Mám velkou radost, že si Dr.Max vybral na testování pokračovacího mlíčka Amilk Bifido právě nás. Něco málo úvodem 🙂 Můj syn Theo 6 měsíců je od narození plně na UM. Když se narodil tak měl 2740 g a každý mi říkal "takové malé miminko" musíte ho hodně krmit. Nemohla jsem kojit kvůli lékům, které musím brát, jelikož od narození trpím na chronickou nefrititidu (bílkovina+krev v moči).

Tak a teď něco k testování mlíčka 🙂 Obdržela jsem poštou balíček, krabici se čtyřmi Amilk Bifido 2.

Velmi se mi líbí design krabiček. Oceňuji také popis obsahu složek mlíčka. Po rozbalení krabičky jsem našla dva stříbrné sáčky po 300g a praktickou bílou odměrku na dávkování mlíčka.

Vzhůru do testování! Theo vypije kolem 210 ml, někdy méně a někdy trochu více, takže raději míchám celkem na 240 ml. Zkušenost mi ukázala, že je lepší zbytek vylít než běžet přidělat další dávku a riskovat tak řev, za který by se nemusela stydět né jedna bájná siréna 🙂

Takže něco k míchání, nejdříve si odměrkou nadávkuji (první dny jsem míchala půl původního a půl Amilk mléka) a pak zaleji horkou vodou a následně studenou, samozřejmě obě vody převařené. Po namíchání se mlíčko nehrudkovatí a dobře se rozpouští, což je opravdu velké plus, neboť hrudkovatění mi několikrát způsobilo ucpání savičky, následné vyndání z úst syna a pláč.

Ohřáté mléko na 37 stupňů má příjemnou nasládlou chuť a voní příjemně po cereáliích. Jakmile ale mléko zchladne, vůně se změní na lehce po olivovém oleji a i chuť je taková olejová.

Tak jsem byl požádán o vyslovení mých slov týkajících se pocitu z porodu. A poněvadž svou ženušku moc miluji, tak jí i takovouto drobnost sepíšu 🙂

Než začnu dnem či dny před zrozením našeho klučíka, tak bych rád řekl, že já jakožto muž i manžel jsem se zapojil do sázek (samozřejmě bez finančních výher, nejsme Kellnerova rodinka) o určeni data narození deťáťka. Rodina tipovala všechna možná data, to měla v hlavě nejvíce vryté asi ženuška, a její mamča, ale já jako první sdělil, že mé díťe se narodí 16.6. , vše sem si těch 9 mesíců dopředu naplánoval, od dovolené až nakonec po rodičovskou 🙂 A krom všech možných datumových tipů od brzkých dat až po zdlouhavé přenášecí data, se na můj tip přifařila ta o berle se pouze opírající , čaryfuctvím se zaobírající babička ze strany ženiny🙂 Bral jsem to jako srandu, protože to bylo datum které slyšela jako první, tak ho zřejmě jen zopakovala.

Dále bych rád zveřejnil, že nápad s miminkem a stvořením dalšího ďábelského potomstva po tatínkovi byl hlavně a hlááávně můj nápad. Maličká se toho totiž strašně bála, ale to už je nyní minulostí, byl jsem tááák neodolatelný, neodbytný a mé geny by byla škoda nevyužít 🙂

A naposledy bych sdělil skutečnost, že i přes prvotní neskutečné přaní maličké holčičky, jsem strašně rád za toho maličkého mužíčka co nyní máme. Byl jsem s tím vyrovnán asi tak 2 sekundy po tom, co nám to pan doktor na 3D ultrazvuku sdělil na 100% s tím, že našeho kluka nadobíčko mu už určitě neupadne a velectěny pan Rosenberg by mu ho jen záviděl . Asi tak 2 sekundy poté jsem totiž přestal vnímat okolní svět a dění a viděl se mezi regály v nákupním centru, kde vybírám ten nejfanovějši obleček pro mýho kluka🙂 Horši to bylo u Maličké, té to trvalo déle, padlo pár slz , že mi nesplní holčičku, že už se těšila, ale pak po opětovném zapůsobení mé osobnosti pochopila, že kluk či holka je ve finále jedno, hlavně že je miminko zdravé a má všech 20 prstů . A pro mě je to tak, že to beru z pohledu, že holčička bude lepší až jako druhá, kluk bude už větší, takže sestřičku bude bránit.

