Elenku jsem přijali do adopce přímo z porodnice jako naše druhé vytoužené miminko. Bylo jí šest dní a byla tak malinká, nádherná a taky moc zraněná. Biologická maminka se o ni nemohla postarat, a tak jsme, jakmile to bylo možné, nastoupili jako noví rodiče my. Elenku jsme přijali jako zdravé miminko s výbornou prognózou do budoucna. Vlastně, co se týče zdravotní anamnézy, tak na nás ze spisu nic děsivého nekoukalo. Byli jsme šťastní a vděční za naše druhé nádherné a vytoužené miminko.

V té době jsem už byla, troufnu si říct, docela vědomá adoptivní matka, takže jsme se snažili malou léčit kontaktním rodičovstvím a celkově jsme ladili novou konstelaci rodiny. Tím, že jsem už viděla vývoj zdravé starší dcery, tak jsem si některých signálů, že vše není asi úplně v pohodě, začala všímat někdy kolem čtvrtého měsíce života Elenky. Už pasení koníčků jí nešlo, tak jako u starší dcery, navíc ji dost trápil reflux. To znamená, že mnohem víc vracela mlíčko po jídle než starší dcera.

Nicméně brala jsem to tak, že každé miminko je jiné a vyvíjí se jiným tempem, proto jsem byla v úplném klidu až do osmého měsíce. V té době Elenka měla za sebou krásně zvládnuté druhé vzpřímení na bříšku a uměla se přetáčet ze zad na bříško a zpět. Nelezla ani se ještě neplazila. Přece jen trochu nervózní jsem šla na osmiměsíční preventivní kontrolu k pediatričce.

A tam to vlastně celé začalo. Paní doktorka prohlásila, že není na co čekat a odeslala nás na rehabilitace. V té době jsem o možnostech, jak podpořit psychomotorický vývoj, moc nevěděla. Znala jsem pouze Vojtovu metodu a té jsem se dost obávala, protože jsem vnímala, že tohle by určitě nebyla dobrá cesta pro mě. Naštěstí jsme narazili na citlivou fyzioterapeutku, která se snažila způsob cvičení co nejvíce přizpůsobit možnostem Elenky.

Elenka byla a je velmi citlivá a empatická holčička a také moc křehká. Asi právě proto nereagovala na cvičení jako takové moc dobře. Vlastně nesnášela a do dnes nesnáší, pokud na ni sahá cizí člověk a snaží se jí donutit, aby byla v pozicích, které jí nejsou příjemné. To se pak z klidné a usměvavé holčičky stala malá lvice bojující, řvoucí a dokonce i kousající. Prostě bojovala všemi prostředky a možnostmi, které měla.

Přišlo mi velmi důležité, aby cvičení nebylo pro Elenku psychicky zatěžující. Vnímala jsem a dodnes vnímám, že dítě, které se dostane do náhradní rodiny, už tak od světa dostalo zprávu “nejsi tu vítaný, jsi špatný, neměl ses narodit”. Úkolem nás náhradních rodičů je přesvědčit tyhle děti, že jsou na světě vítané, milované a přijímané a že svět je krásné místo. Že tak jak jsou, jsou úžasné. Čím víc bylo dítě na začátku svého života zraněno, tím obtížnější tenhle úkol je. Vnímala jsem, že cvičení prováděné s pláčem a odporem by přiživovaly už tak velká zranění Elenky a přesvědčovaly jí, že svět je špatné místo. Navíc jsem vnímala, že cvičit s ní několikrát denně s odporem a pláčem, by narušovalo její vztah a důvěru ke mě. A to jsem rozhodně nechtěla riskovat.

Tento článek bychom chtěli věnovat především těm ženám, které žijí samy, nanejvýš s nějakým čtyřnohým mazlíčkem a zároveň jsou single. Právě tato skupina lidí propadá největším depresím a úzkostem. Není možné navštívit příbuzné, kamarádky a nebo si zajít jen tak ven a posedět do kavárny, či nějaké útulné hospůdky. Seriály na Netflixu jsou bezva, ale to člověka dříve nebo později omrzí. Co tedy dělat, abychom se z toho nezcvokly? Spoustu volného času vkládejte do osobního rozvoje, tím nemáme na mysli časopis Cosmopolitan nebo Elle, ale třeba knižní tituly, které jste si chtěla vždycky přečíst, ale nebyl na to čas. Popřemýšlejte o své budoucnosti, jste sama se sebou spokojená? Nejste? Zadumejte co udělat pro to, aby by byl váš život bohatší. Nabízelo by se začít s odtučňovací kůrou v podobě striktní diety, ale raději přetransformujte životní styl a zacvičte si alespoň 20 minut denně.

Chybí vám sociální kontakt?

Přijít domů z práce, kde na nás nikdo nečeká s romantickou večeří nebo láskyplným objetím je více frustrující než Trumpovo účes. Ještě horší variantou je home office, kdy dřepíme na zadku izolovány od všeho živého. Jak se z toho vymanit? Obvolávání členů rodiny a blízkých je v pohodě jen do té doby, kdy nám ten telefon ještě zvedají.

Co se takhle s někým seznámit? Asi si teď klepete na čelo, ale proč ne. V tanečních klubech teď asi nikoho nesbalíte, ale i internetová seznamka může být zpestřením šedého dne. Ničemu takovému nevěříte? Na tom není nic špatného, ne každému vyhovuje absence osobního kontaktu, ale na druhou stranu je ideální doba, kdy se na takové portály zaregistrují lidé, kteří by o ně normálně ani nezavadili. Proč nespojit příjemné s užitečným a třeba jen tak pokecat nebo si najít životního partnera. 

I když nás politici neustále straší, že bude zákaz vycházení trvat mnohem déle, dříve nebo později to skončí a vy budete možná ráda, že jste poznala někoho, s kým bylo toto období mnohem příjemnější než jste čekala. 

Jakou seznamku vybrat?