Více se dočtete na: http://www.pihatamama.cz/Tvorime/Podzim-vitame-frotazi

Poslední roky se u nás rodině co se týče zdraví mele. Začalo to v roce 2011, kdy mamince zjistili malý nádor na štítné žláze. Podařilo se to zachytit včas a tak jsme žili "spokojeně" dál. Zlomené nohy a ruce mé drahé polovičky nepočítám. Pak nastal rok 2014. Na podzim zjistili bráškovi nádor na mozku a mamince současně nádor v děloze....asi máme hodně andělů strážných, protože oba se z toho vykřesali bez větších následků. Život šel dál, děti chodili do školky a život tak nějak plynul bez větších karambolů. Až do 14. září 2015 - moje 73 letá maminka si zlomila současně ruku a nohu - 2 operace, endoprotéza ramena. 2 měsíce v nemocnici a i rok po úrazu má ještě bolesti, ale chodí.

Poslední rok jsem si v duchu říkala, že jsem nějak podezřele bez úrazů a nemocí. Kdybych tušila...Nastalo léto 2016, užili jsme si moře, stanování a já si chtěla ještě poslední 3 dny na konci srpna vybrat dovolenou. Ještě jsme s manželem stihli koncert naší oblíbené folkové skupiny. V neděli 28.8. jsme se jeli projet na kole, já, brácha a manžel. Chtěli jsme se podívat do Velkých Popovic. Jezdíme hodně, já sice kratší trasy, ale vždy jsem dojela v pořádku. Vyjeli jsme, vjíždíme do Mnichovic, kopec dolů, už jsem tam jela tolikrát....jedu a najednou mi kolo sjelo z krajnice a pak už si vybavuju jen vteřinu pádu....hrozně mě bolí levé koleno. Hlava a záda, ruce jsou OK. Za chvíli se objevují neznámí lidé z domku, u kterého jsem slítla. Nemohu se na nohu postavit. Berou dodávku, nakládají moje a manželovo kolo a za strašné bolesti mě nakládají do auta. brácha jede domů na kole. Tam mě posadí na židli a voláme záchranku. V noze škube a vypadá to zle. Sanitka přijíždí asi za 10 minut, odvážejí mě do Říčan. vybaveni rentgenem sice jsou, ale vylezte na rentgen, když vás pekelně bolí noha...a když pak chtěli, abych se otočila na bok - myslela jsem že to nedám. Dala. Pak zpátky za strašné bolesti na lůžko. Rentgen ukazuje tříštivou zlomeninu holenní kosti těsně pod kolenem - to v Říčanech nezvládnou, takže se čeká na sanitku na Bulovku. Cítím jen pekelnou bolest. Sanitka přijíždí asi za 20 minut, nohu mi konečně dávají do nafukovací dlahy a frčíme na Bulovku. Tam zase přesun na jinou postel. Každý pohyb je strašný.....zase rentgen, naštěstí na Bulovce mají posuvný rentgen, takže se hýbat nemusím. Dokonce se sestřičce podařilo mi stáhnout cyklistické kalhoty, aniž by přišly k úhoně. Pak mě ještě na lůžku osprchovali a odvezli na pokoj. Pak tam přišel doktor a že je to ošklivá zlomenina a je nutná operace, ale musí počkat, až zmizí otok. Je neděle po poledni. Když se rozhodne, že ten den operace nebude, tak mi dávají alespoň krajíc chleba. Zkrátím to, na operaci jdu až další den v šest večer. Přesun na operační lůžko - katastrofa, bolest jak "sviňa", když už se tam konečně doškrábu, tak mi říkají, že musím tak 2 hodiny počkat, že anesteziologové mají něco urgentnějšího. Tak zpátky na postel. Zase minuta nesnesitelné bolesti. Asi po hodině prý konečně dojde i na mě....a zase další přesun, bolestí už skoro nevnímám, už si přeju jedno - uspat....a to se mě ještě doktorka ptá, jestli nechci jen epidural. S díky odmítám a žádám celkovou narkózu. Naštěstí dlouho neotálejí a já po 3 vteřinách cítím jen slastnou úle vu....probouzím se, prý to sešroubovali a já začínám cítit palčivou bolest...nabízejí mi něco proti bolesti. Přijímám. Dávají mi asi morfium, protože hned se mi ulevuje a jsem na chvíli "happy". Po 2hodinách na JIPU mažu na pokoj. Ráno se konečně najím a před vizitou mi rozbalují nohu...to co vidím mě vyděsí. Modrá noha, steh od kolene do půli holeně...a bolest. Prognóza - min 6 týdnů ortéza a 3 měsíce nešlapat....úžasné vyhlídky...doma dvě školkové děti, maminka se taky vylízává po to svém úrazu...pobyt v nemocnici...nic moc, ono když zdravý člověk je najednou odkázaný ve všem na ostatní....zvláště říkání o mísu je zvlášť "příjemné"...den pročučím do zdi, občas mrknu na mobil, ale moc mě to nebaví. Ráno vás probudí v 5.30 po noci, kdy se 5 x probudíte....a pak jen další bolestivý den....druhý den po operaci se pomocí rehabilitační sestry opřu o chodítko...ruce mám sice zdravé, ale po spuštění nohy z postele nohu zaplaví bolest...další den ujdu na berlích asi 80 cm....den před propuštěním se s vypětím všech sil dopravím na záchod. Představa, že takhle to bude dalších x měsíců mě sráží psychicky na dno...Týden po operaci mě propouštějí. Nezbytné úpravy doma jako vysazení dveří, zvýšení postele o další matraci...

Po 14 dnech kontrola - postavení kostí OK, ovšem 4 hodinové čekání na sanitku mě dorazí....nohu dostávám z bolesti další 2 dny. Tento deníček píši 4 týdny od operace. Bolí to stále, jedu od prášku na bolest k dalšímu, doplazím se aspoň na WC a pokud se cítím, tak najíst ke stolu. Manžel teď musí odvážet děti a vyzvedávat ze školky, nakupovat...mamka je přes den se mnou, ani kafe si neuvařím, mám jen 2 ruce a 2 berle.

A tak se tu celý den válím v posteli a nadávám si....kdybych tehdy na to kolo nejela...

Ale abych jen nefňukala. Říkám si, sice máš vážně zraněnou nohu, ale zdravé děti, milujícího manžela a rodinu a je to jen kost. Ta sroste. Horší by bylo, kdybych teď ležela doma s vidinou chemoterapie nebo nevyléčitelné nemoci.

Lidičky, važte si zdraví, stačí vteřina a vše je jinak....a dávejte při sportu pozor....díky za přečtení

Ne, nezbláznila jsem se. A ano, vím, že je teprve konec září a Vánoce jsou až za čtvrt roku. Ale já jsem se prostě pustila do toho tzv. předvánočního úklidu už teď. Dělám to tak už několik let. 

Vánoce totiž miluju. Opravdu. Strašně moc. A nenechám si je ničím kazit. Takže velký úklid dělám už na podzim. Mimochodem jsem četla, že podle Feng Shui je podzim doba, kdy padá listí ze stromů, ideálním časem na úklid. Takže jsem o víkendu umyla okna, vyprala záclony a závěsy. V dalších týdnech postupně uklidím jednotlivé místnosti, se vším všudy, včetně skříní. Vyhážu vše, co nepotřebujeme. Všechno vymyju a poskládám zpátky jen to, co tam má být. 

Po večerech pak zabrouzdám na své oblíbené e-shopy a postupně vyberu a objednám dárky, tak abych na konci listopadu měla vše po kupě. 

