Máte doma půlroční mimino? Člověk tak nějak tuší, že se v dítěti toho musí spoustu "odehrávat" a to nejen na poli řečového vývoje. A i když dítě ještě nemluví "opravdovými" slovy, každý rodič ví, že dítě komunikuje už dávno před tím, po svém. Než ale spustí se slovy, musí řeč nebo jazyk, chcete-li, doslova nasát. 

Víme, že děti jsou v kontaktu s jazykem už v prenatálním období /předčítáme břichu/, tedy v 6 měsících už jsou to zběhlí posluchači. Děti totiž v tomto období disponují mimořádnou fonematickou citlivostí, což znamená, že rozlišují i ty kontrasty jednotlivých hlásek, které my dospěláci už NEjsme schopni zachytit i kdybychom se snažili sebevíce.                                         

(fonematická od slova foném = zvuková podoba hlásky)

 Citlivost k hláskám dětí okolo 6. měsíce je omračující.

naše malá "houba" v 6měsících ;)

Pokud máte doma dítě tohoto věku, věřte, že je nyní "ultrahoubou" na hlásky. Werkerová a Tess (1984) svým výzkumem prokázali, že děti 6-8 měsíční dokáží například zachytit a rozeznat hlásky, které vůbec nejsou obsaženy v jejich mateřštině. Citlivost se dále vztahuje třebas i na nuance jedné hlásky  (př. slovenská a česká varianta hlásky L).

„O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říci. Odstěhovali se proto na druhý konec republiky. Já nic netušila, jen jako malé holčičce mi vrtalo hlavou, proč nemají fotky od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.“

Jak se asi cítí člověk, který část svého raného dětství strávil v ústavní péči? Je vůbec možné, aby události, které se staly v době, kdy mozek ještě nezaznamenává a neuchovává vzpomínky, zanechaly na člověku nějaký následek? A může to být následek zásadní, takový, který ovlivní vnímání sebe sama a světa kolem nás na celý následující život?

Na všechny tyto otázky Vám, myslím, odpoví následující příběh, za který děkuji dnes už dospělé ženě, kterou její náhradní rodina přijala z kojeneckého ústavu v pouhých osmi měsících života…

Jak začal můj příběh?

Narodila jsem se na velikonoční pondělí před mnoha lety. Na svět jsem tenkrát nepřišla sama. S mým bratrem – dvojčetem jsme se narodili velmi předčasně, což se mu bohužel stalo osudným. Moje biologická matka pak zemřela jen několik málo měsíců poté.   

Prvních osm měsíců svého života jsem tak strávila sama v kojeneckém ústavě. Když mě poprvé uviděli moji adoptivní rodiče, neuměla jsem vůbec nic z toho, co takhle velká miminka mají umět. Jen jsem tak ležela v postýlce, aniž bych se usmála nebo zaplakala.

Když se potvrdila alergie, tak jsem si zpětně přehrála situace v životě svého syna.

Mělo mi dojít dřív, že se něco děje.

Ale nenapadlo mě to. O alergiích nic nevím.

Když mu bylo asi 7-8 měsíců tak na doporučení naší DR jsme začali dávat jogurt (Hollandia) tu my však vyzvracel > né moc - spíše ubliknutí, ale stalo se nám to 2x. 

Říkám si asi není ještě připraven. Zkusila jsem to za měsíc ale už z jiným jogurtem (Choceňský) a ten nevyzvracel - moc mu chutnal.

Po tom roce jsme mu dali Matyldu, Lipánka . . . > a ty teda zbožňuje.

„Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen. Věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.“

Myslím, že je úžasné, pokud se člověku podaří splnit si svůj dětský sen. A když jeho prostřednictvím ještě pomáhá ohroženým dětem, je to opravdu obdivuhodné.

Někdy je ale cesta k jeho realizaci dosti trnitá. O to víc inspirativní je, když se podaří ho vybojovat. Tak jako se to podařilo v následujícím příběhu této silné ženě.

Začátek příběhu

Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen.

Už někdy na začátku našeho společného života s manželem jsme se poprvé začali bavit o pěstounské péči. Nakonec jsme se domluvili, že nejdříve budeme mít vlastní děti. A tak se nám narodily dvě zdravé a krásné děti a my žili jako každá normální rodina.

Pěkně si se mnou Belene zahráváš, jen co je pravda. Slyš. 

Po překročení hranic s Římským impériem jsem vyhledala nejbližší svatyni, kde sídlí kněžky boha Lugha. Našla jsem zde tolik potřebné účtočiště a pochopení.

Vagga, hlavní kněžka, vyslechla můj příběh a nabídla mi, že než se dítko narodí, mohu u nich zůstat. Budu jim pomáhat starat se o jídlo, ošacení a budu k ruce, kde bude třeba. Do svatyně chodili lidé ze širého okolí pro radu, věštbu, ale i pro bylinky a masti. V Lugově svatyni žilo hejno posvátných havranů, o které se staraly jen kněžky a jen ty mohly vstupovat přímo do svatyně. Pro nás ostatní byl vymezen jiný prostor. 

Těšila jsem se z těhotenství a cítila, že dětátko se má čile k světu. Přicházel podzim a pomalu se blížil termín jeho příchodu na svět. Jedna z kněžek byla zkušenou porodní bábou a tak, i když byl porod těžký, byli jsme oba s malinkým brzy v pořádku. Ano, narodil se mi synáček. Byl Quintovi velice podobný - tmavé vlásky i oči. 

Bolelo mě u srdce, že na tu lásku a radost jsem sama. 

