají, nebo na které léky při nastydnutí je zvyklý. Dokonce jsem nakoupila i některé hračky, které znal od pěstounů.

Předávání bylo pro mě krásné, ale těžké a smutné pro pěstouny, protože byl jejich první děťátko.

A co bylo dál?

Soud, kde mi byl syn svěřen do péče, se konal den před Vánoci. Byl to nádherný vánoční dárek. Maličký byl se mnou v soudní síni, a když soudkyně pronesla tu nejkrásnější větu na světě „Adopce se povoluje, od teď jste maminka,“ tekly mi po tvářích slzy štěstí.

První noc, kdy jsem měla syna u sebe, jsem nedokázala vůbec usnout. Stále jsem ho pozorovala, hladila a kontrolovala.

Díky výborným přípravám a také díky tomu, že první dny a týdny svého života syn strávil u přechodných pěstounů, se náš vztah vyvíjí velmi dobře.  Nenechávám nic náhodě a chodíme do výborné doprovázející organizace na pravidelné konzultace, kde se ptám, pokud si nejsem jistá, jak se v daných situacích správně zachovat.

Hlavně ze začátku, kdy jsme se synem poznávali a hledali k sobě cestu, byly tyto konzultace k nezaplacení! Poslechla jsem tenkrát dobré rady a maličkému dnem i nocí věnovala pozornost. Nosila jsem ho v šátku, hladila a pusinkovala. Od první chvíle spal se mnou v posteli a spí tak dodnes. A bude tam spát tak dlouho, jak bude chtít a potřebovat.

Dnes máme úžasný a otevřený vztah. Maličký už sám říká, že ho maminka nosí stále v srdíčku. Je to mazlivý, bystrý, citlivý a nádherně živý klouček. Připadám si, jako bych měla syna od narození, jako bych ho porodila. Každý den si říkám, jak velké štěstí mám. Můj život s ním dostal úplně jiný smysl.

A jak reagovala rodina nebo okolí na to, že je syn Rom? Rodina ho přijala úplně úžasně a zatím jsem nezažila ani žádnou jinou negativní reakci. Ale čekám, že to přijde. Jsem na to připravená. A jak připravuji syna na takové situace? Především se ze syna snažím vychovat silného a sebevědomého člověka, který když mu bude někdo nadávat, že je cikán, tak řekne „Ano, jsem cikán a jsem dobrý člověk“.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Sen o budoucnosti naplněné bohatstvím, slávou a věčným mládím se nikde jinde nerozplynou tak rychle jako v USA, zvlášť pokud onemocníte. USA jako země neomezených možností pokulhává na konci žebříčku všech vyspělých států v oblasti sociální, neb tu neexistuje možnost placené mateřské ani placené nemocenské.

Soustřeďme se na nemocenskou a mateřskou. Jak mateřská tak nemocenská spadají pod The Family and Medical Leave Act of 1993, zkráceně FMLA. Tento federální zákon byl jedním z hlavních prezidentských bodů prvního termínu Billa Clintona. Co tento zákon přinesl? Možnost 12 týdnů neplaceného volna s uhlídáním pracovního místa. Toto neplacené volno se vztahuje na zaměstnance pracující minimálně 12 měsíců na jednom místě pro zaměstnavatele s minimálně 50 zaměstnanců v okruhu 75 mílí. 

FMLA je jediním federálním zákonem, tedy zákonem, kterým se musí řídit firmy s více než 50 zaměstnanci po celých Spojených Státech, který se zabývá mateřskou či rodičovskou dovolenou nebo nemocenskou. Pokud se zaměstnanec kvalifikuje pro FMLA, nesmí být po dobu trvání propuštěn ze zaměstnání a zároveň nemusí platit plné zdravotní pojištění, tedy je zodpovědný pouze za část zdravotního, které jen normálně odečteno z platu. 

Zaměstnanec má také možnost být na FMLA s tím, že si vyčerpá všechny svoje našetřené dny dovolené a a dny určené pro nemoc (mimochodem, jako státní zaměstnanec dostávám každých dvacet odpracovaných dní jeden den dovolené a jeden den určený pro nemoc), tyto dny se sečtou a roztáhnou na 50 procent, takže nepřijdete o plat a nemusíte platit zdravotní, ale také vyčerpáte všechny dny volna, které máte. 

Během svojí tzv. mateřské jsem zvolila tuto možnost. Mých našetřených 35 dní, roztáhlo se mi to tehdy na skoro 3 měsíce, tyto 3 měsíce se mi zdály krátké a tak jsem byla ještě na měsíc a půl neplaceného volna, kde jsem ale tehdy byla zodpovědná za celé zdravotní, což činí kolem 1500 dolarů měsíčně. 

Nemocenská část FMLA je také 12 týdnů a opět neplacených, opět je zaměstnanec zodpovědný pouze za část zdravotního pojištění. Pokud potřebuje zaměstnanec dalších několik měsíců na zotavenou může tak učinit po vyčerpání všech dnů volna a poté jít na 6 měsíců na půl platu.

FMLA si zkouším i ve druhé možnosti a sice jako nemocenskou, myslím, že nemá cenu psát jaké štěstí to mám, že ochutnávám Ameriku ve všem, kde nemá co nabídnout. V prosinci jsem byla diagnostikovaná s rakovinou prsu. V lednu jsem byla na operaci, vzala jsem si 5 dní volna. 10. února jsem začala týdenní chemoterapii, která trvala 3 měsíce a týden. Se začátkem chemoterapie jsem si zkrátila pracovní úvazek na 70 procent. 

Týden před skončením chemoterapie jsem byla pozvaná na popovídání si se svojí šéfovou, mimochodem je nás celkem 6, která nebyla spokojená s mým pracovním nasazením za posledních několik měsíců. Rozhodla jsem se tedy jít na tzv. nemocenskou na 9 týdnů a to hlavně z důvodu očekávané radiace, která s koná jednou denně po dobu 20 dnů s výjimkou víkendů. 

Neuvěřitelné je, že si pořád ještě mohu říkat, jaké mám štěstí. 

• protože bych mohla být vyhozena z práce a tím ztratit svoje zdravotní pojištění, jako se tu stává hodně lidem, kteří jsou tak naivní, že neoznámí okamžitě svoje onemocnění na osobní oddělení.
• protože bych na tom mohla být tak špatně finančně, že bych si nemohla dovolit ani těch neplacených 9, jako se to stává tolika rodičům samoživitelům.
• protože bych mohla mít daleko horší zdravotní pojištění, například takové, kde by mi oddalovali chemoterapii z důvodu byrokratických chyb.

USA je země neomezených možností, hlavně pokud chcete mít srovnání v tom jak moc špatně byste na tom mohli být, kdyby...

Jak je vidět, pokud něco není uzákoněné, tak se to prostě neděje. Ano, existuje tu silné hnutí za možnost placené mateřské a také nemocenské a někteří zaměstnavatelé jako např. google či facebook to už i nabízejí, zákon jako takový ale leží už přibližně 5 let v senátu a prostě se čas zatím nenašel. S nynější vládou se ani nenajde, zato se najde hodně peněz na už tak neuvěřitelně nafouklý vojenský rozpočet.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

http://mamazavodou.blogspot.com/

Belene, zahráváš si s mým osudem! Nevím, zda unesu ještě další zkoušky!

Všechno se to stalo tak rychle, že jsem ještě neměla čas se z toho vzpamatovat. Každým dnem jsem očekávala svého milého Quinta, kterak přijede s tím svým neodolatelným úsměvem a jiskřivýma očima. Namísto toho přijel posel. Posel špatných zpráv. 

Quintus byl smrtelně zraněn při požáru v kasárnách. Doteď nevím, jak se mohlo něco takového stát, ale nebyl jediný. Tu noc se hodně pilo, protože několik vojáků odcházelo z legií a hodně foukal vítr. Ani jsem se s ním nemohla naposled rozloučit.

Quintův strýc mi dal najevo, že nyní je moje přítomnost na jejich statku nadbytečná a že podle římského práva nemám nárok na žádné Quintovi peníze, protože jsem barbarka. Domluvil se však s jedním z jeho kupeckých přátel, aby mě spolu s další karavanou vzal tam, odkud jsem přišla. 

A tak jsem teď se zlomeným srdcem a žalem na cestě do domoviny. Ale mám ještě vůbec nějaký domov? Kam se mohu vrátit? Otec již není, jeho dům nejspíš obývá někdo jiný. Ano, měli jsme tam přátele, ale jak by mě přijali, když jsem utekla od umírajícího otce. Za Bronem, za nějž jsem se měla provdat, také nemohu. Určitě je již ženatý s jinou a mě bere jako zrádkyni. Zbývá mi snad jediné. Dočasně najít útočiště v některém blízkém sídle druidů a kněžek. Kněžky vždy pomáhají lidem nemocným a v nouzi.

Snad bych jim tam mohla být nějaký čas nápomocná. Zjistila jsem totiž, že jsem těhotná! Ani jsem to nestačila Quintovi říct. Nevím, co teď se mnou a s dítkem bude. Snad u druidů najdu pochopení a pomoc v nastávajím období.

Pokud jste dočetli až sem, můžete si v komentářích zahrát na Belena a rozhodnout o dalším osudu hrdinky. Přáli by jste jí novou lásku nebo tu starou? 

Dnešní ozvěnou z blogu pro slova bude poněkud "ožehavé" téma  pro rodiče, ale také časté téma pro logopeda.

Tento příspěvek jsem psala jako logoped i jako rodič. Téma je totiž zasazeno v nejasné situaci současných tendencí a starých osvěčených mouder, ale i zjitřených emocí spánkovou deprivací a bolavými bradavkami. Posílám snad výstižný příspěvěk, pro Vás rodiče.

Už jen to, kdo všechno může užívání dudlíku komentovat:

laktační poradkyně - "Určitě ne, zvláště pak v období šestinedělí, dudlík kazí techniku kojení"  / souhlasím

uvědomělá matka - "Dudlík? jiným jménem šidítko? Své dítě přece nebudu šidit" / souhlasím

unavený rodič - "Co? Jo, dítě  snáze usne, vyspíme se"  / souhlasím

vystrašená matka  - "Nevím... Pokud mu ho nedám nestane se z něj  frustrovanej nervák?"  /souhlasím

matka s bolavýma bradavkama - "Šmarjá ANO, jestli mi to alespoň trochu uleví a dříve usne" / souhlasím

manžel, čili otec - "Dudlík? za mě jo! pokud se pak častěji dostane i na mě, jsou to přece tak trochu i moje prsa, ne?" /chápu

vaše matka, čili babička - "Za nás se to tak neřešilo, dudlík měl každej druhej a taky jste vyrostli" / asi souhlasím, maminka má vždycky pravdu

ortodont - "Ano, jedná-li se o  dudlík ortodontický, který nemá tak negativní vliv na vývoj zubního oblouku" / souhlasím

logoped - "Ano, lépe dumlání dudlíku než dumlání palce, které je pro vývoj výslovnosti  téměř pohromou" /souhlasím, pokud  je dudlík dudán pár měsíců, ne let, protože pohroma může přijít i pak

U nás byl dudlík odmítnut. Toník se nenechal ošidit, všechny potřeby se podařilo doslova UKOJIT ;)

Dotaz "dávat dítěti dudlík?"

mě provází nejen profesně už nějakou dobu. Dříve jsem se já tázala rodičů dětí, kteří přišli ke mně na vstupní vyšetření a nyní jsem sama dotazována svými přáteli, kteří se rodiči stali. Snažím se o krátký příspěvek s vědomím toho, že žádné z našich dětí není stejné, má jinou intenzitu potřeby sání a taky s vědomím hrozby, že místo dudlíku se může objevit v pusině palec a to je pak často pro logopeda "vymalováno". Co snad můžu, je vnést do té nejasné situace trochu světla a vysypat jedno eso z rukávu v podobě

                                                                  i n f o r m a c e

která snad může pomoci Vám, rodičům, matkám, na kterých tak často leží tíha rozhodování.

Pro dítě je charakteristický vývoj a pokud víte, kdy a jak se vyvíjí škála pohybů jazyka, můžete taktizovat! Přibližně do 6 měsíců totiž dítě užívá předozadní pohyb jazyka, při kterém dudlík až tolik "nezavazí". Následně začne dítě pilovat pohyb jazyka směrem vzhůru,  zrovna tak jako ve vývoji hrubé motoriky (pasení koníčků, sed...). Dalším podnětem pro polohování směrem vzhůru je také zavádění pevné stravy. Sousto totiž potřebuje podtlak ke snadnějšímu polknutí, a ten vznikne, právě s jazykem u horního patra. Jenže při onom pohybu jazyka směrem vzhůru už na dudlík nepochybně narazí a jazyk na horní patro nemůže dost dobře doléhat. Celkově jsou pak pohyby jazyka, při častém a dlouhodobějším dumlání, nedostatečně "zacílené" a následkem toho je negativně ovlivněná (nejen) výslovnost více hlásek.