A až přijde adventní čas, budeme se spolu s dětmi chystat. Napíšeme Ježíškovi. Dojdeme do lesa na větvičky a šištičky. Vyrobíme adventní věnec a svícen. Vyzdobíme dům. Upečeme cukroví. Dojedeme společně koupit vánoční strom…

A doma bude vládnout pohoda a klid a budeme se společně už jen těšit… 🙂

Tento článek-poznámky píšu převážně pro sebe (abych příště zase pracně nehledala co a jak) a pro zájemkyně, které to taky řeší a chtěly by slyšet, že "to jde" 🙂

U prvního těhotenství mi vyšel pozitivní streptokok (dělá se kultivace z pochvy na Streptococcus agalactiae zhruba v 37. týdnu). Doktor mě velmi strašil, že pokud si pak při porodu nenechám dát ATB, tak umřeme všichni (já, dítě, babička i sousedi) na sepsi... no, nakonec to dopadlo tak, že po překotném porodu to nikdo neřešil, i když jsem na to pak Dr. která prohlížela malého upozorňovala (žádná ATB mu nedala a řekla mi "aha, to není podstatný"... tak asi tak 🙂 )

Každopdáně jsem se zařekla, že tentokrát bude vše víc pod kontrolou (z mé strany) a udělám vše pro to, aych ho pozitivního neměla 🙂

Dr. mi říkali, že pro to udělat nic nemůžu a buď tam bude nebo ne.

S tím jsem se moc nehodlala smířit a říkala jsem si, že stejně případně moje "léčebné" metody neublíží, tak proč by ne 🙂

takže:

Pro případ, že bychom se zbláznili úplně a rozhodli se proměnit dovolenou v "dovolenou" jsme se s Kýšou vydali na magistrát pro jeho první občanku. Paní úřednici jsme zcela jistě způsobili noční můry do nocí budoucích...

Nebudu vás unavovat klasikou, jak někam letím na poslední chvíli (o pět minut dýl), všechno mi padá (kabelka a veškerý obsah) a v kanceláři magistrátu kácím co můžu (sebe), natož abych vyjmenovávala, co jsem měla mít s sebou a samozřejmě nemám (naštěstí jsem nezapomněla Kryštofa).

Kýša usazen, paní zahřívá foťák. A pak to začne.

Úřednice: Tak ho můzete rozesmát.

Já:??????????

Ú: No ať se na té fotce směje.

Tak jsme se dočkali. Konečně tu byl ten malý drobeček s námi. Tolik jsme se na něj těšili. 

Pamatuju si to jako dneska. Přinesli jsme si domů naše první děťátko. Doma bylo absolutní ticho. Zabalila jsem ho do zavinovačky a položila do postýlky. Stáli jsme s manželem nad postýlkou s naším děťátkem, manžel mě objal kolem ramen a společně jsme se na něj dívali. Dívali jsme se a mlčeli. 

Po pár dnech už bylo vše jinak 😉. A já měla v hlavě pořádný fičák. Jedna myšlenka střídala druhou...

1. A mám ho navždy.
2. Pro boha, co s ním mám dělat?
3. Nechápu, jak toho může takové malé miminko vykakat tolik za jeden den.
4. Jak toho může to malé miminko tolik sníst za jeden den?
5. Bylo by to o tolik jednodušší, kdybych měla ještě jeden pár rukou. Proč to evoluce nezařídila?
6. Co je dnes za den?
7. Pane bože, myslím, že jsem ho zlomila.
8. Má to hovínko správnou barvu?
9. Dělám to správně?
10. Co to je za zvuk? 
11. Přece už zase nemůže mít hlad?
12. To už zase kakal?
13. Proč jsem to jen googlila?
14. Jsou ostatní matky taky ještě v pyžamu?
15. Jestli mi ještě jednu někdo řekne, “spi, když spí dítě”, tak ho praštím.
16. Prosím, neposlintej mi mé poslední čisté oblečení. 
17. Jak se má sakra tahle věc obléknout?
18. Proč nemůžu přijít na to, jak to sundat?
19. Počkejte… zhloupla jsem. Zlepší se to někdy?
20. Mám otevřít dveře nebo nejdřív schovat prsa?
21. Opravdu se potřebuju napít.
22. Prosím, přestaň plakat.
23. Pro lásku boží, prosím, přestaň plakat.
24. Takhle jsem si to nepředstavovala.

A jaké myšlenky se honily hlavou vám? 🙂

Snad každá maminka zjišťuje, co má pořídit pro své prvorozené miminko.

Co bude zbytečné a co ne?

Kolik ji výbavička bude stát?

Nepovažuji se za odborníka, ale za maminku, který už ví, co by pořídila podruhé.

V první řadě záleží, v jakém ročním období se miminko narodí.

Já mám jarní. Ale v zásadě na zimu pořídíte více teplejších mikin a zimní fusak.

Co, jak a proč?

Už mě vytáčí názory a rady a neustále otázky mého okolí.

Co mě rozčiluje?

Asi to známe všichni - názory ostatních, rady od nezasvěcených a vůbec

všichni všechno vědí lépe než vy.

Někdy mám chuť řvát do světa - jen otevřít pusu a řvát.

Nevím jak u ostatních, ale mně když oznámili tu novinku, že se mi v prsu zabydlel zhoubný nádor, tak mně mimojiné napadlo, že asi poztrácím všechny vlasy. Ale ne, netrápilo mně to, spíš jsem to brala jako další změnu.

Doktorka mi to pak vyvrátila, že je to individuální. No ale její slova záhy popřely sestřičky podávající chemoterapii. Tam mi bylo s pevnou jistotou řečeno, že do 14 dnů mi vlasy opravdu začnou padat a ať je pak shodím, že jinak to budu mít všude. Tak jsem si došla ke kadeřnici a konečně jsem zkusila účes, na který bych se jindy neodhodlala. No co, stejně to vypadá, když v tom budu vypadat blbě a alespoň to pak, až budu, holohlavá, nebude takový šok.

Po první chemoterapii jsem napjatě čekala kdy to přijde. Dvanáct dnů se NIC nedělo, už jsem začínala věřit, že já třeba budu výjimka. Chahaha...třináctý den to začalo a přesně dva týdny po první chemoterapii jsem vlasy vyndavala po hrstech. Ale zase...každý má občas neposlušný vlas, který trčí tu tady, tu tam...a ne a ne se vrátit na své místo, musíte na to napatlat tunu gelu, aby to drželo. Já takový problém nyní nemám. Trčí mi vlas někde, kde nemá co dělat? No problemo...vezmu ho a vyndám ho z hlavy. Ano, vyndám, nemusím nic trhat...on jde dobrovolně...😀.

Šestnáctý den po chemoterapii vlasy drží na hlavě jen silou vůle, přemýším, zda přestanou padat, kyž je nalakuju...ale ouha, lak nemám...Tak soustředím svou vůli ještě více, odpoledne máme oslavu Julinky třetích narozenin, tak ať alespoň pro fotku tam pár vlasů vydrží. 

Na oslavě se brácha přeorientoval na profesi kadeřníka a vzala mě strojkem na trojku🙂.

Konečně jsem vyzkoušela, jaké to je mít krátké vlasy. V létě? Ideální účes!

Tak jsem se taky konečně dostala k sepsání recenze na mop Vileda Easy Wring & Clean Turbo. Sešlo se hodně faktorů proč mi to tak dlouho trvalo. Chybějící součást mopu, nemoc a "výlet" ke tchánovcům na moravu na vybírání brambor (asi 20 řádků dlouhých cca 100m jsem mopem vybárat opravdu nezkoušela 😀 ). 

Když se tu objevila kampaň na testování mopu Vileda Easy Wring & Clean Turbo, tak jsem se zkusila zúčastnit, ale vůbec jsem nedoufala, že bych mohla být vybrána. Kdo nehraje, nevyhraje. Když mi přišla IP, tak jsem byla mile překvapena. 😉

Doteď jsem používala také mop od Viledy, ale tu klasiku s modrými třásněmi a musím dodat, že nic moc. 

