Tento článek je o možnosti informovat o mé dceři Štěpánce, která úžasne, hrdě a statečně bojuje proti nepřízni osudu. Tak tedy tady je její příběh.

Štěpánka se narodila 16.10.2014 s několika diagnózami, které ve vzájemné kombinaci výrazně ovlivňují vývoj a budoucnost. Hydrocephalus, Těžká centrální hypotonie, Genetická nebalacovaná chromosomální přestavba, Hypermobilita,Sinus pilonidalis, sluchová porucha, oční vada, epilepsie.Lékaří již od začátku ke Štěpánce přistupovali s odsouzením k těm nejhorším představám o budoucnosti. Ale i přes jejich prognózy se s tím Štěpánka pere a zatím i když po malých krůčkách jejich prognózy boří a neustále překvapuje. Nyní však potřebuje pomoc i okolí a ta je bohužel velmi finančně náročná.

V současnosti nesedí, nemluví, neleze, nechodí a učí se přijímat potravu lžičkou.

Rozdává energii na všechny strany, i když opravdu nevím kde ji bere. Našla si skvělého parťáka - koně přesněji hipoterapeutického koně  a po pár jízdách si dokázala kleknout. Stále věříme, že si jednou i sedne,stoupne a udělá krok. A ještě jedno přání mám slyšet z její pusinky slovo MAMI.

Aktualizace: recenze našich uživatelek, které testovali Easy Wring and Clean TURBO od Vileda naleznete zde. Snadné uklízení s Viledou se maminkám moc líbí. 🙂 Otestovali jsme taky Vileda Easy Wring Ultramat a Vileta Ultramat TURBO a maminky nešetřily chválou. Nebo vás zajímá Vileda Easy Wring and Clean TURBO? Výsledky testování najdete tu. Každá pořádná domácnost musí mít taky čisté okna. Vileda Windomatic prošel testem a jako je to u Viledy zvykem, maminky si produkt pochvalovaly.

------

Druhá kampaň Vašich zkušeností se značkou je tu a zaútočí na všechny nečistoty ve vašem obydlí. Čtěte následující řádky a dozvíte se, co budete moct testovat právě vy. 🙂 

Co testujeme:

Mop s hlavicí z mikrovláken od firmy Vileda velmi efektivně vyčistí vaši podlahu a díky vysoce praktickému ždímacímu pedálu bude hlavice mopu rychle vyždímaná a vy nebudete muset udělat ani jeden pohyb navíc. Stačí jednoduše sešlápnout a Easy Wring and Clean TURBO vyždímá mop do poslední kapky za vás. Dokonale vyždímaný mop zanechá vaší podlahu rychle suchou. 

Mop od Viledy udělá všechnu práci za vás! 

Každá metoda je tak dobrá, jak dobrý je člověk, který s ní zachází. Bachova terapie je specifická tím, že je prezentována jako jednoduchá, aby docházelo k co největšímu prodeji v e-shopech. Věnuje se jí tak dost lidí, kteří mají naprosto nedostatečné znalosti nebo praxi. Některé problémy jsou tak závažné, že esence nemohou vůbec fungovat.

Na co si tedy dát pozor?

U prodeje esencí v e-shopech:

- nejčastější jsou nedostatečné informace o účincích nebo užívání
(více viz níže)

- prošlé esence 

- kopie esencí nebo doma vyrobené esence
Originální esence jsou z Anglie a jsou zapečetěné.

SNAD TO TENHLE MŮJ ČLÁNEK TEN MŮJ NADPIS VYSTIHNE

Sháním brigádu, tak jsem si do www.mapy.cz zadala všechna místa kde bych se mohla poptat jestli nehledají brigádníky. Podle toho obrázku je to fakt prasečina, ale nevadí. Napíšu přesné adresy kam bych chtěla zajít, ale když jsem se podívala kolik času by mi to zabralo kdybych to oběhala celé pěšky za jeden jediný den a kolik kilometrů bych asi tak nachodila dost jsem se zděsila. Takže musím ještě popřemýšlet jak ta místa budu navštěvovat postupně.

TOHLE BYCH ZA JEDEN JEDINÝ DEN ASI OPRAVDU NEDALA 😀 😀 😀 😀

Tady jsou všechna místa kam chci zajít, je to počítáno od domova a na závěr zase zpět domů ( adresu psát nebudu ). Jsou to místa jen v Havlíčkově Brodě.

DOMOV

Žižkova 3745 – LIDL

Proč o tom píšu? Kvůli osvětě a možná, abych pomohla třeba aspoň jedné mamince s tím stejným problémem k jednoduššímu kojení než jsem zažívala já. Přijde mi, že se o tomto problému málo ví, ženy to tají, tutlají protože se za ně stydí (i já to tak měla), vzpomínám jak kdysi na střední holky narazily na článek na tohle téma a smály se tomuhle „handicapu“, no připadala jsem si jak mimoň a strašně mě to tenkrát mrzelo. Na druhou stranu, když se teď bavím s kamarádkami maminkami, tak jsem narazila na několik se stejným problémem a do té doby jsem si myslela, že jsem snad jedinná široko daleko...

Nechápu že v dnešní moderní době nejsou pracovníci v porodnicích na maminky s tímto problémem připraveni a místo aby pomohli, tak Vám první přisátí odepřou, přece se s Vámi nebudou zdržovat, že... ☹ Je více typů vpáčených bradavek, některé vylezou když je ženě zima nebo je vzrušená a některé potvůrky hold zůstanou navždy schované, to je můj případ. Před porodem jsem samozřejmě studovala informace na internetu, bohužel nedostatečně. Sehnala jsem si kojící kloboučky (nejlepší jsou pro mě značky MAM) a šla rodit s nimi a s tím, že mi v porodnici s kojením pomohou, chyba lávky... S kojením jsme měli fůru problémů a zažili x bojkotů, z porodnice jsme šli nerozkojení a vystresovaní, no proč by Vám tam říkali, že se některým maminkám spustí mlíko až čtvrtý/pátý den po porodu, když Vás můžou vystrašit nepřibýváním, vážením a dokrmováním, že. No studovala a hledala jsem neustále informace na internetu a časem si psala s jednou šikovnou laktační poradkyní, která mi napsala pro mě dosud nevídanou zprávu a to, že: DÍTĚ SE JE SCHOPNÉ PŘISÁT NA JAKÝKOLI TYP BRADAVKY, a nepotřebuje k sání bradavku v puse cítit! Jen je třeba mu a mamince pomoct! A tak milé maminky, pokud máte vpáčené/ploché bradavky nebo jiný problém a čekáte miminko, najděte si šikovnou laktační poradkyni, která je zběhlá v tomto problému a pomůže Vám s rozkojením bez kloboučků ať už máte bradavky jakékoliv. Já jsem odhodlaná, že při druhém dítěti, se s nějakou spojím před porodem a pokusím si domluvit aby za námi do porodnice přijela a už ideálně z porodnice bych chtěla jít bez kloboučků, jestli se mi to splní se uvidí... Případně budu zkoušet a zkoušet přisátí bez kloboučku, v porodnici je na to času dost...

A ještě bych Vám chtěla dát radu a povzbuzení, pokud kojíte s kloboučky třeba i několik měsíců, je možné i s úplně vpáčenýma bradavkama se jich zbavit. Já si našla radu postupně ustřihávat kloboučky. Šla jsem na to stašně pomalinku a vždy ustřihla jen malinkatý kousíček, pak tak několik dní kojila a furt dokola, dokud jsme se nedostali na trošku poodhalenou bradavku nebo spíš její část, která trošilinku čouhala z kloboučku a světe div se, po docela dlouhé době, myslím si že minimálně měsíc to byl, možná i dýl, malý najednou začal ustřihlý klobouček bojkotovat a pil bez kloboučku z mého prsu s vpáčenou bradavkou! 🙂

Co mi ještě pomohlo a nepomohlo. Na radu gynekoložky jsem si koupila formovače bradavek, ale ty jsou dle mého názoru vhodné pro maminky s plochými nebo vytažitelnými bradavkami, které pomůžou vytvarovat, mě teda vůbec nepomohl a byly to vyhozené peníze... Na internetu se nabízí "přístroj" na vytažení bradavek, ten funguje na principu podtlaku, přišel mi drahý a tak jsem jej nepořídala, ale úplně stejně poslouží stříkačka o objemu asi 20ml, kdy se ten konec kam se dává jehla ustřihne a ten píst se pak vloží tímto ustřihlým, přiloží se na prs a bradavka se zkouší vytahovat podtlakem... ty moje prostě ven nejdou ale myslím si, že to trošku pomůže tu bradavku uvolnit a "vytahat" a i když nevyleze, tak se malilinko povytáhne a prckovi to pak může pomoct... Maminky s vpáčenýmá vytažitelnýma bradavkama tak můžou miminku pomoct a před kojením je takto vytáhnout, není to můj patent, našla jsem to tady a jinde na internetu...

