Ahoj, tady kočárková poradkyně Katka, tentokrát se hlásím s recenzí kočárku Baby Jogger City Mini GT2, který jsem se synem pečlivě otestovala. Projeli jsme s ním řadu typů terénů, vyzkoušeli všechny jeho vlastnosti, skládání i rozkládání. Tak se pojďte podívat, co nabízí.

Kočárek Baby Jogger City Mini GT2.

Splňuje řadu požadavků

Do naší Kočárkové poradny mi neustále chodí dotazy s obsáhlými požadavky, co všechno by měl kočárek splňovat a mít. Nejčastěji chcete, aby poskytoval dobré jízdní vlastnosti a projel městský nerovný terén i ten náročnější v přírodě. Dále by měl mít snadné skládání a rozkládání kvůli cestování autem, neměl by být těžký, ale zároveň musí být vhodný také pro větší dítě. Samozřejmostí jsou kvalitní kola, která jsou odolná, a to nejdůležitější pro nás ženy: musí být pěkný! 🙂

Někdy je však nereálné, aby kočárek splňoval vše, co si přejeme. Buď musíme udělat pár ústupků, nebo mít kočárků hned několik. Ale dnes vám jeden takový kočárek představím. A proč jeden? Po otestování totiž vím, že splňuje všechny výše uvedené požadavky.

A o jakém kočárku je tedy řeč? Přeci o Baby Jogger City Mini GT2. Vybrala jsem konkrétně nejnovější model 2021, v barvě briar green, která je pro letošní rok velice žádaná.

Nacházíme se ve světě, kde žijí inteligentní mluvící zvířátka harmonicky pospolu. Sloni vedou mateřské školky, pandy mají večerky atp. Vše funguje stejně, jako v lidské společnosti. Najdou se tu jak zrady, tak láska. Jak zloba tak dobrota. 

Jednoho neurčitého roku, v nejmenovaném městě, dostal starosta Mýval velkou dotaci od papalášů nahoře. Dotaci musel ale vyčerpat na nějaký sociální program a to co nejrychleji. Po krátkých úvahách a brainstormingu se slečnou Zaječicí se rozhodl, že věnuje část na genetické inženýrství a za zbytek postaví SOS vesničku. Jistě chápete správně, že genetické inženýrství není žádný sociální program. Je to projekt starostova bratra, doktora Mývala třetího. A SOS vesnička tyto náklady pěkně přikryje, aby do nich mohla aspoň část dotace přetéct. 

Vesnička se postavila a byla skutečně krásná. Domečky blízko sebe, uprostřed velký park s rybníčkem, kačenkami, mateřskou školou a dalšími vymoženostmi. 

Její výstavba samozřejmě zabrala pár let a mezitím se plně rozjel projekt genetického inženýrství. Jak to tak bývá, začátky byly velice krušné. Pokusy klonovat slony, pandy a zajíce nebyly nic moc a vznikla spousta ... ne zcela povedených tvorů. Vypadalo to, že inteligenčně jsou téměř srovnatelní se svými vzory, ovšem vzhled byl velice podprůměrný. U slona jste ještě mohli postřehnout náznaky chobotu a větších uší. Ale u zajíce, kromě trochu delších uší, tam skutečně nic jiného nebylo. Protože ale projekty měly vědomí, komunikovaly a žily, rozhodl se starosta, využít je pro SOS vesničku. Do té mu totiž nikdo jiný jít nechtěl. Ubytoval tedy všechny tyto tvory tam a tak si mohli žít relativně běžný život. Samozřejmě žili ve vesničce, která byla vytvořena pro standardní potřeby běžných zajíců, slonů a pand. Bylo pro ně tedy občas všechno vysoko, nedostupné nebo trochu komplikované. Ovšem tito tvorové se naučili poměrně rychle překážky překonávat a nenechali si vzít radost ze života. 

Aby byl naplněn účel SOS vesničky, musel si každý obyvatel (či každá rodina) vybrat opuštěné dítě, které u něj bude vyrůstat. 

Ve velkém okrajovém domě žila rodina králíků. Červená králice s brýlemi, která se jmenovala Samanta a její manžel, oranžový Flop. Flop se Samantou osvojili nejprve králičí slečnu Coco. Coco se velice shlédla ve své nové mamince a dost rychle se stala podobně nafoukanou a snad až příliš sebevědomou králicí. Po pár letech osvojil pár ještě čerstvé miminko, Charlieho. Který byl biologický sourozenec Coco. Samanta byla právnička. Byla to taková ta pořádná právnička, která miluje svou kariéru a děti jí spíš stáli v cestě. V domácnosti tedy zůstal Flop a protože se často nudil, našel si na zahradě zábavu. Začal pěstovat trávu. A samozřejmě si konzumovat. Díky pravidelné konzumaci konopí, byl Flop velice benevolentním a klidným rodičem. Což bylo pro zraněné, osvojené děti vlastně celkem k dobru. 

