LÁSKA A SEBELÁSKA
jsou jako dvě strany jedné mince, jako jin a jang na obrázku dole.

Dost možná se vám pod slovem sebeláska vybaví sobectví nebo narcisismus. To je ale nemocná podoba sebelásky, kterou si hluboko uvnitř něco kompenzujeme (často pocit nepřijetí okolím, např. chybějící opravdový vztah s rodičem, chybí tak schopnost vcítění se a vřelé blízkosti s ostatními lidmi... ve vztazích se pak tohle projevuje odtahováním se, kritizováním, povyšováním se, soustředěním se na sebe... nepřináší to spokojenost, ale osamělost). Dříve jsme měli sebelásku spojenou jen s touhle parodií dobrého vztahu k sobě.

Sebeláska je naopak sebepřijetí, sebepéče, sebeúcta.

Přijímám se taková jaká jsem.
Jsem dobrá taková jaká jsem.
Je bezpečné být sama sebou.
Dovoluji si mít se ráda.
Ztišuji se a všímám si svých hlubokých potřeb. Jaké jsou?
Mám právo postarat se o svoje potřeby.
Respektuji druhé a jejich potřeby.
Vážím si sama sebe.

Sebeláska se projevuje mnoha cestami, například:

- tím, že mám dospělé a rovnocenné vztahy, které mě podporují v lidském růstu
- tím, že se starám o svoje tělo (výživa, odpočinek, pohyb atd.)
- tím, že jsem si vědomý toho, že mám silné a slabé stránky a dobré a horší dny. Pokud mám tedy "propad" nebičuji se, ale podpořím se. Je to krůček na mojí cestě, mrak který připluje a odpluje. V těchhle chvílích jsem tu pro sebe nejvíc.
- sebeúcta se projevuje tím, že si vážím svých schopností a rozvíjím je
- sebepřijetí se projevuje také tím, že si dovoluji vyjadřovat lásku k druhým lidem. Více sebelásky / sebepřijetí znamená více lásky pro druhé 🙂

Lásky mám víc a dávám víc...

Johanka se měla narodit 23.8. v porodnici za pomoci předem domluvené porodní asistentky. Narodila se o dvanáct dní později doma, v koupelně. Přitom ve 35. týdnu těhotenství krátce hrozilo, že přijde na svět akutní sekcí. Zkrátka to, že se s touhle holčičkou nebudeme v životě nudit, nám je jasné už od samotného začátku.

Na tom, že porod nakonec proběhl tak, jak proběhl, měly zřejmě zásluhu dvě věci. Ricinový koktejl, který jsem vypila večer předtím, a mé v ten den naprosto nepochopitelně pomalé chápání.

---

Bolesti mě budí v neděli 4.9. ve tři čtvrtě na čtyři ráno, dvanáct dní po termínu. Naskočily rovnou po zhruba pěti minutách a od začátku už tak silné, že nedokážu zůstat ležet. Potichu se tedy snažím vyplížit z ložnice, kde spí manžel i Anežka, naše dvou a půl letá holčička. Dan je ale vzhůru, tak mu šeptám, že jsme se konečně možná dočkali, že jdu vše prodýchávat do vedlejší místnosti a ať se ještě prospí, než budeme muset vyrazit na cestu.

Kvůli nedávno operovanému nártu, ve kterém mám sešroubovaných několik kostí, chvilku hledám polohu, ve které bych mohla kontrakce prodýchávat a přitom nohu moc nezatěžovat. Nakonec klečím na matraci na zemi a předloktím se opírám o židli před sebou. Za sebou mám horu peřin a polštářů. Později přijdou vhod, protože se na ně mezi kontrakcemi vždy svalím a chviličku si zdřímnu, než mě probudí další vlna bolestí.

V místnosti je velká tma a nemám náladu na silné elektrické světlo, tak ještě prozváním Dana. Když přijde, prosím ho o pár svíček. Zapaluje je, rozmisťuje po pokoji a odchází.

Mateřství leze na mozek > nebo jak mi říkala sestra, mléko se mi vrazilo do mozku (a nejspíš srazilo 😀 )

Ano, i já se přidám do řady nespočtu maminek, které v běžných situacích dělají hovadiny.

Nevím, zda je to skutečně mateřstvím nebo prostě nevyspáním nebo snahou udělat něco rychle a věnovat se dítěti. Ale stává se mi, že se zastavím nad svým jednáním a většinou se směji a vždy si vzpomenu právě na mojí drahou sestřičku, jak mi říká, že se mi mléko vrazilo do mozku. Nebo si vzpomenu tady na Modrého Koníka na mateřskou demenci.

Konec okolků - co jsem se naučila: 

> vysavač co není v zásuvce, vysávat nebude

> když si chcete zalít čaj, tak také dejte sáček

...hlavně teda Kýša. Od chvil, kdy na ně pokřikoval a občas je pohladil nebo nakrmil přes plot uplynul nějaký čas. A tak jak dítě roste, tak se samozřejmě i zvyšují jeho nároky.

Aktuálně nejoblíbenější jsou jednoznačně kočky. Bohužel je nedokáže efektivně chytat, tak to prostě odnáším já. Ono takovému MAMIIIIII ČIČIIIIIIIIIII CHYTIIIIIIIT se prostě nedá odolat. A to vše jen proto, aby jí pohladil očička...

Se Zenem, což je našich kokr, zase nejradši jí, hezky pěkně jednou já, jednou ty. Nevím, co mu na těch granulích chutná, ale alespoň se učí rozdělit se o to, co má někdo jiný.

Minulý týden zjistil, že existuje něco tak odporného, jako pavouk. A navíc po mně zdědil přesvědčení, že každý pavouk u sebe nosí nůž a představuje ohrožení života. Jeho PAVOU BOJIIII je víc než jasné. Nedávno měl svátek a dostal krásnou knížku s okénky, kde se schovávají zvířátka. To, že je pod jedním z nich pavouk jsem zjistila díky mohutnému škrcení, které po otočení následovalo.

Nevím, jestli u dětí myslíte na to, jaké to bude, až je bodne včela/vosa. Bude mít alergii, nebo to bude jen s řevem? Já to teda řeším dost a mám z toho vítr.

Myslím, že to Kryštof ví a chce, abych to už měla za sebou, abych jako věděla... Protože nedávno za mnou běžel na dětském hřišti, řval MAMIIIII BZZZZZZZ a za hlavičku držel včelu. Jak ji chytil mi už neprozradil. Ani to, kolik jí slíbil, že ho nepíchla.

Ahoj, 

jsem prvorodička a pod srdíčkem jsem nosila svoje první miminko, které jsme si s manželem moc přáli. 

Prakticky se nám zadařilo hned na 4.měsíc otěhotnět od svatby, takže radost obrovská!! 🙂 Pohlaví jsme si nenechali říct, těšili jsme se hrozně moc na překvapení. 

To, jaký trápení jsme si s naším miminkem užili asi ani nemá moc smysl popisovat... první špatné výsledky na Downa, následně odběr plodové vody. Vše v pořádku.

Ve 26tt krvácení a hospitalizace - další panický strach, jestli se neodlučuje placenta.. Ale vše vpořádku.

Ve 34tt mi začaly odcházet ledviny, protože na ně miminko tlačilo a nutný dren, který mi zaváděli za živa... lahoda 🙂

   V minulém díle jsem popsala porod a první pocity, které následovaly bezprostředně po něm.  A jak jsem psala emocí bylo mnoho, ale žádný z nich nebyl mateřská láska….vlastně když to teď vidím zpětně, tak jsem si ani zdaleka neuměla představit, co to ta mateřská láska vlastně je…. Takže asi tak po půl hodině po porodu, když už jsme byli všichni vyfocení ze všech stran,  jsem s radostí Míšu předala dětské sestřičce a odpočívala jsem….což mě po hodině přestalo bavit a rozhodla jsem se, že vstanu dřív než by se mělo… službu konající porodní asistentka nic nenamítala (zná mě a tak věděla, že by to bylo zbytečné). Tak jsem se zvedla a přišel první šok….vleže to vypadalo, že je pupek pryč…ale vestoje se mi na břiše vyvalil obrovský  lalok, který nešel zastrčit…..připadala jsem si jako velbloud s jedním hrbem na břiše…a druhý šok následoval…nemohla jsem nebo spíš neuměla jsem najednou dýchat.  Jak jsem byla naučená dýchat s ,,plným břichem´´ a stlačenou bránicí, tak bylo strašně divné,  že můžu dýchat zase normálně.