A teď k samotnému dni, kdy se nám tu vyloupl malý klučík jménem Kristianek. Samozřejmě musím uznat, já už byl doma o týden dřív, kdy začali první větší poslíčci, ihned jsem prohlásil, že do práce nejdu, zůstávam doma v očekáváni toho malého človíčka. Určitě jsem svou dotěrností svou ženušku dostl štval, ale ona moc dobře ví jakou jsem z toho měl radost. I přes pár náznaků a předvojů nakonec den D padl v nočním čase 15.6., kdy já jsem byl tak v očekávání, že jsem vytuhl na posteli 🙂 Naštěstí mě Sašenka vzbudila s tím, že jí zřejmě praskla voda. Poté co jsem viděl čůrek vody po její nožce, jsem ihned ožil (větší vzpruha než 2 plechovky redbullu zapité mým půl litrem kávomléka). Samozřejmě nejsem takový znalec ani študovaný doktor , pouze jsem si něco málo vygooglil a přečetl , ale nejlépe ihned jsem chtěl vyrážet. Mé oblečení trvalo pár sekund, Usain Bolt by si ani nenavlíkl trenky jak jsem byl rychlý. Ale naskytl se problém, má žena nikam nepojede dokud se trochu neopláchne a hlavně neupraví, takže jsem tam prešlapoval jako blázen a pořád opakoval, už bychom měli jet, už bychom měli jet. To víte , plný euforie a očekávání, vždyť má nejčastější otázka na denním pořádku a už budeš rodit?? A už dneska?? A už?? 🙂 V tu chvíli jsem se nemusel ptát , ale musel jsem dostat ženu do auta, což občas není lehký úkol, támhle to vzít, támhle to, támhle to, ještě že psi do nemocnice nesmí, jinak bych musel sešít dvě Ikea tašky k sobě a vzít i našeho maxi psa Connie 🙂

Když už jsme zamkli konečně dveře s rozloučením se se spící Connie, přiměřeně rychle, nespěchající cestovní rychlostí( co já vím, kdo to bude číst:D ) jsem nás dopravil do porodnice v Ostrově nad Ohří. Měl jsem to natrénováno z předešlých týdnů, čas zveřejňovat nebudu, ale Schumacher by mi určitě nabídnul misto ve stáji🙂
Po přihlášení na porodní sál, převlečení do zelených mondurků k porodu , otestování ženy, zda to není jen Kristiankovo další diskotéka, jsme se přesunuli na porodní sál, který jsme měli předem vybraný🙂
Uznávám byl to náročný týden, samozřejmě víc pro mou maličkou ženušku s bříškem náročnější než pro mě, ale i tak. Po několika koupelích, několika procházkách, několika sezeních, kdy jsem chtěl nakonec otestovat kvalitu sedacího pytle pro rodící maminky, ve kterém jsem vytuhnul dokud mě neprobudila sestřička🙂 Značku pytle nevím, ale kvalitní poleženíčko. Maličká okolo mě vždy s kontrakcemi prošla, chytala mě za ruku a šetrně se mi jí při své bolesti snažila rozdrtit na maličkaté kůstky a ještě menší kostičky 🙂 A pak že nemá sílu, od teď nosí nákup do 4. patra sama, sil má evidentně víc než já🙂 Podporoval jsem ji, že to vše hladce zvládne, samozřejmě totiž panikařila, že to nezvládne , což asi říká 90% žen 🙂 Je tu chvíle, kdy započal porod , 16.6. něco určitě před 8 hodinou ranní, nemám pamatováka na časy, žena v polostoje či jak to mám nazvat, porodni asistentka u ní, úžasná to paní porodní asistentka, vše hlídala, vše kontrolovala, a hlavně ve všem se snažila poradit a pomoci, přatelský a rodinný přístup, což dost pomohlo tomu, že má maličká žena nebyla pod tlakem a ve stresu a je po porodu bez poranění a jakéhokoliv šití. V polostoje Sašenka tlačila, kupodivu nekřičela, uklízečka se i jednou spletla a už chtěla jít uklízet . Tlačila, já se nakonec stal oporou za jejími zády, samozřejmě jsem využil opět sedacího pytle, tentokrát už jsem spát nedokázal, ba naopak vůbec nechtěl. Snažil jsem se jí pevně držet , ulehčit jí nápor na nohy při tom tlačeni s porodními bolestmi musel být totiž neskutečný. Když jsem prvně uviděl po menší krvavé lázni malou vlasatou hlavičku, věděl jsem, že už to za chvilku bude a miminko bude u nás v náruči. Byl jsem natěšený, porodní asistentka náhle při rychlém zatlačení mé vysílené ženušky drží maličké fialkové miminko, odmotává šňůru z krčku a my při pohledu na sebe víme, že to je nová generace nás a nový začátek našeho společného života. Ten pocit, kdy jsem poprvé viděl toho malého človíčka, kterého jsme si vysnili nedokáži ani popsat. Ale vnímal jsem nadšením pouze ženu a to čerstvě narozené miminko. Kdyby venku řádil orkán či padali bomby , tak já nic nevěděl. Viděl jsem pouze krasné, maličké, pro mě jako strašně hygienicky založeného člověka neuvěřitelně čisté a jemné zrození nového života , života který se stal součástí nás. Přestřihnul jsem pupeční šňůru, přál jsem si to (z fleku bych mohl být doktor já vím🙂), doufám, že maličkej bude mít v paměti, že já byl ten kdo ho odřízli od toho provazu a dal mu volnost pohybu dál než na toho necelýho půl metru.

