Dnes udělám jedno přiznání, ale nepřiznávám se Vám,  ale spíš sama sobě nebo ještě lépe, své druhé, lepší stránce.

JÁ A MOJE ALTER EGO

Ano věřím, že každý z nás máme v sobě dvě osobnosti. Jednu tu dobrou, realistickou, analytickou, která by nikdy nesedla za volat s hladinkou a druhou polovinu, která selhává a dělá špatná rozhodnutí. Také věřím, že v každé situaci se lze rozhodnout jinak a s jiným výsledkem. Že když si doma zapomenu deštník a musím se po něj vrátit a proto mi ujede autobus a v závěru potkám milého, příjemného člověka, mělo to tak být.

Ale k čemu se přiznávám? Přiznávám se k tomu, že jsem se k sobě chovala hrozně, nevážila si sama sebe a dělala si špatné věci. Roky jsem hladověla a sváděla to na nedostatek času. Na děti, povinnosti, peníze, všechno, jen ne na sebe.

Sama sebe řadím do labilní skupiny lidí, která ve stresové situaci prostě kolabuje a selhává. Když mi zemřela babička, několik dní jsem jen hleděla z okna a nepromluvila ani slovo. Cítila jsem v sobě tak velký žal, že jsem ho nedokázala ani popsat.

A když jsem v pubertě dospívala, neměla jsem moc dobré vztahy se svou matkou, která se nikdy dvakrát nezdráhala říct krutou pravdu naplno a tím ranit ještě hlouběji mé sebevědomí.

Když mi bylo 16náct měla jsem plány, jak odjedu do Anglie, budu studovat přinejmenší na Oxfordu a pak udělám velkou kariéru v cizině. Život to měl v úmyslu úplně jinak a tak jsem se úderem svých 20-tých narozenin vdala a rok po té, zjistila, že čekám první dítě.

Ano mohla jsem být něco jiného, slavná spisovatelka, která pořádá autogramiády pro statisíce fanoušků. Taky jsem mohla být Hollywoodská herečka vydělávající miliony dolarů a velkolepě se potápět na Titanicu s Leonardem Dicapriem, zatímco bychom sdíleli vášnivé, intimní okamžiky a obtiskovávaly své ruce na zamlžená skla v upoceném autě. Mohla jsem být supermodelka a předvádět za horentní sumy luxusní prádlo a v zákulisí se cpát jen salátem, abych se do velikostí -2 vešla.

Stejně tak jsem mohla odjet do Afriky a nahánět lovce slonů a pak je veřejně pranýřovat. Kdybych byla neztloustla, mohla jsem třeba reprezentovat Českou republiku na Olympijských hrách ve skoku do dálky. A tak podobně. Je milion možností, co jsem mohla být, kde jsem mohla být a s kým. Jaký můj život mohl být a vsadím se, že ať by to byla jakákoliv z výše zmíněných možností, stejně bych si například v luxusním mezonetovém bytě s výhledem na Central Park stěžovala, jak to stojí za houby. Buď by mi vadilo, že nemůžu vystrčit ani hlavu na ulici, aniž bych nebyla obdařena zástupem senzacechtivých Paparazzi, kteří by lačně čekali, až zvednu ruce nad hlavu, aby vyfotili můj jeden chlup v podpaždí.

Nebo kdybych honila  lovce slonů a divoké zvěře na Safari, moje psychika, už tak dost narušená, by pravděpodobně dostávala jednu ránu za druhou a já bych každou ztrátu zvířete a každý nalezený kel obrečela.

Každý život, který jsem mohla žít, má své plusy a mínusy. Žádný není dokonalý a nepřinášel by jen potěšení. Nemůžu ale ani úplně posoudit, jaké by takové životy byly, protože já jsem si zvolila život jiný: Život Mámy.

A to mě vede k zamyšlení, proč by vlastně měl být o tolik horší, než život celebrity nebo Green peace vůdkyně. Pravda nepřivazuji se ke stromům, abych bránila jejich kácení. Ani si nelehám před kola bagrům, které se chystají srovnat se zemí prales. Proč se  ale miliony žen na světě cítí být méněcenné, jenom proto, že jsou "jen" mámy? Není to povolání, není to brané jako záslužná činnost a ani žádná z nich nedostane medaili za statečnost. A že by si to všechny zasloužily, mě nevyjímaje.

Ano, opět po nějaké době, jdu s kůží na trh, ale asi se opět potřebuju vypsat. Shodit kus kamene, který mě tíží...

Je to docela drsné přiznání, zvlášť tady, kde se to hemží supermatkami, které jsou vždy pozitivní, krásné, úžasné a báječné a mají dokonalé děti. Nejsem ani pozitivní, o kráse se dá pochybovat a každý den padám na hubu. A to mám prosím pěkně jen jedno, ani ne sedmiměsíční dítě.

