"Některé změny uděláme hned, na některé musí uzrát čas. Každá změna, ať malá, či velká otevírá novou cestu a nové příležitosti, nebo naopak přináší spoustu nespokojenosti a slz, pokud s ní nejsme vnitřně v souladu a pevně si za ní nestojíme...."

Už 24 let jsem neměla vlasy kratší než k lopatkám. Stříhání vždy jen o trochu míň nebo víc centimetrů.

Kdy jindy je čas na razantní změnu účesu, než na mateřské dovolené. V čase zkracování, kdy každá volná minuta je dobrá. Nejlepší je mít účes typu umýt a jít.

Po 24 letech jsem se rozhodla k výraznému zkrácení.

Když máte opravdu dobrého kadeřníka, musíte si na realizaci nějaký čas počkat. Čas do změny byl dlouhý a já tak měla možnost své počáteční vzplanutí kdykoliv odvolat.

Změna tak měla čas uzrát. A přesto jsem své rozhodnutí nezměnila. Proč tentokrát ne?

Vždycky jsem se velkých změn bála. Nejsem střelec, k zásadním otázkám přistupuji s opatrností a odstupem. Dlouho analyzuji a přehodnocuji, než se k něčemu finálně rozhoupu. O to víc, pokud mám dostatek času.

Na tuhle změnu jsem byla vnitřně připravená. Cítila jsem, že v aktuálním okamžiku to bude změna k lepšímu.

A je! A i kdyby to tak okolí nevnímalo, já ten pocit mám.

A o tom to je. Cítit, že tak jak se rozhodnu, je to pro mě správné. Ne pro manžela, tchýni, kamarádku, děti …, ale pro mě.

Rozhodla …. udělala …. a s lehkostí do slova a do písmene jdu dál. Nabitá zkušeností, že změna je opravdu život a není třeba se jít bát.

Někdo by mohl namítat, co řeším takovou prkotinu, jako je ustřihnout 30 centimetrů 🙂 a ještě o tom psát.

Skutečně tu nejde o vlasy, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jde tu o poznání, že měnit má smysl pouze to, s čím jsme vnitřně v souladu, a to bez ohledu na to, jakého rozsahu a vážnosti změna je.

Změna otevírá novou cestu a nové příležitosti, a nebo přináší spoustu nespokojenosti a slz, pokud si za ní opravdu nestojíme.

Jakou životní změnu jste v poslední době udělali a jaký z ní máte pocit?

Přečtěte si i mé další články na http://my3vtom.cz 

Najdete mě i na FB https://www.facebook.com/my3vtom/

Tento článek píšu hlavně pro holky, které mají čerstvou zkušenost a neví co dál...