Milé maminky, pokud máte stejný problém nebo jste měly a máte odvahu, přidejte svou troškou do mlýna, ať se další maminky natrápí mnohem méně než my... Případně i LP, které máte zkušenosti s tímto problémem, taky budu ráda za reakci a rady... Možná by taky nebylo špatné vytvořit skupinku na tohle téma...

A jinak milé maminky nebojte se se přihlásit v porodnici o to na co máte nárok Vy i Vaše miminko. Já si takhle na poporodním pokoji vydupala přiložení malého aspoň s kloboučky, když na porodním sále mi to díky vpáčeným bradavkám zatrhli a pak mi ho nechtěli dát ani tam.

Moje mateřství je celkem hektické období. Nikdy jsem netušila jak skrytý talent k plánování se ve mě skrývá. A jak málo spánku vlastně potřebuju. 

Naše letošní dovolená prosím vypadala takto. Jelikož jsem měla již delší dobu utkvělou představu, že musím navštívit národní park s překrásnýma pískovýma dunama na severu Polska, můj muž zavelel, že tam teda pojedeme. Samozřejmě krycí historka byla, že je tam vlastně i moře a to on má rád a není tam horko a to on má taky rád.

Náš malý tygr je narozen přesně prvního září a proto v době tohoto rodičovského srpnového extempore už se blíží k prvním narozeninám. Poměrně slušně papá (žere na co příjde) a je s ním sranda.

Nyní praktická část. Cesta nahoru k moři trvá asi sto let. V Polsku nejsou cesty nijak kvalitní a proto můžete jet po dálnici přes Německo nebo to vzít víc jako road trip a zastavovat se u každého památného kamene. My jsme zvolili variantu druhou na cestu tam a variantu první na cestu zpět. Maximálně jsme se tak přizpůsobili potřebám malého dítěte a všichni byli šťastní.  Ráno v klidu sbalit stan, nasnídat se a přes dopolední spánek se přesunout jinam, zas o kus blíž cíli. Přes oběd jsme měli poznávací pauzičku a odpolední spánek zase v autě. Navečer třetího dne po pohodové trase přes Svídnici, Vratislav a Poznaň jsme tak zaparkovali u moře.

Pecka!

A jak to šlo ve stanu? Vlastně úplně stejně jako doma v posteli. Bylo celkem teplo a tak jsme spacák používali jenom jako peřinu, takže klasická přetahovačka a odkopávačka. V Polsku se zatím naše komunitní plenková služba ještě neuchytila, proto jsme používali jednorázové vkládačky od firmy Bamboolik. Zkušenosti máme výborné, ani jednou neprotekly, snadno se používaly, ale vlastně s holým zadkem je to v létě stejně nejlepší!

Naše generace a generace před námi byly vychovávány ve víře,že jen nutno poslouchat autority. Nejdříve rodiče, následně učitele, šéfy a v neposlední řadě lékaře. S autoritami se nediskutuje, nebrání se jima je třeba je poslouchat. Protože jen ony vědí vše lépe než my! Tak nás toučili jako děti. Stali se z nás dospělí, ale některé věci se nemění. Stáleposloucháme šéfy a lékaře nebo kohokoliv, kdo se jako autorita staví. Když jeto pro naše dobro, super. Ale co když to není náš problém, ale co když to ovlivňuje naše děti?

Tohle uvědomění ke mně přišlo díky velmi bolestné zkušenosti…

Dceři byl asi rok a půl, když jsme si jednoho krásného dne udělali s rodinou výlet do nedalekého města. Seděli jsme s dcerou na lavičce v parku plném vzrostlých stromů a já rozdělala svačinu. Dcera trochu pojedla, ale neměla moc hlad, takže odběhla pod nedaleký strom. Já zabalila věci a šla za ní..

V tu chvíli jsem si všimla, že cosi žvýká. Pod stromem byla spousta malých červených kuliček. Moje oči se zaměřily na strom, ze kteréhopadaly a uvědomila jsem si, že ho znám. Máme ho doma na zahradě, jmenuje se tis červený a jeho plody (respektive jádra plodů) jsou mimochodem prudce jedovatá.V tu chvíli mi začalo srdce bít jako o závod. Snažila jsem se dceři bobulku z pusinky vyndat, ale ta se bránila. Nevěděla jsem, kolik jich snědla, než jsem si toho všimla.

Následná snaha o vyzvracení byla také neúspěšná.

To už jsem volala 155.

Až se mě někdo zeptá, co jsem dělala o víkendu, můžu říct- dřela jsem jako mezek. Rozhodli jsme se prckovi č. 2 zřídit pokojík. Je mu 18 měsíců a v postýlce už spát nemůže, protože ji přelézá- resp. přepadává(a už to nebylo úplně bezpečné 🙂, tak jsme minulý týden vtrhli do Ikey a shoppovali, až byl vozík za autem plný. Všechno jsme sestavili a já se o víkendu vrhla do malování. Jelikož jsme dceru přestěhovali do vedlešího pokoje aby měla více prostoru, tak bylo nutné se nejdříve zbavit té růžové a žluté na stěnách, Primalex Polar nezklamal, ale ta růžová se držela. V sobotu jsem všechny nacpala kuřetem a poslala po obědě spát i s manželem a vrhla se do tapetování. Jelikož jsem nesehnala žádný pěkný motiv na vliesové tapetě, musela jsem vzít zavděk papírovou tapetou a tak jsem měla strach z toho jak to dopadne. Kupodivu paráda!!! A v neděli jsem to dovršila zelenkavým pruhem. Vše tón v tónu a musím říct, že jsem nad míru spokojená!!!

S plenami BAMBO Nature nemusíte mít strach z úniku tekutiny z pleny, jelikož díky nové technologii okamžitě dochází k přeměně na gel, což vašemu dítěti zajistí stálý pocit suchosti. Dětské pleny BAMBO Nature jsou hypoalergenní, univerzální, vhodné pro děvčata i chlapce.

O kvalitě plenkových kalhotek BAMBO Nature dostatečně vypovídá přidělení prestižní severské ekoznámky Nordic SWAN. Pro její obdržení musí výrobce splnit řadu přísných omezení, jako je například zákaz používání chlóru nebo jiných organických bělidel, parfémů nebo jakýchkoliv alergenů při výrobě. Hlavním kritériem je dosažení maximální ochrany dítěte i životního prostředí při výrobě i recyklaci.

Dvě balení plenek BAMBO Nature jsou hrazena pojišťovnou, proto není třeba váhat s jejich vyzkoušením.

Chcete své dítě naučit chodit na nočník?  Doporučujeme zakoupení speciálních dětských plenkových kalhotek.