Myslela jsem si, že překonáním šestinedělí a všech těch hrůz s kojením a nekojením, pláčem a pláčem a nenávistí, máme to nejhorší za sebou a už bude jen krásně...Mno, když si na to vzpomenu, tak je líp, ale rozhodně ne krásně a upřímně...nejsem z těch, které by hrdě prohlásily, že si mateřství užívají a je to nejkrásnější období v životě. Ne, prostě není. Je to hrozné, vyčerpávající, deptající. 

Nebudu tady vypisovat, jak těžké to je, protože by to bylo na 2 A4, ale ve zkratce je to asi tak, že přibližně 10 hodin denně poslouchám dětský křik, vztekání, rozčilování a pláč. Vstane, 10 minut si hraje a pak to začne....vzteká se, že chce hračku, vztaká se, že jí má, vzteká se, že chce jinou, vzteká se, že sama neví co chce... pláče, že chce na ruku, pláče, že chce na zem, pláče, že je na zemi...Jediná chvíle, kdy se nevzteká je, když je v nosítku. Chvíle. A nebo když jí...

Každý den jsem vyřízená (teď jsem aktuálně na týden u mojí mamky, čili jsme na jedno dítě dvě a padáme na hubu obě). Každý den jsem naštvaná. Proč já? Proč mám pořád nespokojené dítě? Co dělám špatně? Proč to mateřství ze všech z okolí zvládám nejhůř? Proč sakra není zticha! Buď už zticha, nikdo ti přece nic nedělá! Proč jsem na ní teď naštvaná, je přece maličká, nemůže za to! Ale já už prostě nemůžu...Třeští mi hlava...Jsem špatná máma...

A pak, každý večer mi vlastně dojde, že nejsem špatná máma. Jsem i přes to všechno naštvání sakra dobrá máma! I přesto všechno svoje dítě nadevše miluju a nedala bych ho ai za celý svět a dokonce bych na ní nezměnila ani kousek její osobnosti. Taková jaká je, je prostě moje....

Barefoot

Tučně jsou zvýrazněny značky (resp. některé modely dané značky), které jsou vhodné do terénu: do nečasu, na tůru, do lesní školky. 

Kurzívou jsou označeny typy, které jsou vhodné spíš do sucha (nejčastěji kvůli kožené podrážce).

Malý kompromis

Velký kompromis

"Je mi jedno kam pojedeme, ale potom všem už potřebuju vypadnout a vypnout". Určitě to znáte taky. My tuhle větu omýlali, a to velmi intenzivně, minulý rok v létě. Po roce šetření....po roce příprav na ten velký den D se nedalo ani nic jiného od nás obou čekat. Rok uběhl, svatba jak by smet. Byla krásná, rychlá, jiná a prošpikovaná směsí smíchu, jídla, alkoholu a špinavé podlahy. Po tomhle veškerém dění bylo jasné, že s M. potřebujeme někam odjet a přepnout se do režimu off.

Svatební cesta nám byla doporučena na Maledivy. Krásná destinace, bohužel nic pro nás dva. Zvažovali jsme Thajsko, Kubu i Dominikánskou Republiku. Vybírali jsme týden. Pořád nenastalo to očekávané "wow, tak tady to bude pecka, balíme kufry ". Po týdnu intenzivního hledání jsme začali propadat zoufalství, že neseženeme nic dle našich požadavků, což bylo: 4* nebo 5* hotel, all-in s výbornou kuchyní, poloha hned u moře a aby bylo v blízkosti město s hospodama, diskotékama a  celkově rušnějším nočním životem. Když už jsme něco našli dle recenzí hostů, tak to splňovalo na sto procent třeba jen dva body ze čtyř.

Při posledním hledání mě doprovázelo nasrání a zoufalství, že nic neseženeme. Odproštěna od " veškerých" našich nároků jsem se zaměřila na Evropu v naději ( konkrétně na Řecko),  že tam něco najdeme. Řecko přece každý chválí. Zadařilo se. Konečně jsem našla tři nabídky, které by nám mohly vyhovovat. Ukázala jsem je M. a jednu z nich jsme vybrali. Řecko - Faliraki, hotel Pegasos. OuuuJééé 🙂.

Jeden kufr a jedna sportovní taška, to bude stačit. Zabalila jsem oblečení, vybavení na potápění, foťák, doklady, drogerii a za tři dny jsme letěli. Letěla jsem poprvé, takže jsem byla mírně nervózní. Mírně je slabé slovo. V hlavě se mi odehrávaly pády letadel z pořadu "Letecké katastrofy". 

Potřebuju panáka, pivo, cigaretu, cokoliv, hlavně se něčím "uklidnit". Slyšela jsem plno historek o tom, jak je fajn si před odletem dát něco "vostřejšího". Tohle doporučení se mi samozřejmě líbilo, takže jsme šli na pivko. Nezabralo. Jediné co mi to navodilo, byl plný močák a otravně opakující se návštěva toalety.

