Občas se mi stane, že na ulici najdu takovou tu hnusnou umulousanou oslintanou a celkově úplně olezlou hračku, prostě takovýho toho rodinnýho kamaráda bez kterýho se dítěti a jeho rodičům hroutí svět. Úplně vidím tu rodinnou tragédii!

Mini chlapík a jeho láska

Ano, i v naší rodině se vyskytuje jeden takovej kamarád, jehož náhlá ztráta vyvolá ve všech paniku. Naštěstí jsem na takové chvíle natrénovaná svým dětstvím. Ne, nebyla jsem to já, kvůli komu upocený rodič s panikou v oku vysílal pátrací četu do širokého okolí. Já jsem byla dítě skromné, mně k usnutí a uklidnění stačil palec v puse a prst zamotanej do vlasů. Tím viníkem byl můj mladší bratr a jeho "kulání." V osmdesátých letech komunistického Československa těch usínáčků moc nebylo a tak si můj malej brácha našel kousek saténu. Bohužel takovej malej kousek látky mívá tendenci se ztratit a tak obě moje babičky po nocích sešívaly kousíčky podpultového saténu, aby pak přinesly pytlík s krásně nažehlenými kousky na inspekci. On totiž ne každej satén byl ten pravej a někdy se dokonce pokoušel rodinný člen vpašovat "kulání" z jiné látky. To oddechnutí celé rodiny, když několik kousků prošlo a bylo uznané za "kulání" bylo slyšet hodně daleko. Ano, vždycky bylo lepší mít několik kousků do foroty.

Mini chlapík zjevně podědil geny po strejdovi neb palec v puse a vlasy mu nestačí. On musí mít svýho Kokouše. Kokouš se k nám do rodiny dostal jak jinak než darem. Ne, že bych měla něco proti žluté plyšovosti se saténovou podšívkou, jemnou růžovou výšivkou říkají "My best friend Emmie," oranžovým zobáčkem a květinovým klouboučkem koketně posazeným nad jedním rafinovaným očkem, ale tak nějak mi to přijde přeci jen trochu mimo můj vkus. Co nadělám pro mini chlapíka to byla láska na první nebo druhý pohled. Zkoušela jsem koupit hnědé opičky a strakaté pejsky, ale ty byli pokaždé odhozeni se zhnuseným výrazem. Takže máme Kokouše.

Ano, máme Kokouše, kterému jsem dlouho nedala žádné jméno, ale říkala mu ten žluťák. To musela přijet moje máma a pojmenovat ho Kokouš. Moje máma, která odmítá dát Kokoušovi status krásné žluté kačenky a místo toho ho přiřadila ke slepicím. Z jejich kvokání pak udělala Kokouše. Dokonce i Amík mu říká Kokouš. Je to sice poněkud krkolomné jméno, ale už po třech měsících neustálého opakování to zvládl.

Čím mě ale Amík překvapil, bylo jeho škádlení mini chlapíka, kdy mu Kokouše bere a pusinkuje a u toho řiká: "Kokouš je moje holka! Má mě radši!" Nedalo mi to a zeptala jsem se, jak přišel na to, že je Kokouš holka. Amík mi suverénně odpověděl: "Hele, to je přeci jasný. Slepice je v češtině ženskýho rodu, proto je to holka." Jako brada mi spadla, absolutně jsem takovou gramatiku nečekala. "Teda, tos mě dostal," pravila jsem já úžasná a podporující manželka. "Problém je ale v tom, že jeho jméno definitivně napovídá, že je to kluk. Kdyby to byla holka, jmenovala by se Kokouška." "Takže mi řikáš, že zrovna když mám pocit, že jsem fakt dobrej a jsem na sebe pyšnej, jak jsem to pěkně správně vymyslel musí mi tvoje máma hodit podpásovku se jménem a pojmenovat tak důležitýho člena rodiny jako kluka?" Ano, někdy s ním fakticky soucítím a skoro zatlačím slzu v koutku oka při představě záludností českýho jazyka v mysli cizince. Nejlíp to ale vyřešila tchýně, ta se vykašlala na nějakýho Kokouše a místo toho mu pěkně jidiš říká "Šmáta."

Mateřství leze na mozek > nebo jak mi říkala sestra, mléko se mi vrazilo do mozku (a nejspíš srazilo 😀 )

Ano, i já se přidám do řady nespočtu maminek, které v běžných situacích dělají hovadiny.