Potom následovala chvilka v ráji v podobě sprchy…to byla nádhera a pak rychlý pád do nejzazších hlubin pekla – první poporodní čůrání…

     Když jsem se umyla, vyčůrala a převlékla do čistého, tak jsem se přesunula na oddělení šestinedělí. Lehla jsem si do postele a …… začala jsem rozesílat SMS 😀 a to jsem dělala od 4 do 6 hodin ráno … a pak to přišlo, ozvalo se zaťukání a dětská sestřička přivezla vozíček s malým uzlíčkem. To malé vykulené stvořeníčko tiše kňouralo a spíš než na mě se dívalo skrze mě….a mě v tu chvíli přepadl neskutečně silný pocit – čekáte, že napíšu lásky 😀, ale ne – pocit hrůzy, že tohle se mnou už bude na pořád…no ale rychle jsem se uklidnila tím, že až bude větší, tak ho můžu dát k babičce…třeba i na týden 😀 Hrozné myšlenky že? Úplně se stydím, když to tady píšu…

      Potom mi sestřička ukázala jak kojit a přebalovat atd….a odešla…a my jsme byli poprvé spolu samy…nevím jestli se vůbec dá slovy popsat, ten pocit, když se poprvé v klidu podíváte do očí svému dítěti, opatrně chytnete jeho malou ručku, cítíte jeho jemnou kůži na bříškách prstů, nasajete jeho vůní a zkoumáte ten malý obličejíček… a i když jste extrémně racionální a realisticky založený člověk a lékař, jako já…tak se najednou ptáte sám sebe, jak může být něco tak neskutečně dokonalého…jak může ze dvou buněk příroda stvořit takhle krásnou a dokonalou lidskou bytůstku….je to úžasné, ten človíček má na malých očních víčkách, které vypadají jako okvětní lístky ještě nerozvinutého květu šípkové růže, drobné řasy a na malých prstíčkách jsou roztomilé nehtíky a ty malé nožičky…zkrátka mě to najednou strašně fascinovalo…i když jsem jako porodník viděla spoustu a spoustu miminek, tak tohle bylo trošku jiné…dokonalejší, voňavější….no zpětně…bylo úplně stejné jako všechny ostatní…ale bylo moje!!!!! Můj syn…  V tu chvíli mě ale z tranzu vytrhla realita…kamarádka měla na ten den plánovaný císařský řez a já slíbila, že za ní přijdu na příjem na porodní sál a jelikož sliby plním, tak jsem se rychle namalovala a učesala (ještě by mě v práci pomluvily, že vypadám 4 hodiny po porodu jako 4 hodiny po porodu ) a vyrazila jsem na porodní sál.  Ještě jsem odvezla Míšu ve vozíčku na dětské oddělení k sestřičkám s tím, že si pro něj za chvilku přijdu….a vyrazila jsem podpořit kamarádku… Když jsem se asi po půl hodině vrátila a šla si vyzvednout Míšu, tak jsem s úsměvem poděkovala sestřičkám, čapla jsem vozíček s miminkem v modrých peřinkách a odjížděla jsem směr pokoj….no ale úsměv mi zamrznul na rtech, když mi sestřička lehce se zakuckávající zadržovaným smíchem řekla: ,,…ehm paní doktorko…to vedle je Vaše….´´  Tak stane se že jo … 

   Těch několik dní v porodnici uteklo neskutečně rychle a musím říct, že si nemůžu na nic stěžovat…ano samozřejmě, že jsem byla protekční, takže na mě byli všichni extrémně milí a usměvaví, takže  asi neposoudím, jak se na stejném oddělení 6ti nedělí cítí jiné maminky, ale třeba co se týče jídla, na které je obvykle mnoho kritiky, tak musím říct, že jsem si nemohla stěžovat…ano omáčky byli většinou bez chuti a zápachu…ale porodnice není hotel a navíc já jsem měla pořád takový hlad, že mi to bylo úplně jedno…   Domů jsme šli třetí den po porodu a protože původně nás měli pustit až čtvrtý den, tak měl přítel na tento večer naplánované zapíjení miminka s kamarády u nás doma a já jelikož jsem mu to nechtěla kazit, tak jsem rozhodla, že on bude zapíjet a já budu tu první noc spát u rodičů….mamka byla akorát doma sama, tak se to i hodilo, že budeme mít takový ,,holčičí večer´´.   Problém nastal cca v 19:50 hod, když mamka Míšu přebalovala….sundala pokakanou plenku, utřela mu zadeček, namazala krémem a pak na mě  zavolala ať jí donesu plenku, že v té přebalovací tašce už žádná není….aha plenky…tak ty jsem neměla…nějak mi to nedošlo, že je budu potřebovat 😀 A teď vtipná situace….přítel byl sice kousek..ale už značně přiopilý, moje auto v servisu, mámy auto měl táta na chalupě a nejbližší obchod Billa … a zavírá ve 20:00 a je přesně 520 m od baráku.. Takže s čerstvě sešitým porodním poraněním, velbloudím hrbem na břiše a prsy velikosti pytlíků na mléko jsem nasadila sprint směr Billa….až u pokladny s plenkami v podpaží jsem si všimla,  že mám na nohou  plyšové hroší papučky a nožky v nich oteklé do velikosti hroších nožiček…byla jsem prostě sexy 😀 Paní pokladní se na mě vyděšeně koukala a když mi vracela peníze, tak se s očima  tikajícíma z plenek na mé břicho, usmála a řekla… ,,trošku brzy ne ? ´´ a já na to s nechápavým výrazem ,, …právě že dost pozdě…´´´ a utíkala jsem zase domu…až když jsem se doma vydýchala a krev mi zase začala proudit i do mozku, tak mi došlo jak to myslela…Jinak dále už první noc doma probíhala konvenčně…Míša hezky spinkal a na kojení se probudil jen dvakrát a hned zase usnul….

