Prorazit na dnešním přeplněném trhu s dětskými věcmi chce nejen dobrou ideu, líbivý a snadno rozpoznatelný vizuál, silný marketing a pořádný tah na branku, ale ideálně i příběh, který přitáhne lidi, a k tomu pořádnou dávku štěstí. Autorská dvojice Michal Široký a Jaromír Štejnar, čili Michal a Míra o tom ví své. Jejich Medvěd Wrr začal jako hithitový projekt na vydání dětské knihy a díky nepolevujícímu úsilí a nekonečné trpělivosti se za několik málo let rozrostl do úspěšného formátu.

Medvěd proti pirátům!

Kdo vůbec medvěd Wrr je? Wrr není jen tak obyčejný medvěd, ale správný hrdina bez bázně a hany, který se vrhne po hlavě do dobrodružství za záchranu knižního světa. Jak se to ale přihodí, že se tenhle malý nemluvný savec ocitne přímo ve víru strhujících událostí?

Poštovní holub Pipp, zodpovědný doručovatel, přinesl na půdu staré a trochu strašidelné továrny krabici s tajemnou adresou. Zatímco odpočíval, unikl mu z ní medvěd Wrr. Při průzkumu okolí narazil na spousty knih, do jedné z nich se začetl a příběh ho natolik pohltil, že se ocitl přímo uprostřed děje. Který čtenář  by to neznal, to odtržení od reality, úplné ponoření se do děje 🙂 Na rozbouřeném moři bohužel narazil na bandu pirátů v čele s kapitánem Crabsonem, kteří se snaží zmocnit tří součástek tiskařského stroje a tím i ovládnout celý knižní svět, dobré knihy přepsat na špatné, šťastné konce v nešťastné. Medvěd Wrr musí cestovat knihami mnoha žánrů, aby nalezl poslední součástku stroje. Jenže jak se u toho nenechat chytit pirátskou bandou? Jestli se mu to povede, to už si přečtěte v knize Medvěd Wrr - po přečtení zavřít! sami.

Kniha má opravdu velký potenciál zaujmout i dětské nečtenáře. Její ilustrace jsou koncipovány tak, aby se svým stylem přiblížily počítačové grafice. I naše nepočítačové děti byly na první prolistování zaujaté, díky výrazné polarizaci postav hned věděly, kdo je “klaďas” a kdo “záporák”. Dospělý zase ocení vtip a nápad velkoplošných ilustrací, Wrr jako hrdina noir filmu je TOP 🙂

Při prvním čtení měly děti trochu problém se zorientovat v příběhu, podruhé už byly v knize jako doma. Celá kniha má rychlý spád, žádná hluchá místa a jak řekla Éčko: "je to dobrodrůžo". Text rychle odsýpá, Wrr doslova létá z jednoho knižního příběhu do druhého. Kniha vystačí tak akorát na večerní čtení nebo poobědový odpočinek. Pro mladší děti bude náročnější na pochopení, ale ty ilustrace za to stojí. A děti 4+ už si jí užijí se vším všudy.

Nikdy jsem si nemyslela, že nás toto může potkat. A přesto teď ležím se synem v nemocnici na jednotce onkologie.

Syn byl poslední 4 měsíce dost nemocný, víc doma jak ve školce, ale vždycky se vzpamatoval a po nemoci zase vesele běhal a hrál si s dětmi. Ne však po poslední viróze. Během 3 měsíců měl 3x antibiotika, ale tehdy je nedostal. Kdyby je dostal, dalo se tomu zabránit?

V únoru byl syn zase nemocný, byla jsem s ním doma 9 dní a pak zase nastoupil do školky. Vždycky se těšil, nikdy jsme neměli plačtivý scénky, ale tentokrát to začalo. Do školky nechtěl, ráno plakal, zdržoval, přísahám bohu i přes to jak úžasný učitelky, asistentky i spolužáky měl, mě napadla i myšlenka šikany, ale vzhledem k tomu, že to začalo už první ráno po nemoci, jsem ji rychle zahnala a spíš to přičítala tomu, že teď byl s námi hodně doma a zvyknul si nás mít pořád u sebe. Během 14 dní nás učitelky ale začali upozorňovat na to, že se s ním něco děje. Usínal u jídla, usínal při chůzi, klouzačka, kterou miloval ho najednou nezajímala. Byl také stále velmi bledý a znovu začal kašlat. Vzala jsem ho tedy znovu k pediatrovi, kde jsem si myslela, že dostaneme další dávku antibiotik a OČR a po nemoci bude vše v pořádku. Jak moc jsem se mýlila!

