Na toto téma už tady nějaké články jsou:

Ostravsko-karvinské doly aneb kam po stopách uhlí a zamazaných mužů

Ostrava

Ale já se pokusím tyto informace ještě trošku rozšířit a přidat další.

Dolní oblast Vítkovic

Můžete si tady vybrat z různých okruhů:

Už jste někdy přemýšleli nad tím, proč je v naší zemi tolik lidí se základním vzděláním? A jak se to vůbec stane? Mysleli jste si, že se jedná převážně o lidi ze sociálně vyloučených oblastí? Že vzdělání chybí hlavně tam, kde jsou i rodiče pouze s vychozenou základní školou? Tak v tom případě je článek určen hlavně pro vás. 

Pracuji jako personalista. Čtení životopisů a pohyb na pracovních webech a profesních sociálních sítí je pro mne denním chlebem. Obsazuji celkem široké spektrum pozic, ale pohybuji se v oblasti s velkou koncentrací fabrik a výrobních závodů, kde hledám pracovníky od dělníků, přes strojaře, mistry výroby, asistentky, koordinátory, ale i vedoucí výroby nebo jiné pozice TOP managementu. Díky této práci přijdu do styku s obrovským množstvím lidí z různých sociálních oblastí a různého vzdělání.

Těch lidí s kolonkou základního vzdělání je tolik! Je to neuvěřitelné - mladí, šikovní a chytří lidé, kolikrát s bohatou praxí ve výrobních závodech, sedí naproti mně při pohovoru a já koukám do životopisu a vyplněného osobního dotazníku, kde je, většinou trošku stydlivě, křížek v kolonce vzdělání - základní. Jak se to mohlo stát? Co je vedlo k tomu, školu nedodělat? Několikrát jsem se zkusila zeptat přímo kandidáta, ale dostalo se mi většinou vyhýbavé, nic neříkající odpovědi. Tuty teda cesta k poznání asi nepovede.

Postupně na to přicházím... Občas, tak jednou za měsíc, dva, se mi stává, že do mé kanceláře přichází maminka - většinou syna. Vypráví mi celkem srdceryvný příběh o tom, jak její Pepíček (Honzíček nebo Jiřík) švihnul po roce (dvou, třech...) se školou. A jak sedí doma, hraje počítačové hry (to je ta lepší varianta) a čeká, že mu spadne do klína nějaká skvělá práce, ideálně s počítačem, minimálě za 20 tisíc čistého měsíčně a jak ona je z něj nešťastná - ale jak mu do toho nechce mluvit, protože on je přeci tak šikovnej a jak mu to s počítačema jde. Pokládám jí několik dobře mířených otázek a podle toho nabízím pocizi ve výrobě. Maminka se jen uchechtne, většinou si ani nevezme nabízenou vizitku s tím, aby se synáček ozval a odchází. Vyjímečně se mi stane, že se maminka za několik měsíců vrátí, syna přitáhne skoro doslova za límec a donutí ho vzít téměř jakoukoliv pozici mu nabídnu (to je ale ta lepší varianta, která se prakticky nestává).

A já si uvědomuji, jak mateřská, občas až opičí láska, umí zkazit dítěti život. Jak může bezmezná láska a podpora vést k tomu, že je dítě nesamostatné, nedostuduje a pak se potácí mezi pracemi výrobního dělníka, přesto, že má na mnohem víc. Ti lidé, kteří pak budou ty životopisy číst,  je pak ihned po zjištění základního vzdělání zavřou a vůbec se jim věnovat nebudou - a děti přijdou o možnost solidního a kvalitního uplatnění na trhu práce... Vysvětlete prosím dětem, jak důležité je studovat, jak moc na tom záleží... 

Je to už víc jak pět měsíců, ale stále je ten jeden okmažik, ta jedna sekunda velice živá. Bylo to moje první, vysněné a nečekané těhotenství. Nikdy jsem úplně nechtěla být matkou, ale cítila jsem tu "lidskou" zodpovědnost, že jako žena bych jí být měla. Když jsem před lety potkala muže, se kterým jsem si uměla představit, že bych potomka měla, kterého jsem milovala a pro kterého jsem se byla ochotná bít až do konce sil, dostala jsem od života takovou ránu, že jsem nebyla schopna potom několik let plnohodnotný vztah navázat.

Pak jsem potkala Honzu. Zpočátku to bylo hodně vachrlaté. Na jednu stranu jsem s ním nechtěla být, na druhou stranu mě na něm něco neustále lákalo. Po roce naprosté itálie (z mojí strany) jsme stáli před rozhodnutím ano či ne. Každý se sám v sobě rozhodl, že ano 🙂 Já se uklidnila, Honza mě požádal o ruku a několik dní na to jsem zjistila, že se rozrosteme. Asi jsem měla být nadšená, že ve svých 34 letech konečně budu mámou, ale mě to spíš zaskočilo a odmítla jsem to prožívat, dokud nebudu mít po prvním trimestru. Rodinám jsme to samozřejmě říct museli, protože všechny oslavy se nesou v ryze alkoholovém duchu a nenašla jsem způsob, jak se vyhnout pití alkoholu a pamatovat si sérii všech výmluv, proč nepiju. A navíc jsem, vzhledem ke svému věku, počítala s tím, že o dítě přijdu, že to přece nemůže vyjít na první pokus. Ono vyšlo. Časem jsem si na ten pocit zvykla a začala se těšit.

Když jsem byla v šestém měsíci, měli jsme svatbu. Byla církevní (ano, vdávala jsem se s pupkem) a tak trochu i netradiční. Někdy okolo doby svatby mi jedna známá vyprávěla, jak ona měla první porod naprosto šílený. Měla preeklampsii, kterou jí nikdo nediagnostikoval a díky tomu se jí to zvrtlo v HELLP syndrom a nakonec se bojovalo o život její i jejího syna. Byla jsem vyděšená (jako ze všech mírných odchylek na velkých i malých ultrazvucích). A doufala jsem, že mě něco podobného nepotká.

Když mi ve 34+0tt doktorka několikrát po sobě změřila vysoký tlak, poslala mě rovnou do porodnice s podezřením na preeklampsii. Pamatuju si, že se mi zatmělo před očima a chtěla jsem strašně brečet. Strašně moc. Ale nedovolila jsem si to, protože jsem přece dospělá, nemůže mě rozbrečet každá kravina (jenže tohle kravina nebyla). Hned druhý den jsem bez objednání jela do porodnice. Strávila jsem tam celý den a byla asi na šesti různých vyšetřeních. Podezření na preeklampsii povrdili, ale řekli, že to budou řešit ambulantně, protože moje hodnoty jsou hraniční. Hodně se mi ulevilo a jela jsem pokojeně doml, okolí jsem uklidnila, že se zase tak nic moc hrozného neděje. Přesně za týden jsem jela na kontrolu. Šla jsem opět k té samé doktorce a ten moment, kdy mi řekla, že v mojí krvi je něco blbě a že musím okamžitě nastoupit do nemocnice, byl jak bodnutí nožem do srdce. Do porodu mi zbývalo přesně pět týdnů a těchto pět týdnů bych měla strávit v porodnici? A pomalu jsem se i smiřovala s tím, že dost možná budu rodit císařem. Věděla jsem, že u preeklampsie je to časté, protože ta když se rozjede, tak jde o minuty. Tentokrát jsem brečela. Možná dvě hodiny v kuse. Volala jsem domů, šla poprvé v životě na monitor (byla to sranda) a pak jsem jen tiše seděla na čistě převlečené posteli a čekala, kdy manžel přijede s věcmi a já se budu moct převléknout do "pyžama". Nějvíc mě děsilo to, že jsem doma neměla nic připraveného - žádné komínky s oblečením, postýlka nebyla smontovaná, všechny věci byly přeházené v pytlích. Počítala jsem s tím, že na to mám ještě měsíc a že to v klídku stíhám. Teď to všechno bylo na manželovi, který neměl ani páru, kde co je. 