U mopu Vileda Easy Wring & Clean Turbo mě potěšilo, že téměř každou skvrnu jde setřít hned na první pokus a ne jedno misto "šmrdlat" pomalu 5 minut. 😉 Setře psí chlupy, dlouhé vlasy a překvapil, že i denní nános drobků. Kdy zazvonil telefon, že do hodiny je u nás návštěva a potřebovala jsem hodně rychle dát do kupy aspoň podlahu a neměla jsem čas vytahovat ješte smeták a vysavač. Na to jak je kbelík veliký, tak je překvapivě lehký i s napuštěnou vodou. S podelnou rukojetí kyblíku se velice dobře přenáší. Lépe než klasický oválný kbelík. Díra na vyléváni vody je taky super. Po větším vyždímání je podlaha sucha během chvilky a nemusím syna pomalu přivazovat k židli, aby si nenamlel čumák. 😀

Co mě, ale chybí nebo vadí je, že nemá zespodu žlábek na prsty, aby byl kde chytit při vylévání, jako ma třeba můj starý kyblík od Viledy. Možná je na to myšlena díra pod pedálem, ale to mě vůbec nevyhovuje. Když naplním vodu po rysku, tak se mopem nemůžu moc rozšoupnout při vyplachování všech chlupů, vlasů a drobečků, jinak voda cáká ven. Když dám méně vody, tak se to tolik nevypláchne. Při rychlejším šlapání na pedál, mam pocit, že kbelík vzlétne a uletí. 😀

Jinak je to nejoblíbenější hračka mého syna. Při vytírání mi musí pomahat a šlapat na pedál, takže teď se mi úklid prodloužil minimálně o 30minut, protože musí pedál pečlivě sešlápnout. 😀 Denně si kbelík přitáhne do obýváku a ždíme v něm usínáčka s dudlíkem a ještě svůj malý mop z uklízecího vozíčku pro děti, také od Viledy.  

Občas se mi stane, že na ulici najdu takovou tu hnusnou umulousanou oslintanou a celkově úplně olezlou hračku, prostě takovýho toho rodinnýho kamaráda bez kterýho se dítěti a jeho rodičům hroutí svět. Úplně vidím tu rodinnou tragédii!

Mini chlapík a jeho láska

Ano, i v naší rodině se vyskytuje jeden takovej kamarád, jehož náhlá ztráta vyvolá ve všech paniku. Naštěstí jsem na takové chvíle natrénovaná svým dětstvím. Ne, nebyla jsem to já, kvůli komu upocený rodič s panikou v oku vysílal pátrací četu do širokého okolí. Já jsem byla dítě skromné, mně k usnutí a uklidnění stačil palec v puse a prst zamotanej do vlasů. Tím viníkem byl můj mladší bratr a jeho "kulání." V osmdesátých letech komunistického Československa těch usínáčků moc nebylo a tak si můj malej brácha našel kousek saténu. Bohužel takovej malej kousek látky mívá tendenci se ztratit a tak obě moje babičky po nocích sešívaly kousíčky podpultového saténu, aby pak přinesly pytlík s krásně nažehlenými kousky na inspekci. On totiž ne každej satén byl ten pravej a někdy se dokonce pokoušel rodinný člen vpašovat "kulání" z jiné látky. To oddechnutí celé rodiny, když několik kousků prošlo a bylo uznané za "kulání" bylo slyšet hodně daleko. Ano, vždycky bylo lepší mít několik kousků do foroty.

Mini chlapík zjevně podědil geny po strejdovi neb palec v puse a vlasy mu nestačí. On musí mít svýho Kokouše. Kokouš se k nám do rodiny dostal jak jinak než darem. Ne, že bych měla něco proti žluté plyšovosti se saténovou podšívkou, jemnou růžovou výšivkou říkají "My best friend Emmie," oranžovým zobáčkem a květinovým klouboučkem koketně posazeným nad jedním rafinovaným očkem, ale tak nějak mi to přijde přeci jen trochu mimo můj vkus. Co nadělám pro mini chlapíka to byla láska na první nebo druhý pohled. Zkoušela jsem koupit hnědé opičky a strakaté pejsky, ale ty byli pokaždé odhozeni se zhnuseným výrazem. Takže máme Kokouše.

Ano, máme Kokouše, kterému jsem dlouho nedala žádné jméno, ale říkala mu ten žluťák. To musela přijet moje máma a pojmenovat ho Kokouš. Moje máma, která odmítá dát Kokoušovi status krásné žluté kačenky a místo toho ho přiřadila ke slepicím. Z jejich kvokání pak udělala Kokouše. Dokonce i Amík mu říká Kokouš. Je to sice poněkud krkolomné jméno, ale už po třech měsících neustálého opakování to zvládl.

Čím mě ale Amík překvapil, bylo jeho škádlení mini chlapíka, kdy mu Kokouše bere a pusinkuje a u toho řiká: "Kokouš je moje holka! Má mě radši!" Nedalo mi to a zeptala jsem se, jak přišel na to, že je Kokouš holka. Amík mi suverénně odpověděl: "Hele, to je přeci jasný. Slepice je v češtině ženskýho rodu, proto je to holka." Jako brada mi spadla, absolutně jsem takovou gramatiku nečekala. "Teda, tos mě dostal," pravila jsem já úžasná a podporující manželka. "Problém je ale v tom, že jeho jméno definitivně napovídá, že je to kluk. Kdyby to byla holka, jmenovala by se Kokouška." "Takže mi řikáš, že zrovna když mám pocit, že jsem fakt dobrej a jsem na sebe pyšnej, jak jsem to pěkně správně vymyslel musí mi tvoje máma hodit podpásovku se jménem a pojmenovat tak důležitýho člena rodiny jako kluka?" Ano, někdy s ním fakticky soucítím a skoro zatlačím slzu v koutku oka při představě záludností českýho jazyka v mysli cizince. Nejlíp to ale vyřešila tchýně, ta se vykašlala na nějakýho Kokouše a místo toho mu pěkně jidiš říká "Šmáta."

LÁSKA A SEBELÁSKA
jsou jako dvě strany jedné mince, jako jin a jang na obrázku dole.

Dost možná se vám pod slovem sebeláska vybaví sobectví nebo narcisismus. To je ale nemocná podoba sebelásky, kterou si hluboko uvnitř něco kompenzujeme (často pocit nepřijetí okolím, např. chybějící opravdový vztah s rodičem, chybí tak schopnost vcítění se a vřelé blízkosti s ostatními lidmi... ve vztazích se pak tohle projevuje odtahováním se, kritizováním, povyšováním se, soustředěním se na sebe... nepřináší to spokojenost, ale osamělost). Dříve jsme měli sebelásku spojenou jen s touhle parodií dobrého vztahu k sobě.

Sebeláska je naopak sebepřijetí, sebepéče, sebeúcta.

Přijímám se taková jaká jsem.
Jsem dobrá taková jaká jsem.
Je bezpečné být sama sebou.
Dovoluji si mít se ráda.
Ztišuji se a všímám si svých hlubokých potřeb. Jaké jsou?
Mám právo postarat se o svoje potřeby.
Respektuji druhé a jejich potřeby.
Vážím si sama sebe.

Sebeláska se projevuje mnoha cestami, například:

- tím, že mám dospělé a rovnocenné vztahy, které mě podporují v lidském růstu
- tím, že se starám o svoje tělo (výživa, odpočinek, pohyb atd.)
- tím, že jsem si vědomý toho, že mám silné a slabé stránky a dobré a horší dny. Pokud mám tedy "propad" nebičuji se, ale podpořím se. Je to krůček na mojí cestě, mrak který připluje a odpluje. V těchhle chvílích jsem tu pro sebe nejvíc.
- sebeúcta se projevuje tím, že si vážím svých schopností a rozvíjím je
- sebepřijetí se projevuje také tím, že si dovoluji vyjadřovat lásku k druhým lidem. Více sebelásky / sebepřijetí znamená více lásky pro druhé 🙂

Lásky mám víc a dávám víc...

Johanka se měla narodit 23.8. v porodnici za pomoci předem domluvené porodní asistentky. Narodila se o dvanáct dní později doma, v koupelně. Přitom ve 35. týdnu těhotenství krátce hrozilo, že přijde na svět akutní sekcí. Zkrátka to, že se s touhle holčičkou nebudeme v životě nudit, nám je jasné už od samotného začátku.