Dudlík, pokud ho do nějaké role obsadíte, by měl mít roli dočasného pomocníka, protože následně zaujme i roli záškodníka. 

Zkrátka pokud to jde, zkuste to bez něj. Pokud to nejde, nevadí. Můžete taktizovat a nabídku dudlíku přibližně od 6. měsíce začít omezovat. Potřebu sání nemůžeme u dítěte ignorovat. Jsme přeci savci a pro ty nejmenší je sání doslova životní potřebou, tak jako potřeba  "být s někým". Tady záleží na rodičích, jak se jim podaří situaci vybalancovat, protože okolnosti (kojení, spánková deprivace,...) v rodinách a naturel našich dětí jsou různé. Mnoho zdraru ať už bez dudlíku nebo s ním!

Vaše Barbora

více článků k tématu vývoje řeči  a komunikace u dětí

www.proslova.cz

#dudlik #blogujeme  #mk_blog_academy  #blogujeme #materstvi #vyvoj reci 

Neznám lepší způsob strávení horkého víkendu než u dobrých přátel na zahradě s neméně dobrým jídlem a pitím! Minulou sobotu se povedlo. Nacpaní, s výborným vínkem v ruce, povalovali jsme se po různých koutech pergoly. Kamarád, opojen sluncem a vínem, zahleděl se na zapadající slunce a celkem neočekávaně zanotoval jednu moravskou lidovou, kterou jsme v dobách táboráků zpívávali, když nám bylo obzvláště dobře.

Z nostalgie nás vytrhla jeho dvanáctiletá dcera. Znechuceně se na otce podívala a pravila: "Tati, prosím tě, neztrapňuj se před našimi přáteli..." Fakt, že mě dvanáctiletá slečna považuje za svou přítelkyni, mě neuvěřitelně potěšil. Fakt, že spokojeného zpívajícího otce považuje za trapáka, donutil zamyslet se nad tím, jak se mi posunula hranice trapnosti během posledních cca 30ti letech🙂 Ano, ve dvanácti by mi exhibující otec také přišel nesmírně nemožný. S věkem a zkušenostmi se měřítko trapáctví značně otupilo.

Když mi v sedmnácti praskly během tělesné výchovy šortky přímo na zadku, přemýšlela jsem o emigraci do nějaké vzdálené neevropské země, kam zpráva o mém znemožnění, doufám, nedorazí. Školní výlety pro mě byly noční můrou, protože odskočit si do křoví spolu s dalšími dvaceti spolužačkami, mi přišlo velmi dehonestující a volila jsem radši smrt z dehydratace.

Letos v zimě jsem musela cestovat na služební cestu do poměrně vzdáleného a studeného koutu České republiky. Cesty byly zavátý, takže autobus měl opravdu slušné zpoždění. A přesto, že jsem aplikovala osvědčenou metodu dehytratace, přesto se močový měchýř začal vehementně ozývat. Na nádražíčku, kde jsem měla cca 10 minut na přestup na jiný autobus, jsem vypálila z vozu a sprintovala do čekárny vyhledat toalety.

"Provozní doba 7.00 - 17.00" hlásala cedule na dveřích. Bylo 17.15. Začala jsem se, navzdory mrazu, poměrně silně potit, takže byla jakási šance, že přebytečnou tekutinu vypotím. Nicméně vzhledem k vidině další minimálně hodiny v hromadné dopravě, nezbylo než najít náhradní řešení. Kousek od budovy čekárny rostlo křoví. Nikterak vysoké, ale pro dřepící dámu akorát. Nenápadně jsem ke křoví vypravila zalezla do porostu.

V okamžiku, kdy jsem se chystala zvednout, vyšla z protější hospody početná skupinka svatebčanů s fotografem v čele, a kráčela směrem ke křovisku. Chvíli jsem doufala, že je ženich milovník autobusové přepravy a bude se fotit s přijíždějícími vozy, ale svatebčané se začali rozmísťovat kolem mého provizorního WC. Nezbylo, než se hrdě vztyčit, natáhnout punčochy, uhladit elegantní pouzdrovou sukni a s grácií odkráčet v ústrety přijíždějícímu autobusu. Všichni, včetně fotografa, byli tímto představením naprosto konsternováni, takže můj striptýz naopak nikdo nezaznamenal na vševidoucí mobilní telefon. Stát se to před deseti lety, sedím potichu v křoví dodnes.

Moje babička v 70 letech došla k názoru, že už není třeba brát si servítky a místo hlídání vnoučat začala cestovat po celé republice. Tetě, která se jí ptala, jestli jí není trochu trapné odjet, nikomu nic neříct, a nechat nebohou rodinu, aby po ztracené babičce pátrala, odpověděla : "Já už jsem moc stará na to, aby mi bylo něco trapný, Helenko."

Takže chutě do života, i se všemi jeho trapasy a nepříjemnými chvilkami. Na co bychom ve stáří vzpomínali?

Mini chlapík mluví hodně, mluví rád. Většinou anglicky, to se moc nezměnilo, prostě je to zrádce a schválně odmítá poetickou mluvu Vladislava Vančury a bohatá synonyma Karla Čapka. Je fakt, že zatím to ani s Čapkem ani Vančurou nepřeháníme. Ač je mini chlapík dítě velice chytré, nechci ho zahltit, a tak po večerech většinou čteme Ferdu Mravence, což mi připomnělo, že si musím napsat tátovi a zkásnout ho o nějaký nový český knížky. Ony se ty tři díly díly Ferdy přeci jen mírně zají. A ani ta blbá Beruna už nevyvolává ty správný emoce.

Včera večer jsem se rozhodla přerušit naši čtecí rutinu a vyrukovala s vlastní pohádkou a sice mírně pozměněnou formou "O vlku a kůzlátkách." Mini chlapík si to děsně užíval, zvlášť když jsem přidala přídavek ve formě rytíře, na kterýho skočí medvěd a lev. "Teda já ti řeknu, stejně je to neuvěřitelný, jak on ti fakticky rozumí," ozval se po dokončení pohádky obdivně Amík. "Neříkej, žes tomu nerozuměl?" "No pokud ta pohádka nebyla o vlku a třech prasátkách, tak asi ne." Řekl s nadějí v hlase Amík a když uviděl můj obličej hned zaspěchal s vysvětlením, "ale zase jsem se nesoustředil." Tak to se dá pochopit, když se nesoustředil, že nerozuměl, to je jasný.

Mini chlapíkova dvoujazyčnost nám ale dává taky docela zabrat. Nerada to říkám, ale někdy mu fakt nerozumím ani náhodou. Naštěstí jsem si vychytala několik odpovědí, který se hodí podle výrazu a mini chlapíkovi urgence. Většinou se dá odpovědět: "Fakt? Ne, to není možný!" Pokud gestikuluje a ukazuje hodí se: "Kde? Ukaž." Blbý je, pokud na něj není vidět a něco na mě volá, potom se rozhodně nevyplatí nezvednout se a nejít se okamžitě podívat, protože jeho nesrozumitelná hatmatilka může znamenat něco jako: "Našel jsem tvůj červenej lak na nehty, otvírám ho a matlám všude kolem." Popřípadě: "Jdu se sám napít, nalejvám si z tý třílitrový láhve a jde mi to docela dobře, myslím, že jsem to vychytal." Nebo: "Mami, kdes to nechala ten nůž, nemůžu ho nějak najít."

Asi měsíc nám unikalo mínění mini chlapíkova pořekadla: "Enděmation." Křičel to i několikrát denně, někdy si to i zpíval. Přiznám se, netušila jsem, až předevčírem jsem odhalila, že "enděmation" znamená "ants are marching on," to když jsem našla mini chlapíka, jak nadšeně výská nad pochodujícíma mravencema v jeho zapomenuté zmrzlině nechané na dvorku. Jak je vidět Ferda v něm zanechává vřelé city, které jsou viditelné nejen v mluvení, ale i v akci, což se pozná tím jak moc chce, abych na ně všechny vystříkala sprej, kterej je zahubí než ho sežerou. Ano, ze dvorku se k nám stěhujou celý čety Ferdů. Myslím, že je opravdu načase změnit literaturu.

Mini chlapík také přidává do svýho anglickýho repertoáru čím dál tím víc češtiny. To je pořád: "Poouzoul," neboli "pozor" "Dassi sám," je teď taky hodně oblíbený nebo "mami light no has," to když nechce, abych mu večer zhasla lampičku. Myslím, že ho budeme muset začít předávat tchánovi s tchyní s českým slovníkem. Je fakt, že se oba děsně snaží porozumět. Tchyni jsem teď nadávno zničila její naděje, že je mini chlapík genius a mluví plynule česky. "Hele, ale víš, že on mluví tak z 95 procent anglicky, že jo?" Chechtala jsem se potom, co se mě ptala na to, co to česky znamená "kašl," nepochopila, že takhle se přeci vyslovuje "castle." Chápu, že čeština zní dost nesrozumitelně, ale že by to bylo až tak děsný?

 Mini chlapík si ale tchána s tchyní skvěle vycvičil. Minulej tejden jsem se u nich musela jít natáhnout a než jsem usnula slyšela jsem mini chlapíka s tchánem, jak spolu konverzují. "Dassi no hají!" Děsil se mini chlapík toho, že by musel jít spát se svojí unavenou matkou. "No, of course not, you dont go hají. Only your mum goes hají." Uklidňoval ho tchán. "And would you like some ham?" Ptal se ho tchán, jestli nemá hlad, ne šunku mu nenabízel.

Moje máma, tak ta má z mini chlapíkovi většinový angličtiny radost velikou, neb neustálým opakováním se jí nová anglická slovíčka do hlavy přímo vpalují. A nedávno jsem ji přistihla, jak do mini chlapíka nenápadně šťouchá a ptá se ho co to znamená česky. Dávám mu tak půl roku, maximálně rok a bude z něho tlumočník.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

http://mamazavodou.blogspot.com/

„Dala mi miminko do náručí a já necítila nic, vůbec nic kromě obrovského zmatku v hlavě. Ano, byla nádherná, ale bylo to, jako když Vám dají do náruče jakékoliv cizí dítě.“

Sen každého adoptivního rodiče je přivést si domů krásné, zdravé miminko přímo z porodnice. Rodiče tak zažijí s miminkem vše od prvního úsměvu, přes první krůčky až do dospělosti. Je to úžasná životní zkušenost, která s sebou ale alespoň na začátku nese velkou pachuť strachu z toho, aby se miminko nevracelo zpět do biologické rodiny.

Někdy je ale celá zkušenost s adopcí mnohem komplikovanější ve smyslu směsice pocitů a zkušeností, které přinese. Více už se dočtete v příběhu, který nás dnes zavede do blízkého zahraničí a za který moc děkuji adoptivní mamince dnes tříleté holčičky, kterou přijali s manželem přímo z porodnice …

Cesta k adopci

V době, kdy jsme s manželem měli za sebou už velmi dlouhou cestu za miminkem a dozvěděli jsme se, že ani poslední pokus o umělé oplodnění nevyšel, jsme se rozhodli podat žádost o adopci.

Přípravy ani všechno to papírování, které proces schvalování obnášel, nás vůbec nestresoval nebo nezatěžoval. Naopak vnímala jsem obrovskou úlevu v podobě naděje, že na konci celého tohoto procesu určitě budeme rodiči!

Když nás po šesti měsících schválili a zařadili do pořadníku vhodných žadatelů, věděli jsme, že s našimi představami o dítěti budeme čekat tři až čtyři roky. Což nám v tu chvíli přišlo jako neskutečně dlouhá doba.

První dva roky čekání pro nás pak byly opravdu velmi dlouhé a těžké. Ze začátku jsme byli plni nadšení, takže jsme vybírali jména pro miminko, nakupovali výbavičku a často volali na kraj, kam už jsme postoupili v pořadníku žadatelů.

Čím delší naše čekání bylo, tím více naše nadšení opadávalo a my jsme se vraceli ke svému zaběhnutému způsobu života. Začali jsme si opět plánovat dovolené a výlety a v podstatě jsme si po tom všem začali vychutnávat život takový, jaký byl.  Nakonec jsme s manželem přemýšleli i nad tím, že se nám život tak, jak právě je, moc líbí a nic měnit vlastně nechceme a začali jsme uvažovat i nad tím, že žádost o adopci zrušíme.

Kouzelný telefon nebo ne?