Krátce po šestinedělí za mnou přišla Vagga s prosbou o pomoc. V nedaleké osadě porodila manželka náčelníka kmene dvě děti. Je to žena v mém věku a děti jsou její první. Potřebovala by kojnou, protože pro obě děti nemá dost mléka. Vaggu napadlo, že bych u nich mohla najít dočasný domov a ještě být užitečná. 

Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.

Jedna z méně častých, ale o to zajímavějších otázek týkající se adopce dítka zní nějak takto „Mohu být schválena a přijmout dítě do osvojení také v případě, že nemám partnera?“

Odpověď zní kupodivu ano. Je to možné, i když se na začátku celého toho úředního procesu může zdát, že to taková samožadatelka má mnohem těžší než manželský pár.

Inspirací a pro dodání odvahy těm, kdo o takovém životním kroku uvažují, bude určitě následující příběh, o který se s námi podělila adoptivní maminka dnes tříletého chlapečka.

Cesta k adopci

Můj příběh začal před několika lety, kdy se mi po letech marného snažení o miminko, umělých oplodněních a potratu rozpadlo manželství. V té době jsem si řekla, že je dost miminek, která nemají maminku, a ráda jedno takové stvořeníčko přijmu do svého života. Život bez dětí jsem si nedovedla představit, ale život bez partnera ano.

Sen o budoucnosti naplněné bohatstvím, slávou a věčným mládím se nikde jinde nerozplynou tak rychle jako v USA, zvlášť pokud onemocníte. USA jako země neomezených možností pokulhává na konci žebříčku všech vyspělých států v oblasti sociální, neb tu neexistuje možnost placené mateřské ani placené nemocenské.

Soustřeďme se na nemocenskou a mateřskou. Jak mateřská tak nemocenská spadají pod The Family and Medical Leave Act of 1993, zkráceně FMLA. Tento federální zákon byl jedním z hlavních prezidentských bodů prvního termínu Billa Clintona. Co tento zákon přinesl? Možnost 12 týdnů neplaceného volna s uhlídáním pracovního místa. Toto neplacené volno se vztahuje na zaměstnance pracující minimálně 12 měsíců na jednom místě pro zaměstnavatele s minimálně 50 zaměstnanců v okruhu 75 mílí. 

FMLA je jediním federálním zákonem, tedy zákonem, kterým se musí řídit firmy s více než 50 zaměstnanci po celých Spojených Státech, který se zabývá mateřskou či rodičovskou dovolenou nebo nemocenskou. Pokud se zaměstnanec kvalifikuje pro FMLA, nesmí být po dobu trvání propuštěn ze zaměstnání a zároveň nemusí platit plné zdravotní pojištění, tedy je zodpovědný pouze za část zdravotního, které jen normálně odečteno z platu. 

Zaměstnanec má také možnost být na FMLA s tím, že si vyčerpá všechny svoje našetřené dny dovolené a a dny určené pro nemoc (mimochodem, jako státní zaměstnanec dostávám každých dvacet odpracovaných dní jeden den dovolené a jeden den určený pro nemoc), tyto dny se sečtou a roztáhnou na 50 procent, takže nepřijdete o plat a nemusíte platit zdravotní, ale také vyčerpáte všechny dny volna, které máte. 

Během svojí tzv. mateřské jsem zvolila tuto možnost. Mých našetřených 35 dní, roztáhlo se mi to tehdy na skoro 3 měsíce, tyto 3 měsíce se mi zdály krátké a tak jsem byla ještě na měsíc a půl neplaceného volna, kde jsem ale tehdy byla zodpovědná za celé zdravotní, což činí kolem 1500 dolarů měsíčně. 

Nemocenská část FMLA je také 12 týdnů a opět neplacených, opět je zaměstnanec zodpovědný pouze za část zdravotního pojištění. Pokud potřebuje zaměstnanec dalších několik měsíců na zotavenou může tak učinit po vyčerpání všech dnů volna a poté jít na 6 měsíců na půl platu.

Belene, zahráváš si s mým osudem! Nevím, zda unesu ještě další zkoušky!

Všechno se to stalo tak rychle, že jsem ještě neměla čas se z toho vzpamatovat. Každým dnem jsem očekávala svého milého Quinta, kterak přijede s tím svým neodolatelným úsměvem a jiskřivýma očima. Namísto toho přijel posel. Posel špatných zpráv. 

Quintus byl smrtelně zraněn při požáru v kasárnách. Doteď nevím, jak se mohlo něco takového stát, ale nebyl jediný. Tu noc se hodně pilo, protože několik vojáků odcházelo z legií a hodně foukal vítr. Ani jsem se s ním nemohla naposled rozloučit.

Quintův strýc mi dal najevo, že nyní je moje přítomnost na jejich statku nadbytečná a že podle římského práva nemám nárok na žádné Quintovi peníze, protože jsem barbarka. Domluvil se však s jedním z jeho kupeckých přátel, aby mě spolu s další karavanou vzal tam, odkud jsem přišla. 

A tak jsem teď se zlomeným srdcem a žalem na cestě do domoviny. Ale mám ještě vůbec nějaký domov? Kam se mohu vrátit? Otec již není, jeho dům nejspíš obývá někdo jiný. Ano, měli jsme tam přátele, ale jak by mě přijali, když jsem utekla od umírajícího otce. Za Bronem, za nějž jsem se měla provdat, také nemohu. Určitě je již ženatý s jinou a mě bere jako zrádkyni. Zbývá mi snad jediné. Dočasně najít útočiště v některém blízkém sídle druidů a kněžek. Kněžky vždy pomáhají lidem nemocným a v nouzi.

