Když se loni začala dcerka v necelém roce celá osypávat, nikdo nejdřív netušil, o co jde. Začalo to podezřením na alergii na nějaké jídlo. Jenže jaké? Když jsem se snažila neopakovat možné původce, nezměnilo se nic. Bylo to možná ještě horší. Nela vypadala strašidelně a i přes veškeré testy u dětské lékařky se na nic nepřišlo. Nevěděla si rady už ani ona, takže nás poslala do nemocnice, kde jsme byly týden jak pokusní králíci. Léčba de facto žádná. Fenistil a budeme čekat.

Hypotéz bylo několik. Nakonec kožní lékař vyjádřil hypotézu, že se jedná o atopický ekzém vyvolávaný jako reakce na nějakou potravinu. Napadalo mě několik otázek, ovšem odpovědi byly všelijaké. Jde o alergii na kravskou bílkovinu? "Možná, tak vysaďte vše mléčné." Nebo nějakou jinou potravinu? "Možná, tak vysaďte vše a začněte od znova." Hrozné zjištění, když téměř ročnímu dítku, které už jedlo téměř vše přes maso, ovoce, zeleninu, pečivo, atd. máte jeho běžnou stravu nahradit i novým mlékem a začít úplně od začátku a zjišťovat, kde je problém. Z Nely se tedy opět stalo "miminko-kojenec na UM" a léčba byla definována doktory jako "pokus-omyl". K nekonečnému zkoušení a opětovnému zavádění potravin jsme stáli nad problémem nové dětské kosmetiky. Dostali jsme doporučení od kožního lékaře, od lékařů v nemocnici i od alergoložky. Ale konečný výběr byl na nás. Ne každá kosmetika sedí všem. Díky mé kamarádky, jejíž holčička má s atopickým ekzémem také svou zkušenost, jsem se dozvěděla o značce A-Derma. Pěla na jejich tělový krém samou chválu, když jsem pročítala recenze na internetu, tak ve velkém vedly samé pozitiva, takže volba byla jasná. A jak říká náš "kožař", "musíte maminko mazat, mazat, mazat. Opravdu teď ze začátku několikrát za den, aby se pokožka promazala a dala se do normálu". A měl pravdu. Opravdu po několika dnech už nebyla Nelinka jako struhadlo, ale dostávala se do pomyslného klidového stavu. Na koupání jsem ale zvolila olejíček od Biodermy.

Když se tady na Modrém koníkovi objevila zpráva s možností testování dalších výrobku od A-Dermy, neváhala jsem a poprvé se zapojila. Už tehdy jsem slyšela o mycí emulzi od A-Dermy, ale díky zásobám Biodermy jsem ještě neměla příležitost vyzkoušet. Když jsem zjistila, že jsem byly s Nelinkou vybrány pro testování, bylo to jako předčasné Vánoce. Nejen, že jsem snad poprvé něco vyhrála, ale věděla jsem, že jsem vyhrála něco, co Nelči může ještě více pomoct. A s velkým nadšením jsem vyhlížela balíček 🙂

Přišel!!! 🙂 A-Derma EXOMEGA CONTROL emolienční balzám a zvláčňující sprchový olej. Testování mohlo začít. Rovnou upřímně přiznávám, že co se týče přípravků na koupání, tak A-Derma u nás 100 % nahradí i do budoucna olej z Biodermy. A proč?

• Vůně - jemná, čistá, přirozená vůně, která se skvěle hodí pro dětskou pokožku
• Konzistence - i když se jedná o olej, není vůbec mastný
• Množství - stačí opravdu kapička a krásně se napění a stačí na celé tělíčko
• Pěna - lze použít i jako pěnu do koupele a co ocení hlavně děti, neštípe v očích

Pokud bych porovnávala s dosud používanou Biodermou, tak sice taky hezky voní, ale na pokožce zanechává mastný film. Což třeba v létě není zrovna ideální, protože pokožka nemůže volně dýchat.

Co vám brání začít?
Je to obava, že nebudete umět miminko správně držet? Nevíte kdy dítě dávat vyčůrat? Nedokážete si představit, jak bezplenkovku praktikovat venku? Hodláte zároveň s BKM přejít na látkové pleny a moc se vám do nich nechce? Nevíte jak si připravit místo, kde budete kyblíkovat?
Na to všechno se vám pokusím v tomhle článku odpovědět 😉

Polohy miminka

Základní pozice je v klubíčku – dítě držíte pod stehny, jeho záda leží na vašem břiše, nahatou prdelku má strčenou v kyblíku nebo nad nějakou mísou/umyvadlem.

Můžete ho držet v rukách různě – zkuste, co vám a dítěti nejvíc vyhovuje.

Miminka s refluxem více položte – buď ho mějte v náručí (viz foto) nebo ho položte na svoje předloktí (viz obrázek).

Ty úplně nejmenší prcky poberete i do dlaní (viz obrázek).