Nevím, zda je to skutečně mateřstvím nebo prostě nevyspáním nebo snahou udělat něco rychle a věnovat se dítěti. Ale stává se mi, že se zastavím nad svým jednáním a většinou se směji a vždy si vzpomenu právě na mojí drahou sestřičku, jak mi říká, že se mi mléko vrazilo do mozku. Nebo si vzpomenu tady na Modrého Koníka na mateřskou demenci.

Konec okolků - co jsem se naučila: 

> vysavač co není v zásuvce, vysávat nebude

> když si chcete zalít čaj, tak také dejte sáček

Když mi bylo asi 12 let, moje tehdy 24 letá sestřenice otěhotněla. Pamatuju si, jak mi můj táta řekl: “Kéž bys to taky vydržela aspoň do těch 24 let. Není kam pospíchat.” Vzhledem k tomu, že v té době v naší zemi ještě panoval socialismus a holky se vdávaly a měly děti kolem 20 let, tak jsem si řekla: “Hm, tak snad to do těch 24 let vydržím.” Pak se u nás změnila situace a přišla sametová revoluce. 

Když mi bylo 22, pracovala jsem s jednou kolegyní. Jí bylo 29, nebyla vdaná a neměla děti. Myslela jsem si, že je pěkně stará, a že až mně bude 29, budu vdaná a budu mít 2 děti. 

Když mi bylo 24, vzpomněla jsem si na tátu a pomyslela si, že jsem vydržela. A co víc. Uvědomovala jsem si, že zatím děti nechci. Chtěla jsem pracovat, vydělávat a poznávat svět. Ne být doma s dětmi. Proboha, co bych s nimi doma celé dny dělala? To bych se určitě zbláznila! “Odsouvám dítě o 2 roky, to mi bude 26, to bude ideální,” řekla jsem si. V žádném případě jsem nechtěla být "starou" matkou. 

Ve 26 letech se mi zdálo, že jsem na děti pořád ještě moc mladá. A ve své hlavě jsem je opět odsunula o 2 roky, do mých 28. Hezký věk. Prima. A ještě aspoň stihnu vydělat nějaké peníze a něco zažít.

A tak to šlo dál. I ve 32 letech jsem se cítila mladá a měla jsem pocit, že není kam spěchat. Krom toho jsem kolem sebe měla takových holek víc a tak mi to přišlo naprosto normální. Jasně, že když jsem přijela domů na Vysočinu, potkávala jsem o mnoho let mladší holky s dětmi. A doma se samozřejmě všichni tvářili, že nechápou, na co čekám…

Nebudu to prodlužovat. V 35 letech jsem konečně nabyla dojmu, že bych dítě chtěla. Že už jsem toho viděla a zažila dost. V práci jsem začínala cítit vyhoření. Připadala jsem si naprosto vyčerpaná a uvědomila jsem si, že se moje hodnoty změnily. V té době jsme už také bydleli na vesnici ve vlastním domečku s velkou zahradou a já se začínala těšit, jak na té zahradě budou kromě 2 psů a kočky pobíhat a hrát si naše děti.

Myslím, že to zná každá žena, která někdy zažila cílené plánování potomka. Sebepozorování. Neustálé. A z toho pak vyvozování toho, že tento měsíc to zaručeně vyšlo, protože cítíte aspoň 2 těhotenské příznaky, které jsou popsány v chytrých knížkách. A pak neskutečné zklamání. Znovu a znovu. Jak je to možné? Pojďme se společně podívat na pár nejčastěji uváděných těhotenských příznaků a prozkoumat je ze všech úhlů a pohledů….

Pociťujete časté nutkání na močení

a)Opravdu jste těhotná

b)Pijete víc než obvykle, tzn. že pak nutně i víc čůráte

c)Jste nastydlá

d)Vsugerovala jste si to

V první části jsem psala jen takový úvod.

Ono také naházet pár kusů zeleniny do hrnce povařit a rozmixovat není žádná "gastronomie" 😀

Kolem 15 měsíce začal jíst co my > už nevařím jemu zvlášť. I když jsou dny, kdy ještě ano. Když si chceme s manželem dát něco "nezdravého a zakázaného" 😉

V tomto článku se dozvíte, jaké recepty pro nás vařím.

A od kolikáteho měsíce jsou vhodné?