Asi hodinu po mně se ke mě na pokoj připojila mladá paní (mladší než já) a od první chvíle jsme si lidsky sedly. Ona byla jen několik dní před porodem a taky měla vysoký tlak. Společně jsme do džbánků sbíraly moč a společně jsme ty dlouhé nepříjemné dny trávily díváním se na Kriminálku Anděl. Jenže - nastoupily jsme ve středu a jí ve čtvrtek začali vyvolávat porod, což se nepovedlo, tak v neděli její dcerka vykoukla na svět po sekci. Takže jsem tam byla zase sama. V pondělí mě přesunuli na jiný pokoj, kde jsem byla až do porodu. Rodila jsem ve velké porodnici, kde se docela často střídali lékaři a já to odnášela tím, že mi každý den doktor řekl něco jiného - pustíme Vás a budeme to řešit ambulantně, máte špatné hodnoty v tom a v tom, pustit Vás nemůžeme, porod budeme vyvolávat tehdy a tehdy, porod vyvolávat nebudeme, je to zbytečné, můžete jít na odpoledne domů, ale měřte si tlak, nemůžete jít domů, protože máte špatné hodnoty, pustíme Vás na víkend, nepustíme Vás nakonec přes noc, večer přijeďte zpátky. Takhle to šlo pořád dokola necelé 3 týdny a já už byla zoufalá. Potřebovala jsem dokoupit spoustu věcí, připravit pro to naše malé aspoň něco. Manžel mezitím doma stavěl kus domu, snažil se, každý večer jezdil za mnou, betonoval základy, chodil do práce....bylo to náročné. Jednoho dne jsem se naštvala a nechala si zavolat primáře. Přišel po několika hodinách (manžel na něj čekal se mnou a v hlavě si přemítal, že během té doby mohl na baráku udělat to a to). Primář nakonec přišel a po krátkém a jasném rozhovoru jsme se dohodli, že jakmile dosáhnu "donošenosti" dítěte, tak porod vyvoláme. On nechtěl, ale já si neuměla představit, že budu v tom prostředí až do porodu, na revers jsem neměla koule. Chvilku mě přesvědčoval, že to je opravdu zbytečné, ale já si stála za svým. A na přání rodičky se porod může vyvolávat až po ukončeném třicátém osmém týdnu. Těch několik dní jsem věděla, že počkám a náhle ustaly ty plané sliby o prouštění a propustkách. V den, kdy jsem byla 38+0 v deset ráno mi paní doktorka aplikovala vyvolávací tabletku. Ptala jsem se jí, jak případně poznám kontrakce. Odvětila mi, že je to ze začátku něco jako menstruační bolesti. No, ty jsem nikdy neměla, takže si to neumím představit. Pravdou je, že okolo poledne mě občas pobolívalo břicho, ale nebylo to nijak nesnesitelné. Celé odpoledne jsem tak nějak polehávala a věděla jsem, že okolo sedmé večer přijde manžel na pravidelnou večerní návštěvu. Přišel krátce před sedmou, sedli jsme si spolu na chodbu a po několika minutách jsem najednou pocítila tupou bolest v podbřišku. Možná asi ta kontrakce, říkala jsem si. Stoupla jsem si a najednou ze mě vyteklo několik kubíků čehosi. Aha, praskla mi voda. Dočvachtala jsem se na sesternu, říkala jsem si, že by to asi měli vědět. Řekli mi, ať se převleču, osprchuju a příjdu na monitor. Po monitoru jsem se ve sprše začala v pravidelných intervalech kroutit bolestí a už jsem věděla, že tohle jsou ty kontrakce. Do sprchového koutu jsem si vzala skákací míč a neustále jsem si teplou vodou sprchovala břicho. Pomáhalo mi to. Kontrakce vždy trvaly 40 sekud (přesně) a byly co tři minuty (přesně). Manžel tam byl se mnou a držel stopky, takže vždycky řekl, že ještě deset sekund a začne to. 

Mezi sprchou a sprchou jsem se dobelhala na další monitor, sestřička mi řekla, že takhle to bolet ještě nemůže, že děsím ostatní maminky. Jenže ono to bolelo. Doktorka si mě průběžně kontrolovala a když zjisitla, že se docela rychle otevírám, tak mě poslala na sál. Bylo cca půl 10 večer.

Byla sobota večer a Ella se po týdnu přenášení, rozhodla přijít na svět.

První kontrakce začaly kolem osmé hodiny. Bolest byla víc než snesitelná, a tak jsme ještě cestou od babičky nakoupili v Lidlu. Doma jsme pak kolem půlnoci naměřili pravidelné kontrakce po pěti minutách, a tak bylo rozhodnuto... jedeme do porodnice. 

Nevím, snad to byla nějaká hříčka přírody, když dal osud dohromady mě, osobu mající všechno rychle hotové, chodící na schůzky pět minut předem s člověkem tak pomalým a váhavým, že by své síly mohl rovnat se šnekem (ten by pravděpodobně vyhrál). Já totiž stála u vchodu oblečená, sbalená, s bolestivými kontrakcemi na krku, když vyšel David z ložnice, oblečený jako chytrá horákyně, oznamujíc mi, že si teda jde ještě umýt vlasy, tak ať prej chvíli počkám. "Jasně, já jenom rodim, tvoje umaštěný kadeře mají samozřejmě přednost." 

Půl hodiny na to už konečně sedíme v autě směr Podolí. Cestou mám pocit, že se počůrám bolestí, rozdýchávat kontrakce v sedě mi vůbec nejde, a tak mi těch dvacet minut připadá jako celá věčnost, nicméně, přežila jsem. 

V ordinaci na mě čeká moje hodná teta, povoláním porodní asistentka, kterou jsem o půlnoci zburcovala. Už roky před tím, než jsem byla vůbec těhotná, jsme se dohodli, že bude u porodu se mnou, i když jen jako druhý doprovod, protože tu zodpovědnost rodit příslušníka rodiny by si ona na triko nevzala. Doktorka mě za plentou prohlídla a zase nás poslala domů, prý ještě nerodím a že si mám jít ještě lehnout... Lehnout?! Jak jako lehnout?! Tak zas posíláme chudáka tetičku zpátky, ať se aspoň ona dospí, než to vypukne. 