Dětské pleny BAMBO Nature

• zajišťují dokonalý pocit suchosti
• anatomický tvar pleny pevně přiléhá k tělu a minimalizuje riziko úniku obsahu.
• dvojité jádro (neobsahuje ftaláty)  se superabsorbentem mění tekutinu na gel 
• k potisku nejsou použity barvy obsahující těžké kovy
• použitá buničina je vyrobena ze dřeva ze 100% FSC certifikovaných udržitelných zdrojů
• prodyšný a měkký povrch zajišťuje, že kůže může dýchat a zůstává suchá.
• odpružené bočnice a měkké okraje umožňují volnost pohybu
• dermatologicky testované,  hypoalergenní (nevyvolávají alergii)
• nejsou testované na zvířatech
• neobsahují chlor, ftaláty, parfémy, optické zjasňovače, formaldehyd, PVC
• zapínací pásky a manžety na nohou neobsahují latex
• pružné zapínací pásky se suchými zipy - lze opakovaně otevírat/zavírat

Kolik žen zůstane po porodu normálních? Tohle je pro mě úplná záhada. Jako mladší nicméně zkušená mateř téměř za zenitem mám trochu náskok před vrstevnicemi, které teprve rodit začínají. A vidím to kolem sebe často. Pořád. To máte tak... Je úplně normální holka, která má své sny a plány naprosto přesně narýsované včetně rozpočtu na důchod. Má stanovené priority, názory, zásady, životní mety. Myslíte si, že ji znáte. Pak se něco stane. Stane se dítě. A najednou se před vámi odehrává taková zpomalená autonehoda.

Stáváte se svědkem toho, jak se do té doby normální člověk střetne s diagnózou matka a ta ho sežere zaživa. Jde to postupně, skoro nenápadně. Poznávací znaky: batikovaný triko, šátek na dítě, prso venku, bosá noha, listí místo oběda, ultra nature vzhled. Když se nad tím zamýšlím, jsem vážně ráda, že přesně tímhle obdobím jsem si prošla v pubertě coby hippísák usilující o záchranu planety takovým tím patetickým způsobem.

Jasně že nějakou dobu je matka trochu mimo mísu (normální realitu) a svět se jí smrskne jen na prdíčky, kojení, plínky a šátky. Ale masochisticky se v tom vyžívat ještě v době, kdy už dítě potřebuje jít mezi děti a dospělý zcela evidentně potřebuje jít mezi dospělé? To je proti přírodě!

Teď však zpět k diagnóze matka.

Těhotenství je ještě říznuté starým já. Tak trochu schíza.

„Já budu super máma! Budu mít k dítěti blízko, ale chci se věnovat i sobě.“

Mám úžasné dítě a strašně často od maminek ve svém okolí slýchám, že moje mateřství je naprostá pohodička a v podstatě si ani nemám právo jakkoliv stěžovat, ani kdybych chtěla. Kdežto ony to mají o tolik a tolik těžší...nechci se pouštět do svérázných debat a dumat, čím to vlastně je, ale přiznám se, že na to svou teorii mám. Ráda se o ni s vámi podělím a doufám, že tím někoho nenaštvu a nebudu litovat, že jsem to sepsala🙂

Kde jen začít, abyste pochopily, co přesně vám chcic říct? No, začnu od úplného začátku, jak to vlastně bylo s Eliáškem.

Nikdy jsem nebyla typ holky, která vidí smysl života v mateřství, panenky mě nebraly vůbec a vždycky jsem byla povahově spíš takový klučičí typ. Biologické hodiny mi netikaly a ani jsem neměla dojem, že bych po dítěti nějak toužila. Do určité doby jsem si upřímně docela zahrávala s myšlenkou, že možná ani děti mít nikdy nebudu. S manželem jsme spolu od našich 15 let a myslím, že můžu tvrdit, že pro oba je to jediná a osudová láska. Po svatbě jsem však začala cítit, že by si naše láska zasloužila povýšit a je čas na to, aby nesla pořádné plody. A tak jsme se rozhodli pro miminko. Ne z nutnosti, ne kvůli očekávání společnosti, ne kvůli poplašeným hormonům, prostě a čistě jen z naší lásky. Od samého začátku jsme oba mé těhotenství prožívali velmi silně, miminko jsme milovali už od dvou čárek na testu a tahle láska sílila snad každou vteřinou.

Po porodu se z nás stali opravdu šťastní a naplnění rodiče, kteří by pro své dítě snesli snad i modré z nebe. Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že snad do 3 měsíců spal Eliášek jen pořád v něčí náruči (kromě noci), plně jsme si užívali toho, že ho máme a pořád ho jen mazlili a říkali mu, jak moc ho milujeme. Užívali jsme si i kojení, a to podle potřeb dítěte (ne podle nějakých časových intervalů). Prostě jsme se snažili být tu pořád pro něj a splnit jeho očekávání. V okolí strašně často slyším o tom, jak se má dítě nechat vyřvat, nechovat ho moc, abychom ho nerozmazlili, atd. A hlavně se strašně často setkávám s pojmem, že rodiče nechtějí být „otroci svého dítěte“. Když jsem od tchyně slyšela asi miliontý díl tohoto nekonečeného příběhu, řekla jsem jí, že jsme si dítě pořídili proto, abychom ho milovali a ne proto, aby nám řvalo samotné v postýlce. A pak už jsem měla z této strany klid.

Přestože jsme dělali snad vše podle Eliáška, nemůžu říct, že bych se byť jen na chvilinku cítila být jeho otrokem. Naopak, cítila jsem se prostě jako milující máma. Jednám intuitivně, neřídím se radami z moudrých knih a myslím, že to bylo naprosto to nejlepší, jak jsem mohla volit. Jak Eliášek rostl, bylo to s ním všechno stále mnohem lepší. Jelikož se jedná o velmi kontaktní a mazlivé dítě, dospěli jsme časem i k nošení a také ke společnému spaní. Nikdy jsem neignorovala jeho potřeby, nikdy nebyl nechán vyřvat, prostě jsme se na určitou dobu plně podřídili my jemu. A s postupem času bych řekla, že se nám to opravdu vyplatilo. Díky tomuto přístupu neznáme separační problémy – od útlého věku neměl problém s tím, že jsem ho na chvilku nechala samotného v místnosti a zašla si v klidu třeba na záchod. Prostě ví, že jsme jeho jistota a nemusí se bát, ví, že se vždycky pro něj vrátíme.

Věřím, že to, co dáváme, se nám vždycky vrátí a přesně s tímto mottem chápeme i výchovu. Netvrdím, že jednou nás Eliášek nešoupne třeba do domova důchodců, ale opravdu věřím tomu, že nám jednou naši péči vrátí. S mužem jsme oba vystudovaní pedagogové, takže pro nás je opravdu noční můrou představa nevychovaného dítěte – já jich znám mnoho ze své praxe a muž jako speciální pedagog ve věznici zase vidí, kam až to může dojít, když se rodiče na výchovu vykašlou (nechci samozřejmě paušalizovat, ve věznicích samozřejmě sedí i lidi, kterým se rodiče věnovali). Proto se opravdu snažíme, aby naše dítě mělo pevně stanovené meze. V okolí máme hodně podobně starých dětí a občas dojde mezi námi rodiči i na téma tělesných trestů. Musím říct, že jsem byla velmi nemile překvapena tím, že Eliášek je jediné dítě, které ještě nikdy nebylo bito. Podle nás je nejdůležitější důslednost a také jednota ze strany rodičů a nejbližšího příbuzenstva. Pokud Eli dělá něco, co nemá, většinou jen stačí vysvětlit, občas třeba zvýšit hlas a přidat důraz. Pokud ani to nezabralo, vzali jsme ho do náruče a od špatné činnosti ho prostě odnesli🙂 Nějak si neumím představit, že bych ho dokázala praštit🙂

Je to už dva roky. Dva roky, co si mě ten můj jednooký rezervoval. Připadá mi to jako včera, když jsme se vydali na ´´pracovní cestu´´. Na TUHLE cestu vzpomínám s úsměvem na tváři, láskou a velkou vděčností. Jeden den jsem byla rozmazlovaná jako princezna…a zbytek ´´pracovního výletu´´ jsem se cítila, jako Alenka v říši divů. Bylo nebylo…….