To je různé - záleží co vše vaše dítě jí, ale v zásadě od roka. Jen pozor na koření či nadýmavé potraviny. Např. cibuli. Tu buď nedám nebo nyní už menší množství.

Porod, stále velké téma, stále je to něco silného ve mně, něco nad čím dokola přemýšlím. Bylo to bolestivé a přece krásné. Už dvakrát jsem to zažila, ale víc porodů neplánuji. 

U prvního porodu to bylo velké očekávání, nechtěla jsem vědět rizika, problémy a tak.  Vlastně jsem nestihla jít ani na předporodní kurz, nějak moc práce a taky jsem to nechala až na poslední chvíli. V den předporodního kurzu jsem musela s vysokým tlakem do nemocnice a z té už jsem se vrátila ve dvou kusech.

Pokaždé, když jsem byla na poslechu miminka, tak jsem měla velké nutkání pokukovat po porodních asistentkách, tak nějak jsem si vybírala, kterou bych chtěla mít u porodu. Při hospitalizaci, jednoho večera, tam byla jedna hodně sympatická porodní asistentka zhruba stejně stará jako já, moc se mi líbila a byla jsem z ní nadšená.... Přesně takovou asistentku chci. No nic, nechám to osudu.....

Jenže ten celý den už mě pobolívalo břicho, byla jsem nervózní z hospitalizace, tak jsem to neřešila, jenže "ten" večer už to bylo šílený, sestřička na oddělení poprosila doktorku o vyšetření a najednou mi oznámila, že rodím. Zavolala jsem manžela, ať se vrátí zpět do nemocnice i s taškou, kterou mám doma nachystanou.

Najednou jsem si uvědomila, že budu mít u sebe i tu porodní asistentku, co s mi tak moc líbila.....byla úžasná, moc mi pomohla, perfektně mi vysvětlila dýchání a tak.... Jsem ráda, že viděla mého syna jako první ( pak byl manžel a pak teda už i já 😃). 

Malému se ven moc nechtělo, dal mi hodně zabrat, ale prý na prvorodičku celkem dobrý. Celé šestinedělí jsem si nemohla sednout, ale v jiné poloze mi kojení moc nešlo, tak i pár slziček ukáplo, ale stálo to za to, bohužel jsem dlouho nekojila.

Je to neuvěřitelné, ale prázdniny jsou  za námi, že to ale uteklo! Jaké byly ty Vaše? Naše cestovatelské, byli jsme ve Vranově, kde jsme strávili příjemný týden a s holkama si do sytosti užily koupání a snědli tuny zmrzliny  🙂 Byli jsme ubytovaní přímo na Vranovské pláži a protože velká parta (Kája a Terka) - ano máme děti rozdělené podle MP=malé party a VP=velké party 😀, takže VP byla na táboře a my jsme tak byli jen se třemi menšími dcerkami ubytovaní v moc pěkném Mobilheimu. Pokud někdy zavítáte na prázdniny právě na Vranovskou pláž a nebude Vás víc jak pět, určitě doporučuji tyto malé, plně klimatizované domky. Bylo to moc pohodlné ubytování, vše krásně čisté, paráda 🙂

Měli tam hodně atrakcí pro děti od klouzaček po houpačky a hrozně rádi jsme chodili do jedné pizzerie, kde před vchodem měli postavičky Mickey Mousse a víly Ariel, kam děti mohly strčit hlavu a tak jsme nelenili a fotili 🙂

Protože je Vranovská pláž velmi dobře položená, přímo vybízí k návštěvám do okolí. Několikrát denně z ní jezdí vláček až na Vranovský Zámek a protože všechny děti vláček milují, ani my jsme nemohli odolat a jeden den si výlet udělali. Já jsem čas  aspoň využila k poslání pohledů a dopisů velké partě na tábor 🙂

                                            RAKOUSKO A SLANÁ LAGUNA

Co ale nás nadchlo, myslím, úplně všechny, byla návštěva Rakouska a Termálních Lázní Laa, jak to tam vypadá, můžete mrknout tady ,  kde jsme s holkama pluli divokou řekou i slanou lagunou. Pro takto malé děti to tam moc není, všechny bazény jsou hodně hluboké, takže jsme stejně povětšinou byli uvnitř v dětském bazénku, ale i tak si to, myslím, holky užily a my s nimi. Rozhodně to stojí za návštěvu, jen se připravte na větší částky za jídlo a pití. Třeba ledová káva nás vyšla téměř na 5 euro.