Naši pediatři měli zrovna dovolenou a tak je zastupovala doktorka Heczková, o které vím jen to, že zrovna ten večer měla i službu na pohotovsti v Brněnské nemocnici. Míšu si poslechla a její první dojem byl, že je hodně zahleněný, ale na průduškách nic nemá. Upozornila jsem ji ale na synovu bledost a únavu a bylo vidět, že váhá, jestli zbytečně nebude plašit, když nás pošle na odběr krve. Na konec se rozhodla správně a dostali jsme žádanku nejen na krev, ale i na rentgen srdce a plic. Pak jsme měli jet domů a odpoledne si zavolat o výsledky krve a přečíst doktorce zprávu z rentgenu. Domů jsme dojeli čtrvt hodiny před domluveným časem, syn okamžitě usnul. Chvilku po půl druhé jsem zvedla telefon a volala. Paní doktorka ani nechtěla vědět jak rentgen dopadl ( v závěru bylo masivní bronchitida) a že máme hned jet pro žádanku a do nemocnice, protože výsledky krve jsou alarmující. Vysvětlila jsem jí, že jednak syn právě usnul a jednak jen cesta nám trvá hodinu (kdo zná vyškovské lékaře ví proč jsem nechtěla riskovat a nechala syna u pediatra v Brně - evidentně jsem udělala dobře) a že do 3 to prostě nemáme šanci stihnout. Řekla, že tedy máme dojet rovnou do nemocnice, protože dnes slouží, vezme si žádanku s sebou. Začala jsem balit a celá nervózní jsem volala partnerovi, že se možná mineme, protože jedem na pohotovost a mamce abych zrušila domluvenou návštěvu o víkendu. Než jsem sbalila všechno co jsme se synem v nemocnici mohli potřebovat partner se objevil doma. Míša se probudil a vyrazili jsme. Všichni.

Samozřejmě jsme chytli brněnský kolony, takže se cesta ještě o třičtvrtě hodiny protáhla. Na pohotovosti jsem jako první dostala kartáč od doktorky, že jdeme tak pozdě (3 hodiny od hovoru). Hned na to nás poslala na oddělení interny, kde jsme se ale dozvěděli, že s Míšou nebudu moct být. To nepřicházelo v úvahu, byla jsem připravená bojovat za to, že sám tam prostě nebude. Doktorka byla velmi nepříjemná, až aroganí, a Míšu si odnesla na vyšetření do vedlejší místnosti, my jsme měli čekat. Po nějaké době byli zpět a ona nám doslova řekla "Má zvětšená játra a slezinu, vypadá to spíš na onemocnění krvetvorby. Budete přijati na oddělení onkologie." Bez účasti, bez emocí, jako by si v sámošce objednávala chleba a deset rohlíků. Byl to šok. Neskutečný šok. Měli nás přece přijímat s respiračním onemocněním, o onkologii se nikdo nezmínil.

Odvedli nás na běžné oddělení, kde se s námi partner rozloučil. Nemá řidičák, takže musel dojít z dětské pěšky do Židenic na vlak, protože most u vojenské nemocnice je zavřený kvůli opravám a chytit vlak do Vyškova, kde ho vyzvedla jeho sestra a odvezla domů (jinak by dojel chvilku před půlnocí kvůli spojům). Nám začalo peklo na zemi. Sestřičky byli moc milé a doktorka úžasná, ale musela se Míšovi napíchnout kanyla. Měl málo krevních destiček, takže ranka po odběru dopoledne se při natáhnutí ruky zase rozkrvácela. Snažili se dát mu flexilu na druhou ruku, nakonec nebylo zbytí a náš malý zažil bolest, kdy se opakovaně píchá do jednoho místa. Drželi ho tři sestry, já a doktorka píchala. Krev tekla Míšovi po ruce, byla na sestrách, po zemi. Na konec se to podařilo a hned mu odebrali asi tak milion zkumavek. V té hodině než byli první výsledky jsem střídavě byla u Míši v pokoji, kde nás prozatím ubytovali a sřídavě jsem vyplňovala souhlasy, podepisovala různý papíry a vyplňovala s doktorkou anamnézu. Střídavě jsem brečela a mluvila se sestrama, které mě uklidňovali, že zatím jde jen o podezření. Podezření, které se nejen potvrdilo, ale skončilo mojí noční můrou.

Jsem nyní v 15tt a pobolívá mě břicho, ze začátku to byla bolest jak se rozpíná děloha, ale k tomu ještě další bolesti. Hlavně v podbřišku, na pravé a levé straně. Někdy je to fakt velké píchnutí, že na chvíli zkoprním. Dr. říkala, že je to i od toho jak děloha utiskuje střeva a že můžu mít i srůsty na děloze po první sekci. Ale srůsty by snad viděla na ut, nebo ne? Jak to máte, nebo jste měly vy, maminy?