Na tom, že porod nakonec proběhl tak, jak proběhl, měly zřejmě zásluhu dvě věci. Ricinový koktejl, který jsem vypila večer předtím, a mé v ten den naprosto nepochopitelně pomalé chápání.

---

Bolesti mě budí v neděli 4.9. ve tři čtvrtě na čtyři ráno, dvanáct dní po termínu. Naskočily rovnou po zhruba pěti minutách a od začátku už tak silné, že nedokážu zůstat ležet. Potichu se tedy snažím vyplížit z ložnice, kde spí manžel i Anežka, naše dvou a půl letá holčička. Dan je ale vzhůru, tak mu šeptám, že jsme se konečně možná dočkali, že jdu vše prodýchávat do vedlejší místnosti a ať se ještě prospí, než budeme muset vyrazit na cestu.

Kvůli nedávno operovanému nártu, ve kterém mám sešroubovaných několik kostí, chvilku hledám polohu, ve které bych mohla kontrakce prodýchávat a přitom nohu moc nezatěžovat. Nakonec klečím na matraci na zemi a předloktím se opírám o židli před sebou. Za sebou mám horu peřin a polštářů. Později přijdou vhod, protože se na ně mezi kontrakcemi vždy svalím a chviličku si zdřímnu, než mě probudí další vlna bolestí.

V místnosti je velká tma a nemám náladu na silné elektrické světlo, tak ještě prozváním Dana. Když přijde, prosím ho o pár svíček. Zapaluje je, rozmisťuje po pokoji a odchází.

Mateřství leze na mozek > nebo jak mi říkala sestra, mléko se mi vrazilo do mozku (a nejspíš srazilo 😀 )

Ano, i já se přidám do řady nespočtu maminek, které v běžných situacích dělají hovadiny.

Nevím, zda je to skutečně mateřstvím nebo prostě nevyspáním nebo snahou udělat něco rychle a věnovat se dítěti. Ale stává se mi, že se zastavím nad svým jednáním a většinou se směji a vždy si vzpomenu právě na mojí drahou sestřičku, jak mi říká, že se mi mléko vrazilo do mozku. Nebo si vzpomenu tady na Modrého Koníka na mateřskou demenci.

Konec okolků - co jsem se naučila: 

> vysavač co není v zásuvce, vysávat nebude

> když si chcete zalít čaj, tak také dejte sáček

...hlavně teda Kýša. Od chvil, kdy na ně pokřikoval a občas je pohladil nebo nakrmil přes plot uplynul nějaký čas. A tak jak dítě roste, tak se samozřejmě i zvyšují jeho nároky.

Aktuálně nejoblíbenější jsou jednoznačně kočky. Bohužel je nedokáže efektivně chytat, tak to prostě odnáším já. Ono takovému MAMIIIIII ČIČIIIIIIIIIII CHYTIIIIIIIT se prostě nedá odolat. A to vše jen proto, aby jí pohladil očička...

Se Zenem, což je našich kokr, zase nejradši jí, hezky pěkně jednou já, jednou ty. Nevím, co mu na těch granulích chutná, ale alespoň se učí rozdělit se o to, co má někdo jiný.

Minulý týden zjistil, že existuje něco tak odporného, jako pavouk. A navíc po mně zdědil přesvědčení, že každý pavouk u sebe nosí nůž a představuje ohrožení života. Jeho PAVOU BOJIIII je víc než jasné. Nedávno měl svátek a dostal krásnou knížku s okénky, kde se schovávají zvířátka. To, že je pod jedním z nich pavouk jsem zjistila díky mohutnému škrcení, které po otočení následovalo.

Nevím, jestli u dětí myslíte na to, jaké to bude, až je bodne včela/vosa. Bude mít alergii, nebo to bude jen s řevem? Já to teda řeším dost a mám z toho vítr.

Myslím, že to Kryštof ví a chce, abych to už měla za sebou, abych jako věděla... Protože nedávno za mnou běžel na dětském hřišti, řval MAMIIIII BZZZZZZZ a za hlavičku držel včelu. Jak ji chytil mi už neprozradil. Ani to, kolik jí slíbil, že ho nepíchla.

Ahoj, 

jsem prvorodička a pod srdíčkem jsem nosila svoje první miminko, které jsme si s manželem moc přáli. 

Prakticky se nám zadařilo hned na 4.měsíc otěhotnět od svatby, takže radost obrovská!! 🙂 Pohlaví jsme si nenechali říct, těšili jsme se hrozně moc na překvapení. 

To, jaký trápení jsme si s naším miminkem užili asi ani nemá moc smysl popisovat... první špatné výsledky na Downa, následně odběr plodové vody. Vše v pořádku.

Ve 26tt krvácení a hospitalizace - další panický strach, jestli se neodlučuje placenta.. Ale vše vpořádku.

Ve 34tt mi začaly odcházet ledviny, protože na ně miminko tlačilo a nutný dren, který mi zaváděli za živa... lahoda 🙂

   V minulém díle jsem popsala porod a první pocity, které následovaly bezprostředně po něm.  A jak jsem psala emocí bylo mnoho, ale žádný z nich nebyl mateřská láska….vlastně když to teď vidím zpětně, tak jsem si ani zdaleka neuměla představit, co to ta mateřská láska vlastně je…. Takže asi tak po půl hodině po porodu, když už jsme byli všichni vyfocení ze všech stran,  jsem s radostí Míšu předala dětské sestřičce a odpočívala jsem….což mě po hodině přestalo bavit a rozhodla jsem se, že vstanu dřív než by se mělo… službu konající porodní asistentka nic nenamítala (zná mě a tak věděla, že by to bylo zbytečné). Tak jsem se zvedla a přišel první šok….vleže to vypadalo, že je pupek pryč…ale vestoje se mi na břiše vyvalil obrovský  lalok, který nešel zastrčit…..připadala jsem si jako velbloud s jedním hrbem na břiše…a druhý šok následoval…nemohla jsem nebo spíš neuměla jsem najednou dýchat.  Jak jsem byla naučená dýchat s ,,plným břichem´´ a stlačenou bránicí, tak bylo strašně divné,  že můžu dýchat zase normálně.

Potom následovala chvilka v ráji v podobě sprchy…to byla nádhera a pak rychlý pád do nejzazších hlubin pekla – první poporodní čůrání…

     Když jsem se umyla, vyčůrala a převlékla do čistého, tak jsem se přesunula na oddělení šestinedělí. Lehla jsem si do postele a …… začala jsem rozesílat SMS 😀 a to jsem dělala od 4 do 6 hodin ráno … a pak to přišlo, ozvalo se zaťukání a dětská sestřička přivezla vozíček s malým uzlíčkem. To malé vykulené stvořeníčko tiše kňouralo a spíš než na mě se dívalo skrze mě….a mě v tu chvíli přepadl neskutečně silný pocit – čekáte, že napíšu lásky 😀, ale ne – pocit hrůzy, že tohle se mnou už bude na pořád…no ale rychle jsem se uklidnila tím, že až bude větší, tak ho můžu dát k babičce…třeba i na týden 😀 Hrozné myšlenky že? Úplně se stydím, když to tady píšu…