                                            OÁZA V LA FAMILIA

Miluji dětské knížky, které jsou nejen krásné a barevné, ale i něco dětem dávají. U nás v rodině je to má tchýně, která obstarává čtivo pro naše dcery a musím říct, že ať koupí jakoukoliv knížku, vždycky je to prostě nádhera.

Dnes bych Vám chtěla představit dvě encyklopedie pro nejmladší děti do zhruba pěti let v sérii  Larousse. Ať už koupíte jakoukoliv knihu od dvojice S. Bézuelová C. Vallageasová, vždycky dostanete stránky plné zábavy a rozvoje přesně podle věku. Proto má u nás v knihovničkách své stálé místo 🙂 #mk_blog_academy  #blogujeme

LAROUSSE: NA FARMĚ
V první knížce  se dozvíte, kde bydlí různá hospodářská zvířátka, i  co se na statku děje během roku.Jak se sklízí obilí nebo k čemu se používá motyka?  Na krásně ilustrovaných stránkách si nejmladší děti "přečtou"  spoustu cenných informací. A protože je to knížka pro nejmenší, jsou jim všechny důležité věci podávány formou hry, takže se vlastně děti ani nic "neučí" a jen se baví. Kniha je plná okének, které když dítě otočí, zjistí  odpověď na otázku nebo nějakou zajímavou informaci. Třeba jak se jmenuje Myší rodinka nebo kdo se skrývá pod kopečkem hlíny na zahradě.

LAROUSSE: ZVÍŘÁTKA 
Pokud je Vaše dítě  milovník zvířátek všech druhů, radost mu udělá druhá malá encyklopedie. V ní najde zvířátka z celého světa od slonů, přes medvědy až po tuleně a dozví se, jak dělá svišť nebo čím se liší parohy od rohů. Kdo jsou býložravci nebo rybožravci ?
Opět je knížka plná nejen nádherných ilustrací, ale i poučných okének, pod kterými se schovávají  odpovědi.
Víte, co je nektar a kdo ho rád jí? Nebo jaké zvířátko má dva růžky, ulitu a je strašně pomalé? To vše a mnohem více se dozvíte právě v obrázkové encyklopedii Zvířátka 🙂

Knížky můžete zakoupit třeba zde: Larousse : Na farmě a tady Larousse : Zvířátka

Příště ukáži i další knížky nejen od Larousse 🙂

Před nedávnem tady proběhla série se svatebníma fotkama a jelikož já nevím, kde mám naše svatební fotky tak jsem se rozhodla, že to radši sepíšu.

Amík mě požádal o ruku na Novým Zélandě,  po dvouměsíčním prořezávání vinic, lezení po kopcích, spaní ve stanu, koupí našeho prvního společnýho auta, který bylo o dva roky starší než můj brácha, po mnohonásobným opití místním vínem, po měsíčním česání oliv, po měsíčním trhání jablek, jsme si řekli, že to spolu zkusíme. Stejně jsem k cestě do USA potřebovala vízum no a  kdyžtak se prostě rozvedem no.  Ano, oba dva jsme měli hodně romantickou potřebu se vzít.

Po návratu do Čech z velikejch odletěl Amík do svý domoviny zatímco já si vyřizovala papíry na svatbu. Celej měsíc mi hrály nervy jako blázen, i když jsem se to snažila zlehčovat, přece jen jsem se měla vdávat a navíc v Americe, kde jsem předtim nikdy nebyla a ani po tom až tak moc netoužila.

Během tohohle měsíce jsem se naučila jednu důležitou věc o Americký kultuře a sice "nikdy neřikej svý svatbě den D." Američani si to pořád pamatujou jako D Day, den, kdy bylo plno jejich vojáků zabitejch při vylodění v Normandii.

Hned druhej den po příletu do NYC jsem si v děsivým kulturním šoku šla s tchýní vybírat svatební šaty. A černý, jak tvrdí Amík, nebyly. Na pohřeb by se nehodily ani náhodou. Jsou modro šedivý a mají malý kytičky a Amík je náhodou ani nepoznal, když jsem je předloni znovu našla. 