Snad bych jim tam mohla být nějaký čas nápomocná. Zjistila jsem totiž, že jsem těhotná! Ani jsem to nestačila Quintovi říct. Nevím, co teď se mnou a s dítkem bude. Snad u druidů najdu pochopení a pomoc v nastávajím období.

Dnešní ozvěnou z blogu pro slova bude poněkud "ožehavé" téma  pro rodiče, ale také časté téma pro logopeda.

Tento příspěvek jsem psala jako logoped i jako rodič. Téma je totiž zasazeno v nejasné situaci současných tendencí a starých osvěčených mouder, ale i zjitřených emocí spánkovou deprivací a bolavými bradavkami. Posílám snad výstižný příspěvěk, pro Vás rodiče.

Už jen to, kdo všechno může užívání dudlíku komentovat:

laktační poradkyně - "Určitě ne, zvláště pak v období šestinedělí, dudlík kazí techniku kojení"  / souhlasím

uvědomělá matka - "Dudlík? jiným jménem šidítko? Své dítě přece nebudu šidit" / souhlasím

unavený rodič - "Co? Jo, dítě  snáze usne, vyspíme se"  / souhlasím

Neznám lepší způsob strávení horkého víkendu než u dobrých přátel na zahradě s neméně dobrým jídlem a pitím! Minulou sobotu se povedlo. Nacpaní, s výborným vínkem v ruce, povalovali jsme se po různých koutech pergoly. Kamarád, opojen sluncem a vínem, zahleděl se na zapadající slunce a celkem neočekávaně zanotoval jednu moravskou lidovou, kterou jsme v dobách táboráků zpívávali, když nám bylo obzvláště dobře.

Z nostalgie nás vytrhla jeho dvanáctiletá dcera. Znechuceně se na otce podívala a pravila: "Tati, prosím tě, neztrapňuj se před našimi přáteli..." Fakt, že mě dvanáctiletá slečna považuje za svou přítelkyni, mě neuvěřitelně potěšil. Fakt, že spokojeného zpívajícího otce považuje za trapáka, donutil zamyslet se nad tím, jak se mi posunula hranice trapnosti během posledních cca 30ti letech🙂 Ano, ve dvanácti by mi exhibující otec také přišel nesmírně nemožný. S věkem a zkušenostmi se měřítko trapáctví značně otupilo.

Když mi v sedmnácti praskly během tělesné výchovy šortky přímo na zadku, přemýšlela jsem o emigraci do nějaké vzdálené neevropské země, kam zpráva o mém znemožnění, doufám, nedorazí. Školní výlety pro mě byly noční můrou, protože odskočit si do křoví spolu s dalšími dvaceti spolužačkami, mi přišlo velmi dehonestující a volila jsem radši smrt z dehydratace.

Letos v zimě jsem musela cestovat na služební cestu do poměrně vzdáleného a studeného koutu České republiky. Cesty byly zavátý, takže autobus měl opravdu slušné zpoždění. A přesto, že jsem aplikovala osvědčenou metodu dehytratace, přesto se močový měchýř začal vehementně ozývat. Na nádražíčku, kde jsem měla cca 10 minut na přestup na jiný autobus, jsem vypálila z vozu a sprintovala do čekárny vyhledat toalety.

"Provozní doba 7.00 - 17.00" hlásala cedule na dveřích. Bylo 17.15. Začala jsem se, navzdory mrazu, poměrně silně potit, takže byla jakási šance, že přebytečnou tekutinu vypotím. Nicméně vzhledem k vidině další minimálně hodiny v hromadné dopravě, nezbylo než najít náhradní řešení. Kousek od budovy čekárny rostlo křoví. Nikterak vysoké, ale pro dřepící dámu akorát. Nenápadně jsem ke křoví vypravila zalezla do porostu.

V okamžiku, kdy jsem se chystala zvednout, vyšla z protější hospody početná skupinka svatebčanů s fotografem v čele, a kráčela směrem ke křovisku. Chvíli jsem doufala, že je ženich milovník autobusové přepravy a bude se fotit s přijíždějícími vozy, ale svatebčané se začali rozmísťovat kolem mého provizorního WC. Nezbylo, než se hrdě vztyčit, natáhnout punčochy, uhladit elegantní pouzdrovou sukni a s grácií odkráčet v ústrety přijíždějícímu autobusu. Všichni, včetně fotografa, byli tímto představením naprosto konsternováni, takže můj striptýz naopak nikdo nezaznamenal na vševidoucí mobilní telefon. Stát se to před deseti lety, sedím potichu v křoví dodnes.

Mini chlapík mluví hodně, mluví rád. Většinou anglicky, to se moc nezměnilo, prostě je to zrádce a schválně odmítá poetickou mluvu Vladislava Vančury a bohatá synonyma Karla Čapka. Je fakt, že zatím to ani s Čapkem ani Vančurou nepřeháníme. Ač je mini chlapík dítě velice chytré, nechci ho zahltit, a tak po večerech většinou čteme Ferdu Mravence, což mi připomnělo, že si musím napsat tátovi a zkásnout ho o nějaký nový český knížky. Ony se ty tři díly díly Ferdy přeci jen mírně zají. A ani ta blbá Beruna už nevyvolává ty správný emoce.

Včera večer jsem se rozhodla přerušit naši čtecí rutinu a vyrukovala s vlastní pohádkou a sice mírně pozměněnou formou "O vlku a kůzlátkách." Mini chlapík si to děsně užíval, zvlášť když jsem přidala přídavek ve formě rytíře, na kterýho skočí medvěd a lev. "Teda já ti řeknu, stejně je to neuvěřitelný, jak on ti fakticky rozumí," ozval se po dokončení pohádky obdivně Amík. "Neříkej, žes tomu nerozuměl?" "No pokud ta pohádka nebyla o vlku a třech prasátkách, tak asi ne." Řekl s nadějí v hlase Amík a když uviděl můj obličej hned zaspěchal s vysvětlením, "ale zase jsem se nesoustředil." Tak to se dá pochopit, když se nesoustředil, že nerozuměl, to je jasný.

