Nastavování časového limitu u kojení –  kojit dítě co tři hodiny, 10 minut

Volala mi žena s žádostí o telefonickou konzultaci ohledně kojení. Do 4 týdnů věku svého dítěte kojila bez potíží, její dítě prospívalo a ona se těšila kojení. Při prohlídce u pediatra se zmínila, že se její miminko někdy kojí i víc jak 20 minut. Pediatr se zhrozil, že 20 minut je moc, že dítě musí být nakojeno do 10 minut, jinak ji začne slábnout mléko.

Zoufalá matka se odpojila od své intuice a začala dítě na prsu stopovat, po 10 mintách jej od prsu vždy odpojila. Z doposud pohodového mateřství se stal boj. Z klidného dítěte se přes noc stalo dítě, které začalo být nervózní, nespokojené, často plakalo a začalo bojkotovat matčin prs.

Matka se opět obrátila na pediatra s tím, že její dítě začíná prs odmítat. Pediatr ji doporučil mléko odstříkávat a namíchat do něj ještě Nutrilon. Dítě po prvních dávkách Nutrilonu plakalo bolestí, nemohlo se spontánně vyprázdnit, jen s pomocí rektální rourky. Dostavily se záhy také koliky, takže matka začala dávat dítěti léky proti kolice.

Ocitla se v začarovném kruhu, ze kterého chtěla vystoupit. Protože snem této matky bylo kojit plně, bez jakýchkoliv příkrmů, vzpomněla si na začátky svého kojení, kdy nabízela prs kdykoliv její dítě žádalo, ale jelikož přestala věřit sobě i svému dítěti, tak hledala jinou pomoc než u svého pediatra. Zavolala tedy mně.

Matku jsem ujistila a podpořila v tom, že vše, co doposud činila, než se jí dostalo poškozujících rad od pediatra, bylo správné. Že neexistuje slabé a nevýživné mléko. Že snaha o dodržování nesmyslného časového limitu je největší překážkou kojení a nejzákeřnější mýtus, se kterými se matky stále setkávají.

Jak často si říkáte, že je ten váš muž, přítel, snoubenec, milenec k nezaplacení? Doufám, že je to alespoň častěji, než kdybyste ho chtěly přizabít. Každý má občas chuť toho svého partnera zneškodnit, vyhodit na ulici nebo jednoduše praštit něčím po hlavě. Když vás ale něco takového napadne, znovu si pročtěte tento článek a uvidíte, že ho naopak půjdete obejmout. Protože vám dám 4 opravdové důvody, že i když nás někdy pěkně štvou, jsou prostě k nezaplacení. 

1. Stane se primabalerinou

Táta 2 dny hlídal .... a když jeho holčička řekne: "Jdeme tančit!" Tak se jde. Není nic, co by pro ni neudělal. Miluji je.  ️

(novotinka)

2. Nenechá nás v mateřské demenci samotné

Dnes jsme měli velký nákup. Parkovací místa daleko od vchodu, a tak jsme se s mužem dohodli, že zastavíme před vchodem. Já s malým počkám v autě, on vynosí nákup do bytu a vrátí se zaparkovat (já nemám řidičák) a společně dojdeme domů.

Napište mi 5 důvodů, proč by měly děti věřit, že jim dárky nosí Ježíšek a já vám napíšu svůj jeden, proč by neměly. Beru zpět, nikam bychom nedošli, maximálně bychom se překřikovali, stejně jako se to překřikovalo ve mně, když jsem nad tím začala přemýšlet. Myslím, že postačí, když řeknu, že jsem začala před týdnem a stále píšu první odstavec, který už snad teď směřuje k tomu, že si to ve mně konečně sedlo.

Miluju staré tradice, protože k nám skrze ně hovoří moudrost a dědictví našich předků. Mám ráda stará rčení a přísloví a rituály a bylinky, praktiky, které vycházejí z lidového léčitelství a lidové slovesnosti. Nikdo konkrétní za nimi nestojí, nikdo je vědecky neprozkoumal a nezaznamenal na kus papíru a stejně se k nám za ta léta dostaly. Protože fungují.

Jenže ne všechny tradice mi tak úplně hrají do karet mého životního postoje. „Mluvit pravdu a být upřímná.“ Jak s tímto životním krédem vůbec můžu ustát českou tradici, že dárky nosí Ježíšek? A když to tak po sobě čtu, jak s tímto postojem vlastně můžu přežít na tomto světě? Docela naivně si teď připadám, ale věřím, že nejsem.

Když řeknu dětem, že jim dárky nosí Ježíšek, kecám. A to nechci, ale taky jim nechci vzít tu krásnou staročeskou tradici, která je od nepaměti spojená s českými Vánocemi a zároveň má hlubší smysl.

Kdyby bylo na mě, řeknu jim, že si dárky dáváme na počest oslavy narození Ježíše Krista. Jenže chtějí to? Co když se dětem náramně hodí, že jednou v roce mohou věřit, že nadpřirozeno, které je například součástí pohádek, vstupuje do jejich životů? Podle mého názoru tradiční pojetí Vánoc v dětech zároveň posiluje víru, pomáhá jim (i nám dospělým) si uvědomit, že zázraky patří do našeho života a že Kristus je tu stále s námi. V současné době je navíc docela k věci uvědomit si kořeny křesťanství a zachovat tradiční svátky s jejich náboženským, ale i mystickým přesahem.

Ježíšek tiše položí dárky pod slavnostně nazdobený stromeček. Ozve se zacinkání kouzelného zvonečku, přiběhnou děti s rozzářenými očima. Všichni jsme šťastní. Ze všech dospělých najednou spadne napětí a shon, který jsme si před Vánocemi naordinovali, protože bez čistých oken, 20 druhů cukroví a padesáti balíčků plných blbostí, které bychom nikdy jindy v roce nekoupili, by Vánoce nebyly přece Vánocemi. A to, že je to pitomost, to nám nikdo nevymluví, protože to tak dělají všichni sousedi kolem! Kéž by nám ten pocit hojnosti vydržel po celý rok a my už v lednu nezapomněli, jak se vlastně máme v té naší zemi dobře!