Ráno v Den D (pro mě) jsem se probudila úplně vyklidněná, no co, kdyžtak se rozvedem. Po NYC se najdou reklamy na rozvodový právníky už za třista dolarů. Zato Amík se vzbudil úplně nazelenalej, takovej třaslavej a celkově nějakej nervní. Košili jsem mu musela zapínat já, jak moc se mu třásly ruce.

Nedávno jsem se zúčastnila jedné velmi vášnivé diskuze na téma domácích porodů. Debata se postupně stočila od dohadů ohledně (ne)bezpečí domácích porodů až k vhodnému sdělení dětem, jak vlastně přichází na svět. Maminky si vyměňovaly názory jako například v jakém věku a jakým způsobem dětem tuto skutečnost osvětlit.

A na přetřes přišel i Krteček a díl, ve kterém asistuje u porodu zaječice. V diskuzi zazněl názor, že toto je ukázka porodu řízeného Krtkem – tedy ne přirozeného porodu, a tím pádem je to nevhodný příklad pro malé holčičky a neměl by jim být zaznamenáván do podvědomí. Je prý lepší pustit dítěti v předškolním věku reálný porod v přírodě.

Nejdřív jsem to považovala za pokus o vtip. Ale jak se diskuze ubírala dál tímto směrem a také vzhledem k přizvukujícím komentářům a počtu lajků u příspěvku, mi konečně došlo, že to přítomné lesany myslí vážně. Nevěděla jsem, jestli se smát nebo být v šoku, tak jsem dělala obojí. Nakonec jsem se rozhodla to „rozseknout“ tím, že znovu zhlédnu pár dílů Krtka a zamyslím se nad jeho škodlivým působením na novou generaci.

Varování: V následujícím odstavci bude prozrazena zápletka některých dílů Krtka. Text je psán jako úsměvné pozastavení a je třeba ho tak i brát. Za jakékoliv osobnostní újmy je zodpovědný čtenář.

• Porod řízený Krtkem už jsem zmínila. Ale pro shrnutí: Nevhodný příklad pro malé holčičky jakožto budoucí matky, které si tímto zapisují do podvědomí, že řízený porod je správné řešení.
• Propaganda umělého mléka. Vzpomeňte si na díl Krtek a orel, kdy Krtek zachrání při povodni orla a krmí ho mlékem z lahve. Měl by se spíš zaměřit na hledání správné laktační poradkyně.
• Prozrazení podstaty Vánoc. Nevím jak je možně, že jsem si toho všimla až v souvislosti s porodem, ale je to tak. Krtek ničí dětem představu o Vánocích v tradičním pojetí – tedy že Ježíšek nosí stromeček a dárky. Jistě si vybavíte, že v jednom díle si kupuje v obchodě stromeček a ve své podzemní chodbičce balí dárek.
• Vejce je vražda. V továrně na piškoty zachrání doslova na poslední chvíli před jistou smrtí kuře, které se vylíhlo z vejce. Hotový horor!
• Krádež je v cajku. Když Krtek se svými vypečenými kamarádíčky ukradne meloun a ještě se dopustí ublížení na zdraví prodavače, kterému meloun ukradli, náramně se tím baví.
• Malý pyroman. Výčet krtkových leváren ale ještě není u konce! Nejlepší hračka jsou zápalky a škrtat s nimi v lese je fakt švanda!
• Krtek rebelem. Přehodit pár kolíků na trase buldozeru není nic špatného. Vždyť přeci účel světí prostředky, ne?
• Krtek vizionář. Nakonec Krtek přináší dětem i poměrně pochmurnou prognózu budoucnosti. Co bude, až nám dojdou zásoby ropy nebo nám někdo přivře kohoutek? To se dozvíte v díle Krtek ve snu.

Tedy milé spolumatky, nevím jak vy, ale já jsem zhrozená, co to svým dětem pouštím do podvědomí!

             "Měli bychom se začít víc hýbat," pravil před několika lety manžel a poprskal klávesnici notebooku, na kterém zrovna sledoval nějaký super seriál, drobečky z brambůrků. Můj manžel má tendenci sdělovat zásadní sdělení v těch nejnevhodnějších momentech. O ruku mě požádal, když jsem žehlila (od té doby žiji v přesvědčení, že se žehličkou jsem neodolatelná a sexy) a naše IVF dobrodružství navrhl, jen tak mimochodem, když luštil sudoku. Pravděpodobně měl IVF navrhnout dříve než výzvu ke sportovní aktivitě. Na kole se můžete naučit jezdit i po čtyřicítce.