Přesně tři roky od schválení mi jednou v práci zazvonil telefon. Volala mi paní z úřadu s tím, že pro nás mají miminko – chlapečka. Dozvěděla jsem se také, že biologická matka je feťačka, která se v době těhotenství léčila. S manželem jsme dostali den na rozhodnutí, zda chceme miminko vidět. Já i manžel jsme měli velký zmatek v hlavě, to že je matka feťačka, nás velmi zaskočilo.

Představa, že bychom po tak dlouhém čekání miminko odmítli, byla velmi zvláštní. Vždyť je to malý človíček ne nějaké zboží, které lze v době záručí lhůty vrátit!

Zavolala jsem tedy naší sociální pracovnici, u které jsme podávali žádost o adopci, a chtěla vědět, jaké má s takovými dětmi zkušenosti.  Ani nevím, co jsem vlastně přesně potřebovala slyšet. Ale bylo moc dobře, že jsem jí zavolala, protože se ukázalo, že její kolegyně, která nám volala, se nepodívala do spisu na naší adresu a že prarodiče miminka, které nám nabízí, jsou naši sousedé. A proto pro miminko nejsme vhodní rodiče.

Spadl mi obrovský kámen ze srdce, že to těžké rozhodnutí nemusíme dělat my.

O měsíc později u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé. Měli pro nás ročního chlapečka, u kterého ale bylo hned jasné, že neodpovídá požadavkům, které jsme na dítko měli. Bohužel tedy ani tohle miminko nebylo pro nás. S obrovským pocitem viny jsem chlapečka musela odmítnout.   

Protože to celé pro nás bylo velmi silné a těžké, začali jsme tehdy s manželem uvažovat, že žádost o adopci opravdu stáhneme. O dva týdny později jsme si objednali a zaplatili dovolenou na Silvestra a následující den to přišlo ...

Kouzelný telefon

Byla jsem zrovna v práci, když telefon zazvonil potřetí. Sociální pracovnice na druhém konci mi prozradila, že má pro nás maličké miminko – holčičku, dvanáct dní starou. Holčička je zdravá a z utajeného porodu, takže se o rodinné anamnéze více nedozvíme.

Dostali jsme hodinu na rozhodnutí, zda ji chceme vidět. Byla jsem v šoku, v takovém, kdy Vám vypne mozek, klepete se, zhluboka prodýcháváte a pak začnete plakat.

Zavolala jsem manželovi a oba jsme byli zajedno. Druhý den jsme se šli podívat na porodnice na naši dceru ...

První setkání

Pocity před prvním setkáním s maličkou jsme měli smíšené. Nebylo to slepé nadšení, které by se po tak dlouhé době dalo očekávat, spíše váhání, zmatek, nerozhodnost a pochyby, zda to ještě vůbec chceme. Dlouho jsme postávali na parkovišti před nemocnicí a nemohli se rozhodnout, zda se na novorozenecké oddělení máme vydat nebo ne ...

Čekali jsme na chodbě, kam nám lékařka donesla v peřince zabalenou nádhernou, maličkou holčičku. Dala mi miminko do náručí a já necítila nic, vůbec nic, kromě obrovského zmatku v hlavě. Ano, byla nádherná, ale bylo to, jako když Vám dají do náruče jakékoliv cizí dítě.

Necítila jsem žádné nadšení z toho, že si ji můžeme za pár dní odnést domů. Sama jsem byla překvapená a zklamaná z toho, co cítím. Myslela jsem, že budu štěstím celá bez sebe, a místo toho jsem uvažovala,  jestli to opravdu chceme ...

Lékařka nám řekla, že všechna vyšetření, která maličká v porodnici absolvovala, jsou v pořádku, takže se jedná o zdravé miminko.  Zmínila jedinou drobnou abnormalitu v podobě chybějící příčné čárky na pravé ručičce. V tu chvíli nám to nepřišlo vůbec důležité.

V porodnici jsme s manželem pobyli asi půl hodiny a odcházeli jsme stále velmi nerozhodní. Stále jsme nevěděli, co řekneme sociální pracovnici, které jsme měli ihned volat a sdělit jí rozhodnutí, zda maličkou chceme přijmout.

Po návštěvě porodnice jsme ještě celou hodinu chodili po parkovišti a rozhodovali se. Nebyl důvod odmítnout, ale my stále váhali. Nakonec jsme zavolali na úřad a sociální pracovnici řekli, že chceme maličkou adoptovat. Nicméně stále jsme nebyli úplně přesvědčení, že to chceme a že to tak cítíme celým srdcem.

Když jsme přišli domů, vzpomněli jsme si na tu chybějící rýhu na pravé ruce a začali jsme na internetu pátrat, proč to u novorozenců vlastně sledují. A zjistili jsme, že se jedná o jeden z příznaků Downova syndromu.

To nás dost vylekalo. Proto jsme vše hned druhý den konzultovali s primářkou na

novozeneckém oddělení. Lékařka nás uklidnila, že pro diagnostiku Downova syndromu je třeba více než tento jediný příznak a žádný jiný u maličké nezaznamenali. Tehdy nám řekla něco velmi důležitého: „Pokud se ji rozhodnete přijmout, musíte ji milovat takovou jaká je, ať se stane cokoliv!“

Měla obrovskou pravdu, možná něco tušila nebo věděla něco, co nám nemohla říci, kdo ví.

Domů

Celých dvanáct dní trvalo, než nám soud maličkou svěřil do péče a my si ji mohli odnést domů. Během té doby jsme nakoupili veškerou výbavičku a každý den za maličkou chodili do porodnice. Chovali jsme si ji a učili se jak ji přebalit, nakrmit a pomalu se u nás probouzelo takové to rodičovské nadšení. I když stále to nebylo úplně ono.

Když pak přišel ten den, kdy jsme si ji mohli konečně odnést domů, bylo to velmi zvláštní, takové neskutečné.

Po příjezdu domů to pro nás bylo náročné a také zvláštní. Učili jsme se vše za běhu a tím, že maličká byla z utajeného porodu, ji velmi poctivě sledovali lékaři, aby se něco nezanedbalo.

Rodina přijala maličkou s velkým nadšením, stala se nejoblíbenějším vnoučátkem našich rodičů. Naše okolí pak reagovalo na kočárek velmi pozitivně. Sousedé, kteří nás před tím ani nepozdravili, se najednou zastavovali a zajímali se. Přátelé, kteří se běžně neozývali, najednou psali, volali a chtěli vědět, jak se máme.

Náročný začátek

Prvních sedm měsíců pro nás bylo velmi těžkých, protože maličká byla velmi nespokojené a uplakané miminko. Dokázala plakat celých dvanáct hodin denně s několika málo přestávkami.

Usínala nám jen, když jsme ji chovali. Ve chvíli, kdy jsme ji položili do postýlky, hned byla opět vzhůru. Většinu dne jsem ji proto nosila v náručí. Byly to náročné dny. Někdy, když jsem maličkou uspala a podařilo se mi ji na chvilku konečně odložit, tak jsem se radši vůbec nepohybovala po bytě, ani na záchod jsem nešla, jen abych ji neprobudila ...

Necítila jsem nic, jen únavu, vyčerpání a obrovský pocit viny z toho, že ta pravá mateřská láska stále nepřichází.

Mezitím jsme samozřejmě navštěvovali lékaře, poradny a cvičili Vojtovu metodu. Měla jsem pocit, že toto cvičení bylo lékaři naordinováno spíše z preventivních důvodů a zbytečně nás obě zatěžuje. Což mi bohužel až mnohem později opravdu jeden výborný neurolog potvrdil.

Zhruba po sedmi měsících se u nás situace naštěstí začala pomalu lepšit a já si začala rodičovství konečně trochu užívat.

Je vše tak, jak má být?

Maličká působila jako krásné a zdravé miminko. Já měla ale stále pocit, že něco není tak, jak má být. Neumím vysvětlit proč, prostě tu ten pocit byl. Tak jak maličká rostla, narůstalo také moje podezření.

Když bylo maličké asi rok a půl, byla jsem už přesvědčená, že se nevyvíjí tak, jak by měla. Při porovnání s podobně starými dětmi jsem viděla obrovský rozdíl. V tomto věku neuměla nic z toho, co už uměly jiné děti. Například nepoužívala žádná z takových těch běžných prvních dětských slovíček „máma, táta“

Na dětském hřišti jí pak vůbec nezajímaly houpačky, prolézačky nebo pískoviště tak jako jiné děti. Chtěla běhat, jen běhat ...

Běhala z místa na místo a sbírala vše, co našla na zemi. Svoje poklady si potom nosila na lavičku. Takto vypadala její jediná hra venku. Já běhala za ní a dávala pozor, aby nesbírala sklo nebo aby si někde neublížila. 

Malička vůbec nereagovala na to, když jsem ji volala jménem. Takže tohle období bylo velmi náročné.

Doma si hrála pouze tak, že všechny hračky a všechno co našla, stavěla do řady. Naší milované fenky si naopak vůbec nevšímala.

Viděla jsem, že nerozumí tomu, když jí něco vysvětlujeme a na neznámé situace proto ze strachu reaguje až hysterickým pláčem.

Cesta k diagnóze

Tehdy jsem začala rodinu upozorňovat na to, že je s maličkou něco v nepořádku. Ale nikdo mi nevěřil, vůbec nikdo z celé rodiny. Hned na začátku mě napadlo, že by se mohlo jednat o autismus. Začala jsem tedy hledat na internetu informace o této nemoci.

Plakala jsem, když jsem četla o tom, jak se projevuje, bylo to jako bych četla o mojí dceři.

Rodina i přátelé, se kterými jsem o tom chtěla mluvit, mě ale považovali za úplného blázna. Nikdo z rodiny ani přátel mi nevěřil. Jen dvě nejbližší kamarádky si to celé vyslechly a radily mi, abychom zašli s maličkou ke specialistům a dali ji vyšetřit.

V očích ostatních jsem byla neschopná matka, která nezvládá své dítě, nevěnuje se mu a celé se to tímto snaží omluvit.

Bylo to asi to nejhorší období, které jsem zažila. Měla jsem velký strach z toho, co bude dál a neměla jsem žádnou psychickou podporu od rodiny ani přátel.

Když byly maličké asi dva roky, rozhodla jsem se, že ji nechám vyšetřit u odborníků a oznámila jsem to také manželovi. Manžel souhlasil, protože viděl, jak moc jsem odhodlaná.

Celé kolečko vyšetření začalo u naší pediatričky, které jsem se s mým podezřením svěřila. Poslala nás na ušní, oční, neurologii, dětskou psychiatrii a další vyšetření. Nikde podezření na autismus nekonstatovali, což mě zarazilo.

Až nakonec jsme se dostali k dětské psychiatričce, která se mě po několika málo větách zeptala, zda jsme uvažovali nad tím, že by se mohlo jednat o autismus? Může to znít zvláštně, ale já v tu chvíli pocítila obrovskou úlevu, že nejsem blázen. Že po roce, kdy mi moje podezření nikdo nevěřil, se mnou konečně někdo souhlasí.

Tato psychiatrička nám dala kontakt na speciální centrum, kde diagnostikují autismus. Vybrali jsme si tam velmi uznávanou lékařku. Na vyšetření jsme k ní jeli v době, kdy dceři byly tři roky. Asi po dvou hodinách pozorování maličké a rozhovorech s námi konstatovala lékařka dětský autismus.

Bylo nám řečeno, že většinou je toto onemocnění u dětí diagnostikováno mnohem později, ale že je moc dobře, že jsme nečekali, protože čím dříve se diagnostikuje, tím lépe se dá s dítětem pracovat.

Co bude dál?

Dcera začala navštěvovat speciální mateřskou školku, kam se dostala na základě doporučení ze speciálního psychologického centra. Mám pocit, že je tam šťastná.

Po třetím roce začala dělat velké pokroky v mluvení a porozumění řeči. Její první slova sice byla anglická, ale to není myslím důležité. Některá slova opakuje jen jako papoušek a je vidět, že jejich smyslu nerozumí, ale u jiných vidím, že je to naopak. Už také začíná reagovat na jednoduché příkazy, což velmi usnadňuje život.

S čím bojujeme, je jídlo, maličká má jen několik málo oblíbených jídel, které vyžaduje stále dokola a nová jídla nechce ani ochutnat. Toto chování je pro tyto děti typické.

Jsem šťastná, že maličká nemá agresivní nebo sebepoškozující tendence.