      Potom mi sestřička ukázala jak kojit a přebalovat atd….a odešla…a my jsme byli poprvé spolu samy…nevím jestli se vůbec dá slovy popsat, ten pocit, když se poprvé v klidu podíváte do očí svému dítěti, opatrně chytnete jeho malou ručku, cítíte jeho jemnou kůži na bříškách prstů, nasajete jeho vůní a zkoumáte ten malý obličejíček… a i když jste extrémně racionální a realisticky založený člověk a lékař, jako já…tak se najednou ptáte sám sebe, jak může být něco tak neskutečně dokonalého…jak může ze dvou buněk příroda stvořit takhle krásnou a dokonalou lidskou bytůstku….je to úžasné, ten človíček má na malých očních víčkách, které vypadají jako okvětní lístky ještě nerozvinutého květu šípkové růže, drobné řasy a na malých prstíčkách jsou roztomilé nehtíky a ty malé nožičky…zkrátka mě to najednou strašně fascinovalo…i když jsem jako porodník viděla spoustu a spoustu miminek, tak tohle bylo trošku jiné…dokonalejší, voňavější….no zpětně…bylo úplně stejné jako všechny ostatní…ale bylo moje!!!!! Můj syn…  V tu chvíli mě ale z tranzu vytrhla realita…kamarádka měla na ten den plánovaný císařský řez a já slíbila, že za ní přijdu na příjem na porodní sál a jelikož sliby plním, tak jsem se rychle namalovala a učesala (ještě by mě v práci pomluvily, že vypadám 4 hodiny po porodu jako 4 hodiny po porodu ) a vyrazila jsem na porodní sál.  Ještě jsem odvezla Míšu ve vozíčku na dětské oddělení k sestřičkám s tím, že si pro něj za chvilku přijdu….a vyrazila jsem podpořit kamarádku… Když jsem se asi po půl hodině vrátila a šla si vyzvednout Míšu, tak jsem s úsměvem poděkovala sestřičkám, čapla jsem vozíček s miminkem v modrých peřinkách a odjížděla jsem směr pokoj….no ale úsměv mi zamrznul na rtech, když mi sestřička lehce se zakuckávající zadržovaným smíchem řekla: ,,…ehm paní doktorko…to vedle je Vaše….´´  Tak stane se že jo … 

   Těch několik dní v porodnici uteklo neskutečně rychle a musím říct, že si nemůžu na nic stěžovat…ano samozřejmě, že jsem byla protekční, takže na mě byli všichni extrémně milí a usměvaví, takže  asi neposoudím, jak se na stejném oddělení 6ti nedělí cítí jiné maminky, ale třeba co se týče jídla, na které je obvykle mnoho kritiky, tak musím říct, že jsem si nemohla stěžovat…ano omáčky byli většinou bez chuti a zápachu…ale porodnice není hotel a navíc já jsem měla pořád takový hlad, že mi to bylo úplně jedno…   Domů jsme šli třetí den po porodu a protože původně nás měli pustit až čtvrtý den, tak měl přítel na tento večer naplánované zapíjení miminka s kamarády u nás doma a já jelikož jsem mu to nechtěla kazit, tak jsem rozhodla, že on bude zapíjet a já budu tu první noc spát u rodičů….mamka byla akorát doma sama, tak se to i hodilo, že budeme mít takový ,,holčičí večer´´.   Problém nastal cca v 19:50 hod, když mamka Míšu přebalovala….sundala pokakanou plenku, utřela mu zadeček, namazala krémem a pak na mě  zavolala ať jí donesu plenku, že v té přebalovací tašce už žádná není….aha plenky…tak ty jsem neměla…nějak mi to nedošlo, že je budu potřebovat 😀 A teď vtipná situace….přítel byl sice kousek..ale už značně přiopilý, moje auto v servisu, mámy auto měl táta na chalupě a nejbližší obchod Billa … a zavírá ve 20:00 a je přesně 520 m od baráku.. Takže s čerstvě sešitým porodním poraněním, velbloudím hrbem na břiše a prsy velikosti pytlíků na mléko jsem nasadila sprint směr Billa….až u pokladny s plenkami v podpaží jsem si všimla,  že mám na nohou  plyšové hroší papučky a nožky v nich oteklé do velikosti hroších nožiček…byla jsem prostě sexy 😀 Paní pokladní se na mě vyděšeně koukala a když mi vracela peníze, tak se s očima  tikajícíma z plenek na mé břicho, usmála a řekla… ,,trošku brzy ne ? ´´ a já na to s nechápavým výrazem ,, …právě že dost pozdě…´´´ a utíkala jsem zase domu…až když jsem se doma vydýchala a krev mi zase začala proudit i do mozku, tak mi došlo jak to myslela…Jinak dále už první noc doma probíhala konvenčně…Míša hezky spinkal a na kojení se probudil jen dvakrát a hned zase usnul….

    První dny byly takové seznamovací….všechno bylo doma najednou jiné.  S Míšou jsme se pomalu sehrávali a poznávali a bylo to super….pokud teda zrovna nehulákal jako tygr, to jsem mu hrozila babyboxem.  Pátý den doma jsem zažila asi nejhorší situaci ve svém životě…Nakojila jsem Míšu a protože hned usnul tak jsem ho položila na sedačku v obýváku (máme takovou hodně širokou rohovou). V tom mi volal kurýr, že čeká u vrátek s nákupem (nechávám si občas dovézt větší nákup potravin). Jelikož byl přítel doma a teprve se chystal do práce, tak jsem jen houkla, že vybíhám ven pro nákup, nechala jsem si otevřené vchodové dveře a běžela jsem….Peníze jsem měla připravené, takže rychlá akce, čapla jsem nákup, peníze dala kurýrovi a běžela jsem zpět….celkový čas cca třicet vteřin…u dveří do baráku stál přítel a koukal se střídavě na mě a na dveře, které právě zabouchl….A mě to postupně docházelo…ale najednou jsem si všimla, že má v ruce klíče a tělem se mi začal rozlévat neskutečný pocit úlevy. ,,Tak rychle otevři, Míša leží sám na sedačce…´´ Odpověď mě zmrazila na místě a po zádech mi přeběhl ledový mráz s příměsí čistého děsu… ,,Lásko to nepůjde, uvnitř jsou v zámku tvoje klíče…´´ COŽE JAK JSI MOHL ZABOUCHNOUT ???? Proč jsi to udělal? V jednu chvíli se o mě pokoušel současně záchvat paniky, hysterie a agrese. Tak silný pocit strachu jsem do té doby nezažila….moje dítě leželo uvnitř a já jsem byla venku a nemohla jsem za ním…během několika vteřin mě napadla asi stovka všech možných scénářů, co by se mu mohlo stát…od těch reálných, jako, že si ublinkne a začne se dusit, až k těm méně reálným…třeba, že se ve věku pěti dnů skutálí ze sedačky a spadne na hlavu a zlomí si vaz….  Tak co teď ? Musím se vzchopit a něco vymyslet…tak jsem navrhla, že zavoláme hasiče ať nám pomůžou zdolat naše bezpečnostní dveře…to přítel zavrhnul….v koupelně, která je v přízemí, byla otevřená ventilačka u takového toho obdélníkového okénka…takže to prý nějak vyrazíme a zkusíme prolézt dovnitř…zloději by z nás nebyli, prostě to nešlo a každá minutka snažení byla dlouhá jako hodina a já už jsem byla totálně vyřízená…snažila jsem se přemýšlet a být v klidu, ale nešlo to…ten naprosto nepopsatelný animální strach matky o své mládě mě totálně ovládnul. Takže jsem vzala kámen ze skalky a šla rozbít okno do obýváku. Stoupla jsem si tak metr  a půl před okno, napřáhla a vší silou hodila kámen…ten se od našich plastových oken s bezpečnostní folií odrazil a trefil mě do hlavy…vlny mého zoufalství dosahovaly rozměrů tsunami….pak jsem zahlédla naší spásu…přítel nesl ze zahradního domku sekyru….úžasnou krásnou a velkou sekyru…v tu chvíli mi sekyra připadala jako ten nejskvělejší vynález, jaký kdy lidstvo stvořilo….a tak jsme vysklili okno sekyrou a já jsem už přes slzy skoro neviděla, když jsem do náruče zvedala svůj spící poklad, který vůbec netušil, že maminka právě objevila ten nejsilnější cit, který lze v lidském životě poznat a to mateřskou lásku a strach matky o dítě… najednou jsem si uvědomila, že moje dítě je střed mého soukromého vesmíru kolem kterého se rozpíná nekonečný časoprostor čistého citu….že to co je mezi mnou a mým synem je nepopsatelné….že jsem toho plná a ty vlny emocí ze mě prýští na všechny strany a obklopují to malé krásné tělíčko v mé náruči jako tekuté diamanty…a  to byla ta chvíle kdy jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala láskou na celý život…láskou ke svému dítěti…

Když mi bylo asi 12 let, moje tehdy 24 letá sestřenice otěhotněla. Pamatuju si, jak mi můj táta řekl: “Kéž bys to taky vydržela aspoň do těch 24 let. Není kam pospíchat.” Vzhledem k tomu, že v té době v naší zemi ještě panoval socialismus a holky se vdávaly a měly děti kolem 20 let, tak jsem si řekla: “Hm, tak snad to do těch 24 let vydržím.” Pak se u nás změnila situace a přišla sametová revoluce. 

