Blíži sa letné obdobie, kedy sa väčšina z nás vyberie na dovolenku – či už k moru alebo iné zaujímavé alebo obľúbené miesta. Mnoho rodín s malými deťmi dáva prednosť cestovaniu lietadlom, najmä ak ide o väčšie vzdálenosti.

Ako je to vlastne s bezpečnosťou detí v lietadlách? Vedci analyzovali pád lietadla, v ktorom boli umiestnené testovacie figúry. Dieťa sediace v lone matky, podľa tejto štúdie, nie je v prípade nehody v bezpečí. Odborníci odporúčajú, aby dieťa sedelo pripútané na samostatnom sedadle, najmenšie deti v autosedačke. Viac o tomto zaujímavom crash teste sa dočítate v článku nižšie.

http://gma.yahoo.com/bracing-impact-ups-chances-surviving-plane-crash-test-102641163--abc-news-topstories.html

Začalo to docela nenápadně, syn měl  dva měsíce a já, prvomatka, jsem si ho neposazovala na klín. V půl roce stále ještě neseděl, protože jsem mu odepírala potěšení z chodítka a neobkládala ho polštáři. V sedmi měsících jsem ho neposadila ani v kočárku, nedávala do jídelní židličky. Okolí, až na pár chápavých, se na mě dívalo skrz prsty, když syn v deseti měsících nevěděl, že se dá chodit za pomoci mých rukou. Když ve 13 měsících udělal první krůčky, slýchala jsem, že ostatní děti Dobrých matek chodí od osmi měsíců 🙂 Dobré matky z mého okolí jim totiž luxus chození za ruce pravidelně dopřávaly od půl roku. (Ona: Náš Pepíček už chodí. Já: On už umí stát?? Ona: Ne, on ještě ani nesedí, ale podívej, jak krásně dupká za ruce. Já jsem byla ohromena škobrtavou chůzí s podlamujícími se kotníčky.)

Já, matka, co dítěti nedopřála v půl roce svíčkovou, jsem se držela rad pediatra a postupně zaváděla zeleninu, maso, ovoce,... Desetiměsíční syn byl chudáček, co první čokoládu dostal v roce a čtvrt od Mikuláše.

Prvorozený měl deset měsíců, když jsme si jako nezodpovědní rodiče dovolili pořídit si druhé miminko. Okolí mě opět posuzovalo jako Špatnou matku, která se nebude věnovat dostatečně ani prvnímu, ani druhému.

Když bylo dceři 5m, nastoupila jsem opět do školy, konečně dodělat maturitu. Dcerušku a dvouletého synka jsem nechala, chudáčky, napospas babičkám a jezdila na jeden víkend v měsíci pryč!

A opět si i dcera musela na všechno přijít sama, sednout si, stoupnout, chodit. A, diví se Dokonalé matky, došla na to 🙂

Oblečení kupuji na bazárcích, děti chodí oblékané pěkně, ale já, Nepřející matka, nové koupím jen botičky. Vyhazuji tisíce za nové a značkové autosedačky, ale golfáček koupím v bazaru.

Také jste si oblíbili extra jemnou tkaninu z bambusu nejen na vašich dětech? Právě jsme obdrželi novinky v podobě bambusových slintáčků a zavinovaček od českého Kikko/Xkko.

Bambusová tkanina ve formě viskózy výborně saje, je skvěle poddajná, osobně si ji nemůžeme vynachválit. U nás asi nejvíce prodávaná značka dětských bambusových doplňků Kikko / Xkko právě přichází s novinkami, které jsme také zařadili do Dudlíkárny.

Jedná se zejména o slintáčky - dětské šátky v nádherných barvičkách "cyan", "magenta" nebo "lime", nebo také přírodním provedení, jako je třeba tento bambusový slintáček Xkko.

Bambusové zavinovačky máme nové tři varianty (rozměr 120 x 120 cm) podle barviček kruhy "cyan", "magenta" a čistá "lime" zavinovačka. Tuto velikost zavinovaček využíváme i na zabalení většího dítěte po koupání, nebo navečer.

Ani nevím, kde s tou slohovkou začít... asi tady:

úterý 26.3. - přenášela jsem už 5 dní a byla z toho dost nešťastná. Přece jenom jsem si představovala porod dva týdny před termínem, abych se moc nenatrápila. To nekonečné čekání bylo děsné. V ten den mi navrhli v nemocnici vyvolávaný porod (dokonce jsem si mohla vybrat den 😀) Dohodnuto to bylo na 28.3.2013...

Rozhodli jsme se udělat si ještě jeden pěkný večer. Zajedeme na steak do restaurace a večer se naposledy pomazlíme (třeba to naštve prcka a dorovolně vyleze). Doma jsem se pěkně vyoblíkala, namalovala, vyvoněla a mohli jsme vyrazit. Asi půlhoďku před odjezdem jsem začala trochu víc štinit. Nu co, říkala jsem si, buď je to víc těhu výtoku a nebo mi pomalu odchází hlenová zátka… Udělala jsem test s lakmusovými papírky a podle nich to plodovka nebyla, takže vložka a dál jsem to neřešila. Vyjeli jsme… cesta do zarezervované restaurace trvala 45 minut, a jelikož jsem neřídila, užívala jsem si to a kochala se pohledem do krajiny (přece jen jsem se už poslední týdny nikde dál od domu nepodívala).

18:00 - Konečně jsme dojeli. Natěšeně vystupujem z auta před restauraci a gichchchch… Do pár vteřin mám mokré džíny až pod kolena. Jirkova si ještě chviličku dělá srandu ale pak mu zamrzá úsměv na rtech. Najednou vážní, hledá v autě hadry pode mě a hlásí odjezd… Celých těch 45 minut se klepu v autě zimou i když topíme co to jde… džíny děsně studí a venku je pod nulou… Aby toho nebylo málo, jedeme podle GPS-ky a vůbec si nejsme jistí kudy nás to vede. Cestou mě rozbolí břicho a hádají se mi v hlavě různé myšlenky – stihnem to? dojedem? bude to v pořádku?

18:45 - Dostali jsme se domů. Chudák pes nachápe co se děje a zmateně běhá okolo. Pořád musím myslet na to, co nám říkali na předporodním kurzu: „Holky, když vám praskne voda, přijeďte do hodiny!“ Sprchuji se, oblékám a berem kufry a už je ta hodina fuč. A to ani nemluvím o tom, že převlíkat se bylo zbytečné, protože za chvíli sedím v autě zase v mokru…

19:15 – Přijíždíme do nemocnice, kde je samozřejmě už zamčeno, tak zvoním. Na dotaz sestřičky v mluvítku zvonku ze mě jenom vypadne: „Dobrý den, asi mi praskla voda,“ což mi v zápětí připadá strašně směšné tak si setřička z mojeho tónu hlasu musela snad myslet že si dělám srandu 😀