Jen těžko byste hledali dětskou postýlku, ve které miminko nespinká pod dohledem plyšového kamaráda. Často jde o hračku, které dítě provází od prvních měsíců života až do doby, kdy začíná chodit do školy, v některých případech i déle. Výběru prvního plyšáka byste proto měli věnovat pečlivou pozornost.

To nejlepší pro naše nejmenší

Jako při výběru jakékoliv hračky, i plyšák pro miminko by měl být na prvním místě zdravotně nezávadný a bezpečný. Miminko s hračkou tráví hodně času, mazlí se s ní, olizuje ji, je proto nutné vybírat plyšové hračky od důvěryhodných značek s potřebnými certifikáty dokazujícími, že jsou jejich výrobky vhodné i pro ty nejmenší a nejcitlivější dětské ručičky.

Plyšové hračky z neznámých zdrojů důkladně vyperte a schovejte na dobu, kdy bude dítě větší a s podobnými hračkami si bude hrát méně kontaktním způsobem.

Často se stává, že si dítě svého prvního plyšového mazlíka oblíbí natolik, že ho několik následujících v podstatě nepustí z rukou. V tomto případě jistě oceníte kvalitu, která ustojí časté praní i nešetrné zacházení.

Malý tip: Chcete-li si ušetřit plačtivé scény ve chvílích, kdy hračka není k nalezení, zapomenete ji u babičky na druhé straně republiky nebo ji zkrátka jen potřebujete vyprat, pořiďte plyšovou hračku rovnou ve dvou identických provedeních a „náhradníka" si schovejte do skříně pro případ nouze.

Čas letních dovolených se blíži  a pokud se na nějakou chystáte, je lepší být připravený dopředu na neočekávané situace. Abyste si uchovali krásné vzpomínky na dovolenou, tu je pár rad jak se vyhnout běžným zdravotním problémům a zároveň přijít zdravější.

Nejčastějším problémem behěm cestování a pobytů jsou zažívací problémy.
Probiotika na ochranu žaludku, které nevyžadují uskladnění v chladných prostorech, by měly být součástí všech cestovních balíčků pre dospělé i děti.

Cestovní průjem

Cestovní průjem je střevní infekce způsobená bakteriemi, parazity anebo virusy nalezenými hlavně v kontaminované vodě anebo jídle. Některé příznaky jako nevolnost, žaludeční křeče a průjem trvají 3 až 5 dní. V některých případech, cestovní průjem může způsobit vážnou dehydrataci organizmu a může trvat až 2 týdny.

Probiotika vám mohou pomoci. Začněte užívat probiotika pár dní před odchodem na dovolenou, v průběhu vaší cesty a pár dní po návratu z dovolené. 

Cestovní zácpa

Máj, lásky čas, vše kvete... A rozrostla se i naša ambasadorská rodina! 

Máme za to, že na Modrém koníku snad není maminka, která by neznala značku NUK. Když už ne z vlastní zkušenosti, pak z doslechu. A právě tuto značku produktů pro děti bude v nascházejících týdnech reprezentovat Renata @vonrataj . Věříme, že se díky ní toho mnoho naučíte a také získáte přehled v produktech značky NUK. 

Víc o Renatě a její spolupráci s NUKem si můžete přečíst v jejím článku: Jak jsem se stala ambasadrokou NUK. 

Renatko, vítej v našem modrokoníkovském týmu, věřím, že se ti u nás bude ambasadorovat příjemně, a že bude Modrý koník pro tebe příjemným prostředím pro spolupráci. Těšíme se na tvé inspirativní příspěvky!

Katka a tým Modrého koníka

Ani nějak nevím, jak začít. Vždycky jsem chtěla mít svůj blog, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlala. Spousty práce a pak to stejně nikdo nebude číst, a když jo, tak to budou hateovat, to se mi vždy při zakládání vlastního blogu honilo hlavou. Když jsem zjistila, že si tu můžu napsat svůj článek, řekla jsem si, že to zkusím, že se toho ve mně teď děje hodně a psaní mi pak pomáhá si to v hlavě lépe utřídit, a že se toho teď poslední týdny děje hodně...