A kdy přišla ta opravdová mateřská láska? Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že dceřin pláč má mnoho důvodů, které my nechápeme. Že je jiná než ostatní děti. Tak v tu chvíli to přišlo, v tu chvíli jsem si ji zamilovala opravdu celým srdcem.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Mám pocit, že ti rozumím, alespoň o trochu líp. "Jak mi můžeš rozumět? Ty, která máš dítě?" Zeptáš se s bolestí v očích. 

Jak ti můžu rozumět já, která jsem cítila růst nový život ve svém těle? Já, která jsem nevešla do dveří a kolem které se všechno točilo. Já, která jsem během hodin zažila tu nejintenzivnější bolest a tu největší euforii v momentě, kdy jsem porodila. Já, která má doma malé dítě objevující svět. Já, která mu fouká bolístky a drží ho v náručí. Já, které říká "mami." A přece mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Lidé, kteří říkají, že ti bolest něco dá, lžou. Bolest ti nedá nic, to jen ty sama si v sobě musíš přerovnat myšlení. Lidé, kteří říkají, že ti nemoc něco dá, lžou. Moje nemoc mi nedala nic, moje nemoc mi vzala možnost být znovu těhotná. "Jsou tu přeci možnosti," řekneš mi ty, která jsi prošla vším co ti nabídli a pak jsi čekala s nadějí, která se pokaždé změnila v zoufalství. "Ano, možnosti tu byly," odpovím ti. Ano, možnosti tu byly, ale s mojí diagnozou a vědomím toho, že na odebrání vajíček je potřeba hormonů, které moje tělo v tu chvíli nepotřebovalo. S mojí diagnozou, kdy dalších minimálně pět let budu brát prášky, které mě možná uvedou do předčasné menopauzy, se možnosti změnily v nic. Mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Pamatuji si jak mě před čtyřma lety v době "tak to zkusíme a uvidíme" napadlo, že se to nemusí zadařit. Ta myšlenka vlastně nikdy natrvalo v mojí hlavě neuvízla. Tehdy to nebolelo. Tehdy nebyl čas. Musela jsem spát a živit toho novýho človíčka uvnitř. Nikdy mě nanapadlo, že se jednou budu potýkat s pocitem "nikdy víc!" Ten pocit, který je někde hluboko v hlavě a krákorá mi do ucha jako ten černej havran "Nikdy, nikdy víc!" Ten pocit tam někde hluboko v břiše, který mě svírá a svírá až mi nedovolí dýchat a mě pak vrhknou slzy do očí. Ten pocit, který někdy vypluje na povrch, když vidím těhotnou maminku. Mám pocit, že ti teď rozumím, tak trochu líp.

Taky jsem byla jednou z těch těhotných, které se štastně valí ulicí. Nevěděla jsem, že je ti tak strašně. Nevěděla jsem, že tě může bolet se na mě podívat a že tu bolest skrýváš úsměvěm. Ta bolest není vidět a je tam, tam hluboko v tobě, viď. Ta touha držet miminko v náručí a dívat se mu do očí. Ta touha poleví, viď? Já vím, někdy je silnější než jindy a někdy není vůbec. Tak to je alespoň pro mě, která ti rozumí jen tak trochu líp. 

Někdy se mi chce křičet na to, jak je život nespravedlivej. Někdy se podívám na věci, který jsem schovávala "na to další" a přes slzy se směju. Směju se, když si vzpomenu na ty okamžiky, kdy v těch teď prázdných tričkách pobýval můj chlapeček. A třeba zase jednou bude nějaké moje miminko nebo malé dítě. Dítě, které mě nebude kopat pod žebra a které tam někde pro mě určitě je. Dítě, které bude chtít, abych ho objala a pochovala. Já vím, že tobě rozumím jen tak trochu líp. 

Tobě rozumím jen tak o trochu líp, já jsem tady a ty tam. Obě ale slyšíme ten hlas v hlavě "nikdy víc!" Obě máme v sobě tu touhu a tu prázdnotu. Já vím, že jsme obě jiné, ale něco nás přece pojí. Kamarádko, které teď rozumím jen o trochu líp.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

http://mamazavodou.blogspot.com/

Kdybych měla začít od začátku, asi napíšu, že se už nějakou dobu marně snažím přijít na to, co je skutečně dobré pro moje tělo a co ne. A ve velké míře to souvisí právě se stravou. Ač se snažím jíst zdravě, stejně často uklouznu nebo nedodržuji intervaly.

Po tom, co jsem investovala do sestavení jídelníčku a dodržovala ho měsíc, zjistila jsem, že prostě nedokážu stát celý den u plotny, vážit všechno jídlo a dělat si ho 5x denně. Pro mě jako mámu 2 dětí, to byl obrovský problém. A taky mě to přestalo bavit.

Tehdy přišla na řadu myšlenka, nechat si krabičky dovážet domů. Už jsem pár měsíců po podobné službě pokukovala, až jsem se rozhodla, že to zkusím. Nemuset myslet pořád na přípravu a naučit se pravidelnosti- to byla moje vidina. Objednala jsem si tedy krabičky a nechala se unášet proudem.

Trvalo mi to tentokrát měsíc a půl...

Aby jste dobře rozuměly- jídlo bylo dobré. Rozmanité. A časté. Jenomže já u svého hektického dne nebyla schopna dodržovat intervaly. A nepomohlo ani nastavení upozornění. Krom toho, když jsem náhodou byla půl dne někde pryč, nebylo možné tahat krabičky s sebou a stravovat se někde na lavičce v parku... A časem mi začalo vadit, že se mi krabičky jenom kupily a já je musela vyhazovat nesnězené (stydím se, ale je to tak). Přemýšlela jsem, zda s tím skončit nebo ne. Nakonec přišel finální impulz ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že je mi skoro po každém jídle hrozně těžko a bolí mě břicho.

Takový blesk z jasného nebe. Přiznala jsem sama sobě, že už ani nevím jaké to je žít bez toho, aby mi nebylo pořád blbě od žaludku!

A tehdy padlo rozhodnutí, pohnout se dál a zkusit něco jiného, co mi možná pomůže víc.

Krabičkovou dietu nicméně doporučuji- nastartuje metabolismus, odpadá starost s vařením a jídlo je chutné. Já zhubla za ten měsíc a půl 2 kg. 

Abych se dopracovala k tomu, co jdu zkusit dál... Paleo. I ty Brutte? Ano, už i já 😀 A to z jednoho prostého důvodu- podle studií, které jsem si dělala, by mi tento způsob stravování mohl pomoct- jak s bolestmi břicha (eliminovat všechny průmyslně zpracované potraviny, stabilizovat tělo a pak postupně zjistit, co můžu jíst a co ne), tak i s pletí, která je teď hodně špatná (jako v pubertě). Prostě vnitřně cítím, že něco není v pořádku a konečně jsem se rozhodla situaci nějak řešit.

Začínám tedy s Whole30. Bude to masakr- vím to. Moje vůle je daleko za slovem pevná, ale jdu do toho pro svoje zdraví.

Zítra končím první týden... Mám za sebou hodně těžké chvíle odříkání, zapíječku synovce, kterou jsem ustála a jsem na sebe pyšná a pár zajímavých poznatků...

Ale o tom příště 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Belene, znovu se k tobě obracím. Je to již dva roky, co jsem tě žádala o pomoc či o radu. Netuším, jestli jsem si tvé znamení před lety správně vyložila.

Tenkrát, když jsem při oslavách Beltinu skákala přes mocný oheň, přišlo tvé znamení. Doskočila jsem přímo před Quinta, nicméně jsem neskončila na nohou, ale spadla jsem. Mělo to pro mě být varováním, že to, co chci nebude tak jednoduché, jak bych si přála. 

Ještě tu noc jsem si sbalila jen to nejnutnější, napsala otci vzkaz a doufala, že mé rozhodnutí pochopí. Věděla jsem, že se o něj postarají jiní, přesto mi bylo těžko u srdce. Ne proto, že jsem neuposlechla jeho přání, ale proto, že jsem v hloubi srdce věděla, že ho již nikdy neuvidím. Legionáři odcházeli časně ráno a spolu s nimi vyrazili na cestu obchodníci a další cestující stejným směrem. Nebylo to nic neobvyklého, cestovat spolu s vojáky bylo bezpečné. 

Quintus musel jít s útvarem a nemohl se mi moc věnovat. Cestou jsem přemýšlela, jestli bylo mé rozhodnutí správné. Quintus mě nechal nějaké peníze a ubytoval mě kousek od Říma v hostinci s tím, že za pár dní si pro mě přijede, až vyřídí, co je třeba. Bála jsem se. Sama v cizí zemi, mezi cizími. Nevycházela jsem z pokoje, když to nebylo nutné a přemýšlela, co bude dál.

Quintus opravdu přijel za pár dní. Mé srdce najednou pookřálo. Konečně jsme měli jeden druhého jen pro sebe a mohli jsme se nechat ovládnout láskou. Pár dní jsme ještě v hostinci zůstali, protože jsme čekali na odpověď na zprávu, kterou poslal Quintus svým příbuzným. Quintus musel odsloužit ještě dva roky, aby mohl být volný. Po tu dobu musel zůstat v kasárnách, kde pro mě nebylo místo. Požádal tedy svého strýce, který měl nedaleko malý statek, zda bych u nich nemohla po ten čas zůstat. 

Byla jsem zklamaná. Nevím, co jsem si myslela, že bude, když se vydám do Říma za svou láskou, ale nepředstavovala jsem si, že to bude takhle. Po dva roky žiji a pomáhám na statku u Quintova strýce. Jsou tu na mě hodní, přesto ale nemáme vřelé či blízké vztahy. Jsem tu barbarkou, ne Římankou. Quinta vídám občas, když dostane pár dní volna. Nezapadám sem, je to příliš jiný svět a jsem tu sama. 

Blíží se ale konec Quintova závazku. Vysloužil si dostatek peněz, abychom si mohli koupit malý stateček, který by nás uživil. Brzy to už přijde a snad konečně věci budou tak, jak jsem si přála od prvopočátku. Vždyť za tu dobu je pro mě Quintus stále cizincem s krásným úsměvem. 

Proto se tě, Belene, znovu táži. Myslíš, že najdu své štěstí s Quintem a budeme v poklidu žít jeden pro druhého nebo mi bohové staví do cesty další překážky?

Pokud jste dočetli až sem, můžete si v komentářích zahrát na Belena a rozhodnout o dalším osudu hrdinky. 

Dnes téma klasické a možná s jedním malým tipem pro rodiče v poklusu, pro rodiče dětí, které odmítají knížky.

Probouzet dětskou řeč lze různě. Čtením, se kterým, jak se můžete dočíst v mém prvním článku předčítáme břichu, můžete začít ještě dřív, než se dítě narodí. Pro někoho možná přehnané, pro někoho kdo se už moc těší, radostné.

Na stará dobrá říkadla nedám dopustit nejen já - náš Toník říkadla doslova hltá.

nad Toníkovou postýlkou

Nejen jako zaklínadlo proti pláči a chmurům poslouží zpívání, v refrénech pomocí rytmu a melodie mohou tolik vyznít očekávaná slůvka. Popisováním obrázků v knížkách můžete taky přispět k tomu, aby dítě "rozvázalo" a možná nejjednodušší způsob k rozvíjení řeči je

                                                           komentování. 

Komentovat můžete cokoli: vybalování nákupu, dění na procházce, oblékání dítěte. Ano, i obyčejné komentování, je velmi důležitým a logopedem doporučovaným pomocníkem v rozvíjení řeči. Komentovat nemusíte jen věci, které  jsou hmatatelné či viditelné. Komentujte i to na co těšíte, ale i to co vás zlobí, mrzí... Komentování emocí neslouží jen k nabídce slovní zásoby. Právě ono komentování zejména negativních emocí, kladně hodnotí i kolegové psychologové. Pokud se na dítě nebo před dítětem rozčílíte, komentujte to. I když vaše "maličké" zcela neporozumí, předáváte energii, atmosféru sdělení. Dítě pak může lépe komunikovat v emočně vypjatých situacích později až bude samo řečníkem. 

V naší době, která je tolik orientovaná na výkon, můžou mé následující rady znít poněkud málo efektně - zachovejte si autentičnost. Dítě se narodilo vám, do vaší rodiny, bude komunikovat s vámi a bude s vámi muset vyjít ;) Je správné chtít být lepším člověkem, lepším rodičem, ale přirozenost komunikace je podstatná.

Ale především buďte spolu, a povídejte si!  Není nic lepšího a důležitějšího. 

další tipy, jak probouzet slova na

www.proslova.cz

#blogujeme(23)  #mk_blog_academy(18)  #vychova_vzdelani #vyvoj_ditete

Jak my jsme se těšili, až začne mluvit! Až si bude umět říct, co chce, co nechce, co ho trápí. Jenže v tom očekávání si člověk ani neuvědomí, že to má i stinné stránky...