               A tak se z nás stali sportovci. Vzhledem k tomu, že jsme nikdy nepatřili k výrazně pohybově nadaným bytostem, nevrhali jsme se do dobrodružství kolektivních sportů či sportů, ve kterých nějakým způsobem figuruje míč... Od dětství trpím míčofobií. Jakmile spatřím cokoli kulatého, zaujmu obranný postoj a uskakuji předmětu z cesty. Na základce jsem patřila k velmi vyhledávaným členkám vybíjenkového týmu. Jednoduše proto, že moje hrůza z míče byla tak obrovská, že nebyla šance se do mě trefit. Nicméně zápasy často končily kontumačně. Soupeřka neměla šanci trefit splašeně poskakující hráčku a já jsem nebyla schopná trefit klidně stojící soupeřku. Rodiče se dokonce pokusili zapsat mě do tenisového kroužku. Naštěstí nás vedl velmi zapálený soudruh trenér, a aby otupil vliv tohoto veskrze buržoazního sportu, museli jsme na začátku každého tréninku kreslit státní znak a rudou hvězdu. A protože ve výtvarnu jsem ještě méně zdatná než ve sportu, byla jsem z kroužku vyloučena. Nepomohla ani kariéra úspěšné recitátorky budovatelských básní.

              Zvolili jsme turistiku, postupně odvážně přidali cykloturistiku. Oba sporty nás zcela uspokojují možností  pobytu na čerstvém vzduchu zahradních restaurací. A taky máme dojem, že si to pivko a utopence můžeme bez výčitek objednat. Tedy až do doby, než si manžel pořídil chytrý telefon s chytrou aplikací, která počítá množství spálených kalorií. Tím se nám radost z vyjížděk lehce pokazila - aplikace je jistě rozbitá a napočítá nám mnohem méně kalorií, než kolik opravdu vydáme... A to nemluvím o online mapách! Od chvíle, kdy objevil zázrak online navigace, odhodil konvenční papírové mapy a naše výlety jsou řízeny online. Občas zabředneme do močálu, občas vlečeme kola přes oranici, občas brodíme řeku či prcháme před rozzuřeným vinařem, který nás považuje za zloděje hroznů...

              Naneštěstí se manželova vášeň pro hitech výdobytky vztahuje jen na elektroniku. Co se sportovního vybavení týče, zarputile odmítá odložit velmi, ale velmi starou zálesáckou košili a ještě starší kapsáče (ty snad musel zdědit po nějakém příbuzném působícím ve Wermachtu...). Takže nás při túrách zastavují hitech oháknutí turisté a píchaje hůlkami do vedle stojícího kamene, ptají se, v přesvědčení, že se horalé spustili do civilizace nakoupit zásoby na tuhou zimu, zda nevíme, jestli bude zítra pršet. A o tom, že mě několik týdnů manžel nutil jezdit na jeho starém horském kole bez brzd a se spuchlými pneumatikami, které jsme museli co kilometr hustit, ani nemluvím. Jeďte na úplně vyfouklém kole lesem, kde funí jeden divočák vedle druhého! Ale v hospodách jsem vzbuzovala obdiv, to zase ano - drsná bikerka na kole bez blatníků a s vojenskou helmou na hlavě! I panáka mi staří štamgasti občas zakoupili.

              K turistice jsem postupně přidala i jiné sportovní výkony. Vrhla jsem se na zumbu. Prý se při ní báječně hubne! Sešla se super parta dam mezi 30 a 70 a každou poctivě odcvičenou hodinu jsme musely oslavit kávičkou a nějakým tím dobrým vínečkem v blízké kavárně (kolem fitness center by zkrátka kavárny a hospody být neměly).  Jen jednou se mezi nás pokusily infiltrovat tři sexy dvacítky oděněné do sexy zumba oblečků. Když uviděly naši sestavu - gerontky v tepláčkách a vytahaných tričkách, obrátily oči v sloup a rychle opustily tělocvičnu. Když zumba cvičitelka otěhotněla (potvora), oblíbila jsem si jógu a pilates, částečně proto, že se u většiny cviků leží...