Mini chlapíkova dvoujazyčnost nám ale dává taky docela zabrat. Nerada to říkám, ale někdy mu fakt nerozumím ani náhodou. Naštěstí jsem si vychytala několik odpovědí, který se hodí podle výrazu a mini chlapíkovi urgence. Většinou se dá odpovědět: "Fakt? Ne, to není možný!" Pokud gestikuluje a ukazuje hodí se: "Kde? Ukaž." Blbý je, pokud na něj není vidět a něco na mě volá, potom se rozhodně nevyplatí nezvednout se a nejít se okamžitě podívat, protože jeho nesrozumitelná hatmatilka může znamenat něco jako: "Našel jsem tvůj červenej lak na nehty, otvírám ho a matlám všude kolem." Popřípadě: "Jdu se sám napít, nalejvám si z tý třílitrový láhve a jde mi to docela dobře, myslím, že jsem to vychytal." Nebo: "Mami, kdes to nechala ten nůž, nemůžu ho nějak najít."

Asi měsíc nám unikalo mínění mini chlapíkova pořekadla: "Enděmation." Křičel to i několikrát denně, někdy si to i zpíval. Přiznám se, netušila jsem, až předevčírem jsem odhalila, že "enděmation" znamená "ants are marching on," to když jsem našla mini chlapíka, jak nadšeně výská nad pochodujícíma mravencema v jeho zapomenuté zmrzlině nechané na dvorku. Jak je vidět Ferda v něm zanechává vřelé city, které jsou viditelné nejen v mluvení, ale i v akci, což se pozná tím jak moc chce, abych na ně všechny vystříkala sprej, kterej je zahubí než ho sežerou. Ano, ze dvorku se k nám stěhujou celý čety Ferdů. Myslím, že je opravdu načase změnit literaturu.

Mini chlapík také přidává do svýho anglickýho repertoáru čím dál tím víc češtiny. To je pořád: "Poouzoul," neboli "pozor" "Dassi sám," je teď taky hodně oblíbený nebo "mami light no has," to když nechce, abych mu večer zhasla lampičku. Myslím, že ho budeme muset začít předávat tchánovi s tchyní s českým slovníkem. Je fakt, že se oba děsně snaží porozumět. Tchyni jsem teď nadávno zničila její naděje, že je mini chlapík genius a mluví plynule česky. "Hele, ale víš, že on mluví tak z 95 procent anglicky, že jo?" Chechtala jsem se potom, co se mě ptala na to, co to česky znamená "kašl," nepochopila, že takhle se přeci vyslovuje "castle." Chápu, že čeština zní dost nesrozumitelně, ale že by to bylo až tak děsný?

 Mini chlapík si ale tchána s tchyní skvěle vycvičil. Minulej tejden jsem se u nich musela jít natáhnout a než jsem usnula slyšela jsem mini chlapíka s tchánem, jak spolu konverzují. "Dassi no hají!" Děsil se mini chlapík toho, že by musel jít spát se svojí unavenou matkou. "No, of course not, you dont go hají. Only your mum goes hají." Uklidňoval ho tchán. "And would you like some ham?" Ptal se ho tchán, jestli nemá hlad, ne šunku mu nenabízel.

„Dala mi miminko do náručí a já necítila nic, vůbec nic kromě obrovského zmatku v hlavě. Ano, byla nádherná, ale bylo to, jako když Vám dají do náruče jakékoliv cizí dítě.“

Sen každého adoptivního rodiče je přivést si domů krásné, zdravé miminko přímo z porodnice. Rodiče tak zažijí s miminkem vše od prvního úsměvu, přes první krůčky až do dospělosti. Je to úžasná životní zkušenost, která s sebou ale alespoň na začátku nese velkou pachuť strachu z toho, aby se miminko nevracelo zpět do biologické rodiny.

Někdy je ale celá zkušenost s adopcí mnohem komplikovanější ve smyslu směsice pocitů a zkušeností, které přinese. Více už se dočtete v příběhu, který nás dnes zavede do blízkého zahraničí a za který moc děkuji adoptivní mamince dnes tříleté holčičky, kterou přijali s manželem přímo z porodnice …

Cesta k adopci

V době, kdy jsme s manželem měli za sebou už velmi dlouhou cestu za miminkem a dozvěděli jsme se, že ani poslední pokus o umělé oplodnění nevyšel, jsme se rozhodli podat žádost o adopci.

Přípravy ani všechno to papírování, které proces schvalování obnášel, nás vůbec nestresoval nebo nezatěžoval. Naopak vnímala jsem obrovskou úlevu v podobě naděje, že na konci celého tohoto procesu určitě budeme rodiči!

Mám pocit, že ti rozumím, alespoň o trochu líp. "Jak mi můžeš rozumět? Ty, která máš dítě?" Zeptáš se s bolestí v očích. 