Pohádky a básničky

K: Mamíííí, posím pohátu!

J: Dobře, jakou bys chtěl?

K: Tak tsebáááá, Tautultu! 

J: Karkulku? No dobře, žila byla jedna holčička...

K: ... a ta se jmenovala tautulta! A BYLA ČEVENÁ, POTOŽE MELA TOŠÍČET A V NĚM VÍNO A BÁBOVU A TAKY ŠECKO! A ŠLA DO LESA, POTOŽE BYLA VLT! A ŽILA BYLA BABIJA A TA SE JMENOVALA BABIJA. A TEN VLT VŠETKY SNĚD, I TÝŠU SNĚD! 

J: Krásně umíš vyprávět, Kýšo. A opravdu ten vlk snědl i Kýšu?

K: Jo, potože když mi byli v lese s tátou, ta tam byl vlt. MAMÍÍÍÍÍ, VYPÁVET O TÝŠOVI A VLTOVI!

Musím uznat, že naše dítě je perfektní v přemostění do jiného tématu.... To, že je schopný si zapamatovat básničku nás už z míry nevyvede. Ovšem to, že je schopný si je kombinovat, případně domýšlet podle toho, jak se mu to hodí, to už je podle mě vyloženě o talentu! Tak například fakt krásně modifikoval básničku, kterou se ráno zdraví ve školce:

DOBÝ DEN, DOBÝ DEN,

DNESKA MÁME TÁSNÝ DEN,

DOBÝ DEN, DOBÝ DEN,

DNESTA BUDEM ZLOBIT JEN!

A fakt ujetý je i to, že to do puntíku plní. Takže vlastně když nám tohle ráno odrecituje, tak víme předem, že je celej den v prdeli. Nedávno Kýšu vyzvedávali ze školky babička s dědou a byli srozuměni s tím, že má dar inspirovat ostatní děti. Teda, tohle jsem slyšela já, když mi to naši říkali. Původní verze zněla "Když on tu třídu vždycky tak strhne. Začne ječet, ječí všichni, začne zlobit, zlobí všichni." Až tohle po ránu odříká, chudáci učitelky.... 

Velice krásnou úpravu má taky básnička, kterou ho učila prababička, když si hráli na písku:

OTLOUTEJ SE BÁBOVIČO, 

JESTLI SE MI NEPOVEDEŠ,

TAK DOSTANEŠ NA PUDEL, TY POTVOVO JEDNA!!!!!

Vzhledem k tomu, jak u toho řeše lopatkou do chudáka bábovky, tak se mu povede, i když tam zapomene dát písek...

Vyjednávání

Nevím, kde to odposlechl, ale odposlechl to naprosto správně. A protože to trénuje opravdu odmalička tak myslím, že v dospělosti v tom bude fakt machr. Za úplný top pak považuju to, že k souhlasu vlastně nepotřebuje druhou stranu. 

J: Kýšo, jdeme spát!

K: Mamííí, Týša pustí ještě jednoho trta (krtka) a pat pinkat. Tak jo!

J: Kýšo, utíkej do ordinace a nezapomeň pozdravit paní doktorku a sestřičku.

K: Dobý den paní dotoo a sestičo, když Týša bude hodnej, dostane šiafu a slona. Tak jo!

J: Kýšo, sněz tu polívku. Je v ní spousta dobré zeleninky.

K: Dobá, Týša sní polívu a pak dostane páet v ohlítu. Tak jo!

J: Kýšo, párek v rohlíku v žádném případě nedostaneš, nejsme na výletě.

K po chvilce přemýšlení: Tat to néééé, není páet, není políva!

Odposlechy

Co nás ale zaručeně rozseká nejvíc, jsou Kýšovi odposlechy. Respektive chvíle, kdy použije něco, co říkáme my, nebo to třeba slyšel v televizi. Tak například - ráno všichni vstáváme a milostpán vyleze z ložnice a hlásí: Dobé áno pane dědo, jak jste se vyspintal? To jsou ještě chvíle, kdy se klidně zasmějete. Ale občas nevím, co dělat se situací, kdy paroduje naše výchovné metody.

K: Mamííí, posím čulat!

J v kuchyni dělajíc těsto: Kýšo vydrž to chvilku, jenom si umyju ruce.

K: Mamííí, žíkám čulat hned! A už počítám - či, dva, jedna. Tytyty ty mamijo, dostaneš na zadet a budeš patat!

K: Mamííí, Týša už zdavej! Jdeme za Jolantou! (myslím, že Jolanka je první láska🙂)

J: No tak to můžeš jít dneska do školky.

K: No to néééé, Týša moc maodnej a má tepotu. Adši dáme sioupet!

Mimochodem toho, že je marodnej, dokáže docela dobře využívat.

J: Kýšo, ukliď si ty hračky. Znova to opakovat nebudu a rovnou dostaneš jednu přes zadek!

K: Mami, Týša je maodnej, nedostane pes zadet. Pes zadet jenom, dyž je Týša zdavej!

Nad tou čirou logikou člověku občas zůstane rozum stát....

Obezita je fenoménem poslední doby, bohužel však v negativním smyslu. Stále více se dbá na zdravé stravovací návyky školáků, ze škol mizí automaty s nezdravým jídlem a sladkými nápoji, pořádají se vzdělávací besedy, ovšem výsledek takovýchto opatření je bezvýznamný. Dětem nedělá problém koupit si nezdravé jídlo nebo sladké nápoje kdekoli jinde. Problém je potřeba hledat v rodině.

Podle posledních průzkumů trpí nadváhou každé čtvrté dítě, každé sedmé je obézní.

Stále častěji se ukazuje, že špatné stravovací návyky, které jsou příčinou obezity u dětí, si školáci osvojili právě doma. Stravovací návyky jsou totiž záležitostí celé rodiny. Je tedy prakticky nemožné, aby dítě ve školním věku jedlo zdravé potraviny a dodržovalo zdravou životosprávu, když zbytek rodiny ho v tom nebude podporovat. Kdo jiný by měl jít dětem příkladem, než právě jejich rodiče.

Je vaše dítě obézní?

Především je dobré si uvědomit, že obezita, a zvláště pak obezita u dětí, není normální. Jedná se o onemocnění, které s sebou přináší řadu zdravotních rizik. Obezitu klasifikujeme jako stav zvýšeného množství tukové tkáně, který převyšuje normální hodnoty.

Množství tuku v takovém případě stouplo nad obvyklou úroveň a poškozuje zdraví. Mezi normální hmotností a obezitou je ještě nadváha, kterou trpí většina evropské populace.

Jestliže váháte nad tím, zda je právě vaše dítě obézní, nebo má jen nadváhu, můžete využít takzvaný Body Mass Index (BMI). Jednoduše ho vypočtete pomocí vzorce

hmotnost [kg] / (výška [m])2

nebo si můžete práci značně ulehčit a využít nějakou z online kalkulaček pro výpočet BMI. Normální hodnota je mezi 19–25 BMI. Mějte však na paměti, že Body Mass Index je pouze orientační, zvláště u dětí se může realita a výsledek výpočtu lehce lišit. Přesnější posouzení tělesné váhy provede lékař, ten ve výpočtu zohlední i další parametry, jako například věk, pohlaví, typ postavy, objem svalů apod.

Obezita u dětí a její rizika

Obezita u dětí je ještě rizikovější než v případě dospělých, protože děti jsou stále ve vývinu a obezita tak může způsobit nejen fyzické obtíže, ale také psychické, které jsou zvláště u dětí s obezitou velmi propojeny. Navíc si dítě často stravovací návyky zafixuje, takže je pro něj velmi obtížné v budoucnu začít žít zdravě a přejít na zdravý životní styl.

Držení těla

Častým rizikem obezity u dětí ve vývinu je negativní vliv na pohybový aparát. Nadváha nadměrně zatěžuje celou kostru a klouby, velmi často tak dochází ke špatnému držení těla, od kterého se mohou odvíjet další problémy. Navíc dítě s obezitou prakticky nesportuje, protože sport pro něj představuje obrovskou zátěž. Dostavuje se svalová ochablost, která má opět fatální vliv na držení těla, ale také v mnoha případech na pohyblivost.

Dýchací obtíže a srdce

Pokud dítě nemá žádnou fyzickou kondici, velmi často se potýká s dýchacími obtížemi. Při jakékoli fyzické aktivitě, klidně i při chůzi do schodů, je nadměrně zatěžován jeho krevní oběh, zvláště pak srdce, které je navíc oslabeno zvýšeným cholesterolem.

Tělo se tak ve velmi nízkém věku musí vypořádat s obtížemi, na které mnohdy není vůbec připraveno. A nakonec, všechna tato zátěž se projeví ve stáří. V neposlední řadě způsobuje obezita další onemocnění, jako třeba cukrovku, vysoký tlak, vysoký cholesterol, problémy s trávicím ústrojím, a mnoho jiných. Velmi často se objevují i kožní problémy – ekzémy, akné, strie.

Poruchy příjmu potravy

I když to může na první pohled znít až paradoxně, dalším rizikem obezity je vznik poruchy příjmu potravy. Ano, i obézní děti mohou trpět poruchou příjmu potravy. Název sice sám o sobě napovídá, že postižený v tomto případě není schopen přijímat potravu.

Ovšem mezi poruchy se řadí také nadměrné přejídání, noční přejídání nebo třeba kontinuální jedení. Všechny tyto poruchy samozřejmě zapříčiní obezitu, protože příjem energie převažuje výdej.

Jak se tedy poznají obézní děti, které trpí takovouto poruchou?

• jedí až do nepříjemné plnosti (přejídání)
• konzumují velké množství jídla i bez pocitu hladu
• jídlo konzumují velmi rychle
• velkou část denního příjmu konzumují po večeři
• v noci se budí a mají potřebu jíst

Všímejte si těchto signálů, které poukazují na možnou poruchu příjmu potravy. K rozvinutí poruch potravy přispívají také diety, které dětem „naordinují“ rodiče, aby nějak redukovali jejich tělesnou hmotnost.

V mnoha případech však může takové, na první pohled neškodné opatření velmi ublížit. Nejen, že často způsobuje ještě větší přejídání, ale také spouští pocit viny a deprese po každém jídle. A odsud je jen krůček k mentální anorexii nebo bulimii.

Psychické problémy

Právě psychické problémy jsou s obezitou velmi těsně spjaty. Jak už bylo naznačeno, mohou být spouštěčem dalších, často ještě rizikovějších onemocnění, které opravdu ohrožují život. Může za to především posměch, kterému je obézní dítě v kolektivu ostatních dětí vystaveno a nedokáže se přes něj přenést, což může způsobit až trauma.

Takové dítě nemá prakticky žádné sebevědomí. Posměch a vyčlenění z kolektivu, pocit viny a znechucení vlastním tělem často vede až k mentální anorexii, bulimii a jiným poruchám.

Obezita a hyperaktivita u dětí

Obezita a hyperaktivita jsou dva rozdílné termíny, ale nemají k sobě zase tak daleko. Nedávný průzkum provedený na poměrně velkém vzorku dětí ukázal, že právě hyperaktivní děti mají sklon k obezitě. A stejně tak obézní děti mohou být hyperaktivní.

U prvních za to mohou převážně dospělí, protože neposedné děti často uplácí sladkostmi, aby je alespoň na chvíli uklidnili. Zároveň samotné děti jedí, když zrovna nevědí, co mají dělat, když se nudí.

U obézních dětí je příčina ještě jednodušší. Samozřejmě za to může přebytek energie, kterou tělo na základě přijatého jídla vytvoří, ale děti pak nemají žádnou aktivitu, kde by ji zužitkovaly.

Mohou za to především cukry ze sladkostí, z limonád, ale i obyčejného jídla.To způsobuje především poruchy pozornosti, ale také celkovou hyperaktivitu. Samozřejmě to neplatí vždy, ale lékařské studie ukazují, že je to jedna z příčin.

Jakým potravinám se raději vyhnout

Vyhnout se nezdravým potravinám, které nepřímo způsobují obezitu a nadváhu, je skvělou prevencí. Především by vaše děti neměly konzumovat v nadměrné míře tyto pochutiny.

Moc ráda chodím ke kadeřníkovi. Přímo to zbožňuji. Čas od času potřebuji změnu a u vlasů je nejlepší, že rychle rostou, takže změna není trvalá, pokud by se nepodařila (i když nějaký čas bude silně vidět 😀 ).

Já byla naposledy na barvení a stříhání minulý rok v březnu. Pár týdnů předtím, než se narodil Filip. Pamatuji si, že jsem tam šla s vědomím, že je to na dlouhou dobu naposled (maminky malých dětí bez možnosti hlídání, určitě pochopí).