    První dny byly takové seznamovací….všechno bylo doma najednou jiné.  S Míšou jsme se pomalu sehrávali a poznávali a bylo to super….pokud teda zrovna nehulákal jako tygr, to jsem mu hrozila babyboxem.  Pátý den doma jsem zažila asi nejhorší situaci ve svém životě…Nakojila jsem Míšu a protože hned usnul tak jsem ho položila na sedačku v obýváku (máme takovou hodně širokou rohovou). V tom mi volal kurýr, že čeká u vrátek s nákupem (nechávám si občas dovézt větší nákup potravin). Jelikož byl přítel doma a teprve se chystal do práce, tak jsem jen houkla, že vybíhám ven pro nákup, nechala jsem si otevřené vchodové dveře a běžela jsem….Peníze jsem měla připravené, takže rychlá akce, čapla jsem nákup, peníze dala kurýrovi a běžela jsem zpět….celkový čas cca třicet vteřin…u dveří do baráku stál přítel a koukal se střídavě na mě a na dveře, které právě zabouchl….A mě to postupně docházelo…ale najednou jsem si všimla, že má v ruce klíče a tělem se mi začal rozlévat neskutečný pocit úlevy. ,,Tak rychle otevři, Míša leží sám na sedačce…´´ Odpověď mě zmrazila na místě a po zádech mi přeběhl ledový mráz s příměsí čistého děsu… ,,Lásko to nepůjde, uvnitř jsou v zámku tvoje klíče…´´ COŽE JAK JSI MOHL ZABOUCHNOUT ???? Proč jsi to udělal? V jednu chvíli se o mě pokoušel současně záchvat paniky, hysterie a agrese. Tak silný pocit strachu jsem do té doby nezažila….moje dítě leželo uvnitř a já jsem byla venku a nemohla jsem za ním…během několika vteřin mě napadla asi stovka všech možných scénářů, co by se mu mohlo stát…od těch reálných, jako, že si ublinkne a začne se dusit, až k těm méně reálným…třeba, že se ve věku pěti dnů skutálí ze sedačky a spadne na hlavu a zlomí si vaz….  Tak co teď ? Musím se vzchopit a něco vymyslet…tak jsem navrhla, že zavoláme hasiče ať nám pomůžou zdolat naše bezpečnostní dveře…to přítel zavrhnul….v koupelně, která je v přízemí, byla otevřená ventilačka u takového toho obdélníkového okénka…takže to prý nějak vyrazíme a zkusíme prolézt dovnitř…zloději by z nás nebyli, prostě to nešlo a každá minutka snažení byla dlouhá jako hodina a já už jsem byla totálně vyřízená…snažila jsem se přemýšlet a být v klidu, ale nešlo to…ten naprosto nepopsatelný animální strach matky o své mládě mě totálně ovládnul. Takže jsem vzala kámen ze skalky a šla rozbít okno do obýváku. Stoupla jsem si tak metr  a půl před okno, napřáhla a vší silou hodila kámen…ten se od našich plastových oken s bezpečnostní folií odrazil a trefil mě do hlavy…vlny mého zoufalství dosahovaly rozměrů tsunami….pak jsem zahlédla naší spásu…přítel nesl ze zahradního domku sekyru….úžasnou krásnou a velkou sekyru…v tu chvíli mi sekyra připadala jako ten nejskvělejší vynález, jaký kdy lidstvo stvořilo….a tak jsme vysklili okno sekyrou a já jsem už přes slzy skoro neviděla, když jsem do náruče zvedala svůj spící poklad, který vůbec netušil, že maminka právě objevila ten nejsilnější cit, který lze v lidském životě poznat a to mateřskou lásku a strach matky o dítě… najednou jsem si uvědomila, že moje dítě je střed mého soukromého vesmíru kolem kterého se rozpíná nekonečný časoprostor čistého citu….že to co je mezi mnou a mým synem je nepopsatelné….že jsem toho plná a ty vlny emocí ze mě prýští na všechny strany a obklopují to malé krásné tělíčko v mé náruči jako tekuté diamanty…a  to byla ta chvíle kdy jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala láskou na celý život…láskou ke svému dítěti…

Když mi bylo asi 12 let, moje tehdy 24 letá sestřenice otěhotněla. Pamatuju si, jak mi můj táta řekl: “Kéž bys to taky vydržela aspoň do těch 24 let. Není kam pospíchat.” Vzhledem k tomu, že v té době v naší zemi ještě panoval socialismus a holky se vdávaly a měly děti kolem 20 let, tak jsem si řekla: “Hm, tak snad to do těch 24 let vydržím.” Pak se u nás změnila situace a přišla sametová revoluce. 

Když mi bylo 22, pracovala jsem s jednou kolegyní. Jí bylo 29, nebyla vdaná a neměla děti. Myslela jsem si, že je pěkně stará, a že až mně bude 29, budu vdaná a budu mít 2 děti. 

Když mi bylo 24, vzpomněla jsem si na tátu a pomyslela si, že jsem vydržela. A co víc. Uvědomovala jsem si, že zatím děti nechci. Chtěla jsem pracovat, vydělávat a poznávat svět. Ne být doma s dětmi. Proboha, co bych s nimi doma celé dny dělala? To bych se určitě zbláznila! “Odsouvám dítě o 2 roky, to mi bude 26, to bude ideální,” řekla jsem si. V žádném případě jsem nechtěla být "starou" matkou. 

Ve 26 letech se mi zdálo, že jsem na děti pořád ještě moc mladá. A ve své hlavě jsem je opět odsunula o 2 roky, do mých 28. Hezký věk. Prima. A ještě aspoň stihnu vydělat nějaké peníze a něco zažít.

A tak to šlo dál. I ve 32 letech jsem se cítila mladá a měla jsem pocit, že není kam spěchat. Krom toho jsem kolem sebe měla takových holek víc a tak mi to přišlo naprosto normální. Jasně, že když jsem přijela domů na Vysočinu, potkávala jsem o mnoho let mladší holky s dětmi. A doma se samozřejmě všichni tvářili, že nechápou, na co čekám…

Nebudu to prodlužovat. V 35 letech jsem konečně nabyla dojmu, že bych dítě chtěla. Že už jsem toho viděla a zažila dost. V práci jsem začínala cítit vyhoření. Připadala jsem si naprosto vyčerpaná a uvědomila jsem si, že se moje hodnoty změnily. V té době jsme už také bydleli na vesnici ve vlastním domečku s velkou zahradou a já se začínala těšit, jak na té zahradě budou kromě 2 psů a kočky pobíhat a hrát si naše děti.

Na porod jsem se pečlivě připravovala - teda, když se mi chtělo :D .. Pila jsem maliník, brala homeopatika, žvýkala lněné semínko a cvičila s aniballem.. Jako prvorodička jsem samozřejmě nevěděla, co mě čeká a docela mile mě to překvapilo.. 🙂 

Nepravidelné bolesti jsem měla od neděle 11.9 od 5 hodin ráno - na začátku to, ale opravdu nic nebylo a celý odpoledne až do večera jsem tomu nedávala žádný význam..a tak od 22:00 jsem už bolesti měla pravidelné po 10 minutách a už jsem je pomalu musela prodýchávat, dala jsem si koupel a jakmile se zkrátili na 7 minut vyrazili jsme s přítelem do porodnice..po cestě mi bolesti, ale začli skákat a pomalu se mezi nimy prodlužoval i interval..jelikož jsme tam už skoro byli a porodnici máme 20 minut autem, tak jsem se nechala vyšetřit..oblíkli mě do jejich erární košile a šlo se..doktorka si "sáhla" a zjistila, že jsem úplně zavřená..to už mi hlavou běhalo jenom to, že jsem strašná hysterka a že jsem zvědavá, jak teda ty skutečný kontrakce zvládnu..se slovy " že kdyby něco, ať přijedu.. ale ať přijedu až to opravdu bude, že ať se nebojim, že porodim v autě" mě doktorka poslala zpátky domů..bylo 24:00.

Po cestě domů jsem zase začala mít pravidelný bolesti po 10 minutách :D zase jsem se u nich kroutila a prodýchávala je ("achjo, to nezvládnu")..přijeli jsme domů, lehli si na gauč..bolesti přicházely, bolesti odcházely, už jsem z toho byla hodně vyčerpaná..přítel si kvůli mně vzal volno v práci, nechtěl mě nechat trpět samotnou..( je prostě boží)..bolesti jsem od tý doby, co jsme přijeli až do 13:00 měla pravidelně po 10 - 7 minutách..už jsem byla opravdu, ale opravdu vyšťavená...no a kdyz uz bylo 13:15, tak říkám mamce, která zrovna přišla, "že už to nemůžu vydržet, že už je to opravdu nesnesitelný, že cejtim už i strašnej tlak na konečník"..a ona.. "no a bude hůř, to počítej ješte několik hodin"..tak fajn šla jsem na záchod a tam jasne červená krev...tak jsem si hned vzpoměla na doktorku, která mi řekla, že kdyby něco, tak ať přijedeme..ale říkám si.."Teď tam přijedu a budu zas za hysterku s zas mě pošlou domů"..po chvíli mi to ale nedalo a aspoň jsem do porodnice zavolala, abych se jich pro klid na tu krev zeptala..vyčítala bych si, kdyby se něco dělo a já to přehlížela...

No co jsem mohla čekat že...samozřejmě mi řekli ať přijedu, že tohle po telefonu rozhodně nevyřesej..to už bylo 13:30 a já měla pravidelný kontrakce po 5 minutách ( myslela jsem, ze to jsou poslíčci- nevěděla jsem že rodim..bolesti a tlak to byly obrovský..musela jsem je už hodně prodejchávat a místy jsem měla pocit, že už potřebuju tlačit..ale v hlavě jsem si pořád říkala,že mám jen slabej prah bolesti..že to jsou poslíčci a že se nic neděje)..do porodnice jsme dorazili ve 14:00, s tim že se pravidelný kontrakce zkrátily už na 3 minuty..měla jsem co dělat, abych je rozdejchala..už jsme měli natrénovanou cestu a všechen ten postup, takže jsem byli na místě rychleji než předtim..