Jak ti můžu rozumět já, která jsem cítila růst nový život ve svém těle? Já, která jsem nevešla do dveří a kolem které se všechno točilo. Já, která jsem během hodin zažila tu nejintenzivnější bolest a tu největší euforii v momentě, kdy jsem porodila. Já, která má doma malé dítě objevující svět. Já, která mu fouká bolístky a drží ho v náručí. Já, které říká "mami." A přece mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Lidé, kteří říkají, že ti bolest něco dá, lžou. Bolest ti nedá nic, to jen ty sama si v sobě musíš přerovnat myšlení. Lidé, kteří říkají, že ti nemoc něco dá, lžou. Moje nemoc mi nedala nic, moje nemoc mi vzala možnost být znovu těhotná. "Jsou tu přeci možnosti," řekneš mi ty, která jsi prošla vším co ti nabídli a pak jsi čekala s nadějí, která se pokaždé změnila v zoufalství. "Ano, možnosti tu byly," odpovím ti. Ano, možnosti tu byly, ale s mojí diagnozou a vědomím toho, že na odebrání vajíček je potřeba hormonů, které moje tělo v tu chvíli nepotřebovalo. S mojí diagnozou, kdy dalších minimálně pět let budu brát prášky, které mě možná uvedou do předčasné menopauzy, se možnosti změnily v nic. Mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Pamatuji si jak mě před čtyřma lety v době "tak to zkusíme a uvidíme" napadlo, že se to nemusí zadařit. Ta myšlenka vlastně nikdy natrvalo v mojí hlavě neuvízla. Tehdy to nebolelo. Tehdy nebyl čas. Musela jsem spát a živit toho novýho človíčka uvnitř. Nikdy mě nanapadlo, že se jednou budu potýkat s pocitem "nikdy víc!" Ten pocit, který je někde hluboko v hlavě a krákorá mi do ucha jako ten černej havran "Nikdy, nikdy víc!" Ten pocit tam někde hluboko v břiše, který mě svírá a svírá až mi nedovolí dýchat a mě pak vrhknou slzy do očí. Ten pocit, který někdy vypluje na povrch, když vidím těhotnou maminku. Mám pocit, že ti teď rozumím, tak trochu líp.

Taky jsem byla jednou z těch těhotných, které se štastně valí ulicí. Nevěděla jsem, že je ti tak strašně. Nevěděla jsem, že tě může bolet se na mě podívat a že tu bolest skrýváš úsměvěm. Ta bolest není vidět a je tam, tam hluboko v tobě, viď. Ta touha držet miminko v náručí a dívat se mu do očí. Ta touha poleví, viď? Já vím, někdy je silnější než jindy a někdy není vůbec. Tak to je alespoň pro mě, která ti rozumí jen tak trochu líp. 

Někdy se mi chce křičet na to, jak je život nespravedlivej. Někdy se podívám na věci, který jsem schovávala "na to další" a přes slzy se směju. Směju se, když si vzpomenu na ty okamžiky, kdy v těch teď prázdných tričkách pobýval můj chlapeček. A třeba zase jednou bude nějaké moje miminko nebo malé dítě. Dítě, které mě nebude kopat pod žebra a které tam někde pro mě určitě je. Dítě, které bude chtít, abych ho objala a pochovala. Já vím, že tobě rozumím jen tak trochu líp. 

Kdybych měla začít od začátku, asi napíšu, že se už nějakou dobu marně snažím přijít na to, co je skutečně dobré pro moje tělo a co ne. A ve velké míře to souvisí právě se stravou. Ač se snažím jíst zdravě, stejně často uklouznu nebo nedodržuji intervaly.

Po tom, co jsem investovala do sestavení jídelníčku a dodržovala ho měsíc, zjistila jsem, že prostě nedokážu stát celý den u plotny, vážit všechno jídlo a dělat si ho 5x denně. Pro mě jako mámu 2 dětí, to byl obrovský problém. A taky mě to přestalo bavit.

Tehdy přišla na řadu myšlenka, nechat si krabičky dovážet domů. Už jsem pár měsíců po podobné službě pokukovala, až jsem se rozhodla, že to zkusím. Nemuset myslet pořád na přípravu a naučit se pravidelnosti- to byla moje vidina. Objednala jsem si tedy krabičky a nechala se unášet proudem.

Trvalo mi to tentokrát měsíc a půl...

Aby jste dobře rozuměly- jídlo bylo dobré. Rozmanité. A časté. Jenomže já u svého hektického dne nebyla schopna dodržovat intervaly. A nepomohlo ani nastavení upozornění. Krom toho, když jsem náhodou byla půl dne někde pryč, nebylo možné tahat krabičky s sebou a stravovat se někde na lavičce v parku... A časem mi začalo vadit, že se mi krabičky jenom kupily a já je musela vyhazovat nesnězené (stydím se, ale je to tak). Přemýšlela jsem, zda s tím skončit nebo ne. Nakonec přišel finální impulz ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že je mi skoro po každém jídle hrozně těžko a bolí mě břicho.

Takový blesk z jasného nebe. Přiznala jsem sama sobě, že už ani nevím jaké to je žít bez toho, aby mi nebylo pořád blbě od žaludku!

Belene, znovu se k tobě obracím. Je to již dva roky, co jsem tě žádala o pomoc či o radu. Netuším, jestli jsem si tvé znamení před lety správně vyložila.

Tenkrát, když jsem při oslavách Beltinu skákala přes mocný oheň, přišlo tvé znamení. Doskočila jsem přímo před Quinta, nicméně jsem neskončila na nohou, ale spadla jsem. Mělo to pro mě být varováním, že to, co chci nebude tak jednoduché, jak bych si přála. 

Ještě tu noc jsem si sbalila jen to nejnutnější, napsala otci vzkaz a doufala, že mé rozhodnutí pochopí. Věděla jsem, že se o něj postarají jiní, přesto mi bylo těžko u srdce. Ne proto, že jsem neuposlechla jeho přání, ale proto, že jsem v hloubi srdce věděla, že ho již nikdy neuvidím. Legionáři odcházeli časně ráno a spolu s nimi vyrazili na cestu obchodníci a další cestující stejným směrem. Nebylo to nic neobvyklého, cestovat spolu s vojáky bylo bezpečné. 