Doma jsem prožila šest nesnesitelných hodin bolestivých kontrakcí (tímto se omlouvám všem sousedům za neklidnou noc). Po té nekonečně dlouhé době mě konečně v 7:03 přijali na box. Na řadu přišel klystýr, po něm asi tisíc hodin strávených ve sprše (ta mi hodně pomohla). Následovalo další nekonečno hodin prodýchávání na míči, píchnutí vody, monitory a já nevím co ještě, ale epidural a jiné tišící prostředky odmítám. "Cože?! Ono je teprve dvanáct?!!!" Nejpozději ve tři už prý ale určitě porodím. Těsně vedle... Kolem páté jsem pořád otevřená na sedm centimetrů, a tak mi sestra píchá oxytocin (který jsem taky původně nechtěla, protože jsem si přečetla na všech těch chytrých webech, že je to strašně hnusný a vůbec to neni eko ani bio). Uznávám, byla jsem naivní prvorodička, která chtěla mít porod pod kontrolou. Díky bohu, že existuješ oxytocine, bez tebe bych rodila nejspíš ještě teď. Bolest už je nesnesitelná, a tak prosím o nějaký drogy, ale už je pozdě. Po chvíli cítím, že budu tlačit. Trvá to už víc než hodinu, ale já se nevzdávám a tlačím, co mi síly stačí, když v tom se začnou ztrácet ozvy. Najednou není slyšet srdíčko naší Elly, těch pár vteřin trvá nekonečně dlouho. Nastává panika, sestra shání doktora který je teď u jiného porodu, pak ale přichází další kontrakce a Ella je na světě. Uff! Zvládla to sama, bez kleští, které na ní chtěli vzít a já jsem za to moc šťastná. Podívám se na Davida, má krásně lesklý vlasy a brečí, teta taky brečí.  Už je u mě na břiše, je celá zmačkaná, oteklá a přesto tak nádherná. Ještě to ale bohužel nekončí... Placenta vyšla rychle, s ní ale taky spoustu krve... Cítím se moc unavená, ruce mám slabé a Ellu už neudržím. U prsu mi ji drží sestra a po umytí si naši prvorozenou bere do náruče táta. Sestra mi oznamuje, že mi píchne něco do žíly na zastavení krvácení. Slyším jí jakoby v dálce a souhlasím. 

Možno to niekomu príde emocionálne a príliš, ale mám potrebu sa o ten pocit podeliť a hlavne naň nikdy nikdy nechcem zabudnúť. Na miminko som čakala roky, hodiny začali tikať veľmi dávno, už len pri predstave mi tiekli po lícach slzy nedočkavosti a kamarátkam som na diaľku fňukala, že už sa tá potreba nedá vydržať. Ale trvalo nejakú dobu, kým všetko vyzrelo tak, že prišiel čas. Napriek tomu čas bežal a chvíľa dvoch čiarok bola tu.

Od tej chvíle ubehlo 4,5 mesiaca a hoci sa vlastne neudialo nič, tak sa toho udialo strašne moc. Mnoho významných momentov a malých i veľkých milníkov. Od dvoch čiarok je ich život taký plný a každý z nich mi vybil dych a radosťou na chvíľu zastavil srdce. Prvý ultrazvuk s fazuľkou, druhý ultrazvuk s bijúcim srdiečkom, oznámenie mojim rodičom, NT screening - počítanie prstíkov, hýbajúci sa človiečik a vedomie, že je všetko v poriadku, ďalšie oznámenia našim blízkym, prvých pár mini oblečkov, ktoré mi topili srdce, Vianoce a rastúce bruško, oznámenie v práci a verejná radosť, ďalšie nákupy a plány, stále viac rastúce bruško, prvé pohyby. A každé kopnutie je tak úžasné a výnimočné ako to prvé, lebo ma neprestáva fascinovať, že vo mne rastie malá ľudská bytosť. Že to príroda vymyslela tak úžasne a dokonale a že moje telo je niečoho takého schopné. Som na seba a na svoje telo taká pyšná, hoci je to vlastne základná ľudská prirodzenosť...

Celé tie roky som sa tešila nevediac na čo a hoci som vedela, že to bude radostné a krásne, ani za mak som netušila, aké fascinujúce to bude. Fascinujúco krásne. Za tie mesiace sa z "mojho najobľúbenejšieho sezamového semiačka", ako som ju volala na začiatku, keď bola taká veľká, stala fungujúca bytosť. Má ešte len okolo 25 centrimetrov a ešte má toho veľa pred sebou, ale raz príde a ja ju budem držať v náručí. Je to neuveriteľné (kúsok aj desivé a nové samozrejme🙂. Dovtedy si chcem naplno užiť to kopanie, naše rozhovory/moje monológy, spoločné počúvanie hudby a dotyky a všetky 2v1 pocity.

Řekla jsem si, že každý den se bude snažit vytvořit článek podle našeho výletu v ten den. Dnes tedy výlet nebyl, ale budu psát o výletech do hor. Z Ostravy se můžete vydat do Beskyd nebo Jeseníků, vzhledem k tomu, že blíž je to do Beskyd budu psát o nich.

Pustevny

Pokud si budete chtít udělat krásný výlet vydejte se sem. Autem můžete dojet do Raztoky a nahoru se dostanete buď lanovkou nebo pěšky po silnici. Hned u horní stanice lanovky jsou nádherné chaty Libušín a Maměnka navržené  architektem Jurkovičem. Bohužel Libušín vyhořel a zatím ještě není opraven.

Až dojdete na Radhošť najdete tam sochu Cyrila a Metoděje a kostel jim zasvěcený. Vždy v červenci je zde směřuje spousta věřících i nevěřících aby oslavili jejich příchod. V tuto dobu sem raději nechodím 🙂

Nejlepší cesta z Pusteven dolů vede na koloběžce dolu zkopce po Knížecí. Koloběžku si s sebou brát nemusíte, můžete si ji nahoře půjčit a ještě Vám k ní půjčí i přilbu a dokonce i koloběžku s dětským sedátkem a můžete jet i s dětmi. Mě se to moc líbilo.

Ondřejník

Máte za sebou už první odchod do školky? Není totiž od věci pořádně se na něj připravit!

Už se to blíží! Kryštůfek nastupuje do školky. A protože jsem matka, která je ráda připravená, tak i na nástup jsme poctivě trénovali. Chodili jsme jednou týdně do adapťáčku, pouštěli jsme si ovečku Timmyho (pokud neznáte, tak před školkou doporučuji, protože je to právě ze školkového prostředí), mluvili jsme o školce. Zkrátka jsme s mužem udělali vše, aby ten přechod byl co nejjednodušší. Bohužel jen pro Kýšu, na sebe jsem nemyslela....

Nezačíná to ránem odchodu, ale mnohem, mnohem dřív. Řvu jako debil asi týden před odchodem do školky. Samozřejmě děsně tajně, až když usne, protože když ho briefuju, jak to bude super, tak před nim přeci nebudu brečet. Teda jako před mužem to netajím, protože mooooc potřebuju, aby mě někdo politoval a řekl mi, že to bude v pohodě.

5 dní do odchodu do školky. Pro změnu večer fňukám a pochybuju o tom, že ho tam zvládnu tak bezbranného nechat. Zafunguje to tak, že mě Lukyn ubezpečí, že nás tam odveze. Alespoň tak, může mi vyrvat to dítě z náruče a poslat ho dovnitř.

Dva dny předem přichystám velikou tašku, kam poctivě nosím všechny školkový věci - spoustu náhradních punčoch, tepláčků, mikin. Prostě se logicky bojím, aby mu něco nechybělo. A protože u toho řvu, tak to dělám při poledním spánku. Naštěstí je všechny podepisuju lihovkou, takže nápis KÝŠA se nerozmazává. V tu chvíli si uvědomuju, že ho posílám někam, kde ani nepoznají jeho věci. Ježiši, už jsem skoro rozhodnutá, že nikam nejde!

Večer před tím se snažím dělat cokoli jinýho, jen abych nemyslela na to, že zítra to naše dítě udělá obrovský krok do samostatného života plného důležitého navazování sociálních kontaktů a sbírání cenných životních zkušeností. Jsem nepřirozeně veselá a hravá, takže to samozřejmě drahému mému přijde divný a začne o tom mluvit. Brečím, dokud neusnu.