Když jsem ležela na lehátku a doktorka mě vyšetřovala, tak mi hlavou běhalo, jen to, že jsem neměla jezdit, že jsem jen slabá a zas mě pošlou domů..nebo že si mě tu nechaj s tim, že rodit budu až za několik hodin..Jaký překvapení to bylo, když mi doktorka řekla, že jsem otevřená na deset centimetrů..že jsem rodit..ani přípravu mi nestihli udělat (naštěstí se při samotným porodu nic nestalo a oholená jsem byla z domova)..na boxu mi praskli vodu.. asistentka mi řekla, ať si stoupnu, opřu se o Filipa (přítele) a každou kontrakci prodejchám a ať hlavně netlačim..ať malá sestoupí, co nejníž..a ať jich vydržim 15..už po 3 jsem měla dost a já "křičela" na Filipa a on zas na sestru..že další nedám, že už prostě musim tlačit (ten pocit na tlačení byl z celýho porodu to nejhorší..ani to tlačení a ani ta bolest)..a ona, že ještě ne, ze ještě neni určitě sestouplá, ať to vydržim, ze jí tlačením jenom ublížim.

Tak ok...ale dalších 12 prostě nedám..pokaždý když přišla a zeptala se mě, u kolikatý jsem tak jsem si jednu připočetla..když už jsem měla "patnáct" za sebou, tak mě vyšetřila a řekla, teď vás dáme do úlevové polohy a dáte dalších 15..uffffff...zas jsem si přidávala..někdy i po dvou..u některých už jsem i tlačila..to už i ma mě Filip "křicel" ať netlačím..a dejchal semnou..kdyz on nedejchal,tak já "křičela" na něj ať dejchá :D ,  když jsem byla asi u 6. kontrakce a přišla sestra, tak jsem jí řekla,že už jich je 15..Ona že kecám,že to neni možný, aby to bylo tak rychle.. Filip mě podpořil a řekl, že ne.. tak mi udělala vyšetření a řekla, ze mám teda pravdu, že je hlavička už hodně blízko, že jdem tlačit..byla venku na 3 zatlačení..mezi tlačeními jsem si i sáhla na hlavičku..nedělali mi nástřih, ale šili mě, malá mě trochu potrhala..

Malá se narodila v 15:30..já přijela do porodnice ve 14:00..kdybych tam nezavolala a neřekli mi, že mám přijet, tak porodim doma..nebo v autě...proti bolesti mi taky nic už dát nemohli, takže jsem to aspoň nemusela řešit - vlastně jsem na nic takovýho ani neměla čas pomyslet :D

Je to porod - bolí to, ale na jednu stranu je to opravdu úžasná záležitost -aspoň pro mě..Malou bych rodila klidně milionkrát - až tak jí miluju .. Holky, těšte se na porod a nemějte strach 🙂 Opravdu to stojí zato 🙂 

Sofie Jetmarová
3 200 g

49 cm

Tento seznam vznikl poté, co jsem v zahraničí v obchodě paní prodavačce vysvětlovala, že se chci podívat na "Bobux shoes" a nedomluvily jsme se... Takže: jak se jim správně říká! (Těm ne úplně jasným.)

Bobux ['boːbax] výslovnost

Camper [ˈkæmpə] výslovnost

Collegien: [kɔ.le.ʒjɛ̃] výslovnost, význam: Collegien je komuna ve Francii

Feelmax [fiːl.mæks] výslovnost

Filii [fiːliː] výslovnost, význam: děti (přen.)

Nepoblila jsem se!! Aby taky...když jsem vyfásla léky drahé jak luxusní pětichodová večeře u Pohlreicha. Byla jedna krizička, kterou jsem zaspala, no v podstatě jsem prospala celý den, celý další den jsem proležela. Teda, kolem oběda jsem dostala chuť na vývar a čokoládové sufflé, tak jsem vytáhla Zdendu z práce, svalila se z našeho kopce dolů do naší oblíbené hospody. Tam jsem si objednala dvě malá piva (jedno pro Z.) a pustila se do polévky, které jsem si objednala rovnou dvě. Pivo mi teda nejelo..což teda je nežádoucí účinek chemoterapie...holt así tělo ví, co může a nemůže pozřít...

Takže i po chemu se dá jíst...to byl další můj blud, že budu trpět nechutenstvím, vyhubnu na kost a na to pak asi jako umřu...Sice musím dost přemýšlet, co si dám, sem tam se mi stane, že si třeba v restauraci něco objednám a pak zjistím, že ze mi z toho zvedá kufr...Takže Zdenda běžně konzumuje dvě a více jídel 😀 (protože ja mám ve zvyku si objednat polévku, hlavní jídlo a dezert)

Dále teda únava...ale taky nic závratného. Prvni den v posteli, jak jsem psala, druhý den už lepší, třetí den v euforii z mého celkem dobrého stavu jsem se přetáhla, takže neděli jsem trochu protrpěla. Ale zvládla jsem pouť, rodinnou návštěvu, takže zas taková tregedie to nebyla. A další dny už jsem měla na povel děti, sice jsem musela omezit celodenní výlety, ale polehávání s nimi doma a hraní na doktory jsem v pohodě zvládla.

Týden po chemoterapii jsem byla už téměř úplně fit. No, abych tady nemachrovala...na běhání maratonů to neni, ani půlmaratonů...no, asi ani 10km bych neuběhla. Ale celodenní pobíhání za dětmi zvládnu, i když večer se tedy musím natáhnout a už nebuzeruju Zdendu, že nic nevydrží, když v deset večer hlásí, že se jde spát a jdu poslušně s nim.

Přesně po 14 dnech mi z minuty na minutu začaly padat vlasy. Teď jsem ve stavu, že mám v pohotovosti strojek, ale stále váhám, zda už je ten správný čas to shodit...Ano, je! Ale odohodlat se, to bude asi kumšt! No a vyhlížím den, kdy mi vypadají chlupy a přemýšlím, zda si ještě oholit nohy, nebo jestli to už vypadá samo.

Jo a po 10ti dnech mi zase začalo chutnat pivo! Ale jen jedno🙂

Média a sociální sítě nás zahlcují denně fotkami dokonalých matek, vždy upravených a krásných. Nevím jak Vy, ale já si vedle nich připadám jako obtloustlý hroch s kruhama pod očima, směle konkurujícími velkému  Grand Caňonu. Například je  jen málo časopisů, které si vůbec koupím, protože hned po titulní stránce, mě většinou přejde nálada nebo naopak dostanu chuť otevřít si víno a vyluxovat ledničku, protože stejně tak perfektně jako ony, nikdy vypadat nebudu.

Co teprve fotky matek celebrit, to je to pravé pro sebevědomí nás, obyčejných ženských! Deset minut po porodu už mají zpět svou konfekční velikost a s novorozencem na zádech zvládají pracovní tempo a ještě se u toho usmívají, jakoby to nic nebylo. Ale ono to je. A je to hodně. Jenže, když  ráno předáte dítě chůvě a pak Vás v salonu čtyři hodiny upravují, kulmují a oprašují, je snadné vypadat dobře. V poledne za Vámi ještě zaskočí osobní trenér, se kterým si dáte kolečko aerobních aktivit a po něm, Vám asistentka přinese oběd přesně vyvážený Vašim potřebám.

Vždycky si pak vzpomenu na film s Barbrou Streisand a Jeffem Bridgesem "Dvě Tváře lásky". Barbra tam v jedné scéně říká svým studentů, jestli  v pohádce "Popelka" při závěrečných  titulcích je skutečně konec? A nebo Popelka rozčilovala prince tím, jak pořád uklízela a povídala si s holubama?
 Nebo Růženka? Možná lezlo princovi na nervy, že má spavou nemoc a půl dne prospí. Pohádky jsou pohádky, ale my žijeme v realitě.
Každý máme to své citlivé místo, kde si nevěříme a rádi by jsme ho změnili. Ať už jsou to vlasy, které by jste rády měly delší a hustší jako modelka propagující novinku od vlasové kosmetiky. Nebo štíhlé nohy jako slečna, která si nůžkami v reklamě rozstříhává punčochy. Její nohy se zdají být nebesky dlouhé, ale když se podíváte trochu blíže všimnete si, že ta diva má přinejmenším 180 cm, takže se svými chudými 168 cm se s ní třeba já, nemůžu srovnávat.