Nastala chvíle ,kdy jsme mohli miminko držet ve svém náručí a tisknout ho ke své hrudi. Tu jsem si nemohl odpustit. Ten pocit , kdy cítíte ten rychlý tlukot vašeho maličkého potomka, každý jeho nádech byl nádechem nás tří dohromady. Teploučké a křehké tělíčko, konečně se červenajíci a prokrvující. Náš syn. Nemohl jsem se na to malé miminko vynadívat. Má první slůvka s nadšením byla, jak má krásně maličká ouška🙂 (jako já, celý tatínek naštěstí, hrozně sem se totiž bál sloních uší😀, nebudu radši říkat proč - ale žena je nemá 😀). V náručí jsme tiskli nový život, nerad jsem našeho maličkého Kristianka dával komukoliv z rukou, hold jsem netykavka, moje je moje 🙂 Na pokoji , kde žena po porodu byla jsem si udělal své teritorium , kde jsem trávil asi tak tři čtvrtiny dne, zbytek byl věnován závislačce Connie, jinak by mi asi ve spánku ohlodala nohu. Musel jsem tam být pořád, chtěl jsem to, přál si to, každá chvíle s maličkým Kristiankem byla jedinečná. Pořád jsem ho musel mít u sebe. Při návštěvách jsem se moc nadšeně netvářil, když Sašenka chtěla miminko nechat někomu pochovat, snad sem na někoho nevrčel 🙂

A jak bych toto všechno shrnul? Asi tak, že už je tu mezi námi, človíček s obrovskou budoucností, ďábelskými úmysly po tatínkovi a proklatě velikými kukadly po mamince 🙂 A otec, který nechce být u porodu a zrodu svého genetického potomstva, jen kvůli svým hloupým výmluvám a možnému podražení ega omdlením z krve je otec k ničemu. Pro mě srábotka co si dítě neměl dělat. Ten pocit prvního pohledu na čerstvé miminko je totiž nenahraditelný.

Ptáte se jak je to dnes? Je to tak, že 2 měsíce mých takzvaných děckých prázdnin na rodičovské dovolené jsme maminku potřebovali pouze jako chodící mléčný bar. Na kočárek mi nikdo nesmí sahat, to smí pouze pár vyvolených, i psa jsem díky obětování několika párečků učil aby kočárek hlídala 🙂 Týden před návratem do práce jsem musel Sašenku podrobit kurzu z rozkládání a skládání kočárku 🙂 Kristiankovo nebezpečně vypadající výtvory v plenkách mě nezastraší ( aneb nepřebaluješ své miminko? Neprožil si s ním to správné dětství a soužití) a uspávací techniky budu muset mou malou milovanou ženušku ještě doučit🙂