     Oleje jsou má velká vášeň. Chtěla bych mít všechny! Mám v lednici přes 15 druhů a pořád pokukuju po dalších... 🙂 Olej se dá vyrobit téměř ze všeho. Věděli jste např., že existuje olej ze slaměnky? Jeho cena je však závratná, 1 ml stojí okolo 300 Kč (spočítejte si, kolik pak stojí litr ;)). Využití olejů je široké - od kuchyně po kosmetiku, mazání dřevěných rámů oken :D apod. Za studena lisované oleje jsou doslova přírodním lékem na všechny lidské neduhy. V následujícím článku Vám zkusím několik mých oblíbených olejů představit.

     Kokosový olej zná už dnes skoro každý. Příjemně voní, palačinky na něm chutnají výborně a ještě jej využijete jako lubrikant :D. Má mnoho dobrých vlastností, nestojí moc a dále je netřeba jej představovat. 

     Od doby, co máme Vašíka, pravidelně kupuji cedrový olej. Je doporučován jako jeden z nejlepších pro malé děti, jimž zajišťuje dobrý psychický i fyzický vývoj. Užívala jsem jej v době kojení a nyní ho maličký dostává do příkrmů. Chutná po oříšcích a maličkému moc chutná 🙂. 

      Olej z fermentovaných tresčích jater užívám z toho důvodu, abych zajistila maličkému dostatek vitamínu D přes zimní (a podzimní) období. Neužíváme vigantol a toto je jediný způsob, jak si můžu být jistá, že přijímám dostatek vitamínu D. Ten mi zajišťuje i lepší imunitu, což můžu opravdu potvrdit. Jsem díky němu mnohem méně unavená, i když v noci často kojím.

     Kmínový olej se nám velmi osvědčil v prvních měsících Vašíčkova života, kdy jej trápily prdíky. Zkusili jsme mnoho přípravků a postupů, ale pouze konzumace (mou osobou) kmínového oleje nám pomohla. Silice se dostanou do mléka a pomůžou tam, kde je třeba.

     Meruňkový olej je výborným mazáním pro novorozence, doporučuje se jako první olej, se kterým by měla jejich kůže přijít po narození do styku. Já si jím mažu i obličej a jsem s ním velmi spokojena.

Jsem maminka třech dětiček. Miluji je všechny, možná ne úplně stejně, možná každého jinak, ale přesto nejvíce, jak to jde. Každý je jiný a přece nejdokonalejší. Jsou to moje princátka, ale taky opičky a prasátka. Jsou to zlatíčka, ale i neposluchové. Nikdy bych je nedala, ale někdy bych utekla já.

Ano, přestože jsou moje všechno, tak někdy mám chuť bouchnout, mám touhu být ten největší sobec, zalézt s čokoládou a knížkou, zamknout se a neřešit bumbání, hamání, jogurtíky a ze záchodu -hotovóóóó. 

Nemuset vše opakovat dokola a dokola a dokola, kdy stejně Kuba chce odejít do školy v těch největších mrazech jen spoře oděn,  hlavně ale že s mobilem v ruce. Tašku nechal už v kuchyni, aby v chodbě asi nepřekážela. 

Tobíka probírá z jeho světa jen můj křik, jinak probrat jsem se ho zatím nenaučila.

Možná by ještě teď stál před zrcadlem, v obličeji děsivý výraz, ruce dopředu a z úst by mu jeho řečí vycházelo: "Jsem zombík" (Kubo děkuji, že svého do nedávná roztomiloučkého bratra učíš o takových divných monstrech.) 

Taky za ty roky mé námahy a vysvětlování, kam patří špinavé prádlo, bych ráda přestávala nacházet ponožky  v legu a trenky v pastelkách.

Dovuluji si reagovat na tento článek:

http://prozeny.net/ceska-maminka-napsala-uzasny-vzkaz-pro-vsechny-bio-matky-je-mi-z-vas-do-smichu-toto-si-urcite-prectete/

Jak již někdo z mých přátel okomentoval, také mě překvapuje, kolik lidí tento článek sdílí a jak jsou z něho nadšení....i když vím, že se pouštím na velmi tenký led, ráda bych připojila také svůj pohled na věc...také si myslím, že se dnes z mnoha věcí kolem dětí dělá zbytečná věda, nelíbí se styl komunikace v mnoha skupinách na různých webech, tak to prostě nečtu a nejsem členem těch skupin....ale myslím si, že mateřství a rodičovství je velmi krásná a také citlivá věc a jakékoli napadání, ať již z bio nebo nebio strany může u mnoha maminek vyvolat lítost....jakým právem kterákoli z nás hodnotí jinou ženu za to, jak vychovává své dítě?? mně osobně článek přijde napsaný celkově dost nevybíravě.....myslím, že naši rodiče nás vychovávali tak, jak nejlépe uměli, vzhledem k tomu jaké měli možnosti a informace a zkušenosti a patří jim za to projev úcty, stejně tak na tom byly ženy pře 15-ti lety....stejně tak to děláme my....matky dnes....chceme pro své dítě to nejlepší....já osobně jsem ráda za to, že jsem měla možnost při porodu alespoň částečně ovlivnit to, co se bude dít s tělem mým i s tělem mé dcery, jsem šťastná, že mám možnost volby a přístup k informacím, i když je najdu na internetu....je to celkem praktické a rychlé....myslím, že většina z nás netráví na internetu čas na úkor dítěte, ale spíše chvíle, kdy naše děti třeba spí....jsem ráda, že si mohu zvolit, co bude mé dítě jíst, jak se bude stravovat, co mu obleču na sebe, čím mu umeju vlásky, jakou pastou vyčistím zuby, jaké boty mu obuju, jakou plenku použiju, co do něj nechám píchnout....podotýkám, že svou dceru očkuji....jenže ono očkování před "x" lety a farmaceutický byznys dnes je dost značný rozdíl....jsem ráda, že jsem měla možnost poznat nošení a několik měsíců si užívat své dcery na svém těle, kdykoli jí přivonět k vláskům a políbit jí, kdykoli jí pohladit....jsem ráda, že se mohu inspirovat různými přístupy k výchově a vybrat si to, co cítím jako správné....nesouhlasím se vším, jak to dělají jiné maminky, někdy mi to přijde hloupé, často o lecčem mluvím doma se svým mužem, ale nikoho nikde veřejně nekritizuji...myslím, že naše společnost celkově není zdravá, ať již ve významu skutečného zdraví, tak co se týče vztahů, komunikace atd....zneužívání internet k tomu, abychom jeden druhého vzájemně napadali za to, co jak kdo dělá ve výchově svých dětí a nejen v této oblasti...mi nepřijde jako nejlepší cesta k tomu, abychom něco změnili či zlepšili...toť můj názor, pohled na věc, pocit....přeji Vám všem mnoho krásných dní s Vašimi dětmi ať již jste si vybrali jakoukoli cestu!

Jen chci, abyste věděly, že nejste samy.

Vím, říkám to často, ale zrovna dnes a při čtení tohoto článku, je to moc důležité.

Často se totiž cítím sama a jediná na světě, která prožívá tyhle pocity a situace.

Dívám se kolem sebe a vidím samé šťastné mámy, které jsou spokojené, že na svět přivedly své dítě a vidí v tom naplnění svého snu.

A pak vidím sebe.

Někoho, kdo bojuje sám se sebou. S temnými myšlenkami a pocity, které se mísí s radostí a láskou.

Milé maminky,

     také se občas jako já podivujete, kam se všechny rozutekly. Tedy nemyslím děti, ale peníze. Nic „velkého“ jste nepořizovaly, a zůstatek na účtu přesto vypadá žalostně. To je ta pravá chvíle, kdy je třeba si posvítit na rodinný rozpočet.