Jaká jsou tedy fakta, která prostě platí, ale nikdo Vám  je nahlas neřekne, i když by jste to často potřebovala?

1. Celulitida a ďolíčky nejsou smrtelnou nemocí a že je mají všechny ženy bez ohledu na váhu a věk. Ani dva Oscaři za nejlepší roli ani ten nechutně drahý krém, Vám od pomerančové kůže nepomohou.

2. Štíhlé a hladké nohy na fotkách jsou dílem zručných retušérů, kteří už vědí, jak a co správně zamaskovat, aby z Vás udělali dlouhonohou Lady. Pod dokonalou fotku už Vám samozřejmě nenapíšou, že ta krásná herečka má nohy plné křečových žil a pih a o dokonalém tvaru může jenom snít. A pokud si ještě vezmete podpatky nejméně 15 centimetrů vysoké, budete mít nohy až skoro do nebe také.

3. Dokonalý Food styling se hodí jen do časopisů a food blogů, ale ne každé krásně naaranžované jídlo, taky dobře chutná. Když přiběhnete domů s jazykem na vestě a uvaříte rodině večeři, která sice nebude vypadat jako ta v posledním výtisku Gurmánského časopisu, není to špatně. A navíc, jídlo dělané z láskou předčí i ten největší kulinářský skvost.

4. Nikde na světě není žena, které by padlo každé oblečení, na které si ukáže. Takže mít široká kolena i přes štíhlé nohy je normální. Stejně jako větší boky a bříško. Takže nejen Vy, ale i miliony ostatních žen na světě, tráví hodiny ve zkušebních kabinkách, než najdou ten správný kousek oblečení, do kterého se nejen vejdou, ale i jim padne.

5. Chlapům je jedno, jaké máte spodní prádlo, a je zbytečné se jich ptát nejen na názor, ale i trávit hodiny vybíráním toho nejvíce sexy. Mužské pokolení ocení nejvíce to prádlo, které půjde rychle a snadno dolů.

6. Čas a gravitace je neúprosná a to co bývalo dříve nahoře, nemilosrdně také bude klesat dolů. Proto se vyrábí spodní prádlo, které má zamaskovat nejen bříško, ale pozvednout naše vnady. Takže se nelitujte při pohledu do zrcadla nebo fotek matek celebrit, nikdy nevíte co mají pod oblečením. Tak hurá pro push-upku!

7. I přes lákavou reklamu a recenzi, Vašim vlasům ten nový šampón prostě nikdy nedodá  takový objem. To, co vidíte na obrázku, trvalo šikovným stylistům a kadeřníkům několik hodin, než se to nakulmovalo a natupírovalo.

8. Dokonalá manikúra je nedosažitelná, pokud musíte 10 x denně oplachovat dětský hrneček nebo utírat stůl od kečupu. Pokud nemůžete chodit s rukama nad hlavou, nesnažte se najít dokonalý lak na nehty. Neexistuje stejně jako dokonalý život.

9. Pokud máte pocit, že Vaše kamarádka stíhá všechno od nákupu, přes domácnost a ještě krásně vypadá, spíš než, aby jste jí záviděla, politujte jí. Musí být pod hrozným tlakem, aby to všechno zvládla. Když Vám dodává pocit uspokojení, že bez make-upu a v teniskách vyrazíte s dítětem na hřiště, zažíváte větší příval štěstí, než ona. Ve chvíli, kdy máte depresi, že nedokážete dvacet věcí najednou, je načase některé ze seznamu vynechat.

10. Normální matky i ty dokonalé, mívají všeho plné zuby. Dětí, domácnosti a své polovičky. Křičí, hroutí se a občas přemýšlí, jestli to stojí vůbec za to. za tu dřinu, nevyspání a tlak. Jsem jedna z těch normálních a obyčejných a jsem na to pyšná.

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/DenikMamy/?ref=aymt_homepage_panel

Krásný čtvrtek, holky🙂 Je pár měsíců nazpět, co jsme se rozhodli trošku zvelebit byt a připravit ho tak, aby miminku ( a nám) nic nechybělo. Článek o výbavičce ( od oblečení, přes kočárek po šetrnnou kosmetiku mám ZDE)

 Vy, které čtete pravidelně mé příspěvky už víte, že s manželem nechceme znát pohlaví miminka. A tady vnikla otázka do jakých barev budeme ladit pokojíček. Ani jeden z nás není fanda dekorování celého pokojíčku v typických ( a v česku taaaak oblíbených) barvách, jako jsou modrá a růžová….nejlépe ještě s x nálepkama Hello Kitty a Minnie či Spidermanem na zdi, takže jemné barvy a neutrální odstíny byly jasnou volbou.

Pokojíček jsem pojala, jako místo k odpočinku. Vždy má být oddělená část na hraní a část relaxační. Malému miminku bohatě postačí jen ta odpočinková část. Barev a stimulace si užije dost během hraní s hračkama (ano, má tam být i :P), které dostane od tzv: "rozmazlovačů" = prarodičů či přátel 🙂 A jak je znám, barvama šetřit nebudou 🙂

Pokud bych od začátku vybavování pokojíčku věděla, že to bude chlapeček ( což si myslím, že bude :P), pokojíček by byl bílo-krémový s pastelově modrými doplňky. Pro holčičku by byl taktéž základ bílo-krémový, ale s pastelově růžovými doplňky.

Dalo by se říct, že základ pro pindíka nebo pipinku máme, takže ty serepetičky v pastelových barvách budu dokupovat postupně. No a než ten pokojíček dovymazlím,  prcek začne brblat, že by se mu líbilo v pokojíčku to a tamto…takže, pro dobrotu na žebrotu (…mimochodem, na to brblání se neskutečně těším…). Tak a jdeme na to, jak Pat a Mat zařizovali pokojíček....

První s čím jsme začali bylo vyklizení takzvané „trucovny“. Byla to vymazlená místnost, kde byl gauč, stůl, počítač…prostě moje „pracovna“ a manželova herna :D. Začali jsme tedy stěhovat a vyklízet. Přestěhoval se nový gauč z trucovny do obýváku, koupil se nový koberec pod konferenční stůl a se stávajícím nábytkem v obýváku jsem si zahrála tetris. Super. Jenže, u nás, když je něco nového, velkého a voňavého, tak se to musí zákonitě pochcat.

O to se postarala naše milovaná Ronda. Počůrala gauč ( 2x) a koberec taktéž. Odstartovala jsem maraton čištění, nechutně sprostých slov a slz. Z gauče vše pustilo ( čištění jsem věnovala tolik času, že to považuji za mé drahocenné know-how pod krycím názvem „chcanecpryč“), ale z koberce to za boha nepustilo. Ani se u nás neohřál a už leží na sběrném dvoře, chudák.
FOTO: vyklizená trucovna a up-grade na pokojíček. 

Další, takový „příjemný“ dílek do skládačky pod názvem “ Kurva, nám se to všechno sere“ byl o něco horší, než počůraný gauč. Při cestě z Ostravy manželovi vběhl do cesty pes……. A co z toho vzniklo? Pes naštěstí spokojeně přešel na druhou stranu cesty, ale nám se v kufru vylilo 40 Kg silně krycí barvy Primalex.

Pohoda jazz, bílý interiér v autě jen tak někdo nemá. Ano, barva měla sloužit k vymalování interiéru, ale u nás doma a né v autě. Té barvy bylo tolik, že než manžel dojel domů, barva vytekla celým spodkem, až pod přední sedačky. Na posrání. Strávili jsme 3 dny ručního úklidu auta….a i přesto nešlo vše pryč.