Když mi bylo 22, pracovala jsem s jednou kolegyní. Jí bylo 29, nebyla vdaná a neměla děti. Myslela jsem si, že je pěkně stará, a že až mně bude 29, budu vdaná a budu mít 2 děti. 

Když mi bylo 24, vzpomněla jsem si na tátu a pomyslela si, že jsem vydržela. A co víc. Uvědomovala jsem si, že zatím děti nechci. Chtěla jsem pracovat, vydělávat a poznávat svět. Ne být doma s dětmi. Proboha, co bych s nimi doma celé dny dělala? To bych se určitě zbláznila! “Odsouvám dítě o 2 roky, to mi bude 26, to bude ideální,” řekla jsem si. V žádném případě jsem nechtěla být "starou" matkou. 

Ve 26 letech se mi zdálo, že jsem na děti pořád ještě moc mladá. A ve své hlavě jsem je opět odsunula o 2 roky, do mých 28. Hezký věk. Prima. A ještě aspoň stihnu vydělat nějaké peníze a něco zažít.

A tak to šlo dál. I ve 32 letech jsem se cítila mladá a měla jsem pocit, že není kam spěchat. Krom toho jsem kolem sebe měla takových holek víc a tak mi to přišlo naprosto normální. Jasně, že když jsem přijela domů na Vysočinu, potkávala jsem o mnoho let mladší holky s dětmi. A doma se samozřejmě všichni tvářili, že nechápou, na co čekám…

Nebudu to prodlužovat. V 35 letech jsem konečně nabyla dojmu, že bych dítě chtěla. Že už jsem toho viděla a zažila dost. V práci jsem začínala cítit vyhoření. Připadala jsem si naprosto vyčerpaná a uvědomila jsem si, že se moje hodnoty změnily. V té době jsme už také bydleli na vesnici ve vlastním domečku s velkou zahradou a já se začínala těšit, jak na té zahradě budou kromě 2 psů a kočky pobíhat a hrát si naše děti.

Na porod jsem se pečlivě připravovala - teda, když se mi chtělo :D .. Pila jsem maliník, brala homeopatika, žvýkala lněné semínko a cvičila s aniballem.. Jako prvorodička jsem samozřejmě nevěděla, co mě čeká a docela mile mě to překvapilo.. 🙂 

Nepravidelné bolesti jsem měla od neděle 11.9 od 5 hodin ráno - na začátku to, ale opravdu nic nebylo a celý odpoledne až do večera jsem tomu nedávala žádný význam..a tak od 22:00 jsem už bolesti měla pravidelné po 10 minutách a už jsem je pomalu musela prodýchávat, dala jsem si koupel a jakmile se zkrátili na 7 minut vyrazili jsme s přítelem do porodnice..po cestě mi bolesti, ale začli skákat a pomalu se mezi nimy prodlužoval i interval..jelikož jsme tam už skoro byli a porodnici máme 20 minut autem, tak jsem se nechala vyšetřit..oblíkli mě do jejich erární košile a šlo se..doktorka si "sáhla" a zjistila, že jsem úplně zavřená..to už mi hlavou běhalo jenom to, že jsem strašná hysterka a že jsem zvědavá, jak teda ty skutečný kontrakce zvládnu..se slovy " že kdyby něco, ať přijedu.. ale ať přijedu až to opravdu bude, že ať se nebojim, že porodim v autě" mě doktorka poslala zpátky domů..bylo 24:00.

Po cestě domů jsem zase začala mít pravidelný bolesti po 10 minutách :D zase jsem se u nich kroutila a prodýchávala je ("achjo, to nezvládnu")..přijeli jsme domů, lehli si na gauč..bolesti přicházely, bolesti odcházely, už jsem z toho byla hodně vyčerpaná..přítel si kvůli mně vzal volno v práci, nechtěl mě nechat trpět samotnou..( je prostě boží)..bolesti jsem od tý doby, co jsme přijeli až do 13:00 měla pravidelně po 10 - 7 minutách..už jsem byla opravdu, ale opravdu vyšťavená...no a kdyz uz bylo 13:15, tak říkám mamce, která zrovna přišla, "že už to nemůžu vydržet, že už je to opravdu nesnesitelný, že cejtim už i strašnej tlak na konečník"..a ona.. "no a bude hůř, to počítej ješte několik hodin"..tak fajn šla jsem na záchod a tam jasne červená krev...tak jsem si hned vzpoměla na doktorku, která mi řekla, že kdyby něco, tak ať přijedeme..ale říkám si.."Teď tam přijedu a budu zas za hysterku s zas mě pošlou domů"..po chvíli mi to ale nedalo a aspoň jsem do porodnice zavolala, abych se jich pro klid na tu krev zeptala..vyčítala bych si, kdyby se něco dělo a já to přehlížela...

No co jsem mohla čekat že...samozřejmě mi řekli ať přijedu, že tohle po telefonu rozhodně nevyřesej..to už bylo 13:30 a já měla pravidelný kontrakce po 5 minutách ( myslela jsem, ze to jsou poslíčci- nevěděla jsem že rodim..bolesti a tlak to byly obrovský..musela jsem je už hodně prodejchávat a místy jsem měla pocit, že už potřebuju tlačit..ale v hlavě jsem si pořád říkala,že mám jen slabej prah bolesti..že to jsou poslíčci a že se nic neděje)..do porodnice jsme dorazili ve 14:00, s tim že se pravidelný kontrakce zkrátily už na 3 minuty..měla jsem co dělat, abych je rozdejchala..už jsme měli natrénovanou cestu a všechen ten postup, takže jsem byli na místě rychleji než předtim..

Když jsem ležela na lehátku a doktorka mě vyšetřovala, tak mi hlavou běhalo, jen to, že jsem neměla jezdit, že jsem jen slabá a zas mě pošlou domů..nebo že si mě tu nechaj s tim, že rodit budu až za několik hodin..Jaký překvapení to bylo, když mi doktorka řekla, že jsem otevřená na deset centimetrů..že jsem rodit..ani přípravu mi nestihli udělat (naštěstí se při samotným porodu nic nestalo a oholená jsem byla z domova)..na boxu mi praskli vodu.. asistentka mi řekla, ať si stoupnu, opřu se o Filipa (přítele) a každou kontrakci prodejchám a ať hlavně netlačim..ať malá sestoupí, co nejníž..a ať jich vydržim 15..už po 3 jsem měla dost a já "křičela" na Filipa a on zas na sestru..že další nedám, že už prostě musim tlačit (ten pocit na tlačení byl z celýho porodu to nejhorší..ani to tlačení a ani ta bolest)..a ona, že ještě ne, ze ještě neni určitě sestouplá, ať to vydržim, ze jí tlačením jenom ublížim.