Moje babička měla v kredenci sešitek, do kterého každý den zapisovala, kolik utratila, a několik obálek. Jedna s penězi na nájem, druhá na elektřinu, třetí na platby za telefon a tak dále. Podařilo se jí ze skromného důchodu ušetřit tolik, že by klidně mohla vyrazit na cestu kolem světa. Babička věděla, že přehledný rodinný rozpočet je základem hospodaření.

Zapisování veškerých výdajů a příjmů nevypadá jako velká zábava, ale věřte, že jinudy cesta k vyrovnanému rozpočtu nevede. Pokud nejste příznivci tužky a papíru, vyberte si některou z webových nebo mobilních aplikací. Chvíli to trvá, než si zvyknete zaznamenávat opravdu všechny vydané peníze, nakonec se to však vyplatí. Uvidíte, na čem všem se dá ušetřit.

U nás doma se také osvědčila takzvaná „finanční karanténa“. Věci, které si vyhlédneme, nekupujeme hned, ale zapíšeme si je na seznam přání. Seznam necháme tak měsíc uležet a když se i po této době shodneme na tom, že je naše přání aktuální, vysněnou věc si pořídíme. Často se však stává, že s měsíčním časovým odstupem už nám připadá zbytečná. Evidujete si také své výdaje?

Podívejte se na konkrétní kroky a aplikace, které vám pomohou s hospodařením:

Ano, drahé dámy, možná i drazí pánové, do doby, než jsem začala jezdit autobusy s kočárkem a malými dětmi jsem si myslela, že ,,povídačky,, o neochotě lidí nejsou tak zcela pravdivé.Tuto zkušenost  je nuceno protrpět si určitě více lidí, dovolím si říct, že naprostá většina, jenže mi to tak nějak pořád vrtá hlavou-proč.

Vím, že kočárek a dvě malé-občas uječené děti jsou věcí a starostí každé matky i otce, jenže proč jim to trochu neusnadnit a nepomoct sakra  ten kočár, mimochodem většinou nacpaný nákupem, vynést do autobusu, nebo alespoń pustit ty dvě dítka sednout a co víc, pustit mě první nastoupit a necpat se na místo pro kočáry, nejsem nějaká VIP, to vím, ale pročpak tam asi je nakreslený kočár. Chápu, babča o holi mi težko pomůže, ale mezi těmi ,,namachrovanými,, frajery by se snad někdou najít mohl, místo toho, raději doslova utečou do autobusu jinými dveřmi, nehledě na to, že na vyhulení dvou cigár, než jede bus mají síly dost. Je to každodenní kolotoč, když děti do školky dopravit musím(opravdu to není blízko a je fajn, že většina starších občanů -jak jsem již mnohokrát vyslechla-chodila za mlada všude pěšky) a nezbyde mi nic jiného, než se s tím smířit, svět nezměním.

Že jsem těhotná jsem zjistila 11.6.2016 kdy jsem s přítelem (nyní už manželem) byli na finále soutěže Haribo fizz. Do té doby jsem neměla žádné příznaky a tak jsem to vůbec netušila. Na hlavním nádraží v Praze jsme seděli v hospůdce a vykládali jsme si o všem možném i nemožném. Nějak padla řeč na téma těhotenství. Přítel mě pošťuchoval co když jsem těhotná - toto tvrzení jsem mu okamžitě vyvrátila, vždyť nemám žádné příznaky jen mě trochu pobolívají prsa jako vždy před menstruací takže čekám na ni. Když jsme šli na vlak rychle jsem ještě vběhla na nádraží do lékárny a koupila jsem těhotenský test - co kdyby náhodou. Cesta domů ubýhala strašně pomalu.. a tak jsem nevydržela a ve vlaku (ano, ve vlaku) jsem si udělala těhotenský test - výsledek // - to přeci nemůže být pravda.. asi se zmýlil je skoro 5 odpoledne a má se dělat z ranní moči. Nedočkavě na druhý den jsem to na přítele už ve vlaku vybalila, ten byl nadšený, jásal,.. a já brečela.. co teď bude?? Hledala jsem si novou práci,... Jak toto řeknu našim?.. přijeli jsme pozdě v noci asi kolem 23hod.. a šlo se spát.. ráno v 4hod mi zvonil budík, který jsem po předešlém dni zapomněla vypnout.. a hele..! mě se chce čůrat.. s druhým testem jsem okamžitě letěla na wc - opět // - proboha tak je to tak!! .. s klidem jsem šla zpět do postele, že nebudu moc spát jsem věděla.. přítel se probudil a pronesl: to vážně nemůžeš na ten druhý test dospát? .. má odpověď byla: a když se mi chtělo na wc tak sem se měla po...? 😀 tak prý jaký je výsledek.. se slzami v očích oznamuju, že od včerejška se nic nezměnilo.. opět velké nadšení a já pláču.. Nenechala jsem ho spát! 😀 musela jsem řešit co teď bude.. Eh.. matně vzpomínám měla jsem slabé měsíčky tak měsíc zpět tak to bude chvíli co jsem těhotná to je dobrý.. ale v momentě kdy jsem se podívala na mé poslední "pořádné" měsíčky mi výpočet na internetu hlásil, že jsem ve třetím měsíci :-O .. v pondělí jsem si volala na gynekologii a sestřička mně objednala na další týden v úterý.. to čekání bylo šílené.. mezi tím jsem si udělala x dalších testů 😀 všechny hlásily to stejné... Na gyndu se mnou jel i přítel.. Po osvětlení situace gynekoložce jsem vylezla na křeslo a řekla mi, že je to opravdu tak.. jsem těhotná.. obrátila na mě monitor a už tam na mě vykukoval malinkatý človíček a srdíčko na obrazovce bušilo ostošest 🙂 ..ve mě však pořád bylo prázdno.. nevěděla jsem co s pocity.. z gyndy jsme to jeli oznámit mým rodičům.. už je to moc nezaskočilo, protože v sobotu před tímto úterým jsme jim oznámily zásnuby a svatba bude ještě tento rok.. hold to trošku tušily 😀 a tak jsem nevědomky prošla prvním trimestrem a připravovala se na to, že přeci mám před sebou ještě dvě třetiny..to je moře času se na miminko připravit... o těhotenství a porodu až v dalším článku..a těm kdo dočetli až sem děkuji, že jste to vydrželi 😀 za chyby se omlouvám 🙂 

Milé maminky,    

     říká se „Kdo šetří, má za tři“, a je to tak! Nemusí se ovšem jednat o žádná drastická opatření, ale o docela prosté maličkosti, které děláme dnes a denně.

Koho by nelákala dlouhá horká sprcha nebo bublinková lázeň na konci perného dne? Když se ale člověk cachtá každý den, není účet za vodu příjemným překvapením. Přemýšlela jsem, jak ulehčit domácímu rozpočtu i životnímu prostředí, a napadlo mě pár věcí, na které si doma můžeme dát pozor. Stačí změnit zavedené návyky a brzy se to projeví.

První z nich je třeba čištění zubů. Necháváte při něm téct vodu, nebo ji vypínáte? Já se někdy přistihnu, že v rozespalosti nechávám kohoutek zapnutý. To samé se týká zhasínání. Kolikrát se stane, že celý byt svítí jako Las Vegas, a všichni jsme přitom v jedné místnosti. Podobných věcí je celá řada: Přetopené místnosti, zakryté radiátory, zbytečně mnoho vody ve varné konvici na jeden šálek čaje...