První dny pro mně byli neskutečně těžké. Nedokázala jsem si představit, že bych se měla dokázat vrátit do každodenního života. Nedokázala jsem vyjít z domu a jít mezi lidi. Pro mně to byl pocit selhání a nenávisti vlastního těla, že nedokázalo moje miminko ochránit. S nenávistí k sobě samé se potýkám už dlouho. Od chvíle co jsem se dozvěděla, že nejsem schopna počít dítě přirozenou cestou. Jenže ta nenávist, která nastala po potratu, byla mnohonásobně větší. Byla jsem absolutně vyřízená, styděla jsem se... V mém okolí otěhotnělo tolik žen, či už přirozeně nebo po IVF. Ale všechna jejich těhotenství prosperovala a to moje najednou skončilo... Neviděla jsem v té chvíli žádné východisko z této situace. Měla jsem pocit, že můj život skončil. Byla jsem hloupá a spolehla jsem se na okolí...Na rodinu...přátele...známé... čekala jsem pochopení, podporu, útěchu... A to byla chyba...Věřte mi, vždy se najdou lidé, kteří to nebudou chápat. Lidé, kteří se na vás s ty-jsi-se-zbláznila výrazem podívají a nebudou rozumět co po nich chcete. Dnes už vím, že člověk, který si tím neprošel, ač je to sebevětší přítel, tohle nikdy nemůže pochopit. Obrovským překvapením pro mně bylo, že mi všichni říkali, abych byla ráda, že jsem potratila tak brzo (8tt). Jako kdyby to ještě nebylo dítě. Copak to jde, chápat to takhle? Přece ve chvíli, kdy se před váma objeví 2. čárka na těhotenském testu, v té chvíli se stanate matkou. Od té chvíle víte, že pod srdcem nosíte své dítě. Nemluvě o tom, když to malé tlukoucí srdíčko vidíte na ultrazvuku. Už víte, že nejcitlivějším sluchem, nejcitlivějším přístrojem je z vás slyšet 2 tlukoucí srdce. Tohle nikdo nechtěl pochopit. Měla jsem obrovský vztek. Po nějaké době jsem pochopila, že jsem v tom sama... Moje srdce, teď už osamotě bijící v mé hrudi, bylo rozbité na milion kousků. Moje duše si vzala dovolenou a odletěla někam, kde o ní někdo stojí. Zůstala jsem jednoduše sama, nepochopená a uvnitř umírající. S manželem jsme se hádali, chtěla jsem být jen a jen sama. Vyhledala jsem tedy odbornou pomoc. Terapeut mi ale rozsvítil před očima. Řekl že nechápe, jak bych po 3 týdnech chtěla být v pohodě a netruchlit. Vysvětlil mi, že musím sama sobě dovolit být smutná a plakat. Udělala jsem to. Plakala jsem, plakala a plakala... Celý den... Když už nebylo slz, které by mi mohli téct po tváři, ulevilo se mi. Přestala jsem všem vysvětlovat své pocity, přestala jsem se hájit. Bylo to k ničemu. Jen já jsem uvnitř sebe dokázala pochopit co cítim. Jen já jsem mohla pochopit, co jsem ztratila. Jen já jsem věděla jaké štěstí pro mně moje miminko znamenalo. Je mi úplně jedno v jakém stádiu vývoje bylo. Bylo, je a navždy bude to moje dítě. Ano, i já jsem poslouchala věty typu: "Příroda ví co dělá!" "Mělo to tak být, miminko asi nebylo v pořádku!" "Nemůžeš se tím trápit věčně, jdi dál!" "Příště to vyjde!" K čertu s těmato rádobi radama !!! Žádná z nich mi bolest nezmírnila, jen se mi víc chtělo řvát, brečet a kříčet do světa, že mi, pro smilování boží, zemřelo dítě. Můj miláček ze mně navždy udělal maminku a já moje miminko navždy budu milovat. 

Na závěr chci jenom napsat... Nechte to být...nepřemlouvejte své okolí, že máte právo na to, být nešťastná a truchlit. Nevysvětlujte své pocity pořád dokola. Prostě se na všechny kolem vykašlete, dělejte a ciťte se jak potřebujete. Ale hlavně...Rozlučte se... Protože máte s kým... A co je ještě důležitější...Odpusťte... Sobě. Svému tělu, že to nezvládlo. A ano, odpusťte i svému okolí. Nikdy bych nikomu nic zlého nepřála...A tak jsem si uvědomila, že jsem vlastně strašně ráda, že nevědí jak mi je, protože si tím neprošli. A to je dobře, že si tím neprošli. Za to jsem moc ráda. A nezapomeňte si udělat radost! Máte na to právo. Kdy víc, než-li teď? To, čím jste si prošli, JE tragédie. Prostě si teď utvořte své sobecké období ;) Nikdy to nepřestane bolet, tím jsem si jistá. Časem tu bolest jen odložíme do úzadí a tak se stane snesitelnou. 

Nezbývá než napsat: Hodně sil ! 🙂

„Jizvy a poškozený lymfatický systém tu budou už napořád, ale s tím se dá žít."

Tento příběh jsem chtěla zpracovat už velmi dlouho. Myslím si totiž, že by mohl pomoci (nejen) žadatelům, kteří na své dítě teprve čekají a propadají pocitům beznaděje, zda se z nich vůbec někdy ti rodiče stanou. Věřím totiž, že za každým adoptovaným dítětem je silný životní příběh a tento má sílu hned v několika směrech.

O svůj příběh se se mnou podělila maminka tří adoptovaných dětí.