Quintus musel jít s útvarem a nemohl se mi moc věnovat. Cestou jsem přemýšlela, jestli bylo mé rozhodnutí správné. Quintus mě nechal nějaké peníze a ubytoval mě kousek od Říma v hostinci s tím, že za pár dní si pro mě přijede, až vyřídí, co je třeba. Bála jsem se. Sama v cizí zemi, mezi cizími. Nevycházela jsem z pokoje, když to nebylo nutné a přemýšlela, co bude dál.

Quintus opravdu přijel za pár dní. Mé srdce najednou pookřálo. Konečně jsme měli jeden druhého jen pro sebe a mohli jsme se nechat ovládnout láskou. Pár dní jsme ještě v hostinci zůstali, protože jsme čekali na odpověď na zprávu, kterou poslal Quintus svým příbuzným. Quintus musel odsloužit ještě dva roky, aby mohl být volný. Po tu dobu musel zůstat v kasárnách, kde pro mě nebylo místo. Požádal tedy svého strýce, který měl nedaleko malý statek, zda bych u nich nemohla po ten čas zůstat. 

Byla jsem zklamaná. Nevím, co jsem si myslela, že bude, když se vydám do Říma za svou láskou, ale nepředstavovala jsem si, že to bude takhle. Po dva roky žiji a pomáhám na statku u Quintova strýce. Jsou tu na mě hodní, přesto ale nemáme vřelé či blízké vztahy. Jsem tu barbarkou, ne Římankou. Quinta vídám občas, když dostane pár dní volna. Nezapadám sem, je to příliš jiný svět a jsem tu sama. 

Dnes téma klasické a možná s jedním malým tipem pro rodiče v poklusu, pro rodiče dětí, které odmítají knížky.

Probouzet dětskou řeč lze různě. Čtením, se kterým, jak se můžete dočíst v mém prvním článku předčítáme břichu, můžete začít ještě dřív, než se dítě narodí. Pro někoho možná přehnané, pro někoho kdo se už moc těší, radostné.

Na stará dobrá říkadla nedám dopustit nejen já - náš Toník říkadla doslova hltá.

nad Toníkovou postýlkou

Nejen jako zaklínadlo proti pláči a chmurům poslouží zpívání, v refrénech pomocí rytmu a melodie mohou tolik vyznít očekávaná slůvka. Popisováním obrázků v knížkách můžete taky přispět k tomu, aby dítě "rozvázalo" a možná nejjednodušší způsob k rozvíjení řeči je

                                                           komentování. 

Jak my jsme se těšili, až začne mluvit! Až si bude umět říct, co chce, co nechce, co ho trápí. Jenže v tom očekávání si člověk ani neuvědomí, že to má i stinné stránky...

Pohádky a básničky

K: Mamíííí, posím pohátu!

J: Dobře, jakou bys chtěl?

K: Tak tsebáááá, Tautultu! 

J: Karkulku? No dobře, žila byla jedna holčička...

Obezita je fenoménem poslední doby, bohužel však v negativním smyslu. Stále více se dbá na zdravé stravovací návyky školáků, ze škol mizí automaty s nezdravým jídlem a sladkými nápoji, pořádají se vzdělávací besedy, ovšem výsledek takovýchto opatření je bezvýznamný. Dětem nedělá problém koupit si nezdravé jídlo nebo sladké nápoje kdekoli jinde. Problém je potřeba hledat v rodině.

Podle posledních průzkumů trpí nadváhou každé čtvrté dítě, každé sedmé je obézní.

Stále častěji se ukazuje, že špatné stravovací návyky, které jsou příčinou obezity u dětí, si školáci osvojili právě doma. Stravovací návyky jsou totiž záležitostí celé rodiny. Je tedy prakticky nemožné, aby dítě ve školním věku jedlo zdravé potraviny a dodržovalo zdravou životosprávu, když zbytek rodiny ho v tom nebude podporovat. Kdo jiný by měl jít dětem příkladem, než právě jejich rodiče.

Je vaše dítě obézní?

Především je dobré si uvědomit, že obezita, a zvláště pak obezita u dětí, není normální. Jedná se o onemocnění, které s sebou přináší řadu zdravotních rizik. Obezitu klasifikujeme jako stav zvýšeného množství tukové tkáně, který převyšuje normální hodnoty.

Množství tuku v takovém případě stouplo nad obvyklou úroveň a poškozuje zdraví. Mezi normální hmotností a obezitou je ještě nadváha, kterou trpí většina evropské populace.

Moc ráda chodím ke kadeřníkovi. Přímo to zbožňuji. Čas od času potřebuji změnu a u vlasů je nejlepší, že rychle rostou, takže změna není trvalá, pokud by se nepodařila (i když nějaký čas bude silně vidět 😀 ).

Já byla naposledy na barvení a stříhání minulý rok v březnu. Pár týdnů předtím, než se narodil Filip. Pamatuji si, že jsem tam šla s vědomím, že je to na dlouhou dobu naposled (maminky malých dětí bez možnosti hlídání, určitě pochopí).

Moniku znám už přes 5 let. Prvně jsem u ní byla ještě před svatbou a nějak jsme si padly do oka- nebo spíš ona mně 🙂 Do té doby jsem nepoznala, co to je, když někdo opravdu rozumí svému řemeslu.

A stala se ze mě věrná zákaznice- i když... Od chvíle, co mám děti, jednou ročně 😀

Za ty roky jsme postupně přešly od mých černých vlasů až k blond.