Na úvod musím napsat, že jsem šťastně vdaná za chlapa, kterého jsem si vzhledově vysnila, je vysoký, mužná postava, široká ramena, silné ruce prostě pastva pro mé oči. Dlouho jsem takového muže hledala. Před ním jsem měla jen jeden vážný vztah, který trval přes 5 let a bohužel obsahoval domácí psychické i fyzické týrání.... když mě nakonec on opustil, ještě jsem dolejzala, aby se vrátil, protože za ty roky jsem uvěřila jeho řečem, že mě nikdy nikdo nebude chtít, a že umřu sama. No a nakonec jsem úplnou náhodou narazila na fešáka, který miluje zvířata stejně tak, jako já. Naše schůzky se ani nedali nazvat slovem "rande" protože i on byl hodně zklamaný z žen, které poznal. "Prostě se sejdeme a pokecáme", napsal. Tak jsme se sešli v pondělí, při loučení mi řekl, že možná o víkendu bychom se mohli vidět. Odsouhlasila jsem to a rozešli jsme se. A když v úterý napsal, že mě chce vidět už ve středu, ulevilo se mi. Takže jsme se sešli znovu ve středu, zase to bylo fajn, ale pořád ani náznak pusy. Další schůzka byla v sobotu, že mi ukáže kde bydlí. Bylo to moc krásné odpoledne a uteklo až moc rychle. Jenže on se pořád k ničemu neměl a to já už jsem věděla, že nemůžu být jen jeho kamarádka, že z mé strany tam je něco víc, a na to, že jsem stydlivý člověk, tak ze mě vypadlo, jestli mi hodlá taky někdy dát pusu. 😀 No dostala jsem ji a za ty další naše společné roky ještě hodně takových. 

Teď jsme ve fázi, že se od svatby snažíme o dítě. Zjistila jsem, jak funguje mé tělo a podle toho jsme se přizpůsobili, ale trvá to déle, než jsme čekali. Po 3/4 roku nezdaru jsem si zažádala u gynekologa o hormonální profil a s manželem jsme se rozhodli, že někdy duben/květen půjde na spermiogram, abychom věděli, že se nesnažíme nadarmo. Na ten ale už nedošlo, hned další měsíc jsem po 3 dnech zpoždění (a při covidu) zjistila, že jsem těhotná. Nejdříve to bylo takové, že tomu nemůžeme věřit. Vždyť mám covid, nemohlo to nějak test ovlivnit? No neovlivnilo, dny utíkaly a testy sílily. První kontrola: gratulujeme maminko, srdíčko bije, všechno v naprostém pořádku. Byl to ten nejkrásnější pohled. Další kontrola v 10. týdnu. Ta už bohužel nedopadla tak, jak jsme si přáli. Děťátko se přestalo vyvíjet a není srdeční akce, bohužel vám musím sdělit diagnózu zamlkého těhotenství. Poslouchala jsem pak i dál, co mi doktorka říkala, ale nějak jsem to nedokázala vstřebat. Seděla jsem naproti ní, slzy mi tekly po tváři a snažila jsem se alespoň trošku vzpamatovat. Zkoušeli jsme počkat, aby se s tím tělo popralo samo, ale bez výsledku, takže revize dělohy. Ta nedopadla úplně podle očekávání, takže hrozila další, ale to jsem už byla hormonálně a psychicky více méně vyrovnaná a tu jsem odmítla, že počkám do první MS a že je to na mojí vlastní odpovědnost. Tak čekáme, je to rok od začátku snažení a jsme vlastně zase opět na začátku. 2 měsíce se musíme chránit a pak se můžeme zase začít snažit.

Do tohohle všeho se ještě přidali problémy s otcem. V 59 letech podezření na demenci, kvůli tomu mu sebrali papíry a jelikož dělá traktoristu, tak přišel i o práci. Musím dodat, že celý život dělá v JZD, nic jiného neumí, ani s telefonem, neví, co je počítač, internet, ani bankovní účet nemá. Celý dny se jen válí a topí v depresích. Ještě před tímhle to s ním šlo z kopce, nebyl schopný měsíc umýt nádobí, válelo se to všude po kuchyni, i na okně. Musela jsem přitvrdit a pohrozit mu a jelikož ze mě má trochu strach, tak to teda umyl, ale od té doby zase nic nedělá, a teď už vůbec. Jenom leží, kouká na televizi a lituje se, asi, těžké říci. Nechce se se mnou vůbec bavit, nevím co s ním. Už jsem psala jeho psychiatričce, jestli se s ní můžu sejít a probrat co s ním, i do budoucna kvůli té jeho diagnóze....

Máme toho teď hodně. Chtěla jsem se zaměřit na sebe, dát si do kupy psychickou a fyzickou schránku, protože obě tím potratem utrpěly, ale přijde mi, že mi to není dopřáno a když jsem se vrátila po 7 dnech po revizi do práce, protože kvůli komplikacím jsem byla doma a chodila na injekce atd. tak se se mnou kolegyně z kanceláře nebaví, protože jsem si dovolila být na neschopence. Úplně mě ignorují, ani mi neřeknou, že je změna v práci a dělají se některé věci jinak....

začínám z toho být vážně unavená.