Manželé se poznali ještě na vysoké škole, po jejím ukončení si oba našli dobrou práci a pomalu začali plánovat rodinu. Chtěli alespoň tři děti, ale nebránili se ani čtyřem. V době, kdy Růženka plánovala již vysadit antikoncepci a v práci se chystala na svůj první TeamBuilding v životě, přišla velmi závažná zpráva. Při biopsii bulky, kterou jí nalezli při vyšetření v prsu, byly objeveny zhoubné buňky - rakovina.

Rakovina

Růženka věděla velmi dobře co ji čeká, její maminka si vyslechla stejnou diagnózu jen tři roky před tím. Prošla si chemoterapií, ozařováním a z nemoci se naštěstí dostala. Ale to nebylo vše, v její rodině na stejnou nemoc zemřela prababička, babička a také teta. Takže o nemoci věděla téměř vše.

Poprvé to začalo 2.února 2016, kdy jsem ráno vstala s nevolnosti ale nějak sem si řekla že to prejde tak sem vypravila a v klidu odešla do prace, tam jsem se převlékla a šla pracovat jelikož sem pracovala ve stoje tak to tomu moc nepřidalo zhoršovalo se to zacla se mi motta hlava , špatně od žaludku a najednou pocit ze budu zvracet tak sem běžela na záchod, umyla a sla zpet a za 10 minut znovu uz sem ani nedosla zhroutila sem se k zemi cela bílá přišla mistrova ze ať jdu radši k lékaři, tak sem se oblékla a šla sem ta nic nezjistila tak v klidu a večer sem znovu zvracela tak si říkám ze uz je to divné, tak sem šla spat a hned rano skočila do lékárny pro test. Tak a přišla chvile pravdy drzela sem v ruce tyčinky a čekala , bylo to nekonečné a po ubehlych minutach a ejhle, ty dvě čárky tam byly v tu chvíli sem se rozbrecela smíšené pocity nevěděla sem co delat tak volam me nejlepší kamaradce tak hned přišla a že zajde semnou k doktorce🙂 tak sme dorazili , sla sem do ordinace a rikam ji to, tak ze mi udela utz a vysetreni tak tam tak lezim, ona se diva na tu obrazovku a dlouho nic nerika az nejednou, tak ano jste těhotná gratuluji ste v 7 tt :-O , dívala sem se na ni s otevrenou pusou, tak mi vypsala papiry a dala tehotenskou prukazku. Tak sem to sdelila manželovi ten byl štěstím bez sebe ! A tak to začalo, prvni dva měsíce bylo vse v pořádku, pote se zacli objevovat potíže s dýcháním, otoky, šíleně bolestive křeče do nohou na ktere ani magnesium nepomahalo a. do toho se mi pprad vracel zanet tam dole, takze co tyden to sem byla u doktorky bala sem se aby se to nedostalo k miminku ale bylo mi receno ze by nemelo. Jelikož se lecim se štitnou žlázou tak sem musela jit ve 13 tt na screening kvůli vrozenym vadam, naštěstí vse  vyslo v pořádku, poté sem musela jeste na genetiku tam vyšlo take vse v pořádku, uf spadl mi kamen ze srdce, asi po pulce zacaly silene bolesti do zad, břicha a tvrdnuti tak me doktorka pripojila na monitor a tam se ukazaly slabe kontrakce byla sem 36+3tt, tak me pro jistotu poslala do nemocnice do těhotenske poradny, tak za tyden sem tam jela udelala mi vysetreni,utz a rekli ze tam budu muset zustat, tak sem lezela tyden v nemocnici nic se nezmenilo porad bolesti zad, akorat do me cpali prasky a nic nezabiralo tak po domluve s primarem me propustily, dva tydny na to sem musela na kontrolu tam chtela rani moč ale ja zapomela tak me poslala s kaliskem na zachod tak sem se svlekla sedla si a ted se chci zvednou najednou bolest a uz sem se nezvedla takze shrbena sem se slzama v ocich vysla a sestricka coco stalo rikam ze nevim ze najednou tohle a