A tentokrát jsem k ní šla s jasnou vizí- já chci silver. Takhle světlé vlasy jsem toužila mít už několik let a nikdy nebyla odvaha, nebo nevím... Ale tentokrát jsem byla pevně rozhodnuta.

Manželovu babičku si pamatuji už jen jako dámu sužovanou Alzheimerovou chorobou. Ona mě asi ani nezaznamela, jediný, koho dokázala oslovit jménem byl právě můj manžel. Její příběh jsem seskládala z útržků vzpomínek jednotlivých členů rodiny. Někde to možná bylo trochu jinak, ale podstata jednoho životního příběhu je snad zachována.

Narodila jsem se pár let po Velké válce, jako pátá z osmi dětí. Rodiče měli malé hospodářství, které nás jen tak tak uživilo. Maminka po večerech šila, a protože byla v okolí vyhlášenou švadlenou, přilepšovala tak rodinnému rozpočtu.

Tatínek nenáviděl nově vzniklé Československo. Cítil se být Němcem a připojení pohraničí k nové republice vnímal jako obrovskou zradu a nespravedlnost. Zuřil, když mě načapal s českou knihou. A když ho maminka přinutila zapsat nám do sčítacích archů národnost českou, nemluvil s ní několik týdnů. Maminka byla praktická žena. Považovala se také za Němku, ale věděla, že přihlásit se k německé národnosti s sebou nese spoustu potíží, v některých okresech za to byli dokonce lidé pokutováni, a to, jak si maminka dokázala dobře spočítat, by naše rodinná pokladna neustála.

Když mi bylo patnáct, našla jsem si dobrou službu na statku v sousední vesnici. Tatínek nakonec překousl i fakt, že sedlák byl Čech, protože za práci dobře platil. A mně se líbila nejen práce na statku, ale i sedlákův syn Jindřich. Vysoký, černovlasý, o dva roky starší mládenec. Patnáctiletá nohatá Němka ho samozřejmě vůbec nezajímala. Ale to mi nijak nebránilo spřádat si po večerech pohádku o našem rodinném štěstí.

Nejraději jsem chodila pást krávy. Do sukní jsem si schovala knížku, a když se krávy uložily do stínu lesíka, začetla jsem se do některého z příběhů. Ten den jsem zapomněla na krávy a hltala stránku za stránkou. Karolínu Světlou jsem vyžebrala na kuchařce ze statku a nikdy mě žádný román tak nevtáhl jako Kříž u potoka. "Takhle nám hlídáš krávy?" Polekaně jsem schovala knihu za sebe. Nade mnou stál Jindřich. Oči se mu smály a slunce mu kolem hlavy vykreslilo zlatou auru. Málem jsem omdlela - strachy i blahem. Jindřich se posadil a začal mi vyprávět o Karlu Čapkovi, Janu Nerudovi, Aloisi Jiráskovi. A ještě ten večer mi přinesl Bílou nemoc. Začali jsme si povídat o knihách, o svých snech, a nakonec jsem byla zamilovaná až po uši. A co bylo nejlepší - Jindřich také.

"Lotynko moje, to přece tatínek ani sedlák Bajer nedovolí. On není Němec a ty jsi chudá. Děvčátko moje, co tě to napadlo, zakoukat se zrovna do mladého Jindřicha." "Tak spolu utečeme," špitla jsem do maminčina náručí."Holčičko moje..." Maminka mě objala ještě pevněji a ve vlasech jsem cítila její slzy. Tatínek zuřil, zuřil i sedlák Bajer. Maminka plakala a selka Bajerová, která mě měla ráda jako vlastní dceru,  začala trávit veškerý volný čas v kostele. Po pár týdnech se oba otcové začali uklidňovat a selka Bajerová přispěla na nový oltář.

Přežila jste porod a doufala, že máte to nejhorší za sebou, jenže pak se z ničeho nic objeví u mrněte kolika, nebo reflux a to je teprve to pravé peklo. Sám Dante by to nenapsal líp, zvlášť pak, když se tyto neduhy objeví současně. Pravá Božská komedie může začít.

Naneštěstí, na rozdíl od ní, v mateřství nemáte žádného průvodce, který by Vám řekl, co kdy dělat. Tady Vergilia, aby jeden pohledal a tak Vám nezbude než dát na své vlastní pocity a intuici. Pokud trpíte nízkým sebevědomím jako já, může to dojít až tak daleko, že kvůli „malichernostem“ typu větry, nebo blinkání v podstatě přestanete kojit.

Děti trpící těmito neduhy jsou hodně plačtivé, neklidné, při kojení se odtrhávají od prsu a to, co je příčinou těchto jevů pravděpodobně odhalíte až po delší době. Jakmile ale přijdete na to, co vašeho drobka trápí, můžete si gratulovat. Postupujete do druhého levelu zvaného očistec. Přece jenom se lépe bojuje proti protivníkovi, jenž má jméno, než proti bezhlavému rytíři.

Když si uvědomím, kolik bolesti jsem musela vytrpět, abych se rozkojila a pak to doslova kvůli prdu za jeden týden úplně zahodila, je mi do pláče. Není divu, že brekot byl u nás víc než doma. Plačtivá už nebyla jen Matylda, teď už jsme řvaly obě..zkrátka cenu pro Uplakánky roku máme po právu v kapse.

Vyzkoušeli jsme všechno, ale přesto moje trička každý den zdobí originální batika, kterou moje Tylinka pomocí zvratků vyrobí. Mohla bych také pořádat módní přehlídky, protože tak často jsem se nepřevlíkala ani ve svém pubertálním období. Teď je to o to lepší, že neměním oblečení jenom sama sobě a Tyldě, ale i ostatním členům domácnosti, kteří nějakou tu šavli občas také zachytí. Co Vám budu povídat, my se doma nenudíme.