Na závěr bych chtěl poděkovat jen a jen mé ženě , malé ale i přesto nebezpečné Sašence , která mi splnila to přání splodit někoho tak úžasného jako je náš Kristianek. Pokud sem na někoho zapomněl, tak vás ujisťuji, že nezapomněl 🙂

Miluju vláčný a voňavý perník. A protože jsem setsakra zmlsaná, tak se nespokojím jen tak s nějakou "dusivkou". Proto jsem si více než oblíbila následující muffinky. Jsou to takové roztomilé jednohubky, které v sobě skrývají jedno nečekané (ale neuvěřitelně lahodné) překvapení.

Na asi 20 kousků budeme potřebovat:

• 280 gramů (2 hrnky) hladké mouky
• 160 gramů (3/4 hrnku) cukru krupice
• 1 balíček kypřicího prášku do perníku
• 1 vajíčko
• 120 mililitrů (1/2 hrnku) rostlinného oleje 120 ml (používám slunečnicový)
• 120 mililitrů (1/2 hrnku) mléka
• 1 polévková lžíce povidel
• 1 polévková lžíce medu
• 2 lžíce kakaa
• vypeckované sušené švestky (předem namočené do rumu nebo čaje)
• krystalový cukr na posypání                 

Jdeme na to:

Alespoň hodinu předem si namočíme sušené švestky do rumu. Pokud budeme muffinky podávat i dětem, švestky naložíme do čaje. Je jen na vás, jestli sáhnete po ovocném nebo černém, záleží na chuti. Sušené švestky krásně nasají chuť rumu i horkého čaje a stanou se neuvěřitelně šťavnatými.

Dnes jsem dělala jen poloviční dávku na jeden plech, ale když nepůlím, pak jednu formu na muffinky naplním švestkami pro dospělé a druhou pro děti. Pak už to jen nepoplést při servírování – v tom případě si pomáhám tak, že muffinky s čajovými švestkami na závěr zdobím třeba bílou čokoládou, brusinkami, oříšky a podobně. Vy si jistě poradíte. Byla by škoda se ochudit o tu poctivou rumovou příchuť, to mi věřte!

Tak a máme tu recenzi na nejoblíbenější hračku z naší testovací čtyřky, a to je tanečník Beatbo🙂

Panáček má tři tlačítka (dvě na jedné a jedno na druhé nožce) + jedno samostatné tlačítko je pak bříško. Po zmáčknutí tlačítka na levé nožce je možnost nahrání krátkého textu, který pak panáček přezpívá. No, řekněme si upřímně, nápad dobrý, ale jinak kvalita nahrávání na bodu nula. Při poslechu nahraného textu musím hooodně napínat uši, abych vůbec rozuměla, co říká (zpívá). Každopádně dětem to prostě nějak nevadí a moje 14 léta neteř u toho strávila snad půl hodiny 😀 Při nahrávání svítí bříško červeně, takže přesně poznáte, kdy máte s nahráváním začít a kdy končit.

Jedno ze dvou tlačítek na pravé nožce přehraje jednu z 5 písniček, "nutí" děti tančit, tleskat, zadupat... 

Druhé tlačítko děti naučí abecedu, barvy (tady se mi hodně líbí, že při každé barvě svítí bříško tou určitou barvou), dále se děti naučí počítat do 10 a zahrají si hru na ledové sochy - panáček tančí, pak zavelí "Hudba nezní, ihned zmrzni!" a děti musí v tu chvíli ztuhnout v poloze, ve které zrovna jsou. Velmi oblíbená hra u Elišky, je schopna dát si kvůli tomu i nohu za hlavu 😀

Bříško bliká a svítí a po zmáčknutí se rozezní jeden z dalších pokřiků a popěvků jako "To je moje bříško", "Takhle tančím", "Zatřeseme rameny", "To jsou barvy duhy" atd.

Panáček Beatbo je jediná hračka, se kterou se vyblbou oba, takže za mě spokojenost🙂

Pokud má někdo nízký tlak, doporučuji mu nechat si něco doručit přepravní společností DPD (@dpd.cz), tlak se vám totiž v okamžiku zvýší, a to razantně.

