Dneska ráno rozlámaná po probuzení jsem si v hlavě předříkávala: "Život je hnusnej. Život je nefér." Přemejšlela jsem, jak o tý strašný neférovosti napsat článek, jak to dát na papír nebo spíš na blog. Jak se vypsat z toho, že jsem z těch chemoterapií tak unavená, že chodím spát v osm a ruka mě po těch injekcích tak bolí, že se bolestí  budím už druhej tejden. Tohle všechno jsem si v hlavě sumírovala a hlavně ty věty jak nefér to je. Jenže...

Jenže už jak jsem si to říkala, tak jsem měla pocit, že to tak necejtím, že to vlastně není tak děsný, že by to všechno mohlo bejt mnohem a mnohem horší. Jakmile jsem si v hlavě řekla to "život je nefér a hnusnej" tak jsem měla pocit, že zrazuju všechny kolem a sebe sama. Vlastně jsem to ani nemohla říct nahlas, protože to prostě není pravda. Jo, mám rakovinu a ta otázka "proč zrovna já" mě definitivně napadla, mockrát, děsně mockrát. Odpověď je na ni ale od začátku ta samá. Proč ne zrovna já. A pak proč se tím vlastně vůbec zabejvat, proč nedat energii tam, kde je teď potřeba.

No a pak jsem šla s mini chlapíkem do školky, venku mrzlo, svítilo sluníčko a my si povídali. Já:" Podívej kočička." Mini chlapík: "Nau, nau, go, go." Já: "Jasně kočička utekla a teď musí dávat pozor, aby se neztratila, viď?" Mini chlapík: "Yeš." Já: "Ufff, to je zima, ale sluníčko krásně svítí." Mini chlapík: "Yeš. Shining." Jak je vidět náš rozhovor není hluboce intelektuální, ale přece je to něco.

Přišli jsme do školky. Mini chlapík celej natěšenej, otočenej na děti, nechává ze sebe stahovat jednu vrstvu za druhou, absolutně nevnímá, že mu říkám jedna noha, druhá noha, leží na mně jako pytel brambor a teď mámo rychle, nemám čas, musím za kámošema. "Ještě pusu!" Připomínám, než mi to nedočkavý dítě zmizí. Mini chlapík bere dráhu, dívám se za ním a on se najednou otočí. Usměje se a zamává ručičkou a řekne: "Bye, bye mamá."

Tenhle život není nefér a není hnusnej. Tenhle můj život je krásnej a plnej. Plnej lidí a lásky a smíchu a prostě všeho, prostě je to život a stojí za to.

Klidně tohle všechno může znít jako klišé, ale když vona je to prostě pravda.

   Jestli už chceme miminko jsme se bavili asi rok. Nakonec jsme to poprvé zkusili na naší letní – zimní dovolené 2013. Tam se to nepovedlo, a nakonec až doma asi na 4. pokus. Byl prosinec, a my v práci slavili konec roku a druhý den mi bylo tak zle jako nikdy, a že jsem toho moc nevypila, ale test pořád nevycházel. Po novém roce jsem měla problémy s nevolnostmi, tak si říkám, že to není možné, že musím být těhotná. A hurááá můj třetí test vyšel pozitivně.

   Nakonec se objednávám k doktorce a ta potvrzuje 8tt. , ale průkazku dostávám až na další kontrole v 11tt. Podstupuji první krevní testy, které jsou negativní a tak jedeme dál, trpím nevolnostmi, ale nezvracím, vždy mi stačí lízátka z lékárny. Další testy v 15tt potvrzují vyšší riziko rozštěpu páteře, když mi to doktorka zavolala, byla jsem tak zoufalá. Ihned nás objednala na genetiku, kde naštěstí vše vyvrátili a potvrdili nám, že čekáme zdravou holčičku. Jen váha je stále o týden pozadu, a to až dokonce. I nevolnosti se nakonec umoudřili a my začali vybírat jméno, tedy hlavně manžela to natolik chytlo, že hned po návratu z genetiky začal listovat v kalendáři. Nakonec mezi Valerií a Emou vítězí naše Viktorie (vítězka). Do té doby jsme miminku říkali Tóťa, jakože To 🙂

  Začínáme pořizovat první oblečení a taky boj o výběr kočárku.Ve 20 týdnu znova na genetiku a vše v pořádku. Ve 32 týdnu jsme byli na těhotenském focení a 4.8. nastupuji na mateřskou. V 36tt přijela manželova rodina a já kolem nich. Ten týden jsem jela také na další kontrolu, kde byly slabé odezvy, další nervy, byla jsem poslaná do nemocnice s možným vyvoláním porodu. Nakonec malá jen nějak usnula a nakonec vše dopadlo dobře a my mohli domu. Všichni vyplašení – ale byli rádi, že nás vidí po 5 hodinách „vcelku“. Termín mám určený na 15.9.2014, zatím se k němu přibližuju ale malá moc neklesá, každou noc se budím s tlaky na žaludek, manžel ochotně připravuje čaje. Jednou jsme se šli houpat do parku na houpačce (2 v noci) 🙂 a to možná pomohlo. Za 2 dni se ve 2:15 v noci budím – začíná odtékat voda, budím manžela, že už je to asi tady. Jdu do koupelny se připravit a volám mamce, aby se nám postarala o pejska, ve 3:30 odjíždíme do porodnice. Proběhl příjem a zatím bez bolestí čekáme. Dostávám snídaní, doktorka mě zkontroluje, zatím jsem málo otevřená. Kolem 8 Dr. opět prohmatává , a jelikož stále přicházím o vodu, v 9 dostávám první vyvolávací tabletu, za hodinu další a v 11 poslední. Potom už klystýr, ale stále se neotvírám. Bolesti od 10 se stupňují po 5 minutách, až se stávají nesnesitelnými. Sprcha, míč, chození nic nepomáhá. Manžel u mě ve sprše sedí, měří mi kontrakce a neví, jak mi pomoci, v tu chvíli jsem ho snad viděla poprvé brečet.