   Důležité upozornění:

"Cílem tohoto článku není někoho naštvat. Pokud na vás při čtení následujících řádků přichází vztek, zavřete okno svého prohlížeče a pokračujte v jiné činnosti. Pokud se v následujích řádcích poznáváte, jedná se zajisté jen o shodu náhod. Všechny postavy jsou smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je zcela náhodná."

     Pokud i vy patříte mezi lidi, kteří občas obšťastní v podstatě kteroukoliv ze sociálních sítí svým vlastním obrázkem, věřím že budete přesně vědět, o čem mluvím  (vlastně teda samozřejmě spíš píšu). Na svůj blog (zeď či jakkoliv jinak svůj vymezený prostor nazýváte) přidáte fotku. Líbí se vám. Máte z ní radost. Chcete se pochlubit. Chcete porozumění. Chcete radu. Chcete si uchovat vzpomínku. Nebo prostě jen tak. Ano, fakt JEN TAK. Po nějakém čase (dle vaší závislosti na internetovém světě) se k fotce vrátíte a jdete se podívat, jak si vede. Hmmm, docela dost lajků a několik komentářů. Zvědavě je rozkliknete a nestačíte se divit. Že to také znáte?

    V následujících řádcích si z tohoto tématu snažím dělat legraci a trochu přehánět, i když očekávám, že to někdo vezme jako píchnutí do vosího hnízda. Ne, nechci rýpat do nikoho konkrétního, spíš se jen snažím shrnout své poznatky z doby mé "modrokoníkovské slávy". Když jsem tu začínala, měla jsem pár sledujících a na mém blogu se neděly v podstatě žádné nepřístojnosti, ani nepříjemné sociální interakce. S přibývajícími sledujícími se tohle ale změnilo. A není se čemu divit, když vás sleduje takové množství lidí, je pochopitelné, že mezi nimi fakt nejsou jen samí takoví, kterým jste sympatická a "mají vás rádi". 

    Občas člověk přidá naprosto neškodnou fotku a strhne se pod ní smršť, kterou vážně nečeká. Ale časem se s tím naučíte pracovat, předvídat a podobným věcem tak většinou předejdete. Všechny níže uvedené komentáře vycházejí ze skutečných událostí - z důvodu špatné paměti či literární stylizace však mohlo dojít (a také došlo!!!) k jejich pozměnění či lehké nadsázce. Ale věřím, že pokud se na Modrém koníkovi už nějakou dobu pohybujete, budou vám některé komentáře více než povědomé. Berte to tedy, prosím , s rezervou, nadhledem a zkuste se nad tím zamyslet🙂

I jedna naprosto obyčejná fotka může být různými lidmi vnímána naprosto odlišně

Předškolní věk se u dětí obvykle označuje jako období mezi 3. rokem a nástupem do první třídy základní školy. Děti v tomto období rostou jako z vody a velmi rychle se zlepšují nejen jejich pohybové dovednosti. Mezi 3. a 6. rokem je čeká růst o zhruba 20 centimetrů a zvýšení váhy o asi 7 kilogramů.

Významně se zlepšují v jemné a hrubé motorice a skokový vývoj zaznamenávají také řečové dovednosti - právě v tomto období přecházejí z často ještě žvatlání a nesprávného vyslovování hlásek (okolo 3 let) až ke správné výslovnosti všech písmen (okolo 6 let). Také dochází k rozvíjení sociálních kontaktů a zkušeností.

Energie do celého dne

Vaše děti v tomto období čeká velký krok, možná by se dalo říci přímo skok. A je věc známá, že aby tělo správně fungovalo, musí dostávat to správné palivo. Děti v tomto věku potřebují “paliva” asi kolem 6 000 kJ, a to ideálně rozložené následovně do celého dne:

1. snídaně cca 25 % - tedy asi 1 500 kJ,
2. svačina dopolední cca 10 % - tedy asi 600 kJ,
3. oběd cca 30 % - tedy asi 1 800 kJ,
4. svačina odpolední cca 10 % - tedy asi 600 kJ,
5. večeře cca 25 % (případně méně a doplněno druhou večeří okolo 5 %) - tedy asi 1 500 kJ

Pro vaši představu o energetické hodnotě některých potravin uvádíme pár příkladů:

Možná, že na té fotce všechny mé jizvy nevidíte, protože za ta léta, co jsou součástí mého těla, vybledly. Ale já o nich vím a nikdy nevymažu ze svého života události, během kterých jsem k nim přišla. Naštěstí jizvy na duši se zhojily a já díky své zkušenosti vím, jak je důležité umět jizvu přijmout, pohladit ji a vzpomínku na příčinu jejího vzniku ponechat neutrální. A protože se poslední dobou hodně setkávám s ženami, které mají po císařském řezu, ale necítí se po něm psychicky dobře, nedokáží o něm mluvit bez výčitek, chtěla bych otevřít téma jizev, které se projevují nejen na těle, ale i na duši, a na základě svých zkušeností motivovat ženy k tomu, aby se naučily je nepopírat a dovolily si pustit své emoce ven a přijmout tuto část své životní cesty.