Kurýrovi taktní, slušné a profesionální jednání absolutně nic neříká. Byť v SMS zprávě DPD proklamuje, že vás bude o čase doručení informovat, není tomu tak. Kurýr, respektive žena, která jej doprovází, mi oznámila, že do pěti minut budou balíček doručovat. Když jsem se chtěla domluvit na změně času doručení, protože jsem byla v práci a cesta domů mi trvá cca 10 autem, uslyšela jsem jen, to nemůžete myslet vážně. Tak jsem tedy přistoupila na doručení, s tím, že přítel je sice po noční, ale mají tedy zazvonit a balíček  mu předat. Bohužel nikdo nezazvonil, kurýr se totiž na doručovací adresu ani neobtěžoval dorazit.

Ve "sledování zásilky" se dozvíte spoustu informací, škoda jen, že absolutně nepravdivých. "Zásilku se nám nepodařilo doručit a vrátili jsme ji zpět na depo. Kurýr nezastihl příjemce zásilky a zanechal mu upozornění." Kurýr se o doručení zásilky ani nepokusil, jinak by někoho doma zastihl, byť jen přítele v tu dobu ještě rozespalého, ale již vzhůru. Nikdo nezvonil, a to je zvonek u vchodu řádně označen a funkční. A zajímalo by mě, jak vypadá ono upozornění, které nám měl kurýr údajně zanechat. Nemluvě o tom, že netuším, kde ono oznámení zanechal. Dále jsme se z údajů ve "sledování zásilky" dozvěděli že včera i dnes byl balíček přijat na depo, jedno a to samé. Kde byl tedy balíček ze čtvrtku na pátek, to netuším.

Již ve středu, kdy nám balíček kurýr nedoručil, jsme si v aplikaci "dpdkuryr.cz" změnili termín doručení, na pátek od 12-18. Ráno jsme aplikaci kontrolovali a najednou tam byl čas doručení 8-18. "Dobrá, zůstanu tedy i dopoledne doma", řekla jsem si. Když však bylo již po třetí hodině odpolední a nikdo se neozýval, chtěla jsem se zeptat manažera depa, co je s naším balíčkem. Ještě ve středu totiž měl pan manažer Jaroslav Burget (@jaroslav.burget) v aplikaci "dpdkuryr.cz" uvedeno telefonní číslo na mobilní telefon. Dnes tam již telefonní číslo není. Zůstala jen zcela nepravdivá informace "Dohlížím na to, abychom váš balíček doručili správně. Depo i kurýry vedu tak, abyste z nás mohli mít radost". Odstranění telefonního čísla na pana manažera však nebyla jediná změna v aplikaci. Bez našeho vědomí a bez jakéhokoliv upozornění byl změněn termín doručení na pondělí 4. 12. v době 8-18. Zkontrolovala jsem tedy ještě sledování zásilky, ale tam jsem se dozvěděl, že termín doručení je stanoven na 1. 12. v době 8-18. (Mám samozřejmě screenshoty obojího.)

Hledala jsem tedy kontakt na manažera depa jinde. Našla jsem však jen
telefonní číslo zákaznické linky. Na spojení jsem čekal 14 minut (ano, skutečně ČTRNÁCT MINUT), když jsem byla konečně spojena s operátorkou dozvěděla jsem se, že kontakt na manažera depa nemá a tudíž mi jej nemůže předat. Dále, že netuší, co se s mým balíčkem mohlo stát a maximálně se může pokusit zjistit, co se stalo. Asi po půl hodině volala zpět, s tím, že došlo k pochybení na depu, kde nepředali balíček k přepravě. Balíček tedy doručí v pondělí, jak je uvedeno v aplikaci. Tento termín mi však nevyhovuje, protože jsem pracovně na cca 130 km daleko, a tak jsem se zeptala, zda mi bude balíček skutečně doručen, pokud si opět změním termín doručení. Slečna či paní operátorka mi však oznámila, že to mi nikdo nezaručí. Snažila se to omluvit oznámením, že já bych se přeci také nezaručila za někoho cizího (měla na mysli kurýra).

Lituji toho, že jsem balíček již zaplatila. Protože doručení s DPD je čistá loterie, balíček vám buď doručí nebo ne, a ani jedno vám nikdo nezaručí.

„Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protože jsem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…"

Mnohokrát jsem se u různých lidí setkala s názorem, že nedokážou pochopit ženu, která je schopna dát dítě k adopci. Vlastně ji otevřeně odsuzovali. Proč? Nedovedli si představit situaci, nebo stav, do kterého by museli dojít, aby nad podobným rozhodnutím jen zauvažovali.

Já vidím za takovým životním rozhodnutím mnohem víc. Vidím životní cestu, nelehkou a klikatou, která takovou ženu do tohoto bodu dovedla. Vidím také dítě, které dostane šanci na nový život v milující náhradní rodině.

Jak tato cesta vypadá? Co ženu dovede k tomuto rozhodnutí? A jak s tím rozhodnutím dál žít?

Nedávno jsem na všechny tyto otázky dostala odpověď. Děkuji za tuto otevřenou, smutnou, ale svým způsobem velmi silnou zpověď…

Moje maminka

Ještě v těhotenství jsem věděla, že kojení bude u mě problém. Bála jsem se svého nízkého prahu bolesti. Vždy jsem byla na bradavky háklivá a když jsem četla jak maminky brečely bolestí, že bolest byla tak nesnesitelná, že se jim kroutily prsty na nohou a bály se každého dalšího kojení, měla jsem z toho hrůzu už dopředu.

Na co jsem ale nebyla připravená, byla úplná absence mléka. V těhotenství se mi nevytvořilo mlezivo, ale s tím jsem si nedělala starosti. Četla jsem, že to není podstatné.

Porod byl v rámci možností klidný a téměř přirozený (v porodnici mi praskli vodu a zatlačili na břicho), proběhl okamžitý bonding. Malá se nepřisála, ale olizovala, ale to prý taky nevadí.

Začala jsem normálně kojit. Bolest byla přesně taková, jakou jsem očekávala. Poctivě jsem mazala po každém kojení ale celkem k ničemu. Bolelo to jako čert a nakonec mi i jedna bradavka praskla. Malá často plakala a mou spoluležící napadlo, zda to není hlad. Byla jsem přesvědčena že ne. Vždyť jsem měla načteno, jak miminkům maminčino mléko stačí a dokrmovat je blbost.

Poslouchala jsem rady od sestřiček: kojit co 2 hodiny po 10ti minutách. Věděla jsem že mám kojit na požádání, ale i těch 10 minut bylo pro mě utrpení a malá přece nemohla plakat hlady.

Nakonec jsem zašla za sestřičkou, jestli by ji nemohla zkusit dokrmit. V tu chvíli byl klid a Karolínka konečně spala jako miminko... O dalších 12 hodin jsem to nevydržela a šla znova požádat. Situace se opakovala. Sestřička mi zmáčkla bradavku a doteď mi zní v uších ,,Nula, nula, prd." Nemáte mléko. Tečka. 

Jelikož jsem se rozhodla, že chci pro svojí rodinu uspořádat takové retro Vánoce, tak jsem začala shánět vše, co na to budu potřebovat. Doma jsem prolezla kde co... U mojí mamky jsem prolezla kde co... A výsledek? Nic... Jako vážně nic z toho mého dětství nezbylo? Mamce jsem ozdoby brát rozhodně nechtěla (to by na stromku měla leda tak oběšenou myš...), takže jsem přiložila nůž na krk příteli, seděla mu na prsou a výhružně gestikulovala, ať dovalí nějaké ozdoby po jeho rodičích...:D Bohužel, žádné retro ozdoby, ani světýlka se nekonaly.... 

Museli nastoupit ty moderní internety! A lov může začít... Napíšu do gůůůglu retro ozdoby a budu to mít všechno.... :D :D Jó, určitě to budeš mít takhle jednoduchý... Velmi brzy jsem zjistila, že jsme měli nějaké spejšl ozdoby/světýlka, či co, protože to, co jsem já hledala, to tam prostě nebylo (teda až na pár kousků)... 