A když už si vybudujete správné šetřící návyky, čeká vás ještě druhé kolo: Naučit to svoje ratolesti. Vidíte to stejně?

Přeji vám pevné nervy a hodně ušetřené energie.

Už nějakou dobu mám potřebu se vypsat na toto téma. Kojení ještě donedávna pro mne jako prvorodičku mělo význam asi jako jít se vyčůrat. Přeci stačí rozhodnutí chtít kojit a budu kojit. Vždyť je to tak normální a přirozená a obyčejná věc. Před porodem jsem zkoukla polohy při kojení a jak má vypadat, když dítě saje. Připadala jsem si chytře, když jsem věděla co to je mlezivo.

Jak moc jsem byla po porodu mimo kojící realitu jsem si musela sama vyžrat. Laktace se mi spustila až 4.den. Hormony se mnou švihaly o stošest. Prsa jeden den prázdná a druhý den nalitá k prasknutí až to bolelo. Z dlouhého kojení syna a nesprávné techniky jsem vyfasovala za odměnu ragády. Neuměla jsem mlíko z prsu ručně odstříknout. Když jsem žádala novorozeneckou sestru o pomoc, zeptala se mě zda jsem nikdy nedojila krávu. No, nedojila. Za mých mladých let už brigády v JZD nefrčely. 

Nejvíce mě v dnešní době péče o matku po porodu štve, že chybí individuální přístup. Kolik zachráněných prsou a kojení by mohlo být, kdyby porodnice vyhradily dle své velikosti aspoň jednu skutečně kvalifikovanou laktační poradkyni, která by obíhala maminky na pokojích, nebyla by tolik zatížena administrativou, péčí o novorozence, atd. Měla by čas na novopečené maminky psychicky je podpořit a pomoct se rozkojit. Bohužel realita je jiná. Do jaké míry je to provázanost sponzoringu a lobby za propagaci značek vyrábějících UM je otázka. 

Spousta dětí vyzkouší UM ještě v porodnici, mámy odcházejí s krabicí umělého mléka a slovy, ať se nebojí, že se doma URČITĚ rozkojí. A co teprve chuděry mámy, které jsou po císaři či náročném porodu, mimčo nevidí tak často a ten kontakt chybí od startu. Nebo miminka, která si při porodu projdou nelehkou cestu o život a jsou v inkubátoru. Pokud nenarazí maminka na ochotný personál či si mnohdy "nevyřve" přístup ke svému dítku, má to také velmi těžké.

Jako velký průser a krok k záhubě kojení vidím i to, že spousta mamin neví, jak vlastně vzniká mlíčko, jak funguje laktace a jak moc záleží na jejich psychické pohodě a sebevědomí. Při růstových spurtech často nabydou dojmu, že mají slabé mlíko a sáhnou po UM. Tak samo v případě, kdy nastane večer, tok mléka se zpomalí, dítě se začne odtahovat a maminka nabyde dojmu, že má málo mléka. Je to mnohdy i ze začátku neznalost potřeb vlastního dítěte, které potřebuje třeba jen odříhnout či se vyprdět, proto u kojeni brečí a napíná se do luku. Není to z toho, že má hlad. Třeba je už najezené a má dost, sami jíme různě velkké porce v různých jídlech. Taky mi nějakou chvilku trvalo než jsem na to přišla. 

Jako největší prasárnu však považuji to, že jsou mnozí praktičtí Mudři, pro které jsou tabulky svaté. Pokud kojené dítě není tabulkové (protože přibývá skokově oproti nekojeným), lékař dokáže matku vynervovat vším tím převažováním a nasadí na první návštěvě UM, místo aby dal mamince a dítěti chvíli čas.

Určitě to znáte. Zalíbí se Vám na obrázku koláč a vzdáte to, jakmile si přečtete seznam ingrediencí. Půl kila hladké mouky, pštrosí vejce, lžička kolibřího sádla...tak nějak jsem měla chuť to vzdát, když jsem otevřela knížku o akvarelu a přečetla si seznam pomůcek.

Budu potřebovat sadu štětců všech možných tvarů a tlouštěk, nekřesťansky drahé barvičky, arabskou gumu, volskou žluč, bloky s papíry různých struktur a já nevím co ještě, navíc všechno stojí majlant. Poloviční pánvička? Cože?! Každá barva se chová na papíře jinak a je jich asi milión, to si na to mám udělat nějakou tabulku, nebo co...? A taky, co všechno se musím naučit, abych vůbec mohla začít a namalovat alespoň jednoduché pozadí k primitivnímu obrázku. Přiznám se, že co se tvorby týče, postupy a učení se podle návodů mi moc nejdou. Všechna ta videa a obrázky v knížkách vypadají tak snadné a pak to zkusíte a výsledek je tak žalostný, že by jeden zaplakal.

Měla jsem jasně nejasnou představu, jak by měly obrázky v mé budoucí knížce vypadat. Představovala jsem si něco mezi Čechem, Skálou a Trnkou. Taky se mi do toho míchalo Potkali se u Kolína. Ale jak to udělat? Netuším, co používají za techniky, natož abych je zvládla natolik, aby z toho vzniklo to, co chci. Takže se musím začít pilně učit a experimentovat. Vyštrachala jsem ve Viktorově krabici s hračkami sadu kostek s obrázky z Trnkovy Zahrady a zkoumala je z několika centimetrů. Používá obtisknutý listy? Tak jsem šla do lesa a nasbírala kupičku listí. Natřela barvou a tiskla. Výsledek nic moc. Zabralo mi to celé odpoledne. Nadšení sláblo. Vkrádalo se nutkání další experimenty odložit na neurčito. Jakmile nic kloudnýho nevzniká, otráví mě to. Potřebuju výsledky!

No a pak jsme zase jednou měly s Antonií angličtinu. Tedy, znáte Walking english? To jsou leke angličtiny, které absolvujete na procházce. Zajdete si do lesa, nebo do parku, učíte se angličtinu, vyvenčíte psa a dítě a nemusíte shánět hlídání. Celkem geniální věc. Akorát, že ten den pršelo, a tak jsme šly ke mně domů, a já ukazovala Tony svoje básničky a tak. A povídala o tom, že se musím nejdřív naučit malovat, protože tu techniku, kterou chci použít neumím. A ona se podívala na jeden můj obrázek, takovou mandalu a povídá něco ve smyslu: A proč to nenakreslíš v tomhle stylu? Můžeš použít něco, co už umíš. Tohle vypadá skvěle, bude to hezký. A já měla pocit, jako by se mi rozsvítilo. Nojo, to je pravda, přece je lepší na začátku použít nástroje, který už mám. Čech, Skála a Trnka v tu chvíli zmizeli. V hlavě se mi rozprostřela úplně nová krajina, moje vlastní. Já mám přece vlastní výraz, úplně jinej než ostatní, nemůžu se po nikom opičit... Potřebuju ho jenom objevit. Pracovat na něm a odkrývat ho. Učit ruku svému stylu. Ta představa mě úplně omámila a najednou jsem se nemohla dočkat, až začnu. A každý dokončený obrázek otevírá dveře k dalšímu, z každého se něco naučím a posune mě to dál. Hurá! Jak to, že mě to nenapadlo? V té chvíli jsem to mohla konečně přestat odkládat a začít kreslit.