Tak ok...ale dalších 12 prostě nedám..pokaždý když přišla a zeptala se mě, u kolikatý jsem tak jsem si jednu připočetla..když už jsem měla "patnáct" za sebou, tak mě vyšetřila a řekla, teď vás dáme do úlevové polohy a dáte dalších 15..uffffff...zas jsem si přidávala..někdy i po dvou..u některých už jsem i tlačila..to už i ma mě Filip "křicel" ať netlačím..a dejchal semnou..kdyz on nedejchal,tak já "křičela" na něj ať dejchá :D ,  když jsem byla asi u 6. kontrakce a přišla sestra, tak jsem jí řekla,že už jich je 15..Ona že kecám,že to neni možný, aby to bylo tak rychle.. Filip mě podpořil a řekl, že ne.. tak mi udělala vyšetření a řekla, ze mám teda pravdu, že je hlavička už hodně blízko, že jdem tlačit..byla venku na 3 zatlačení..mezi tlačeními jsem si i sáhla na hlavičku..nedělali mi nástřih, ale šili mě, malá mě trochu potrhala..

Malá se narodila v 15:30..já přijela do porodnice ve 14:00..kdybych tam nezavolala a neřekli mi, že mám přijet, tak porodim doma..nebo v autě...proti bolesti mi taky nic už dát nemohli, takže jsem to aspoň nemusela řešit - vlastně jsem na nic takovýho ani neměla čas pomyslet :D

Je to porod - bolí to, ale na jednu stranu je to opravdu úžasná záležitost -aspoň pro mě..Malou bych rodila klidně milionkrát - až tak jí miluju .. Holky, těšte se na porod a nemějte strach 🙂 Opravdu to stojí zato 🙂 

Sofie Jetmarová
3 200 g

49 cm

Tento seznam vznikl poté, co jsem v zahraničí v obchodě paní prodavačce vysvětlovala, že se chci podívat na "Bobux shoes" a nedomluvily jsme se... Takže: jak se jim správně říká! (Těm ne úplně jasným.)

Bobux ['boːbax] výslovnost

Camper [ˈkæmpə] výslovnost

Collegien: [kɔ.le.ʒjɛ̃] výslovnost, význam: Collegien je komuna ve Francii

Feelmax [fiːl.mæks] výslovnost

Filii [fiːliː] výslovnost, význam: děti (přen.)

Nepoblila jsem se!! Aby taky...když jsem vyfásla léky drahé jak luxusní pětichodová večeře u Pohlreicha. Byla jedna krizička, kterou jsem zaspala, no v podstatě jsem prospala celý den, celý další den jsem proležela. Teda, kolem oběda jsem dostala chuť na vývar a čokoládové sufflé, tak jsem vytáhla Zdendu z práce, svalila se z našeho kopce dolů do naší oblíbené hospody. Tam jsem si objednala dvě malá piva (jedno pro Z.) a pustila se do polévky, které jsem si objednala rovnou dvě. Pivo mi teda nejelo..což teda je nežádoucí účinek chemoterapie...holt así tělo ví, co může a nemůže pozřít...

Takže i po chemu se dá jíst...to byl další můj blud, že budu trpět nechutenstvím, vyhubnu na kost a na to pak asi jako umřu...Sice musím dost přemýšlet, co si dám, sem tam se mi stane, že si třeba v restauraci něco objednám a pak zjistím, že ze mi z toho zvedá kufr...Takže Zdenda běžně konzumuje dvě a více jídel 😀 (protože ja mám ve zvyku si objednat polévku, hlavní jídlo a dezert)

Dále teda únava...ale taky nic závratného. Prvni den v posteli, jak jsem psala, druhý den už lepší, třetí den v euforii z mého celkem dobrého stavu jsem se přetáhla, takže neděli jsem trochu protrpěla. Ale zvládla jsem pouť, rodinnou návštěvu, takže zas taková tregedie to nebyla. A další dny už jsem měla na povel děti, sice jsem musela omezit celodenní výlety, ale polehávání s nimi doma a hraní na doktory jsem v pohodě zvládla.

Týden po chemoterapii jsem byla už téměř úplně fit. No, abych tady nemachrovala...na běhání maratonů to neni, ani půlmaratonů...no, asi ani 10km bych neuběhla. Ale celodenní pobíhání za dětmi zvládnu, i když večer se tedy musím natáhnout a už nebuzeruju Zdendu, že nic nevydrží, když v deset večer hlásí, že se jde spát a jdu poslušně s nim.

Přesně po 14 dnech mi z minuty na minutu začaly padat vlasy. Teď jsem ve stavu, že mám v pohotovosti strojek, ale stále váhám, zda už je ten správný čas to shodit...Ano, je! Ale odohodlat se, to bude asi kumšt! No a vyhlížím den, kdy mi vypadají chlupy a přemýšlím, zda si ještě oholit nohy, nebo jestli to už vypadá samo.

Jo a po 10ti dnech mi zase začalo chutnat pivo! Ale jen jedno🙂

Média a sociální sítě nás zahlcují denně fotkami dokonalých matek, vždy upravených a krásných. Nevím jak Vy, ale já si vedle nich připadám jako obtloustlý hroch s kruhama pod očima, směle konkurujícími velkému  Grand Caňonu. Například je  jen málo časopisů, které si vůbec koupím, protože hned po titulní stránce, mě většinou přejde nálada nebo naopak dostanu chuť otevřít si víno a vyluxovat ledničku, protože stejně tak perfektně jako ony, nikdy vypadat nebudu.

Co teprve fotky matek celebrit, to je to pravé pro sebevědomí nás, obyčejných ženských! Deset minut po porodu už mají zpět svou konfekční velikost a s novorozencem na zádech zvládají pracovní tempo a ještě se u toho usmívají, jakoby to nic nebylo. Ale ono to je. A je to hodně. Jenže, když  ráno předáte dítě chůvě a pak Vás v salonu čtyři hodiny upravují, kulmují a oprašují, je snadné vypadat dobře. V poledne za Vámi ještě zaskočí osobní trenér, se kterým si dáte kolečko aerobních aktivit a po něm, Vám asistentka přinese oběd přesně vyvážený Vašim potřebám.

Vždycky si pak vzpomenu na film s Barbrou Streisand a Jeffem Bridgesem "Dvě Tváře lásky". Barbra tam v jedné scéně říká svým studentů, jestli  v pohádce "Popelka" při závěrečných  titulcích je skutečně konec? A nebo Popelka rozčilovala prince tím, jak pořád uklízela a povídala si s holubama?
 Nebo Růženka? Možná lezlo princovi na nervy, že má spavou nemoc a půl dne prospí. Pohádky jsou pohádky, ale my žijeme v realitě.
Každý máme to své citlivé místo, kde si nevěříme a rádi by jsme ho změnili. Ať už jsou to vlasy, které by jste rády měly delší a hustší jako modelka propagující novinku od vlasové kosmetiky. Nebo štíhlé nohy jako slečna, která si nůžkami v reklamě rozstříhává punčochy. Její nohy se zdají být nebesky dlouhé, ale když se podíváte trochu blíže všimnete si, že ta diva má přinejmenším 180 cm, takže se svými chudými 168 cm se s ní třeba já, nemůžu srovnávat.

Jaká jsou tedy fakta, která prostě platí, ale nikdo Vám  je nahlas neřekne, i když by jste to často potřebovala?

1. Celulitida a ďolíčky nejsou smrtelnou nemocí a že je mají všechny ženy bez ohledu na váhu a věk. Ani dva Oscaři za nejlepší roli ani ten nechutně drahý krém, Vám od pomerančové kůže nepomohou.

2. Štíhlé a hladké nohy na fotkách jsou dílem zručných retušérů, kteří už vědí, jak a co správně zamaskovat, aby z Vás udělali dlouhonohou Lady. Pod dokonalou fotku už Vám samozřejmě nenapíšou, že ta krásná herečka má nohy plné křečových žil a pih a o dokonalém tvaru může jenom snít. A pokud si ještě vezmete podpatky nejméně 15 centimetrů vysoké, budete mít nohy až skoro do nebe také.

3. Dokonalý Food styling se hodí jen do časopisů a food blogů, ale ne každé krásně naaranžované jídlo, taky dobře chutná. Když přiběhnete domů s jazykem na vestě a uvaříte rodině večeři, která sice nebude vypadat jako ta v posledním výtisku Gurmánského časopisu, není to špatně. A navíc, jídlo dělané z láskou předčí i ten největší kulinářský skvost.