Plastové vločky:

To bylo to první, na co jsem narazila... Vzpoměla jsem si, jak jsme je skládali a pak věšeli. Měli jsme teda jen ty velké (ještě jsou malé s takovými kovovými ozdobami), což jsem zjistila při hledání vloček za nějakou přijatelnou cenu, abych za to neutratila pálku  - tohle tu budu zmiňovat dost často, protože PŘIJATELNÁ CENA je pro každého rozhodně něco jiného...! A u tzv. retro věcí obzvlášť... Tady jsou vločky, které mi přišli... Cena: 1 malá pálka... ;)

Světýlka, které jsem našla zcela náhodou - a nevím, jak se jmenujou:

Při povídání s mamkou o našich Vánocích, když jsem byla malá, mi připomněla, že jsme měli taková zvláštní světýlka... Byly to malinké žárovičky a okolo nich takový pichlavý zdobení... Při hledání zvonků, jsem na ně úplnou náhodou narazila (určitě to bylo nějaký znamení!) a hned jsem je koupila. Sice jsou na červeném kabelu (my měli bílý), ale jelikož jsem je už nikde nikdy nenašla, tak jsem moc ráda, že zrovna tyhle na mě čekaly...! Cena: 1 (už ale ne tak malá) pálka, ale stojí to za to!

Když jsem byla dítě školou povinné, celkem mě bavilo marodit. Marodění slibovalo polehávání, nošení čajíčků, čtení knih, sledování filmů. Žádná škola a prostě paráda.

Jako dospělá školou povinná úča jsem si to kouzlo regulérního marodění  moc neužila. Většina matek to asi zná. Proč se házet marod a krchlat doma na vlastní děti zadarmo, když stejně dobře můžete krchlat na děti cizí. Že jsou ty cizí děti hodnější netřeba zdůrazňovat.

Ale jednou za několik let se poštěstí a najde se natolik vytrvalý bacil, že i mě uvrhne v nemoc.A to vážně vážnou nemoc. Smrtonosnou past jménem rýmička.

Kdekdo na rýmičku umírá v tichosti a po večerech. Ale jen skuteční umělci jako jsem já to s ní dotáhnou až k antibiotikům. Holt kdo umí, ten umí.

Teď se připravte na velkou pravdu (dramatické bubnování, gong a možná i tamburína):

Někdy je potřeba se zastavit. A když je člověk zabedněný natolik, že nevidí stopku, musí ho prostě zadupat do země něco většího, rýmičkoidního. Něco co ho donutí se zastavit.

„Překotný porod je název pro spontánně probíhající porod, který trvá méně než dvě hodiny. Je tomu v případech, kdy měkké porodní cesty nekladou odpor, zejména u vícerodiček, při silných děložních stazích, často také při nedostatečném uzávěru děložního hrdla a u malých plodů“ uvádí v publikaci Kniha o těhotenství a dítěti známý český porodník Antonín Pařízek. A kupodivu dále dodává: „Překotný porod není prospěšný pro matku ani pro dítě.“

Z fyziologického hlediska upozorňuje porodník Pařízek na komplikace, které mohou být s překotným porodem spojené: „Těhotná bývá často překvapena rychlým nástupem děložních kontrakcí. Bývá ohrožena poraněním děložního hrdla, pochvy, vznikem trhlin hráze a krevních výronů. A pozor, určité komplikace mohou nastat i u novorozence: „Novorozencům hrozí nebezpečí nitrolebního krvácení. Příčinou bývají silné a časté děložní stahy, kdy je na hlavičku plodu vyvíjen nadměrný tlak. Pokud hlavička rychle prostoupí pánví, pak po jejím porození stlačení náhle opadne, hlavička částečně změní svůj tvar a při této fázi hrozí přetržení cév v mozku anebo v jeho okolí. Při pozvolném porodu k náhlým tlakovým změnám nedochází,“ tvrdí porodník."

Více na: https://www.maminka.cz/clanek/miminko-pospichalo-na-svet-prekotny-porod-na-vlastni-kuzi

Na jaře jsem se setkala s maorským lektorem Te Kaha z  Nového Zélandu, strážcem maorské tradice,  který povídal mimo jiné o porodech maorských žen  a na dotaz o délce porodu odpověděl, že doba porodu  u jejich žen je v průměru dvě hodiny.