V Květnu mi partner ( dále jen M.) oznámil, že v Červnu jede na pracovní cestu do Českých Budějovic – přesněji do Boletic, tak jestli mu nechci dělat doprovod ( miluje, když mu zpívám v autě). Měla jsme v té době volný pracovní týden, nechtěla jsem smrdět sama doma, takže jsem doprovod potvrdila velmi ráda. Pracovní cesta se blížila. M. začal být mírně nervózní. Vše jsem přisuzovala velké pracovní zakázce a následnému jednání s papaláši. Takže jsem se snažila eliminovat pruzení a kdykoliv s čímkoliv pomoct. Termín odjezdu, přesně 2.6.2014, se blížil. Zabalila jsem nám věci, prostě tak jako vždy. Když mě viděl M. jak balím kufr, řekl mi, ať se nedivím, že je v autě v zadním kufru další kufr ( trošku se nám tu překufrovalo ) a že, jak pojedeme nazpět zastavíme se za babičkou v Pardubicích a předáme jí ten kufr, který je od mamči, čili mé tchýně. Ok, jasná věc.

2.6.2015 cca 09:00 jsme vyjeli a jeli směr Boletice. Cestou jsme se zastavili na jídlo a jeli na pohodu. Ani jsem nezpívala, bo jsem chrápala. Blížili jsme se k místu, kde měl mít můj přítel schůzku s nějakým kdo ví kým. Zastavil auto a vylezl, že jde na něj zazvonit. Ok. Dívám se z okýnka a vidím v prvním patře jednoho domu prodejnu společenských šatů. Že bych se tam šla kouknout, než se domluví? Přítel přiběhl, podal mi malou bílou taštičku, ať si ji vezmu, že ji budu možná potřebovat. PANEBOŽE NA CO????? Uvnitř byla mini odličovací sada Vichy. Nechápala jsem. Vzal mě z auta a řekl mi, ať jdu s ní, že má pro mě jen takové malé překvápko, když mu dělám doprovod. Vzal mě do toho salónu. Přišla jsem tam a nebyla jsem schopná mluvit, celá jsem se klepala a smála se od ucha k uchu. V salónu na mě naběhly dvě asistentky a už to fičelo. ´´Dobrý den. Vy nejste skoro namalovaná (prý nenamalovaná, vypadala jsem jako by mě někdo vyzvracel), takže se odličovat nemusíte. Hned se na to vrhneme. Které šaty se Vám líbí, slečno´´? Rozhlédla jsem a ukázala asi na patery šaty, které mě zaujaly. Byla jsem tak v hajzlu, že ani nevím, jestli bych si ty samé šaty vybrala, kdybych tam jela přímo s tím, že jedeme vybírat šaty :D. Šaty jsem vyzkoušela. Seděly všechny. Troje byly nádherné. A z těch třech jsem si vybrala jedny. Krátké, krémové, krajkované, takové klasické pouzdrovky s áčkovou sukní. Přítel řekl, že si můžu vybrat ještě jedny. Nejlépe nějaké dlouhé na ples, ať mám nějaké ´´princezničkovské´´, když jsem  o takových vždy snila. Vybrala jsem si. Nádherné nabírané v lososově-meruňkové barvě s korzetem. Bohužel, tyto šaty jsou opravdu vhodné třeba na kolonu, takže ZATÍM jsem je nevyužila. Šaty jsme hned vzali a šli k autu. Už po cestě do auta se mi chtělo brečet, ale udržela jsem to 🙂. Sedli jsme si do auta, následoval attack polibků, v pauze, kdy nebyly moje rty na jeho rtech jsem mu dělkovala a radostí vydávala takové divné skřeky. Byl čas vydat se směr České Budějovice, kde jsme měli zajištěné ubytování.

2.6. 2015 cca 11:15 bylo mi sděleno, že ještě pojedeme cca hodinu ať se klidně ještě dospím a že až dojedeme na místo, ubytujeme se a skočíme si na jídlo. Usnula jsem. Ostatně jako vždy, když jedeme nějakou delší trasu. Po cca velmi krátkém časem jsem vjížděli na nějaké místo. V polospánku jsem cítila, jak jedeme po kočičích hlavách a slyšela, jak zde hrají pouliční muzikanti. První jsem si myslela, že se mi to zdá. Probudila jsem se, rozhlédla se a zařvala: MY JSME V ČESKÉM KRUMLOVĚ???!!!!!! To město znám od doby, kdy jsme zde byli s partou sjíždět Vltavu. Je to nejkrásnější město, jaké jsem kdy navštívila. Miláček mi mou odpověď s širokým úsměvem odkýval a šlo vidět, že má obrovskou radost, jak mu to vyšlo. Těšila jsem se, že vyložíme kufry a hned mu ukážu, kde co je…atd. JENŽE. To jsem netušila, co ZASE bude následovat. Dojeli jsme na náměstí a tam zaparkovali před ten nejluxusnější hotel. M. vyšel ven, zašel na pár minut dovnitř a naběhli nosiči kufrů ( nevím, jak se tomu slušně říká). Vevnitř na nás čekal manager hotelu a přivítal nás, mně dal kytici a M. dal klíče od pokoje. Šli jsem na pokoj. NA POKOJ. HOVNO!!!! Do prezidentského ampartmá. Já v ušmudlaných pohodlných legínách, volném sportovním tričku, v mikině, s mastnýma vlasama a ještě celá pokrčená ze spaní. Taková polo-bezďačka lezla do apartmá. V tu chvíli jsem absolutně nechápala, co se děje. Ani půl hodiny potom. Vlastně, až do konce pobytu jsem měla problém vše vstřebat. Obsluha zavazadel donesla poslední tašky a klíče od přeparkovaného auta. Dala jsem jim dýško, poděkovali jsme a oni nám popřáli krásný pobyt. Zavřeli dveře a já se pořád dokola ptala: CO TO, TO, CO??? MILÁČKU??? JÁ TO NECHÁPU. Odpovídal, že je to takové naše roční výročí a že chtěl, ať si to to oba užijeme. Chudák to schytal asi pětsepadesáti pusama, protože jsem nebyla schopná mluvit.

2.6.2015 13:00. Dala jsem si studenou sprchu. Převlékla se a šli jsme na jídlo. Nepamatuju si, kde jsme byli na jídlo a co jsem si dala, ale vím, že jsem stopéro měla pivo. Spíš tak čtyři. Dnešní den byl náročný. Šli jsme brzy spát. A já se těšila, kam všude půjdeme, protože mi M. říkal, že budeme vstávat brzy.

3.6.2015 cca 8:00 vyjíždíme do Lipna. Do Lipna, kde je parádní sportovní park Lipno. Parádní byl do té doby, než mi miláček řekl, že jdeme na downhill. Vždy jsem to chtěla vyzkoušet, protože na kole jezdím moc ráda, ale……!  Ok, jsem tady, je ta možnost, jdu do toho!!  Celá natěšená s respektem, co mě čeká. Vybrali jsme kola, chrániče a helmu. Nasedli na lanovku, dojeli nahoru a teď, děj se vůle boží. Sjezd byl skvělý. Měla jsem ohromný respekt z té trasy, kterou jsem neznala. Bohužel, po prvním sjezdu nám začalo pršet. M. si to sjel ještě 2krát. Dali jsem si oběd přímo tam v nějaké jídelně a pak jeli zpět na hotel. Po příjezdu jsme si dali sprchu a šli si ´´bucnout´´ ( = dát si poobědového šlofíka). Probrali jsme se kolem 15 hod a domluvili se, že si skočíme do blízké čajovny. Koukli jsme na lístek. Vybrali nějaké osvěžujicí pití a černý hrozen příchuť tabáku. Dýmka byla super. Možná nebyla až tak super, jak si ji děláme doma, ale TAM bylo VŠE super. Povídali jsem a nasmáli se, jako vždy. Co bych to byla za Kláru, kdybych se nestihla pokypat pitím. Super, zase půjdu na hotel jak největší špína :D. Dýmka pomalu hlásila konec a my se domluvili, že půjdeme na véču.