Pokud jste na tom podobně, než začnete vytáčet Chocholouška, můžete vyzkoušet následující tipy:

„A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo.“

Jedním z argumentů, které jsou velmi častou používány v diskusi o vhodnosti a nevhodnosti ústavní péče pro nejmenší děti, je špičková zdravotnická péče, která je zde dětem poskytována.

Nemocné miminko přece patří do nemocnice nebo do dětského centra, kde se o něj náležitě postará výborně proškolený personál.

Je tomu ale opravdu tak? Je pro děti s různými zdravotními komplikacemi opravdu nejlepším prostředním právě sterilní prostředí se špičkovým lékařským vybavením, ale bez té nejdůležitější osoby? Bez mámy? Nebo všeobecněji bez té nejdůležitější a jediné pečující osoby?

Dnešní příběh, za který vděčím jedné úžasné pěstounce na přechodnou dobu, Vám na tyto otázky myslím docela hezky odpoví…

Cesta k pěstounství

Mám za sebou krásné dva týdny. Dokonce ani ošklivá nemoc dětí mi nemůže zkazit pocit, že přesně takovou pauzu jsem potřebovala.

Pocity, které ve mně narůstají týden po týdnu, kdy jsem doma, jsou zvláštní. Takové stísněné. Myslím, že moji situaci pochopí asi každá maminka, která je se svými dětmi doma sama, nemá v blízkém okolí vůbec nikoho, kdo by pomohl a manžel jezdí domů pozdě večer.

Nikdy bych nebyla řekla, jak budu toužit po tom, aby rodina bydlela co nejblíže. Abychom neměli problém čas od času odevzdat děti a užít si chvilku pro sebe. Nebo i osamotě. 

Nechci, aby to vyznělo zvláštně, ale děti jsou hrozně vyčerpávající. Zvláště, když jsem s nimi 24/7. 

Dokud byla jenom Laura, tak jsem nepociťovala nikterak velkou tíhu. A pak se narodil Filip. A ač je to klišé jako hrom, skutečně platí: "Jedno dítě, žádné dítě."

I když má někdo jedno dítě, které vydá za 3, tak si buďte jisté, že v momentě, kdy Vás bude o jednoho více, i kdyby další dítě bylo sebevíc poslušné a hodné, stejně je toho čas od času prostě moc.

... a přesto se velká většina maminek věnuje raději nakupování výbavičky a porod vlastně vůbec neřeší. " Zvládly to tisíce žen přede mnou, takže na tom nemůže nic být, zvládnu to taky". Ano, zvládne to každá, ale jde o to JAK!

Některým ženám je naprosto jedno, jak porodí své dítě, chtějí to mít hlavně rychle za sebou (samozřejmě tento přístup nekritizuji, je to na každém). Já jsem ale jiná - už od prvního těhotenství jsem věděla, že chci, aby i porod byl zážitek, na který budu ráda vzpomínat, a ve svých představách jsem přesně věděla, jak by to mělo vypadat🙂 Nenechala jsem tedy nic náhodě a rozhodla jsem se na všechno poctivě připravit.

Oba porody jsem měla skvělé - a to i když byl první syn v "obávané" KP poloze - musím říct, že to připisuji především tomu, že jsem se cítila pořádně připravená, zhruba jsem tušila, do čeho jdu a co si od toho slibuji. Hodně z vás mi psalo o rady, proto jsem se rozhodla sepsat, jak vlastně moje "předporodní příprava" vypadala. Podotýkám, že mým cílem byl od samého začátku přirozený (nejen vaginální) porod.

1) Výběr porodnice

Možná, že se to někomu bude zdát úsměvné, ale řekla bych, že se jedná asi o ten nejdůležitější, klíčový bod. Ne všechny porodnice jsou stejné a ne všude můžete přirozený porod zažít. Chce to hodně zjišťovat, číst recenze maminek a nejen slepě věřit tomu, co si daná porodnice napíše na www stránky. Samozřejmě pak taky hraje obrovskou roli to, kdo bude zrovna u vašeho porodu, protože v každé porodnici se vždy najde někdo, kdo porod vnímá úplně jinak, popř. má zrovna den blbec - jen to už člověk bohužel nemá šanci ovlivnit:(

2) Porodní plán

Vrátili jsme se z víkendu na severní Moravě, kde máme celou naši rodinu a kde, jak se říká, je kraj razovity a tvrdý. A tak i lidé tam mluví krátce a tvrději a často třebas slovy, kterému člověk z místa jen o pár kilometrů dále už nerozumí. Každý region a nářečí má to svoje, ale ať už jde o babičku z Ostravy nebo dědu z Prahy, u všech najdete  něco společného. Všichni v povídání si se svými vnuky použijí zdrobněliny a snad už jen v mizivé míře šišlají.

O faktu, že na dítě nešišláme se zde nechci nijak rozepisovat, ale někdo by mohl mylně k šišlání řadit i užívání zdrobnělin. Zdrobnělin se netřeba bát a v rozumné míře patří do slovníku při komunikaci s dítětem.  (Rozumím tomu, že máme rozumnou míru každý jinde ;)

Užívání zdrobnělin má kromě svého emočního náboje, i pro děti užitečnou vlastnost pomocníka ve skloňování našeho krásného, ale také poměrně složitého jazyka, jak už jsem před časem psala na blogu.

Zdrobněliny jednoho rodu se totiž skloňují stejně. Dítě má u zdrobněliny možnost se zorientovat snadněji, než když slyší slovo v základním tvaru a skloňování tak pro něj bude čitelnější. Zkuste si to!

příklad:

• slova ženského rodu