4. Nikde na světě není žena, které by padlo každé oblečení, na které si ukáže. Takže mít široká kolena i přes štíhlé nohy je normální. Stejně jako větší boky a bříško. Takže nejen Vy, ale i miliony ostatních žen na světě, tráví hodiny ve zkušebních kabinkách, než najdou ten správný kousek oblečení, do kterého se nejen vejdou, ale i jim padne.

5. Chlapům je jedno, jaké máte spodní prádlo, a je zbytečné se jich ptát nejen na názor, ale i trávit hodiny vybíráním toho nejvíce sexy. Mužské pokolení ocení nejvíce to prádlo, které půjde rychle a snadno dolů.

6. Čas a gravitace je neúprosná a to co bývalo dříve nahoře, nemilosrdně také bude klesat dolů. Proto se vyrábí spodní prádlo, které má zamaskovat nejen bříško, ale pozvednout naše vnady. Takže se nelitujte při pohledu do zrcadla nebo fotek matek celebrit, nikdy nevíte co mají pod oblečením. Tak hurá pro push-upku!

7. I přes lákavou reklamu a recenzi, Vašim vlasům ten nový šampón prostě nikdy nedodá  takový objem. To, co vidíte na obrázku, trvalo šikovným stylistům a kadeřníkům několik hodin, než se to nakulmovalo a natupírovalo.

8. Dokonalá manikúra je nedosažitelná, pokud musíte 10 x denně oplachovat dětský hrneček nebo utírat stůl od kečupu. Pokud nemůžete chodit s rukama nad hlavou, nesnažte se najít dokonalý lak na nehty. Neexistuje stejně jako dokonalý život.

9. Pokud máte pocit, že Vaše kamarádka stíhá všechno od nákupu, přes domácnost a ještě krásně vypadá, spíš než, aby jste jí záviděla, politujte jí. Musí být pod hrozným tlakem, aby to všechno zvládla. Když Vám dodává pocit uspokojení, že bez make-upu a v teniskách vyrazíte s dítětem na hřiště, zažíváte větší příval štěstí, než ona. Ve chvíli, kdy máte depresi, že nedokážete dvacet věcí najednou, je načase některé ze seznamu vynechat.

10. Normální matky i ty dokonalé, mívají všeho plné zuby. Dětí, domácnosti a své polovičky. Křičí, hroutí se a občas přemýšlí, jestli to stojí vůbec za to. za tu dřinu, nevyspání a tlak. Jsem jedna z těch normálních a obyčejných a jsem na to pyšná.

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/DenikMamy/?ref=aymt_homepage_panel

Krásný čtvrtek, holky🙂 Je pár měsíců nazpět, co jsme se rozhodli trošku zvelebit byt a připravit ho tak, aby miminku ( a nám) nic nechybělo. Článek o výbavičce ( od oblečení, přes kočárek po šetrnnou kosmetiku mám ZDE)

 Vy, které čtete pravidelně mé příspěvky už víte, že s manželem nechceme znát pohlaví miminka. A tady vnikla otázka do jakých barev budeme ladit pokojíček. Ani jeden z nás není fanda dekorování celého pokojíčku v typických ( a v česku taaaak oblíbených) barvách, jako jsou modrá a růžová….nejlépe ještě s x nálepkama Hello Kitty a Minnie či Spidermanem na zdi, takže jemné barvy a neutrální odstíny byly jasnou volbou.

Pokojíček jsem pojala, jako místo k odpočinku. Vždy má být oddělená část na hraní a část relaxační. Malému miminku bohatě postačí jen ta odpočinková část. Barev a stimulace si užije dost během hraní s hračkama (ano, má tam být i :P), které dostane od tzv: "rozmazlovačů" = prarodičů či přátel 🙂 A jak je znám, barvama šetřit nebudou 🙂

Pokud bych od začátku vybavování pokojíčku věděla, že to bude chlapeček ( což si myslím, že bude :P), pokojíček by byl bílo-krémový s pastelově modrými doplňky. Pro holčičku by byl taktéž základ bílo-krémový, ale s pastelově růžovými doplňky.

Dalo by se říct, že základ pro pindíka nebo pipinku máme, takže ty serepetičky v pastelových barvách budu dokupovat postupně. No a než ten pokojíček dovymazlím,  prcek začne brblat, že by se mu líbilo v pokojíčku to a tamto…takže, pro dobrotu na žebrotu (…mimochodem, na to brblání se neskutečně těším…). Tak a jdeme na to, jak Pat a Mat zařizovali pokojíček....

První s čím jsme začali bylo vyklizení takzvané „trucovny“. Byla to vymazlená místnost, kde byl gauč, stůl, počítač…prostě moje „pracovna“ a manželova herna :D. Začali jsme tedy stěhovat a vyklízet. Přestěhoval se nový gauč z trucovny do obýváku, koupil se nový koberec pod konferenční stůl a se stávajícím nábytkem v obýváku jsem si zahrála tetris. Super. Jenže, u nás, když je něco nového, velkého a voňavého, tak se to musí zákonitě pochcat.

O to se postarala naše milovaná Ronda. Počůrala gauč ( 2x) a koberec taktéž. Odstartovala jsem maraton čištění, nechutně sprostých slov a slz. Z gauče vše pustilo ( čištění jsem věnovala tolik času, že to považuji za mé drahocenné know-how pod krycím názvem „chcanecpryč“), ale z koberce to za boha nepustilo. Ani se u nás neohřál a už leží na sběrném dvoře, chudák.
FOTO: vyklizená trucovna a up-grade na pokojíček. 

Další, takový „příjemný“ dílek do skládačky pod názvem “ Kurva, nám se to všechno sere“ byl o něco horší, než počůraný gauč. Při cestě z Ostravy manželovi vběhl do cesty pes……. A co z toho vzniklo? Pes naštěstí spokojeně přešel na druhou stranu cesty, ale nám se v kufru vylilo 40 Kg silně krycí barvy Primalex.

Pohoda jazz, bílý interiér v autě jen tak někdo nemá. Ano, barva měla sloužit k vymalování interiéru, ale u nás doma a né v autě. Té barvy bylo tolik, že než manžel dojel domů, barva vytekla celým spodkem, až pod přední sedačky. Na posrání. Strávili jsme 3 dny ručního úklidu auta….a i přesto nešlo vše pryč.

Volám sa Filipko Kosár,mám 2,5r. a od narodenia mám DMO-detsku mozgovú obrnu,som veselé dieťa,učím sa chodiť,zatial nerozprávam,ale maminka mi rozumie.

Pre moju chorobu musím absolvovať rehabilitácie,ktoré ma posúvajú dalej,ale maminka je na mna a mojich dvoch bratov sama,a rehabilitácie sú veľmi nákladné tak sa mamička rozhodla zbierať vrchnáčiky a peniažky ktoré vyzbierame za vrchnáčiky pouzijeme na potrebné rehabilitácie v Piešťanoch.

Preto Vás prosím pomôžte nám ich nazbierať čo najviac.

Každý vrchnáčik sa ráta.

Ďakujeme všetkým.

Ak by ste nám ich chceli aj poslať možte tak urobiť na adresu:

Myslím, že to zná každá žena, která někdy zažila cílené plánování potomka. Sebepozorování. Neustálé. A z toho pak vyvozování toho, že tento měsíc to zaručeně vyšlo, protože cítíte aspoň 2 těhotenské příznaky, které jsou popsány v chytrých knížkách. A pak neskutečné zklamání. Znovu a znovu. Jak je to možné? Pojďme se společně podívat na pár nejčastěji uváděných těhotenských příznaků a prozkoumat je ze všech úhlů a pohledů….

Pociťujete časté nutkání na močení

a)Opravdu jste těhotná

b)Pijete víc než obvykle, tzn. že pak nutně i víc čůráte

c)Jste nastydlá

d)Vsugerovala jste si to