Pršelo pak ještě jednou a Antonie seděla u nás na gauči. Prohlížela si moje nové obrázky a pak povídá, že si rozšířila vzdělání a je teďko oficiálně koučem. Jestli bych to po prázdninách nechtěla zkusit. A já si řekla, že to zkusím a bylo to užitečné rozhodnutí. S koučem se zvládám orientovat ve spleti úkolů které obnáší tvorba knihy i další životní záležitosti. Před tím jsem měla pocit, že stojím před nepřekonatelnou horou úkonů, které jsou všechny nové a nic o nich nevím a neumím je ani pojmenovat. Už bych to mockrát vzdala a všecko by skončilo zase v šuplíku. Ta spousta energie by vyšla vniveč. Protože energie vložená, je energie vrácená a já jí vkládám opravdu hodně. Jenže se vrátí, až jak to dokončíte.

Takže, jestli chcete skoncovat s psaním do šuplíku, jako základní pomůcku doporučuju kouče. Pořiďte si nějakého sympatického, milého a moudrého. Může být užitečnější, než ty vodovky.

Kapitola 1.

Jasmína seděla na stráni a tiše plakala. Pod nohami jí protékal potůček křišťálové barvy, kolem ní se rozléhal hustý les, jehož stromy dosahovaly neobvyklých výšek. Jasmína věděla, že musí být velmi potichu, aby neprobudila lesní duchy. Neměla v lese co pohledávat. Musela se skrýt před zlem které jí pronásledovalo. Když doběhla na kraj lesa dlouho se nerozmýšlela. Mohla si zvolit buď smrt nebo vstup do Magického lesa. Ten byl jediný kam se za ní zlo nemohlo vydat. Slýchávala o tomto lese různé pověsti, ale příliš jim nevěřila. Až do dnes. Bylo to tak zřejmé, cítila přítomnost mnoha tvorů ikdyž je nemohla vidět dokud se jí sami neukázali.

Jasmína byla hodné a pracovité děvče, byla si vědoma své krásy a neschovávala jí jako jiné dívky z její vesnice. Její oči měli uhrančivě zelenou barvu a dlouhé vlasy měli barvu té nejjasnější mědi. Její postava již dávno nebyla dětská a proto se za ní chlapci z vesnice rádi otáčeli. Jen jedna dívka byla krásnější než ona, ale protože byla pyšná a zlá neměla tolik nápadníků jako Jasmína. Wixinie se nosila po vesnici jako páv, nic jí nebylo dost dobré, naparovala se a převyšovala nad ostatními. Její otec byl vůdce vesnice a její matka vyhlášenou krasavicí a léčitelkou široko daleko. Lidé si k ní chodili pro rady, masti a lektvary když měli trable. Často jí volali k porodům a vyháněla zlé duchy z obydlí vesničanů. Všichni jí měli rádi a nikoho ani nenapadlo, že je potomkem nejobávanější čarodějnice Kalterubry. Moc jejího rodu se předávala z pokolení na pokolení, ale již dávno žádná žena z její krve neprojevila zvláštní nadání. Proto se její potomci domnívali, že její moc zanikla spolu s ní. Až teď se čarodějné schopnosti objevili u Wixinie. Ta je držela v tajnosti dokonce i před svými rodiči. Nechtěla aby se o tom kdokoli dozvěděl, a aby pak musela pomáhat ubožákům jako její matka. Proto nejraději čarovala při svých častých procházkách za vsí a zdokonalovala si své umění. Nejprve používala jen snadná kouzla jako když chtěla aby její nejoblíbenější květina rozkvetla dříve než byl její čas, přivolávala k sobě vzdálené předměty, které by jinak nedostala. Mývala i spoustu přátel mezi zvířátky se kterými skotačila po lesích celé dny. Jenže to byla ještě dítě. Po té co se začala měnit v ženu už je nenavštěvovala. Když se nyní vydala do lesa zvířata se jí bála a schovávala se před ní. Cítila z ní mocnou a zlou magii. Však také její kouzla se velmi změnila. Nyní si přičarovávala ohnivou nestvůru v ženské podobě, které se svěřovala se svými starostmi. Pojmenovala jí Marqa. Netušila, že Marqa je ztělesnění zlé magie. Živila se zlem co pocházelo z Wixinie. Čím víc jí pověděla či společně vykonaly, tím víc její moc sílila. Marqa věděla, že když se jí podaří udržet si Wixiinu přízeň a donutí jí ke stále hrozivějším činům brzy se jí podaří získat zpět své tělo a moc o kterou jí v dávných časech připravili elfové. Společně s lesními duchy a Kalterubrou její moc uzamkly a uvěznili jí v nejmocnějším kouzle, které dokázala vyčarovat jen sama Kalterubra, případně její potomci. Protože se nikdy ani slovem nezmínila o existenci tohoto rituálu. Provedením kouzla zajistila, aby nikdo z jejích potomků na dlouhé věky nedostal moc k prolomení tohoto rituálu. Tím pádem se mělo za to, že je Marqa pohřbená na vždy.

Marqa věděla co dělat. Neustále naváděla Wixinii k horším a horším činům a prosila jí o předání trochy své moci, aby jí mohla chránit kdyby se někdy dostala do potíží či potřebovala pomoc. Marqa byla jediná, které Wixinie věřila. Nechtěla se však o svou magii s nikým dělit. Marqa to celkem brzy pochopila a rozhodla se dál nenaléhat. Po nějaké době, přišla Marqa s návrhem, že by chtěla s Wixinií trávit více času. Nestačilo jí být tu jen když si jí Wixinie přivolá vyřknutím kouzla. Také Wixinii se tento nápad zamlouval. Začaly spřádat plány jak dosáhnout toho aby se Marqě vrátilo její hmotné tělo. Po dlouhé době plánování, příprav na rituál a shánění přísad do lektvarů byly téměř u konce. Zbývalo už jen jediné. Počkat čtrnáct dní dokud nebude měsíc v úplňku a díky tomu bude mít kouzlo větší moc. Wixinie schovala všechny přísady, nádobu z pravého křišťálu ve které měla o úplňku namíchat lektvar a další potřebné části bez kterých by se jejich rituál neobešel pod zem u velkého statného dubu.

Jak se čas přibližoval byla Marqa stále více netrpělivá a podrážděná. Wixinie přemýšlela zda neudělala chybu, že se dala přesvědčit k rituálu.

Když nastal den před úplňkem byla Wixinie už velmi nesvá. Bloumala po vsi a na sebemenší ruch reagovala podrážděně.

1. Ahoj všichni co čekate dvojčátka - tak jako já.Ted jsem v 19tt. po ivf.mám už dva kluky.Jsem od začátku doma na neschopence a chybí mi možnost se s někým podělit o zkušenosti. Také jsem už nakoukla do bazárku ale raději ještě počkám abych něco nezakřikla.Těším se na zkušenosti ostatních maminek s dvojčátky.A do budoucna i já něčím určitě přispěji.Hezký den.