Moniku znám už přes 5 let. Prvně jsem u ní byla ještě před svatbou a nějak jsme si padly do oka- nebo spíš ona mně 🙂 Do té doby jsem nepoznala, co to je, když někdo opravdu rozumí svému řemeslu.

A stala se ze mě věrná zákaznice- i když... Od chvíle, co mám děti, jednou ročně 😀

Za ty roky jsme postupně přešly od mých černých vlasů až k blond.

A tentokrát jsem k ní šla s jasnou vizí- já chci silver. Takhle světlé vlasy jsem toužila mít už několik let a nikdy nebyla odvaha, nebo nevím... Ale tentokrát jsem byla pevně rozhodnuta.

Zda bylo mé rozhodutí správné- to je už věc druhá 😀 Nějak si na sebe nemůžu zvyknout. Na jednu stranu se mi vlasy strašně moc líbí, na druhou stranu když kouknu do zrcadla, nepoznávám se...

No a jaké to vlastně bylo s prckem? Vzhledem k tomu, že můj muž jezdí domů dost pozdě, musela jsem zvolit variantu, že pojedu i s Filipem. V čase, když jsem se objednávala, bych dala ruku do ohně za to, že bude vše ok. Jenomže to by nesměly začíst růst Filipovi zuby, že jo 😀

Den před termínem jsem přemýšlela, že se na to vypr..., jinak mi tam Monča zakáže příště přijít 😀

Nicméně přišlo ráno, my vyrazili. Cestou usnul, tak jsem stihla ještě skvělou snídani.

A šlo se na to. Prozíravě jsem s sebou vzala pytel hraček, které Filipa bavily asi 15 minut 😀 Jinak tam lezl, vše chmatal, všude stál, pořád někde něco bral... Naštěstí Monika má dost pevné nervy a celou situaci ustála s úsměvem na rtech- děkuji! Já byla tudíž taky v klidu. Akorát jsem tedy pořád běhala a Monča za mnou, takže občas to vypadalo tak, že já klečela u Filipa a Monika se chudák nade mnou skláněla a barvila vlasy v krkolomných pozicích 😀

Měla jsem s sebou i vybavenou celou tašku, takže křupky, piškoty a kapsičky s dětskou výživou to jistily. Na nějakou dobu 🙂

Před obědem na Filipa padla únava a to už nám dával celkem jasně najevo. Teda řeknu vám- nic moc příjemného to nebylo. Zákazníci a řvoucí dítě :-/ Omlouvám se!

Takže po prvotních peroxidových procesech ála Eminem (ano, po shlédnutí žlutých vlasů v zrcadle jsem se zajíkala děsem), jsme daly finální barvu a já mohla vzít Filipa do kočárku před kadeřnictví a uspat ho. Snažila jsem se zdržovat co nejblíže vchodu, jelikož jsem měla na sobě plášť a vlasy pokryté fialovou barvou 😀

Nicméně mise byla úspěšná, Filípek usnul a já mohla na relaxační mytí hlavy, na foukání a finální styling. Což jsem si tedy neskutečně užila- jak já miluji, když moje děti spí 😀

Rady na závěr:

* pokud berete s sebou dítě, berte i půlku bytu. Cokoliv, co ho/ji dokáže zabavit na nějakou dobu

* pokud to nezabere, budete asi nuceni pořád za dítětem běhat jako já- VEMTE SI NA SEBE NĚCO, CO SE MŮŽE ZNIČIT!!! Já to neudělala a jak jsem pořád lítala, sklouznul mi plášť, peroxid se dostal na moji krásnou milovanou mikinu a vyžral mi barvu :-/

* vemte si zásobu plínek. Jak na potvoru se mi v průběhu návštěvy asi 3x pokadil- wtf???

*najděte si hlavně kadeřnici, které to nevadí 😀 a obrňte se kupou dobré nálady a trpělivosti!

Za 3 měsíce jdu ještě na dotažení silver barvy, tak se už teď psychicky připravuji, co mi tam ten divoch zas předvede 😀

A jak se vám líbí moje nová barva? Co vy a kadeřníci? Berete s sebou děti nebo je to jenom vaše chvilka?

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Manželovu babičku si pamatuji už jen jako dámu sužovanou Alzheimerovou chorobou. Ona mě asi ani nezaznamela, jediný, koho dokázala oslovit jménem byl právě můj manžel. Její příběh jsem seskládala z útržků vzpomínek jednotlivých členů rodiny. Někde to možná bylo trochu jinak, ale podstata jednoho životního příběhu je snad zachována.

Narodila jsem se pár let po Velké válce, jako pátá z osmi dětí. Rodiče měli malé hospodářství, které nás jen tak tak uživilo. Maminka po večerech šila, a protože byla v okolí vyhlášenou švadlenou, přilepšovala tak rodinnému rozpočtu.

Tatínek nenáviděl nově vzniklé Československo. Cítil se být Němcem a připojení pohraničí k nové republice vnímal jako obrovskou zradu a nespravedlnost. Zuřil, když mě načapal s českou knihou. A když ho maminka přinutila zapsat nám do sčítacích archů národnost českou, nemluvil s ní několik týdnů. Maminka byla praktická žena. Považovala se také za Němku, ale věděla, že přihlásit se k německé národnosti s sebou nese spoustu potíží, v některých okresech za to byli dokonce lidé pokutováni, a to, jak si maminka dokázala dobře spočítat, by naše rodinná pokladna neustála.

Když mi bylo patnáct, našla jsem si dobrou službu na statku v sousední vesnici. Tatínek nakonec překousl i fakt, že sedlák byl Čech, protože za práci dobře platil. A mně se líbila nejen práce na statku, ale i sedlákův syn Jindřich. Vysoký, černovlasý, o dva roky starší mládenec. Patnáctiletá nohatá Němka ho samozřejmě vůbec nezajímala. Ale to mi nijak nebránilo spřádat si po večerech pohádku o našem rodinném štěstí.

Nejraději jsem chodila pást krávy. Do sukní jsem si schovala knížku, a když se krávy uložily do stínu lesíka, začetla jsem se do některého z příběhů. Ten den jsem zapomněla na krávy a hltala stránku za stránkou. Karolínu Světlou jsem vyžebrala na kuchařce ze statku a nikdy mě žádný román tak nevtáhl jako Kříž u potoka. "Takhle nám hlídáš krávy?" Polekaně jsem schovala knihu za sebe. Nade mnou stál Jindřich. Oči se mu smály a slunce mu kolem hlavy vykreslilo zlatou auru. Málem jsem omdlela - strachy i blahem. Jindřich se posadil a začal mi vyprávět o Karlu Čapkovi, Janu Nerudovi, Aloisi Jiráskovi. A ještě ten večer mi přinesl Bílou nemoc. Začali jsme si povídat o knihách, o svých snech, a nakonec jsem byla zamilovaná až po uši. A co bylo nejlepší - Jindřich také.

"Lotynko moje, to přece tatínek ani sedlák Bajer nedovolí. On není Němec a ty jsi chudá. Děvčátko moje, co tě to napadlo, zakoukat se zrovna do mladého Jindřicha." "Tak spolu utečeme," špitla jsem do maminčina náručí."Holčičko moje..." Maminka mě objala ještě pevněji a ve vlasech jsem cítila její slzy. Tatínek zuřil, zuřil i sedlák Bajer. Maminka plakala a selka Bajerová, která mě měla ráda jako vlastní dceru,  začala trávit veškerý volný čas v kostele. Po pár týdnech se oba otcové začali uklidňovat a selka Bajerová přispěla na nový oltář.

A pak přišla mobilizace. Jindřich musel narukovat, moji tři starší bratři odmítli a kamsi zmizeli. Jednoho rána nás vzburcovala sousedovic Trudi: "Běžte se podívat na náves! Visí tam vyhláška! Patříme k Německu!" Na návsi se srocovali sousedé a oslavovali. Ocitla jsem se ve zlém snu. Jindřich zůstal v Československu, ze mě je říšská Němka. Bratři se vrátili a všem nadšeně vyprávěli o tom, jak se teď budeme mít lépe.

Československo se rozpadlo, vznikl Protektorát, začala válka. Moji nadšení bratři odešli do války. Strýc se stal zapáleným nacistou. Tatínek, nejdříve tolik nadšený, se celý stáhl do sebe. Nesouhlasil s politikou Německa, nesouhlasil s válkou, nesouhlasil s rasovými zákony. Ale bál se nesouhlasit nahlas. Začal smutek utápět v levné kořalce. Jeden bratr padl, další se vrátil se zraněním. Třetí měl štěstí - stal se písařem a opravdové válce se vyhnul. Jindřicha totálně nasadili na práci v Německu.

Přes naši ves se válka přelila několikrát. Na jaře 1945 jsme ji víceméně prožili v lesích, schovaní v provizorních bunkrech. Měli jsme hrůzu z vojáků Rudé armády, kteří drancovali a znásilňovali. Byli jsme nepřátelé a nezasloužili jsme si dobré zacházení.

Válka skončila. A Benešovy dekrety si s námi nevěděly rady. Byli jsme Němci, ale podle sčítání lidu jsme byli občany Československa. Nakonec nás neodsunuli a já jsem tančila radostí. Určitě brzy uvidím Jindřicha!

Měsíce plynuly, ale Jindřich se nevracel. Prý se kdesi v Německu oženil a na statek se již nevrátí. Srdce mi pukalo žalem. Čekala jsem na něj tolik let! A najednou mi bylo 27. Měla jsem dvě možnosti. Odejít do kláštera jako sestra Helga, nebo se honem vdát. Bratr pracoval ve slévárně a v hospodě po šichtě se doslechl, že jeden ze slévačů, Pavel, kovaný komunista, se rozhodl poslechnout napomínání svých soudruhů, a chce se oženit. Jen na hledání nevěsty mu, pro samé schůze,  nezbývá čas. V bratrovi se probudil dohazovač a po několika panácích byla ruka v rukávě. Pavlovi ani nevadilo, že jsem Němka, která v neděli chodí do kostela. Neměla jsem na vybranou. Být starou pannou byla ostuda pro celou rodinu. Kdo by mě živil? Nechtěla jsem zůstat rodičům nebo bratrům na krku. A Pavel byl docela sympaťák. "Zvykne si každá," říkávala kmotra.

Bryčka už byla ozdobená, já v bílých šatech nachystaná, pan farář v kostele. Malý Pepík Odvárka vbíhá do světnice: "Pavel sedí v hospodě a že prý si Lotku nevezme. Prý by mu to polepilo stranickou kariéru." Taková ostuda. Teď už mě čeká snad jen ten klášter. A hodně daleko. Bratr vyrazil k hospodě. Popadl Pavla za límec a vytáhl ho od rozpitého piva. "To jsi chlap? Dal jsi jednou slovo, tak ho koukej dodržet!" Pavel dopil pivo, na kuráž si dal ještě jednoho panáka a odešel se oženit. Protože chlap, to on je.

Pár let jsme spolu byli možná i šťastní. Narodily se nám čtyři krásné děti a Pavel vypadal spokojeně. Ustál padesátá léta, i s Němkou a katoličkou na krku. Ale byla jsem pro něho stále větší zátěží. Neměl šanci udělat stranickou kariéru, zůstával jen odborovým předákem slévačů. Odcizovali jsme se stále více a více. On žil pro schůze, já pro děti. A pro Boha. Kostel se stával mým útočištěm, místem, kde jsem nacházela klid. Pomalu jsem na život rezignovala.

Než jsem ho opět uviděla. Seděl v čekárně u zubaře, kam jsem přijela se svým starým tatínkem. Jindřich. Pořád ještě pěkný mužský, i když život se na něm hodně podepsal. Viděla jsem, jak se polekal, když mě poznal. Ale stačili jsme si vyměnit pár slov. A domluvit schůzku. Chtěla jsem vědět, proč na mě zapomněl. Jindřich nikdy v Německu ženatý nebyl. V posledních dnech války byl během bombardování těžce raněn a dlouhou dobu strávil ve špitále. Když se vrátil, zjistil v hospodě, že se budu vdávat. Na statku hospodařil starší bratr s rodinou, Jindřicha doma nic nedrželo. Odešel do Ostravy, kde začal pracovat jako dělník v koksovně. Možná jsme se mohli dát dohromady, ale byla jsem vdaná, před Bohem i před lidmi. A tak jsme si jen občas napsali, co nového.