Nicméně, vás všechny, které jste odolaly volání módního diktátu a zatím se neřadíte mezi sportovce - ubraňte se, nezačínejte se sportem! Tělo je totiž strašná potvora. A tak zatímco před pár lety si vyloženě spokojeně hovělo na gaučíku a chroupalo chipsy, dnes, kdy kvůli hormonální smršti musím pohyb omezit, protestuje a vyžaduje svých 60minut pohybu.... Znovu už bych takovou chybu neudělala a místo pohybu bych si radši přisypala pár brambůrků...

"Tak já nevím. Nemám ten - OHS?" Ležím na gauči a pozoruju zvětšující se pupek. 

"Cože máš?" manžel vypoulí oči. 

"No hyperovariální syndrom, ne? Koukni na to břicho..."

"A není to ta studentská pečeť, co jsi před chvílí celou zfutrovala?"

Moula. Změny váhy během IVF jsou přece způsobeny užíváním léků. Vůbec na to nemá vliv fakt, že už čtrnáct dní nedělám prudší pohyby a občas si dám na nervíky nějakou tu čokoládu... 

Nakonec to asi přece jen byla ta čokoláda🙂  A pozítří mě čeká PUNKCE. Už to slovo mě děsí. Nemohli by zákrok lékaři nazvat nějak - laskavěji? Doktor obhlédl vaječníky. Potvory celou snahu lehce bojkotují, ale prý se tam dva krásné folikulky utvořily. Tak teď si je musím dva dny hýčkat. Lékař se tváří soustrastně. Moc optimismu mi tedy nedodává... Ještěže tu má na zaučení pohledného mladého doktůrka. Aspoň se je na co dívat🙂  

Jako malá holčička jsem si ráda představovala, jaké to bude. Jaké to bude kráčet uličkou kostela špalírem dojatých příbuzných a kamarádů, oblečená do pohádkově krásných šatů...A u oltáře bude stát ON. Jako malou holčičku mě nikdy nenapadlo, že ulovit toho Pravého může být tak moc složité. Chlapi jsou zkrátka nedostatkové zboží. A tudíž je třeba k jejich lovu přiložit návod k použití. Tak tady je:

Jak ulovit muže?

1. Rozhlížejte se kolem sebe. Toho pravého můžete potkat i při vynášení odpadků.

2. Zkuste supermarket po osmé večer. Poproste vyhlédnutou kořist o radu či pomoc při podání výrobku, na který nedosáhnete.

3. Navštěvujte galerie a muzea! Budete mít hned společné téma pro konverzaci.

4. Přihlašte se na kurz. Společný zájem vás sblíží.

"Co kdybychom zkusili IVF?" vypálil na mě manžel při odpolední kávě.

V poslední době se zaobírám myšlenkou, jestli se o mě náhodou nepokouší předčasný přechod. Střídání nálad, návaly, no znáte to z internetových diskuzí. A manžel na mě s takovým dotazem. Zrovna jsem se nacházela v lítostivém rozpoložení. Mladší krásnější a úspěšnější sestra nedávno povila extrémě roztomilého chlapečka a i ostatní příbuzenstvo se nějak rozrodilo. V práci mi taky poslední dobou jdou všichni na nervy. Tak by se taková tříletá dovolená docela hodila. Takto oslabena souhlasím.
"Tak fajn. Jsme už na středu na třetí objednaní." opáčí manžel klidně zpoza novin.

A tak se spouští kolotoč schůzek, vyšetření, ultrazvuků... 

V nemocnici jsem do této doby byla pouze na návštěvě, z bílého pláště mám fobii a injekční stříkačka je pro mě synonymem středověkého mučícího nástroje.

Všichni zaměstnanci CARu (to znamená Centrum asistované reprodukce - to už jsem si zjistila. Jinak v celé proceduře figuruje tolik zkratek a záhadných pojmů, že jsem se dobrovolně rozhodla do problematiky příliš nepronikat) jsou velmi vstřícní a .... soucitní. Při pohovoru s nebohým párem nasadí velmi soucitný výraz, hovoří uklidňujícím hlasem a za každé situace drží palečky, aby se mimi podařilo. Stejně pořád nevím - jde vám o blaho bezdětného páru nebo o jejich peněženky...

Hned při první schůzce zaplatíme tučnou zálohu a vyfasuji tašku plnou léků. Zmocňuje se mě panika. Tolik léků, injekcí, globulí! Při své chaotičnosti to nemůžu nikdy zvládnout aplikovat ve stanovené časy.