SOBOTA RÁNO

Ráno, když se probudím, tak zjistím, že Fína v pokoji není. Sice jsem se na noc zamkla, ale myslela jsem, že na mě zaklepe a já jí půjdu otevřít.

Včera večer, po tom, co se stalo, jsem zdrhla. Jak malý děcko. Chtěla jsem jít za Karolínou a požádat ji, ať ihned zavolá rodičům, aby si pro mě přijeli a vezali mě domů.

Šla jsem do pokoje a zamkla se. Styděla jsem se, i když jsem nic neprovedla. Styděla jsem se před Danem, že jsem byla s Jirkou, styděla jsem se před Jirkou, že jsem zdrhla a situaci nedokázala vyřešit dospěle. Styděla jsem se před sebou, že se mi to s Jirkou líbilo. Stydím se i teď, že nevím, co mám dělat dál.

Všichni ještě určitě spí, tak využiju situace a půjdu si dát sprchu.
Je 7:05, kouknu na mobil. Pět nepřijatých hovorů od Fíny a tři esemesky.
SPÍŠ? CHCI DO POKOJE!!!!
NENÍ TO VTIPNÝ PTREBJIUU TAWM JRET!
NASEERDT SI!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Chudák Fína chtěla jít do pokoje, opila se a já ji sem nepustila. Dám si sprchu a půjdu se po ní podívat.

Stačí dětem připomínat, aby se nehrbily, a koupit kvalitní batoh? Přečtěte si rozhovor s fyzioterapeutkou Ing. Bc. Evou Čechovskou, která spojila odborné fyzioterapeutické vzdělání s lety praxe v prodeji školních tašek, a následně i jejich vlastním vývojem a výrobou v Česku. Jak se dívá na dětská záda, ergonomii a pohybové návyky?

Vaše profesní cesta je poměrně neobvyklá. Nejprve jste vystudovala obor rehabilitační pracovník, později vysokou školu ekonomickou, patnáct let jste se specializovala na prodej školních batohů a letos jste své původní zdravotnické vzdělání rozšířila o bakalářský titul z fyzioterapie. Rodiče často dětem připomínají: „Narovnej se.“ Má to podle vás smysl, nebo je to zbytečné?

Prvním předpokladem je, že dítě má dostatečně silný svalový korzet, aby dokázalo vzpřímený sed aktivně udržet. Pokud je toto splněno a přesto nevydrží delší dobu sedět vzpřímeně může se jednat o zvyk. Pohybové návyky se mění dlouhodobě a právě vědomé připomínání může dítěti pomoci vytvořit nový správný stereotyp. Je také dobré připomenout zásady správného sedu – chodidla opřená o zem, sed na sedacích hrbolech a snaha „vyrůst“ za temenem hlavy. Pomáhá také, pokud jsou kyčle o něco výše než kolena. Důležité je tedy dítě citlivě upozorňovat na správné držení těla, ale zároveň mu vytvořit podmínky, aby ho vůbec dokázalo udržet, ať už z hlediska dostatečné svalové síly, tak způsobem sedu nebo ergonomie stolu a židle. Důležité je samozřejmě pravidelně měnit polohu a dělat si přestávky. Ani dokonale „rovný“ sed není vhodné držet bez pohybu dlouhou dobu.

Když se řekne zdravá dětská záda, většina debat se velmi rychle stočí ke školním batohům. Jsou ale opravdu tím nejdůležitějším faktorem, nebo rodiče někdy jejich význam přeceňují?

Školní batoh je určitě důležitý, ale z pohledu fyzioterapie rozhodně není tím nejzásadnějším faktorem. Tím je jednoznačně množství pohybu - ideálně co nejrozmanitějšího. Dítě ve věku 6 - 12 let by mělo denně strávit pohybem 3 - 4 hodiny. Tím myslím ne sportováním, ale běžným pohybem při hře, úklidu, cestě do školy, pod. Pokud by tento deficit byl kompenzován sportem tak se doporučuje denně středně intenzivní až intenzivní zátěž 60 min. Pokud má dítě vybudován dobrý svalový korzet a správné držení těla zvládne i občasnou méně ideální zátěž. Na druhou stranu dlouhodobé špatné stereotypy se časem propíší do pohybových návyků a ty pak do držení těla. I já sama, když jsem před více jak 10 lety nosila kabelku na jednom rameni, tak jsem po dvou letech měla jedno rameno níž, a myslím si, že jsem si v té době udržovala svalovou sílu.