Je 30. července 2016, jsme na chalupě a hodiny ukazují 03:00 ráno. Jsem na pokraji psychického zhroucení. Usnula jsem večer někdy před jedenáctou hodinou po dosti náročném dni velmi rychle. Zatím jsem se asi čtyřikrát vzbudila. Jednou mému synovi Péťovi na mléko, pak na malou potřebu, poté dorazil do pokoje podnapilý tatínek a před třetí hodinou začal Péťa ze spaní pobrekávat. Výborně. Zase má špatné spaní, říkám si. Dobrá, jdu mu opět udělat mléko. Vypije ho celé. Super! Já se opět vyčůrám, protože těhotenský močák je potvora. Lehnu si do postele a dokonce to vypadá, že by Péťa opět usnul.

Charlie, náš pes, začal chrápat jak starý vožralý chlap. Vstanu, jdu za ním, pohladím ho, přestane. Lehnu si do postele, zhasnu, zavřu oči. Charlie nechrápe. Ani partner Kuba. Super! Uběhly dvě minuty. Začal chrápat Kuba. Rozsvítím, vstanu a jdu říct Kubovi, aby se otočil, že chrápe. Otočil se. Jupííí. Jdu do postele, zhasnu, lehnu. Péťa se rozhodl, že potřebuje ke klidnému spánku moje tělo a zelehne mě. Bezva. Tak ho obejmu a zkusím opět usnout.

Péťa dýchá jak sentinel Asi ho něco trápí. Začíná chrápat pes. Přidává se páníček Kuba. Já zešílím! Do toho mě trápí těhotenské příznaky. Spodek mě pálí a hrdlo mi zužuje cosi, že mám pocit, že se udusím. Nutí mě to furt kašlat. Do toho začínám mít hrozný hlad a nade mnou ne zcela tesnící okno působí, že mi do obličeje fouká studený vzduch. Na můj neurotický spánek luxusní záležitost.

Už to nevydržím, beru tužku a Deníček a začínám psát. Péťa sedí vedle mě a nemůže spát. Co jen asi budeme dělat v tuto ranní hodinu? 🙂 Asi si hrát. Ani nevím, jak takhle chvíle trvá dlouho. Šla jsem se podívat. Je 3:45, takže přibližně třičtvrtě hodiny. A co dělá pes a muž? Oba krásně hrdelně chrápají a je jim hej. 🙂 Já cítím, jak mi unavené oči, které mě pálí, pomalu padají, zavírají se, tělo je hladové a dítě vedle mě nechce spát. Více takových nocí a mám pocit, že mě odvezou do blázince. Ale fascinuje mě, jak je Péťa trpělivý a čeká, až si dopíšu svůj román o údělu obětavé matky, paničky a budoucí ženy. Ale upřímně? Jsem za to vše ráda a děkuju svému milému Deníčku, že jsem se mu mohla takhle k ránu svěřit. Hned je mi lépe. 🙂

... uběhlo pár minut. Ovšem pocit hladu přetrvává. Budím partnera, ať si chvilku hraje se synem a jdu se nadlábnout. 🙂

Nejen vaše ratolesti dokáží být až neskutečně kreativní, ale i vy maminky někdy dokážete svými činy a nápady překvapit samy sebe. A jen tak dál, protože bez toho by nebyla v tom našem ženském modrokoníkovském světě taková legrace!

Zkuste si taky jednou za čas zavolat nejen z mobilu, protože mobily jsou už nuda a překvapte někdy souseda, abyste mu zlepšily den! Návody níže. Pěknou zábavu!

1. Manekýn

Tak takhle to dopadá, když Vám muž vytuhne při romantickým večeru.. a já se s Vámi loučím, protože mě po probuzení asi zabije!

(michalelka)

2. Krásné ráno, ale jak pro koho...

https://www.facebook.com/DenikMamy/

https://denikzaslouzilemamy.wordpress.com/

Ano věřím, že každý z nás máme v sobě dvě osobnosti. Jednu tu dobrou, realistickou, analytickou, která by nikdy nesedla za volat s hladinkou a druhou polovinu, která selhává a dělá špatná rozhodnutí. Také věřím, že v každé situaci se lze rozhodnout jinak a s jiným výsledkem. Že když si doma zapomenu deštník a musím se po něj vrátit a proto mi ujede autobus a v závěru potkám milého, příjemného člověka, mělo to tak být.

Ale k čemu se přiznávám? Přiznávám se k tomu, že jsem se k sobě chovala hrozně, nevážila si sama sebe a dělala si špatné věci. Roky jsem hladověla a sváděla to na nedostatek času. Na děti, povinnosti, peníze, všechno, jen ne na sebe.

Sama sebe řadím do labilní skupiny lidí, která ve stresové situaci prostě kolabuje a selhává. Když mi zemřela babička, několik dní jsem jen hleděla z okna a nepromluvila ani slovo. Cítila jsem v sobě tak velký žal, že jsem ho nedokázala ani popsat.

A když jsem v pubertě dospívala, neměla jsem moc dobré vztahy se svou matkou, která se nikdy dvakrát nezdráhala říct krutou pravdu naplno a tím ranit ještě hlouběji mé sebevědomí.

Jídlo…dodává nám energií, díky němu rosteme, žijeme každý den a užíváme si života. Takový scénář má jídlo pro spoustu lidí, přináší jim potěšení a radost. Některým tedy někdy trochu přespříliš Ale co když jídlo není nositelem radosti ani potěšení a nemáme z něj vůbec nic než trápení? I jídlo se ač se to na první pohled nezdá, může stát našim úhlavním nepřítelem.

Přestože ráda chodím do farmářských obchodů a nakupuji zdravé potraviny musím i přiznat, že nejsem typ člověka, kterému  k životu stačí jen  bio mrkev. Občas zhřeším a vychutnávám si to, ale podle mě nejde o to, jak často hřešíme, ale o to, jestli jsme spokojení. Nikomu nevnucuju svůj způsob života ani jídla, kdo si chce dávat 6x týdně bůček, tak klidně. Mě tato strava nesedí a tak jsem se konečně naučila poslouchat své tělo a dávat mu jen to, co mu prostě vyhovuje. Dlouho mi ale trvalo, než jsem zjistila, co mi nedělá dobře a protože ve svém okolí znám spoustu lidí, kteří zatím tápou, rozhodla jsem se dnes napsat svůj příběh a zkušenosti s potravinovými alergiemi a intolerancemi. Třeba někomu pomůže.

Jako dítě jsem prý neprospívala, trpěla jsem na bolesti bříška a reflux. Každé tři měsíce jsem skončila v nemocnici s bronchitidou napojená na kapačky a brala tuny antibiotik, které samozřejmě mému už tak oslabenému imunitnímu systému moc nepomáhaly. Každé umělé mléko jsem zvracela, no každé, v době mého kojeneckého věku byly na trhu asi dvě nebo tři značky Sunar a Feminar, takže zase tak veliký výběr nebyl. Jenže tenkrát prý děti zvracely po sunaru běžně, takže to nikdo příliš neřešil. Bohužel se nehledělo ani na moje dýchací problémy a ekzémy, na všechno byla jedna mastička a jedny léky, lékaři tehdy o nějaké alergii na bílkovinu kravského mléka neměly ani ponětí. A i kdyby měli, stejně by to asi nikdo moc neřešil, nevěděli by co s tím. Kojenecká mléka pro děti s alergiemi byla tehdy sotva v plenkách svého vývoje.

Už jako dítě si pamatuji, že jsem přirozeně odmítala jogurty a jablka a to mi vydrželo prakticky celý život, stačí si jen na ně vzpomenout a hned mám pocit kamene v břiše. Nedávno jsem četla zajímavý článek, kde bylo popsáno, jak děti samy eliminují určité potraviny tím, že je prostě nechtějí jíst. Každý rodič  v tom hned vidí, že je dítě vybíravé, ono ale možná jen nechce jíst něco po čem mu prostě není dobře a neumí to jinak dát najevo. Naše dcera Nicolka takhle odmítala jogurty také, všechny. Sváděla jsem to na rozmlsanost a nutila jí do zkoušení nových jogurtů, aby přece měla nějaké vitamíny. Trvalo to přesně do doby, než začala trpět úpornými průjmy a stěžovala si na bolesti bříška. V té době jsem už něco málo přečetla o potravinových alergiích a protože já sama jsem docela silný alergik na trávy a pyly, tušila jsem, že by Nicolka mohla být alergická také.Běžný krevní test u lékařky odhalil problémy s mlékem, a tehdy mi to došlo. Naše dcerka dělala to co jsem jako dítě dělala já, odmítala vědomě jogurty, protože jí nedělaly dobře. Naštěstí u ní se jednalo jen o přechodnou intoleranci laktózy způsobenou antibiotiky a po cca půl roce držení bezlaktózové diety se všechno upravilo. Dnes už sice po jogurtech potíže nemá, ale stále je téměř nejí, myslím, že v ni ty pocity těžkosti zůstanou ještě dlouho, stejně jako mě vydržely vlastně až dodnes.