Volám sa Filipko Kosár,mám 2,5r. a od narodenia mám DMO-detsku mozgovú obrnu,som veselé dieťa,učím sa chodiť,zatial nerozprávam,ale maminka mi rozumie.

Pre moju chorobu musím absolvovať rehabilitácie,ktoré ma posúvajú dalej,ale maminka je na mna a mojich dvoch bratov sama,a rehabilitácie sú veľmi nákladné tak sa mamička rozhodla zbierať vrchnáčiky a peniažky ktoré vyzbierame za vrchnáčiky pouzijeme na potrebné rehabilitácie v Piešťanoch.

Preto Vás prosím pomôžte nám ich nazbierať čo najviac.

Každý vrchnáčik sa ráta.

Ďakujeme všetkým.

Ak by ste nám ich chceli aj poslať možte tak urobiť na adresu:

Myslím, že to zná každá žena, která někdy zažila cílené plánování potomka. Sebepozorování. Neustálé. A z toho pak vyvozování toho, že tento měsíc to zaručeně vyšlo, protože cítíte aspoň 2 těhotenské příznaky, které jsou popsány v chytrých knížkách. A pak neskutečné zklamání. Znovu a znovu. Jak je to možné? Pojďme se společně podívat na pár nejčastěji uváděných těhotenských příznaků a prozkoumat je ze všech úhlů a pohledů….

Pociťujete časté nutkání na močení

a)Opravdu jste těhotná

b)Pijete víc než obvykle, tzn. že pak nutně i víc čůráte

c)Jste nastydlá

d)Vsugerovala jste si to

V první části jsem psala jen takový úvod.

Ono také naházet pár kusů zeleniny do hrnce povařit a rozmixovat není žádná "gastronomie" 😀

Kolem 15 měsíce začal jíst co my > už nevařím jemu zvlášť. I když jsou dny, kdy ještě ano. Když si chceme s manželem dát něco "nezdravého a zakázaného" 😉

V tomto článku se dozvíte, jaké recepty pro nás vařím.

A od kolikáteho měsíce jsou vhodné?

To je různé - záleží co vše vaše dítě jí, ale v zásadě od roka. Jen pozor na koření či nadýmavé potraviny. Např. cibuli. Tu buď nedám nebo nyní už menší množství.

Na Modrém koníkovi už nějakou dobu funguje skvělý projekt Koník testuje, který dává maminkám z tohoto portálu možnost zdarma otestovat různé produkty. Už několikrát se zde objevily možnosti testování, pro které jsem však nebyla vhodnou kandidátkou, proto jsem velice ráda uvítala možnost otestovat právě Viledu. Bylo to zrovna v době, kdy jsme se stěhovali do nového a já akutně potřebovala koupit nějaký funkční mop, u kterého se nebudu vztekat a výsledek nebude nakonec stejne prachmizerný🙂

Celkově musím říct, že jsem na Viledu slyšela už dlouhou dobu samou chválu. Jsem poměrně skeptický člověk, který na reklamy nedá vůbec, ale zato je pro něj daleko důležitější osobní doporučení od známých či přátel. A jelikož mě okolí hodně nahlodalo, zvažovala jsem koupi právě tohoto mopu Vileda Easy Wring and Clean TURBO. Nicméně se přiznám, že si mi moc nechtělo platit poměrně vysokou částku  (okolo 1000 kč) za něco, o čem nejsem přesvědčená, že to za to stojí. Takže nabídka Viledy přišla v nejvhodnější dobu a když jsem zjistila, že jsem byla k testování vybrána, měla jsem opravdu velkou radost.

Nyní je to už zhruba 14 dní, kdy mop v naší domácnosti testujeme a můžu říct, že jsem z něj opravdu nadšená (pokud se to teda dá v souvislosti s úklidem říct)🙂.

Doma máme hned několik typů podlah, na všech byl mop vyzkoušen a musím říct, že opravdu obstál ve všech případech:

• na největší ploše místností máme vinylovou podlahu
• dlažba v koupelně
• na verandě máme takovou zvláštní pogumovanou podlahu, která se strašně špatně udržuje

Negativa výrobku:

Jak správně inzerovat handmade výrobky v bazaru:

Kde prodávat

Prodej vlastní tvorby je povolený jen v bazaru.

Vlastní výroba / Nové zboží / Použité zboží?

Do které části bazaru handmade zboží vložit:

• Vlastní výroba = libovolná nová věc, kterou jsi sama vytvořila a která se dá odevzdat či poslat v balíčku (t.j. tebou uháčkované, upletené nebo jinak ručně vyrobené hotové výrobky). Jde jen o věci nové, nepoužívané.
• Nové zboží = nepoužitá, nová, ručně vyrobená věc, kterou jsi sama nevyrobila (např. jsi ji dostala, koupila...).
• Použité zboží = používaná, nošená ručně vyrobená věc.

Díky blogu, který právě čtete, jsem dostala velmi zajímavou reakci. Nepsal mi žádný adoptivní rodič ani čekatel. Psala mi budoucí adoptivní teta. Dotaz byl velmi zvláštní a pro mě nádherný - empatický.

Budoucí teta chtěla vědět, jak může pomoci adoptivní mamince v čekání  - jestli se má ptát nebo neptat.  Co je vlastně před a po schválení čeká? Chtěla celému procesu rozumět. A jako poslední věc ji zajímalo, jak nejlépe jednou, až ta chvíle přijde, vyjádřit tu radost a přijetí adoptovaného dítka do rodiny.

Celé mě to donutilo zamyslet se nad tím, jak jsem to tenkrát měla já? A co přesně jsem potřebovala? Co naopak ne?

Velmi dobře si vybavuji období, kdy jsme podávali žádost o adopci. Dalo by se říci, že jsem moc chtěla sdělit okolí hlavně blízkým, přátelům, jaký krok právě podnikáme. Nicméně tím, že jsem byla ve svém okolí jediná neplodná a bezdětná žena žádající s partnerem o adopci, byl to docela problém. Co jim říct? Že už jsme takoví zoufalci z hlediska snahy o dítě, že už zkoušíme i adopci?

Vyprávět jim o psychotestech? Kde si člověk připadá, že nemůže tím vším prověřováním snad ani projít, protože mu určitě najdou jednu nebo hned několik psychických poruch, které budou adopci znemožňovat?

Příprava žadatelů o osvojení, aneb pocit že se nacházíte v „kruhu anonymních alkoholiků“. „Ahoj, já se jmenuji tak a tak a chystám se vypít vodku na ex, ehm tedy adoptovat dítě.“

Už jsem na ten malý incident z minulého týden zapomněla, ale dnes se mi stalo něco podobného. Jsou to maličkosti, málem mi to vehnalo slzy do očí. Někdy se toho prostě sejde více najednou.

Mám druhé dítko, ale už u prvního jsem si, stejně jako většina maminek, všimla, že přítomnost kočárku v obchodě či v MHD, je pro některé lidi vítanou příležitostí, jak si zchladit na někom žáhu.

Minulý týden jsem nakupovala v drogerii, kde by se vešly dva košíky v uličce vedle sebe. Potřebovala jsem se ohnout pro prášek na konci slepé uličky a tak jsem dala kočárek trochu stranou. Vzala jsem prášek, otočím se koukám, že před uličkou stojí paní dobře přes 60 let. Čekala jsem, jestli vjede, že bych se jí uhnula. Ona jen tak stála, tak jsem to pochopila tak, že čeká, až vyjedu. Po výjezdu z uličky jsem řekla: „Děkuju.“ Jako, že děkuji, že se tam nehrnula a počkala, až vyjedu. Odjíždím a slyším, jak si polohlasně, tak abych to slyšela, říká: „Ani neumí říct s dovolením.“ Tak nevím, no. Prostě jsem situaci pochopila tak, že čeká až vyjedu. Kdyby tam ihned potřebovala jet a nechtěla čekat, ta bych očekávala, že naopak ona řekne s dovolením a já bych si stoupla na stranu a necouvala z uličky ven. Proč mi to tedy neřekne a pak je ještě jízlivá?

Druhý den jsem si na to už ani nevzpomněla. Ale dnes jedu s kočárkem od lékařky , nastoupím na místo určené kočárkům a paní se uhne jen o kousek. Nic jsem krom slova děkuji neřekla, protože jsem věděla, že brzy vystoupím tak jsem ji nechtěla zbytečně prudit, aby uhnula, a řekla jsem si, že sice překážím do prostoru, ale že těch pár zastávek prostě uhnu ostatním cestujícím já. Uhýbám tedy hned na další zastávce, aby mohli všichni projít a stoupnu si před onu madam, když nebylo jinde místo. Tam mě sjede ostrým tónem, že by taky ráda vystoupila, jestli bych byla tak laskava. Opět nechápu. Sama stojí na místě určeném kočárkům, já ji neřeknu ani slovo a pak mě sjede, i přestože vidí, že uhýbám ostatním. To nemohla říct předem, že bude hned vystupovat nebo slušně říct s dovolením.

Nevím, jsem asi hodně přecitlivělá, ale prostě mě tohle vždy zamrzí. U mužů se mi takovéhle chování nikdy nestalo a u mladších žen také nikdy. Čím to asi bude, že se pravidelně s takovýto chováním setkávám jen u žen starších přes 60 let?

Přijde mi, že jim vadí už jen to, že někdo s tím kočárkem jede, jakoby zapomněly, že samy taky někdy kočárek vozily. Maminky s kočárky jsou snadný terč, jak jim dát najevo, že ony, respektive jejich děti překážejí. Vlastně se nic hrozného nestalo, ale i tak je mi z toho tak nějak smutno a potřebovala jsem se z toho vypsat.

Aktualizace: Recenze našich uživatelek na MAM naleznete zde a na sebamed zde. 

Recenze na MAM lžičky a kartáčky na první zoubky naleznete ve fóru tady. Taky v koníkovském fóru naleznete recenze na opalovací přípravky Baby sebamed. 

---

První kampaň, kterou pro vás pouštíme do světa, se bude věnovat Baby sebamed krému na opruzeniny a lahvičce MAM Anti - Colic pro holčičky či chlapečky. 

Miminka si zaslouží to nejlepší a my víme, že se jím to snažíte dát. A ještě mnohem víc. A proto jsme se rozhodli, že vám s pečováním o děti pomůžeme tímhle způsobem.  

Co testujeme:

Jak vidí Pardubice @malformatio

Ahoj jmenuji se Zuzka (malformatio) a budu vás celý týden provázet městem, ve kterém bydlím již 9 let. Tímto městem jsou Pardubice. Jsem naplavenina. Jela jsem sem s batůžkem na pracovní pohovor, poslouchala v mp3 místní kapelu Vypsanou Fixu, která zpívala o Pardubicích a já poznala místa, o kterých zpívá. Po pohovoru jsem si sedla na lavičku a říkala jsem si, že tohle je super město, kde bych mohla žít. Za pár dní jsem se dozvěděla, že jsem přijata a po ukončení školy jsem si zabalila krosnu a odstěhovala se do Pardubic nebo také jak zpívá Vypsaná fixa do San Piega.

1) Něco málo o Pardubicích:

Jak už jste psaly v anketě (oslovuji ženy, protože muži to pravděpodobně nesledují), tak většině z vás se v souvislosti s Pardubicemi vybaví perník, hokej a dostihy. Vzhledem k tomu, že zvířátka a koně jsou mi nejbližší, tak se některý den budu věnovat dostihům a koníkům. Ještě připíši menší zajímavost k perníku. Recept na pardubický perník pocházel původně z Hradce Králové. Takže pardubický perník vlastně není pardubický perník.

Pardubice se nachází ve východních Čechách. Leží uprostřed Pardubické kotliny u soutoku řeky Labe a Chrudimky. Dominantu kraje tvoří Kunětická hora (295 m n. m.), odkud je rozhled po celé rovině, na Železné hory, Českomoravskou vysočinu, na Orlické hory i Krkonoše, někdy až na Kozákov a Ralsko.

Pardubicko je krajem prosluněných luk, řek, starých kanálů a rybníků, jejichž břehy jsou plny kvítí a ptačího zpěvu. Může se pochlubit několika chráněnými krajinnými oblastmi a přírodní rezervací pralesem Bukačkou, krásným parkem platanů a staletých dubů v Cholticích i typickou polabskou krajinou kolem Lázní Bohdaneč, městečkem se staletou tradicí slatinných a minerálních koupelí, kam lze zavítat městskou hromadnou dopravou z Pardubic.

Nejprve bych chtěla moc děkovat za tohle testování. Jsem z produktu opravdu moooc nadšená. Doufám, že můj článek pomůže maminkám s výběrem ,,urychlovače" úklidu.

Takže, jsem měla tu  čest testovat tento mop. Moc se mi na  začáte nezdály ty ,,dredy" pořád jsem si říkala, že přeci všichni na ty staré provázkové mopy nadávají?! Ale pravda je taková, že jsou moc šikovné! Moje recenze by byla asi neskutečně dlouhá, měla jsem totiž možnost mop vyzkoušet na nejrůznějších  povších, v různých domácnostech. U nás bez zvířat, druhá domácnost s pejskem a 2 kočkama a třetí neskutečně obrovská vila!

Kyblíček je krásně lehký, moc jsem si pochvalovala výlevku. Naprosto super. Co mě hodně překvapilo, že voda během ždímání nelítá kam nemá, u zelené konkurečí značky L.... mám z druhé domácnosti vyzkoušeno, že vždy voda nahodila zeď, takže kýbl musel být uprostřed místnosti daleko od zdí, gauče nedejbože elektroniky. Jen mě trošku zklamal ,,zobáček" na držení tyčky. ten bohužel 3 vteřiny po zacvaknutí tyčku vystřelí. Materiál je pevný, lehký, pedálek super. Kyblík jak je tmavý, tak bych možná na stěnu napsala bíle vileda, aby se lépe rozeznávala špinavá voda;)

Jinak na dřevěnou podlahu super! Dřív jsem se bála s konkurenčním mopem. Nedal se tak hodně vyždímat. Což s Viledou rozhodně jde! Takže super! Krásně vytřené rohy. Dredíky krásně zajedou i pod nábytek. Co mě zaujalo, že krásně vytře lišty a sokly podél dlaždy. Trošku je problém, pokud má někdo naštukováno až k zemi a nemá sokl/lištu na zdi, tak mop ,,zamáchá" i zeď.

Jinak mop prošel 2x pračkou a super! Všechny nečistoty, které se nedaří obrat rukou po vytření jsou pryč! Suchý mop jsem třeba i brala vysavačem 🙂

Co ale chci vyzvednout nejvíc, tak schopnost pohltit hrubou nečistotu, vlasy,  opravdu i obývák po čuníkách nebylo třeba vysávat před vytřením. Opravdu mi moc Vileda pomohla. Rutinní úklid ze zkrátil o polovinu.

MyMayu jsou barefoot gumáky, se zateplovací vložkou můžou být používány i jako sněhule.

Vyrábí se dva modely - typ Explorer, který je vodotěsný, a Muddy Munchkins, které nemají nepropustné švy a můžou jimi pustit vodu. MM jsou dostupné jen v menších velikostech - do EU 23/25, Explorer až do vel. 33.

Koupila jsem je přímo od výrobce v Kanadě, větší Explorer ve slevě jako vadné zboží s kosmetickou chybou nebo výrobní vadou bez možnosti vrácení či výměny. Jedinou vadu, které jsem na našich Explorer našla, jsou malé zbytky lepidla na nártu boty a trošku horší ušití tamtéž, jinak jsou v pořádku.

Vlevo Explorer (pro pětiletého), vpravo Muddy Munchkins (pro dvouapůlletou):

Gumová podrážka je vytažená vysoko, až po horní šev, zhruba 6 cm nahoru u větší velikosti, 5 cm u menší.
Vstup do boty (otvor v gumové části boty, tedy v podrážce) je u obou velikostí stejně velký, u menší velikosti je tedy menší špička, bota drží na noze jen díky utažení gumičkou okolo nártu - utahují se okolo nártu, ne okolo kotníku, gumička vede zhruba od kotníku k nejvyššímu bodu nártu.