Sedíme v letadle. Prohlížím si stísněný prostor, který je pro mě zcela nový. V tu chvíli jsem poprvé v životě pocítila krátký záchvěv paniky. Pro mě také nový pocit. Honilo se mi hlavou, že je tam všeho málo- málo místa, málo vzduchu, málo oken, málo letušek a o to víc lidí....

I u nás se chystáme na tento velký den v životě Nicolky, která od září nastupuje do školky.

Přes lehkou nervozitu, jak to zvládneme, záměrně píšu MY, protože ona je samozřejmě úplně v pohodě, těší se, až se zbaví vlezlé matky a pozná partu kamarádů. A protože je Nicolka od malička extrovert a najde si kamarády kdekoliv, například, když nakupujeme, stihne se seznámit se třemi holčičkami a to jsme v obchodě dvacet minut! Někdy bych si přála mít její dar, seznamovalo by se mi mnohem lépe🙂

Dala jsem tedy dohromady seznam, který my sebou neseme do školky a který třeba někomu pomůže ještě při posledních nákupech. Ještě dodávám, že hygienické věci jako papírové kapesníčky, toaletní papír, mýdlo, kartáček a pastu, má každá školka na seznamu dle svého, takže se raději optejte přímo v té Vaší.

STÁLÝ OBSAH SKŘÍŇKY MALÉHO ŠKOLKÁČKA:

Dvě trika na převlečení-jedno s dlouhým rukávem, druhé s krátkým rukávem

Náhradní legíny, tepláčky -určitě, děti se zamazají během dne nebo může dojít k nehodě, kdy nestihnout na záchůdek;

Že to mateřství není zrovna jen a pouze o šťastných momentech, to víme asi všechny.

Poslední rok se učím, jak se na svůj život koukat s nadhledem a dělat si srandu i z událostí méně vtipných. Abych se tak trochu narcisticky pochválila, celkem se mi to daří. Ale jsou věci, které prostě nejdou hned brát sportovně. Některé věci potřebují čas a velmi těžko se vstřebávají.

Dřív jsem z některých příspěvků na MK měla dojem, že nemám dostatečně úžasné a modrokoníkovské manželství, když mi manžel nenosí pravidelně bonboniéry, pugéty růží nebo nekupuje luxusní auta. Trvalo mi dlouho než jsem se tomu zasmála a hodila to za hlavu.

Teď mě ale trápí něco jiného. Vždycky když mě soužil nějaký ten trabl v životě, měla jsem zároveň někoho, komu jsem kdykoliv mohla zavolat nebo napsat. A ten někdo mě nikdy nenechal ve štychu. Tomu někomu se říká kamarádka. A to je přesně to nedostatkové zboží, které mi teď chybí nejvíc ze všeho. Proč? Protože mám splín a nemám komu to zavolat. Tudíž mé nové heslo zní: "Když nevíš co bys, opruzuj Koně" 😀

Je celkem tristní, že všechny dřívější kamarádky jsou vzdálené buď psychicky nebo fyzicky, názorově v důsledku hormonálních nebo jiných životních změn. Uklidňuju se ale tím, že je to normální vývoj. Zkrátka lidé se mění a opouštějí pole působnosti druhých, působí zase jinde a tak dále. Co myslíte, je to normální? Asi jo, ale je sakra kumšt se s tím smířit...

Dřív jsem nechodila na MK a měla jsem reálné kamarádky, i když jsem s nimi byla ve spojení skrz moderní komunikační technologie a na skutečná setkání nebyl čas. Teď mé kamarádky sestávají z nul a jedniček a ty skutečné se tak trochu vypařily. Co bych dělala nebýt MK to vážně netuším. Asi už bych se buď někde houpala na šňůře z punčocháčů, šňupala sunar nebo kouřila fenyklovej čaj. 

Tento článek je o možnosti informovat o mé dceři Štěpánce, která úžasne, hrdě a statečně bojuje proti nepřízni osudu. Tak tedy tady je její příběh.

Štěpánka se narodila 16.10.2014 s několika diagnózami, které ve vzájemné kombinaci výrazně ovlivňují vývoj a budoucnost. Hydrocephalus, Těžká centrální hypotonie, Genetická nebalacovaná chromosomální přestavba, Hypermobilita,Sinus pilonidalis, sluchová porucha, oční vada, epilepsie.Lékaří již od začátku ke Štěpánce přistupovali s odsouzením k těm nejhorším představám o budoucnosti. Ale i přes jejich prognózy se s tím Štěpánka pere a zatím i když po malých krůčkách jejich prognózy boří a neustále překvapuje. Nyní však potřebuje pomoc i okolí a ta je bohužel velmi finančně náročná.

V současnosti nesedí, nemluví, neleze, nechodí a učí se přijímat potravu lžičkou.

Rozdává energii na všechny strany, i když opravdu nevím kde ji bere. Našla si skvělého parťáka - koně přesněji hipoterapeutického koně  a po pár jízdách si dokázala kleknout. Stále věříme, že si jednou i sedne,stoupne a udělá krok. A ještě jedno přání mám slyšet z její pusinky slovo MAMI.