Má drahá sestřenice mi jednou poslala vyzkoušený recept na mrkvový koláč, který je plný skvělých surovin a já si ho okamžitě zamilovala...Nejen pro jeho zajímavou chuť, ale taky jednoduchost 🙂 Navíc se dá upravit na různé způsoby podle toho, co má člověk rád. Já ho dělám s čokoládovou polevou a kakaem (hlavně kvůli mému drahému, který zbožňuje čokoládu). Takže mi nakonec vyšlo něco jako perník s čokoládou 🙂

Budete potřebovat:

• 4-5 větších mrkví
• 3 jablka (já dávám někdy cuketu pokud mám a upravím počet mrkví a jablek)
• cca 1/2 až 3/4 drcených vlašských ořechů 
• půl hrnku kokosového nebo řepkového oleje
• 4 vajíčka celá (nejlépe domácí)
• 3/4 hrnku jakékoliv "zdravé" mouky (špaldová, celozrnná..)
• 5 lžic třtinového cukru nebo medu (dle chuti)
• cca půl pytlíku sáčku skořice (dle chuti)
• cca lžíce kvalitního kakaa
• ani né půl pytlíku prášku do pečiva (samozřejmě bezfosfátového - koupíte v jakékoliv zdravé výživě)
• alespoň 80% hořkou čokoládu a trošku smetany na polevu

Postup:

Na jemném struhadle si nastrouhám ovoce a zeleninu. Vyšlehám si vyjíčka s cukrem/medem. Smíchám sypké suroviny a přidám olej. Vše dám do velké mísy a smíchám dohromady a nakonec ochutnám, abych nezanedbala skořici nebo med/cukr, které mají být v koláči dominantní. Peču na 180° cca 30-35 min. (dle trouby, špejle je jistota🙂 Až je koláč hotový, nechám ho chvilku odležet a navrh naleju čokoládovou polevu. Pokud uděláte bez polevy, je také velice dobrý, jen můžete přidat jednu lžíci medu/cukru navíc 🙂 

Tip: Pokud chcete udělat mlsným jazýčkům ještě větší radost, tak jsem vyzkoušela dát navrh lžíci šlehačky, kterou jsem posypala borůvkama. To stříhali ušima opravdu všichni, co ochutnali :D

Milé maminky,

     ráda bych tento příspěvek věnovala tématu, které je mezi námi rodiči velmi aktuální, a tím je bydlení. Zvlášť bych se chtěla zamyslet nad tím, zda se v dnešní době vyplatí bydlet v nájemním bytě nebo je lepší pořídit si vlastní bydlení na hypotéku.

Dokud jsem byla bezdětná, bydlení jsem moc neřešila. Nějaký ten byteček nebo pokoj v pronájmu se z platu vždycky utáhnul. Ale s dítětem nastalo období „hnízdění“. Už mě nebavilo provizorium, nechtěla jsem se po roce přesouvat jinam. Chtěla jsem mít něco stálého, nejlépe vlastního.

Dlouho jsme promýšleli, zda je rozumné vzít si v dnešní době hypotéku. Přeci jen nikdy nevíme, co se může stát a zda budeme schopni ji splácet. Pro hypotéku hovořil jasný argument, který nakonec zvítězil: I když bychom bydleli v nájemním bytě, museli bychom dát každý měsíc dohromady určitou částku srovnatelnou s výší měsíční splátky hypotéky, abychom neskončili bez střechy nad hlavou. Výhodou je, že s hypotékou investujeme do vlastního.

Jak to vidíte Vy?

Přeji vám, aby se vám dobře bydlelo i žilo. 🙂

Pokud máte rádi kočky, se všemi jejich vrtochy, snaze působit důstojně, ačkoli se jim to občas nepodaří, pak je toto video právě pro Vás. Pro mě je to zvedač nálady číslo jedna!

Varování! Silně návykové!

Předně bych chtěla poděkovat skvělému týmu MK, který mi umožnil testovat tuto báječnou kosmetiku Kawar a rovněž měl pochopení pro to, že píšu recenzi až nyní, kvůli zdravotním komplikacím jsem strávila týden v nemocnici.

S kosmetikou Kawar jsem se nečekaně seznámila již před cca 15 lety, kdy mi má kamarádka žijící trvale v izraelském Tel-Avivu, poslala právě mýdlo a obličejový krém. Ačkoli mi v té době bylo sladkých 15 a má pleť divočila, tvář jsem po použití této kosmetiky měla krásně čistou a jemnou. Proto jsem zajásala, když jsem zde na MK viděla výzvu na testování a neváhala se přihlásit.

Milý kurýr mi domů dovezl balíček, který obsahoval:

- Kawar sůl do koupele - Kawar mýdlo s obsahem soli- Kawar šampon na vlasy- Kawar tělové mléko- Kawar denní krém- Kawar krém na ruce- Kawar pleťovou masku

Zde si dovoluji popsat svoje dojmy z testovaných produktů:

1) Kawar sůl do koupele a 4) Kawar tělové mléko - za mě bezkonkurenční kosmetická dvojice zejména v tuhé zimě, která letos zavládla. Tato kombinace mě zachránila od šupinek a suché kůže nejen na exponovaných místech jako jsou hřbety rukou, lokty, kolena. Kůže je vláčná, nesvědí a neloupe se, což je můj velký a častý problém v zimním období. Tělové mléko krásně a dlouho voní, navíc má nemastnou konzistenci, nezanechává film, nemastí oblečení a rychle se vstřebává. Jen pozor, nemazat se hned po holení nohou, přípravek opravdu obsahuje sůl z mrtvého moře, takže může na čerstvě oholené kůži pálit ;)

Milé maminky,

určitě mi dáte za pravdu, že ušetřit se dá na lecčem, ale jíst se musí! A pokud možno kvalitně, zvlášť když ke stolu usedají také děti. Zamýšlely jsme se s kolegyněmi nad tím, zda se dá vařit dobře a poctivě a neutratit přitom půlku výplaty za potraviny. Zkušené maminky tvrdí: Jde to!

A jak to dělají? Především mají všechno dobře promyšlené. Vědí, co se bude následující týden jíst, sestaví si nákupní seznam a nekupují zbytečnosti, které pak v lednici přežívají až do vypršení data spotřeby. Nekupují polotovary, ale základní potraviny, jako jsou rýže, brambory, těstoviny nebo luštěniny, a kombinují je převážně se zeleninou. V jejich domácnosti nenajdete sladké limonády a průmyslové cukrovinky. Namísto toho pijí jejich děti vodu se šťávou nebo ovocný čaj a přikusují k tomu domácí pečivo.

Jak se to daří Vám? Pro začátek je možné vyzkoušet alespoň některé tipy z našich článků o šetření a uvidíte, který z nich se u vás doma ujme. Já třeba ráda šetřím čas a energii vařením ve velkém do mrazáku.

http://www.radcenafinance.cz/finance/5-zarucenych-tipu-jak-usetrit-penize-za-jidlo/

http://www.radcenafinance.cz/finance/jak-usetrit-za-jidlo-a-pritom-jist-zdrave/

Dělám reklamu krnovské porodnici aneb jak by porod (i s komplikacemi) mohl (měl) vypadat!

Dne 2. a 3.12.2016 proběhla v Praze konference s názvem v porodnici jako doma, součástí akce byl i veletrh porodnic, kde se mohly porodnice představit v nejlepším světle, podělit se o své úspěchy a inspirovat ostatní.

    Každý mi říká: „Joooo ty jsi měla ten těžký porod“… Já ho ale měla přeci krásný. Tak proč si to všichni myslí?

Když se mě někdo zeptá na porod, řeknu: „Byl ukrutně dlouhý, nikdy v životě jsem neprokřičela bolestí 12 hodin kdy už více decibelů ze sebe nikdy nevydám, ke konci jsem už ztrácela kontrakce, pak jsem ztratila spoustu krve a skončila na sále v celkové anestezii, následkem ztráty krve jsem měla předpovězeno tří měsíční rekonvalescenci, během které jsem mohla upadat do bezvědomí, ale nejhorší na tom bylo, že mé zesláblé tělo nebylo schopné produkovat mléko a mé dítě hublo, dokud paní doktorka neřekla, že jí dehydratací můžou selhat ledviny atd. atd.

Aha, to zní přííííííšerně, tak už se vůbec nedivím! Musím to totiž příště povědět celé.

Můj porod a vše potom navzdory komplikacím probíhal LIDSKY. Překrásně lidsky…