Byla to věta, která mne nutila zamyslet se, jaká délka porodu je vlastně fyziologická, protože v České republice je porod, který trvá méně jak dvě hodiny, považován odborníky za patologický, rizikový, tedy tzv. překotný. Dospívám čím dál více k názoru, že za rychlými porody maorských žen stojí právě tradice přirozeného těhotenství a porodu, která se předává z generace na generaci, kdy se ženy a muži udržují při své síle a intuici.

Maorské ženy jsou ochraňovány před energií strachu. Naše ženy jsou naopak ve strachu udržovány,  porod je pro ně často synonymem pro bolest a utrpení a tyto bloky se předávají už několik generací z matek na dcery. V našem porodnictví vládne mužský a technokratický princip, proto tolik žen rodí velmi dlouhou dobu, protože jsou často odpojeny samy do sebe, od moudrosti svého těla.

Říkávám, že moje dcera Ella se s tužkou v ruce už narodila.

A když tehdy před těmi čtrnácti lety v Podolí vykoukla na svět, mělo to hodně daleko k tomu extatickému porodu z knížek. Narodila se a nedýchala. Bezvládné fialové tělíčko vyklouzlo do rukou doktorky a najednou zmizelo v útrobách porodnice. Oživování bylo úspěšné, ale byl to jen začátek. Měsíc v umělém spánku na JIPce v Motole byla hořká třešnička na mém dortu zoufalství a když mi doktorka přišla říct, že holčička pravděpodobně nepřežije ani půl roku, něco uvnitř mě se utrhlo a padalo a padalo až na samé dno lidského utrpení.

Tehdy jsem na tom dně začala sbírat střípky a kosti mých předků. Začala jsem skládat příběh pravdy. Modlila jsem se, aby dítě mohlo žít. Byla jsem ochotná vyměnit svůj život za život svojí dcery. A Bůh mě vyslyšel. Podle doktorů se Ella zázračně uzdravila. Nikdo tomu nemohl věřit, ale já jsem věděla svoje. Věděla jsem, že to, co bylo skryté zraku ostatních a co vypadalo jako zázrak, stálo na mém rozhodnutí a mé víře v Lásku.

I přes pochybnosti doktorů jsem si Ellu nakonec domů odnesla. A začala dlouhá cesta plná výmolů a překážek. Cesta hledání toho, co jsme ztratily.

Ještě dnes občas Elča říká, že se cítí jako mtrvola. A tak se vypravujeme spolu do jejího těla a ona znovu prožívá tu bolest, když její tělo vypráví ten příběh s udivující přesností, držím ji pevně, když společně necháváme slzy téct po tvářích.

Lidé říkají, že miminka si nic nepamatují. Nemohou se víc mýlit.

Chcete svým dětem zpříjemnit čekání na Vánoce? Pořiďte jim adventní kalendář. V obchodě najdete spoustu druhů nejrůznějších adventních kalendářů s rozličnou tématikou a náplní. Ta bývá, bohužel, většinou z nekvalitní čokolády, což není nic dobrého pro dospělé, natož pro malé nedočkavce. Co kdybyste jim letos kalendář vyrobily samy? Můžete je zapojit do jeho vytváření. Děti si ho pak budou vážit mnohem více než toho kupovaného. Navíc si užijete spoustu zábavy. Už jste slyšely o hitu letošních Vánoc: perníkovém adventním kalendáři?

Základ tvoří, jak jinak, perníkové těsto. Máte - li svůj oblíbený recept na měkké, medové a voňavé perníčky, postup znáte. Vy ostatní můžete zkusit recept mojí babičky Majky:

Ingredience

• 2 polévkové lžíce medu   
• 400 gramů hladkémouky
• 2 vajíčka
• 1 čajová lžička jedlé sody
• 2 čajové lžičky perníkového koření (skořice, nové koření mleté, badyán, koriandr, hřebíček, fenykl - poměry jsou na vás, můžete ho koupit už namíchané)
• 140 gramů cukru moučka
• 100 gramů Hery(nebo 30 gramů kokosového oleje a 70 gramů másla)

Perníčky jsou spíše světlejší (což rozhodně neznemaná, že nejsou dobré, naopak) kdo chce tmavší, přidá do těsta asi 1 čajovou lžičku kakaa

Postup: