S oznamenim druheho miminka jsme si dali radne nacas. Vzhledem k memu veku jsme se rozhodli, ze pockame na vetsi vysetreni a pokud bude vse OK, oznamime to rodicum. Prvni screening uplne v poradku, pritel to rekl doma. Ale u nasich porad nejak nebyla prilezitost. Az konecne koncem unora na spolecne veceri (16+2tt) jsem se odhodlala a rekla jim to. Byli prekvapeni a ja o to vic, ze doted nic nepoznali. Kazdopadne to vzali celkem v pohode, i kdyz jsme se bala, co reknou. Pritel vecne neni doma, me je, kolik mi je, syn je lehce hyperaktivni... A protoze maly je jak "hlasna trouba" a vztahy v baraku s sirsi rodinou nic moc dohodli jsme se, ze tady jeste pockame. Bud to na me bude uz videt i pres kabat nebo dockame jara a teplejsich dni a pak uz nic neschovam. Kazdopadne po II. screeningu uz jsme to chtela rict malemu. A tak jsem vzala fotku z UTZ a lakala ho od babicky domu...

Ja: Pojd domu, mam pro Tebe prekvapeni

K: Juuuu, prekvapeni!!!!

Doma byl jak zimnice. Mami, kde je to prekvapeni, mamiii... Tak prosim, aby me nechal alepspon svleknout a umyt si ruce. Pak si sedneme na gauc a on, neskutecne nateseny, jiskricky v ocich, dostane do ruky fotku...

K: Co to je, mami? (jiskricky jsou fuc, tohle ma byt to prekvapeni?, neskutecne zklamani ve tvari)

Ja: Ty to nevidis, nic Ti to nepripomina? (natesena jak pred chvili on)

Po dovolené jsem šla do práce na noc..trošku jsem pokašlávala, ale jsem astmatička, tak jsem tomu nepřikládala pořádný význam. Na oddělení nám dost kašlaly dva pokoje. Ráno jsem šla spát, po obědě jsem se vzbudila a byla mi zima. Volali mi naši, že babičku odvezli do nemocnice.. Na vyšetření...Vytelefonovala jsem vše...Začínala jsem kašlat víc a jen tak..jsem si dala teploměr.. 38,5, během chvíle 39..srážela jsem to..a začalo kolečko telefonů - jestli se najde někdo, kdo by šel místo mě...Nakonec jedna kolegyně byla ochotná, ale to jsem měla už 40,2.  Kristýnka byla u ex a já mohla relativně v klidu marodit. Druhý den pro PN...Dr mě poslechla, prohlídla, změřila. Hnus to byl. Měla jsem velký strach o Ki, aby to nechytla..Od úterý už mi hlásili, že má rýmu, od st, čt pokašlávala...Ale zjistila jsem, že ji ve st hlídala tchyně s chřipkou..no...co už...Ve čt mi volali sousedi, slyšeli mě kašlat, jestli něco nepotřebuju nakoupit...říkala jsem našim, jak mám hodné sousedy...sjeli mě, že snad bych neotravovala cizí lidi...říkám - ale tady není už vůbec nic a já nemám vycházky..Aspoň pečivo a mlíko..Pečivo nakonec donesli, ale mlíko bez laktozy se jim nechtělo hledat, tak koupili normální..

Skoro jsem kvůli kašli nespala..přišla jsem si navíc kvůli pískání a zvukům, co ze mě vycházely, jako břichomluvec...Na kontrole jsem vyfásla ATB..

Ki se vrátila v pátek navečer...v horečkách a s kašlem..Ze soboty na neděli horečka šla špatně srážet, naštěstí jsem si vzpomněla na info od kolegyně, že paralen jí při chřipce nepomohl, tak jsem zkoušela ibalgin..Pak i obklady...Bylo kolem desáté večer, když jsem přemýšlela o zábale, nebo o sprše, kterou bych postupně chladila...Ale naštěstí horečka začala klesat a Ki usnula...za nějakou dobu mě vzbudila, že je propocená a potřebuje na wc, ale že se jí motá hlava...Jak jsem vylítla, flákla jsem sebou na zem já..Tak jsem se opatrně za chvíli zvedla, převlíkla dítě a dovedla ho na wc..Druhý den byla nadšená, jak jsem s ní šla za ruku na záchod...Maňas...

Další den jen zvýšená, ale kašel...a dítě pořád takový nemastný, neslaný..úterý bez teploty..Ale polehává..a není to ono...úterý odpoledne usíná...v noci nespím já..mám divný pocit...kruci..proč....

Z úterý na středu mě budí po čtvrté hodině...že bolí ouško...Znám ji, tak si nejdřív myslím, jestli si ho nepřeležela, ale dávám teploměr a manévr na ouško je pozitivní, bohužel...A TT 38..Dávám fňukající Ki Nurofen na bolest a vytáčím dědu..Chvilku teda ještě zkouším čekam, abysme neburcovaly..Ale volám, Ki brečí, pomáhám jí oblíkat, beru plyšáka....Přijíždíme do pozvolna se probouzející nemocnice - je něco kolem páté..Budí nám doktora..Nikde ani stopa po protivnosti, naštvanosti, nic....Omlouvám se, že jsem to zkusila, ale že brečela ...Dr. mávne rukou a říká, že je to na píchnutí...Píchá jí ouško, ATB zatím nedává..Ještě ji ukládám, usíná..spí skoro dvě hodiny..Během dne pofňukává, že bolí....nic z toho neteče..teplota zvýšená....Polehává, pospává, pokašlává..není to ono..Proti minulému píchnutí..je to jiné...čt ráno se budí a bolí ouško...dívám se do něj...a vchod do ucha je uplně ucpán...jdeme na středisko, omlouvám se, že jsme byly na píchnutí, ale že teď bolí a je zvýšená TT....primář se jí dívá do ucha a říká - no...to tě muselo hodně bolet, to máš uplně ucpaný..odsává a odsává...

A říká mi - já bych to přeléčil..za mě je to na ATB, souhlasíte s tím? Jasně ..že jo....ať už má klid...Navíc ji slyší kašlat, huhňat..Nespaly jsme už několik nocí..Ki teda relativně ano...ale já nespím, pže čekám, co zas bude....pátek ráno opět bolest, navíc se přidává bolest a otok oka....a otok pod okem....

První pohyby děťátka - okamžik, na který čeká každá nastávající maminka. Zejména prvorodičky je pak netrpělivě vyhlížejí. Jaké to asi bude? Poznám to? Jak jsou pohyby cítit? Otázky, které nám zvědavostí nedaly nebo nedají spát. Od okolí pak nejčastěji slýcháme otázku: „Tak co, už kope?“.

První pohyby, důležitý milník v těhotenství

"I já tento okamžik před několika lety netrpělivě vyhlížela. Když přišel, málem jsem ho propásla. Hned mi totiž nedošlo, že jde o moje miminko. Bylo to takové jemné zabublání. Že jde o první pohyby, to jsem si uvědomila až v momentě, kdy se tento pocit několikrát zopakoval a stal se častějším a pravidelnějším."

Další maminka z koníka dodává: „Já cítím pohyby od prvního dne 20. týdne. Pořád jsem na to čekala a konečně se dočkala. Bylo to takové zlehka. První 2 dny jsem přesně nevěděla, zda to jsou pohyby, ale ptala jsem se pak zkušenější kamarádky a ta říkala, že to je určitě ono. Po pár dnech už to začalo být intenzivnější. No a teď po 3 týdnech sebou někdy mele mrňousek pořádně! Doktorka mi říkala, že u prvorodiček to může být třeba až od 22. – 23. týdne, protože nevědí, co mají cítit.“

Maminka prvorodička obvykle cítí první pohyby děťátka kolem 20. týdne, je to takové polechtání, zabublání či vlnění. Maminky vícerodičky mohou cítit pohyby o něco dříve, cca od 18. týdne. Jak miminko roste, stává se i jeho aktivita více citelnou a postupně ucítíme drobné kopanečky a časem i pořádné kopance. Intenzita pohybů záleží i na položení placenty. Ta je, pokud je vpředu, může zmírnit.

„Kamarádka necítila dcerku celé těhotenství - jednak měla placentu přes přední břišní stěnu, takže ta pak tlumí nárazy miminka a pohyby jsou cítit později a ne tak intenzivní, také měla méně plodovky, takže mimčo mělo méně prostoru,“  takto popisuje zkušenost kamarádky jedna z maminek.

Strach nás provází celým životem. Jako malé jsme se bály bubáků pod postelí, čertů a Mikuláše, pak první jízdy na kole, první pusy a mnohem později ještě jiného „poprvé“. Mnohé z těchto strachů jsou spojené s bolestí. Jako když jsme dostaly na zadek od pekelníka. Nebo když jsme spadly z kola a odřely si kolena. Nebo když se z nás staly ženy.

Bolest nás má chránit a varovat „pozor, tohle už nedělej“. Jenže ještě než se ztratí strup nebo na další schůzce s naším milým do toho jdeme znovu, strach a bolest jsou překonány a my si to začneme užívat. Rychlou jízdu na kole i sex.

Úplně normální

Strach z porodu je zcela běžný, dá se říci i přirozený. I zkušená několikanásobná matka se před každým porodem bojí. Protože každý je jiný. Mění se technologie, možnosti, věk rodičky a v neposlední řadě i konkrétní situace. Strach o to, aby miminko bylo v pořádku je to, co z vás už teď dělá dobrou matkou. Nesobecky nemyslet jen na sebe, ale i na to malé, co nosíme pod srdcem, je dobrým znakem toho, že budeme skvělou matkou. Jenže všeho moc škodí.

Přehnaná úzkost a zmatek dokáže při porodu nadělat více škody než užitku. Při vysoké míře stresu se razantně zvýší hladina kortizolu, který může způsobit děložní činnost a tím i snížit průtok krve placentou.

Biologické hledisko