strasne to boli tak ze me vysetri to bolelo jeste vic , tak ze me domu uz pustit nemuzou takze sem tam skoncila znova na kapacce, ubehl tyden bolesti ustaly a jaco stale v nemocnici uz uplne hotova z toho nic mi neni, nic nevim , hrůza... druhy tyden to byla streda tak doktor prisel a rika ze po poslednim utz mela mala vahovy odhad 2,500g a po druhym taky ze za tyden ma stejne ze nepribira ze se musi domluvit s primarkou o vyvolani, ouu asi je neco špatně :( vydesena volam.manželovi ten me uklidnoval, ze vse bude v pořádku ze se nemam bat, ze hned jak pude z práce prijede 🙂 tak odpoledne prijel a zrovna přišel doktor a rika, tak zitra v 9:00 nastup na vysetrovnu nanebo vyvolani, uff uleva a zaroven strach. Večer tedy s obavami sem si slařekla lehnout... Ráno v 7:00 budicek, snidane to sem snedla jen loupak, a prisla 9 hodina prisla sestra a slo jsme tak semsem vylezla na lehatko a. doktor ze ted to bude nepříjemné a zavedl mi tabletu, silena bolest hruza, a rika tak a ted cekat az zabere nekomu zabere za hodinu , za dve nekomu za den tak kdyztak prijdte. Dobře, taktak jdu zpatky na pokoj, v klidu si zabalim veci a leham si na pokoj ubehla pul hodina a citim bolesti a tvrdnuti bricha , coto!? :-O tak se zvedam a. zhorsuje se to , ubehlo 10 minut a větší bolesti a nucenico prodychavat, v tu chvili prichazi sestra ,kouka na meinternetu a usmiva se arika tak uz? tak udelame monitor., tak me napojilapro, slabe kontrakce a, postupne se zvysuji, tak vola na sal jestli me muze přivést, ANO! tak beru tašku a v klidu si jdu o patro níže na sal, co krok to sem se musela zastavit a dychat, šílené bolesti, sešli sme dolu , tam už ceka sestricka ze sálu, tak me zavedli na predporodni pokoj, dalsi monitor, pote vysetreni na kolik sem otevrena byla sem na 3cm , tak du do sprchy, sedim, stojim, nic nepomaha, tak sse ptam sestry jestli muzu zavolat manžela, ano zavolejte, tak mu volam a ze hned prijede! uff byla sem radana nebudu tu sama :( po pul hodine prijel, chudák nevedel co ma delat, jak mi pomoct tak me hladil a drzelco za ruku a rikal ze sem statecna a ze to zvládnu! Přišel primář ze mi pichnou plodovou vodu, uleva pocitt jako kdyz curam, pote mi udelala sestra klisstyr, takze stridacka zachod,sprcha,postel, a bolesti horsi a horsi bylo pul 12, tak dalsi vysetreni a otevrena na 6cm doktor uz nestihl pichnoutani epidural, taktak sestra me napojila zase na monitor a ze abych si lehla na postel na bok cože???! jako fakt?! tak mi tedy pomahaji sotva sem tam vylezla, silena bolest a pocituz ze me nutil tlačit tak pribehla sestra a vola na doktora, uz je to tadydivné, deme na to ! Tak manzel a sestra me vzaly kazdej z jedne strany a tahly na sal, ja nemela vubec sílu podlamovali se mi nohy, takze me tahnou zamnou kapičky krve, na sale me vysazujou na lehátko, a doktor rika co mam delat a az rekne tak zatlacit, jedno, druhy treti a hlavička venku tak jeste raminka, tak naposledy hodne zatlačim a uz slyším plac, jdou ho umejtna, ted jen placenta a siti to uz sem necitila vnimala sem uzjen meho pysneho a. uzasneho manzelaa s nelinkou v náručí, byl to ten nejkrásnější pocit na světě, narodila se 1.září 2016, čtvrtek ve 12:53hodin , 2,470g a 47cm docela malinkatá ale nadherna, dnes už ji sou3 měsíce a i presna tu bolest je to to nejlepší a nejkrásnější na svete!! 💕

Naše největší štěstí!!!