Když se mi narodil Daník, potkala jsem typ lidí, o kterých jsem neměla ani tušení: Supermatky.

Jak je poznáte? Přijdete k nim domů, mají perfektně uklizený byt. Nikde ani smítko, parapety jsou krásně čisté, v knihovně ani stopa po prachu a z podlahy můžete jíst. Také ona je perfektní. Nikdy není rozcuchaná, nenosí vygajdané tričko (které vytahalo dítě, jelikož se pořád sápe do výstřihu), nehádá se s manželem a vůbec nikdy jí neruply nervy. Ale nejdokonalejší je dítě. Všechno dělá s předstihem tabulek. Na bříško se otáčí ve 3 měsících, samo chodí v osmi, předvádí zvířátka, žvatlá slůvka (v době, kdy vaše dítě řekne maximálně tak „Gí“). I přes používání dudlíků, lahví, brček a plastových lžiček, nikdy nemělo bojkot kojení. A samozřejmě je hodné. Nedělá scény. Nevyžaduje kojení na veřejnosti, jelikož se kojí dle intervalu, nikdy nepláclo cizí dítě lopatkou po hlavě, nikdy nevzbudilo nebohého otce tím, že ho hryzlo do palce u nohy. Je také velmi čistotné, nemá fleky na bodýčku, a co se vylučování týče, kaká do nočníčku, nikdy se nevydělalo na nejdražší koberec v bytě a nikdy ho nenapadlo óňo rozmatlat po pračce do tvaru kruhu.

Člověk tam přijde, případně o ní čte a připadá si jako neschopná matka. S tím, že moje dítě není tabulkové, jsem se už smířila, ale když jsou to „prohry“ na všech frontách, tak se člověk ptá, co dělám vlastně špatně?

Překvapivá je odpověď, že pravděpodobně nic. Faktem je, že my lidi chceme vypadat před druhými lépe. A tak je docela dost dobře možné, že před návštěvou 3 dny šůrujeme byt, sebe a vlastně i dítě, o nedostatcích nemluvíme a zároveň se maminky rády chlubí, co dítě už umí. Jenomže tímto vlastně nevědomě zvyšujeme ten tlak na tu druhou (a vlastně i na sebe) a vlastně na kohokoliv, kdo přijde. Chtě nechtě, každý aspoň trochu srovnává. Ale přitom nemusíme vypadat dokonale, ani byt nemusí být dokonalý. Nemusíme se chlubit, co všechno se dítě naučilo, můžeme sdílet i nezdary nebo dětské lumpárny. Mimochodem, když už jsme u těch lumpáren, většina výše zmíněných v prvním odstavci se u nás v domácnosti opravdu stala, snad až na tu lopatku, ale věřím, že i to je otázkou času.

Řekla bych, že každá matka ze sebe dokáže udělat supermatku, i když jí není. Každý má něco, co může natolik vyzdvihnout oproti druhému, že si druhá strana může připadat neschopně. Jenže to chce určitou míru empatie. Když mám kamarádku, která je nešťastná z toho, že její dítě nejí, neměla bych vyzdvihovat, že Daníček sní všechno olivou počínaje, kojením konče.

Ale jsou děti, které se věci nenaučí tak snadno, jako jiné, i když se maminka opravdu snaží. Mám-li mluvit za sebe, hodně špatně jsem nesla, že Daník stále nechtěl chodit sám a každý se v okolí ptal, jestli už chodí. Nakonec chodit začal, ale mezi posledními v jeho věku. A stále dost špatně nesu, že ještě nemluví, byť vím, že rozumí, když chci, aby něco přinesl, tak to přinese, ale mluvit, to ne. Mám pak pocit, že je to tím, že se mu nedostatečně věnuju, ale málokdo ví, že pokud chci, aby se cokoliv nového naučil, musím mu to opakovat do zblbnutí cca 3 měsíce a až pak se novému kousku naučí.

“Ahoj maminky, potřebuji radu a vaši podporu. Syn se mi začal teď v roce zničehonic strašně vztekat, ať už se jedná o oblékání a nebo přebalování. Vzteky se zvrátí dozadu, většinou se snažím alespoň nohou zabránit, aby se nepraštil do hlavy, pak leží na zádech, kope nohama, šoupe se po zemi a strašně ječí. Většinou ho nechám, odcházím od něj a nevšímám si ho. Ale když ho potřebuji obléknout a nebo přebalit, stejně to nějak musíme zvládnout. Poraďte mi prosím, jak to řešíte?”

Pokud zabrouzdáte do diskuzí, v nichž si povídají maminky, určitě podobných příspěvků najdete hodně. V určitém věku si totiž podobným stavem procházejí snad všechny děti a jejich maminky jsou z toho více či méně zoufalé. Hned na úvod je potřeba podotknout, že to časem přejde. Ale snad každá máma se chce tohoto nešvaru u svých dětí zbavit co nejdříve. V tomto článku si povíme něco o tom, proč to ti malí raubíři vlastně dělají a také se budeme věnovat tipům, které vám toto nepříjemné období pomohou zvládnout co nejrychleji a hlavně s klidnou hlavou a zachovaným duševním zdravím.

Snad téměř každá maminka si kdysi ještě jako malá holčička hrála s panenkami. Také se při těch vzpomínkách usmíváte? Panenky nám neodporovaly a dělaly všechno, co jsme potřebovaly. Opravdová miminka však zpočátku brečí a čím jsou starší, tím více se vztekají. Z našeho pohledu samozřejmě naprosto zbytečně. Z jejich pohledu my zase děláme zbytečné věci, které ona nechtějí. Nebo je děláme v dobu, kdy jim to nevyhovuje. Ano, chápete správně, řeč je o všech těch nutných a nudných záležitostech jako je třeba přebalování, mytí pusinky, podávání léků a třeba i o takové úplně zdánlivě neškodné činnosti - oblékání a převlékání.

Proč se děti u oblékání vztekají?

Důvodů může být mnoho a někdy třeba ten pravý důvod ani nezjistíte. Dítěti může být zima, nebo naopak teplo. Může být unavené, přetažené. Nebo prostě chce v určitou chvíli dělat něco jiného a vy ho prostě zdržujete. Souvislost je možné najít i s obdobím vzdoru, kdy si dítě buduje vlastní uvědomění a s ním i související sebedůvěru. Ať tak či onak, vztekající se dítě je naprosto normálním a běžným jevem a možná vás uklidní informace, že dítě, které se nikdy nevzteká, prostě a jednoduše neexistuje.

Ačkoliv se období vzdoru mnohdy líčí jako noční můra všech rodičů, jako doba neustálého konfliktu a jako boj „kdo s koho“, měli bychom si uvědomit, že nic z toho, co dítě dělá, není projevem agresivity, není to porucha osobnosti ani odchylka od zdravého vývoje. Naopak. Všechny popisované změny v dětském chování jsou známkou toho, že náš potomek dorostl do dalšího období vývoje. Období vzdoru tedy není vadou či patologií. Jejen nutným vývojovým krokem a zvládání jeho projevů je pro dítě podstatně náročnější než pro rodiče.