Vy jste se ale nakonec nerozhodla jen radit rodičům při výběru, ale pustila jste se do vývoje vlastního školního batohu Ulitaa. Co vám na běžných batozích chybělo?

LUCIOVICE

Karolína přitáhne do místnosti flipchart a máme napsat čárku každému, kdo nás na základě reklamy zaujal. Dala jsem čárku Jirkovi, protože jsem zbytek nepochytila. Ale všimnu si, že z kluků jich má nejvíc Dan. K nám ke stolu si přisedne Fína, ale spíš kvůli tomu, že tam sedí Adam, a ne kvůli mně.
„Ten Dan po tobě jede, co?“ šibalsky na mě Fína mrkne.
„Nevím.“ Pokrčím rameny. Není mi to příjemný a nechci Dana už řešit. Jirka donese ke stolu pivo a tři panáky a zarazí se.
„Jsem si nevšiml, že u nás sedíš,“ řekne směrem k Fíně a rozdá panáka mně a Adamovi. Třetího si chce nechat.
„Co to je?“ zeptám se ho.
„Vodka. Dlužíš mi panáka za to, že jsem ti donesl to pivo, přece,“ mrkne na mě.
„Ty jsi jantar, tak snad doneseš i tady dámě, ne?“ řekne Adam Jirkovi a tou dámou myslí Fínu.
„No právě, dlužím ti ho já, takže ti ho pak donesu.“ A předám vodku Fíně.
„To jo a přineseš určitě zelenou nebo jiný dámský pití, že jo,“ řekne otráveně. A pak si všichni připijou a já místo vodky nadzvednu sklenici s pivem. Potom si všichni stěžujeme na trapné a dětinské hry, na jídlo a vůbec na kvalitu celého programu.
„I tu chatu jsem si představoval trochu víc luxusnější, když o ní pan Lukavec pořád mluví,“ řekne Jirka. Chci se ho zeptat, kdo je pan Lukavec, ale v tom Adam bouchne do stolu a já se leknu. „Ty vole, čum na Radka,“ řekne dost nahlas a překvapeně. A tak se všichni otočíme a čumíme na Radka. Radek je na parketu, tancuje s Naďou, s tou, se kterou byl svázaný. Objímají se a Radek si to celé fotí nebo natáčí na selfie.
„A zrovna on, nechápu,“ řekne překvapeně Adam.
„Smraďoch,“ doplní ho Jirka a oba se tomu smějí.
„Jdeme na bar?“ šťouchnu do Jirky. „Je čas splatit své dluhy,“ řeknu mu a doufám, že mi řekne víc o panu Lukavci. A tak se zvedne a dojdeme k baru. „Znáš Luciovici?“ zeptám se ho, jako by to bylo pití běžně k dostání v sámošce.
„Ne, ale zní to jako Něcovice, takže do toho jdu,“ řekne a mne si ruce, jako že se na to těší. Připravím panákové skleničky, vytáhnu citron a rozkrojím ho na půl a pak z lednice vytáhnu zelenou.
„To nemyslíš vážně, že ne?“ začne se Jirka smát a já taky. Naliju nám panáka a zakápnu ho citrónem. Přisunu skleničku k němu.
„Nesuď alkohol podle obalu, tak na…“ řeknu a nevím, na co si připít.
„Na tebe, Lůco, ať tě zítra nebolí hlava,“ řekne a pošle tam tu zelenou peprmintku a udělá „Aaaaah. Ty jo, překvapilo to. Jakže se to jmenuje?“ řekne s uznáním.
„Luciovice, jako Lucie, chápeš?“ zeptám se ho a směju se. „Je to skvělý, nechutná to pak jako ústní voda, viď?“ dodám.