Mojí dceři, která má úzkou nohu, se botky vyzouvají, nesnese je příliš utažené a na noze jí nedrží.


Vnitřní míry, fotky a video ohebnosti, měřeno měřidly Plus12 a Clevermess:

Explorer má o něco ohebnější podrážku, u obou typů je podrážka víc ohebná podélně něž příčně, nejtužší je ve špici.

Muddy Munchkins (s aplikací), vel. 7/8 (EU 23/25)

vnitřní délka 15,5 cm
vnitřní šířka 6,7 cm

Porod, stále velké téma, stále je to něco silného ve mně, něco nad čím dokola přemýšlím. Bylo to bolestivé a přece krásné. Už dvakrát jsem to zažila, ale víc porodů neplánuji. 

U prvního porodu to bylo velké očekávání, nechtěla jsem vědět rizika, problémy a tak.  Vlastně jsem nestihla jít ani na předporodní kurz, nějak moc práce a taky jsem to nechala až na poslední chvíli. V den předporodního kurzu jsem musela s vysokým tlakem do nemocnice a z té už jsem se vrátila ve dvou kusech.

Pokaždé, když jsem byla na poslechu miminka, tak jsem měla velké nutkání pokukovat po porodních asistentkách, tak nějak jsem si vybírala, kterou bych chtěla mít u porodu. Při hospitalizaci, jednoho večera, tam byla jedna hodně sympatická porodní asistentka zhruba stejně stará jako já, moc se mi líbila a byla jsem z ní nadšená.... Přesně takovou asistentku chci. No nic, nechám to osudu.....

Jenže ten celý den už mě pobolívalo břicho, byla jsem nervózní z hospitalizace, tak jsem to neřešila, jenže "ten" večer už to bylo šílený, sestřička na oddělení poprosila doktorku o vyšetření a najednou mi oznámila, že rodím. Zavolala jsem manžela, ať se vrátí zpět do nemocnice i s taškou, kterou mám doma nachystanou.

Najednou jsem si uvědomila, že budu mít u sebe i tu porodní asistentku, co s mi tak moc líbila.....byla úžasná, moc mi pomohla, perfektně mi vysvětlila dýchání a tak.... Jsem ráda, že viděla mého syna jako první ( pak byl manžel a pak teda už i já 😃). 

Malému se ven moc nechtělo, dal mi hodně zabrat, ale prý na prvorodičku celkem dobrý. Celé šestinedělí jsem si nemohla sednout, ale v jiné poloze mi kojení moc nešlo, tak i pár slziček ukáplo, ale stálo to za to, bohužel jsem dlouho nekojila.

Tak a je to tady…třešnička na dortu…závěr celého kolotoče jménem těhotenství – porod.

Musím říct, že jsem se na porod těšila. Nejen pro to, že ten velrybí look už mne moc nebavil, ale také proto, že jsem byla strašně zvědavá jaké to je z té druhé strany…a musím říct, že úplně jiné, než jsem si do té doby myslela 🙂

Byla jsem 39+0 a asi v 8 hodin večer jsem začala vnímat takové divné tlaky v podbřišku…. A tak jsem se jako bystrá lékařka v duchu zaradovala…aaa už je to asi tady…no ale co když ne, že jo... Říkám si, že když přijedu na své pracoviště s tím, že rodím a přitom nerodím, tak si ze mě budou všichni utahovat ještě tak minimálně 10 let…inu dobrá když si nejsem jistá, přijde na řadu samovyšetření 😀 Myslím si, že hadí žena z cirkusu se ode mě má co učit….ale i tak jsem až TAM prostě nedosáhla… No a jelikož se jindy hyperaktivní Míša najednou moc nehýbal, tak jsem vzala tašku a frčeli jsme.

Když jsme dorazili na porodní sál mého pracoviště, tak jsem si hodila tašku přes rameno, odemkla  a šla jsem na příjem. A teď nastala vtipná situace…první dotaz jedné ze sloužících porodních asistentek : ,, Jani a máme ti volat lékaře ?´´  …a jelikož jsem pracovitá, tak jsem se přijmula sama. Sepsala jsem papíry a napojila se na monitor. To už jsem si byla jistá, že mi začínají kontrakce, divný pocit v podbřišku se opakoval každých  5 minut a já jsem si v duchu říkala, že ten porod je docela v poho….hahaha…na monitoru jsem viděla pro kontrakce typické ,,kopečky´´ a tak jsem se cítila moc fajn a byla jsem sama se sebou spokojená…. Potom se mě Petra Š. – porodní asistentka - opatrně zeptala, jak to teda uděláme s vaginálním vyšetřením a jelikož z lékařů sloužili jen samí mladí kolegové, se kterými si tykám a beru je spíš jako kamarády než jako lékařské autority, tak jsem požádala zkušenou porodní bábu.

 No a vaginální nález nebyl nic moc - tak jsem rozhodla, že si na vlastní kůži vyzkouším,  jak moc vlastně bolí Hamilton (pro ty co neví, vysvětlím na konci). A ještě jsem já cvok řekla: "A udělej mi pořádnýho Hamiltona.."  Tak milé dámy občas čtu v různých recenzích na lékaře, že si stěžujete, když vám lékař udělá tento úkon bez vašeho souhlasu a předchozího upozornění…a do této chvíle jsem trochu nechápala proč to tak strašně řešíte…??? MÁTE MOU VELIKOU OMLUVU!!! Jako přátelé TOHLE mi někdo nečekaně udělat, tak mu ukopnu hlavu a uteču.  Jako opravdu to bolí a je to hodně nepříjemné…ale u mě to skvěle zafungovalo a já jsem za to Petře moc vděčná. Za další hodinu jsem už měla kontrakce po 2 minutách a vaginální nález super – porodnická branka 4 cm (vaginální nálezy také rozeberu na konci). Což znamená, že jsem po hodině byla najednou skoro v půlce 😀 Dělám tady smějícího se smajlíka, ale do smíchu už mi moc nebylo…procházela jsem se po chodbě před porodním sálem a co dvě minuty jsem křivila obličej…a všichni moji přející kolegové se na mě přišli podívat a pozdravit a hlavně pánové měli takové povzbuzující komentáře jako: ,,… bolí co?...´´ No bolí no…

Potom mě čekala příprava…tzn. sprcha a hlavně klystýr. Tady u toho bych se zastavila. Mnoho žen si stěžuje, že je klyzma před porodem narušování jejich práv a osobních svobod a kdesi cosi…A jelikož jsem si nikde nevšimla, že by někde někdo toto téma rozebral "natvrdo" a bez cenzury, tak se do toho pustím já. Když hlavička plodu prochází pochvou tak logicky úplně stlačí i okolní tkáně včetně konečníku a ten se tedy vyprázdní. To znamená, že pokud není konečník předem vyprázdněný, tak se Vaše miminko narodí do obsahu konečníku….jemně řečeno. Chápu jsou situace, kdy je porod tak rychlý, že se klystýr nestihne, ale pokud je na to čas, tak nevidím důvod proč to odmítat. Ono to vůbec není kvůli nám porodníkům, jak si některé maminky myslí…my jsme na medicíně strávily první dva roky zkoumáním mrtvol, takže nás jen tak něco nerozhodí… ale myslím si, že miminko by se nemělo rodit do maminčiných exkrementů…Já jsem klystýr měla a jsem za to ráda. Nebylo to nic příjemného, ale než abych riskovala, že to všechno půjde ven při porodu, tak jsem tu půlhodinku na záchodě ráda absolvovala. Navíc v tom úplném finále musíte opravdu vší silou tlačit a pokud člověk tlačí a zároveň se instinktivně snaží držet svěrač, tak to tlačení nemá ten správný efekt. A mě v tom tlačení moc pomohlo to vědomí, že mám prázdné střevo a můžu tedy vší silou zabrat beze strachu, že vytlačím i něco jiného, než hlavičku mého dítěte.  Takže to bylo ke klystýru.