Když už si mě berou na sál prosím je o epidural, mám pocit, že při další kontrakci omdlím. Nakonec ho kolem 16 hodiny dostávám, neuvěřitelná úleva, ale nic necítím. Čeká se, až začnu zase cítit kontrakce, nakonec kolem 17 hodiny musím tlačit, nevím co se děje, najednou přišel další personál a přijde mi, že se hrozně spěchá. Musím tlačit, i když necítím kontrakce a pokaždé mi sestra celou svou vahou lehá na břicho a tlačí ho dolů, pak honem změřit odezvy a znova. V 17:23 se malá narodila, ale neplakala, byla tak hodná, celou dobu na sále jen koukala kolem sebe. Bála jsem se, jestli je v pořádku. Měla jednou pupeční šňůru kolem krku, ale byla v pořádku. Na sále jsem zůstala do 20 hodin, zašila mě pní Dr., dostala jsem večeři a pak mě pomohli se zvednout, dojít se omýt a sama jsem si s pmocí sestřičky odvezla malou do druhého patra ne poporodní, kde s námi mohl být ještě do 21 hod. tatínek. 

Bylo to náročné ale tak fascinující. Nakonec myslím, že docela pohodové těhotenství i porod 🙂

První monitoring jo. Vstavám, snídaně rychle píchnout do bříška a frčím. Klasická zácpa na dálnici. Když o něco běží, tak prostě schválně každej jede jako šnek. Ten vedle zase pro změnu jede jak idiot a ten s tím náklaďákem se asi zbláznil. Poučená z minulého zpoždění, jsem přijela o 35min dříve 😀. No co, si počkám. V čekárně mi uvařil pán kafičko a já jsem si pročítala co nového je na koníku. To jste věděly, že v některých CARech varují před touto stránkou? Já to chápu, nechtějí aby jsme se zbytečně stresovaly. Že třeba Maruška měla málo folikulů a že Barču v tomhle CARu chtěli jen oškubat o peníze. Toť otázka. Taky jsem nad tím přemýšlela. Že třeba si řeknou jo tenhle pár vypadá že mají peníze, tak si to dají dvakrát než to vyjde. Je to úplně odporná úvaha a doufám že tyhle názory nejsou vůbec pravdivé. Přeci jen jsou to lékaři a složili snad nějakou přísahu. Ale pak čteš, jakože někde nechtěli provést ET? A tak asi ten lékař nebyl přesvědčen o kvalitě sliznice ne. Tak né holky, bylo to tím že Barču chtěli obrat za peníze na KET? Nebo to bylo tak, že by Barča zbytečně přišla o dobré embryo, protože by se nemělo kde uchytit? No malinko jsem odbočila. Tak tam dojedu, celá natěšená, kolik folikulů budu mít. I když doktor u utz mluvil, tak vím prd. Řekl jen na levo pět na pravo osm. To znamená asi počet folikulů. Samozřejmě né v každém musí být vajíčka. Tak budou ty Velikonoce že jo. Né dělám si srandu. I když jistá spojitost by tam byla 😀. Logicky po čtyřech injekcích tam nebudou mraky vajec, ale čekala jsem tak nějak víc. Můžou se tam ještě nějaké folikuly objevit? Dorostou mi ještě další, nebo to je celé a bude se jen čekat až se zvětší? Jediné co jsem pochytila byla informace, že jsme ještě na začátku a že v příště budeme moudřejší. Příště mi prý už řekne i datum punkce. Holky já jsem tak zvědavá a napnutá! Napnutá jsem doslova a do písmene. Nevím jak vypadá klasická stimulace, ale já mám tak oteklé břicho, jako bych byla uz mamča! Celé to pne a když si na něj zmáčknu a prohmatám, tak je takové tvrdé. Ale pod pupíkem stále volný špíček. Docela dost jím. A taky jsem začala docela dost spát. Přijdu odpoledne z práce a na dvě hodinky si lehnu a spím. Dřív bych přes den neusnula, teď spím jak miminko. Máte některá podobné zkušenosti? Přikládám fotku jak jsem se vypoukla. Jinak tedy teploty nemám, nezvracím. Ale holky doma se toho dá super využít. Pokaždé když volám mému drahému, tak má strach co se děje a zda jsem v pořádku. Takže doma se zvednu že třeba vyndám nádobí z myčky, pak se chytnu za břicho a malinko heknu. To máte vidět ty fofry 😀. Hned se zvedá a letí tu myčku vyklidit. Možná jsem potvora, ale sakra práce ;-D na chvíli si od toho odpočinout zasloužíme. Ty injekce a ten stres kolem. Hele taky anestezie potom že, taky pak nám hrozí OHS. No já myslím že do neděle si bude muset miláček zopakovat praní i žehlení. Mějte pěkný večer a já se ozvu zase příště a napíšu, kolik vajec ulovíme. Posílám všem spoustu sil a pohody.