Když se Československem provalily tanky Varšavské smlouvy, zhroutil se Pavlovi svět. Byl vyloučen ze strany za nesouhlas s příjezdem vojsk spřátelených armád. A v létě roku 1970 ho srazil vlak. "Nešťastná náhoda, když si krátil cestu přes koleje," konstatoval příslušník Veřejné bezpečnosti. Já jsem ale přesvědčená, že Pavel už nedokázal dále snášet zpackaný život - s nemilovanou ženou, opuštěn stranou, které obětoval svůj život, bez jakékoliv vyhlídky na lepší zítřky. Nikdy jsem se ho nezeptala, proč se se mnou nerozvedl.

S Jindřichem jsme se začali scházet. Nejdříve potají, aby děti nevěděly, pak nás samy děti přesvědčily, že se nemáme za co stydět. Zůstalo jen přátelství. Z Jindřicha se stal zapšklý starý mládenec, který už dávno nečetl Čapka ani Jiráska; ze mě stará, utahaná ženská. Kdybych tehdy, po válce,  počkala o pár měsíců déle, mohlo být všechno jinak. Jestli lepší nebo horší, to už nikdy nezjistím.

A tak mi zůstala jen víra a vnoučata, kterým můžu vyprávět pohádku o Lotce a Jindřichovi.

Přežila jste porod a doufala, že máte to nejhorší za sebou, jenže pak se z ničeho nic objeví u mrněte kolika, nebo reflux a to je teprve to pravé peklo. Sám Dante by to nenapsal líp, zvlášť pak, když se tyto neduhy objeví současně. Pravá Božská komedie může začít.

Naneštěstí, na rozdíl od ní, v mateřství nemáte žádného průvodce, který by Vám řekl, co kdy dělat. Tady Vergilia, aby jeden pohledal a tak Vám nezbude než dát na své vlastní pocity a intuici. Pokud trpíte nízkým sebevědomím jako já, může to dojít až tak daleko, že kvůli „malichernostem“ typu větry, nebo blinkání v podstatě přestanete kojit.

Děti trpící těmito neduhy jsou hodně plačtivé, neklidné, při kojení se odtrhávají od prsu a to, co je příčinou těchto jevů pravděpodobně odhalíte až po delší době. Jakmile ale přijdete na to, co vašeho drobka trápí, můžete si gratulovat. Postupujete do druhého levelu zvaného očistec. Přece jenom se lépe bojuje proti protivníkovi, jenž má jméno, než proti bezhlavému rytíři.

Když si uvědomím, kolik bolesti jsem musela vytrpět, abych se rozkojila a pak to doslova kvůli prdu za jeden týden úplně zahodila, je mi do pláče. Není divu, že brekot byl u nás víc než doma. Plačtivá už nebyla jen Matylda, teď už jsme řvaly obě..zkrátka cenu pro Uplakánky roku máme po právu v kapse.

Vyzkoušeli jsme všechno, ale přesto moje trička každý den zdobí originální batika, kterou moje Tylinka pomocí zvratků vyrobí. Mohla bych také pořádat módní přehlídky, protože tak často jsem se nepřevlíkala ani ve svém pubertálním období. Teď je to o to lepší, že neměním oblečení jenom sama sobě a Tyldě, ale i ostatním členům domácnosti, kteří nějakou tu šavli občas také zachytí. Co Vám budu povídat, my se doma nenudíme.

Pokud jste na tom podobně, než začnete vytáčet Chocholouška, můžete vyzkoušet následující tipy:

Proti kolice

masáž bříška – ve směru hodinových ručiček, pomoci můžou také různé bylinné emulgely s obsahem vonných silic

chování v úlevových pozicích typu tygřík a klubíčko

pauzy a odříhávání v průběhu kojení/krmení

teplá plena či nahřátý pytlíček s hroznovými jadérky přikládaný na bříško

sirupy a kapičky proti nadýmání

kojení pouze z jednoho prsu – při střídání prsů během kojení dítě vstřebá více předního mléka, to obsahuje více kvasných produktů, které zvyšují množství plynu

rektální rourka

nekojeným dětem mohou pomoci speciální mléka, většinou jsou označena slovem sensitive

Proti refluxu

zvýšená poloha – jak při kojení/krmení, přenášení, tak i ležení

žádné prudké pohyby

odstříkání předního mléka – to zadní je až 5 hustší a má tak mnohem větší šanci, že se v bříšku udrží

Nutriton – výtažek ze svatojánského chleba, podává se přimíchaný ve vodě nebo v odštříkaném mléku těsně před kojením, zahušťuje mlék

pro nekojené speciální umělá mléka s označením AR

pohodlné oblečení pro miminko – bez gum v pase

po jídle ho alespoň půl hodiny nepokládat do postýlky, nýbrž chovat, nosit v šátku, dát do lehátka, autosedačky, zkrátka udržet ho ve zvýšené poloze

Je to tvrdý boj, ale musíme věřit, že jednou toto náročné období pomine a i my se dostaneme do vytouženého ráje. Z vlastní zkušenosti doporučuji nosit dítě v šátku, opravdu to pomáhá… Ať se i vám podaří co nejdříve dítko uklidnit, to vám přejou holky ze Slzavého údolí 😉

Pokud se Vám moje články líbí, poprosím Vás o podporu v soutěži mamablog roku a to na stránkách: http://www.mamablogroku.cz/kategorie-lifestyle/ Hlasovat můžete jednou denně a vyhrát tak zajímavé ceny. Budu vděčná za každý jeden hlas. Vystupuji zde jako Pihatá máma. Děkuji!

„A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo.“

Jedním z argumentů, které jsou velmi častou používány v diskusi o vhodnosti a nevhodnosti ústavní péče pro nejmenší děti, je špičková zdravotnická péče, která je zde dětem poskytována.

Nemocné miminko přece patří do nemocnice nebo do dětského centra, kde se o něj náležitě postará výborně proškolený personál.

Je tomu ale opravdu tak? Je pro děti s různými zdravotními komplikacemi opravdu nejlepším prostředním právě sterilní prostředí se špičkovým lékařským vybavením, ale bez té nejdůležitější osoby? Bez mámy? Nebo všeobecněji bez té nejdůležitější a jediné pečující osoby?

Dnešní příběh, za který vděčím jedné úžasné pěstounce na přechodnou dobu, Vám na tyto otázky myslím docela hezky odpoví…

Cesta k pěstounství

Některé životní události změní kompletně Váš pohled na svět. A to se stalo také mně, když jsem byla s mým synem po těžkém úraze hospitalizována v nemocnici na oddělení JIP.

Na stejném pokoji naproti v postýlce leželo maličké miminko z ústavu. Bylo úplně samo! Sestřičky se samozřejmě moc snažily! Nakrmily, přebalily, obstaraly vše potřebné, občas i nějaká stihla něco navíc – pomazlit a pohladit.

Ptala jsem se, zda můžu nějak pomoci? A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo. Každé dítě má přece právo na doprovod mámy nebo jiné blízké osoby!

Doma jsem se pak o vše začala více zajímat a dozvěděla jsem se o pěstounské péči na přechodnou dobu, která byla v té době ještě v úplných plenkách.

Rozhodla jsem se, že bych se takovou pěstounkou také chtěla stát. Vše jsem probrala s manželem a dětmi, úžasné bylo, že všichni byli pro! Takže jsme se mohli vrhnout do schvalovacího procesu, který trval celých dvacet měsíců.

Přípravy byly vedeny opravdu výborně. Moc ráda na ně vzpomínám, protože jsem se díky nim poznala s úžasnými lidmi.  Nakonec jsme absolvovali i konečné psychologické posouzení o tom, zda je naše rodina vhodná a zvládne všechny otřesy, které můžou s přijatými dětmi přijít.

O Aničce

Dva dny po zařazení do registru přechodných pěstounů jsme si jeli pro první odložené novorozeňátko do porodnice! Mou náručí prošlo už několik dětiček. Anička to ale měla myslím úplně nejtěžší …

Pro Aničku jsme si jeli jako pro zdravé pětidenní novorozeňátko zanechané matkou v porodnici.

Ve spisu byla zmínka o tom, že matka užívala v těhotenství pervitin a THC. Trošku nás zarazilo, jak byla Anička maličká. V době, kdy jsme ji přebírali, měla totiž jen něco málo přes 2 kg.

U pediatra, kam vedla naše cesta přímo z porodnice, padlo podezření, že maličká není narozená jen o tři týdny dříve, jak nám bylo řečeno lékaři na novorozeneckém oddělení.

Což se později také potvrdilo.

Složitý vstup do života

Anička neuměla sát, takže jsem jí doma krmila speciální maličkou lahvičkou s miniaturní savičkou. Maličkou jsem držela prakticky v dlani s hlavičkou mírně zakloněnou a při krmení jsem jí lehounce masírovala bradičku. Pomaličku takhle pila jeden mililitřík za druhým.

Problém byla také horší funkčnost střev. Anička tak mnohem pomaleji přibývala na váze než jiná miminka.

Co bylo horší, byl novorozenecký abstinenční syndrom, který si Anička přinesla sebou na svět. Nehezké, bolestivé stavy, kdy se Vám miminko prohýbá do luku a celé jeho tělíčko se třese, trvaly tři měsíce. Byla jsem vždy u ní a držela jí v teple a náručí.

S čím jsme ale bojovali nejvíce, byly dechové apnoe – zástavy dechu. Na začátku nám zapomínala Anička dýchat někdy i desetkrát za den! Později třeba už jen dvakrát týdně a postupně těchto příhod ubývalo, až zmizely úplně.

Někdy stačilo malou rázněji pohladit, někdy jsem ji musela zvednout (to je prakticky taktilní stimulace). Bohužel se stalo, že to nepomohlo a to jsem pak musela Aničku resuscitovat. Manžel mezi tím volal záchrannou službu.

Zpočátku jsem se proto bála kamkoliv od ní hnout. Neluxovala jsem, nechodila na zahradu ani nikam jinam. Jenom v případě, že byl někdo jiný doma. A když začal houkat monitor, tak jsme se celá rodina seběhli z různých části bytu k postýlce nejrychleji jak jsme uměli.

Ve chvíli, kdy Vaše miminko nedýchá, prostě jednáte. Možná tak trochu jako robot. Rozdýcháte ho a stres v podobě třesu na vás dolehne až následně.

V nemocnici

Díky všem těmto komplikacím musela být Anička několikrát hospitalizována v nemocnici. Já tam vždy byla s ní, a to i v průběhu různých vyšetření, které musela absolvovat.  

Vždy se na mě dívala velkýma smutnýma očima. Ale byla ráda, že jsem tam s ní!

Pokaždé, když slyšela můj hlas nebo jsem si ji vzala do náručí, tak se krásně uklidnila.

První měsíc vlastně ani neměla sílu plakat. Poprvé se na mě pak usmála, až když jí byly tři měsíce, ale stále s těma smutnýma očima.

O měsíc později se Anička začala opravdu probouzet k životu. Očička jí začala zářit a naučila se smát nahlas. Někdy se smála tak, až se zajíkala. A já měla velkou radost.

Postupně se zbavovala jednoho problému za druhým. Pomohly rehabilitace, lékaři, láska a péče celé rodiny a samozřejmě její velká vůle a chuť žít.

Stala se z ní nádherná, šikovná a mazlivá holčička.

Máma a táta?

Díky jejímu zdravotnímu stavu u nás Anička zůstala dlouho – celých šestnáct měsíců. Už jsme se začali bát. Přece jen díky nehezkým informacím ze spisu o zdravotním stavu malé se rodiče hledali velmi těžko. A u nás mohla zůstat jen rok od soudního rozhodnutí.

V jednu chvíli se zdálo, že se rodiče pro Aničku vážně nenajdou. Věděli jsme, že bychom Aničku nikdy nezvládli umístit do dětského centra – zůstala by u nás. Nicméně tohle rozhodnutí jsme nakonec naštěstí dělat nemuseli.

Když její rodiče poprvé přijeli, Anička jako by věděla, že jsou to oni. Dívala se na ně jinak, než na všechny předchozí návštěvy. Její výraz ve tváři nikdy nezapomenu, vážný a zkoumavý pohled, kterým si své budoucí rodiče prohlížela. Nebála se, neplakala, ale jako by přeskočila jiskra ...

Předání Aničky rodičům trvalo celé dva měsíce. Bylo to krásné a náročné zároveň. To víte, že jsem měla knedlík v krku, ale jsem šťastná, jak úžasné rodiče Anička dnes má! Rodiče mi posílají její fotky a píšou mi o jejích pokrocích. Moc ráda si ty fotky prohlížím. Dnes je z ní šťastná a zdravá holčička …

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Mám za sebou krásné dva týdny. Dokonce ani ošklivá nemoc dětí mi nemůže zkazit pocit, že přesně takovou pauzu jsem potřebovala.