První jizvu nad pupíkem mám z mladické nerozvážnosti nebo jak se tomu říká, po piercingu, který jsem vytáhla, když mi poprvé vyrostlo bříško díky Šimimu. Během těhotenství mi díra zarostla a já si uvědomila, že ten kroužek ve svém břiše už znovu nechci. Ty další tři pod pupíkem a v tříslech jsou zásadnější, hlubší, ale mnohem méně znatelné na první pohled. Jsou památkou po laparoskopické operaci, která mi zachránila život a ukončila mé první těhotenství, o kterém jsem roky s nikým nemohla mluvit, protože jsem měla pocit, že jsem jako žena selhala. Samozřejme, že jsem neselhala, stejně jako neselhala žádná z žen, které se stalo totéž nebo porodila sekcí, byl jí proveden nástřih hráze i přesto, že o něj nestála apod. Ale každá přesto zapochybujeme, přemýšlíme a někdy to i dost bolí. Hrdě se hlásím i k jizvě po epiziotomii a přijímám ji jako daň za to, že jsem svůj porod dobrovolně přenechala lékaři a nenapsala si porodní plán a více se nezajímala, ale víte co? Díky tomu, byl každý další porod vědomější a já této zkušenosti nelituji.  

Svých jizev se po těch letech běžně dotýkám stejně jako jiných částí svého těla a cítím vděčnost, že i přes ten drsný start do mateřství, vše dopadlo dobře. A konečně o tom všem dokážu i mluvit nebo psát a soucítit se ženami, které se stále nemohou dotknout těchto míst na svém těle a přijmout jizvu jako součást sebe. Znám to, ale jsem důkazem, že to lze překonat.

Gynekologické jizvy s sebou nesou prostě často pocit selhání, který se dokáže rozvinout až do traumatu. Existuje mnoho žen, které je přijaly okamžitě, ale také je mnoho těch, kterým jizva připomíná, že se dělo něco jinak než plánovaly. Sedm z deseti žen, které se mi ozvaly za poslední dny kvůli pomoci s kojením, porodily císařským řezem, to je první fakt, nad kterým je důležité se pozastavit. Druhý fakt je, že problémem nebývá nedostatek mateřského mléka nebo špatná technika přisátí. To jsou zástupné problémy, které vyřešíme za jednu laktační návštěvu. Hlavním problémem, 3. fakt, je buď dráždivé novorozeně po sekci nebo porodní trauma matky po císařském řezu a jizva, která říká...

...“Nezvládla jsem porodit své dítě.” Jak já jim rozumím. Velmi intenzivně jsem prožívala období, kdy mi mé jizvy připomínaly, že jsem nebyla schopna zdravě otěhotnět. Nechtěla jsem se jich dotknout, ani se na ně dívat. A ty ženy, i přesto, že nemají prázdnou náruč, bojují s velkou bolestí na duši. I přesto, že mají v náručí zdravé miminko, vracejí se zpět k porodu a nedokáží se přes něj přenést. Před rodinou o tom nemluví, protože se obávají, že jejich vnímání bude bagatelizováno slovy:”buď ráda, že máš zdravé dítě.”  Při povídání s nimi vidím, že problém spočívá v tom, že jim byla odňata možnost se rozhodnout a nést za své rozhodnutí odpovědnost. Ženy, které mě žádají o pomoc cítí v souvislosti s porodem lítost, ne proto, že nerodily vaginálně, ale protože o způsobu porodu svého dítěte nemohly samy rozhodnout. Někdy mají tendenci to omlouvat, někdy opakují slova, která jim byla vložena do úst rodinou:”hlavně, že je dítě v pořádku”, někdy tvrdí, že neměly na výběr, ale nakonec se jim zalesknou oči a řeknou, že je mrzí, že někdo rozhodl za ně držíc v náručí 3,5 kilové miminko, které mělo být podle lékařských odhadů moc velké na to, aby prošlo porodním kanálem. Stala se chybka, někdo blbě měřil, no co už, “buďte ráda, že máte zdravé dítě”.

Dalším příkladem jsou ženy, kterým bylo doporučeno nastoupit na vyvolávání porodu z důvodu přenášení. Ačkoliv žena ve skutečnosti přenáší až po 42.tt, lékaři se k vyvolávání přiklánějí často již po 40.tt., kdy ještě plod není připraven na porod, protože může být prostě o 14 dní mladší než se předpokládá, a proto se mu nechce ven. Čert vem tabulky. Nakonec kvůli nepostupujícímu porodu a tísni plodu přichází na řadu sekce se slovy ”už vás nebudeme trápit.”  A přitom žena tuší, že měli oba ještě čas.