U mě pravidelný přísun mléka nakonec  vyvrcholil zhruba ve 14-ti letech, kdy jsem byla hospitalizovaná se žlučníkovými obtížemi v nemocnici. Strávila jsem tam asi dva týdny, než mi šoupli nálepku- Žlučníkář-i když ultrazvuk byl v pořádku. Dostala jsem léky a  seznam jídel, která nejíst a tím to vše bylo vyřešeno .Bolesti jsem měla stále a to každých pár měsíců a to zhruba do svých 30-ti let. Nakonec mě to dovedlo až do Gastroenterologické ambulance, kde mladý lékař (dodnes mu děkuji v duchu) okamžitě naznal, že to nebude se žlučníkem mít nic společného a že to bude od jídla. Nevěřila jsem tomu, myslela jsem si, že je mladý a nezkušený a jen si na mě chce vyzkoušet svoji první gastroskopii. Jsem srab to se přiznám a na gastroskopii jsem nešla. Strach byl větší. Díky tomu jsem  začala více vnímat svoje tělo a sledovala po čem křeče přicházejí a po čem ne.

ALERGIE JAKO ODPOVĚĎ IMUNUTINÍHO SYSTÉMU

Řešíte nedostatek prostoru v dětském pokoji? Vaše děti nemají místo na hraní? Pak je ideální volbou  některá z dětských multifunkčních postelí, která tento problém vyřeší za Vás.

Úplnou novinkou na českém trhu jsou multifunkční postele Dany od dánského výrobce, které se pyšní velmi kvalitním zpracováním i vysokou kvalitou použitých materiálů splňujících přísné bezpečnostní a hygienické normy. Jediným dovozcem tohoto nábytku do ČR je firma Nábytek harmonia s.r.o., která tento exkluzivní nábytek nabízí ve svém eshopu www.detske-pokoje-harmonia.cz. Navíc nyní za akční ceny.

Multifunkční postel Dany III pro holky

Multifunkční dětská postel Dany je určena jak pro děti předškolního věku, tak díky výsuvnému psacímu stolu i pro školáky. Psací stůl je na spodní straně opatřen kolečkem, díky němuž je stůl mobilní. Největší devízou postele Dany je všudypřítomné množství úložného prostoru kam bez problémů uklidíte všechny pro děti „nepostradatelné“ věci. Multifunkční postel tak slouží současně jako postel, hrací koutek i studovna. Kromě výše uvedeného psacího stolu je součástí postele také regál pod postelí, odkládací police uvnitř postele, schůdky s dostatečně širokými nášlapy, laťky pod matraci, textilní domeček, kapsář se třemi kapsami a textilní tunel umístěný na horní konstrukci postele. Všechny textilie jsou sladěny v barvách lila/růžová. Regál lze využít také jako knihovnu. Pro větší bezpečnost má postel zaoblené hrany. Použitým materiálem je MDF deska, která je svými vlastnostmi srovnatelná s masivem (dřevem).

Dětská vyvýšená postel Dany je ideální variantou postele pro malé a hravé slečny, které ocení a využijí vše, co postel nabízí.

Vyvýšená postel pro kluky Dany – rytíř I

Dobrý den, už 2 týdny trpím bolestmi břicha a pocitem zvracení. Nejdříve mi bývávalo skoro každý den před spaním tak zle, že jsem dostávala křeče a návaly pocitů na zvracení, ale nic. Po pár dnech mi začínalo bývat zle po večeřích, které mi nikdy nic nedělaly. Ještě ten večer jsem cítěla jídlo zpětně, měla křeče a ráno opět, ale nic víc. Poté mi zničeho nic bylo zle po snídaní od břicha, ale nakonec jsemšla ztuha na záchod.A teď už se to střídá co ob den. Je mi zničeho nic špatně ať už je to ráno, odpoledne večer. Buď cítím zpětně jídlo, nebo jen tak mi je na zvracení a nebo šílené bolestí v břiše. Test otěhotnění jsem si radši dělala 3x co týden a vyšly negativní. Přítel má ze mě nervy, že to není normální a poslal by mě radši do nemocnice. Máte nějaké rady? Jinak jsem si nasadila homeopatika nuxvomiga 9ch a laktobacilky, ale žádné extra zlepšení, možná tak pouze 1 den bez bolestí. Děkuji mockrát.

Už od začátku těhotenství jsem se těšila na porod. Po prohlídce porodnice ještě víc. Bohužel ve 32tt mi řekli, že mám úzkou dělohu a jelikož bylo miminko už otočené KP tak už tak zůstalo. Bylo 9.12 já byla 38+5 a chystala jsem se na KO na gyndu. Tam mi dělali monitor a miminku klesly ozvy. Prej to nic nebude, ale radši do nemocnice. Volam manželovi ať se osprchuje a jedem. Doma beru tašku připravenou do porodnice a jedem. Bojím se. V nemocnici ozvy ok. Pro jistotu si me tam prý nechají ale porod se nechystá, ať si pro mě tatínek ráno přijede. Bylo 6 večer. Do cca 9ti večer mi natáčejí monitory, mě se nezdají, tak vysoké ozvy nikdy neměla. No nic kolem 11té jdu spát. Říkám kolegyni vedle ,, by byla sranda kdyby mi praskla voda,, haha. Do 5ti minut rup :D Volám sestru. Volám manžela, ale ať nespěchá má čas. Houby. Za chvilku přiletí sestra, ať manžel spěchá. :D Hned mi začali šílené kontrakce, ale bolesti hlavně v kříži. Prodýchávám. Teď už adrenalin. Jedna sestra píchá kanylu (blbe ona od krve, já od krve) další zavádí cévku ( fuuuuj) a třetí bandážuje nohy. Jedem na sál. Nahá přestupuju na operační stůl a do 5ti minut spím. Budim se za cca 2 hoďky po zákroku. Manžel prý přijel za 20 minut od mého volání a miminko bylo už na světě ❤ Naše miminko se jmenuje Eliška (3290g a 48cm), nar 9.12.2015 ve 23:44 a 14.12 měla být plánovaná sekce. Už teď se těším na druhé mimčo a snad si zkusím přirozený porod 🙂

Píše se rok 2012 a náš pětitýdenní syn si právě soustavným pláčem, který ustává pouze u nás v náručí, vydobyl šátek a nošení v něm. Nosíme a je nám skvěle. Ovšem informace se hodí, tak se přihlašuji do diskusní skupinky na Facebooku, která je tematicky zaměřená na nosící rodiče. A čtu a sosám informace.

   Jelikož se mi dítě už nevejde do úvazu kolébka, tak nasávám informace, jak vázat jinak. Učím se vertikální nošení. Kříž s kapsou a dvojitý kříž. Netuším, jak se tomu říká, ale tyhle dva úvazy používám a zase je to fajn.

   Jenže ouha. Po čase je potřeba vyměnit šátek. Začíná řezat a povolovat se v úvazu. Je dost tenký a klouzavý. Mezitím na mě vybafávají informace a chlubící fotky od ostatních maminek s  krásným novým šátkem – se lnem, konopím, vlnou,  hedvábím, kašmírem apod. Jsou to krásné kousky a tak se ptám, proč a k čemu je tam ten jiný materiál. Dostává se mi prozaického vysvětlení, že se tím zvyšuje nosnost šátku. Touhle skupinkou se nese, že len bude nosit za mě. No to by se mi líbilo.