Pocity, které ve mně narůstají týden po týdnu, kdy jsem doma, jsou zvláštní. Takové stísněné. Myslím, že moji situaci pochopí asi každá maminka, která je se svými dětmi doma sama, nemá v blízkém okolí vůbec nikoho, kdo by pomohl a manžel jezdí domů pozdě večer.

Nikdy bych nebyla řekla, jak budu toužit po tom, aby rodina bydlela co nejblíže. Abychom neměli problém čas od času odevzdat děti a užít si chvilku pro sebe. Nebo i osamotě. 

Nechci, aby to vyznělo zvláštně, ale děti jsou hrozně vyčerpávající. Zvláště, když jsem s nimi 24/7. 

Dokud byla jenom Laura, tak jsem nepociťovala nikterak velkou tíhu. A pak se narodil Filip. A ač je to klišé jako hrom, skutečně platí: "Jedno dítě, žádné dítě."

I když má někdo jedno dítě, které vydá za 3, tak si buďte jisté, že v momentě, kdy Vás bude o jednoho více, i kdyby další dítě bylo sebevíc poslušné a hodné, stejně je toho čas od času prostě moc.

A tak nějak to bylo u mě. Doma jsem nebyla od října. Nejdřív nás ubíjely nemoci dětí, po novém roce zas měla mamka hromadu práce (účetní pochopí). 

Takže KONEČNĚ jsme mohli přijet. A já nasála hromady pozitivní energie, dostala geniální nápad, který prostě musím zrealizovat a dotáhnout do konce, užila jsem si krásného počasí, sluníčka, konečně zašla i do obchodu a něco si nakoupila, viděla se s kamarádkami, které znám snad odjakživa, chodila na procházky a prostě zvolna a šťastne dýchala.

Doma je doma. Dokud jsem sama nezaložila rodinu, neuvědomovala jsem si, jak důležité je mít zázemí a místo, kam se vracet. A hlavně- což je hrozně zvláštní- čím jsem starší, tím víc mě to táhne ke kořenům. Tím víc si cením vše, co souvisí s mou vlastí, s kulturou a národem...

A ač jsem se narodila v Praze, ač jsme se přestěhovali až když mi bylo 6, jako svoji domovinu, svoji rodnou zemi, vnímám Slovensko. Nádhernou krajinu s nejkrásnějším folklorem a vřelým srdcem...

A co vy a domov? Rády se vracíte k rodičům? 

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

... a přesto se velká většina maminek věnuje raději nakupování výbavičky a porod vlastně vůbec neřeší. " Zvládly to tisíce žen přede mnou, takže na tom nemůže nic být, zvládnu to taky". Ano, zvládne to každá, ale jde o to JAK!

Některým ženám je naprosto jedno, jak porodí své dítě, chtějí to mít hlavně rychle za sebou (samozřejmě tento přístup nekritizuji, je to na každém). Já jsem ale jiná - už od prvního těhotenství jsem věděla, že chci, aby i porod byl zážitek, na který budu ráda vzpomínat, a ve svých představách jsem přesně věděla, jak by to mělo vypadat🙂 Nenechala jsem tedy nic náhodě a rozhodla jsem se na všechno poctivě připravit.

Oba porody jsem měla skvělé - a to i když byl první syn v "obávané" KP poloze - musím říct, že to připisuji především tomu, že jsem se cítila pořádně připravená, zhruba jsem tušila, do čeho jdu a co si od toho slibuji. Hodně z vás mi psalo o rady, proto jsem se rozhodla sepsat, jak vlastně moje "předporodní příprava" vypadala. Podotýkám, že mým cílem byl od samého začátku přirozený (nejen vaginální) porod.

1) Výběr porodnice

Možná, že se to někomu bude zdát úsměvné, ale řekla bych, že se jedná asi o ten nejdůležitější, klíčový bod. Ne všechny porodnice jsou stejné a ne všude můžete přirozený porod zažít. Chce to hodně zjišťovat, číst recenze maminek a nejen slepě věřit tomu, co si daná porodnice napíše na www stránky. Samozřejmě pak taky hraje obrovskou roli to, kdo bude zrovna u vašeho porodu, protože v každé porodnici se vždy najde někdo, kdo porod vnímá úplně jinak, popř. má zrovna den blbec - jen to už člověk bohužel nemá šanci ovlivnit:(

2) Porodní plán

Opět velice diskutovaný bod. Část veřejnosti (i té laické) jej vnímá jako červený hadr na býka. Bohužel to tak je i v některých porodnicích (proto doporučuji jít s PP tam, kde jsou na ně zvyklí a rovnou si vás nezaškatulkují mezi pošahané lesany, které absolutně netuší, co takový porod obnáší).

Když sepisujete porodní plán, tak se klidně inspirujte na internetu, ale vždy byste měly vědět, proč chcete to, co chcete. Fakt nemá smysl zkopírovat něco, co si napsala kamarádka - porodní plán je především o tom, že popíšete, jak si představujete ideální porod právě vy. Pokud porodnice  nabízí možnost konzultací porodních plánů, určitě ji využijte - seznámíte se s prostředím, personálem a hlavně budete vědět, co na vaše požadavky říkají tamní lékaři a případně se vám dostane i vysvětlení a rad od odborníků. 

Porodní plán z mého prvního porodu je k přečtení zde a pro druhý porod zde.

3) Homeopatie u v těhotenství a u porodu

Homeopatii jsem nikdy neřešila, ale před svým prvním porodem jsem potkala úžasnou lékařku (porod pak proběhl právě s ní), která mi doporučila přesnou homeopatickou přípravu na porod, která se jim prý velmi osvědčila. Říkala jsem si, že pokud by to nepomohlo, určitě mi to neublíží - a šla jsem do toho. Článek o tomto tématu jsem na MK sepsala již dávno, takže se mu nebudu dále věnovat - pokud máte zájem o více informací, nahlédněte sem - kde najdete přesný návod, kdy - co - a jak🙂

4) Maliník, lněné semínko, datle

Maliník

Čaj z maliníku je dobrý na spoustu věcí, mimo jiné by měl ženě pomoci připravit a změkčit porodní cesty. Čaj se doporučuje začít pít až od ukončeného 34. tt těhotentsví (já pila až později - poč. 36. tt) - začíná se jedním šálkem denně a postupně se navyšuje  na 3 - 4. Z vlastní zkušenosti doporučuji popíjet spíše přes den, večer mi způsoboval poměrně silné a nepříjemné poslíčky. 

Mnoho maminek si stěžuje na to, že jim čaj moc nechutnal - mně chutnal moc, dávala jsem si do něj lžičku medu a pak mi ho upíjel dokonce i manžel🙂

Lněné semínko 

Se doporučuje začít konzumovat od 35. tt a těhotným by mělo přinést hned 2 pozitivní výhody. Většina maminek ho užívá z toho důvodu, že by mělo usnadnit porod tím, že zvyšuje množství hlenu v porodních cestách = jednoduše řečeno by mělo usnadnit průchod miminka tím, že se to bude lépe "klouzat". Kromě toho také pomáhá proti neduhu, který trápí velkou spoustu těhotných žen - a tím je zácpa.

Příprava: Do hrníčku dáme 1 polévkovou lžíci lněného semínka, zalijeme vroucí vodou - necháme vychladnout a poté můžeme konzumovat. Je velmi důležité semínko rozkousat a sníst s ním i ten "sliz", který vzniknul. Semínko je možné přidat do smoothie, do jogurtu či konzumovat samotné. Já osobně jsem konzumovala samotné - chuť to nemá v podstatě žádnou a dá se to v pohodě přežít🙂

Datle

Moc hezký článek o datlích u porodu si přečtěte zde - víc asi nemá potřebu komentovat🙂

http://www.jemnezrozeni.cz/single-post/2016/07/14/N%C4%9Bco-na-t%C4%9Bch-datl%C3%ADch-bude-Jak-mohou-datle-pomoci-v-t%C4%9Bhotenstv%C3%AD-a-p%C5%99i-porodu,

5) Příprava hráze - cvičení s Aniballem a masáž hráze

Tento bod já osobně považuji za ten nejdůležitější, který mi dal opravdu nejvíce. 

Cvičení s Aniballem se doporučuje začít až po ukončeném 36. tt (hodně maminek začíná cvičit dříve, ale je to fakt zbytečné) a cvičí se hned několika způsoby. Balonek je potřeba nejprve zavést dovnitř a nafouknout ho, poté nechat chvíli jen tak - zvykat si na něj a tlak, který s postupně navyšujícími se obvody stále sílí. Po nějaké době je načase začít posilovat svaly pánevního dna (kterými u porodu budete vytlačovat skutečné miminko) - balonek vtáhnete dovnitř, cca 10 sekund držíte a poté povolíte. A takto několikrát za sebou (pokud jste do této doby měly problémy s udržením moči třeba při kašli či kýchání, je po nich). A na závěr následuje třetí část cvičení - vypuzování balónku. Zde je potřeba zdůrazit, že se nehraje na rekordy, je strašně důležité přizpůsobit si tempo, nikam nespěchat. Protože nejsou ani tak důležité nacvičené centimetry, jako spíše práce s těmi potřebnými svaly - prostě víte, kde u porodu zabrat, aby to bylo efektivní.

6) Informace, informace, informace

Spousta prvorodiček o porodech nechce dopředu nic vědět, ale informace jsou ohromně důležité. Je potřeba vědět, jak porod probíhá, jak mohou případné lékařské zásahy ovlivnit porod i miminko. Je prostě dobré číst - pro mě byly třeba ohromně přínosné i popisy porodů zde na koníkovi - u některých jsem slzela dojetím, u jiných mně naopak běhal mráz po zádech. Se všemi informacemi pak žena získá představu třeba o tom, jak by si porod představovala pro sebe.

Pokud bych měla doporučit jen jednu jedinou knížku, byla by to tato:

Znovuzrozený porod - Michael Odent

Na závěr chci jen dodat, že vám nikdo nezaručí, že budete mít super porod, když budete toto všechno dělat, ale příprava prostě dělá své - i po psychické stránce. Aje vždycky lepší být připraven, než si pak zpětně něco vyčítat.

Všem moc přeju pohodové porody podle vašich představ - STOJÍ  TO ZA TO!!!

Ps: a teď už se konečně můžu vrhnout na sepsání druhého porodu 🙂 

Vrátili jsme se z víkendu na severní Moravě, kde máme celou naši rodinu a kde, jak se říká, je kraj razovity a tvrdý. A tak i lidé tam mluví krátce a tvrději a často třebas slovy, kterému člověk z místa jen o pár kilometrů dále už nerozumí. Každý region a nářečí má to svoje, ale ať už jde o babičku z Ostravy nebo dědu z Prahy, u všech najdete  něco společného. Všichni v povídání si se svými vnuky použijí zdrobněliny a snad už jen v mizivé míře šišlají.

O faktu, že na dítě nešišláme se zde nechci nijak rozepisovat, ale někdo by mohl mylně k šišlání řadit i užívání zdrobnělin. Zdrobnělin se netřeba bát a v rozumné míře patří do slovníku při komunikaci s dítětem.  (Rozumím tomu, že máme rozumnou míru každý jinde ;)

Užívání zdrobnělin má kromě svého emočního náboje, i pro děti užitečnou vlastnost pomocníka ve skloňování našeho krásného, ale také poměrně složitého jazyka, jak už jsem před časem psala na blogu.

Zdrobněliny jednoho rodu se totiž skloňují stejně. Dítě má u zdrobněliny možnost se zorientovat snadněji, než když slyší slovo v základním tvaru a skloňování tak pro něj bude čitelnější. Zkuste si to!

příklad:

• slova ženského rodu

VODA bez vody, o vodě, s vodou                

VODIČKA bez vodičky, o vodičce, s vodičkou    

POSTEL bez postele, o posteli, s postelí  

POSTÝLKA bez postýlky, o postýlce, s postýlkou

• slova mužského rodu

POLŠTÁŘ  bez polštáře, o polštáři, s poštářem            

POLŠTÁŘEK bez polštářku, o polštářku, s polštářkem                                          

KLOBOUK bez klobouku, o klobouku, s kloboukem  

KLOBOUČEK bez kloboučku, o kloboučku, s kloboučkem 

U malých dětí, které se slovy teprve začínají, používám spíše slova v základním tvaru, jsou kratší a pro dítě tak "stravitelnější". Až později, kdy u dětí očekáváme, že začnou tvořit věty a taky ovládat gramatiku, se zdrobněliny mohou hodit.

více článků o vývoji řeči a radostech z mého světa - logopedka matkou

na www.proslova.cz

#blogujeme(23)  #mk_blog_academy(18)  #vyvoj_ditete #vychova_vzdelani