„Měním názor na zelenou. Dáme ještě jednu, když už jsme tady, ne?“ řekne, rozlije další panáky a zlanaří k tomuhle pitivu další lidi, takže těch panáků vypiju nejmíň čtyři za strašně krátkou dobu. Když Hugo načíná další láhev a Matyáš se sápe po Léně a chce po Adamovi, aby je vyfotil, tak cítím, jak mi začínají hořet tváře.
„Musím na vzduch.“ Chytím Jirku za paži a seskočím ze židličky.
„Můžu s tebou, nebo chceš být sama?“ podívá se na mě a u toho mě chytí za ruku pod barem. Koukáme si do očí a mě z toho lechtá v břiše.
„Klidně pojď. Podíváme se, jestli tam Dan někde nespadl do pangejtu a nezmrznul,“ řeknu mu, jako že mi je úplně jedno, jestli půjde, ale moc si přeju, aby šel. Neměla bych se po horách toulat sama, říkal Filip. Tak si vezmeme v chodbě bundy a vylezeme ven před chatu. Je zima, ale je to moc příjemná zima. Z alkoholu a krbem vyhřáté hájenky mám pocit, že jsem dostala horečku.
„Máš úplně červený tváře,“ řekne mi Jirka. A sáhne na ně svýma rukama.
„Jo, je mi děsný vedro, to ten alkohol,“ řeknu mu. „Ale tvoje ruce jsou taky dost teplý, nepomáháš mi,“ zasměju se.
„Chceš radši vyválet ve sněhu?“ zeptá se mě a dlaněmi si začne dělat kouli. „Ani ne, díky za nabídku,“ řeknu pobaveně a udělám si taky jednu sněhovou kouli.
„Schválně, kdo dohodí dál, jo?“ napřáhne svoji tlapu a švihne koulí do dálky. Já se zatočím do kola, jako to dělají při hodu koulí, a vyhodím kouli. Ale jak se zatočím, tak se trefím do Jirky.
„Hej!“ řekne mi a směje se.
„Promiň, promiň, já nechtěla,“ začnu se mu až moc omlouvat a u toho mu oprašuju zip u bundy. „Stál jsi v dráze,“ dodám pobaveně.
„V pohodě, prosím tě,“ řekne a přiloží mi zase dlaně na tváře.
„Jsi pořád jak rajče.“ Ruce už má studený a já mám pocit, že mi tváře pod jeho obrovskými dlaněmi roztají. Zavřu oči a zakloním hlavu. „Příjemný,“ vypadne ze mě a cítím, jak se ke mně Jirka nahne blíž. Cítím, že mě chce políbit. Nehnu se a čekám. Chci, aby mě líbal.
V tom se nám pod nohama rozprskne sněhová koule.
Je to fakt velká šlupa. Hrozně se leknu, zakřičím a uskočím od Jirky. Rozhlížím se kolem, abych zjistila, kdo to byl, kdo to po nás hodil, kdo nám tuhle opilou chvíli překazil. Nikdo kolem není. A v tom se podívám na Jirku, jak stojí a ukazuje prostředníček a u toho kouká vzhůru. Vzhůru na balkon, kde stojí Dan a kouří.
„Kokote!“ zařve na něj Jirka.

-----------

Děkuji že jsi četla i dnes.
Z.

 REKLAMA NA PARTNERA 

„On v tom pivovaru dělá taky, že jo?“ zeptám se Jirky a kývnu směrem ke dveřím, kudy Dan odešel.

Jirka jen pokrčí rameny, vezme si propisku a skloní se k papíru. Pochopím, že se se mnou o tom nehodlá dál bavit, tak jdu ven ve snaze najít Dana.

Před chatou ale není, tak se rozhodnu podívat k cestě, kudy jsem přišla od skútru.

„Hej, kam zdrháš?“ křičí na mě Filip od vchodu.

Škubnu sebou a otočím se na něj.