   Nadnáším tuto informaci muži. Ten je dost proti a nechápe, za co musíme dát tolik peněz, když ten náš byl nový za polovic. Říkám bude nosnější. Jenže tohle vysvětlení se zdá být nedostačující, tak si jdu opět pro radu. „Co to je nosnější?“  „No nosnější je, že je ti pohodlnější přeci“. Aha! Tak to interpretuji muži. Dostávám souhlas, ale jedině, když si vyberu takový šátek, který už nebude třeba měnit a vydrží nám až do konce nosícího období a ještě na druhé miminko. Tak s tím souhlasím a jdu se radit.

   Nejdřív zkouším veřejný dotaz. Pak pochopím, že pár žen se vyzná, tak jim píšu soukromě. No, z jedné se vyklubala obchoďačka jistého e-shopu, ale další vypadá dobře. Radí nosnější šátek s vyšší gramáží. Bude pohodlnější. Trošku mě tlačí do příměsí, ale v tom se absolutně nevyznám, tak radši ne. Půjčuji si šátek s větší gramáží a zkouším. Vypadá to dobře, ale nesedí mi vzhled. Tak koukám na stránky e-shopu a vybírám pro sebe líbivější šátek. Má větší gramáž než ten předešlý. Jupí holky říkaly, že je to fajn. Bude nosnější.

   Šátek přichází je bavlněný a tlustý. Dítě má 12 kg, tak to bude dobrý. Navazuji, ale nějak to drhne. Ten Double hammock* (*vícevrstvý úvaz na záda) na zádech není tak pohodlný jako s tím naším starým šátkem, který byl tenký. Sakryš, co s tím? No nemůžu přiznat muži, že jsem se sekla. Tak bojuji. Nakonec si vydělávám brigádou na další šátek. Tentokrát zkouším tenký, ale jinak tkaný. Jo je dobrý, ale takový celtovitý. Prý povolí a bude dobrý. Tak zkouším nosit. Pořád se v tom necítím dobře. Malej těžkne a já jsem těhotná a dost mi to vadí. Dostávám nabídku na koupi šátku s merino vlnou. Prodávám ten celtovitý a jdu do toho. Muž už to nepočítá a jen kroutí hlavou. Pořád to není ono. Šátek je tlustý, houpavý a klouže v úvazu a ty moje vícevrstvé úvazy s ním nejsou nic moc. Tak nakonec zakotvím u úvazu batoh na záda zakončený tibeťanem na prsou. Bříško už mám hodně velké. Za chvíli půjdu rodit. Ten tibeťan je moc velký a dost mi vadí, že mi kazí výhled na zem. Musím koukat jaksi přes něj. Ale to dám, to si asi musím zvyknout. Přeci mám tlustý nosný šátek a ještě s příměsí, to mi přece musí být pohodlný. Holky to psaly na FB a taky psaly, že bude od novoška po batole.

Každý rok během #svetovytydenkojeni (a bohužel nejen během něj) smutně sleduju, kolik tahle v zásadě nádherná věc vzbuzuje negativních emocí. A pojďme si přiznat, že na obou stranách pomyslené barikády. Místo abychom si během tohoto týdne sdílely krásné chvíle se svými dětmi a snažily se radit, pomáhat a podporovat ostatním, řešíme nesmyslné "kdo je víc".

Pojďme si na začátku rozdat karty.

- Jde ti kojení samo, miluješ, jak je to krásné, snadné a pohodlné? Tak neztrácej pokoru, kojení není zásluha. Buď ráda, že to jde snadno, užívej si to a neřeš maminky, kterým to nejde nebo to prostě mají jinak.

- Musela sis kojení tvrdě a bolestivě vybojovat? Jsi skvělá a máš můj respekt. Ale nemysli si, že ti to dává právo dívat se svrchu na maminky, které ten boj vzdaly. Nešla jsi v jejich botách, neznáš jejich situaci a jejich důvody.

- Nekojila jsi, nešlo to a trápí tě to? Nebyla to tvoje vina. V ČR v porodnicích i mezi lidmi koluje spousta mýtů a nepravd, naopak chybí podpora. Bohužel, s největší pravděpodobností jsi kojit mohla, kdybys měla dost informací a podpory. Můžeš tento týden kojení vzít jako příležitost zjistit, co se pokazilo a proč, a příště si kojení užít. Ono to vážně stojí za to .-)

- Nekojila jsi a nijak tě to netrápí? Paráda! Dítě potřebuje spokojenou, vyrovnanou maminku mnohem víc než mateřské mléko z prsu. A nezáleží na tom, jak vážné nebo podivné z mého pohledu tvoje důvody byly. Je fajn, jestli pomáháš maminkám, které mají s kojením velký problém, aby se se situací vyrovnaly. Ale jistě taky chápeš, že některé věci tím pádem neprožiješ. Nekaž je ostatním, prosím.

Dnes jsou to přesně 2 roky, co jsem se stala mámou a to mě tak nějak nutí bilancovat a vzpomínat na to, jaké ty poslední 2 uplynulé roky byly. Sentimentu mám v sobě dost, ale ten si chci nechat pro sebe, takže tohle je takový žebříček věcí, které mě na mateřství nejvíce pobavily 🙂

Během mateřství jsem zjistila, že...

• absolutně nepotřebuju budík – mám jeden živý, a ten mě vzbudí vždycky dřív než chci vůbec vstávat
• jsem naprosto přišla o problémy s usínáním a dlouhým čučením do zdi – prostě lehnu a spím. Kdykoliv a kdekoliv. A to i když nechci...
• jsem schopná hodiny a hodiny konverzovat nad tématy porod, kojení, plínky, příkrmy, očkování a mateřská láska
• jsem se naučila připravovat desítky jídel, která mají naprosto stejnou konzistenci, vypadají však naprosto odlišně, ale přesto chutnají stejně hnusně (ano řeč je o příkrmech)
• jsem v každé situaci schopná vymyslet hned několik působivých motivačních lží, které dostanou mé dítě přesně tam, kde ho potřebuju mít („pojď, podíváme se, jestli támhle náhodou nepojede mašinka“, „miláčku, s tatínkem jéme přesně to samé, co máš ty“)
• znám naprosto všechny jízdní řády místních dopravních prostředků (a dokonce i přesně vím, na kterém přejezdu kdy projíždí vlak a kolik bude mít vagónů)
• spousta věcí, které jsem dříve dělala rukama, se dá stejně dobře udělat i nohama (a možná i rychleji)
• traktor zvládnu nakreslit i poslepu (a to v několika designech)
• zvládnu přebalit pokakané dítě bez toho, aniž bych se pozvracela (nesmějte se, to byla moje největší obava před tím, než jsem se stala mámou...jsem prostě pachová citlivka🙂 )
• nakupování oblečení pro sebe jsem vyměnila za nakupování pro dítě a ještě mě to činí trapně šťastnou
• vědomí, že máme na sex málo času (protože spící dítě se vždy nějak záhadně vzbudí) vůbec vztahu a kvalitě sexu neškodí, mnohdy i naopak🙂
• stala se ze mě citlivka, kterou zaručeně rozbrečí šťěňátka, koťátka, malé děti a v podstatě všichni lidi s pohnutým osudem (a že jich je!)
• to že tvrzení: „milovat někoho tolik, že bys za nej položil život“ je pravdivé a není to jen prázdná fráze, která se jen tak říká
• to že si absolutně nedovedu vybavit bolest u porodu, přestože tenkrát bych přísahala, že to nikdy zapomenout nedokážu
• vím, že teď už zvládnu prostě všechno na světě

A co vy? Co na mateřství překvapilo a pobavilo vás? 🙂

Více článků z mé dílny (hlavy) najdete na blogu:

http://slaskouapacheee.blogspot.cz/

Jedna z nejčastějších otázek, kterou mi lidi pokládali a pokládají: ,,A co jsi vlastně jedla? A co jíš teď? A jak často jíš?" A moje oblíbená:,,Jíš vůbec?" 🙂 A to je důvod, proč jsem se rozhodla svůj první článek zaměřit právě na stravování.

Jídlo. Točí se kolem něho snad 70% našeho života. Ať už jsme doma, v práci, ve škole nebo se chystáme na dovolenou... řešíme co budeme jíst, kde budeme jíst, kde to koupíme, co nás to bude stát a hlavně jak to bude chutnat. Každý z nás má nějaké návyky, za které může rodina, to kde jsme vyrůstali nebo to, kde žijeme, s kým žijeme, čemu věříme. Všichni se shodneme na tom, že je to věc, která se strašně špatně mění!

Já už mám za sebou několik "diet", které obnášely úpravu jídelníčku. O tom, jak moc byly vhodné nebo ne se bavit nechci. Asi všichni tušíme, jak to bylo, když to mělo za následek JOJO efekt. Předem chci zmínit, že nechci aby tenhle článek působil jako "návod" jak správně jíst, když chcete zhubnout nebo žít zdravě.

Když jsem se v lednu 2015 rozhodla se sebou něco udělat, měla jsem jasný cíl - prostě musím změnit to, jak jím a to jak nad jídlem přemýšlím! A ze svých 98 kg se dostat do Natálky narozenin na 80 kg!Od známých a i z vlastní zkušenosti jsem měla dobré zkušenosti s knihou od Antonie Mačingové - Zhubněte jednou provždy. A tak jsem i začala. 30 denní program na pročištění organismu, kde se vůbec nejí pečivo a prvních 14 dní sníte obrovské množství zeleniny, ovoce, jogurty a je úplně vynechané maso. Pak je zařazené maso a těstoviny. Má to opravdu skvělé výsledky, celkově se vašemu tělu uleví. Ale nejde to držet dlouhodobě. Mačingová má i navazující knihy, ze kterých jsem se v dalším stravování hodně inspirovala. Omlouvám se za nekvalitní fotky, ale tehdy jsme to nijak neřešila 🙂

Rozhodně jsem se pročistila, centimetry mizely, cítila jsem se líp a hlavně jsem se naučila jíst pravidelně aspoň pětkrát denně a hodně HODNĚ pít.

Další měsíce jsem, až na výjimky, pokračovala ve stejném duchu. Pravidelné jídlo, k snídani jogurt s oříšky a medem nebo banánem, k svačině ovoce, oběd maso se zeleninou (teplou nebo studenou), k odpolední svačině většinou proteiňák, oříškovou tyčinku, zeleninu a k večeři zase zelenina  a vysokoprocentní šunka, vajíčko nebo maso. Po dvou měsících jsem měla dole 10 kg.

Tuto knížku jsem četla jako malá holka. Četla jsem ji moc ráda a hned několikrát. Minulý týden jsem náhodou zjistila, že knížka Lucie a zázraky opět leží na pultech knihkupectví a okamžitě jsem ji musela koupit svým holčičkám.

Hned večer jsem se usadila mezi růžovky a s nadšením větším než obvykle začala číst tak trochu jiný pohádkový příběh o holčičce z dětského domova jménem Lucie, o kouzelném růžovém pejskovi, o velké holce Petře, o naději, že se Lucie opět sejde se svojí maminkou.

Moje holčičky už dávno spaly a já dál četla tento krásný pohádkový příběh.

Knížku jsem ten večer dočetla do samého konce. Pak jsem objala svoje spící holčičky, ale Lucii si nosila v hlavě ještě pár dnů potom. Jsem moc ráda, že byla tato pohádková knížka opět vydaná a že jsem na ni v knihkupectví narazila.

Pokud chcete svým dětem udělat radost, určitě jim touto moderní pohádkou rozšiřte dětské knihovničky. U nás má velký úspěch.

Ota Hofman: Lucie a zázraky

Asi by bylo nejlepší začít tím, jak jsme k miminku vůbec přišli. Dlouho jsem děti nechtěla, hodně jsme s manželem cestovali, v 28 jsme se vrátili po ročním pobytu ze zahraničí a teprve jsme začali budovat nějaké bydlení, kariéru a tak.  Potom přišla svatba, ale především výrok mé gynekoložky, že pokud chceme děti, tak není na co čekat, prý potom by to už jít nemuselo.

A tak jsem se ze dne na den přepla z modu "děti nechci" do modu " dítě chci a to hned". A ono to samozřejmě nešlo. Po více než ročním snažení, opakovaných zánětech močových cest, cystách, počítání plodných a neplodných dnů, šílenství s měřením bazální teploty, sledování čípku, hlenu, užívání všemožných bylinek a kapek, které zaručeně pomohou otěhotnět, spousty probrečených začátků cyklu, jsem se rozhodla, že je načase s tím něco dělat a začala jsem chodit k terapeutce čínské medicíny. Tam jsem se domluvily, že mě nejdříve dá do pořádku a poté teprve začneme řešit těhotenství. A ten měsíc jsem otěhotněla.

Nechápala jsem to, s manželem jsme spolu ten měsíc spali asi dvakrát, ani jednomu se nám nechtělo a navíc podle mých výpočtů a měření to bylo "úplně špatně a mimo plodné dny"..A tak jsem se dočkala svého vytouženého těhotenství, které probíhalo víceméně bez problémů, těšila jsem se ohromně na miminko, všechno studovala na internetu, brečela u každého videa porodu, nakupovala, shromažďovala, prala, žehlila. V pozdější fázi těhotenství jsem přešla na intenzivní přípravu k porodu, relaxace, vizualizace, nácviky dýchání ve snaze porodit bezbolestně technikou hypnoporodu. tak nějak jsem žila v domnění, že přežiju těhotenství, porod a pak už přijdou jen ty šťastné chvilky s miminkem a já budu ta super šťastná a perfektní matka, pro kterou je její dítě největší poklad.

No, jak to tak bývá člověk míní pán Bůh mění. Každopádně jsem 18.3. přivedla, po 15 hodinách bolestí, na svět zdravou holčičku, bohužel ne hypnoporodem a od té doby se mi tak změnil život, že nejsem schopná ještě teď se s tím smířit a srovnat. Nic z toho, co jsem si plánovala se nekonalo, žádné slzy štěstí, žádná šťastná maminka a spokojené miminko. Ze sálu si pamatuju pouze jakýsi divný pocit prázdnoty.

Doma potom uplakané dítě a nervozní a naštvaná matka, která nemá čas se najíst, natož tak se třeba osprchovat a umýt si vlasy. A začal ohromný kolotoč výčitek a pocitů provinění, že nemám své dítě ráda, a že jsem ho tak dlouho chtěla, a teď ho mám a je krásné a zdravé a já si to neumím užít. A do toho problémy  s kojením, malé váhové přírustky miminka, opět zhroucená matka z toho, že není schopná nakrmit své vlastní dítě. Bolavá prsa, probdělé noci, zbylá kila po porodu, naštvání na manžela, že on si dál žije svůj bezstarostný život, kdežto mě se ten můj obrátil o 180 stupňů. Tak to skončilo až tak, že jsem byla schopná sedět a hodiny zírat z okna a všechno mi bylo jedno (nikdy to ale nedošlo tak daleko, že bych nebyla schopná nebo nechtěla se postarat o malou, naštěstí). Večer jsem chodila s panickou hrůzou do ložnice, co mě zase tu noc čeká, jak se nevyspím a hlavně jak se budu následující den zase cítit, jestli ho celý probrečím nebo co bude.

A tak jsem se rozhodla, že potřebuju pomoc a vyrazila jsem k psycholožce. Po návštěvě tam jsem se cítila ještě hůř než předtím a tak jsem se rozhodla, že přeci nejsem žádná ubulená limonáda a že takhle svůj život žít nechci a už rozhodně nechci mít takové vzpomínky na první rok mé vytoužené dcery a rozhodla jsem se, že se s tím vypořádám sama a postupně si sepisuji následující body, abych se nahodila do normálu a neměla pořád pocit, že něco dělám špatně.